Psaní dopisů bylo podobné zpěvu melodií.
„Ráda vás poznávám. Přijdu tam, kde si mě zákazníci žádají. Jsem ze společnosti automatických zapisovacích panenek, Cattleya Baudelaire.“
Taková byla roztomilá teorie jisté zapisovací panenky a ona skutečně takto uvažovala.
„Tak já začnu, ano?“
Zpěv vyžadoval, aby si lidé v hlavě sestavili text, a proto to bylo také podobné jako malování.
„Merte, vede se ti dobře? Děkuji za dopis. Tvoje dopisy jsou pro mě povzbuzením.‘“
Ve chvíli, kdy se nadechla a začala psát, byla chvíle, kdy začala zpívat.
„Jejda, napsala jsem to špatně. Pojďme na to znovu.“
Jakmile příjemce dopis obdrží, jak bude reagoval? Jak ta slova bude vnímat?
„Je přirozené, že mu chcete říct, aby se pilně učil… ale pokud to zabere většinu dopisu, bude to únavné. Váš mladší bratr byl vsazen do internátní školy, že? Nevypadá to, že by se tam bavil, takže si myslím, že je lepší to vzít tím směrem a říct, že až vyroste stejně jako vy, bude moct jít do světa, pokud bude dobře studovat. Jestliže ale napíšeme o vás, že se příliš chvástáte, bude to nuda, takže buďme umírnění. Tím spíš, pokud chcete obdržet odpověď.“
Představovala si to v hlavě.
„No, tak tedy od bodu, kde jsme se zastavili.“
Melodie měly začátek a konec. Jak se mohly lišit od toho, zda-li byly pozoruhodné nebo jinak jemně veselé, záleželo na písni, která z ní vznikla, ale od začátku do poloviny se věci postupně stávaly vzrušujícími.
Hluk psacího stroje byl klavír. Škrábání plnicího pera byly housle. Nakonec se ozvalo řinčení činelu a skončilo to.
„Jakto?“
Hotový dopis se proměnil v živou bytost. Každý zvuk každého slova tančil a ve vůni inkoustu byla cítit lidská vitalita. Z dopisu se stal příběh.
Cattleya Baudelaire předváděla své psaní tímto způsobem.
Automatické zapisovací panenky a jejich zákazníci byli spolustavitelé světa, kteří vytvářeli příběhy, hudbu a obrázky zvané „dopisy“. Čím více času spolu trávili a čím bohatší byl obsah dopisů, tím blíže k sobě měla jejich srdce. Byli však lidé, kteří této úrovně dosahovali najednou, dokonce i v nezvykle krátkém časovém úseku.
„Chtěla byste… se mnou jít na rande?“
Jako třeba tenhle klient.
*
CATTLEYA BAUDELAIRE
V Leidenu, hlavním městě Leidenschaftlichu, byl v poslední době populární jistý podnik.
Majitel budovy, která bývala přijímací halou, ji přestavěl na prostor, kde si lidé mohli vychutnat sladkosti a hudbu – „Café Magnolia“. Obyvatelé Leidenu obdivovali místo, kam bylo konečně povoleno vstoupit až měsíc po provedení rezervace. Bylo to žádané místo, kde lidem slzely oči nad výzdobou nádherného interiéru a mohli se vyhřívat v hudbě klavíristů, kteří tam neustále hrávali.
Klavíristé se měnili podle dne a hodiny. Snad proto, že místo, kde vystupovali mladí hudebníci, bylo zároveň místem pro hledání mecenášů, byl věkový rozsah návštěvníků široký.
Když si emocionálně povzdechli, zdálo by se, že Cattleya a ten, kdo s ní seděl, byli v obchodě nejmladší. Jak se šuškalo, ceny v jídelním lístku, který jim byl předán, byly vysoké, ale když viděli přinesené pokrmy, pochopili hodnotu investice. Za peníze se stěží daly koupit emoce, které vyvolal třípatrový stojan na dorty.
Ona a její společník se rozhodli vybrat položky, které se jim líbily, jednu po druhé. Nejprve si po dlouhém uvažování vybrala jablečný koláč. Vzrušeně si přitáhla talíř jablečného koláče, který byl vedle ní, a vrazila do něj vidličku. Když si dala jedno sousto, uvědomila si, že to bylo to, co chtěla. Sníst něco sladkého ve vyhřátém obchodě bylo tím pravým potěšením zimy.
Lux Sibyl, která seděla naproti ní, nedokázala vztáhnout ruku na čokoládový dort, i když dřepěl před ní. Vypadal nesmírně lahodně. Cattleya ho chtěla sníst.
Protože číšník přinesl koláče uprostřed jejich rozhovoru, téma se v nejlepší části úplně přerušilo.
„Cattleyo, a co potom?“
„Tohle je nejlepší… Ah~, opravdu~, děkuji, že jsi se mnou šla, Lux! Není tohle místo tak drahý? Kromě toho, člověk se nemůže naládovat třemi patry zákusků, pokud nemá rád sladkosti. Všichni mi říkali ne, ale není to hloupý? To bys musela být pěkně hloupá, abys to nesnědla, ne?“
„Ano, myslím, že je to skvělá kavárna. Tak tedy, Cattleyo –“
Cattleya, jako by chtěla Lux přerušit, když konečně začala mluvit, pokračovala:
„Mimochodem, slyšela jsi to? Nekoupil ředitel nějaké pozemky? Třeba tamten, který vytvořil jako základnu pro naši fabriku. Říkají, že poblíž té vesnice je legendární vodopád. Když si domů přineseš kámen ze dna, splní se ti sny… Co kdybychom tam jely příště spolu?“
„Tahle legenda je o ničem, když tam nepůjdeš sama, že? Ale to jsem nechtěla říct, Cattleyo. Chci se vrátit k předchozímu tématu.“
Cattleya si do čaje vložila kostku cukru zpracovanou do tvaru hvězdy a zamíchala ji a odpověděla: „Ach, ty řeči o tom, že mě pozval ven, že? Ano, odmítla jsem.“
„ÉÉ~~?“
Cattleya zjistila, že přemýšlí o divných věcech, například o tom, jak se cukr musí cítit dobře, když se rozpouští v tomhle čaji. Je možné, že měla hlavu jako omámenou náhlým požitím příliš velkého množství cukru. Nebo byl na vině problém, o kterém ty dvě aktuálně mluvily?
„To proto, že mi řekl, že je to pod podmínkou svatby.“
Nebylo to poprvé, co byl Cattleye Baudelaire navržen romantický vztah, ale byla to první osoba, která ji přiměla k sňatku od té doby, co se narodila.
„ÉÉ~~?“
„Lux, moc řveš.“
Protože její hlas byl skutečně hlučný, Lux si položila obě ruce na rty poté, co si neklidně prohlížela své okolí. „Je to ten člověk, který přišel do agentury?“
„Přesně. Ten člověk, který přišel k nám do agentury, je on.“
„Mám pocit, že to byl příjemný chlap… Je o něco starší než ty, ale to je taky okouzlující, abych tak řekla.“
Když jí Cattleya řekla, aby se najedla, Lux konečně strčila dort do úst. Zatímco žvýkala, aniž by vyjádřila své dojmy, čekala na Cattleyina další slova.
„Lux, určitě ráda posloucháš o milostných aférkách jiných lidí, i když ty sama nemáš vztah, co?“
„Ano. Chci říct, že je pro mě ještě brzy na to, abych se do toho pustila, takže je to jako setkání s neznámým…“
Lux Sibyl měla titul ředitelovy sekretářky, ale její postava, když trávila volný čas tak mírumilovně, byla jako malé holčičky. Navíc většinu svého života prožila pod kontrolou okultní sekty, a tak byla zcela jistě ve všem nováčkem. Nebylo pochyb o tom, že Cattleya byla jedním z položek v učebnici o romantice mezi ženami a muži.
„Jednou to chci taky zkusit, ale právě teď chci poslouchat příběhy jiných lidí. Dobře, pokračuj.“ Luxiny heterochromatické (*pozn. obě duhovky jiné barvy) oči byly plné zvědavosti.
„On tady v Leidenu provozuje obchod s parfémy. Je to parfumér. Jmenuje se Chris. Před chvílí jsem prošla kolem jeho obchodu a zdálo se, že se mu daří dobře. Taky vypadá jako dobrák; má celkem hezký obličej a jemné vystupování. Jo, vypadá to, že by z něj byl dobrý manžel, kdyby se oženil. Je to muž, ke kterému ženy přilnou.“
„Cattleyo, ty ho nemáš ráda?“
Když se Cattleyy zeptala, byla hluboce zamyšlená. Kdyby si měla vybrat, jestli je její typ, nebo ne, řekla by, že ano. Nicméně…
„To by mě zajímalo. Fakt nevím. Mám pocit, že nemá to, co mám ráda.“
…v mysli se jí vynořil obličej jedné osoby.
„Ten, koho mám ráda, není člověk, který by se do mě zamiloval, víš.“ Opřela si bradu o ruku a povzdechla si.
„Ach, ředitel Hodgins. Opravdu si myslím, že je to s ním marné. Ne proto, že jsi to ty, Cattleyo, nebo tak. Je to proto, že ředitel se drží toho, že co je v domě, není pro mě, zkrátka nechce nepoškodit firmu, takže s ostatními členy… Je to typ člověka, který prožívá romantiku správným logickým způsobem. Má rád romantické vztahy a ženy, takže se nezamiluje.“ Jak se očekávalo od někoho, kdo s ním byl vždy od rána do večera, Lux, která obvykle předkládala jemné a skromné názory na ostatní lidi, popsala jednotlivce jménem Claudia Hodgins, se svou nemilosrdnou stránkou.
„Hm~. To je pravda. Ředitel Hodgins. Člověk z něj má takový pocit, co?“
„Ano. Myslím, že ředitel Hodgins pravděpodobně čeká na osudovou lásku. Zdá se, že si nikoho nevezme, pokud se tahle osoba neukáže… Ale žena, pro kterou by ředitel Hodgins všechno zahodil a věnoval se jí, je prostě…“
„A co Violet?“
Když bylo zmíněno jméno kamarádky, kterou měly obě společnou, Lux udělala gesto X rukama. „ÉÉ~, Violet už je jeho rodina. Kromě toho, Violet má… toho muže.“
„Vážně? Chápu. Ona to teda nebude.“
„Správně, to nemůže být ona. Proto jsem mu řekla, že si myslím, že takový člověk na světě není.“
„Co řekl ředitel Hodgins?“
„Řekl mi: ‚Lux, to je hrozné; strhnu ti to z výplaty‘. Předstíral, že pláče.“
Cattleya si to dokázala představit a propukla v smích. Ani Lux se neudržela a zachichotala se „huhuhu“.
Zatímco konverzace byla živá, dorazila druhá porce černého čaje. Další dort, který si vybrala, byl dort zdobený ovocem a cukrovými figurkami. Byl neočekávaně dobrý. Chtěla, aby ho okusila i Violet, když už přišla na téma. Tu už nějakou dobu neviděla.
Violet byla nejžádanější automatickou zapisovací panenkou. Momentálně byla někde na kontinentu. Bylo by skvělé, kdyby byla s nimi.
„Heleď, řeknu to, protože jsme to už nakously… Odmítla jsem s ním chodit, ale souhlasila jsem, že spolu půjdeme na jídlo… s panem Chrisem.“
Kdyby na tom místě byla Violet Evergarden, co by odpověděla na Cattleyino prohlášení?
„Spřátelila jsi se s ním?“
——Jo, mám pocit, že by se zeptala na něco takového, mimochodem.
Ačkoli to nebyla Violet, Lux reagovala svým způsobem dobře. S rachotem posunula židli a naklonila se dopředu. Třípatrový stojan na dorty byl mezi oběma tvářemi.
„P-Proč? Je-Je to začátek vztahu a už to nebereš vážně? Cattleyo, obyčejně děláš takovéhle věci?“
Protože to bylo nedorozumění, Cattleya s působivou vervou popřela: „Špatně, špatně! Možná na to vypadám, ale pokud jde o romantiku, mám čisté srdce, víš? Když jsem ho odmítla, řekla jsem, že nemůžu chodit na rande za předpokladu, že se vdám za někoho, koho moc dobře neznám… tak se řeč změnila na „tak mě prosím poznejte“… Ten druhý byl klient, takže jsem ho nemohla důrazně odmítnout.“
„ÉÉ~, jak vzácné. Není cattleyovsky typické natvrdo říkat lidem, které nemáš ráda, že to nechceš? Byla jsi nemocná?“
„Ach, slečno Lux. To je nadávka, že?“
„Bylo by to hanebné, kdybych to zkritizovala, ale jako kamarádce se mi líbí ta tvoje neochvějná stránka. Kromě toho si myslím, že to je pro panenky zásadní. Nenamlouvají si zákazníci neustále ženské panenky? Slyšela jsi ty zvěsti o té dívce z Guardian Company?“
„To o tom, jak se měla dostat do rukou nějakého významného politika, ale její přítel pošťák se objevil, když vylezl na svah, zahnal ho a nakonec se jí vyznal! Vím to! Z toho se mi opravdu rozbušilo srdce!“
„Chápu tě! Aby toho nebylo málo, ti dva byli kamarádi z dětství, prý. Bože, upřímně. Není to jako vyšité z milostného románu?“
„Opravdu se mi líbí to vyvrcholení, kde je, ‚Ona je moje~‘. Myslím z té knihy, kterou jsi mi půjčila.“
„Kroniky řádu hvězdných rytířů? Z té části, kdy hlavní hrdinka nabízí své tělo velmistrovi? Kapitola třetí v druhém dílu?“
„Ten~! Je to velmi podobné tomu, co se stalo. Huh, neodbočujeme od tématu?“
„Jo. Promiň, to já byla ta, kdo se od toho odchýlil… Ach, ten dort je vynikající.“
Když se tok rozhovoru mezi oběma ženami změnil v běžný, rozhodly se na chvíli mlčet.
Cattleya si dala třetí šálek čaje. Konvička se vyprázdnila, a tak požádaly o dolití pohlednou servírku.
Zákazníci, kteří si objednali třípatrový stojan s dorty, měli zdarma druhou porci černého čaje nebo kávy. Cattleya to považovala za velice ucházející. Taková ohleduplnost byla důležitá. Už začínala přemýšlet, s kým přijde na další dýchánek.
„Cattleyo, můžu si vzít ten koláček?“
„Jasná páka. Vypadá obyčejně, je chutný?“
„Moc mi chutná. Asi víc než ten dort. A teď pokračování. Kdy máš rande?“
„Zítra.“
„ÉÉ~~~?“
„Lux, moc řveš.“
„To proto…“ protestovala Lux s rudým obličejem. „Hej, hej, když… když si po tomhle rande budeš myslet, že vyjít si s panem Chrisem by nebylo tak špatné, bylo by to rande za předpokladu, že sis s někým vyšla, ne?“
„Pro něj by to bylo, ale já…“
„Cattleyo, pokud nemáš takový záměr, tak by bylo lepší nejít, ne? Ale půjdeš, ne?“
„Půjdu…“
„Tak mi pak řekni, jak to dopadlo, ju?“
Cattleyya odpověděla jen s úsměvem „jestli se mi bude chtít“. Lux jí věnovala zasmušilý pohled.
Cattleya odtrhla oči od nabručené Lux a pozorovala scenérii z okna. Stromy u cesty, které by v létě překypovaly čerstvou zelení, nyní, s větvemi bez listí a zcela nahými, zuřivě ovívanými studeným větrem, působily poněkud smutně. Lidé, kteří kráčeli po ulicích, měli prohnutá záda a svírali si límce kabátů.
Viděla také postavy pošťáků uhánějících na motorkách. Navzdory tomu, že si Cattleya nemyslela, že je to on, naklonila své tělo přes okno, aby se podívala. Opravdu to nebyl on. Ten druhý neměl blond vlasy a i z dálky hned poznala, že má úplně jiný obličej a tělo. Náhodou byl také pošťákem.
„Co se děje?“
Cattleya reagovala na pouhého pošťáka přehnaně. Když jí Lux položila otázku, odpověděla „nic“, její hlas zněl, jako by tam její srdce nebylo. Jako dobře vychovaná se posadila zpět na svojí židli.
„Hele, co se vlastně stalo?“
„Myslela jsem, že by to mohl být on.“
„Hm? Co?“ zeptala se Lux znovu, možná to neslyšela dobře.
Cattleya našpulila rty a odpověděla: „Benedict.“ Její tón byl kousavý.
S „ach“ Lux brzy pochopila, co se snažila neříct. Lux trochu naklonila krk a zahihňala se: „Připadá mi, jako by to bylo dlouho, co odešel, co… Kdykoli vidím někoho ve městě, jak zatáčí za roh na motorce, také mě napadá, že by to mohl být Benedict. Všichni se mě ptají, jestli od něj nepřišel nějaký dopis, dělají to každý den.“
„Nepřišly od něj nějaké dopisy nebo pohlednice?“
„Nic… Víš… Cattleyo, dnes se na to ptáš poprvé, že…? Od té doby, co si Benedict vzal dovolenou.”
Cattleya téměř jako dítě, kterému dospělý vynadal, sklopila pohled. „Nemůžu…? J-Já hodně jsem se s ním hádala, ale byli jsme kamarádi už od otevření firmy!“
„Neřekla jsem, že nemůžeš, Cattleyo.“
„Je opravdu bezcitný. Řekl řediteli a Violet, že odchází ze společnosti!“
„Jo.“
„I když… I když jsem tam byla taky od začátku…!“
„Ano. Cítíš se z toho osaměle, co?“
Luxina upřímnost přesně popisovala pocit, který se Cattleya snažila skrýt. Byla osamělá. Až na to, že i kdyby to byla schopná říct, prostě by nesvraštila rty a dál by chrlila stížnosti.
„Nechci říkat, že jsem osamělá, i kdyby se mi měla pusa roztrhnout!“
Cattleya Baudelaire nebyla taková žena.
Vidličkou propíchla dort a násilím si ho vrazila do úst. Rozžvýkala ho, ihned zapila čajem a znovu dort prudce propíchla. Je možné, že si dort představovala jako Benedicta.
„Už jsou to tři měsíce. Zima končí a už se blíží jaro, co… Ředitel přesto nedovolil nikomu sáhnout na Benedictovu motorku… Ani jsem ho nevyřadila z kartotéky zaměstnanců.“
Cattleya slyšela Luxina slova téměř jako útěchu a nafoukla tváře. „Nejsem osamělá!“
„Hm-hm.“
„Ředitel je taky číslo. Jednoduše nechá zaměstnance odejít, když o to požádá, aniž by věděl, kdy se vrátí.“
——Jsem odporný člověk.
I když pravdou bylo, že ho nechtěla pomlouvat, nenáviděla, když byly její city odhaleny.
„I kdyby se vrátil jen tak, nebudu s ním mluvit. Protože odešel, aniž by mi něco řekl,“ vyplivla své negativní emoce, aby si ulevila. Nechala se hýčkat laskavosti Lux, která se smála, jako by ji to znepokojovalo.
Zvažovala, koho si sem dneska vezme, aby ji vyslechl. Vybrala si Lux.
Lux jemně řekla, jako by ji chtěla uklidnit: „Byla bych ráda, kdyby se vrátil, i když…“
Skoro jako by četla Cattleyiny úvahy.
„Nastoupila jsem do firmy už za chodu, ale myslím si, že je to dobrý člověk, i když má nevymáchanou pusu. Poté, co mě Violet přivedla a najala, abych pracovala pod ředitelem Hodginsem… ten, kdo se mnou každou chvíli mluvil, jakoby vypadal skoro znepokojeně, byl Benedict. Je milý k dívkám mladším než je on. Kromě toho, když přemýšlím z hlediska vedení společnosti jako ředitelova sekretářka, je ho potřeba. Pošťáků není nikdy dost. Mnozí z nich po náboru do zaměstnání brzy odešli, takže lidé jako Benedict, kteří se často potulují, i když si stěžují, a mají vůdčí schopnosti, jsou opravdu důležitými zaměstnanci. V budoucnu by se měl podílet na vedení společnosti. Jako mluvčí zaměstnanců si to myslím. Jsem si jistá, že náš správce, ředitel, to tak cítí taky. A taky, Cattleyo, nemohla jsi o tom vědět. Myslím tím, že jsi byla daleko kvůli práci. Možná ti to Benedict chtěl říct, ale nemohl. Ne, určitě chtěl, aby počet lidí, se kterými se musel rozloučit, byl malý. Vypadá to, že se mu stalo něco opravdu hrozného. Violet a ředitel mi však nic neřeknou. Ale ti dva řekli, že se vrátí, a sám Benedict to má v úmyslu taky, takže to možná neřekl schválně. Není to ten typ člověka, který nesnáší přihlouplé věci? Počkejme si na našeho sobeckého Benedicta. Jsem také jednou z těch, kterým nic neřekl.“
Dlouhý výrok, který byl pomalu zašeptán tichým a milým hlasem, se jí zabodl přímo do hrudi. Spíš než obsahem toho, o čem mluvila Lux, byla Cattleya ohromená přílišnou obsáhlostí jejích názorů a širokou kapacitou jejího srdce. Lux byla dívka mladší než ona, ale téměř ji bylo možné považovat za její matku.
„Proč musíš být tak hodné dítě…“
Nakonec se na jejich odpoledním čajovém dýchánku cítila mizerně kvůli tomu, jak je nezralá, přestože byla starší .
Poté daly všemožné věci stranou, tropily hlouposti a šly poprvé po nějaké době na procházku. Prošly knihkupectví a rozkošné samoobsluhy a také módní butiky kvůli svým odlišným vkusům. Kdykoli se prodavači zeptali: „Jste sestry?“, zasmály se a odpověděly: „Jsme kolegyně a kamarádky.“
Když nastal čas, kdy zapadalo slunce, zamířily do kanceláře s několika nákupními taškami. Cattleya se připojila k pilné Lux, která tvrdila, že chce zredukovat alespoň trochou práce, kterou předešlého dne nechala nedokončenou.
Protože neměla co dělat, šla Cattleya do ředitelovy kanceláře. Hodgins nebyl přítomen, místo toho na jeho stole seděl kaktus a malé rostliny v květináčích se zvláštním pocitem, jakoby byly vyhnány, stejně jako lístek, který je využil jako těžítko. Bylo na něm napsáno: „Obchod a večeře. Vrátím se v noci“.
Když to ukázala Lux, která to rozluštila: „To znamená jít na večeři se ženou, na kterou má v poslední době zálusk,“ s nespokojeným obličejem. Zdálo se, že se v noci skutečně vrátí. To bylo samozřejmé, protože měl byt ve společnosti.
Poté spolu obě povečeřely a rozdělily se. Sice spolu tolik mluvily, ale i když se loučila vesele, Cattleya se po třech krocích cítila osamělá.
Druhý den bude mít dovolenou. Zatímco byla sklíčená a osamělá z rozloučení s někým, přestože věděla, že se brzy znovu uvidí, odešla domů. Cestou zahlédla zatoulanou kočku a pronásledovala ji, ale pohladit ji nestihla.
„Jsem doma.“
Jakmile se posadila na mírně zaprášenou postel apartmánu, kam se hned po příjezdu příliš často nevracela, přirozeně si lehla. Potom se pohnula s tím, že „to bych neměla dělat, to bych neměla“ a setřela si make-up.
Díky jejím ohromujícím rysům obličeje si lidé často mysleli, že Cattleyin make-up je příliš silný, ale ve skutečnosti v tom nebyl žádný velký rozdíl oproti tomu před a po aplikaci. Protože každá část její tváře měla odlišnou strukturu, vypadala jen o něco mladší.
Po horké koupeli vytáhla ze skříně negližé, které si koupila, ale nikdy nenosila, a převlékla se do něj. Přemýšlela, v jaké fázi byl měsíc teď večer, podívala se z okna, ale nebylo ho vidět. Místo toho viděla jen záblesk několika hvězd. Cattleya, oblečená v negližé a česajícími si vlasy, hleděla na světla každého domu. Připomněly jí, že na rozdíl od ní, která žije sama, žijí lidé ve společnosti ostatních.
——Manželské páry jsou vlastně úžasné, co.
Ta forma lásky, která by mohla být považována za smlouvu uzavíranou po celém světě, nemohla být realizována bez druhé osoby. Jednou to nejspíš udělá. Nebo tomu alespoň věřila, když byla dítě, ale ještě nepotkala muže, za kterého by se po dosažení plnoletosti nejspíš provdala. Možná nikdy.
——Být s někým celý život, i když to není člověk, do kterého bych nebyla zamilovaná, by pro mě bylo nemožné.
Vzhledem k tomu, že to byl její případ, pokud by šlo o spravedlivé manželství, byla ještě méně schopná si představit, že by měla dítě. Koneckonců, pomyslela si Cattleya, sama byla jako dítě. Přesto, jak byly trendy společnosti zavedeny tímto způsobem, který na ni „naléhal“, měla nejasný pocit povinnosti to udělat.
Takový pocit povinnosti ji přiměl pocítit kávovou hořkost. V žádném případě ta chuť nebyla pikantní.
——Zajímalo by mě, jestli tam venku jsou i jiné dívky, které půjdou spát se stejnými pocity jako já.
Bylo by lepší, kdyby ne, ale zjistila, že si to přeje. Doufala, že ty dívky mají kamarádky, které jim mohou říct, že je všechno v pořádku.
——Jsem ráda, že mám práci.
Práce jí umožnila trochu se odchýlit od povinností, které jako žena měla na splnění takové povinnosti. Když přemýšlela o slovu „povinnost“, nepřímo ji to probodlo srdce.
——Benedict neměl žádnou povinnost mi něco říkat.
Celou dobu byl v její mysli. Bolelo to jako malá ranka.
Cattleya nebyla vpuštěna do Benedictova života, prostého a jednoduchého. Cokoli udělal, byla jeho vlastní starost. To bylo vše. Neměl žádný závazek jí něco hlásit.
Přesto měla Cattleya v úmyslu s ním dobře vycházet. Často se hádali, ale tak či onak měla pocit, že on je ten, s kým si nejlépe rozumí. Bylo to z její strany nedorozumění.
——Já jsem… takováhle vždycky.
V Cattleyině životě se nestalo ani jednou, že by si špatně vyložila, že s někým nevychází, když tomu tak ve skutečnosti nebylo.
——Páč jsem idiot.
Je možné, že se všichni smířili s tím, že s nimi byla.
——Já… rozhodně…
Možná byla tím typem člověka, který se nikdy nemohl stát pro někoho významnou osobou.
Pomyšlení na to v ní vyvolalo pocit úzkosti a smutku, z očí jí tekly slzy, a tak se převalila na posteli a zakryla si hlavu přikrývkami. Izolování od vnějšího světa jí trochu ulevilo. Žádala, ať ráno nenastane. Všechny její starosti a smutky se rozplynou, jakmile usne, podobně jako cukr v jejím černém čaji.
——…osamělá.
Pomyšlení na nepřítomnost Benedicta Bluea ji tak oslabilo.
„Vzdej to,“ libovala si v hlavě její druhá strana.
Jasně. Nezbylo jí nic jiného, než se vzdát. Neměl ji rád a ona už neměla prostor vstoupit do jeho života.
——Jsem osamělá.
Cattleya se schoulila jako dětské embryo a usnula.
*
Jako by chlad předchozího dne byla lež, na druhý den ráno bylo venku teplo. Zima se opravdu chýlila ke konci.
Cattleya chvíli zírala ven na parapet, ale začala se oblékat, jako by ze sebe chtěla něco setřást. Předchozího dne se rozhodla, co si vezme na sebe. S ohledem na tvář osoby, se kterou se měla setkat, si ze svých různých barevných oděvů vybrala bílé zavinovací šaty. Na hrudi byla mírně odhalená, ale ne tolik jako obvykle.
Když se ženy s kyprými ňadry oblékly do šatů, které neodpovídaly tvarům jejich těla, vypadalo to, jako by přibraly na váze a jejich křivky se opticky rozšířily, takže působily spíš jako oděné v papírmaši*. Dalo by se říct, že její momentální oděv byl z jejích šatů to nejlepší, co mohla poprvé předvést.
Uvažovala, že si oblékne černý pelerínový kabát, ale jak se teplota zvýšila, oblékla si světlejší béžovo-růžový kabát. Po vyrovnání devíticentimetrových a pěticentimetrových bot na podpatku do řady, si vybrala ty pěticentimetrové. Pravděpodobně měli jít jen na jídlo, ale kdyby se náhodou šli projít, devíticentimetrové podpatky by ji zpomalovaly a bolely by ji nohy. Po vyndání kabelky, do které se vešla jen peněženka a rtěnka, byla připravená.
Když vyšla ven, majitel domu, který obývala, seděl na lavičce na okraji silnice. Když procházela kolem něj, pozdravila ho.
V rezidenční čtvrti, kde žila Cattleya, žilo mnoho starších lidí, kteří žili sami, stejně jako rodinné domácnosti. Starší, kteří se během zimy izolovali před chladem ve svých domovech, se všichni procházeli kolem. Její pomalé tempo se ještě víc zpomalilo, když je pozorovala.
Když procházela uličkou, která vedla do centra města, odněkud slyšela zvuk klavíru. Hráč byl s největší pravděpodobností dítě, ale pravděpodobně hodně trénoval se zavřenými okny v zimě. Hra byla mnohem lepší, než co slyšela na podzim. Pohltil ji náhlý pocit skutečnosti, že lidé zapouštějí kořeny a žijí své životy. Kvůli svým nepřetržitým zakázkám byla ve spěchu každý den a nevnímala takové scenérie a zvuky.
„Předpokládám, že… v budoucnu nebudu automatickou zapisovací panenkou.“
Zjistila, že chce ve stejném městě vést stereotypní denní život. V tomhle smyslu může být tím nejlepším partnerem pro vztahy někdo, kdo pracuje v obchodě v rámci města.
Když se blížila k přední části restaurace, kde se měli sejít, bez ohledu na to, že to bylo o něco dříve, než byl domluvený čas, dotyčný tam už stál. Byl to muž s ohnivými rezavohnědými vlasy, hubené, ale vysoké postavy. Přes sako a košili měl na sobě baloňák. Byl to parfumér, který provozoval oblíbený obchod s parfémy v Leidenu.
„Pane Chrisi.“
Cattleya si pomyslela, že zavinovací šaty byly skutečně tou správnou volbou. Restaurace nevyžadovala žádný dres kód, ale ona si stejně zvolila oblečení, jako by tam byl. Restaurace hodná hlavního přístavního města, jako je Leiden, zjevně podávala lahodné měkkýše.
„Slečno Cattleyo. Děkuji, že jste přišla. Dnes je teplo, že?“
„Ano, jaro přišlo náhle, viďte?“
Nenuceně natáhl předloktí a zavedl ji do restaurace. Místo sladké vůně, jakou měl Hodgins, připomínající vřes a sladkou vanilku, voněl po osvěžující zelení.
——Dávám přednost vůni ředitele Hodginse.
Měla ráda pocit hladu, který pocítila pokaždé, kdykoli k němu z blízkosti přičichla. Zahalená vůní čehosi sladkého, jí dodávalo pocit veselí. Už vlastně od dnešního rána chtěla jíst dort.
——Jak to vlastně voněl?
Hlavou jí proletěl blonďatý muž, který se špatně vyjadřoval. Vonět se kolínskou nebylo jeho hobby. Nejspíš nebyl cítit po ničem. Býval zahalen do vůně deště nebo pachu potu – byl to typ muže, který nosil svoje vlastní pižmo.
„Co kdybychom si vybrali něco k pití?“
Když je zavedli na její místo, prohlédla si menu. Pro jistotu zvolila jako nápoj ovocné víno. Při přemýšlení o tom, co jíst, jí sdělili, že předem zvolený chod jídla byl již připraven. Unikla možnosti přemítání nad chodem tím, že už objednal.
——Je na to zvyklý, co.
Usmíval se, kdykoli se setkali očima, a tak se přirozeně usmívala i ona.
„Mimochodem, na ten dopis jsem dostal odpověď od svého malého bratra.“
„Ach, copak napsal?“
„Byl upřímnější než obvykle. To vše díky vám, která jste to napsala. Jsme od sebe věkově hodně od sebe, takže… i když mi připadá tak roztomilý, že si nemůžu pomoct, je teď v pekelně vzpurné fázi. Bylo těžké sdělit mu své názory.“
Počínaje předkrmy, jedli oba postupně, každé jídlo jim bylo podáváno postupně.
„Áách… rozumím. Já to mám naopak. Jsem nejmladší dítě a mám devět… starších bratrů.“
„‚Devět‘? To je neuvěřitelné.“
Rozhovor jí nepřipadal nepříjemný. Když ji sem pozval, od začátku cítila, že je to někdo, s kým se dá snadno komunikovat. Ani jednou se na ni z ničeho nic nerozhněval nebo se nerozohnil. Jako by to udělal jistý někdo.
„Můj nejstarší bratr je o více než deset let starší než já a pro mě, nejmladší dceru s takovým starším bratrem, byl obzvlášť iritující, protože ho chválili jen za to, že se objevil u nás doma, zatímco mně vždycky vynadali.”
„Chápu. Ale také jsem měl těžké období během vyrůstání.“
Bylo na něm vidět, že se snaží, aby si užila jejich konverzaci. Měl v sobě dospělou vyrovnanost.
„Navíc, pane Chrisi, myslíme si, že se nemůžeme srovnávat s lidmi, jako jste vy, kteří vládnou ostatním sourozencům jako někdo, kdo tvrdě pracuje a je úspěšný, a bez ohledu na to, co děláme, se s námi zachází jako s ničemnými, takže je to ještě složitější.“
„Zajímalo by mě, jestli je to stejné jako to, co cítím ke svému otci. Je to obchodník a já se mu vůbec nevyrovnám.“
„I když provozujete tak úspěšný obchod?“
„Ještě si musím od otce vysloužit zelenou.“
——Pozval jsi mě na rande, protože jsem si vysloužila zelenou, abych mohla být tvojí chotí?
Použila korýše, aby zatlačila zpátky slova, která se jí málem vydrala z hrdla.
„V mé rodině je zvykem, že každý má svou vlastní loď. Chcete se projet, až bude tepleji?“
„Ta loď asi není taková, jakou mám na mysli, že?“
„Co jste si představovala?“
Když se jí na to zeptal, upřímně odpověděla: „Trajekt.“
Měla na mysli malý člun používaný k přesunu od břehu ke břehu. Zasmál se a odpověděl: „Je o něco větší než tenhle.“
Podle toho, jak se smál, usoudila, že je to pravděpodobně docela velká loď.
Cattleya se znovu podívala na muže jménem Chris. Pomyslela si, že se jí líbily jemné oči, které vykukovaly zpod jeho ohnivých rezavých vlasů, a jeho pomalý způsob mluvy. Nic mu nechybělo. Naopak, ona byla plná vad, kvůli kterým se chtěla zeptat, proč si pro dnešek vybral za společnici právě ji.
Pokusila se upřímně zeptat: „Proč… jste mě pozval?“
Chris se zatvářil překvapeně, když píchla do jádra věci, ale odpověděl klidně, aniž by věci přehlížel: „Často musím být v práci opatrný, slečno Cattleyo, takže mám rád bezstarostné ženy, jako jste vy. Jste zábavná, jako obvykle. Takový je čas s vámi.“
„Nejste zrovna opatrný?“
„To jsem nechtěl říct. Chci říct, jistě, snažím se, abyste si to užila. Ale buďte uvolněná. Pravděpodobně byste nebyla příliš zklamaná, kdybych vám na tomhle rande ukázal svou ošklivou stránku, že?“
„Ošklivou stránku“?“
„Jako když mám na košili omáčku z těstovin. Nebo když se mi při platbě šekem vysypou mince z peněženky.“
„Podobné věci se mi taky stávají. Zeptala bych se: ‚Co to děláš~‘, ale pomohla bych vám.“
„Přesně; taková nedbalost je prostě skvělá. Zákazníci, kteří navštíví můj obchod, mohou mít výhrady, takže je jasné, že potřebujeme, aby nakupovali a byli obsluhováni s krásnými gesty a se smyslem pro rafinovanost. Kdysi jsem si myslel, že zapisovací panenky jsou také takové, úplně jsem se mýlil. Ve chvíli, kdy jsme se potkali, jste mě pozdravila veselým ‚Ahoj!‘. Bylo také opravdu snadné získat od vás radu během psaní dopisu. Právě jsme se potkali poprvé, ale připadalo mi to, jako bych se stýkal s nějakou dívkou, která už dlouho žije v mém sousedství.“
„N-Naše nejžádanější panenka jedná se zákazníky elegantním způsobem, na rozdíl ode mě. Jsem… nejsem dobrá. Kromě toho, pane Chrisi, takových dívek je mnoho. Nejsou některé z nich dívkami, které navštěvují váš obchod?
„Neexistují krásné ženy, které by byly tak pohodové a milé jako vy.“
„Týká se to mýho obličeje?“
„Jste krásná.“
„Já…“
„Také jste roztomilá. Pravděpodobně o vás muži hodně soupeří, ale já jsem vás chtěl mít, to jsem si pomyslel. To je můj důvod.“
Když jí to řekl, i přes její rozpaky se Cattleyina hruď naplnila štěstím. Divila se, jak může být svobodný někdo, kdo může vydávat takový pocit jistoty. Nemohla se zdržet podezření, že má nějakou nehezkou vadu.
„Pane Chrisi, je možné, že jste byl už jednou ženatý a máte dítě nebo tak něco?“
„Ještě jsem si nikoho nevzal.“
„Máte jako koníčka chodit ze spaní noc co noc nebo něco podobnýho?“
„Mám sklony usnout, jakmile dojím. Chodím spát před půlnocí.“
„Proč jste svobodný?“
„A co vy, proč jste singl?“
„Já…“
„Pro začátek, proč se lidé žení?“
Když se jeho intonace změnila, Cattleya se na něj přísně podívala.
„Je mnoho důvodů, jako je spojení rodů a další, pokračování pokrevní linie, finanční pomoc a romantika, ale nemyslíte si, že je v pořádku nenechat se spoutat smlouvou zvanou manželství?“
„P-Pozval jste mě na rande na základě toho, že si mě vezmete, a přesto říkáte něco takovýho?“
„Omlouvám se, omlouvám se.“ Chris se sklopeným pohledem zašeptal: „Jak to mám říct?“ Prstem setřel kapky z prázdné sklenice na šampaňské. „S lidmi v mém věku se zachází jako s devianty, pokud nejsou ženatí… ale když nemáte žádné příležitosti ke svatbě, přemýšlíte o spoustě věcí. Jako: ‚O čem je manželství?‘. Nebo: ‚O čem je do někoho se zamilovat?‘. Víte, kdykoli moji rodiče přijdou ke mně domů, řeknou: ‚Božínku, je tu tolik nádobí, i když bydlíš sám‘. Náhodou toho nakoupím hodně, protože se vracím domů unavený a celé dny nemyji nádobí. Není to pro někoho jiného. Jaký má smysl se ženit, když žiju pro sebe…? Přemýšlím… a přemýšlím…“
——Smysl být v romantickém vztahu, když žiju sama pro sebe…
„Dokážu vést život sám a mým koníčkem je výroba parfémů, takže svůj volný čas trávím v ústraní ve své dílně. Jsem nesmírně šťastný, když ve městě procházím kolem žen, které používají moje parfémy. Myslím, že bych byl ještě šťastnější, kdybych s sebou měl milenku, ale pak by se zkrátil čas, který mám na výrobu parfémů. Také si na druhou stranu myslím, že by bylo rozumné najít dobrého člověka, vzít se a žít spolu. Ale lze to považovat za skutečnou lásku?“
——Být přijímána druhými a zároveň žít svůj vlastní život. Tohle a ryzí čistota srdce prostě nejde dohromady.
„Já… myslím, že jste úžasná žena. Chci se do vás pokusit zamilovat. Ale když… se do toho vkradou „nečistoty“, jako je nutnost oženit se, okamžitě mi to přijde podezřelé. I když jsem vás požádal o rande jako předpoklad pro sňatek s vámi.“
„Jak. Jsem. Řekla. Proč mi to říkáte?“
Naproti mírně rozladěné Cattleye Chris zvedl obě ruce. „To je důvod, proč se nemůžu oženit.“ S utrápeným zamračeným výrazem si hnětl rameno. „Často sním o romantice. Pokud mám být ve vztahu, chci v něm být kvůli lásce. Totéž platí pro svatbu. Mám vás rád, takže už jen nechtít, aby si vás vzal někdo jiný, je dost dobrý důvod. Ale když dojde na manželství, klady a zápory se smísí. Také mě zaráží, když vidím výhody, které by ten druhý získal tím, že by mě naháněl. I když se s někým seznámím, dojdou mi síly, ještě než se na tuhle cestu vydáme. Jako: ‚Aha, tak tohle taky nebyla ta pravá’… Ale pokud je to s vámi… možná i takový slušňák jako já, který si pořád myslí, že láska se musí vytvořit určitým způsobem, by s vámi mohl zestárnout společně skoro jako bychom byli přátelé… Není to tak, že bych se nechtěl zamilovat. Jde o to, že to nejde tím správným směrem.“
Zatímco mluvil, možná proto, že to pro něj bylo obtížné, položil si Chris ruku na ofinu a skryl si obličej. „Přátelům nezáleží moc na tom, kde žijete nebo v co věříte, že? Je zábava být spolu a o tom jen být spolu, o tom přátelé jsou. Věřím, že s vámi můžu mít takový vztah… Chci vás požádat o ruku, takže jsem se snažil… říct to upřímně.“
Mlčení.
„Je to divné?“
„Není to… divné.“
——Není to divné. Není to vůbec divné.
„I když… někdo říká, že je to divné, já ne.“
——Ne, to nemůžu říct.
Koneckonců byla stejná.
„Hloupá ženská.“
V hlavě se jí ozval hlas. Ozval se hlas, na který ještě nedokázala zapomenout.
„Cattleyo.“ Její jméno vyslovil jen párkrát.
„Hej, co tady děláš sama? Ááá? Stařík tě tu nechal?“
——Pokud mám mít vztah, pak ať je to jen kvůli lásce.
„Héé~j, dostáváme stížnosti. Potřáslas klientovi rukou zas moc silně?“
——Proto, že tě mám ráda.
„Staříku! Pročs ji nechal chlastat?! Bylo to otravný poslat ji domů!“
——Protože tě mám ráda. Protože tě mám ráda. Protože tě mám ráda.
Pocit „Mám tě ráda“ se roztočil, skoro jako otáčející se lampa. Její city k Benedictovi Blueovi byly jako elektrický proud.
——Proč ho mám ráda?
Byly intenzivní a živé.
——Člověk přede mnou je rozhodně lepší.
Odhalení se nepodobalo žádnému jinému.
——Ale já s ním nemůžu být.
Bylo to, jako by jí to někdo hodil do obličeje.
——Protože láska…
…nebyla na elektřinu.
——Bez ohledu na to, v jaké zemi jsi, láska…
…se nepojí se slovesem „předstírat“, ale „zamilovat se“.
——Pokud mám pořád někoho, koho mám ráda, už z toho důvodu nemůžu být ve vztahu.
Ta osoba, do které se Cattleya zamilovala, nebyla tahle osoba.
„Pane Chrisi… já… rozumím.“
Věděla, proč se v tu chvíli nedokázala zamilovat do muže jménem Chris.
„Rozumím velice, velice dobře.“
Věděla, proč by mu neměla vstoupit do života.
„Chápu.“
Bylo to proti pravidlům lásky Cattleyy Baudelaire. Koneckonců byla zamilovaná do Benedicta Bluea. Celou dobu měla špatný pocit kvůli tomu, že porušila zmíněná pravidla.
——Je to… chyba toho idiota.
Ovládla se, aby se nenutila být zamilovaná. Snažila se na to zapomenout. Normálně se se svými klienty nestýkala. Přesto si nakonec myslela, že to musí udělat. Protože nikoho neměla.
Člověk by nemohl být ve vztahu sám se sebou.
„Já… chápu vás, takže je to určitě lepší… když spolu nebudeme chodit…!“
Přesto, pokud by v sobě neprobudila pocit zamilovanosti, jistě by s tímto sentimentem zůstala navždy.
„Pane Chrisi, právě si vybíráte někoho, kdo se vám podobá. Já jsem taky taková. Jestli budu ve vztahu…“
Podle pravidel lásky Cattleyy Baudelaire…
„…pokud mám být ve vztahu, potřebuju k tomu taky jen pocit zamilovanosti!“
…jeden by měl jít za druhým a přiznat se.
Lidé v restauraci tiše pozorovali hlasy vzrušeného páru. Přerušovaně obraceli své pohledy k těm dvěma, ale když se Cattleya posadila, poté co vstala s přehnanou vervou, každý se vrátil ke své konverzaci.
Chris ohromeně otevřel ústa: „To mi říkáte teď?“
Donutilo ji to se chichotat a po chvíli odpověděla: „Pozval jste mě na rande s předpokladem, že si mě vezmete, tak jsem taky mluvila upřímně.“
Chris si mužně prohrábl vlasy. Pak přerušovaně řekl: „Mohli bychom si být opravdu podobní…“ Zasténal a padl na povrch stolu.
„Myslím, že ano. Kromě toho, kdybychom byli přátelé, pravděpodobně bychom spolu skvěle vycházeli. Nejspíš bychom se také dostávali do hádek.“
„Protože jsme si podobní?“
„Protože jsme si podobní!“
Chris možná považoval její hořký úsměv za skutečně zábavný, odfrkl si a rozesmál se.
„Omlouvám se.“
„To je v pořádku, já jsem ten, kdo vás stejně z donucení naháněl…“
Poté zavolal číšníka. Myslela si, že si šek určitě vyžádá, přesto vstal a vybral si z jídelního lístku silný nápoj. Pozval Cattleyu, aby také něco vypila.
„Eh, je v pořádku, když budu pít taky?“
„Samozřejmě. Raději prosím nechoďte domů. Kdybyste teď odešla, všechno by to ještě ztížilo. Ze všech rande, co jsem měl, jste mi dala košem nejrychleji, ale dezert ještě nepřišel a já nechci domů. Chci to sníst společně. Pro chlapa, který očividně dostal kopačky, je těžké sníst dezert pro dva úplně sám. Jsem mlsný.“
Když jí to řekl, Cattleya vesele odpověděla: „Já taky! Ale košem jsem vám nedala. Ještě ani nic nezačalo.“
„Vskutku… mám pocit, že jsem byl odmítnut dřív, než to začalo.“
Kupodivu konverzace, kterou potom vedli, probíhala nějak hladce.
„Kromě toho, pane Chrisi, není tenhle začátek přátelství, ve kterém se zdá, že spolu budeme vycházet opravdu suprovej, přesně to, co potřebujete, než láska, kterou jsme na začátku odstřihli? Nakonec, místo abyste se do mě zamiloval, si jen osobně vybíráte někoho, kdo by nějak uspokojil vaše vlastní sny a zájmy, že?“
„Ne…no…ano.“
„Vlastní zájmy opravdu nejsou dobrý. Je důležité být zamilovaný.“
„Mám vás ale rád, víte to?“
„Vykašlete se na mě. Jsem si jistá, že tohle by se taky ukázalo jako lež. Navíc mám někoho, koho mám ráda.“
Jak to řekla, Chris se nakonec rozhodl vzdát. A navíc jí dával přímé a otevřené rady. I když se nerozčílil, když ho náhle odmítla, ztratil nervy. „Víte, když máte někoho, koho máte ráda, neměla jste souhlasit s tím, že půjdete se mnou na jídlo, ne snad?“
„Já- omlouvám se. Nebylo mi moc dobře…“
„Takže i kdybyste se mnou chodila, zanedlouho bychom se rozešli, ne? To považuji za neslušné.“
„Je mi líto.“
„Prosím, omluvte se víc; žádám o formální omluvu. Tyhle věci nesnáším nejvíc.“
„Je mi líto. Příště vás pohostím sladkostmi. Šel byste se mnou do Café Magnolia?“
„Eh, to místo s měsíční čekací dobou?“ Jeho postoj se náhle zmírnil.
„Včera jsem zkusila jít s kamarádkou a bylo to opravdu skvělý, spolu jsme zdolaly třípatrový stojan na dorty!“
„‚Třípatrový stojan na dorty‘…“
„Také dostanete zdarma dvě konvice černého čaje.“
„To je lákavé…“
„Vážně, mám pocit, jako by mi ten obsah cukru zasadil ránu, a to je pecka. Samotná kavárna je taky úžasná. Pro chlapa je těžké tam jít sám, že?“
Když se oba zbavili té své části, která byla vůči tomu druhému obezřetná, skutečně dost mluvili. Chris nemohl popřít pocit, že se stal naprosto zoufalým, ale byl gentleman až do samého konce.
Snědli dezert, dali si po jídle čaj a poté prošli kolem Chrisova obchodu, kde vytvořil parfém Cattleya. Obchod měl tak pěknou atmosféru, až do té míry, že chtěla všechny vystavované produkty. Možná tam mohla mít budoucnost pracovat, ale ten, kdo to rozsekl, byla sama Cattleya.
Když se domluvili na příští den, kdy se sejdou, rozešli se až k večeru.
„Pane vedoucí, zase vám dali kopačky? Proč se spřátelíte s dívkou, která vás odmítla?“
„Ztichněte.“
Když Cattleya slyšela výměnu názorů mezi Chrisem a prodavačem, než se zavřely dveře obchodu, zasmála se.
Když se modrá obloha spojila se západem slunce, Cattleya přecházela údajně nejstarší most v Leidenu. S rozsáhlým výhledem jak na město, tak na moře, místo poskytovalo ten nejlepší výhled. Milenci se tiskli rameny a užívali si scenérii z mostu. Byl tam i starší pár venčící starého psa. Mezi nimi kráčela samotná Cattleya, vysoká a hrdá.
——Zítra podám ředitelu Hodginsovi oznámení o dovolené.
Kráčela na pěticentimetrových podpatcích a její chodidla vydávala lehčí kroky než toho rána.
——I když ten chlap dělá povyk, zeptám se ho na důvod, proč mi o tom neřekl.
Měla pocit, jako by se stala ničím nesvázaná.
——Najdu ho, najdu ho a řeknu mu, že se mi líbí.
Nevadilo by jí odmítnutí. Měl ji to aspoň nechat říct.
„Mám. Ráda,“ když se to snažila říct tichým hlasem, byla spokojená. „Mám. Ráda.“ Když se vzdalovala od lidí, kteří kolem ní procházeli, nestyděla se mluvit sama se sebou. „Mám. Tě. Ráda. Mám… tě ráda.“
Po jejím boku projížděly jen kočáry a automobily.
„Benedicte, já…“
Její vlastní stín kráčel tanečními kroky.
„…tě mám ráda.“
To měly být jediné věci, které měly jít vedle ní.
„Héj, co tam děláš?“
Najednou se do jejího zorného pole dostal motocykl jedoucí přímo vedle ní. Spíš než rachotinu, připomínal konstrukcí něco jiného. Nebylo to něco z tohoto kontinentu.
Cattleya letargicky pohnula očima. Byly vidět pískové blond vlasy, lehce spálené sluncem. Stejně tak androgynní (*pozn. oboupohlavní) rysy obličeje. Až na to, že vypadal poněkud mužnější než předtím.
„Áá~… mimochodem, dlouho sme se neviděli. Vede se ti dobře?“ Jeho hlas byl hrubý a trochu mrzutý, ale přesto pevný. „Právě teď sem se vrátil. Myslel sem, že bys to mohla bejt ty, a tak sem za tebou jel, ale…“
Cattleya beze slova stála vzpřímeně. Její tvář byla úplně rudá.
„Co… to bylo… právě teď?“
Jakmile viděla jeho plachý výraz, když se prstem poškrábal na tváři, dosáhla svého limitu. Zapomněla na své odhodlání setkat se s ním a vyznat se mu. Všechno teď prasklo a ona se na místě dala na útěk.
„Eh, hej! Hej, hloupá ženská!“
——To je trapas, to je trapas, to je trapas!
Pěticentimetrové podpatky byly správnou volbou. Kdyby byla s devíticentimetrovými, byla by to smrt pro její nohy.
——Co mám dělat?! Kde se mám zabít?!
Její mozek byl zmatený z rozpaků.
——M-Mám ho zabít? Bylo by to rychlejší?
Slyšela zvuky motocyklu, který ji pronásledoval. I když chtěla běžet rychleji, jeden díl zavinovacích šatů, co omotával její tělo, to znemožňoval.
„Cattleyo!“
Také neexistoval způsob, jak by lidská bytost mohla zvítězit nad motocyklem, a tak se zdálo, že v okamžiku, kdy ji předjede, ji chytí za ruku. Cattleya, která nechtěla být chycena, změnila kurz a zamířila k zábradlí mostu.
„Hej, hej, hej, hej, hej, hej!“
Odhodila kabelku. Sundala si i boty. Aniž by se starala o své dlouhé nohy, které se rýsovaly zpod lemu jejích šatů, vyšplhala na zábradlí. Přikrčila se a otočila se k němu.
„Jestli sem přijdeš, zabiju tě!“
„Ty seš ta, kdo zemře!“
To byla jejich první výměna slov po opětovném shledání. Benedict sám se zdál, že ztrácí klid, ale rozpřáhl obě ruce, aby ji chytil. Když to Cattleya viděla, kousla se do rtu.
——Ach, jakou by mi ty paže udělaly radost, kdyby tohle byla jiná situace.
Nyní nebyly ničím jiným než překážkou bránící jejímu pokusu o sebevraždu.
„Zklidni se; přestaň se pokoušet zemřít a zabít mě.“
Cattleya zavrtěla hlavou, jako by chtěla říct, že nechce. „Slyšel jsi, co jsem řekla předtím?“
„Jo.“
„Počkej, uděláme to odznova. Až se tě zeptám, jestli jsi to slyšel… řekni mi, že ne… prosím.“
„Rozumím. Zeptej se ještě jednou.“
„Slyšel jsi, co jsem řekla předtím?“
„Tu část, kdes řekla, že mě máš ráda, jo?“
„BOŽÉÉÉ~~!“
Chytil ji, když mávala rukama. Kdyby to byla obyčejná žena, zabezpečil by ji a tím by to skončilo.
„Mám tě.“
Ale Cattleya Baudelaire nebyla.
„Au, au – au, au, au, au!“
„Pusť. Mě.!“
Cattleya byla fyzicky silnější. Ohnula vnitřní stranu paže, kterou ji držel, a udeřila ho zkroucenou rukou.
„Hloupá ženská! Hloupě silná ženská!“
„Vím že jsem!“
„Proč utíkáš? Nechápu to! Máš ráda…“
„Nemám tě ráda, nemám tě ráda, nemám tě ráda!“
„Chápu to! Stop! Už to chápu! Zatím to nechám plavat, ale vážně, přestaň na chvíli používat sílu!“
Její pohyby úplně ustaly. Když Benedict pustil, Cattleya neslezla ze zábradlí, ale posadila se.
„Nedívej se, nedívej se.“ Jeho oči se spojily s Cattleyinými slzícími. Benedict se konečně mohl podívat přímo na kolegyni, kterou už nějakou dobu neviděl.
Byla oblečená tak, že okamžitě poznal, že nemá službu. Její atraktivní kouzlo bylo ještě intenzivnější než dříve. Ulpěla na ni vůně zeleně, když se o ni otřel Chris. Bylo zřejmé, že se vrátila z rande.
Ať už si Benedict myslel cokoli, vybuchl smíchy: „Haha, ty… já ti opravdu nerozumím.“
„Co jako…?“
„Hej, už to chápu. Pojď si na chvíli v klidu popovídat. Jak bylo v práci, když sem byl pryč? Nestaly se nějaký divný události nebo tak něco? Jak se má stařík a Véčko?“
Cattleya odpověděla se semknutými rty: „Vlastně nic. Všichni se mají dobře. Ředitel Hodgins a Violet také.“
„A ty?“
„Mám se dobře.“
„Jo? Myslím, žes ale zhubla.“
Cattleya byla překvapená, protože skutečně zhubla.
„Hej~, cítila ses osamělá, i když jenom trochu?“
Mlčení.
„Víš, ani divoký zvíře by takhle nezářilo.“
„Rozhodně nechci říct týpkovi, kterej mi ani nic neřekl, že jsem osamělá!“ Pokusila se ho kopnout bosou nohou, ale minula.
Benedict vylezl na zábradlí a posadil se na něj, jako by se chtěl posadit do řady vedle Cattleyy.
——Vůně země.
——No, myslím… že to udělám, až se to vedro o krapet ochladí.
Cattleya sama chtěla také zůstat o něco déle.
„Hele.“
„Hm?“
„Řekla jsem ‚vítej zpátky‘.“
„Jo.“
„Neříkej mi ‚Jo‘.“
„Jsem zpět.“
„Výborně.“
——Pokud mám být ve vztahu, ať je jediným důvodem to. že tě mám ráda.
„Benedicte, víš, já…“
To samo o sobě bylo dost dobré.
——Pokud to nebude jenom kvůli tomuhle, nechci to.
Poznámka překladatele:
*“…takže působily spíš jako oděné v papírmaši.“ Při překladu se setkávám s různými slovíčky z módního odvětví, která jsem nikdy neviděla a říkám si, co si to sakra zase vymyslela. 😀 Např. v kapitole o Lux bylo uvedeno, že si vzala „berreta“. Nejdřív jsem myslela, že to byla pistole, ale potom ji v další kapitole měla posazenou na hlavě, takže to měl být asi nějaký baret (obrázek jsem k tomu nenašla, asi spíš chyba v překladu). Další „cache-cœur one-piece“ znamená například zavinovací halenka (spíš to měly být jednodílné zavinovací šaty?) tu si na sebe Cattleya v této kapitole obléká a potom slovíčko „paper mache“, které je hned na začátku této poznámky přeloženo jako „papírmaš“ znamená ne šaty, ale hmotu, kterou tvoří papír, voda a lepidlo. Myslím, že na základce jsme z toho tvořili nějaké hlavy…