BENEDICT BLUE, část druhá
Když rozhovor skončil, znovu se na ně snesla opona ticha. Violet byla hluboce ponořena v myšlenkách. Téměř nikdy nevkládala úsilí do konverzací. Kdyby jí řekli, aby nemluvila, nemluvila by. Kdyby jí položili otázku, odpověděla by. Zeptala se na to, co bylo nutné. O tom byly rozhovory. Alespoň pro ni.
Dospělá Violet však nyní pochopila, že to tak není.
Znovu promluvila k Benedictovi: „Ta dáma tě nazývala svým bratrem, Benedicte, ale ty máš amnézii, že? Je ta osoba tvoje mladší sestra? Spíš… měl jsi opravdu mladší sestru?“
„Kdes to slyšela?“
„Z blízkosti jsem pozorovala, jak té ženě dáváš ruce za záda. Od ředitele Hodginse jsem se dozvěděla, že by nikdo neměl zasahovat do vztahů mezi muži a ženami. Proto jsem čekala na místě a hlídala jsem tě, abych mohla zasáhnout, kdyby to bylo nutné.“
„Co ten stařec plácá…? Když už o tom mluvíme, tahle věc se nazývá ‚odposlouchávání‘.“
„Ta osoba byla tvoje mladší sestra? Váš vzhled, když jste byli bok po boku, mi nepřipadal…“
Motocykl najel na kámen, zatímco mluvila, a tak motorka na okamžik nadskočila. Drsně přistála a znovu se rozjela.
„Nezdálo se mi, že by to byla tvoje mladší sestra. To je jen můj předpoklad, ale věřím, že je starší než ty. Za prvé, máš amnézii, takže i když jsi měl mladší sestru žijící odděleně od tebe, není třeba dalšího vyšetřování, protože si ji nepamatuješ?“ Violet byla příliš lhostejná. Bez jakéhokoli soucitu nebo zvědavosti ohledně toho, co se s Benedictem děje, předložila své závěry na rovinu. I kdyby to mělo Benedictovi drásat nervy.
„Drž hubu! Nevíš to! Možná je to ona!“ Benedict udeřil pěstmi Violet do zad. „Mám malou sestřičku! Mám na ni vzpomínky! To je jediná věc, kterou sem si rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně, rozhodně jistej!“
„Jak to? Nemáš vzpomínky.“
„Vím to!“
„Jak?“
Když se ho to zeptala, nezbylo mu nic jiného, než mluvit sentimentálně.
„Protože k ní cítím lásku!“
Violet nasucho spolkla slovo „láska“.
„Zůstalo to ve mně! I když nemám svý vzpomínky, mám tohle!“
Bylo to trapné a hloupé.
„Je to jediná věc, která není rozhodně, rozhodně není lež!“
Normálně o lásce nikdy nemluvil, přesto se k ní zoufale uchýlil jen prozatím.
——Chci říct, drželi jsme se ve tmě za ruce. Jediným důkazem, že jsme byli naživu, byla naše tělesná teplota. Kdykoli řekla, že se bojí, odpověděl jsem: „To je v pořádku.“ „Tvůj velký bratr s tím něco udělá,“ řekl jsem jí. Ten, kdo potvrdil moji existenci, byla moje mladší sestra. Podařilo se mi získat odvahu z toho, že se na mě dalo spolehnout. Ano, byl jsem starší bratr. I když beze mě byla slabá, musel jsem žít dál. Ještě pořád…
„Měl jsem sestru a opravdu to nechápu, ale chránil jsem ji! Přemýšlel jsem o tom, jak ji ochráním, za každou cenu, za každou cenu…! Sám nevím, proč takhle žiju…! Paměť – nemám paměť!“
——Nepamatuju si.
„Chránit ji před čím…?“
——Nevím. Zlomil mě někdo? Zlomil jsem se sám od sebe?
„Nemám páru! Může to bejt cokoliv… To – To pro mě není důležitý! Nezajímá mě, jak sem žil, když sem byl spratek… Prý jsem měl sestru a fakt, že tu není, je pro mě problém! Mám amnézii, a když sem se probudil, moje sestra u mě nebyla; Proměnil jsem se v idiota, kterej o sobě ani o svý sestře nic nevěděl! Nic nemám! Ale…!“
——Nevím. Ale…
„Ale určitě… mám malou sestřičku.“
——Určitě existovala. Až ji někdy potkám, budu vědět, že je to ona. I kdybych zapomněl, i když si ji nepamatuju, poznám ji, až ji uvidím. Chci, aby totéž platilo i pro ni.
S touto myšlenkou celou dobu žil dál, jako by se modlil.
„Ta žena říkala, že mě zná… já taky – už jsem ji taky někdy viděl. Nevím, jestli je to moje sestra nebo ne. Ale i kdyby nebyla… až ten čas přijde, nechci litovat!“
Poté, co to Benedict řekl, udeřil obličejem do Violetiných zad. Bylo to proto, že motocykl rychle a náhle zastavil. Benedictův nos, ani příliš vysoko, ani příliš nízko, byl bolavý a na krátký okamžik se trápil.
Violet, řidič a původce jeho bolesti, se otočila dozadu a natáhla ruku k Benedictovi. Jejich tváře byly tak blízko, že mu její zlaté vlasy, planoucí proti kýčovité rudé obloze, šimraly špičku nosu. Violet sevřela Benedicta za rameno, jako by mu chtěla říct: „Neutíkej,
Benedicte.“
Její oči – její modrá kukadla – ho probodly jako čepel.
„Prosím poslouchej. Už jsem ti řekla, že jsem také sirotek, byla jsem přijata a vychována a nevím, kdo jsou moji rodiče, že? Z mé zkušenosti vyplývá, že jedinci, kteří ‚mají sklon domýšlet si své vzpomínky‘, se dostanou do kontaktu s vandráky pokoušejícími se dělat neomluvitelné věci. Ti, kteří mě pozvali do temnoty tím, že tvrdili, že mě znají, a navrhli, abychom si o tom podrobně promluvili, nebyl ani jeden člověk.“
Zoufale se Violet Evergarden snažila sdělit druhému svá vlastní slova, která byla stejně nezvyklá, jako když Benedict někomu svěřil svou milovanou motorku.
„Během mých dnů jako voják, to Major vždy nesl na svých bedrech a chránil mě.“
Důvodem, proč jí Benedict nemohl zavřít ústa, byla její salva slov, která využívala drsného přesvědčení.
„Poté, co jsem vyrostla, mě málem zavraždila okultistická organizace, která tvrdila, že nejsem lidská bytost, ale polobůh. O své minulosti nic nevím, takže i když mi takové věci říkají, přistihnu se, jak si myslím, že by to mohla být pravda. Benedicte, nejsi v tomto ohledu stejný jako já? Pravděpodobně je mnoho žen, které tě znají. Ženy, se kterými jsi chodil, lidé, se kterými jsi až dosud strávil noc – pamatuješ si na každou z nich? Ty a ředitel Hodgins jste si podobní. V minulosti ředitel Hodgins přišel do nemocničního pokoje, kde jsem byla hospitalizována, v opilých stavech, aby si vybil lítost a horlivě mluvil. Nikdy jsi něco takového neudělal? I když si děláš iluze o té osobě… pokud stále přemýšlíš o tom, že něco uděláš…“
Violetina slova nebyla ani v nejmenším něžná.
„Benedicte.“
V rámci svých možností však přemýšlela, přemýšlela a přemýšlela.
„Benedicte, potřebuješ krýt palbou zezadu?“
Momentálně se snažila dělat na maximum, co mohla.
„Nevím… nevím, jestli jsem nebo nejsem tvůj přítel. Vypadá to, že Lux nevadí, když je mým přítelem. Cattleya mi také říká přítel. Benedicte, nevím jak ty. Trávíme spolu hodně času, ale ani teď nemohu s jistotou říci, jak bych měla definovat ostatní. Pro mě jsou lidé, kteří mi řekli, že jsem jejich přítel, v poslední době mými přáteli.“
Oba spojoval čas, který spolu strávili. Od chvíle, kdy se poprvé setkali až doteď, si vybudovali vztah důvěry.
„Proto pro mě, i když nejsi můj přítel, pro případ, že tě něco trápí…“
Tohle bylo něco vzácného, stejně jako ve vzpomínkách starost Benedicta o jeho sestru.
„Ne, bez ohledu na to, jaká je definice našeho vztahu, já… já… jestli něco způsobilo, že jsi takovýhle… a jestli… je to nepřítel, se kterým musím bojovat…“
I když neměl minulost, Benedict měl přítomnost.
„…tak na to zaútočím vším, co mám.“
Měl spojence jménem Violet Evergarden.
Pod šedou oblohou se mladé duo navzájem svěřilo a učinilo jedno rozhodnutí.
*
„Hůů, hůů, hůů,“ tiché šeptání ptáků změnilo noc v něco poněkud děsivého.
Večery v Lontanu byly jako ve městech bez noci, ve kterých světla barů nezhasla ani za hlubokých nocí. To, co tak oslnivé místo potřebovalo, byly budovy přitahující pozornost, prvotřídní alkohol a krásné ženy. Dokud muži nešli spát, nemohly spát ani ženy najaté k jejich pobavení.
V současné době vycházela z baru, který měl ještě rozsvícená světla, osamělá žena, oblečená v černém kabátu, který splynul s noční tmou. Byla to podmanivá blonďatá kráska.
„Kam jdeš?“ zeptal se muž s divokým výrazem, který stál u vchodu do baru.
Žena mu ukázala prázdnou krabičku tabáku, která patřila běžnému zákazníkovi baru.
„Cigarety.“
Ženy, které pracovaly v barech, musely vše, co chtěly udělat, hlásit. Jejich těla sama byla zbožím. Na rozdíl od normálního zboží mohla těla chodit podle vlastní vůle. Kdyby někam zmizely, nebylo by jak vydělávat.
„Lidin obchod je stále otevřený. Bylo mi řečeno, abych je šla koupit, nic víc. Pokud mě rychle nepustíš, dostaneš vynadáno, za to, že jsi mi bránil.“
Měla v úmyslu mluvit nonšalantně, ale její postava se pod kabátem chvěla. Muž si prohlížel její tělo od hlavy až k patě.
„Je noc. Tohle není jako uprostřed dne. Půjdu s tebou. Nemůžu tě nechat jít samotnou.“
„Chci si venku chvíli zakouřit.“
„Hele, není to tak, že máš v plánu znovu zdrhnout, ne? Předtím tě málem zabili, ne? Pokud sis z toho teda nevzala ponaučení, jaký jsi idiot. Dokud nezaplatíš své dluhy, seš stejná jako dobytek.“
Rty ženy se třásly, když jí někdo říkal „dobytek“. „Není to můj dluh.“
„Je to tvýho starýho, co? Je to ten nejhorší druh parchanta, kterej prodává ženy z kontinentu, po kterém nikdy ani nechodil.“
„Už se o něj nestarám.“
„I když už za tebou nepřileze, přivodila sis to sama. Nezbývá ti, než si to odšlapat. Nemysli na hlouposti… Mlátit ženy taky není naše věc.“
Žena po něm mrštila prázdnou krabičkou od tabáku, jako by ji chtěla předat. „Opravdu mě požádali, abych donesla cigarety. Pokud si myslíš, že je to lež, zeptej se na to uvnitř. Pokud mi věříš, můžeš jít se mnou. Nadýchám se trochu nočního vzduchu a nemusíš se bát, že uteču. Stačí ti to takhle, ne?“
Muž na tu provokativní formulaci mlaskl jazykem, ale zdálo se, že vyhoví. Požádal jiného zaměstnance, aby převzal jeho místo, a souhlasil s návrhem.
„Pokud ti to potrvá příliš dlouho…“
Žena strnule čekala, zatímco muži mluvili. Nakonec se ti dva vydali po kamenem dlážděné cestě osvětlené pouličním osvětlením.
Žena muže pozorovala. Byla tam kvůli tomu, že ji prodal člověk, do kterého bývala zamilovaná, ale měla podezření, že ten muž byl také z nějakého důvodu nucen pracovat v tom podniku. Možná se mýlila.
I kdyby tomu tak bylo, ve svém současném stavu neměla soucit ostatních. Pokud se chtěla vymanit ze svého současného stavu, který se, jak muž řekl, odvíjel od něčeho, co sama udělala…
„Je zima… není ti kosa?“
…musela jednat sama. I kdyby počítala s pomocí zachránce, protože plán vymyslela sama, musela vynaložit vlastní síly.
Objevila se světla trafiky. Ještě kousek a bude to.
——Prosím, prosím, prosím, pomoz mi, Bože.
„Můžeš vykouřit jedno cigáro, ale jakmile skončíš, vrátíme se.“
——Pomoz mi, pomoz mi, pomoz mi!
Důvodem, proč žena pevně zavřela oči, bylo předat své přání Bohu, který přebýval někde tam venku, ale i kdyby to neudělala, určitě by oči zavřela tak či tak.
V tu chvíli náhle někdo přiběhl z uličky a zašeptal: „Jo, místo setkání bylo tady, že jo?“
Vzhledem k tomu, že ten, kdo promluvil, byl mnohem nižší postavy než muž, zdrcující kopnutí do slabin a pachatel mu okamžitě dal ruku na ústa. Když žena poznala tvář osoby, která použila kopanec, aby muž nevydal jediný výkřik, řekla: „P-Prosím! Přestaň! Není to špatný člověk!“
Ještě chvíli předtím se o toho druhého nestarala, ale když skutečně viděla, že se mu stalo něco hrozného, ten pocit vyletěl jako z hnízda. Možná, že poslechl její prosbu, blázen, který se tak náhle objevil, ji vzal za ruku a zmizel v uličce, odkud přišel.
Zlaté vlasy muže, který před ní běžel, se leskly i v noci, v uličce, která neměla žádné osvětlení. Na rozdíl od její paruky to byla přírodní pískově blond.
„S-Starší bratře,“ zavolala žena na muže, který šel vpřed, tónem smíchaným s úlekem.
Co však na oplátku obdržela, bylo opáčení: „Nech si to; to je hrubý.“ Při běhu onen blázen – Benedict Blue – mlaskal jazykem. Když žena běžela pomalu, hrubě ji přitáhl dopředu.
Ženě spadla bota z nohy. Byla na vysokém podpatku. Nosila je, protože tvar jejích nohou působil okouzlujícím dojmem a to potěšilo muže. Na běhání se nehodily.
„Vyzula se mi bota!“
„Sundej tu druhou!“
Když na ženu křičel, udělala, co jí bylo řečeno, a sundala druhou, zatímco plakala. Byly to boty, které se stříbrně leskly a které měla ráda. O krásu však v tuto chvíli starost neměla. Pokračovala v běhu ze všech sil.
„H-Hej. P-Proč… jsi tak chladný? Pomůžeš mi, že? Koneckonců jsem tvoje sestra.“
Na otázku položenou zdrženlivě odpověděl Benedict zklamaným hlasem: „Jo tohle, to bylo moje nedorozumění.“
Poté, co si sundala botu, běžela rychleji. Žena zrychlila, jako by byla bok po boku s tím, kdo ji táhl za paži. „Eh?“ Její hlas se vrátil k původnímu v běhu událostí kolem.
„Myslel sem, že sem tě už někdy viděl… ale moje kolegyně mi řekla, abych vystopoval těch pár vzpomínek, který mám na svůj život, a když sem se o to pokusil, byla jsi tam. Znal jsem tě. Ale ty nejseš moje sestra.“
Mlčení.
„Seš ta, která mě oškubala o všechno, co sem měl, a pohodila mě v poušti Inkar-usi, ne snad?“
Stále mlčení.
„Pamatuju si to až do chvíle, kdy sem spal s dobrou ženskou. Nevybavuju si její tvář. Ale tyhle… blonďatý vlasy, který vypadaj falešně… namotaný na mých prstech, když jsem je hladil; to jediný mi zůstalo v paměti. Byl jsem šíleně ožralej, co? V tý době sem vydělal pěknou sumu peněz, takže sem asi byl namyšlenej.“
Žena se pokusila na místě zastavit. Benedict ji však násilím táhl.
„Nezastavuj! Běž!“
„Nechci! Říkáš mi, že si mě příště vezmeš!? Už to nikdy nikomu nedovolím! Nesnáším muže! Už nechci žít tím, že mé tělo někdo používá! Chci se vrátit do své vlasti!“
V ženiných očích se objevily slzy, ale Benedict nebyl typ muže, který by nad něčím takovým váhal. Popadl ženiny šaty za límec a poté, co okamžitě škubl hlavou dozadu, následoval pohyb a udeřil ji do hlavy.
Ti dva se svíjeli bolestí.
„Proto jsem řek, že si tě beru zpátky! Kdo potřebuje někoho jako seš ty, krávo!? Není to tak, že bych ti odpustil! Kdyby mě potom nevyzved jeden sakra dobrej chlap, už bych tě dávno zabil!“
„Pokud jsi se dozvěděl o mé lži, tak proč…!? Předstírala jsem, že jsem tvoje ségra, a požádala jsem tě, abys mi pomohl utéct, víš!?“
„Právě sem ti to řek, ne?! Díky tomu, žes mě odhodila v poušti, sem teď nejpožehnanější! Kdybych tam toho chlápka nepotkal, neměl bych ani jméno a spal bych někde se ženama a probouzel bych se úplně zlomenej! Díky tomu, že mě tam nechala posraná bohyně jako ty, jsem pak dostal do vínku tak dobrej osud, abych dokázal otočit svůj život o 360 stupňů! Sice jsi mě voškubala, ale měl jsem chuť tě zachránit! Jasný?! Nenávidím tě, tak si to pamatuj! Až ti pomůžu, dej si v noci pozor na silnice!“
Poté, co Benedict znovu vyplivl urážlivé výrazy s další „posranou“, donutil ženu utíkat. Žena tomu nemohla uvěřit. Až dosud řekla bezpočtu mužů, kteří vklouzli do jejího těla, o její osobní historii a pokusila se získat jejich pomoc. Neměla však nikoho.
„Máš hroznej pohled v očích, co. Ten můj je taky dost hroznej.“
Neměla nikoho.
„Mám amnézii. Kdysi sem měl sestřičku, ale nepamatuju si ji.“
Neměla nikoho.
„Hej, tvoje vlasy mi připomínaj vlasy mý sestry; můžu si je pohladit?“
Neměla nikoho.
„Přidám ti peníze, pokud zůstaneš do rána, tak buď tady. Už je to dlouho, co jsem někoho měl.“
Neměla nikoho, a tak si myslela, že by bylo v pořádku někoho podvést. Její slzy se neustále řinuly. Stékaly dolů, jako by jí chtěly ucpat ústa a nos. Bylo těžké dýchat. I tak to musela říct.
„Omlouvám se!“ zatímco vzlykala, žena se Benedictovi omluvila.
„Ááh!?“
„Omlouvám se, že jsem ti lhala! Omlouvám se, že jsem ti dvakrát lhala!“
„Drž hubu! Řek jsem ti, že ti to neodpustím, ne!? Za to dvakrát! Neodpustím ti do konce života!“
„Ale – ale, omlouvám se! Promiň, že jsem předstírala, že jsem tvoje sestra!“
Uprostřed průchodu uličkou z nějakého důvodu zaslechli výstřely zezadu. Ti, kteří ji sledovali – jejich zboží – pravděpodobně byli v patách těch dvou. Benedict nahlédl dozadu, ale běžel dál, aniž by mu to vadilo.
„Jdou po nás!“
Benedict už na výkřiky ženy odpovídal: „Drž hubu!“ stejně snadno jako dýchání.
Kulky proletěly kolem jejich nohou a boků. Střelba, která byla zpočátku intenzivní, avšak postupně ubývala, jak se ti dva řítili uličkou. Benedict střílel za sebe, ale vůbec se nepokusil zasáhnout druhou stranu.
Jakmile doběhli na konec uličky, Benedict odkopl pootevřené víko kanálu* a úplně je otevřel. „Vlez tam!“ Skopl tam ženu. Slyšel její křik, ale když vlezl dovnitř, uvědomil si, že tam nebyl příliš velký sklon. Než sestoupil dolů, podíval se určitým směrem.
„Véčko…“
Tím směrem byla jeho kamarádka, která slíbila, že zasáhne nepřátele svou veškerou silou jako stíhač.
Byla na vrcholku stromu daleko od nynější polohy Benedicta a té ženy. Violet Evergarden, která ostřelovala skupinu, jež je pronásledovala, zamířila poté, co slyšela, že od té skupiny přicházejí výstřely. Zamířila puškou na jejich ruce a stiskla spoušť. Dokonalá trajektorie jejích kulek prošla kolem Benedicta a ženina boku a bránila lidem, aby postupovali vpřed.
Muž, který vypálil první ránu, si uvědomil, že jeho vlastní zbraň někdo odstřelil, a udiveně zvýšil hlas: „Děláte si ze mě prdel, ne?“
Zatímco byl v šoku, neviditelný sniper pokračoval v útoku. Jeden z nich se pokusil zamířit a střílet na záda ženy, která při běhu zaostávala, ale před výstřelem byla zničena i jeho zbraň, a přestože byl napaden, nedělal si s tím starosti.
„Nestřílejte bez rozmyslu! Jsme cíl!“ zaječel další, ale v tak temné noční uličce panika z toho, že někdo střílel jen do jejich zbraní s takovou přesností, způsobila, že muži ztratili selský rozum.
“STÁHNĚTE SEEEE!”
Legenda o bojištích, neznámá těm, kdo žili ve městě s tím, že tam ženy sloužily jako lahůdka, je přiváděla k šílenství. Slepě čelili obloze a náhodně stříleli. Kulky vyletěly také směrem k Violet, ale nedotkly se ani jejího těla.
Zbraně měly něco, čemu se říkalo „účinná vzdálenost dostřelu“. Zbraně používané muži nebyly vhodné pro střelbu na velké vzdálenosti. Věci také závisely na dovednostech osoby, která ji používala, takže rozdíly ve vzdálenosti se vyskytovaly i u tohoto typu zbraně. S dalekonosnou puškou od armády, mířila Violet ze své pozice na stromu, na muže, kteří ji absolutně neviděli. Cíl zajištěn… pal.“
Ozývaly se zvuky střelby.
Z dálky viděla, jak něčí zbraň vypadla z ruky. „Nabij a vystřel.“ Pohybovala se tiše a rychle, jako by vykonávala jednoduchou práci. „Nabít, zamířit, střelit.“
Bylo by běžné, kdyby se její tvář zkřivila bolestí od zpětného rázu střelby.
„Pal.“
Violetin výraz obličeje však nenesl žádné emoce.
„Pal.“
Nakonec, když všechno utichlo, Violet se zhluboka nadechla a přestala střílet a sestoupila ke kořenům stromu. Zdálo se, že dalekonosná brokovnice, kterou si nedávno koupila z vlastního platu, pro ni odvedla uspokojivou práci.
Protože uspěla v „záložní palbě“ v doslovném slova smyslu, okamžitě z místa odešla.
*
Přestřelka, která se v noci odehrála ve městě Lontano, se změnila v mnohem větší událost, než si Benedict a ostatní představovali, a situace dospěla do bodu, kdy byla vyslána vojenská policie. Stalo se, že i žena a spol stojící za skandálem, se vmíchali do zmatku a uprchli z města před stíny, ale to byly příběhy, které Benedict a Violet neznali.
Od nepříjemného útěku uplynulo několik hodin.
„Au!“
„Drž hubu! Dělej a nasaď si je!“ Ve světě, kde proudilo světlo úsvitu, hodil Benedict ženě do tváře boty, které měl na sobě.
Zatímco si mumlala stížnosti na to, že po ní hodil botami, zavázala si je. Celou noc pobíhala s Benedictem, takže měla zraněné nohy a mokré od krve. Bolest byla hrozná, ale radost z toho, že se jí podařilo uniknout, jí vnukla pocit, jako by na tom nezáleželo.
Navíc, když si nazouvala Benedictovy boty, ačkoli byly příliš velké, bylo pro ni snazší v nich chodit ve srovnání s obdobím, kdy na nohou neměla nic.
Benedict byl místo toho bosý. Měl tržné rány na celém těle. Jeho šaty byly také všude roztrhané.
„Hej, proč?“
„Drž hubu… Neptej se pořád.“
„Já jen… pořád přemýšlím proč. Doteď mi nikdo nepomohl, takže je to pro mě velmi zvláštní.“
Při těch slovech Benedictovi proletěla hlavou tvář Claudia Hodginse. Jeho dobromyslný zaměstnavatel a zachránce života. I on daroval Benedictovi šaty a boty, když byl nahý.
——Taky jsem se pořád ptal proč. Asi.
Lidé, se kterými nikdy nebylo zacházeno laskavě, považovali bezpodmínečnou lásku za začátek něčeho děsivého. Pevně věřili, že vše, co jim ostatní přinesou, je buď kárání, nebo týrání.
„Říkal jsem ti to, ne? Je to proto, že mě vyzvedl dobrej chlap. Proto.“ Unikl mu lehký úsměv.
„Benedicte.“
Benedicta zavolali zezadu jeho jménem a on se otočil.
S listy ze stromu na hlavě jejich komplic, Violet Evergarden, držela jízdenky na první ranní vlak, který teď měl odjíždět.
„Také si vezměte tohle.“ Spolu s jízdenkou nechala ženě v rukou pytlík s čerstvě upečeným chlebem, pravděpodobně zakoupeným v nedalekém obchodě.
Žena se střídavě dívala na chléb a Violet, do očí se jí hrnuly slzy. „Děkuji.“
„Žádný problém. Buďte na cestách opatrná…“
„Ty jsi s tím měla nejméně společného… Děkuji, opravdu.“
„Ne. Souvisí to se mnou. Byla jsem koneckonců jeho ‚krycí palba‘.“
Když to Benedict slyšel, hlasitě se zasmál. Když mluvila o tom, že je jeho krycí palbou, která měla prostě být ekvivalentem podání ruky, nemyslel si, že by o to skutečně uplatnila. Protože Violet a Benedict byli jediní, kdo věděli, co to znamená, žena naklonila krk.
„Benedicte… ty taky.“
„Řekni „pane“.“
„Pane Benedicte, tobě také, moc děkuji…!“
„Hele, buď opatrná na silnicích v noci,“ odpověděl Benedict s hrozbou, která do toho byla začleněna.
Čas odjezdu ještě nenastal. Dvojice, která se rozhodla ji tam nechat a rozejít se, zakončila rozloučení slovy „na shledanou“ a vykročila.
„E-Ehm! Pane Benedicte.“ Možná ještě chtěla něco říct, když se Benedict otočil. Žena se usmívala a její blond vlasy vlály v ranním větru. „Víte, měla jsem staršího bratra… už jsem ho léta neviděla, takže si ho nepamatuji, ale když jsem byla dítě, říkala jsem mu ‚velký brácho’… opravdu jsem měla tyhle pocity na mysli, když jsem ti tak říkala.“
„No a co?“
„Kdybych byla tvoje mladší sestra, určitě bych hledala po celém světě velkého bráchu, jako jsi ty!“
„Ty ale nejseš ona.“
„Nejsem! Ale jednoho dne určitě –!“
Jednoho dne ji najdeš, usmála se žena slabě.
V tu chvíli se Benedictovy nebesky modrá kukadla otevřela dokořán. Tělem se mu rozlil nepopsatelný, zvláštní pocit. Kdyby se takzvané vzpomínky daly spustit nějakým spínačem, pro případ, že by na něco lidé zapomněli, díky kterému by byly schopné cestovat napříč jejich dušemi, ale také detaily jejich těl, mohlo by to navozovat pocit, jako brnění po zásahu elektrickým proudem.
Žena zamávala a stále se usmívala. Neřekl jí, aby mlčela.
„Blbko.“ Hlas se mu třásl. Benedict se otočil na patách a rozešel se.
Violet šla za ním.
——Aha, já…
Jeho zrak byl rozmazaný.
——Proč? Proč jsem si myslel, že je to moje malá sestra?
Teď to mohl jasně poznat. Vůbec nebyla jako jeho sestra. Za prvé, ačkoli oba byli blondýni, odstíny jejich vlasů byly úplně jiné, a přestože jeho sestra také vypadala dobře, ona a ta žena měly odlišné rysy.
„Benedicte?“
Ano, jeho sestra nebyla tak svůdná kráska, ale naopak měla spíše vrtkavý vzhled. Měla kultivovaný tón hlasu a slušné vychování a nebyla tou osobou, která by ostatní označovala jako „vy“.
„Benedicte, počkej prosím.“
Navíc mu jen zřídkakdy říkala „velký brácho“ a většinou mu říkala jeho jménem.
Nepamatoval si to jméno, ale pamatoval si, jak ho volala.
„Benedicte, zakopneš, když půjdeš takhle.“
——Ach, ze všech věcí… ze všech věcí…
„Benedicte, proč pláčeš?“
Ze všech věcí si musel vzpomenout na svou malou sestru kvůli úsměvu ženy, která ho srazila do pekla.
„Kamaráde, vítej zpět, můj příteli, který už neznáš své vlastní jméno.“
——Byla ubrečená a jako vyděšená kočka. Vždycky se schovávala za mými zády a běhala za mnou. Nejvíc se mi líbilo, když přiběhla na můj pokyn poté, co mě spatřila. Proto jsem ji občas přiměl, aby mě hledala schválně. Časy, kdy jsme byli spolu, byly šťastné a zbytek bylo peklo.
Měl jsem malou sestřičku. Byla tam celou dobu. To je jasné. V mých nejhlubších vzpomínkách byla po mém boku. Když jsme se probudili, byla opravdu zima. Byli jsme na místě, které bylo jako kamenná věž. Byla u mě a taky se třásla. Dospělí nám nedali žádné přikrývky, tak jsem ji zavolal a oba jsme se k sobě přitiskli. Když jsem se zeptal: „Kdo zase jsi?“, její tvář vypadala, jako by se chystala plakat, a řekla: „Nezapomeň na mě.“
Později mi bylo řečeno, že je to moje malá sestra, tak jsem si pomyslel: „To je pravda“. Řekla, že jsem v dost bídném stavu. Že jsem málem zemřel kvůli zranění hlavy, které jsem si zjevně sám způsobil. Že jsem rychle chtěl zemřít, když moje ego vybuchlo. Byl bych zlikvidován, kdybych se zbláznil ještě jednou. Proto u mě plakala a prosila mě, abych zůstal při smyslech.
Moje sestra si pamatovala mnohem víc než já. Vlastně jsme tam nebydleli a měli jsme rodinu. Ale lidé na tom místě kousek po kousku zapomínali. Když jsem se zeptal, zda si je jistá, že jsem její starší bratr, odpověděla, že ano. „Ty už taky něco zapomínáš, že?“ „Jak to víš?“ Zeptal jsem se. Když jsem odsekl: „Je to tak, jak to můžeš vědět?“, rozplakala se ještě víc. „Cítím v sobě pocit lásky, takže jsme rodina.“ Měla zvláštní povahu, ale po těch slovech jsem si myslel, že svoji sestru prostě musím chránit.
Dospělí tu věž nazývali „domov“. Do „domova“ byly přijímány malé děti, aby dělaly práce pro dospělé. Byly tam všechny druhy zaměstnání. Jako doručování věcí nebo jejich vyzvednutí. Práce, při níž se umíralo, kterou jsem taky vykonával. Ti, kteří byli dobří v práci, dostávali přímější rozkazy. Asi jsem se zbláznil, když se nahromadily. Pokud byste nesplnili své povinnosti, váš malý bratr, mladší sestra, starší bratr nebo starší sestra – nejmenší počet členů naší rodiny – by byli zabiti. Lidé, kteří nás znali a milovali, byli rukojmí. No, z toho by každý zešílel.
„Domov“ byl jako malá vojenská jednotka. Vždy jsme jezdili na různá místa. Z toho, co říkávali dospělí, byl „domov“ dočasné živobytí pro zaměstnance. Připravovali lidské zdroje úplně od píky, schopné vydržet jakýkoli typ bitevní mise. Když o tom teď přemýšlím, z nějakého důvodu mi každý den bez přestávky dávali léky a kadidlo.
Moje sestra, já a ostatní, kteří na spoustu věcí zapomínali, jsme byli zřejmě jedněmi z oněch lidských zdrojů. Podle toho, co mi sestra řekla, v té změti dětí jsem byl pro ty práce nejvhodnější. Zdálo se, že jsem to byl já, kdo bral největší množství léků, takže moje zapomnětlivost byla velice vysoká.
Mohli lidé poté, co byli stvořeni od nuly, být nuceni na všechno zapomenout? Navíc, mohly z nich být vychovány nejsilnější lidské zdroje? Odpovědi byly „ano“ a „ne“ – dalo by se říci, že obojí.
Při jediném zamyšlení jsme se nakonec zbláznili. Rychle jsme pomýšleli na sebevraždu. Vojáci, kteří nemohli být dlouho používáni, neměli žádný význam. Pravděpodobně jsem zešílel, ale předstíral jsem, že jsem normální kvůli sestře. Dospělí říkali, že budeme najímáni, až vyrosteme. V tuhle chvíli jsme byli dobytek. Zdálo se, že dospělí, kteří nás dozorovali, žili v minulosti jako my.
„Copak tady žijí jen idioti?“ Pomyslel jsem si. Nic se nenaučili ani poté, co se jim staly tyhle hrozné věci.
Rozhodl jsem se, že pokud bychom v tomhle pekle měli vyrůstat do dospělosti, měli bychom raději utéct. Moje sestra plakala. Kdybychom se pokusili utéct, dospělí by nás určitě přišli zabít.
Pocit, že chci zemřít, ve mně byl pořád. Kdybych přesto měl zemřít, chtěl bych zemřít pro svou sestru. Kdo by jí jen zkřivil vlásek, by byl sráč. Chtěl jsem je zabít.
Byla jediná hezká věc v tomhle bídném světě. Nevím, jestli to byla doopravdy moje sestra. Ale i kdyby byla náhoda, že jsme měli stejnou barvu vlasů a očí, byla pro mě vším. Byla to dívka, kterou jsem chtěl chránit nejvíc na světě. I když byla vším, co jsem měl…
„Tvůj velký brácha tě ochrání, jo?“
I když byla vším, co jsem měl… Určitě se mi nepodařilo osvobodit svoji sestru.
Benedictovi se řinuly slzy z očí.
„Sračka…“
Slzy, které z nich tekly, nepřetržitě tekly, nakonec pronikly do země a zmizely, aniž by splnily jakýkoli účel. Už se nikdy nevrátí. Nikdy se nevrátí k očím, které je stvořily. Stejně tak se jistě nevrátí důležitá osoba, která se vytratila z Benedictova života.
——Život… je sračka.
V jeho vzpomínce, kde ji vzal za ruku uprostřed noci, utíkal a nakonec pozoroval loď z mořského dna; kdyby na té lodi byla jeho sestra, jak by potom její mladé já přežilo? Nechala se unášet a vyzvedl ji nějaký dobrosrdečný člověk? Přežil jeho sourozenec bez újmy poté, co zapomněl na něj a na sebe? Žilo se jí někde pod stejným nebem dobře, i když se navzájem neviděli?
To byl jen snový příběh.
Zdálo se, že svět je plný šťastných příběhů, ale ve skutečnosti jich bylo velmi málo. Příběhy a skutečný život byly…
——Takový život jsem nepotřeboval.
Přinejmenším Benedictův život zakusil moře. Bylo to příliš slané a nepitelné. Tak tomu bylo i teď. Kapky slz, které mu stékaly po tvářích, mu procházely přes rty a kapaly z brady, měly příchuť oceánu. Benedictova minulost ho pronásledovala a škrtila mu krk, aby ho zardousila smutkem. Chtělo se mu křičet a naříkat a ptát se: „Proč?“.
——Okamžitě přestaň. Bože, proč to děláš? Ukonči to hned. Bože, není pro mě spasení.
Prosím pomozte mi. Ukončete to hned. Bože, nemůžu dýchat kvůli bolesti v hrudi, kterou přináší tenhle smutek. Pospěš si, co nejdříve, právě teď, udělej s tímhle životem…
„Neblázni; neumírej,“ požádala ho.
——…krátký proces…!
Přesto zvolil smrt. Vždyť jeho sestra jistě zemřela už dávno předtím.
Před takovou pravdou vždy utíkal. Prostě na to zapomněl. Věci jako přání, aby nezemřel na poušti a přemýšlení o tom, že by s někým snědl chleba, vycházely z jeho idealizovaného druhého já. Byl to prostě podvrh, který předstíral, že je příčetný a nějak přežil. I když byl v minulosti, jeho původní já už dlouho toužilo zemřít. Byl falešný v tom, že momentálně žije a někomu projevuje vděčnost. Určitě zapomněl na to, co se zapomenout nemělo, protože to tak bylo jednodušší.
To bolestivé a snadné. Když si to protřídil, vybral si to snadné. Nebylo pochyb o tom, že chtěl zkusit na všechno zapomenout a žít svobodně.
Byl kvůli tomu prokletý.
„Byla to zábava?“ Kdyby se ho tak zeptali, mohl odpovědět, že to byla skvělá zábava.
——Jo, všechno to byla zábava.
V jeho novém životě, po setkání s tím mužem, byly vlhkost a teplota kontinentu, na který byl přiveden, jiné a všechno bylo svěží. Motocykl, který dostal místo zbraně nebo meče, mu ukázal mnoho světů.
Pouze doručoval věci. Myslel si, že je to jen o tom, ale když to poprvé viděl, být pošťákem bylo těžké. Každý den byl bezradný z toho důvodu, že mu klienti nadávali nebo dostával přehnanou vděčnost. Bylo zvláštní, že je doručoval někdo jako on, kdo ani nikdy nedostal dopis.
Kupodivu, kdykoli viděl úsměvy lidí – příjemců – měl pocit, jako by dělal mimořádně dobrý skutek. Připadalo mu divné, že pro tyhle případy vzniklo podnikání nazvané „poštovní společnost“ a nebyl na to zvyklý, ale pochopil, že důvodem její činnosti je vykonávat právě tuhle práci. Bylo to prostě doručování. Když někomu nevadilo chodit nebo uměl řídit motorku, ať už to byla žena, muž, dítě nebo starší – mohl to dělat každý. Nemusel to být on. Nebyla to práce, kterou mohl dělat jen on. Domníval se však, že tohle pouhé doručování nebylo samo o sobě špatné. Považoval to za zábavu. Dodávky, se kterými dokázal potěšit ostatní, byly příjemné.
Bez ohledu na to, co udělal, památky, které vídal, byly jiné než ty z doby, kdy byl žoldák. Malé objevy, které během doručování objevil – drobnosti, jako jak chutná chleba nebo rychlejší jízda po určité cestě – byly zábavné. Ale příjemnější než cokoli jiného bylo, že se měl kam vrátit, bez ohledu na to, do které části světa šel. I když se vracel rozedraný, jakmile otevřel dveře kanceláře, byl tu někdo, kdo řekl: „Aha, vítej zpět, Benedicte. Dobrá práce“.
Ve světě, kde začal kráčet po svých, jako by se náhle narodil, od té doby, co potkal toho muže, ano, zdálo se to hloupé, ale svět poté získal barvy, jako by potkal svou osudovou ženu.
——Bavilo mě to, bavilo mě to, bavilo mě to, bavilo mě to, bavilo mě to. Neměl jsem si užívat, a přesto jsem se tak bavil. Co jsi dělal? Proč sis to užíval? Nebyl jsi v té pozici. Jsi člověk, který měl zemřít, aniž by věděl, co je to „zábava“. Konec, konec, konec, konec. Vše by mělo skončit. Skončeme teď s touhle mojí verzí. Není to lepší pro všechny? Nikomu by to neuškodilo, kdyby na světě bylo o jednoho člověka jako já míň, bez rodiny nebo milenky. Dost jsem si to užil. Pokud jde o lidi, kteří za mě budou truchlit, dali by se spočítat na jedné ruce. Vymažu se a nakonec vyčistím tenhle špinavý svět. Neměl by ses bavit. Musíš udělat jen jednu věc: postavit se čelem ke své sestře, která se ve tvé hlavě usmívá.
Proto Benedict impulzivně jednou rukou začal hledal svou zbraň.
Jistě, lidé tak umírali. Smutek jim svíral hrdla a umírali neschopni dýchat. Umírali, když měli víc smutných než šťastných chvil.
Cítil, že by nebyl schopen žít ani další vteřinu. Nebylo to tak, že by si přál zemřít. Spíše se sám rozhodl, že musí zemřít.
Byla nějaká živá bytost, která chtěla zemřít, jakmile se narodila? Většina z nich prý chtěla žít. Ano, chtěli žít. Žijte báječný život, pokud je to možné. Život, kvůli kterému by stálo za to se narodit.
V žádném případě to ale nešlo po celou dobu. Život nebyl něco, co by si člověk předem připravil.
„Uf… ufffuu…“
V důsledku zvolených možností docházelo k nesčetným změnám. Byly doby, kdy se děly jen žalostné věci. Řada věcí, jako je litovat narození. Útrapy byly jako déšť, který Bůh nalije na každého. Bylo by skvělé, kdyby se před ním dalo schovat pod deštníkem, ale byly chvíle, kdy ho člověk nemohl najít. Dlouhotrvající déšť způsobí, že tělo člověka prochladne a zuby se mu začnou třást. Pro lidi bylo něco nesmírně těžkého to vydržet. Když bylo nemožné tomu odolat, lidé…
„Stůj.“
… zatoužili po smrti.
„St… ů…“
Když se život stal těžkým, měli tendenci hledat to, co bylo jednodušší. Nebylo to nic divného. Co bylo špatného na útěku? Nejmenší bolest byla lepší. Nejkratší utrpení bylo lepší.
Účel být živým tvorem bylo něco, o čem si sami rozhodli.
„Stůj.“
Přesto ano…
„Stůj.“
…totéž se stalo, když byl v té poušti.
„Stůj; proč…?“
Určitý počet lidí, milovaných bohyní štěstí, si dokázalo tohle trápení odfiltrovat. Kdyby do toho člověk pořádně šťouchl, zjistili by, že to není nic víc, než něco, co se nahromadilo. Dílo Bohyně bylo vyvedeno živým způsobem. Kdyby se někdo zeptal, co to přesně bylo…
„Véčko…“
…byl by to někdo, kdo by se náhle zjevil, aby držel kohokoli za ruku, když se pokusil zemřít. Na útesu jeho života se objevil ten, kdo fungoval jako jeho krycí palba. To, co bohyně provedla, bylo pro každého jiné. Pro Benedicta Bluea v přítomném okamžiku…
„Benedicte.“
…to byla Violet Evergarden.
——Proč mě u všech ďasů držíš za ruku?
Stejně jako starší bratr, který ve tmě popadl svou mladší sestru za ruku, Violet sevřela Benedictovu. Když ho popadla, změnila své sevření na sevření prstů a šla dál a vedla ho.
„Benedicte, pojďme domů.“
I když nebyl schopen udělat jediný krok, donutila ho k chůzi.
„To není dobré.“
Když ho držela za ruku, nemohl popadnout zbraň.
„Pokud pláčeš, neuvidíš, co tě čeká.“
Přestože si chtěl vstřelit kulku do hlavy, teď nemohl.
„Vezmu tě za ruku, ano?“
Poté, co mu dívka, která se podobala jeho sestře, řekla, aby se vrátil domů…
„Pojďme domů.“
…skončil s myšlenkou, že ‚áách, musím žít‘.
„Véčko…“
Důvod, proč ji nemohl tak či onak nechat samotnou od prvního okamžiku, kdy ji uviděl, byl ten, že jejich vzhled byl podobný. Oba měli zlaté vlasy a modré oči a byli poněkud osamělí. Cítil se, jako by z ní vždycky, vždycky dělal něco jako náhradu za svou sestru.
„Véčko… já…“
Nedokázal z ní spustit oči a dokonce jí říkal přezdívkou.
„Já… pravděpodobně… zabil… svou malou sestru… vzpomněl sem si na to…“
I když na svou sestru zapomněl, nějaká jeho část si nakonec myslela, že kdyby byla naživu, dopadla by tak. Jeho slzy byly nezastavitelné kvůli jeho vlastní neschopností. Přemýšlel : „Proč moje minulé já selhalo, když pro mě byla tak důležitá?“
„Při útěku sem polevil a oddělil sem se od ní… U-ugh… Je to… Jako bych ji zabil…“
Violet mu sevřela ruku ještě pevněji. „To jistě nevíš, že?“ Spíš než jako mladší sestra byla jako starší. „Přesně jak ta osoba řekla, možná se s ní jednoho dne znovu setkáš,“ zašeptala, jako by ho chtěla napomenout, jako by ho chtěla uklidnit.
„Nemožný… Nemožný… Rozhodně jsem byl jedinej… jedinej, kdo přežil… Já… Já byl…“
Prolil příliš mnoho slz, slova přerušil jeho pláč. Zakuckal se. Chtěl, aby to kuckání skončilo.
„Benedicte, nic není jisté. Můj Major byl také naživu. Kdo může s ‚určitě‘ říct, že tvoje sestra je mrtvá?
Ruka, se kterou spojila prsty, pulzovala. Ale nebýt té bolesti, měl pocit, že se brzy pustí a zabije se.
„Ale… ale víš…“
„Dnes jsme toho řešili opravdu hodně. Od této chvíle se s tím můžeme také vypořádat. Není to tak?“
„Byl bych… byl bych… radši mrtvej…!“
Benedict si pomyslel, že takhle plakat, stejně jako dítě, je pošetilé. Už nebylo možné nic vrátit.
„Bylo by mi líp, kdybych byl mrtvej!“
I když plakal, už ji dávno ztratil. Neměl ani ponětí, kde na světě ji hledat. Jak už jednou spojené ruce pustit, když tu ta druhá nebyla, nebylo možné je znovu spojit.
„Benedicte.“
Violetiny nohy se náhle zastavily. Připadal jí plačící Benedict jako malý kluk? Přistoupila blíž a přitiskla si jeho hlavu k rameni. „Vraťme se, Benedicte.“
„Kam?“
„Do společnosti. Ty a já tam máme svoje místo.“
Mlčení.
Ve skutečnosti neměli místo nikde jinde. Lidé, kteří na ně čekali a drželi se při zemi, aniž by se zbláznili, skutečně nebyli nikde jinde než tam.
——Ale je v pohodě, abych se vrátil?
„V minulosti jsem udělal hrozný věci. Jen nikdo neví, že… když jsem byl žoldák…“
„Ano.“
„Udělal sem spoustu hloupostí. Nedá se to odpustit jen proto, že sem byl dítě.“
„Ano.“
„Já… Ale…“
Hlavou mu prolétla tvář Claudia Hodginse.
——Neměl bych… se vracet.
Pocit radosti, když šel poprvé ve volných botách, které mu dal tenhle muž. Vtipy, které ten druhý vyprávěl, když na něj chrlil stížnosti. Smích, když spolu pili a způsobili poprask.
——Ale…
Kdykoli se trápil, nakrčil obočí. Když se na něj Lux zlobila, prohnula se mu záda. Sladký hlas, který používal jen na ženy. Sílu, kterou mu ukázal. Byl to jediný dobromyslný člověk na světě, který se dokázal připoutat k mladíkovi s amnézií, který neměl nic.
——Chci se vrátit.
Chtěl se vrátit k tomu dobromyslnému člověku tak moc, tak horlivě, že ho to naplnilo slzami.
„Ale i tak budeš žít, ne?“
Benedict nasucho polkl. Ta slova mu skoro připadala jako střela do hrudi. Byl tak překvapený, že ztratil slova. Normálně byla mlčenlivá a nepoužívala ozdobná slova. Ale někdy směle vynesla pravdu na světlo.
„Budeš žít, že?“ Ve Violetině hlase se mísila špetka prosby.
Ruka, kterou Violet spojila s jeho. Její umělé prsty.
„Spočítejme věci, které jsi udělal, a věci, které budeš dělat od nynějška, abys nezapomněl.“
Byly důkazem věcí, které ztratila a věcí, které rozbila. Stejně tak jako symbol regenerace. Takové prsty ho delikátně sešněrovaly na místě.
„Dokud jednoho dne nezemřeš.“
Dívka před ním přijala tu agónii mnohem dříve než on, aniž by před tím utekla nebo odvrátila oči, a prostě zůstala žít v obklopení smutku.
„Dnes… pro dnešek pojďme domů.“
To byla Violet Evergarden.
„Tak, pojďme kupředu. Pamatuješ si, že jsme měli směnu jen do rána a že naše volno začíná v poledne?“ Pomalu, stále tahajíc za ruku, vedla Benedicta. „Včera jsme se vrátili do Lontana, aniž bychom dokončili naše hlášení. Slíbili jsme Lux, že je dnes bezpodmínečně předložíme. Jsme příliš otrhaní na to, abychom šli do práce a tvářili se, jako by se nic nestalo. Pravda, pokud se ukážeme, že takto fungujeme, mohl by z toho být obrovský skandál, ne?“
Jak to dořekla Benedictovi se všichni vynořili v hlavě – jeho hádající se kamarádka ze dne založení firmy, Cattleya; Lux, která byla vyzvednuta z izolovaného ostrova; jejich kolegové z poštovní společnosti; město Leiden; jeho vlastní minulost; jeho současné povolání; jeho nové jméno a muž, který mu je dal.
„Zajímalo by mě, jestli stařík bude vyvádět…“
Claudia Hodgins. Muž, který mu dal všechno, co teď měl. Moc chtěl toho druhého vidět. Když si vzpomněl na hlas a tvář toho druhého, zdálo se, že mu hruď praskne.
V Benedictově životě, včetně jeho minulosti, byl Hodgins jediným dospělým, který se o něj kdy staral a chránil ho.
„Mohl jsi se setkat s ředitelem Hodginsem, protože jsi zůstal naživu. Můžeš najít i svoji sestru. Jistě… Lidé jako my jsou nejistí, pokud tomu nevěříme, Benedicte.“
Měl dost síly na to, aby žil sám, bez ohledu na to, kde byl.
„Dnešek byl dost únavnej, co? Pojďme domů.“
Vřelost, která přicházela od jeho opatrovníka, změnila Benedicta, který dříve nesnášel závazky. Poštovní společnost C.H., do které se Violet měla vrátit, se již stala jeho domovem.
Benedict se podíval na oblohu. Slunce vycházelo. Za ním se nyní bohatě odrážel stín, do kterého se noc rozplynula. Cesta před nimi byla jasně osvětlená. Stejně jako minulost a současnost.
„Hele, Véčko.“ Když se Violet zeptala, co se stalo, zamumlal a utíral si slzy rukávem košile: „To, že bulím, je tajemství mezi náma dvěma.“
Postavy těch dvou, když kráčeli a drželi se za ruce, pravděpodobně vypadaly jako postavy sourozenců, kteří spolu dobře vycházeli.
*
„Právě teď je tvůj život všechno, co máš, že? Koupím ho.“
Při těch slovech začalo mladíkovo srdce vydávat hlasité zvuky. Byl prý zvyklý vyměnit svůj život za peníze, ale zdálo se, že přestal dýchat, když ho o to požádali tváří v tvář.
„Kolik stojí?“
Na dotaz byl muž bezradný. „Nevím.“
Když vážně odpověděl, Hodgins se zasmál: „Ty blázne; žádej vysokou cenu.“
„Proč?“
„Mohl bys žádat částku, kterou nemůžu zaplatit, takže tě budu muset zaměstnat na zbytek svého života.“
Na okamžik nerozuměl tomu, co mu řekl, a tak po chvíli odpověděl: „Nechci! Co říkáš!?“
„Chci říct, že nic nemáš, že?“
„Neříkej pořád ‚nic‘!“
„Byli bychom jako rodina, kdybychom byli spolu, i když nejsme pokrevní příbuzní. Prostě si stanov cenu, kterou nemůžu zaplatit.“
„Ha?“
„Jak jsem řekl, mohli bychom být jako rodina. No, to je vedlejší. A co je důležitější, tvoje jméno.“
„Ne, ne, hej, ty seš vážně magor, co?“
„Už to mám!“
„Staříku! Jako bys neposlouchal, co říkám, hm!?“
„Dobře. Poslouchej vél~mi dobře.“
„Poslouchej dobře!“
Hodgins s nesmírně šťastně vyhlížejícím obličejem trochu stydlivě řekl: „Mohlo by to být trochu domýšlivé. Už chápu tvoje pocity. Ach, ne, ejhle, jsou to moje vlastní pocity, abych tak řekl. Vkládám do toho své přání, abys byl takovým mladíkem.“
V tu chvíli byl jediný na světě, kdo viděl lesk v těch modrých očích, Claudia Hodgins.
„Znamená to ‚požehnaný‘; co třeba ‚Benedict‘?“
Poprvé poznal radost z toho, že mu v tu chvíli někdo požehnal život.
„Bude to po bohu, který spravuje božskou ochranu. Nech si ‚Blue‘ jako své příjmení. Jméno, které jsi si dal, plus moje ‚Benedict‘. „Benedict Blue“. Ano, je to dobré jméno. Rád tě poznávám, Benedicte.“
I když byl zraněný, když si přehrával své vzpomínky, byl požehnán, kdykoli někdo zavolal jeho jméno.
„Bl~bče.“
Nechtěl se toho požehnání už nikdy vzdát.
*
„Ach, Benedicte a Violetko. Vítejte zp… Hej, tohle nevypadá dobře! Co se stalo…!? Vy dva pojďte sem! Malá Lux, lékárničku!“
I když trochu dlouhý, takový byl příběh Benedicta Bluea.
Poznámka překladatele:
- Tady nevím, co tím autorka nebo překladatel mysleli. ‚Benedict odkopl víko „skewer route“‘. Přeložila jsem to jako kanál, protože potom vlezli dovnitř a svažovalo se to. Spojení „skewer route“ jsem nikde nenašla, „skewer“ znamená špejle, takže vážně nevím, kam to vlastně vlezli. 😀