POŠTOVNÍ SPOLEČNOST A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA, část první
Současná doba byla označena za éru záplav poštami.
Na kontinentu, který sdružoval malé země, mezi sebou lidé, kteří působili v poštovním průmyslu, nemilosrdně soupeřili. Velmi zjednodušeně řečeno, situace poštovních společností na celém kontinentu spočívala v tom, že si vzájemně kradly zákazníky.
Klienti si sami zvolili svou poštovní agenturu a požadovali po ní doručování. Důvody pro takový výběr byly poplatky, oblasti doručování a samozřejmě i míra zdvořilosti pošťáků.
Vezmeme-li všechny podmínky v úvahu, jednoduše si vybrali někde jednu poštovní společnost.
V současné době, kdy se management poštovních korporací začal věnovat spíše vedlejší činnosti písařek „automatických zapisovacích panenek“, než pouhému doručování poštovních zásilek, jiné nebyly schopny vybudovat si pozici na trhu, pokud se jejich činnost přikláněla k té druhé. Čím více konkurence rostla, tím zřetelnější byly rozdíly ve službách, a jak se tím projevovaly ty nadřazené a podřadné, prohrávající strana byla nevyhnutelně nucena uzavřít svou společnost.
V rámci takové tvrdé konkurence existovala v jisté zemi jménem Leidenschaftlich, která se nachází na jižním pobřeží kontinentu, poštovní agentura zvaná Poštovní společnost C.H., jejíž jméno se rozmohlo v celém odvětví. Přestože se jednalo o nově zavedenou společnost, která měla za sebou jen několik let od založení, její pověst byla výjimečná. Míra spokojenosti zákazníků byla vysoká a stálých klientů bylo mnoho.
Z obecného pohledu byly za jejími dobrými výsledky dva podstatné důvody.
Prvním bylo, že pošta C.H. neměla žádná omezení, co se týče doručování do oblastí. Pokud si klient žádal, doručili zásilku do jakékoli části světa. Za odlehlá místa byly samozřejmě vybírány poplatky, přesto to byl první pokus v tomto odvětví o takovouto službu. Dokonce i stávající poštovní agentury, které se přetahovaly o vedoucí postavení v oboru, určovaly oblasti doručení. Poštovní společnost C.H. doručovala i do oblastí konfliktu a byla tak velkou pomocí pro zákazníky, jejichž rodinní příslušníci nebo milenci se ocitli na bojištích. Bylo logické, že jí přibývali patroni. Avšak uspět v něčem takovém, jako by to bylo nad slunce přirozené, bylo pro běžné společnosti nesmírně těžké. Poštovní společnost C.H. byla ve stavu, kdy mohla zajít kvůli klientovi kamkoli, protože disponovala takovým personálem a systémem, který to umožňoval – v tomhle poli byla úspěšná.
Druhým důvodem bylo, že v Poštovní společnosti C.H. existovala top star, která přiletěla do byznysu zapisovacích panenek jako kometa. Vidět ji chodit po městě lidi přimělo k tomu, aby se na její vzhled podívali dvakrát, a slyšet její hlas jim z fascinace zbarvovalo tváře do ruda. Byla to dokonalá kráska, která jako by vzešla z mytologické legendy. V poslední době byla uváděna hra, kterou slavný dramatik Oscar napsal podle jejího vzezření, a získala si popularitu, díky čemuž se díky synergii proslavila i mimo poštovní odvětví.
Lidé si pravděpodobně představovali, jaký typ ženy to je. Většinou bylo jejich očekávání zrazeno drobnými maličkostmi. Byla to žena, která předčila zaškatulkovací zásuvky představivosti.
Jmenovala se Violet Evergarden.
Největším místem obchodu na kontinentu byl přístav, který sloužil jako brána z a na moře. Byl to národní zájem Leidenschaftlichu a také spouštěč válek. Bezpočet dalších zemí se pokusilo napadnout ho, vyhledávaly jeho bohaté zdroje a privilegované umístění.
Přestože město bylo finančně zajištěné díky prosperitě svého hospodářství, na některých místech zůstaly jizvy po starých bitvách. Symboly dlouhé vojenské služby z minulosti nebyly vyryty pouze do ochranných zdí nebo kamenných cest. Dalo by se říci, že kašna postavená v hlavním městě Leidenu při oslavě stého výročí Leidenschaftlichu, byla jeho nejznámějším symbolem.
Skládající se z celkem devíti soch bohyní držících na ramenou vázy s vodou a fungující tak, že chrlila spodní vodu. Navzdory tomu, že se jednalo o drahokam vyrobený národem zaměstnaným umělcem, byly bohyním useknuty hlavy. Zůstalo to takto neopraveno, aby nikdo nezapomněl na leidenschaftlichskou hanbu, když povolil invazi do hradního města jiné země.
Navzdory tomu, že se jednalo o významný obchodující národ, byl vojenským státem. I v dobách míru byli uprostřed živé městské scenérie ozbrojení vojáci.
Takovou zemi měli za domov členové Poštovní společnosti C.H..
„Ach, co tu vejráte?“
„Jémine.“
„Už je to dlouho.“
Pod krásnou podzimní oblohou se před fontánou bezhlavých bohyň sešla skupina, která se scházela jen zřídka. Byly to dvě ženy a jeden muž.
„Jestli to není Cattleya a Véčko. Přišly ste, abyste přivítaly moje velký já, celý nedočkavý mého návratu?“
Pošťák, který nechal motorku zaparkovanou u silnice a s chutí jedl grilované kuře, na sobě měl zelenkavou košili. Jeho úzké boty na podpatcích ve tvaru kříže vyzařovaly nepopsatelný sex-appeal. Jeho světle modré oči, schované za pískově blond vlasy, byly provokativní. Jeho nemužné, měkké rysy obličeje nebyly jemné. Byl to Benedict Blue, který pracoval v Poštovní společnosti C.H..
„Co to žvatláš? Znovu se zeptám: co to žvatláš? N-Neexistuje způsob, proč bych tě přišla vyzvednout! Právě jsem jako pochůzku šla nakupovat pro mého milovaného ředitele. Violet, řekni taky něco. Tomuhle chlápkovi chodícím na těch jeho chůdách. Nikdo tě nezval.“
Ten, kdo mluvil, jako by chtěl věci uhladit rozmrzelým hlasem, byla krásná žena s půvabně vlnitými tmavými vlasy. Měla ametystové oči s tvarem přesýpacích hodin. Její tělo překypující dostatkem smyslnosti, aby zotročila opačné pohlaví, bylo zahaleno do karmínového kabátu s páskem v pase, co se z něj chystal uvolnit. Byla jí Cattleya Baudelaire, která také pracovala ve stejné společnosti.
„Vy dva, jste na ulici příliš hlasití.“
Hlasem stříbrných zvonků dvojici vyčítala elegantně krásná dívka oblečená jako porcelánová panenka. Zmíněná osoba měla ve vlnitých vlasech stuhu do vlasů z vyšívané krajky a měla na sobě jednodílné šaty se spoustou takových krajek, spolu se šifonovým pláštíkem.
„Véčko.“
„Violet.“
Byla Violet Evergarden, nejlepší zapisovací panenka z Poštovní společnosti C.H., jejíž modré oči fascinovaly ty, kdo se na ně dívali, stejně jako smaragdově zelená brož na její hrudi.
Benedict a Cattleya se otočili k Violet a jednohlasně změnili adresáta svých dojmů.
„Co se s tebou děje?“
„Vážně, Violet, jsi pěkně sexy. Rozpouštíš si vlasy? Jsi na rande?“
Ti dva tlačili na panenku, na kterou byla poštovní společnost hrdá, Violet Evergarden, která vrhla pohled k zemi. „Lady Tiffany… někdo z mé domácnosti mě takhle nastrojil, ale je to tak divné?“ Její hlas zněl trochu rozpačitě.
Cattleya pozorovala Violet jemným pohledem. „Není to divný. Jsi dost roztomilá na to, abys se mnou neprohrála. Jdeš za majorem?“
„Ano. Na schůzku je ještě brzy, a tak jsem se chystala koupit knihu, kterou bych si vzala s sebou.“
„To je skvělé; těšíš se, hm! Hej, nevypadá divně, že jo, Benedicte?“ Cattleya se bez zábran radovala.
„Tss,“ Benedict mlaskl jazykem.
Bylo to opravdu dlouho, co se ti tři naposledy sešli. Bylo to normální. V Poštovní společnosti C.H. každý den pilně pracovali všichni. Sporadicky se vyskytly případy, kdy byli ve službě společně, ale to bylo pouze tehdy, když se jim podařilo zázračně zkoordinovat své plány. Ještě je dobré dodat, že to byli kamarádi, kteří byli najati jejich ředitelem přibližně ve stejnou dobu.
Benedict odhodil kosti z masa, které právě snědl, na silnici, pokukoval Violet do tváře a přitom slízával omastek, který mu zbyl na ruce. „Hů~n, no, není to snad v cajku? Pěkná práce.“
Přestože jejich tváře byly blízko, Violet na něj zírala svými obrovskými kukadly, aniž by ucukla.
Benedict jí rázně vrazil koneček prstu do čela mezi její kukadla. „Ale ten, kdo tě tady bude doprovázet, sem já. Jako povinnost tvýho velkýho bráchy nemůžu přijmout, že část mý sestřičky sežere nějakej stařík. Jsem lepší. Protože sem mladej a cool.“
Dalo by se říci, že někdo, kdo měl odvahu říct něco takového tak impozantně, byl docela vzácný typ i mezi lidstvem.
Cattleya se podrážděně vložila do řeči: „Tohle ti říkám jako třetí strana, ale pan Gilbert je super úžasný, je to dospělý muž a já vím, že Violet je do něj zamilovaná až po uši, takže ty jsi jedinej, kdo je tu nepovolaný!“
„Co znamená zamilovaná až po uši?“ Violet okamžitě zareagovala na termín, který nebyla zvyklá slýchat.
„Je to jako být posedlá. Neříkala jsi, že major je pro tebe jediný?“
„Opravdu jsem to řekla.“ Svraštila obočí, jako by ji to trápilo, a modré oči měla mírně vlhké. S největší pravděpodobností byla „v rozpacích“. Možná, že Violet nedokázala říct nic jiného, a tak otočila tvář.
Pocit náklonnosti k té nemotorné dívce, závist vůči jejímu štěstí a komplikované emoce plynoucí z toho, že jim nějaký muž vzal přítele, proletěl myslí Benedicta a Cattleyy. Proto, aby to všechno zahnali, ti dva se tiše rozhodli zatnout pěsti, strkat a kopat Violet doleva a doprava.
„Hovno. Nechovej se roztomile. Seš jenom maniak z bojiště.“
„Vážně, to mě sere. Jsi silná jako medvěd! Ale jsi rozkošná.“
Možná, že necítila žádnou bolest, nebo se možná snažila přijít na to, jak se s takovou situací vypořádat, tiše rezignovala a přijala neoprávněné údery. Při pohledu ze strany to vypadalo jako něco blízkého šikaně, ale Violet byla ve skutečnosti ta s nejvyšší bojovou silou mezi nimi. Kdyby se dala dohromady fyzická síla všech tří, nebylo by to nic ke hraní.
„Poslouchej, nedovol, aby se tě bezstarostně dotýkal, jo? Hele to je hustý. Seš jako pudlík. Cattleyo, zkus se taky dotknout.“
„Hej, taky se jí bezstarostně nedotýkej těma prackama! Dokonce i drzost umastit dívce vlasy omastkem na prstech má své hranice! Přestaň!“
„To je v pohodě, ne? Není to, že bych právě vylez z hajzlů.“
„Eh, to znamená… ty si nikdy nemyješ ruce!? Že jo? Jako vážně? Blééé! Violet, hej, pojď sem. Benedicte, nepřibližuj se k nám! Tady odsud je to moje území! Když přijdeš, zmlátím tě za vtrhnutí na území!“
Když Cattleya švihla nohama, zahalených do semišových bot, aby nakreslila čáru na zemi, Benedict se postavil proti ní v úrovni naznačující, že nemá úmysl prohrát.
Vytrhl suchou větev z kmenu stromu u silnice a udělal totéž, co ona. „Hááh~? Pak všechno za touhle lajnou je moje hřiště! Když už sme u toho, cesta do sídla tvýho milovanýho ředitele je za mnou, takže se do něj taky nevracej!”
„Ach~, to je nespravedlivý! To. Není. Fér!“
„Není to nespravedlivý~! To tys s tím přišla jako první~!“
Pro členy společnosti to byla dětská hra. Nejmladší Violet si je se zájmem prohlížela, jako by sledovala spor mezi zvířaty nového druhu.
Bylo to krátké období míru, než došlo k pozdvižení.
Ve stejném okamžiku, ve stejné zemi, ve stejném městě, čas plynul pokojně v ústředí společnosti C.H., nikdo si nebyl vědom noční můry, která se k nim o pár minut později přiblíží.
Firma byla postavena v uličce stranou od hlavní ulice a vyčnívala v pravém slova smyslu přes řady malých obchodů. Skládala se z věže se světle zelenou kopulovitou střechou s posazenou korouhvičkou, sytě zelené střechy, která se rozprostírala, jako by ji obklopovala, a vnějších stěn z červených cihel, které byly vypáleny sluncem do vkusné barvy. Železný štítek na přední bráně ve tvaru oblouku oznamoval jméno společnosti písmeny vytištěnými zlatou.
Pokud někdo otevřel dveře, vesele znějící zvonek ohlásil příchod zákazníka. Po příchodu člověk brzy našel přepážku, což byl sektor, kde probíhal příjem poštovních zásilek. Budova měla tři podlaží, přičemž v prvním byla recepce, ve druhém kancelář a věž ve třetím byla rezidencí ředitele.
Bez ohledu na to, jak daleko to bylo od hlavní ulice, budova byla docela drahá. Její majitel – osoba označovaná členy pošty jako „ředitel“ a „stařík“ – popíjel černý čaj s brandy na balkóně s nerušeným výhledem na město.
„Jsem tak geniální, až je to děsivé.“
Vypadal dostatečně dobře na to, aby se choval shovívavě. Bylo mu kolem třiceti let. Měl spadlé šedomodré oči, červené delší vlasy, mužnou postavu, a přestože nebyl mladý, měl jemné rysy obličeje, z nichž vyzařovala sofistikovaná jednoduchost. Zdálo se, že si jeho vzhled vysloužil závist a žárlivost od ostatních mužů stejné generace jako on. Jeho kožené boty se leskly bez jediné skvrny, vyleštěné snad z posedlosti.
„Řediteli Hodginsi!“
Ten, kdo křičel v místnosti, byla dívka s nevinnými rysy. Byla majitelkou sametových, rovnoměrně zastřižených levandulově šedých vlasů, které jí sahaly nad ramena. Měla velké oči, malou hlavu a drobné tělo. Pořád to byla postava malého dítěte, ale heterochromatické duhovky zpoza brýlí, které nosila, v sobě nesly ohromující podezřívavost, která byla až záhadná. Byla to osoba, které slovo „krásná“ dokonale sedělo.
„Prosím, řekněte, až skončíte s prací!“
Její chování však bylo typické pro sekretářku sebestředného vedoucího.
Hodgins mírně opáčil: „Malá Lux, to, co teď potřebuju, není brutální pracovní doba, ale odpočinkový čas, pocit jemné podzimní atmosféry a pití čaje.“
„I když to říkáte hezkým hlasem, zní to úplně jako útěk z reality! Prosím; když aspoň něco orazítkujete, přinesu vám tolik šálků čaje, kolik budete chtít! Zítra je termín! Dnes musíme vyřídit většinu papírů a zítra je na mnoha místech předložit konkrétním lidem! Jsou to znovu létající dopisy!“
„Už jsi skrz naskrz moje slečna sekretářka. Jsem tak šťastný. Kdysi jsi vypadala jako vyděšený králík, když jsi sem přijela, ale nejsi teď dobře pracující dáma? Ten pocit, že jsem to byl já, kdo tě vychoval, je výjimečný, viď?“
„Řediteli Hodginsi! Prosím! Vezměte si razítko! Pokud ho budete držet, můžu vás přimět, abyste to orazítkoval… Taky vám přečtu dokumenty…“
„Tak, malá Lux, nebude v tom žádný rozdíl, jestli to orazítkuješ ty?“
„Udělala bych to, kdybych mohla! Zbyly jen věci, které vyžadují ředitelovo potvrzení, tak jen do toho!“
„Ten přikazující tón s formální řečí od dospívající dívky mě přivádí k nepříčetnosti… Hm, malá Lux, podívej. V halence a dlouhé rozevláté sukní nevypadáš špatně, ale proč nezkusit změnit outfit? Myslím, že bych ti doporučil černé šaty se zástěrou přes vršek s nabíranými rukávy, černé punčocháče a červené smaltované boty.“
„Prosím, poslouchejte, co říkám!“ Postava, která byla kdysi uctívána jako polobohyně v ústředí okultní organizace, Lux Sibyl, tu už nebyla – místo toho tam byla postava napůl plačící podřízené, která se snažila přesvědčit svého ješitného nadřízeného.
Lux pracovala řádně a neúnavně od té doby, co ji Violet přivedla do poštovní společnosti. Možná, že v sobě měla metodickou osobnost, takže byla nyní pověřena dokonce i povinností ředitelovy sekretářky, přesto měla s tímto lehkovážným ředitelem vždy těžké pořízení.
Kompetence, kterou muž jménem Hodgins měl v podniku, byla nezpochybnitelná, ale jeho sklony k poflakování docházely k extrémům, i když měl nahromaděnou práci. Krotit ho den co den byla Luxina práce. Za horších časů ho musela vyhledávat a vyzvedávat v nevěstincích ve čtvrtích červených luceren.
„Pokud to neorazítkujete, nebudete to vy, řediteli, ale já.“
Lux z toho byla unavená.
„V žádném případě. Vrazím je tam. Vrazím je tam. Netvař se tak depresivně. Malá Lux, jsi příliš pesimistická. Navíc bereš všechno příliš doslovně. Řekl jsem ti, že osmdesát procent věcí, které říkám, je náhodných, že? Dej se o něco víc do klidu. Užívejme si vše. Dokonce i ty nepříjemné věci.“
„Řediteli… vypadá to, že byste to řekl, i kdybyste měl díru v žaludku… žárlím.“
„Dík. Jsem ten typ, který roste díky přijímání komplimentů.“
Chtěla mu sdělit něco, co nebylo komplimentem, ale nezměnilo se to ve slova, protože Lux byla upoutána něčím jiným. Luxiny zlaté a načervenalé heterochromatické oči zachytily na obloze podivnou věc oproti krásné městské krajině, která byla vidět z balkónu.
„Řediteli Hodginsi… Támhle, něco je…“
Ve stejnou chvíli, kdy promluvila, Hodgins násilím přitáhl Luxino tělo, zvedl ji a skočil na konec místnosti. Lux pevně přitiskl ke své hrudi, nemohla ani křičet nebo zmateně zvýšit hlas.
Po několika vteřinách se ozvala exploze.
„Neslyšíte nějaký hluk?“ Violetin vyrovnaný hlas nakonec přešel mezi Benedicta a Cattleyu, kteří spolu vedli půtky. Její modrá kukadla se dívala na oblohu a spatřila černý objekt, který bleskově proletěl kolem.
A ten zasáhl jednu z elegantních budov v panorámatu města Leiden.
„Firma je napadena!“ Sotva to řekla, Violet vyrazila z místa. Proklouzla mezi lidmi stojícími nehybně s otevřenými ústy, jejich pozornost odvedl zvuk výbuchu, který se rozlehl idylickým časným odpolednem.
„V žádném případě, v žádném případě! Eeh?! A co ředitel!?“
„Nastup, ty idiote.“
Benedict zanedlouho nasedl na motorku. Tiše zašeptal, máchl rukou kolem Cattleyiných zad, až příliš snadno ji zvedl, posadil si ji na klín a současně nastartoval motor a rozjel se.
„Poč-! Udělat to z ničeho nic je děsivý! Je to děsivý!“ vykřikla Cattleya a přitiskla se Benedictovi na krk.
„Uhněte! Uhněte! Překážíte mi v cestě!“
Mladá žena, která prodávala kytice v pojízdném vozu, na místě upadla a kůň u jejího vozu zaržál. Benedict ignoroval dopravní situaci na ulici a nekontrolovatelně pronásledoval Violet. Postupně doháněl její postavu, která už měla velikost bobu fazole.
Benedict napřáhl ruku. „Véčko!“
Violet běžela úžasnou rychlostí, ale když zaslechla Benedictův hlas, hbitě naskočila na jeho motorku. Ti dva, kteří si vzájemně rozuměli bez výzvy „nastup“, si vyměnili slova, aniž by si pohoršené Cattleyy všímali.
„Ten zvuk pocházel jako z leidenschaftlichského dělostřelectva.“
„Viděl jsi palebnou pozici dělové koule?“
„Není pochyb, že to přiletělo ze západní strany města. Podívej, z druhého patra centrály vychází kouř. Pokud předpokládáme, že to bylo vystřeleno odněkud stejně vysoko, můžeme zúžit lokaci, ne?“
„Zasáhla byt staříka, takže je tu příliš mnoho podezřelých.“
„Jak můžete být tak klidný!? Ředitel mohl zemřít!“ Cattleya Benedicta a Violet probodávala pohledem, ale výrazy, které měli ti dva, se lišily od normálu. Bez přemýšlení ztichla.
„V žádným případě bysme se nebáli, že jo…!?“ Benedict mluvil i za Violet.
Motorka, na které všichni tři jeli, při stoupání do svahu zahučela.
Hodgins, uvězněný pod policí s knihami, se klenul nad Lux, zapřený rukama, aby ji nerozmáčkl. Lux na něj ohromeně vzhlédla.
„Malá Lux, můžeš… můžeš to udělat pomalu, ale vyklouzni zpoza mě.“
Skla oken byla rozbitá a rozsypaná po celé kanceláři. Ředitelův stůl, který byl na zakázku navržený mistrem truhlářem, byl rozbit na kusy. Koberec se proměnil v žhavý uhlík a místnost začínala hořet.
„Řediteli Hodginsi… je mi to líto!“ Lux se odplazila a pokusila se nějak zvednout polici svými bezmocnými pažemi. Ta se však nehnula.
„Jsem v pořádku, jsem v pořádku. Sákra~, poslední dobou jsem vynechával kliky, takže to cítím… Hej rup.“
V okamžiku, kdy nabral sílu a najednou zvedl polici, odkutálel se a unikl rozdrcení. Oplýval značnou svalovou hmotou.
Hodgins vstal a rozhlédl se po místnosti. Pohled v jeho očích už nebyl tím dřívějším pohledem lenivého šéfa.
„Promiň; jsi v pořádku?“ Jen jemnost v jeho hlase byla stejná jako vždy.
„Proč se omlouváte, pane řediteli?“
„Protože to byl útok namířený na mě, bez ohledu na to, co si myslíš. Kdyby se ti něco stalo, neměl bych žádnou omluvu, kterou bych dal tvým rodičům.“
„Nemám rodiče.“
„To je pravda. Pak bych za tebe neměl žádnou omluvu. Teď musíme zkontrolovat, jestli jsou ostatní zaměstnanci v pořádku…“
„Každopádně, pojďme dolů; oba uhoříme, pokud zůstaneme takhle!“ Lux se rychle rozhodla a rozběhla se ke schodům, které vedly do spodního patra.
Hodgins plánoval sejít nouzové schody na balkoně a zoufale na ni zavolal: „Malá Lux! Počkej na mě!“
Než však Lux vyletěla ze dveří, automaticky se otevřely. Hodgins viděl, jak se mu před očima natahuje prudce paže a chytá Lux. Byla vtažena do tmy a její obrys zmizel.
„Malá Lux…?“
V okamžiku, kdy se Lux znovu objevila před Hodginsem, jehož rty sebou cukaly, jakoby jí na spánek zamířilo ústí hlavně. Ten, kdo ji tlačil dopředu a držel ji za rameno, byl muž oblečený v úplně černém obleku. Šest dalších stejně oblečených mužů se postupně odhalilo. Hodginsův pohled byl čím dál chmurnější.
„Jak se máš, Claudie Hodginsi?“ Muž ho oslovil jménem, kterým nechtěl být nazýván. Bylo to jméno, které vymysleli jeho rodiče, když byli přesvědčeni, že se narodí jako dívka.
Hodgins s pokřiveným úsměvem odvětil: „Tvůj obličej je osvěžující jako hovno, Salvatore Ridaudo.“
Salvatore se také sarkasticky usmál. Vlasy měl upěchované gelem do té míry, že z nich nevyčníval ani jeden. Měl spadlé oči barvy hnědého dřeva, silné rty a kůži bledou jako vosk.
„Takže, co chceš udělat potom, co vystřelíš dělovou kouli do mé kanceláře a vrazíš pistoli k hlavě mé sekretářky?“
„Hmm, dobrá práce, když jsi zjistil, že to byla naše práce.“
„Mám o tom přibližnou představu, ale nemůžeš mě oslovit… pane řediteli Salvatorovy poštovní společnosti? Jediné, na co si vzpomínám, je, že moje akademické zázemí na vojenské škole bylo nižší než tvoje.“
„Jak skromný… O tom mluvíš ty, nadějný podnikatel, jehož jméno dnes v poštovním byznysu zná každý? Je naprosto jasné, o co mi jde, ne? Poštovní společnost Salvatore a Poštovní společnost C.H.. Dvě agentury soutěžící o post v Leidenschaftlichu. To, že je druhá strana na obtíž, se jistě týká i vás, ale já jsem v tomto odvětví nejdéle. Nemůžu zadržet svoji frustraci. Tvůj způsob, jak věci dělat, je… Každopádně chci, abys poslušně šel s námi. Chci si promluvit na klidném místě. Pokud to uděláš, půjdeme domů, aniž bychom této roztomilé dámě a ostatním zaměstnancům způsobili jediné zranění.“
Pro někoho, kdo provozoval poštovní firmu, byl obávanou existencí. Nazvat ho šéfem podsvětí by bylo upřímnější. Zdálo se, že ani muži zahalení v černé pod jeho vedením, nejsou uctiví jedinci.
„Myslíš, že budeš žít v míru, když uděláš něco takového? Brzy přijede vojenská policie.“
„Zdá se, že máš kontakty v armádě, ale já sám mám taky silné vazby. Vojenská policie monitorující tuhle oblast se nepohne ani o píď. Nechal jsem je slíbit mi, že celý den budou předstírat, že nic neuslyší, bez ohledu na to, jaký hluk děláme. Claudie… Promiň; Můžu ti říkat křestním jménem?“
Hodgins zatnul zuby až o sebe začaly skřípat. „Pokračuj. Je to jméno, které mi dali moji milovaní rodiče.“
„Pak, Claudie. Když budeme mluvit tak uvolněně, oba nás to sežehne. Chci, abys šel s námi po vlastních.“
„Rozumím, půjdu s tebou. Ale mou sekretářku tu nech.“
Při těch slovech Salvatore zmlkl. Vrhl pohled na Lux, které – možná z přílišného strachu – přirozeně vyhrkly slzy do očí, a proměnil se v usměvavého, který vypadal na nepříteli spíše milosrdný.
A pak ji najednou praštil do tváře.
Oči měl široce otevřené a Hodginsův výraz se viditelně zabarvil vztekem. „Ty…! Vztáhl jsi ruku na ženu!!“
Muž vzadu ji podepřel, když se zdálo, že padne na kolena.
Salvatore pohlédl bokem na Hodginse vztekle křičícího a otřel si krev z pěsti do rukávu obleku jednoho ze svých podřízených. „Nesnáším ženy, které si myslí, že se věci nějak vyřeší, když budou plakat. Promiň.“
Jeho hlas zněl, jako by neměl ani špetku výčitek svědomí.
*
V době příjezdu trojice, pomáhali plameny hasit lidé ze sousedních obchodů společně s hasiči.
Violet to viděla a tiše zašeptala: „Je to skoro, jako by věděli, že vypukne oheň, že?“
Ve skutečnosti, přesně jak řekla, výkon hasičského sboru byl příliš dobře proveden. Díky nim došlo k poškození pouze třetího patra společnosti C.H..
„Vy tři! Tady!“
Když se po zavolání otočili, našli venku stojící pracovníky společnosti C.H. v uniformách s popáleninami a v hrozném stavu. Muž středního věku, pravděpodobně nejstarší z této skupiny, mával rukou.
„Anthony, všichni, jste v pořádku? Co to všechno znamená?“
Anthony, vedoucí sekce recepce společnosti, měl ušlechtilé rysy obličeje. Mluvil s vystupováním a způsobem, který odpovídal těmto rysům: „Každý zaměstnanec, který dnes byl v práci, je v pořádku. Nicméně… ředitel a jeho sekretářka Lux byli odvedeni.”
„V žádném případě!“ Cattleya vydala nářek podobný výkřiku.
Benedict se podíval na Violet. Několikrát zamrkala. Její dlouhé řasy, které se chvěly z jejích nevyvinutých emocí, projevovaly „šok“.
Její ruka se natáhla k broži a pevně ji sevřela. „Kdo… a kde… je viník…?“ zeptala se tichým hlasem, stále ji svírala a nepustila: „Kdo… a… kde?“
Její tón byl tak mrazivý.
Byl tak nízký a studený, že to způsobilo, že kdokoli ji poslouchal, měl halucinace, že jeho tělesná teplota na vteřinu klesla. Vzduch kolem ní byl bizarní, ještě umocněný jejím obvyklým robotickým aspektem.
V té mrazivé atmosféře se pohyboval jen jeden člověk. „Véčko,“ rozezněla se láskyplná přezdívka, kterou ji oslovoval jen Benedict.
Violet otočila hlavu na stranu.
„To je v pořádku.“ Byl to tak jemný tón, že bylo až k neuvěření, že pocházel od Benedicta. „Něco s tím udělám, ať se děje cokoliv.“
Ta slova byla skoro jako ta, která by skutečný starší bratr řekl své mladší sestře.
Violetiny řasy se znovu třepotavě zachvěly. „Udělám to.“
„Nemůžeš. Pokud něco děláme, uděláme to všechno společně. Co ty tvý plány, bude to v pohodě?“
„Plány… Žádný problém; Major to pochopí. Kromě toho by mi Major pravděpodobně nařídil, abych zachránila ředitele Hodginse a Lux.“
Benedict, možná nepobavený tím, jak Violet projevovala neochvějnou důvěru, si hrubě prohrábl vlasy. „Ach, fakt?“
Na rozdíl od předchozí situace, zaprotestovala Violet svým normálním hlasem „prosím, přestaň“. Nestabilita, která umožnila nahlédnout do jejího dřívějšího já jako dívčího vojáka, byla znovu skryta a všichni v okolí si úlevně povzdechli.
„Hej, dost; zeptám se na zbytek. Anthony nám to řekne, ne?“
Po tom, co ji nakopl do holeně, přikývla.
Anthony znovu promluvil: „Pachatelem je Poštovní společnosti Salvatore. Její ředitel, který vypadá jako upír, a jeho stoupenci v černém jsou za to odpovědní… Snažil jsem se to oznámit vojenské policii s podrobnostmi o okolnostech, ale neposlouchali. Vypadá to, že Salvatore má obrovskou podporu. Nenapadá mě nic jiného než manipulace s informacemi.“
To znamená, že Hodginse a Lux zajal Salvatore a jejich místo pobytu nebylo známo. Vypadalo to, že zbylí zaměstnanci se v první řadě soustředili na vstřebání situace.
„Při odjezdu nám ředitel Hodgins řekl: ‚Zbytek nechávám na vás‘.
„Jsem tak ráda! Zatím jsou v pořádku, co!“ Cattleya se poplácala po hrudi a vyhrkly jí slzy.
„Salvatore posílá ty pošťáky v černejch uniformách? Pokud se nepletu, jejich sídlo bylo v Leidenu, ne? Ti týpci si jednou šli nárokovat hranici doručovacího území, tak jsem je zmlátil na kaši. Mohla by to být… moje chyba?“
„Eh, co? To jméno zní jako jazykolam, takže si ho nepamatuju, jen když ho slyším jednou. Salva… Sal… Salfa…“
„Salvatore, Cattleyo.“
Cattleya napodobila Violet, která to vyslovovala pomalu, a také to vyslovila: „ ‚Salvatore‘, ‚Salvatore’… dobře. Musí se to umět vyžvejknout správně. Koneckonců jsou to oni, koho srazíme do pekla. No a kdy začne ten krvavý festival? Půjdeme si s nimi vyrovnat účty, ne? Půjdeme zachránit prezidenta a Lux, že?“
Bylo to hrubé prohlášení, ale přítomní lidé přikývli na Cattleyin návrh s ohledem, ve kterém nebyly vůbec žádné známky potlačení.
„Prosím, dejte jim co proto.“
Benedict na Anthonyho žádost propukl v zlomyslný úsměv. „Ách. si pište. Stařík bude sám o sobě v pohodě, ale toho trpaslíka musíme zachránit.“ Benedict se energicky udeřil pěstí do vlastní hrudi.
Anthony při tomto postoji vydechl úlevou. „Vy tři, co bychom tedy měli dělat? Měli bychom zavolat ostatním zaměstnancům? Poštovní společnost Salvatore vlastní nespočet poboček, a to i v zahraničí. Máme to udělat?“
Violet zvedla ruku a řekla: „Lapíme je simultánně. V národních kancelářích by jediným místem u okna měla být recepce. Převezmeme to my tři… Prioritou je však udeřit na jejich centrálu jako první. Předpokládejme, že místo, kam byli oba uneseni, je tam, kde je jejich vůdce. V závislosti na tom, zda lidé v naší firmě jsou najatí bojovníci, oznamte jim, že obsadíme naši konkurenční agenturu, Poštovní společnost Salvatore. Ať jsou na příjmu bojeschopní zaměstnanci po dobu celé akce. Sdělování informací o vývoji svěříme… vám, Anthony.“
„Rozumím, Violet.“
To se dalo od bývalé vojačky čekat. Tímto byl řetězec rozkazů jasný.
Benedict se podíval na Violet a zeptal se: „Véčko, nevracíš se do role vojáka?“
Violet měla stejně vyrovnaný výraz jako vždy, ale věci, které řekla, byly neotesané.
„Ne. Protiútok z oprávněných důvodů máme přeci povolený i během cest. Jdeme pouze vyřešit hádku mezi kolegy poštovních společností. Hoří druhé patro, že?“
Violet měla důvod se ptát.
*
Trojice stála před silnými železnými dveřmi zasazenými nepřirozeně do zdi z červených cihel v zadní části budovy. Když si Benedict na místě dřepl a rozhrabával zeminu, objevila se během několika minut malá krabice pokrytá hlínou. Uvnitř byl bronzový klíč. Jakmile jej s úctou zanořil do klíčové dírky, dveře přivítaly návštěvníky a ozval se skřípavý zvuk. Vzali vestavěnou lucernu a v řídké tmě sešli po schodech dolů. Brzy dorazili na místo určení.
V suterénu, osvětleném slabým světlem, bylo uskladněno vybavení, které by se v běžné společnosti snad nemělo nacházet. Byly to střelné zbraně, meče, kopí, sekery, luky, štíty a další útočné nástroje všeho druhu. I kdyby to byl ředitelův koníček, takový sortiment zboží nebyl něco, co by amatér mohl získat.
„Věděl, že něco takovýho přijde a připravil se, co. Má fakt sebevědomí, když ho lidi nenávidí,“ řekl Benedict jako v obdivu.
„Áách~! Ředitel má tonfu*, o kterých jsem řekla, že je chci! Bič taky!“
„Jedna nasazovací pěst je pro tebe víc než dost, ne? Neber si žádný nebezpečnější zbraně kromě toho. Véčko, co vybíráš? Dostali sme tuhle příležitost, takže využij ty, který’s nikdy nevyužila.“
„Já…“ Violet se rozhlédla po utajených zbraních Poštovní společnosti C.H. a natáhla ruku k něčemu zabalenému v potrhaném hadru položeném u nejvzdálenější zdi. „Rozhodla jsem se, že tohle bude moje zbraň. Benedicte, Cattleyo.“ Violet zvedla předmět, který byl stejně vysoký jako ona a hýbala rukama tak, že nebylo možné poznat jeho váhu. „Pojďme co nejdiskrétněji.“
Všichni tři na sebe chvíli mlčky zírali.
„Nemožný, co? Sem nasranej.“
„Nemožný, že? Že s touhle skupinou.“
„Už to tak bude.“
Na základě diskuse dospěli k závěru, že nechat nepřátele polomrtvé, aniž by někoho zabili, bylo přijatelné.
Salvatore Rinaudo zíral na Claudia Hodginse. Osoba, kterou nenáviděl, ležela slabá a se svázanými zápěstími na právě dovezeném koberci z medvědí kůže podle jeho osobního výběru.
Byli v místnosti obklopeni černým nábytkem. Skutečnost, že zmíněná místnost byla vyzdobena dle osobnosti svého majitele, byla zřejmá tak či onak. Byly tam jeho portréty a knihovny s dvojitými skleněnými dvířky, které se nezdály být často otevírány. Nechyběly ani exempláře motýlů a vázy naplněné až po okraj čerstvými bílými květy. Z gramofonu hrála tichá houslová hudba, ale neklidné atmosféře to ani v nejmenším neulevilo. Lux Sibyl seděla na židli, udeřená tvář oteklá, ale jeden ze Salvatorových poskoků k její hlavě přikládal pistoli.
Lux se neustále starala o přírodu. Z balkonu viděla v dálce Hodginsovu kancelář, která byla ve stejné výšce. Stoupal z ní černý dým, struktura sídla pošty C.H. a této budovy byly velice podobné.
U balkonu bylo třeba poznamenat ještě jednu věc. Bylo nepravděpodobné, že by tam měli dělo umístěné jako starožitnost.
„Mám ti říct důvod, proč tebou pohrdám?“ Natáhl paži, jako by chtěl Lux obejmout, pohladil její nateklou pravou tvář, skoro jako by uklidňoval kočku.
Zatímco zasažená tvář stále pulzovala, Lux se při doteku otřásla, jako by ji to bolelo.
„Především jsi to ty sám. Narodil ses v dobře situované kupecké rodině a patřil jsi k Leidenschaftlichské armádě. I když jsi byl povýšen do hodnosti majora, ihned po skončení Velké války jsi z armády odešel a založil poštu, se kterou jsi uspěl. Takoví lidé existují, co? Druh, který dokáže udělat cokoliv, bez ohledu na to, co dělá. Ve většině případů pošlapou snahu ostatních svými velkými podrážkami. A k tomu s nonšalantní tváří. Možná mám tohle všechno, ale jsem jedním z lidí, kteří čelí těžkostem, takže lidi tobě podobný, nejvíc nenávidím.“
„Pokud je to, že jsem nadřazený hříchem, jdi si stěžovat Bohu.“
„Mým druhým důvodem, proč tě nenávidím, je to, že se bouříš proti zásadám a pravidlům, které stanovili naši předchůdci. ‚Poštovní společnost C.H. doručuje kamkoli‘? Je mi z tebe zle.“
Hodgins střelil po Salvatorově ruce planoucím pohledem. „Vysoká kvalita za nízkou cenu pro zákazníky… To jsou základy podnikání, ne?“
„Nerozdrtíš ty, kteří nedokážou totéž, když z toho uděláš standard?“
„Zakopneš, protože si prostě sedíš na rukou. Víš, náhodou jsem si jako voják vzpomněl na to, že taková pošta by byla skvělá a jednoduše ji přeměním ve skutečnost. Dopisy, které lze poslat na jakýkoli druh bojiště. Pošťáci, kteří je umí doručit. Automatické zapisovací panenky, které za vámi můžou přijít, pokud si to budete přát, i když žijete uprostřed moře stromů. Co je tak špatného na tom, dělat se svými vlastními penězi něco, co se mi líbí?“
„Existují ještě další špatné věci… Co je s tou budovou? Není to skoro jako tvrdit, že nahradíte Poštovní společnost Salvatore? Skutečnost, že výš stojí pouze počasí, je taky iritující.“
Salvatorova ruka se přesunula z její tváře na její stříbrné vlasy, které vyzařovaly lesklý lesk.
„Nedotýkej se mé sekretářky… Ano, je to tak, vyhlásil jsem ti válku. Znal jsem tě, než jsem se dostal do branže. Jste rozlezlí po celé zemi, kterou jsem chránil, a děláte věci, které jí nejsou nakloněny.“
„Co například?“
Chomáč vlasů, které Salvatore nabral a projel prsty, vydával hladký zvuk.
„Skutečnost, že jsi prodával zbraně zamaskováním za poštovní služby… Prodával jsi národní zbraně do zahraničí, že?“
„Jsme poštovní společnost, jejíž hlavními prodejními přednostmi je jemnost a zdvořilost, takže doručujeme vše, co lidé požadují. Nevzpomínám si však, že bych něco doručoval na sever.“
„To není problém. I když jste jim nic neprodali, když probíhaly bitvy, chce to jen trochu přemýšlení, aby člověk přišel na to, že se tenhle druh komodity dostává do oběhu, že? Bylo to tak nesnesitelně divné… Jak to, že si nepřítel nechal vyrobit zbraně v Leidenschaftlichu? Jak to, že nepřítel těmi zbraněmi zastřelil mé kamarády a oni umřeli …? Po válce jsem konečně musel tuhle záhadu prozkoumat.“
Lux silně tahal za vlasy, takže měla ohnutý krk dozadu. Šátek jí sundali, klíční kost jí vykukovala zpod halenky.
Salvatore vzal pistoli svému podřízenému a namířil jí ji na hruď. „Pokud toho tolik víš, víš také, že jsem nechal část armády dát k soudnímu řízení, že? Není to něco, co jsem si přál jen já. Někteří lidé z tvojí země, které jste zasvětili svůj život, si jen chtěli trochu zvýšit důchod. Není to běžný příběh? Nemůžeš se přestat ohánět moralistickým činem? To se mi hnusí.“
„Nejsem žádný moralista – hej… kolikrát ti mám říkat, aby ses nedotýkal…“
„Claudie, taky to není tak, že bys vedl slušný životní styl, co? Vsadil jsi celé své jmění na válečné hazardní hry a vydělal jsi velkou sumu, je to tak? Prostředky získané z hazardu jsou semeništěm nelegálních organizací a skupin černého trhu. Za tyhle prostředky prodávají zbraně, drogy a zneužívané ženy a děti. I když jsi na straně, která si je právě vydojila, od chvíle, kdy jsi vsadil, jsi taky hráč a stal ses něčím soupeřem.“
„Proto jsem řekl… nejsem moralista! Dělal jsem to všechno, protože jsem chtěl. Ty i já jsme v srdci zčernalí. Ale víš, moje sekretářka tam je slušná dívka. Neslyšel jsi, když jsem ti říkal, abys mi nesahal na sekretářku?! Pokud se budeš rozčilovat pokaždé, dokud se něčeho nedotkneš, tak mě prostě udeř!“
Možná proto, že ho takové výroky odrovnaly, udělal Salvatore, co Hodgins navrhl – nechal Lux a kopl Hodginsovi holení do obličeje. Karmínové vlasy se zhouply a Hodgins se zhroutil na podlahu.
Bez ohledu na to se usmál. „Dík; mám se svléknout, když už jsme u toho? To by tě vzrušilo, co?“
Salvatore vztekle popadl Hodginse za límec. „Jak hanebné. Tvoje společnost je odrazem tvé osobnosti. Chci, abys mi vrátil klienty, trasy a všechno, co jsi mi ukradl. Myslím, že být vojákem ti vyhovovalo víc než být podnikatelem. Takhle ležet na zemi ti sluší. Proč… Jenom mi napíšeš svoje jméno na dokument. Slib mi, že nepřekročíš mé trasy… Je těžké něco dělat, když se potuluješ kolem. To zahrnuje spoustu věcí, víš.“ Náhle ho pustil a Hodginsova tvář bouchla o podlahu.
„Řediteli!“ Vyrazila ze sebe Lux roztřesený hlas.
Hodgins okamžitě zvedl hlavu a usmál se na Lux. Zašel tak daleko, že na ni mrkl.
Salvatore tvrdě řekl svému podřízenému, aby zavolal oficiálního zapisovatele, který bude svědčit u jejich smlouvy. S největší pravděpodobností měl v úmyslu rozdrtit Hodginsovu poštu tím, že ho donutí podepsat legální cestou dokument s nerovnými podmínkami.
„Vlažný; jsi vlažný.“ Hodginsův jazyk olízl krev, která mu kapala z koutku úst. „Ve srovnání na bojišti předtím jsi opravdu tupý…“ Když úsečně a nenápadně zakašlal, jeho hlas dosáhl až Salvatora. „Moje společnost není jen moje.“ Hodgins se podíval z okna. Zkontroloval, jestli něco nepřichází, a čekal na to.
*
„Poštovní společnost Salvatore identifikována před námi,“ zašeptala Violet.
Benedict řídil svůj motocykl, Cattleya za ním. Violet se držela Cattleyy za ramena a stála na kraji sedadla spolujezdce. Motocykl projížděl městskou scenérií v časných odpoledních hodinách a vezl nejen tři lidi, ale také nekrytou výzbroj.
„Héj~, na balkóně je obrovský hnusný dělo~.“
„Tak dobře, přemýšlel sem o tom, že se protlačíme přední bránou, ale změním plány. Véčko, běž přes ten balkon,“ řekl Benedict s lehkostí, jakoby jeden pozval druhého, aby šel nakupovat.
„Rozumím. Cattleyo, prosím pomoz mi.“ Violet vzala do rukou tlustý, dlouhý válcový předmět, který byl umístěn na nosiči zavazadel motocyklu. Bylo to něco, co by se dalo nazvat jak puškou, tak raketometem. Položila si ho na rameno na jedoucí motorce a zaměřila svůj cíl.
Jakmile se Cattleya přitiskla k jejím nohám, aby ji zajistila, Violet bez milosti vystřelila.
Výbuch se už podruhé toho dne rozlehl po celém městě Leiden.
„Dopad potvrzen.“
Holubi prchali k obloze, obyvatelé města těkali očima, aby hledali zdroj hluku. Motorka, na které trojice jela, se mezitím postupně přibližovala k centrále Salvatore.

„Dě~sivý! Ale ú~žasný! Taky si chci vystřeli~t!“ Cattleya vykřikla radostí, když viděla zničený balkon.
„Nenechám tě, ať se děje cokoliv.“
„Nemůžeš, ať se děje cokoliv.“
Benedict a Violet synchronizovaně zavrtěli hlavami. Oba pochopili, že by bylo nebezpečné nechat tak naivní ženu držet palné zbraně.
„Cože~?! Taky se chci vyblbno~ut! To není fér?!“
„Pak ať Cattleya zaútočí jako první. Prosím, spokoj se s tím.“
„Proč o věcech rozhoduješ sama? První v tom musím být já.“
„Ty půjdeš až za mnou Páč ten, kdo zachrání naši zajatou ředitelskou princeznu, budu já. Á~ách, počkej na mě, řediteli! Kde jsi!?“
„Ty… Jako by takovej obrovskej týpek mohl bejt princeznou. Co je to za princezničku?“
„Kdybys byl tak vysoký jako ředitel, nemusel bys nosit ty boty na podpatku, co.“
„Kravina! Kvůli tomu je nenosím! Je to proto, že jsou cool! Ty… počkej, donutím tě bulet jako malou holku! Dneska se u tebe zastavím, tak se na to připrav!“
„Ty… Ty-Ty… ty idiote! Co to říkáš před Violet?!“
Violet tiše poslouchala výměnu názorů mezi nimi a pomalu vzala z nosiče zavazadel rukojeť zbraně vyčnívající z potrhané látky. „Pak využiji této příležitosti a půjdu.“
Netušili, jakou příležitost využívá, přesto Violet hbitě vyskočila do vzduchu, aniž by řekla něco jiného než to. Když přistála na zemi, motorka také zastavila přímo před centrálou s takovým načasováním, že vykroužila okázalý drift.
„Jdu pro vás, majore.“
Ve Violetiných modrých očích se odrážela Poštovní společnost Salvatore – budova, která vypadala přesně jako Poštovní společnost C.H.. Přestože byl všední den, na dveřích visela cedule „zavřeno“ a u vchodu stálo pět pošťáků oděných v černých kabátech a kouřilo cigarety.
Před očima se jim objevila úchvatná žena, muž sedící na motorce a kráska za ním. Místo jejich překvapení nad záhadnou trojicí, popadával popel z cigaret.
„Kdo jste?!“
Zatímco muži ztuhli na místě, před jejím odhaleným nenamalovaným obličejem a vlasech barvy slunce, Violet rychle strhla potrhanou látku omotanou kolem zbraně v jejích rukou.
Odhalila se bitevní sekera, která svou velikostí byla nevhodná k máchání kolem sebe na městské silnici.
„Ráda vás poznávám. Jsem automatická zapisovací panenka od Poštovní společnosti C.H.; jmenuji se Violet Evergarden.“
Název bitevní sekery, kterou třímala ona zlověstně krásná čarodějka, bylo ‚Čarodějnictví‘. Měla stříbrnou čepel a rudý déšť, kterým se obarvil od množství lidí, které zabil, byl projevem jeho zlé předzvěsti.
„Omlouvám se, že jste uprostřed práce, ale mohli byste nám dovolit jít nahoru? Od té doby, co ředitel a sekretářka naší společnosti zmizeli ve vaší agentuře, nevíme o jejich pobytu.“
Když ji držela, osvětlena odpoledním slunečním světlem, vyzařovalo její držadlo nepříjemný pocit neklidu.
„Pokud nevyslyšíte naši žádost, použijeme hrubou sílu na základě předpisů naší společnosti.“
Ale jak ji třímala, její postava nevykazovala nesrovnalosti. Spíš to bylo naopak.
Violet bezstarostně zvedla gigantickou bitevní sekeru a namířila čepel na muže. Místo toho, aby muži otevřeli ústa, vytáhli z kabátů a kalhot pistole a namířili je na Violet.
„Lidi z Hodginsovy pošty jsou tady! Nenechte je projít, ať se děje cokoliv!“
„Violet!“ Městskými silnicemi se rozlehl Cattleyin výkřik.
Nádherná automatická panenka se však pohla ve stejnou chvíli, kdy se protivníci připravovali, a během mrknutí oka provedla preventivní úder. „Vyjednávání přerušeno.“
Jediná rána bitevní sekerou smetla pošťáky. Byl to útok, který je nepořezal a pouze zasáhl jejich životní orgány pomocí tupého držadla zbraně, přesto to způsobilo, že tři z mužů narazili hlavami do vnější zdi jejich firmy a zhroutili se.
Zbývající dva muži, kteří se vyhnuli máchnutí sekery, zběsile mířili na Violet a stiskli spoušť. Beze změny výrazu tváře Violet otočila bitevní sekeru a její čepelí odrazila kulky. Vyměnila si ruce a špičkou rukojeti namířila na protivníky. Vyvolalo to zvonivý zvuk.
„Prosím, odpusťte mi moji hrubost.“
Ozdoba poupěte zdobící špičku rukojeti vyletěla spolu s dlouhým řetězem. Vyrazila oběma mužům pistole z rukou. Mužům, kteří kvůli tomu drželi ruce dole, nedala žádnou příležitost, aby je narovnali. Tentokrát Violet zarazila rukojeť bitevní sekery do povrchu zdi budovy a ukotvila ji. Zatímco natahovala řetěz a otáčela jím ve vzduchu, zasadila letmý kop do tváře jednoho z nich, udělala si z jeho obličeje odrazový můstek a kopla do muže vedle něj. V sérii jejích pohybů nebylo žádné zaváhání ani slitování.
„A-ale já jsem měla být první!“
„Ne, to já!“
Rozhořčená Cattleya vzala pytel připevněný k nosiči zavazadel, ve kterém byly její zbraně. Po důkladné nerozhodnosti mezi tonfu, bičem a další výzbrojí si vybrala železné klouby.
Než si toho někdo všiml, Benedictovy ruce už svíraly dvě pistole. Nacvičenými pohyby rukou uvolnil kohoutek. „Véčko! Neber to příliš vážně! Jestli seš rozzlobená, můžu se rozzlobit za tebe!“
Jako by lidé z poštovní společnosti Salvatore předvídali, že ji někdo přepadne, vykukovali z oken vyššího patra pošťáci s puškami na svém místě. Kulky z Benedictových pistolí jim probodávaly paže, když mluvil, a vytvořily déšť stříkající krve.
„Pokud je to emoce zvaná hněv, chci se jí rychle zbavit. Cattleyo.“ Violet ukázala prstem na raketomet, který už neměl žádnou munici, na Cattleyu, která si právě nasadila železné klouby.
Cattleya hbitě uchopila jeho rukojeť jednou rukou ho odhodila tak, že ve vzduchu rotoval jako vrták. „Jedna, dva, lé~tí!“
Spolu s jejím rozkošným výkřikem zasáhl raketomet pošťáky, kteří se objevili v patře, a prorazil okenní sklo. Jeho ničivá síla byla stejná jako kdyby vystřelil.
Ten, kdo ho hodil, skákal na místě nahoru a dolů, jako by byl potěšen. „Kjáá~! Trefila jsem je~!“
Nebyl to akt, který by normálně zvládl průměrný člověk, natož mladá žena. Byla držitelkou ohromně silných paží.
„Jak se dalo čekat od hloupý ženský – nebo spíš jako hloupě silný ženský.“
„Drž hubu, pane chodící na chůdách.“
„Ach, jdeš?“
„Co?“
Zvonění řetězu na Violetině bitevní sekeře ‚Čarodějnictví‘ přehlušilo malou hádku dvojice. Jeden z mužů vykřikl, vrhl se z okna a spadl na záhon před firmou.
„Benedicte, Cattleyo. Jak to vypadá, ředitel a Lux jsou neomylně uvnitř této budovy. Ředitel Hodgins mi řekl, že se inspiroval Salvatorovu kanceláří, když se stavěla naše společnost. Pokud tomu tak je, pak je umístěna pravděpodobně v nejvyšším patře – druhém. Spoléhám na vás, že budete dodržovat postupy.“
Oba přikývli v odpověď na Violetina slova.
„Okamžitě jim nakopeme prdel a půjdeme to oslavit.“
Poznámka překladatele:
*tonfu“ – jsou to obušky s kolmou rukojetí.