„Vojenská škola leidenschaftlichské armády nezkoumá společenské postavení lidí. Brány jsou otevřené všem mladým lidem a přihlásit se může každý, komu je alespoň čtrnáct let, bez ohledu na pohlaví. Obrana národa znamená chránit vše, co máte rádi.“
Kde jsem vlastně viděl plakát s tímto obsahem? Pokud se nemýlím, bylo to před velkoobchodem našeho obchodního partnera, když jsem do něj vcházel a vycházel kvůli pochůzkám pro svou rodinu. Jeden konkrétní plakát byl vystaven na nástěnce, kam si obyvatelé města nalepili cokoli, na co měli chuť, od hledání práce po hledání lidí. Zatímco jsem kousal do jablka, které jsem dostal od majitele obchodu jako odměnu za pochůzku, mé třináctileté já na něj upřeně hledělo. Byl to kvalitní papír dokonale rovně vyhlazený, pevně přibitý připínáčky ve všech čtyřech rozích. Do papíru na konci textu byl připnut zlatý šroub a červený pečetní vosk s emblémem Leidenschaftlichské armády.
Jako dítě jsem si myslel, že to bude docela skvělá životní volba. Jak hloupé. I já bych se chtěl smát sám sobě, že jsem byl tak naivní. Tehdy jsem ještě neznal význam udělování a odebírání životů. Po pravdě řečeno, jakmile jsem se pokusil stát se vojákem, realita nakonec rozdrtila mnoho mých iluzí, ale to je příběh na později.
Vraťme se k mému aktuálnímu příběhu.
Bylo mnoho důvodů, proč jsem se rozhodl, že „jo, stanu se vojákem“. Jedním z nich bylo, že jsem byl druhý syn kupecké domácnosti, a protože dědictví měl převzít můj starší bratr, nebyl jsem tam potřeba. Další bylo, že jelikož jsem vyrůstal ve velké rodině, chtěl jsem si pospíšit a osamostatnit se, abych měl svůj vlastní prostor. Další bylo, že jméno, které mi dali rodiče, bylo „Claudia“, což mě přimělo přemýšlet o tom, že bych se chtěl stát mužným. A konečně, no… snoubenka mého staršího bratra byla krásná žena, přesně můj typ, takže jsem si od ní chtěl držet odstup. Nejdůležitější bylo, že jsem toužil chránit rodinu, kterou jsem miloval, ale chtěl jsem, myslím, odejít.
Válka tehdy postupně sílila. Konflikt se zdroji mezi Severem a Jihem. Byla to jedna špinavá kontinentální válka před několika lety, kdy došlo k náboženské konfrontaci mezi Západem a Východem, který se do toho zapletl.
Leidenschaftlich byl nejjižnější výběžek na kontinentu. Kdybychom byli v tu chvíli napadeni, naše porážka by byla jistá a moje rodina by pravděpodobně přišla o život. Protože jsem měl rád své město a své lidi a protože jsem měl rád Leidenschaftlich, narukování bylo zhmotněním mých spontánních pocitů. Mnoho věcí, které se mi v té době staly, je posílilo… a tak jsem se rozhodl stát se vojákem. Přihlásil jsem se, aniž bych to řekl rodičům, a pokud jde o přijímačky, podstoupil jsem je poté, co jsem lhal, že půjdu s přáteli.
Když mi domů pošťák náhle doručil dopis o přijetí, můj fotr mě setsakramentsky zbil. Ale vrátil jsem mu úder. Fotra to překvapilo. Stejně jako mě. Jako: „Fotr je překvapivě slabý“. Během dětství si lidé myslí, že jejich opatrovníci jsou zatraceně mocné existence…
Ano. Moji rodiče měli pravděpodobně obavy. Volba vojáka jako povolání ti přidělí vyšší pravděpodobnost úmrtnosti než při vedení normálního života.
Ve vojenské škole všichni důstojníci, žijící na kolejích, vynucovali dodržování, takže nikdo neměl jinou možnost, než nechat své rodiče plavat. Přesto jsem byl tvrdohlavý, a tak jsem si s sebou při odchodu vzal foto rodiny.
Dva roky poté, tuším, se to stalo. Potkal jsem Gilberta.
*
Gilbert Bougainvillea a Claudia Hodgins
Znáš skutečný význam jména tohoto kvetoucího stromu?
Kvetou každý rok. Jsou vysazovány po celé zemi jako stromy u cest, a když přijde jaro, vyraší na nich krásná bílá poupata. Když okvětní lístky opadnou, vytvoří čistě bílý koberec, který se nikdy nerozpustí. Barvy města v tom období mizí jako v zasněžené krajině. Lidé, kteří odjíždějí do zahraničí, mají při návratu ústa dokořán. Ten pohled nikde jinde neuvidíš. Ať jdu kamkoli, vzpomenu si na tu scenérii, kdykoli přijde jaro. Je to jako neobyčejně dobrá žena, se kterou strávíš jen jednu noc. Kdybyste poslouchali hudbu, která hrála, když jste spolu spali, vzpomněla by sis na ni. Úplně si na to vzpomínám. Kdykoli přijde jaro, mé vzpomínky přivolají minulost spolu s bílou barvou květů.
Smaragdově zelené oči jako drahokamy skryté pod hluboko staženou vojenskou čepicí. Konečky prstů bez života na bledých rukou, které se už nenatáhly k osobě, která od něj utekla. Zašeptaná slova nebyla předána.
Znovu a znovu jsem vzpomínal na Gilberta Bougainvilleu té doby.
Gilbert… Gilbert Bougainvillea. Dobře, začal jsem tento příběh, abych o něm vyprávěl. Mluvil jsem příliš o sobě. Pojďme o něm diskutovat.
Bougainvillea, Bougainvillea. Rod pojmenovaný po květině. Pokud žiješ v této zemi a zeptáš se na příjmení Bougainvillea, dozvíš se, že je to slavná rodina vojenského původu.
Nevíš to? Sochy a podobné věci jeho předků jsou po celém městě. Koneckonců, Leidenschaftlich má za sebou historii bojů s jinými národy, které napadl a které jej napadají od dávné minulosti. S brilantními vojáky je snadné zacházet jako s legendárními bytostmi. A tak bylo přirozené, že se voják pocházející z rodiny Bougainvillea stane někým, kdo se chopí této role. Ani v současnosti se to nezměnilo.
Je to mladý pán v dobře situovaném sídle. Ve skutečnosti je jeho pokrevní linie prvotřídní. Měli také manželské svazky s královskou rodinou z období monarchie z doby, ještě než byla země spravována armádou. Královská rodina však v dnešní době slouží jako symbol.
Kdyby byly lepší časy, nedovolili by nám o tom člověku mluvit tak ledabyle. Jo, hned. To je důvod, proč nyní existuješ. Mají přesně takovou moc. Ptáš se, proč jsem se spřátelil s Gilbertem?
Všechno to začalo brzy na jaře na vojenské škole v Leidenschaftlichu.
Vojenská škola se nacházela poblíž státní hranice. To, aby se mohla stát jakýmsi čelním štítem, kdyby se něco stalo, víš. Nejdříve byla vidět věž, která měla výhledy do všech stran, obklopena mohutnou pevností a vypadala jako pevnostní město. Kdybys vešla dovnitř, po cestě, která byla dlouhá, bys byla sevřena úzkými kamennými zídkami, a poté, co bys ji prošla, bys konečně dorazila na náměstí. Město Leiden bylo taky takto vytvořeno, víš? Pokud by došlo k útoku, bránili bychom ho u vstupu a pak se střetli na otevřeném prostoru.
Věděla jsi, že budovy v Leidenu mají výškový limit? Většina budov byla postavena ve stejné výšce. Ale veřejné instituce vybudované v zemi jsou docela vysoké. Jo, je to tak. Výškové budovy byly záměrně stavěny v daných intervalech. Kvůli odstřelovačům na dlouhé vzdálenosti. Taková je země, ve které žijeme. Když to tak slyšíš, můžeš si ji představit jako nějakou honosnou budovu, ale s příchodem jara se z ní stávalo něco krásného. Stromy u cest každý rok pučí bílými květy, víš? Ano, těmi. Kupodivu se jmenují „bugenvilea“.*
Nevím, proč má jeho rod to příjmení, ale určitě to má něco společného s tím, že ty popínavé rostliny byly vysázeny po celé zemi.
Zcela bílý koberec, který se vytváří z těch drobných kvítků padajících lístek po lístku, je něžná krása. Tento pohled stačí na to, aby byl někdy veleben jako „sídlo andělských per“. Tyto liány obklopovaly vojenskou školu v řadách.
Několik let poté, co jsem se do ní zapsal, byly mým koníčkem v tomto ročním období nečinné procházky, takže jsem se zrovna procházel. Přivítal mě kolemjdoucí prvák. „Místo, kam se chystáš vstoupit, je peklo~,“ pomyslel jsem si v duchu a pozdravil jsem ho s úsměvem.
Bylo teplo a příjemně pod živým slunečním světlem, a právě když se mi chystal rozpustit vnitřek hlavy, našel jsem člověka, který mi otevřel oči. Co to bylo za člověka? Byl to krasavec. Ano, byl to… druh krásy, který se tak často nevidí.
Byly asi tak dlouhé jako ty tvoje. Jeho dlouhé černé vlasy tvořily mírnou křivku a jeho oči byly sytě zelené. Měl hezké rysy obličeje, které působily androgynním dojmem, ale dlouhé končetiny, kterými byl obdařen, a jeho dobře vypracované tělo vypadaly v bílé námořní uniformě, do které byl oblečen, docela cool. To by si pomyslel každý. Byl to ten typ muže, kterému by ostatní muži takříkajíc propadli. Takový byl.
S někým se hádal. Když byli oba vedle sebe, brzy jsem poznal, že jsou sourozenci. Velký nesoulad byl v tom, že chlapec, který byl pravděpodobně mladším bratrem, byl ten, který vzhledem víc vzbuzoval úžas. Ti dva si nevšimli, že k nim kráčí kolemjdoucí jako já.
Na prvním místě bylo divné, že chlap v námořnické uniformě stál před vojenskou školou. Vzbudili můj zájem, takže jsem si nemohl pomoct, abych tam stál a odposlouchával. Slyšel jsem, o čem si povídají.
„Bratře, jsi sobecký.“
„Je to kvůli tobě; pochop to, Gile.“
„Proč mi nikdy nic neřekneš?“
„Tak přeruš naše bratrské vazby.“
„Přes to všechno říkám ano.“
Když to jeho mladší bratr řekl, byl jsem smutný a měl jsem chuť stát na jeho straně. Byl jsem bezradný, takže jsem zůstal jako přihlížející.
Po chvíli na sebe ti dva přestali křičet a starší bratr schválně sundal vojenskou čepici, kterou měl mladší na sobě, natáhl ruku k hlavě a neuspořádaně ji poplácal. Mladší bratr se zatvářil, jako by byl z hloubi srdce frustrovaný. Jako by chtěl skrýt tu tvář, starší bratr mu znovu nasadil čepici hluboko na hlavu, otočil se k němu zády a odešel. Ani se neotočil, aby se podíval na mladšího bratra, který pravděpodobně plakal.
Bylo mi toho chlapce líto, snažil a chtěl jsem si s ním jít mluvit. Ale když jsem viděl, jak zvedá skloněnou hlavu, zastavil jsem se. Neplakal. Jako by žádná z emocí, které tu do té doby byly, nikdy neexistovala; jeho výraz ochladl a prošel branou vojenské školy.
To byl první okamžik, kdy jsem viděl Gilberta. Nikdy předtím jsem neviděl kluka, aby se takhle tvářil, a tak jsem jen dál zíral na jeho záda, jako bych byl senilní.
Všude se přetřásalo, že syn rodu národních hrdinů se toho roku zapsal jako nejlepší student mezi prváky. Přeskočil jsem přijímací ceremoniál pro prvňáky a nic jsem neviděl, takže jsem neměl ponětí, ale když na to teď vzpomínám, byl to on.
Navzdory tomu, že jsme byli všichni spolužáci, nemohli jsme se vzájemně stýkat, pokud jsme byli z jiných tříd. I když jsme se připojili k tréninku, nebylo možné činit rozdíly, protože šlo pouze o muže. To, co způsobilo, že jsme se mohli náležitě setkat tváří v tvář, byl malý incident.
Poměr zapsaných do Vojenské školy leidenschaftlichské armády byl sedm mužů ku třem ženám. Ženy byly v oboru normální telegrafní vojačky nebo v zásobovací jednotce, takže naše učební osnovy byly jiné a samozřejmě i naše koleje byly oddělené. Naše osnovy? Běh, běh, běh. Budování svalů. Střílet, střílet, střílet, utíkat, utíkat, utíkat. Pořád se to opakovalo. Zbytek byly přednášky ve třídě. Naučili jsme se vytvářet strategie, zakládat tábory a používat komunikační zařízení. Nechyběly ani předměty, které se učily na běžných školách jako normálně. Dívky to měly jednodušší než my, ale to nic neměnilo na faktu, že to bylo těžké pro všechny.
Kluci a dívky, kteří se dnem i nocí věnovali národní obraně, bylo něco přirozeného. Koneckonců, jinou formu zábavy jsme neměli. Romantika byla zábava.
Sám jsem si také hrál s bezpočtem žen, ale nikdy jsem neměl lásku, která by šla tak daleko, že by mé tělo spalovala. Když to zmiňuju, jsem si jistý, že jsem možná nikdy neměl pravou lásku. Nikdy jsem se nedržel jen jedné ženy. Líbí se mi všechny ženy, takže milovat jen jednu mi přijde divné.
Pro mě žádná velká věc. Romantika byla každopádně zpestřením. Ale rozptýlení může způsobit, že tě budou pronásledovat docela nebezpečné věci. Byly chvíle, kdy to pro mě bylo jen potěšení, ale ten druhý na to vsadil svůj život.
Možná kvůli mému postoji, který jsem měl na svědomí, mi jedna z dívek, se kterými jsem měl pletky, poslala výzvu. Vyzývací dopis. Znáš je? Dopisy s obsahem jako: „Moc tě nenávidím“, „Dám ti přes hubu“, „Buď tady Xtého dne Xtého měsíce“. Ano, správně. I takové dopisy existují.
Vypadalo to, že se mnou chodí s úmyslem vdát se. Neměl jsem tušení. Né vážně. Ani jsem na ni nevztáhl ruku, víš? Zašli jsme někdy tak daleko, že jsme se líbali? Myslím to vážně, to ti říkám. Líbání je pro mě pozdrav.
„Nemám jinou možnost, než se za to svým způsobem z celého srdce omluvit.“ Přesně jak jsem si to myslel, když jsem šel na místo, kam jsem byl povolán, byl tam on. Kdo?
Gilbert Bougainvillea.
Ten chlapec, kterého jsem viděl v den přijímacího ceremoniálu, letmo stál uprostřed těch bílých květů se svěšenou hlavou. Byl tam. Od samého začátku mě probodával opovržlivým smaragdově zeleným pohledem, když jsem přecházel. Jemu bylo čtrnáct, mně šestnáct.
„Jsi Claudia Hodgins?“ byla první věc, kterou řekl. Stejně jako jeho tvář byl i jeho hlas galantní.
Ve čtrnácti letech Gilbert poněkud vyzařoval pocit malého dospělého. Černé vlasy měl uhlazené tak, že by ani jeden vlas netrčel. I když byl mladý, měl důstojné rysy obličeje. Muž jménem Gilbert Bougainvillea byl již předem připraven, od tónu jeho hlasu až po gesta. Pocházel z rodiny vojáků, takže z jeho pohledu byla vojenská škola možná jen rozšířením jeho domova.
Tyto kasárny s cvičištěm, obklopené stromy ve stínu školní budovy, byly místem, které nemělo žádnou popularitu, ale kromě Gilberta a dívky, která mi poslala dopis s výzvou, tam bylo také mnoho přihlížejících.
„Už nikdy neříkej ‚Claudia‘. Pokud mě budou oslovovat tímhle jménem, změní se to pro mě v chronickou bolest zubů. A ty jsi…?“
„Jsem Gilbert Bougainvillea. Jsem tvůj mladší spolužák, ale momentálně jsem na stejné pozici jako ty, jako její zástupce v duelu, který si vyžádala. Proto vynechám čestná uznání a budu chránit její důstojnost jako pouhý muž. Místo ní budu tvým protivníkem.“
Způsobem mluvení to bylo dítě, kterým docela zaváněl, pomyslel jsem si. Byl jsem také dítě s nepříliš velkým věkovým rozdílem od něj, ale kdyby takhle mluvil čtrnáctiletý kluk, to bys ses divila, že? Víc než cokoli jiného mě překvapilo to osudové náhodné setkání. Viděl jsem ho jen chvíli, ale tehdejší Gilbert a ta scenérie bíle kvetoucích stromů se mi vryly do srdce a byl to člověk natolik pozoruhodný, že si ho z čista jasna zapamatuješ.
Kývl jsem na něj: „Pojď, pojď“ a zašeptal jsem mu do ucha: „Gilberte – můžu ti říkat Gilberte? Proč se do boje mezi mnou a tou dívkou zapojuje prvák jako ty? Jsi její nový přítel a naštval jsi se, když ti o mně řekla?“
„Nevadí mi, že mi říkají Gilbert. V tom se mýlíš. Nejsem její přítel. Náhodou jsem na ni narazil, když shodou okolností plakala, a poté, co jsem se dozvěděl o jejích okolnostech, mě pověřili ji zastupovat v duelu. Také nejsem ochoten bojovat s mužem z vyšší třídy… s takovým, ke kterému nechovám osobní zášť… ale nemám na výběr. Pokud s tím bude tedy spokojená. Vypadá to, že jsi celkem neslušný.“
Podíval jsem se na dívku přes Gilbertovo rameno, která byla zdrojem té komedie, spíš než tragédie. Nepamatuju si, že by náš vztah byl něco víc, než občasné vypití čaje.
„Co řekla, že jsem jí udělal?“
„Ty druhy neslušných věcí, které vůbec nedokážu říct nahlas.“
Bylo mi tak trapně, že mě ten kluk nazval „neslušným“, že jsem to nemohl unést.
„Neudělal jsem to; rozhodně jsem to neudělal. Jsou dívky, které spaly po mém boku, ale já jsem s touhle nespal. Dali jsme si rande. Ale nevztáhl jsem na ni ruku. Myslím, že jsem ji jen políbil na tvář. Ale to dělají i příbuzní, ne?“
„Tak proč by mi lhala?“
„Protože chce upoutat moji pozornost?“
„A pravděpodobně i tvoji,“ dodal jsem v duchu.
„Kdyby se pokusila upoutat tvoji pozornost se zlým úmyslem, nebylo by to k ničemu, že?“
Při tom prohlášení jsem cítil chytrost mladého Gilberta, ale zároveň jsem si myslel, že je to dítě, které ještě neví, jaký je svět hrubý.
„Gilberte, ty jsi ještě nikdy nechodil s dívkou, viď? Jsou dvě cesty, kterými kluci a dívky se zlomeným srdcem většinou procházejí: nalepit se na někoho nebo se navzájem nenávidět. Když jeden nenávidí druhého, snaží se druhého stlačit dolů jak společensky, tak materiálně.“
„I když je to někdo, do koho se zamilovali?“
„Je to přesně proto, že je to někdo, do koho se zamilovali.“
Gilbert svraštil obočí, tvářil se utrápeně, a pak se ke mně otočil zády s tím, že se ještě jednou pořádně zeptá dívky na její příběh. Byl to vážný kluk.
Chytil jsem ho za ruku a zabránil mu v tom. „Poslouchej, Gilberte, hochu, tohle je boj, do kterého jsi se zapojil kvůli nějakému nudnému smyslu pro spravedlnost. Hraj svoji roli až do konce. Pokud to neuděláš, nebudeš moct chránit její důstojnost, ne?“
„Nejsem ‚hoch‘. Jsi… si tím jistý? Pokud je to, co jsi řekl pravda, obvinili tě z provinění, které jsi nespáchal, a bojoval bys bezdůvodně. A znamenalo by to, že mi lže a využívá mě. Vypadá to tak hloupě…“
„Při vší úctě, mladý pane, ale existuje určitá hranice toho, jak moc dobrosrdečný můžeš být, abys přijal sám o sobě roli zástupce v boji. Myslím, že je to taky pošetilé jednání, víš?“
„Asi na tebe budu muset vypálit tvoje slova a omlouvám se za to, ale neexistuje způsob, jak by si někdo nemohl poslechnout příběh dámy, kdyby ji cestou viděl plakat… i když ve výsledku to nebylo nic dobrého.“
Gilbert zašeptal chladně s hořkým výrazem, ale z té odpovědi jsem měl většinou pozitivní dojem. Byl to mladý muž s vůlí, kterou bys v posledních letech viděla jen zřídka.
Vzal jsem ruku jeho paže, kterou jsem držel, a silně s ní potřásl. Možná proto, že jsem s ní švihl příliš zeširoka, se jeho tělo kolébalo spolu s mácháním ruky.
„S tím souhlasím. Co, takže také ctíš ženy? Velebíš ženy?“
„Takhle mě vychovávali mí rodiče.“
Byl to prostě pes z urozeného původu. Cítil jsem se zklamaný.
„Takže? No, to je v pohodě. Každopádně z tvých slov právě teď vyplynuly věci, které mají naše zájmy společné. Důležitá tady není záchrana tváří chlapů, kteří se dostali do boje, ale pocity dívky se zlomeným srdcem. Bude se cítit líp, když mi dá ránu, co? Proč to neuděláme?“
„Chceš říct, že prohraješ schválně?“
„Spáchal jsem hřích, že jsem rozplakal dívku. Můžu udělat tolik, že nechám svůj obličej ležet na zemi a nechám na něm trochu bláta.“
Odstín pohrdání v jeho očích vzácné smaragdově zelené barvy zmizel a viděl jsem, jak v nich vyrašil kousek obdivu. „Podle toho, jak to vypadá, jsem tě špatně pochopil. Hluboce se omlouvám za to, že jsem k tobě mluvil nezdvořile, starší spolužáku.“
„Ále, žádný problém. My jsme ti, kdo tě zatáhli do konfliktu.“
„Je to poprvé, co jsem v takovém duelu a nevím, jak to chodí, takže by bylo užitečné, kdybys mi řekl co a jak.“
„Můžeme se bít, jak uznáme za vhodné, a já spadnu. Až se budou dívat, jak se převalujeme, otočíš mi ruku za záda nebo tak něco a ukončíme to tím. Budu jednat tak, aby přihlížející věděli, že je to tvoje výhra.“
„Když už o tom mluvíme, víš, kdo jsou ti diváci?“
„Sázkaři, kterým jsem zavolal. Dostanu dvacet procent z výdělku od vůdce gamblerů, takže si to rozdělíme na půl.“
„Beru zpět vše, co jsem předtím řekl. Sejmu tě.“ Moc dobře jsem nechápal proč, ale Gilbert se na mě začal sprostě odvolávat a jasně mi zkazil náladu.
Poté se gong boje rozezněl „dong, dong, dong“, šéf gamblerů už byl unavený z čekání na nás, protože jsme nepřestali mluvit, a zahrál na hrnec s naběračkou melodii pro začátek bitky. Můj vztah s Gilbertem začal původně tím pěstním soubojem.
„Měl bys raději litovat, že jsi začal s tou pitomou sázkou,“ zaklel ke mě Gilbert a hodil stojáček saka školní uniformy na zem.
Oba jsme zvažovali šanci na první ránu. Na rozdíl ode mě, který jsem měl ruce pevně přilepené k bokům a zatínal pěsti, Gilbert zatřásl rukama, jako by si je přizpůsoboval.
——Co? Nikdy předtím jsem tenhle postoj neviděl.
Vzhledem k tomu, že můj starší bratr a fotr mě zasypávali pěstmi a já jim to oplácel, když jsem si hrál, a protože byly také doby, kdy jsem nedělal nic jiného, než že jsem se ve městě rval, byl tento typ pěstního souboje součástí mého životního díla. Úplně jsem si myslel, že se na mě můj protivník vrhne s armádním bojovým uměním Leidenschaftlichu. Koneckonců byl synem rodiny vojáků. Pokud bychom měli mluvit o bojových uměních, která se naučili muži, kteří žili v Leidenu, bylo by to tohle. Gilbertův postoj byl ale jiný.
Mojí zásadou v soubojích bylo nejprve pozorovat postoj druhého v neagresivní obraně. Podle tohoto principu jsem čekal na soupeřův tah. Přesto se zdálo, že totéž platí pro Gilberta, a tak jsme jen pomalu sledovali přípravu toho druhého. Když se nám diváci posmívali s „dělejte a začněte se navzájem mlátit“, mlaskl jsem jazykem.
Pro hazard byl důležitý výkon. Když jsem neměl možnost výběru, udeřil jsem ho velkým kopancem poté, co jsem si protahoval nohu za zády. Jenom uhnul. Napodruhé jsem ho trefil, ale choval se, jako by se nic nestalo. Potřetí mě chytil za nohu a srazil mě dolů jako by nic, obličejem jsem nebyl k zemi. Poté, co mě zasedl, mi uštědřil řadu po sobě jdoucích přímých úderů do břicha. Nebyl to těžký útok, vzhledem k tomu, že to byl chlapec, který moc nevážil, ale dokázal rozkřičet i moje břišní svaly.
Byla by to nuda, kdybych prohrál tímhle způsobem, ne?
Využil jsem své ohebnosti, která měla u dívek příznivou pověst, stiskl jsem mu krk nohama a převrátil ho na stranu. Byl lehký, víš. Být lehký také znamená být svižný. Plynule a rychle mi utekl z techniky nohou. Oba jsme vstali, abychom se znovu připravili.
„Hodginsi, nehraj si! Sázíme na tebe!“
„Vy dva, nezraňte se kvůli mně!“
„To je to místo! Dělej, dělej, dělej!“
Diváci byli hlasití, ale i když jsem je slyšel, všechno to proházelo jedním uchem tam a druhým uchem dovnitř. Bylo to proto, že můj zrak, čich a mnohé další smysly byly zaměřeny na Gilberta Bougainvilleu.
Možná, že když Gilbert dokončil studium mého způsobu boje, začal mě aktivně bít. Samozřejmě jsem také provedl protiútok a vrátil jsem mu úder. Není na co být hrdý, ale pěsti mám těžké a bolí to jimi. Útok, při kterém jsem celou svou vahou jednu vypálil, ze shluk svalů, které jsem si vypiloval, obvykle způsobil kolaps mých protivníků poté, co jsem je třikrát udeřil. Ale nepodařilo se mi to na něj aplikovat ihned.
Gilbert změnil svůj bojový styl na simultánní útok a obranu. Trefil jsem ho. Zatímco se Gilbert kryl jednou rukou, zároveň mi vrazil druhou pěst do břicha. Nebylo to jen tím, že jeho pohyby byly hbité. Jeho bojová metoda byla něco, co by se nedalo zvládnout, pokud bys hodně necvičila. K tomu všemu, i když ten kluk dostal ránu, měl obličej, jako by nic necítil.
„Gilberte, kde ses to naučil?“
Gilbert se uhlazeně vyhnul jak mému kopnutí, tak mé otázce: „Nuže, kde to bylo?“
——Vážně ti je čtrnáct?
Právě ve chvíli, kdy mi ta slova uvízla v krku, Gilbert řekl: „Už to ukončíme.“
Gilbertovy pěsti náhle ztěžkly. Dost nepříjemně na to, že se zdálo, že se do té doby držel zpátky. Mířil přesně na životní funkce mého těla s klidným výrazem – bylo to od něj tak podlé. Mohl jsem se pouze bránit a nakonec jsem padl na zadek. Gilbert se na mě shora podíval s tváří, která říkala: „Teď prohraj, jak jsi chtěl.“
„Gilberte, měl bys raději přezkoumat svůj postoj ke svým starším.“
Tehdy jsem zapomněl, že jsem musel prohrát schválně. Odevzdal jsem své tělo krvi, která mi stoupla do hlavy, zvedl jsem se z pozice, kdy jsem se zhroutil na zem, položil ruce na hlínu a bočním kopem za použití co největší síly tvrdě vrazil do jeho krásné tváře. To byl můj oblíbený trik. Taktika, kterou jsem nepoužil jen tak pro nic.
Ten, kdo se teď převalil na zem, byl Gilbert. Vesele jsem na něj nasedl a dal mu pěstí do těla. Přihlížející, obklopeni vírem vzrušení, šeptem vstávali. Pro mě bylo také potěšením mít v šachu toho kluka, který mnou ještě před pár vteřinami pohrdal.
Ne, počkej chvíli. Přestaň mě soudit svýma velkýma očima! Tohle je minulost. Příběh o minulosti! Jo, jo, poslouchej pozorně pokračuju, jo?
Zatímco jsem byl pohlcen sebeuspokojením a mlátil jsem Gilberta hlava nehlava, bez ohledu na jeho vzhled, Gilbert popadl hrst hlíny a vmetl mi ji do očí. Dostala se mi také do úst. Chuť země. Plival jsem ji spolu se slinami.
„Bastarde, to bylo nespravedlivý!“
„Řekni to sobě.“
Nečekané, docela nečekané. Zřejmě by pro vítězství udělal cokoliv. Myslel jsem, že vypadal jako svědomitější chlapík.
Odstrčil mě stranou, aby unikl, a když urazil velkou vzdálenost, rychle se rozběhl a vrátil se ke mně. Svým zorným polem zakaleným hlínou jsem viděl podrážky jeho vojenských bot.
Za prvé, jeho pravá noha mi uštědřila ránu do hrudníku, a když se mé tělo otáčelo ve vzduchu, levá noha kopla podruhé a potřetí a poté, co jsem se jednou otočil, na mě zaútočila jeho pravá noha. Když jsem během okamžiku dostal tři kopance za sebou, zhroutil jsem se na záda.
——Co je to za útok?!
Ještě než jsem to uznal za děsivé, dráždivé nebo něco podobného, upřímně jsem si myslel, že je to „cool“. Vím, že dnes existují lidé nadlidských bojových schopností, jako jsi ty a Benedict, takže jsem nebyl příliš šokovaný, kdyby mi předvedl takový výkon. Ale tenkrát to na mě zapůsobilo. Ano, mělo to účinek.
Gilbert Bougainvillea byl pro mě nový typ lidské bytosti, která se náhle odhalila. Jeho rotační kopy nepřemohly jen mé tělo. Ukradl i mé srdce.
Co jsme dělali potom? Mlátili se v blátě navzájem, aniž bychom dávali pozor na pozorovatele. Unaveni čekáním, jak zápas dopadne, všichni postupně odcházeli. Zdálo se, že dívka, která byla v té době středem dění, se na začátku pokusila hrát tragickou hrdinku, ale jeden z přihlížejících si s ní přišel uprostřed boje promluvit, praštila s ním a zmizela. Jediní, kdo to nakonec sledovali, byl můj kamarád, kterému šéf sázkařů svěřil úkol, a lidé s příliš velkým množstvím volného času.
„Hej, kdy to ukončí?“
Neukončili jsme to.
Nakonec se rozhodlo, že to byla remíze a oba nás poslali na ošetřovnu. Náš souboj byl také odhalen, takže jsme oba museli srdečně přijmout od našich instruktorů kárný trest. Pokud šlo o upřednostnění lékařského ošetření našich zranění, kázeňský trest byl lehkým trestem v podobě příkazu uklidit koupelny všech zařízení.
Udělal jsem mu něco špatného. Bylo by lepší, kdybych hned prohrál, a přesto jsem to neudělal… No, on se taky nedržel zpátky, takže to v tomto bodě nebyla jen moje chyba. Ne, omlouvám se. Byla to moje chyba.
Svým způsobem jsem se omluvil, ale Gilbert s pohrdavým výrazem řekl, že už se mnou nikdy nechce být zapletený, když jsme uklízeli koupelny. Nedalo se nic dělat, protože jeho skvělá školní historie, která tam měla začít, skončila poskvrněna bitkou, kterou svedl se starším, jakmile se zapsal. Byli jsme různého věku a měli jsme i různé povahy. Pravda byla taková, že jsme si měli být navzájem cizí.
Teď jsi tady, protože se to nestalo.
Od té bitky jsem sledoval Gilberta. Nazývat to „stalking“ je těžkopádné, ale když si vzpomenu na to, jaký jsem v té době byl, bez ohledu na to, jak se na to díváš, neexistuje žádný způsob, jak to vyjádřit jinak než takto.
„Gilberte, ošetřím tě. Jako omluvu za tenkrát.“
„Není to nutné.“
„Jsi zdrženlivý k ostatním, co. Oba jsme dostali stejný trest, ne? Není potřeba formální řeči. Když to používáš v téhle fázi hry, svrbí mě z toho na těle. Tak ti představím holku. Jaký je tvůj typ? A velikost prsou?“
„Prosím tě, nechoď za mnou.“
Zval jsem ho na jídlo i přes jeho neochotu, nechal jsem ho naučit se chuť dospělosti prostřednictvím alkoholu, který se mi podařilo tajně dostat, a občas jsem se s ním hašteřil. Byl jsem to také já, kdo ho naučil kouřit. Neznal většinu obecných forem zábavy, takže i když jsem ho učil karetní hry, reakce, které ukazoval, byly zábavné. Brzy ho začali milovat i kluci z mého ročníku, se kterými jsem chodil.
Gilbert byl typ, ke kterému se starší lidé připoutávali. Ale to, o čem mluvím, je jiný způsob, projevu náklonnosti. Chci říct, nebyl láskyplný. Myslím, že správný způsob, jak to vyjádřit, je, že vzbudil můj zájem.
Od samého začátku jsem se o něj tak zajímal, že jsem si nemohl pomoct.
O tobě by se dalo říct to samé. Nicméně na tebe nenarážím. Huhu, nenarážím na tebe.
Bylo to jiné než tohle… Když se na to zpětně podívám, náš vztah byl asi takový vztah, ve kterém jsem nedělal nic jiného, než že jsem ho pronásledoval. Byl tak trochu… těžko čitelný člověk. I když měl silný smysl pro spravedlnost, byl dost chladnokrevný, a kdyby měl důvod, který ho nutil k vítězství v dané situaci, i když neférovým krokem, udělal by to dobře. Měl v sobě mužnou stránku, ale byl také sobecký a hrdý. Měl kouzlo, které k němu lidi přitahovalo, ale on sám se o ostatní příliš nezajímal. Byl to muž, který vždy přemýšlel jen o tom, jak se vydá po čistě bílé stezce ke své vlastní budoucnosti, která mu byla vytyčena.
Jednou jsem se zeptal, co bylo nejlepší z věcí, které jsem ho naučil. „Kouření. Není to špatné jako prostředek výměny informací,“ řekl.
Proč si to myslel, jsem zjistil až později. Připadá mi trapné ti o tom vyprávět, ale je to epizoda, kterou nelze vynechat, pokud mluvíme o jeho minulosti.
Gilbert Bougainvillea měl snoubenku.
Řekl mi to, když jsem měl maturovat. V té době jsme byli ve stavu, kdy to, že jsme se my dva stýkali, bylo něco, co lidem kolem nás připadalo úplně normální.
Jak se to stalo? No nic. Jen opakování toho samého. Sledoval jsem Gilberta, škádlil ho, většinu času mu ustupoval, příležitostně jsem se Gilbertovi omlouval… Stali jsme se normálními přáteli.
Pokyny mi přísně říkaly: „Nezapomeň na dědice Bougainvilleů“ a podobné věci, ale neposlouchal jsem je. Zdálo se, že mě Gilbert také varoval „nepleť se kolem mě“, ale ani jsem ho neposlouchal. V tu chvíli jsem nebyl hodný kluk. Pravděpodobně jsem ho znal lépe než jeho kamarádi, kteří byli ve stejném věku jako on. To je přesně důvod, proč pro mě bylo tak šokující, když jsem se dozvěděl tuhle novou informaci, když jsem měl před maturitou.
Jednou za mnou přišel o školní přestávce. Řekl, že mě chce požádat o laskavost.
„Právě teď mám jít na jídlo se svou snoubenkou… Nemohl bys jít taky? Jsme v trochu komplikované situaci, takže chci požádat o pomoc třetí stranu.“
„Půjdu. Samozřejmě půjdu. Háá? Když už o tom mluvíme, probudil ses a našel sis za mými zády snoubenku? Kdy? ‚Už před šesti lety‘? Hele – kolik ti bylo tehdy let? ‚Deset‘? Proč jsi mi to neřekl?! Je možné, že jsi s ní chodil o prázdninách na rande, aniž bych to věděl? Co? Gilberte, ty bastarde!“ Sledoval jsem ho, když jsem říkal tyhle věci.
Podle předpisů jsme si zařídili písemné povolení k opuštění kampusu, což bylo puntičkářské vyřizování. I když měl od začátku v úmyslu vzít mě s sebou, ta část o získání souhlasu mu byla podobná.
Místem setkání byla malá kavárna kousek od vojenské školy. Taky jsem tam občas zašel na čaj. Kavárna měla příjemnou atmosféru.
No, potkali jsme ji tam. Hop. Dobře, další téma.
Eh? Co byla zač, ptáš se? Hm~, o tom nechci mluvit. Kdybych to měl říct, vyzařovala ze sebe pocit mladé dámy z dobré domácnosti. Nezdálo se, že by chodila ven… Opravdu o ní nechci mluvit. Proč…? Protože mám pocit, že by se na mě Gilbert rozhodně naštval.
Pokud jde o to, proč mě požádal… přesně jak řekl, byli v trochu komplikované situaci.
Na začátku ta snoubenka nebyla Gilbertova. Ten jeho starší bratr měl převzít rodinné dědictví, ale – kdo ví, co si myslel – zapsal se do vojenské námořnické školy, prakticky aby se z toho vyvlékl. To i přesto, že muži z jejich rodiny musí vstoupit do armády.
Protože jsi bývalým vojákem, víš o tom, že? Ačkoli jsou oba orgány národní obrany, mezi armádou a námořnictvem existuje tahle neviditelná propast. Jako v poměru výdajů na obranu a tak. Je to problém dospělých.
Jo. Vypadá to, že velkej brácha nevycházel dobře se svou rodinou. Slyšel jsem, že má spontánní povahu. S tímhle pro něj bylo nepochybně bolestivé vyrůstat v autoritářské domácnosti. Když o tom teď přemýšlím, muž, který byl s Gilbertem, když jsem ho poprvé viděl, byl přesně tenhle bratr. A velkej brácha utekl z domova, takže vše bylo smeteno na hlavu desetiletého Gilberta, protože oba jeho rodiče se rozhodli, že bude hlavou rodiny, a přiměli Gilberta, aby převzal i tu snoubenku.
To bylo k oběma neslušné, ale dávali najevo, že si od sebe drží odstup. Na rozdíl od svého bratra byl Gilbert ten typ chlapa, který by netrpěl, kdyby měl žít pod tlakem jako vzor Bougainvilleaů… a tak se všichni kolem něj přirozeně rozhodli vložit svá očekávání do něj, místo aby jeho bratra napravili. Zdálo se, že Gilbert také pečuje o snoubenku svým vlastním gilbertovským způsobem. Snoubenka ale měla přání a Gilbert se ho rozhodl splnit.
Vyhnout se sňatku. Věc, kterou muži a ženy dělávali, aby se postavili nátlaku světa a unikli ze svého postavení na společenském žebříčku, a uspokojili svou lásku.
Ne s Gilbertem. Víš, snoubenka… se snažila Gilbertovi propadnout, ale nepodařilo se jí to. A pak se zamilovala do jiného chlapa. Komorníka z jejího domu, prý. Byla to koneckonců romantika.
Donutit ho poslouchat se směšnou vážností, zatímco mu to jeho vlastní snoubenka přiznala, a pak zajít až tak daleko, že ho požádala, aby jí pomohl uprchnout, bylo od ní necitlivé. Ale Gilbert to potvrdil dvěma slovy a zavolal si mě ohledně plánu na pomoc.
Při poslechu příběhu mě napadlo, jestli mu v těle skutečně koluje funkce zvaná emoce.
Chtěl jsem vynadat jeho snoubence. Jako: „Udělej si to sama“, „Netahej do toho Gilberta.“ Ale Gilbert začal studovat únikové cesty do jiných zemí s kurevskou vážností.
„Přístup od hranic je přísně sledován. Hodginsi, bydlel jsi v obchodě, který se také zabývá dováženým zbožím, že? Samozřejmě má pravděpodobně také povolení od vlády je odesílat. Nemohl bys ji mezi něj zamíchat propašovat a dostat ji ze země? Pokud to bude možné, mohli bychom poté změnit trasu na vodní dopravu… a vyhnout se konfliktním zónám, bez ohledu na to, jak velká je to zajížďka,“ řekl nezaujatě a jako obchodník.
„Kolik můžeš utratit? Bude pro tebe lepší překonvertovat na peníze každý majetek, který můžeš volně spravovat, dokud je čas. Buď tohle nebo můžeš z pšenice vyrábět produkty podle svých preferencí… To nebude stačit. Není jisté, zda budete schopni hned vytvořit základ pro své živobytí. Chápu. Také poskytnu svoji pomoc. Ne, tohle je jen… Koneckonců je to celé záležitost týkající se mého bratra.“
Čím vyrovnanější Gilbert zůstával, tím více vzteku ve mně bublalo a propuklo.
Rozhovor, ve kterém počítal s mojí pomocí, skončil. Na zpáteční cestě jsem se Gilberta zeptal, jestli ji nemá rád. Pokud za těchto okolností necítil byť jen trochu smutku nebo podráždění – byli koneckonců zasnoubení už několik let, bez ohledu na to, zda se tak jejich rodiče rozhodli.
Gilbert, který šel tiše, se na mě podíval. Kvetoucí stromy, které na začátku jara natíraly silnice na bílo, ztratily okvětní lístky a byly obarveny na zeleno. Přesto, i když jsme byli ve světě s jinou scenérií, jak se dalo čekat, Gilbert se v mých očích odrážel jako pozoruhodně výjimečná existence.
Gilbertovy koutky rtů se trochu zkroutily a řekl: „Skutečnost, že nemá smysl honit se za někým, kdo odchází, mi byla vryta do těla skrze případ mého bratra.“ Opět byl odtažitý.
Jeho ústa se pohybovala, jako by byla nucena mluvit vypůjčená slova. „Nemůžu říct, že k ní necítím empatii, ale… kdyby se mě zeptali, zda jsem na ni lpěl, tak ne. Ona už od samého začátku nebyla moje.“
„‚Tvoje‘, říkáš… ty…“
„Špatný způsob, jak to formulovat, co. Není to tak, že bych o ní mluvil jako o majetku, protože je to žena.“
„Ne, to není ono… ty…“
Aha, tak to je ono, pomyslel jsem si.
——Vzhledem k tomu, že jsi to ty, jsi vždy…
Tehdy jsem poprvé cítil, že jsem přišel do kontaktu s podstatou osoby jménem Gilbert Bougainvillea.
——Proto, i když jsi obklopen velkým množstvím lidí, jsi vždy…
Ten kluk neměl pocit lpění na něčem.
——Bez ohledu na to, kolik popularity získáš nebo jak tě chválí…
Je možné, že jeho bratr, který odešel, byl ten, na němž nějakým způsobem lpěl. Ale i kdyby to nebylo takhle, určitě byl…
——Vypadáš osaměle.
…osobou, která si zvykla rezignovat na věci. Proto se ke všem věcem a lidem choval odměřeně. I když jeho skutečné úmysly takové nebyly.
„Pro začátek jsme jejich dceři způsobili potíže díky mému bratrovi. Dělat toho tolik není nic.“
——Ale kam směřují tvé city?
„Naši rodiče k tomu určitě budou mít co říct, ale určitě mi dohodí někoho nového, kdo se stane mou ženou.“
——Nevadí ti, když s tebou jako s hrací figurkou manipulují a rozhodují o osobě, která tě bude doprovázet po zbytek tvého života?
„Dědictví převezme nejstarší syn její rodiny, takže až na její pověst to pro ně nebude žádný problém. Pokud s námi budou moct být nadále spřízněni prostřednictvím mé generace, vyřeší se to tím.“
Bez ohledu na to, jak moc Gilbert mluvil, aby mě přesvědčil, nikdy jsem neřekl: „To je pravda“.
Ten, co byl po mém boku, byl mladý muž, stále ještě v pubertě. Byl dítětem, které v důsledku požadavku na účelnost nehledalo ve své existenci jiný smysl než jen být pro lidi něco „pohodlného“. Sám sebe a ostatní neviděl jako nic jiného než majetek.
„Byl jsem… rád, že jsi měl snoubenku, víš. Ale naštval jsem se na tebe, že jsi to přede mnou skrýval.“ Z nějakého důvodu jsem to byl já, kdo zesmutněl a můj hlas se kvůli potlačovaným slzám zlomil ve falzet. Gilbert se zeptal, co se děje, ale já jsem ho oklamal tím, že jsem předstíral, že kašlu.
Víš, viděl jsem… viděl Gilbertovu budoucnost. Bez ohledu na to, jak velké slávy dosáhl nebo jak dlouho kráčel po skvělé cestě, aniž by z ní sešel, v jeho dlaních nezbylo skoro nic. Odhazovat věci a lidi, když s nimi neměl nic společného, a nestarat se o to, jestli byl sám odhozen, jen prostě pokračoval v kráčení po úzké, riskantní, čistě bílé stezce, která mu byla vytyčena ve světě naprosté temnoty. Pravděpodobně ji však zdolá mimořádně krásným způsobem, obratněji než kdokoli jiný.
To, co držel v rukách, už nebylo nic jiného než zbraně.
Jsem sobec. Proto jsem byl jednoduše smutný z pravdy, že i když jsem Gilberta považoval za svého přítele číslo jedna, pro něj to pravděpodobně nebylo totéž.
Jo, ten útěk byl úspěšný.
Nemám ponětí, kde ti dva skončili nebo co teď dělají, ale pošlapali důstojnost mého přítele, takže doufám, že jsou šťastní. Následky byly dost problematické, ale problém s útěkem snoubenky dědice Bougainvillea brzy zmizel.
Gilbertův otec náhle zemřel.
Právě když jsme tlačili zamilovaný páreček do náklaďáku mé rodiny a my dva jsme se vrátili s nonšalantními tvářemi jako: „Uf, bože, je konec“, zavolal instruktor na Gilberta, aby ho zastavil, výraz jeho tváře se změnil.
„Kde jste byl? Co jste dělal? Hledali jsme vás. On zemřel. Nezastihl jste ho v jeho posledních chvílích.“
Instruktor musel také zpanikařit. Bombardoval ohromeného Gilberta krupobitím slovního chaosu. Gilbert byl rozrušený, ale ne zmatený. Je to typ chlapa, který dokáže utnout své emoce a dělat to, co udělat má. Řekl, že pochopil a okamžitě se vrátil domů.
Nesměl jsem ho doprovázet, opustil jsem kampus pouze s povolením jít na pohřeb. Moji příbuzní byli většinou zdraví lidé, takže jsem se poprvé zúčastnil něčího pohřbu, což byl ten Gilbertova otce. Když jsem tam nervózně šel, byl tam, přede mnou a vykonával roli hlavního truchlícího s uzemněným výrazem… Gilbert, který se stal hlavou Bougainvilleaů jménem i podstatou, nenápadně odkašlal.
„Kdybych věděl, že se to stane, nemuseli by utíkat… Teď, když je jejich hlavní překážka pryč, mohl jsem se z toho vymanit… Způsobil jsem té osobě křivdu,“ řekl.
Svého otce nazval „překážkou“.
Bylo to jistě kvůli tomu, že byl Gilbert vychován jako „nástroj“ rodiny Bougainvilleů, jež byl pokračováním rodu. Bylo s ním zacházeno tak, aby žil jako strategický nástroj ve prospěch prosperity rodu. Vychýlilo ho to. Lidé vracejí to, co jim ostatní dělají.
Čím blíže k němu jste, tím lépe ho pochopíte. Je to dobrosrdečný, ale osamělý člověk. I když má roztomilý obličej, když se směje, sotva to dělá. Ví, že to není něco vhodného pro jeho roli.
Myslel jsem si, že kdybych… kdybych… zemřel… buď tohle, nebo kdybych někdy zmizel… jediné, co jsem nechtěl, bylo, aby se ke mně choval jako k předmětu. Nemohl jsem to snést.
Kdykoli se v jeho smaragdově zelených očích kutálely kostky osudu, neviděl nic jiného než klikatící budoucnost. Jen vážně zíral na cestu, která nebyla cestou lidské bytosti.
Nastane někdy den, kdy by se muž jako on za někým honil? Někdo – kdokoli. Někdo, někdo. Člověk, kterého by nedokázal nemilovat.
Mohl by se jím někdo stát?
Hodgins v tu chvíli ustal a natáhl ruku. Konečky prstů se dotkl vlasů Violet, která byla schovaná v posteli. Pomalu odtrhl nit vlasů, která se jí kvůli potu nalepila na čelo.
„Tedy, řediteli Hodginsi, poté, co jste odmaturoval… kdy… jste se s tou osobou znovu setkal?“
Když byl Hodgins požádán o pokračování příběhu s dlouhými sípavými nádechy typickými pro ty, jejichž průdušky trpěly, napjatě se usmál. Vstal ze židle, na které seděl, a položil na ni přikrývku, která se bezpečně usídlila až u Violetina krku.
„Budeme v tom pokračovat, až se vyléčíš z nachlazení,“ zašeptal s maximální něhou a jemným pohledem. Konec jeho věty překypoval náklonností podobnou otcovství.
Byli uvnitř místnosti dostatečně velké, aby v ní bydleli dva lidé. Měla světle modré květinové tapety a lustr zdobený fialkami. Na kulatém stole, který seděl uprostřed místnosti, byly krabice, tašky a košíky s ovocem zabalené způsobem, z něhož bylo jasné, že šlo o dárky k uzdravení. Interiér ložnice nebyl příliš chladný, přesto v krbu hořelo dřevo a praskaly jiskry. Okna, která měla zatažené závěsy, se vlivem větru otřásala.
Ručičky pokojových hodin ukazovaly hodinu těsně před večerem.
„Tohle překvapilo i mě. Zajímalo by mě, jestli je to tím, že jsem se vzdálila z bitevních polí… Když si pomyslím, že jsem zeslábla. Omlouvám se, že se mi nepodařilo udržet kontrolu nad svým zdravím.“
„Co to říkáš? Důvod, proč jsi měla horečku, byl ten, že tě ten rozdíl teplot dostal, ne? Místo, kam jsi byla pověřena, byla koneckonců nejsevernější země… Promiň, že jsem tě nutil tlačit na sebe. Nevadí, jdi spát, dobře?“ zatímco mluvil, jemně pohladil ukazováčkem lehce tmavé kruhy pod Violetinýma modrýma očima. Vůbec se nezdálo, že by tím zmizely, ale byl to projev jeho přání, a on tak učinil.
„Jsme v kontaktu s klienty, kteří si tě rezervovali, a většina z nich se na tebe chce spolehnout, i když se opozdíš, takže nedošlo k žádnému zrušení požadavků. O nic se neboj a nespěchej, Violetko. Vypadáš dost unaveně.“
„Brzy se vyléčím. Už zítra.“
„Ty ty ty. Odpočiň si alespoň tři dny od práce, počínaje dneškem. Protože po třech dnech přijdu, abych se rozhodl, jestli budeš, nebo nebudeš ve stavu, aby ses vrátila. Omlouvám se, že jsem ti zakázal návštěvy.“
„Ne, bylo by hrozné, kdyby tohle chytili. Řediteli Hodginsi, vy také… Omlouvám se, že jste kromě toho, že jste sem přišel, musel mluvit o tolika věcech… Přiměla jsem vás, abyste zůstal příliš dlouho.“
„Jsem v pořádku. Pokud by tě to vyléčilo, Violetko, tak bych to radši chytil. Koneckonců… Byl jsem něco jako tvůj pěstoun, i když na krátkou dobu. Není to tak?“
„Ano.“
Při té odpovědi se Hodgins usmál celou tváří. „Kniha, o kterou mě malá Lux požádala, abych ti ji předal, je v hnědém obalu. Nakonec jsem se koukl na obsah a ukázalo se, že je to populární milostný román. Pokud budeš mít unavené oči, okamžitě přestaň číst.“
„Ano.“
„Zbytek je od členů společnosti. Benedict mi řekl, ať ti řeknu ‚uzdrav se‘. Cattleya se má vrátit zítra, ale i kdyby sem přišla z vlastního rozhodnutí, neměla by ti dělat společnost.“
„Ano.“
„Pokud budeš potřebovat, abych něco zařídil, požádej někoho tady odsud. Odejdu z práce a budu šupem tady.“
„Ne, Lux by plakala, tak prosím dělejte svou práci.“
Hodgins se rozloučil a pokusil se ji políbit na tvář, ale jeho rty byly zablokovány dlaní ruky hořící žárem. Když se smutným hlasem zeptal, jestli to nechce, Violet odpověděla, že se může nakazit, takže je to nebezpečné.
Záměrně vydal stén a políbil dlaň zakrývající jeho rty. „Dobrou noc, Violetko.“
„Dobrou noc, řediteli Hodginsi.“
Hodgins tiše opustil místnost a rychlým krokem prošel širokou chodbou. Cestou informoval kolemjdoucího sluhu o svém úmyslu odejít. To, že spěchá, se poté projevilo i ve způsobu, jakým řídil své auto.
Možná proto, že rezidence, kterou navštívil, se nacházela daleko od hlavního města Leidenu, slunce se chystalo zapadnout, když dorazil do města. Křiklavě rudé nebe se postupně začínalo zahalovat do tmavých barev.
Podle toho, jak to vypadalo venku, byl ten den silný vítr. Hodginsův staromódní automobil se během cesty nebezpečně kolébal.
Místo, kam Hodgins zamířil, byla čtvrť s ubytovacími zařízeními, trochu mimo panoráma Leidenschaftlichu, hlavního města Leidenu. Uvnitř se nacházely nejen typy restaurací, ve kterých se člověk mohl nečekaně bez výhrad zastavit, ale také penziony, do kterých se nedalo projít branou do areálu, pokud vám to nedovolil vrátný. Ten druh penzionu, u kterého zazvonil, byl přesně ten.
První patro byl vchod pro obyvatele a také patro pro administrativní zaměstnance. Nad ním bylo pět pater. Navzdory tomu, že jednopatrové budovy byly vysoké a třípatrové byly všude možně, lze tuhle stavbu mezi nimi považovat za docela výškovou budovu. V každém patře mohli bydlet pouze kontraktoři. Celá patra zabíral prvotřídní penzion, kde byly ložnice, koupelny, kuchyně atd., všechny navrženy v luxusním stylu. I pouhý pobyt na jednu noc si vyžádal pořádnou sumu.
Mimochodem, obyvatelé byli vybraní.
Když zazvonil na zvonek bytu v posledním patře, ozvaly se zevnitř kroky.
„Kdo to může být?“
Hodgins se při těch dobře vychovaných slovech usmál. „To jsem já. Ta malá liška, která tě toho dne zachránila.“
„Neznám žádnou lišku.“ Hlas majitele rezidence náhle zesílil, když poznal druhou osobu.
„Pak ten, kdo tě v den našeho prvního setkání zasypával pěstmi, Hodgins.“
„Počkej. Už jdu.“
Tím vybraným obyvatelem, který otevřel dubové dveře se zbraní po ruce, byl muž daleko po dvacítce na vrcholu kariéry svého života a zároveň hlava rodiny, o které mimo Leidenschaftlichskou armádu nikdo nevěděl. Přestože byla hluboká noc, byl oblečen do své vojenské uniformy. Jen límec měl uvolněný, u krku rozepnutý. Snad proto, že neměl čas na odpočinek, jeho vlasy, obvykle uhlazené a sčesané přes čelo, byly rozcuchané a narostlo mu strniště. Sejmul si také pásku přes oko a ukázal své rozdrásané oko.
„Jak se má Violet?“
Hodgins pokrčil rameny nad slovy, která k němu doputovala, jakmile se jejich pohledy setkaly. „ ‚Hodginsi, tvrdě jsi pracoval dlouho do noci. Dobrý večer.‘ – Nemůžeš se zeptat po tom, až mi tohle řekneš?“
„Hodginsi, tvrdě jsi pracoval dlouho do noci. Dobrý večer, jsem vyčerpaný.“
Nemohl snést pohled, který říkal: „Prostě mi už o ní řekni“ odpověděl: „Je to jen nachlazení. Říkal jsem ti, aby sis nedělal starosti, ne? Jestli ji zítra navštívíš, není zbytečné, abych ti podával hlášení?“
„Měl jsem obavy…“
Možná proto, že vzpomínal na minulost, cítil, že současný Gilbert se stal docela přátelským. Myslet si, že on, který býval v dětství tak pichlavý, teď někoho miloval.
Hodgins nemohl udusit smích, který z něj náhle vyšel.
„Hej, co to bylo? Proč jsi se smál?“
„Nesmál. Mimochodem, zdá se mi to tu tak drahé… Už jsi doplatil za místo, kde jsi bydlel předtím?“
„Pronajímám ho za nízkou cenu díky mým rodinným vazbám. Jsem uprostřed hledání bytu… takže tohle je dočasné bydliště. Pravidelně jsem se stěhoval, aby mě Violet předtím nenašla, ale potřeba toho je pryč…“
Po incidentu s únosem vlaku se Gilbert omluvil Hodginsovi a rodině Evergarden, přestal se skrývat a pokračoval se stýkáním s Violet. Ti dva spolu řešili několik věcí.
Protože jeden byl plukovníkem armády a jeden žádanou zapisovací panenkou, měli málo času na setkávání. Cenné byly chvíle a místa, kde mohli být sami.
„Aha, není divu, že ses nechtěl vrátit do hlavního sídla, kde je tvoje ctihodná matka a sestry.“
Gilbert přikývl. „Nechci jí tam zvát… Hodginsi, když jsi mi řekl přímo o její situaci, pomohlo mi to. Pojď dovnitř.“
Nejspíš byl opravdu unavený. Mezi slovy, která pronesl, byly časté pauzy.
Hodginse pustil do největší místnosti. Možná proto, že místnost nebyla správně osvětlena, byla tma. Okolí osvětlovala pouze lampa umístěná na truhle v rohu místnosti.
„Neotvírej okno. Odfoukne to papíry.“
Na stole před židlí, na které Hodgins tiše seděl, bylo šídlo, provázek a nahromaděné dokumenty. Zůstaly tam i další věci, jako pečetní vosk, plnicí pero a psací potřeby napůl vypsané. Vedle stojanu na dopisy ležela hromada dopisů svázaných provázkem.
Hodgins se zatvářil překvapeně a tiše natáhl ruku ke stojanu. Gilbert ho opustil a odešel do kuchyně. Při pohledu na dopis se Hodgins s klidným výrazem zeptal: „Spal jsi?“
Ozval se zvuk vytažení korkové zátky.
„Ano, ještě před chvílí. Hodginsi, udělám večeři, ale budeš ji jíst?“
„Huun, byl jsi docela vyčerpaný, ne. To bude hostina. Gilberte, budeš nasávat, zatímco budeš vařit?“
Najednou se k němu přivalila sladká vůně.
„Nejsem ty… dám to do jídla.“
„Takže děláš i věci jako vaření.“
„Dělám to ve chvílích, když přijde můj přítel.“
Oči, které četly, se úplně zastavily a Hodgins otočil hlavu směrem ke kuchyni. Gilbert nebyl z té místnosti vidět.
„Lháři. Máš prostě hlad, protože jsi se právě probudil, co?“ Hodgins mluvil s úsměvem v hlase, ale v žádném případě se neusmíval.
„Tak tohle všechno sním sám.“
„Víš, v poslední době jsi mi z ničeho nic začal říkal ‚přítel‘. Co je to za servis?“
„‚Nedávno’…? Opravdu? Ale jakou jinou definici bych měl použít? Tenhle vztah máme více než deset let. Proč nazývání tě mým přítelem má být servis?“
Slova, která mu hladce odpověděla, mu probodla hruď.
„Ne, chci říct, ty… zacházíš s milými lidmi jako s nástroji. Neprojevuješ mi úctu, i když jsem starší než ty.“
„Pokud jde o záležitosti týkající se Violet, omlouvám se. O tom, že ti neprojevuju úctu, proč bych v tuhle chvíli musel projevovat respekt kvůli věkovému rozdílu?“
Mlčení.
„Hodginsi?“
Navzdory tomu, že ho oslovil, Hodgins na okamžik beze slova vrátil pohled k dopisu. Bylo to poprvé, co jeden z nich četl, ale věděl o nich. Koneckonců, kdykoli Hodgins navštívil jeho pokoj, někde tam ležel zapečetěný dopis bez adresáta. Hodgins znal ještě jednoho člověka, který hromadil dopisy, aniž by je posílal.
„Jsi idiot.“
Jak řekl Gilbert, měli tenhle vztah více než deset let. Měli také období, kdy se nestýkali. V dopise, který po těch letech konečně znovu viděl, byly zaznamenány city k jisté dívce, které Gilbert nebyl schopen napsat. Pravděpodobně měl v úmyslu vyhodit staré a poslat nové odpovědi. Byly v nich napsány jeho opakované omluvy za to, co do té doby udělal, stejně jako slova díků za to, že mu poslala nespočet dopisů.
Hodgins zkroutil krk a pozoroval Gilbertova záda, jak stál v kuchyni. Totéž platilo pro něj, ale Hodgins si myslel, že oba docela zestárli.
——Pomyslet si, že ti dva, kteří se rozešli, se znovu setkají.
Byl to obyčejný milostný příběh, který vypadal, že se může stát kdekoli. Ale právě proto…
——…Myslím, že chci, aby byli dostatečně šťastní, aby si vynahradili to svoje vyhýbání.
On a ona. Oba byli pro Hodginse nenahraditelní lidé.
„Gilberte.“
„Co?“
„Zpátky k tématu… Víš, věřím, že přátelství může být také neopětované.“
„To jo.“ Gilbert toto přehnané prohlášení nepopřel.
Hodgins měl pocit, že mu dává prázdnou odpověď, aniž by ve skutečnosti naslouchal, co říká. Pocit nespokojenosti náhodou pronikl do jeho způsobu mluvy. „Říkáš ‚to jo‘, ale opravdu to chápeš? Myslím, že ne… Cítím se tak s tebou už mnoho let. Gilberte, bez přátel si určitě vystačíš. Ale já takový nejsem. Přesto jsem opravdu nechtěl, abychom byli … takovíhle, s tím, že já jsem jediný… kdo si přeje, aby ses měl dobře. Nebo kdo tě chce tu a tam vidět a mluvit o triviálních věcech. Jako: ‚Mám tě rád jen já?‘… Koneckonců jsi chladný. Proto mě to poslední dobou překvapilo. Ty… Tyhle moje pocity ale asi nechápeš.“
Oba věděli o jejich vzájemném temperamentu a chápali, že jejich přátelství existuje. Určitě si také důvěřovali. Důkazem toho bylo, že Gilbert svěřil Hodginsovi osobu, kterou se právě snažil chránit tím, že vsadil svůj život. Nicméně Hodgins si přesto myslel, že podle Gilberta není v pozici, kterou měl na mysli. Ani jednou to nevyslovil, protože takové lpění se v mužských přátelstvích zdálo pošetilé.
Poté, co to Hodgins řekl, toho brzy litoval. Litoval toho, a přesto…
„Ne, rozumím. Kromě tebe nemám žádné přátele.“
Možná proto, že držel papír v rukou silou, trochu se pomačkal. Hodgins ho zoufale položil na stůl a opatrně jej narovnal. Přesto zaslechl, jak se Gilbertovy kroky přibližují, a vrátil dopis na jeho předchozí místo.
Ti dva zůstali zticha, jakmile se postavili proti sobě.
Možná, že si konečně všiml napůl napsaného dopisu, smíchal ho s dalšími dokumenty a rychle ho schoval z dosahu Hodginsových očí. Hodgins koutkem očí sledoval trajektorii dopisu.
Když je Gilbert důkladně roztřídil, dlouze vydechl, což znělo jako povzdech. „Říkal jsi, že jsem to asi nepochopil, ale i já to chápu,“ postupně se jeho hlas vytratil do ticha. „Vždy jsi byl obklopen velkým počtem společníků. Ale ty jsi můj jediný přítel.“
——To je lež.
I bez společníků, se kterými se stýkal stejně jako s Hodginsem, byl Gilbert také člověkem, který přitahoval své okolí. Nebyl ten typ, který by se choval jako vlk samotář. Během jejich dnů na vojenské škole se účastnil třídních srazů a socializačních banketů. Dokázal bezvadně vést rozhovor s kýmkoli.
Ale než to Hodgins stačil slovy popřít, Gilbert promluvil: „Mám mnoho známých, ale ty jsi můj jediný opravdový přítel. Poté, co jsi odmaturoval… Myslel jsem si, že by bylo skvělé, kdybych se narodil jako student o dva roky dříve.“ Jeho způsob mluvy se zdál mrzutý.
Iluze čtrnáctiletého chlapce se překrývala s postavou trpícího třicátníka. Hodgins cítil, že i on sám se vrátil do doby, kdy mu bylo šestnáct. Tenkrát Gilberta pořád pronásledoval a dováděl s ním.
——Vždy jsme byli spolu.
Bolest, která mu projela hrudníkem, se postupně zalila teplem. V jeho egoistickém srdci se vkrádal úsměv, nedokázal si pomoci.
——Gilberte, ty…
Muž jménem Gilbert Bougainvillea vůbec nebyl ten typ, který by takové věci říkal. Za dlouhou dobu dokázal ukázat i jinou stránku sebe než být „artiklem“, který sloužil k bezproblémové správě sebe a svého okolí.
——To ty jsi nespravedlivý.
A kupodivu dívka, kterou Gilbert miloval, byla pro něj také „nástrojem“. Přesto tento „nástroj“ byl schopen jemně rozvázat provazy pevně svázané kolem ní a ukázat její humánní tvář. Tak kdo byl odpovědný za největší část těchto úspěchů?
Claudia Hodgins, lhostejný k jeho vlastním skutkům, se jen radoval a široce se usmál na stydlivou tvář svého přítele. „Hu-aha, ahahahaha!“
„Hej, nesměj se. Donutil jsi mě říct něco trapného. Jako bych to ještě někdy v životě řekl.“
„Ahahah, ne… to jsi pochopil špatně. Není to tak, že bych si dělal legraci z… Ach, Gilberte. Je to, co jsi nechal v troubě, v pohodě? Vydává to zvláštní hluk.“
„To není v pořádku.“
Hodgins vstal a následoval Gilberta, který se s klapotem vracel do kuchyně. Kamarádská hádka se pohodlně linula celým bytem a přecházela v noční melodii.
A totéž platilo o čase, bez ohledu na to, kolik z něj uplynulo. Pro dva lidi, kteří měli vztah zvaný přátelství, by se vrátil do doby jejich dětství, bez ohledu na to, že se dlouho neviděli.
„Uhni, já to posypu kořením.“
„Blázne, mýlíš se, to není sůl.“
„Nemáš vůbec žádné koření. Žiješ jen ze soli a cukru?“
„Mám dlouhodobý zvyk jíst venku. Hodginsi, nechme toho. Tohle není jídlo.“
„Neplácej nesmysly. Není nic, co by se nedalo oživit.“
„Myslíš?“
„Hm. Nevzdávej se.“
Bez ohledu na to, kolik stovek, tisíců let žili, ti dva se vrátili k verzím sebe sama z té doby.
Čtrnáctiletému Gilbertovi a šestnáctiletému Hodginsovi.
Poznámka překladatele:
- Bugenvilea – možná ji znáte pod lidovým názvem „bugenvélie“. Je to vlastně liána a ne strom, jak je popsáno v této kapitole. Pro nás je rostlina známá svou vínovou barvou květů, kterou můžeme zahlédnout v jižních přímořských státech u nás v Evropě.
Byla pojmenována podle francouzského badatele Louise Antoina de Bougainville, který ji objevil roku 1789 v Brazílii. (zdroj: wikipedia.org)