Dovolená zapisovacích panenek skončila poklidně.
Jak strávit konec léta bylo většinou stejné – pozorovat ráno stromy venku zpoza parapetu, v poledne se procházet s parapletem po okolí, večer číst knihy ve stínu stromů a připravovat se na další cestu v noci. Když se nikdo nedíval, rozebírala a sestavovala zbraně, stejně jako házela nože na listí padající ze stromů, aby trénovala ruce. Ale v podstatě ji zahalil klid. To byl výsledek vlivu její adoptivní matky, která s ní zacházela jako s dítětem.
Nebylo mnoho těch, kteří by se záměrně pokusili její mlčení prolomit. Byl to přece někdo, kdo v ostatních vyvolával pocit nervozity. Měla zdrženlivou a chladnou krásu. Dokázala způsobit přirozené zastavení času a lidí v jejím okolí.
„Violet. Ty… jdeš se mnou.“
Nebyla někým vhodným, koho by bylo možné pozvat ke hře.
*
LÉTAJÍCÍ DOPISY A ZAPISOVACÍ PANENKA, část první
Umístěna v úzké uličce daleko od hlavní třídy hlavního města Leiden, vyčnívala osamělá budova, která dřepěla mezi několika malými obchody seřazenými v řadě. Poštovní společnost C.H. byla poměrně nová společnost, která právě vstoupila do poštovního průmyslu. Věž se světle zelenou kupolovitou střechou a korouhví na vrcholu by mohla být považována za poznávací znamení zmíněné poštovní společnosti. Věž obklopovala tmavě zelená střecha a vnější stěny byly z červených cihel, které byly vypáleny sluncem do vkusného odstínu. Na vchodu ve tvaru oblouku, kde bylo jméno agentury vytištěno na ocelovém štítku zlatým písmem, byl zvonek, který při každém otevření dveří vydával veselý zvuk, aby oznamoval příchod zákazníků. Uvnitř budovy byla hned při vstupu vidět přepážka, což byla konkrétně recepce výdeje zásilek.
Budova měla dvě patra; v přízemí byla poštovní recepce, v prvním byla kancelář a na druhém patře byl byt ředitele. Aktuálně ve druhém patře se zaměstnanci kanceláře při zoufalé práci namáhali.
Ve společnosti byl den zvaný „uzávěrkový den“. Během něj byly za měsíc přehledně vyúčtovány všechny transakce, reporty s nimi související, faktury, doklady o zaplacení a vše ostatní, co se týkalo chodu firmy. Pro úředníky to byl den strastiplných bojů, protože k jejich běžné práci se přidaly i uzávěrkové dokumenty.
„Řekl jsi, že půjdeme spolu, a že mě tam vezmeš…“ Uprostřed úmorného boje stála mladá žena a upírala vyčítavý a depresivní pohled na Hodginse. Pevně se držela lemu šatů a kousla se do rtu, jako by chtěla potvrdit: „Jsem naštvaná“.
Byla to krásná žena s dlouhými tmavými vlasy a plná vyzrálosti. Měla na sobě rozhalený korzet, který odhaloval bez ostychu její bujnou hruď a byl spojen s jejím uhlově šedým spodním oděvem od ramen k lokti. Měla na sobě také korálkový náhrdelník, řetízek s přívěskem, náramky, řetízkové náramky a prsteny z drahých kovů. Její kožené kraťasy byly modré barvy a měly zlaté ozdoby. Její podvazkový pás vyšívaný nitěmi, sestával z geometrických vzorů a zdobil pouze holou kůži od poloviny jejích stehen až po kozačky nad kolena. Byla to osoba, jejíž všechno, od jejího oblečení až po její třpytivou krásu, bylo pro oči jedem. Nicméně…
„V žádném případě, v žádném případě! Jestli mě nevezmeš, nechci jít sama.“
…její chování odpovídalo chování dítěte. Podupávala nohama.
„Ne, víš, i když to říkáš, Cattleyo…“ Claudia Hodgins, ředitel poštovní společnosti C.H., se strnule usmál její pozici. „Podívej se na tu horu papírování. Mám pocit, že mě to zavalí.“
Na Hodginsově stole ležela hromada formulářů hrozících, že se mu chystá zasadit ránu. Při mluvení na papíry nalepoval razítka. Jejich zkoumání a schválení byly jednoznačnými požadavky na různé dokumenty vyhotovené úředníky. Snad proto, že slepě důvěřoval úředníkům, nebo proto, že mu chyběla vůle číst, prostě papíry odhazoval, aniž by si potvrdil jejich obsah.
„Řediteli Hodginsi, dejte mi dokumentaci, jakmile s ní skončíte. Podívejte se prosím také na tyto.“
Rozhovor byl přerušen. Na hromadu přibyl další stoh papírů.
„Ach, promiň, malá Lux. Potvrdila jsi je všechny?“
Ta, která přišla mezi Cattleyu a Hodginse, byla dívka s nevinnou tváří. Měla levandulově šedé vlasy hladce zastřižené nad ramena. Přestože nosila brýle, při bližším pohledu bylo vidět, že barva jejích očí byla jiná. Byla konzervativním typem, ale šátek kolem krku a zlatý baret posazený na straně hlavy byly jemnými rysy profesionální dámy.
„Ano. Ty, které byly revidovány, jsou orazítkovány. Prosím, zkontrolujte je.“
Lux Sibyl, dívka, kterou náboženská sekta na izolovaném ostrově uctívala jako poloboha, nyní poctivě pracovala v poštovní společnosti C.H..
„Děkuji. Moje sekretářka je nejlepší. Sice to nestačí, ale miluju tě.“
Lux odpověděla s beznadějným výrazem, když na ni muž mrkl, „Dost lichotek, jen už prosím, začněte pracovat svou… paží. Kdybych vás tenkrát bývala zastavila… Jet na výlet zrovna s divadelní herečkou… Bylo to tak zřejmé, že se stejně brzy rozejdete… Tenkrát… kdybych jen…“
„Jak kruté. Právě jsi ublížila mému zlomenému já ještě víc, malá Lux…“
„Kdybych vás přiměla dělat vaši práci, i kdybych vás tady měla svázat, tohle by se nestalo…“
Protože se jeho sekretářka chovala, jako by se zapletla do nějakého incidentu a byla neutěšitelná, Hodgins znovu nabyl vážnosti. „Omlouvám se. Koupím tiskací stroj.“
Lux pak promluvila ke Cattleye, jako by prosila: „A Cattleyo. Prosím… nesnaž se dělat nic, abys zastavila ředitele Hodginse v práci. Odpíchnutí odchodu všech závisí na tempu ředitele Hodginse. Dnes chci odejít co nejdříve…“
Zaměstnanci, kteří mlčky vykonávali svou práci, na Luxina slova jednohlasně přikývli. Pro ně byl čas, kdy půjdou ten den domů, nejdůležitější otázkou života a smrti. Cattleya předstírala, že si toho nevšimla, ale soustředěný tlak z chřadnoucích občasných pohledů a tónů hlasu jí probodával záda s nevyřčeným „ti, kdo se chtějí vměšovat, by měli odejít“.
„Co je…? Být tak namyšlená, jenom proto, že jsi sekretářka. Ředitelova tajemnice… jak nespravedlivé. Taky chci být sekretářkou.“
„Cattleyo, ty jsi zapisovací panenka, že? Není to lepší? ,Namyšlená‘, říkáš… Jen jsem říkala, že i když máš možná volno, my jsme uprostřed práce.“
Navzdory mladému vzhledu, Lux uvnitř dospěla v naprosto schopnou sekretářku. Poté, co uprchla z náboženské organizace, udělala maximum, aby se odvděčila Hodginsovi a společnosti, která ji přijala.
„Řediteli, zanechte svačiny, dokud nebudete s dokumenty hotový.“
Hodginsova ruka, která se pokoušela něco vzít ze zásuvky jeho stolu, se stáhla.
„A co s tím? A co s tím? A co s tím?! Dny volna nejsou pro panenky definovaný, takže se nedá nic dělat, ne?“
Cattleya byla ochotná pokračovat v hádce, ale než si to uvědomila, Lux už zvedala telefon. Pohled v jejích očích říkal „to je mi líto“.
„Chápu to.“
Na první pohled bylo vidět, že všichni ve firmě mají napilno. Také si uvědomovala, že je ruší.
Zapisovací panenka Cattleya se však nechtěla vzdát a ukázala Hodginsovi, který se proměnil ve zmíněný razítkový stroj, vytištěnou brožuru. „Ale je to jen jednou za rok…, kdy se můžeme zúčastnit ‚létajících dopisů‘. Já… už jsem napsala dopis a nikoho dalšího jsem nepozvala, protože ředitel řekl, že mě vezme. Nechci jít sama. Jít na festival sama… není to jako trest?“
Na brožuře byla napsána slova „Sedmá letecká přehlídka“. Uvedená přehlídka se měla konat v manévrovacím prostoru vojenského letectva Leidenschaftlichu. Bude sestávat z leteckých manévrovacích ukázek a veřejných ukázek letadel armády a námořnictva, stejně jako soukromých letadel shromážděných dobrovolníky. Jedním z programů byly „létající dopisy“, o kterých mluvila Cattleya. Takzvané „povzbudivé dopisy pro ty, kteří si je chytí“, sesbírané od civilistů, vypustí elitní piloti vybraní z armády a námořnictva na zem z oblohy. Jednalo se o romantickou událost, při které byli účastníci vedeni k tomu, aby poslali inspirativní vzkazy sami sobě i cizím lidem, takže si „pochytají“ dopisy. Byl to jediný festival na kontinentu, na kterém padaly dopisy z nebe. Vzhledem k tomu, že popis uváděl, že šestá přehlídka se konala před několika lety, vypadalo to, že byla kvůli vyhroceným válkám na nějakou dobu zrušena.
Přitáhla brožuru blíž, jako by chtěla přimět Hodginse, aby ji políbil, až z toho kýchnul.
„Vidíš, já chci jít taky, Cattleyo. Ale zapomněl jsem, že dnes je uzávěrkový den…“
Cattleya stáhla obočí. Její ametystová kukadla se zachvěla smutkem. Její postoj byl podobný štěněti, které sklíčeně naříká.
V Hodginsovi rostl pocit viny. „Nedělej takový obličej, moje roztomilá lady. Festival, který je součástí přehlídky, potrvá až do noci, takže se můžu připojit v průběhu. Chci taky říct, že chci svým zaměstnancům dovolit, aby brzy odešli na festival. Ale nestihneme to na létající dopisy… myslím. No, nevím, ale s největší pravděpodobností ne.“
„Do té doby… budu sama?“
„Benedict… je koneckonců… uprostřed doručování.“
„Nezajímá mě. Proč zmiňuješ jeho jméno?“ Cattleye zčervenaly tváře a pokusila se převrátit Hodginsův stůl. Byla to síla, kterou si nikdo nedokázal představit, že by vycházela z těch štíhlých paží.
Hodgins spěšně zadržel stůl. „Uklidni se, Cattleyo. Chápu to. Jediná další dostupná osoba blízká tvému věku je… malá Lux. Ukaž mi pracovní rozvrh zaměstnanců.“
Přestože byla uprostřed telefonního hovoru, Lux podala Hodginsovi zápisník a vesele mluvila dál. Byly v něm evidovány směny zaměstnanců.
Hodgins se usmál. Bylo to proto, že našel někoho, kdo se zdál být vhodným kandidátem. „Aha, Violetka je mimo službu.“
„Eh?“ V Cattleyině hlase bylo možné zaznamenat mírné opovrhnutí.
Sídlo se nacházelo za cestou mezi stromy. Mezi záhony extravagantních barev s rostlinami několika druhů na luxusním a pečlivě udržovaném trávníku i na farmě pěstující sezónní zeleninu, dominovala rezidence Evergarden, v jejímž čele stál Patrick Evergarden. Připomínala spíš hrad než k panství. Mělo křídově bílé stěny a ultramarínovou střechu. Mělo elegantní architekturu a bylo elegantní a dobře vyvážené, na obou stranách zcela symetrické, od věží až po okna.
Když zahradník uviděl Cattleyinu postavu, když procházela kolem, zakřičel: „Slečna Cattleya Baudelaire, že?“
Vzhledem k tomu, že jim Hodgins předem zavolal, zahradník ji doprovodil od bran do sídla, a jakmile dorazila na verandu, přivítal ji komorník.
„Brzy tu bude.“
Když čekala a neměla co dělat v předsalonku, zanedlouho se objevila Violet Evergarden, přesně jak řekl komorník.
„Cattleyo…?“
Nebylo to jen proto, že masivní červený koberec měl tendenci pohlcovat kroky. Violet se ukázala, aniž by vydala zvuk, oblečená jinak než její obvyklé oblečení pro panenky z agentury. Vlasy měla volně svázané na jedné straně a vedle obličeje se jí houpal květinový ornament. Slovo „nádherná“ dokonale vystihovalo její úhledné bílé šaty s modrými květinovými vzory. Malé květiny nebyly prostě rozmístěné, ale byly navrženy tak, aby padaly dolů z horní části jejích ramen a ze středu hrudi. Vzhledem k tomu, že v Leidenschaftlichu bylo stále teplé podnebí, i když léto končilo, řekli byste, že by člověku stačily jen šaty, ale i ona měla na sobě tmavě modrý cardigan. Pravděpodobně to mělo skrýt její umělé paže. Na její hrudi třímala stejná stará brož.
„Hé, takže normálně se takhle oblékáš. Je to něco jako… mladá slečna? Pěkně roztomilý. Jak hezký.“
Violet odpověděla: „Je to dle vkusu mé pěstounky. Co je důležitější, stalo se něco?“ Její modré oči jako by říkaly: „Co se stalo, že jsi přišla až do mého domu? Odpověz rychle.“
„Jo, tak nějak…“
Cattleya si vzpomněla na svůj rozhovor s Hodginsem. Ruka, která dávala razítka, se pro jednou zastavila a on jí řekl, jak přemluvit Violet, která byla opředena zvláštním tajemstvím: „Poslouchej, jestli chceš přesvědčit Violetku… musíš říct, že… je to úkol který jsem jí dal.“
Vypadal sebejistě. Violet skutečně působila dojmem poslušnosti a cudnosti, kdykoli mluvila s Hodginsem. Bylo to však jiné, než jak se pravděpodobně chovala k ostatním lidem.
——Upřímně, ta dívka je tak zvláštní.
Cattleya věděla, že je bývalý voják. Patřila k Leidenschaftlichské armádě spolu s Hodginsem, mužem, kterého Cattleya vroucně milovala. Mezi členy, které už tak sám zvláštní Hodgins shromáždil, aby pracovali v Poštovní společnosti C.H., nebylo tak nepravděpodobné, že by tam najal někoho s armádní minulostí.
Avšak i bez ohledu na její minulost byla Violet divná.
Nikdy neukázala úsměv. Její řeč byla zdvořilá, přesto nikdy nikomu nelichotila. Tím se distancovala od ostatních, ale nevykazovala žádné známky opovrhující osamělosti a byla téměř jako krásná, bezcitná bytost z ledu. Tak ji viděla Cattleya.
„Víš… víš… tohle… je něco, o čem se už rozhodlo.“
Proto se bála, jestli ta magická slova budou mít účinek. Poslechla by Violet rozkaz někoho jiného než Hodginse? I kdyby poslechla, bavily by se?
——Přesto by to bylo lepší, než jít na festival sama.
Cattleya se ujistila ve svém záměru a otevřela ústa: „Violet. Ty… jdeš se mnou. Je to mise, kterou ti dal ředitel Hodgins. Dokud se ke mně ředitel nepřipojí, doprovázej mě na leteckou přehlídku.“
Poté, co autoritativně promluvila, následovalo několik vteřin ticha.
Puritánská, mlčenlivá, společnost nevyhledávající a krásná ledová dívka mnohokrát zamrkala, její dlouhé řasy letěly nahoru a dolů, než se zeptala s tváří, která jako by vyjadřovala otazník: „… mise?“
„Ano, mise.“
„Je to… opravdu mise?“
Cattleya odvrátila pohled od odrazu své vlastní rozechvělé postavy ve Violetiných průzračně modrých kukadlech. „J-Jestli si myslíš, že je to lež, můžeš se na to zeptat ředitele.“
„Ne. Dnes je uzávěrkový den a on musí být zaneprázdněn, takže se zdržím telefonování. Chápu. Pokud je to mise požadovaná ředitelem, přijmu ji.“ Spolu s obavami o uzávěrkový den, na rozdíl od Cattleyy, myslela na své pracoviště jako dospělá osoba.
Když Cattleya obdržela souhlas, brzy začala být nervózní. Měla pocit, že mluví se strojem, vílou nebo možná duchem – jakousi neurčitou existencí, se kterou nemohla dosáhnout vzájemného porozumění.
„Hele, opravdu půjdeš se mnou?“
„Ano.“
„Jako opravdu?“
„Jako opravdu.“
„Ty… tak nějak mi přijdeš neživá, ale jsi živá, ne?“
„Jsem.“
„Ptám se na to jako samozřejmost, ale ředitel je ti dost oddaný, takže jste milenci?“
„Tak to není.“
„Co si myslíš o Benedictovi?“
„Benedict? Má vysoce vyvinuté bojové schopnosti a překvapivě také vůdčí schopnosti.“
Byly to docela hrubé otázky, ale Violet na ně odpověděla vážně, aniž by dávala najevo známky toho, že by jí to vadilo.
Cattleya okamžitě ožila pod různými odpověďmi. Nechala se zmocnit radosti a začala skákat na místě. „Jsem spokojená, že naše zájmy jsou shodné. Když jsme si to vyjasnily, jdi se připravit! Řekni lidem v domě, že jdeš ven. Violet, taky si vem dopisní papír, obálky a plnicí pero. Koneckonců se budeme podílet na létajících dopisech.“
„‚Létající dopisy‘… Pokud se nemýlím, je to jeden z programů letecké přehlídky, které veřejnosti představila armáda a námořnictvo, že?“
Jak se od bývalého vojáka očekávalo, byla dobře informovaná.
Cattleya se zeptala, zda se někdy zúčastnila, a Violet němě zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem to neviděla, ale řekli mi o tom…“
Kdo byl ten, kdo jí to řekl? Violet to nedala najevo.
„Cattleyo, není k tomu potřeba nic jiného než papír atd.? Mám povolení od ředitele Hodginse nosit zbraň?“
„Není potřeba zbraní. Co je s tebou? Jsi děsivá.“
„Říkala jsi, že to je mise, takže…“
Violet nerozuměla povaze věcí a Cattleya z ní byla někdy zmatená, ale naštěstí nakonec vyšly ven společně.
Manévrovací oblast vojenského letectva Leidenschaftlichu se nacházela daleko od hlavního města Leidenu. Cesta k němu nebyla příliš obtížná. Nejjednodušší způsob, jak se dostat z hlavního města na událost, bylo buď pomocí dostavníků nebo hromadné dopravy. Při výstupu na zastávce byl vidět zalesněný prostor obklopený stromy. Bylo to místo tak plné zeleně, že by lidé, kteří byli zvyklí na města, měli na vteřinu obavy, kde skončili, ale nebylo se čeho bát. Když přejdou zpevněnou lesní cestu a spolehnou se na vývěsní štíty, zakrátko dorazí na manévrovací plochu, do svého cíle.
Běžným občanům byl běžně vstup zakázán, ale během letecké přehlídky žádná omezení neplatila. Autorizovaní prodejci zabývající se jídlem a pitím zařídili své stánky kolem cvičiště a vytvořili tak lemovanou cestu. Vojenský objekt se zcela změnil a proměnil se v slavnostní místo.
Na místě se sešli muži a ženy všech věkových kategorií. Byly to rodiny lidí personálu armády a námořnictva, běžní účastníci, vášniví milovníci letadel, kteří přiletěli ze vzdálených míst a toužili vidět letecké ukázky, a mnoho dalších. V poměru muži a žen byli většinou muži. Mladé dívky jako Violet a Cattleya by mohly být považovány za menšinu.
„Úžasné, je to tak velké. I tady se normálně cvičí… Podívej! Bojové letouny? To jsou bojové letouny?“ Cattleya neskrývala své překvapení nad vystavenými válečnými letadly.
„To je průzkumné letadlo, Ptarmigan*.“ Mezitím Violet vychrlila přesný název jednotek. „Armáda i námořnictvo mají letectvo, ale podle názvů letadel se dá hned poznat, ke kterému z těch dvou patří. Armáda je pojmenovává podle ptáků. Námořnictvo je nejspíš pojmenovává po mořských tvorech.“
Tajemné, krásné ženy, které horlivě diskutovaly o válečných letounech, vypadaly do jisté míry zvláštně.
Vzhledem k tomu, že manévrovací prostor obvykle fungoval jako plnohodnotné vojenské zařízení, bylo zde mnoho zakázaných zón. Výstava vojenských letounů zaujímala obdélníkový tvar a probíhala na okraji jeho centra. Kolem něj byl hangár, pohotovostní stání pro armádní vozidla, odpočinková zóna určená pro civilisty, hlavní velitelství letecké přehlídky a kontrolní věž postavená na jeho střeše, ukrytá pod stanem.
Její vnitřek nebyl vůbec vidět. Kolem velitelství a řídící věže byl ve velké vzdálenosti od obou položen plot a kdo nebyl součástí personálu, měl vstup zcela zakázán.
Jeden z vrcholů letecké prohlídky, kterým bylo živé vysílání armádního zpravodajství, byl komentován z hlavního velitelství.
„Podívejte se prosím na přední část areálu. Šest stíhacích letounů, „mořský had“, právě přiletělo. Z jednořadé sestavy se mění na bitevní formaci ve tvaru diamantu. Věnujte pozornost tomuto dobře koordinovanému letu.“
Stíhačky námořnictva přelétaly nad manévrovacím prostorem a míjely ho, zatímco předváděly skvělé letové techniky. Když stoupaly, na modré obloze zůstal bílý kouř jako důkaz jejich průletu.
„Prvním pilotem je Jude Bradburn z leidenschaftlichského Leidenu. Druhým pilotem je Henry Gardner z Bregandu!“
Všichni přítomní vzhlédli k obloze a jásali. Orchestr hrál hudbu a spolu s vášnivými komentáři ještě více umocňoval atmosféru na místě.
Cattleya otevřela brožuru, kterou získala předem, a potvrdila si čas letecké přehlídky, která právě teď probíhala. Vypadalo to, že program postupuje podle předepsaného harmonogramu. Létající dopisy budou vypuštěny později.
Popadla Violet za paži, jejíž oči byly lapeny vzdušnými manévry. „Koukej, vypadá to, že sbírání létajících dopisů bude za dlouho, tak si pojďme něco koupit ve stáncích a dívat se na to při jídle. Letecké manévry budou probíhat nepřetržitě. Violet, chceš něco zakousnout?“
„Takže zajišťujeme naše pokrmy? Pokud je to tak, není lepší zvolit něco vhodného k uchování, než upřednostnit jeho chuť?
Aniž by se podívala na Cattleyu, Violet pohybovala krkem, aby sledovala jednotky v letu. Cattleya k ní máchla prstem. Když Violet otočila hlavu, bodla ji do tváře oním prstem.
„Violet, podívej se na mě.“
Přestože paže, kterou Cattleya svírala, byla tuhá, tvář byla měkká.
——Je tajemná a trochu děsivá.
Cattleye se však poněkud ulevilo. Bylo to proto, že poznala, že ta dívka má také měkké partie.
„Prosím, přestaň.“
Byla ráda, že si vysloužila reakci od Violet, i když to byl odpor. „Nechci. To je trest za to, že ses nepodívala na mě. Víš, mám pocit, že tomu nerozumíš; i když je to mise, máme si to tady užít. Nepotřebujeme konzervované potraviny.“
“ ‚Užít si’…?“
„Ty si nikdy neužíváš, když si povídáš s Lux? Třeba když pijete čaj a tak.“
„Aha, ano. Dáváme si spolu čaj.“
„A je to. Se mnou to uděláš taky. Budeme jíst, povídat si a bavit se na festivalu. Nejspíš všichni práci za chvíli skončí, takže se k nim přidáme později.“
„Tohle je… mise, ne?“
„Je to mise. Skvělá mise. Super skvělá mise.” Cattleya důrazně přiměla Violet, která kladla důraz a hledala potvrzení, aby šla směrem ke stánkům.
„Chtěla bych konkrétní podrobnosti o obsahu mise, která znamená ‚bavit se‘.“
„Mluvíš trochu těžkopádně; ty nejsi zvyklá se bavit, že? To je v pořádku, tahle velká sestra tě to naučí.“
Violet zírala na jejich spojené ruce, jako by to bylo něco zvláštního. Přesto ji nesetřásla a nevymanila se, prostě následovala Cattleyu jako malé ptáče.
Duo navštívilo stánky s občerstvením z jednoho konce na druhý, nakoupilo jídla tolik, že téměř nemohly nést vše v náručí a vzájemně se o to podělily. Tiše přimhouřily oči, když pozorovaly děti běžící za létajícími stíhačkami, tvrdě odmítaly muže, kteří na ně bezstarostně volali, protože se jednalo o dvě ženy bez doprovodu, a ocenili komentáře armádního tisku, zatímco tleskaly několika válečným letounům prolétajícím kolem. Nezapomněly se také vyblbnout na dětském hřišti, jako byly kolotoče a šipky, v takzvaném emigrantském zábavním parku, kde se smísily s dětmi. Ačkoli Cattleya byla především ve střehu, pokud šlo o Violet, jejíž osobnost nedokázala pochopit, dokázala vymyslet způsoby, jak si s ní užít díky její charakteristické přátelskosti a živosti.
„Cattleyo, počkej prosím. Cattleyo.“
„Super, to je vynikající. Opravdu vynikající. Dobře, otevři pusu.“
„Nechci jíst.“
„Je to mise, tak otevři pusu.“
„Nemyslíš si, že budu s čímkoli souhlasit, když řekneš, že je to mise?“
„Áááhn. No ták, spadne to. Pokud jo, bude to tvoje chyba.“
Byla překvapivě slabá vůči nátlaku, a proto si Cattleya pravděpodobně myslela, že je roztomilá jako dívka mladší než ona, kterou vzala s sebou na procházku. Chovat se také jako starší sestra bylo pro Cattleyu něco pohodlného.
Po chvíli hraní se ty dvě rozhodly dát si pauzu. Přestože končilo léto, delší pobyt venku na slunci způsoboval zvýšenou únavu. Seděly na lavičce v odpočinkové zóně, která byla zakryta velkým stanem, který blokoval slunce, aby se civilisté mohli ochladit. Odtud mohly sledovat leteckou přehlídku.
„Ještě není konec?“
„Neznáme přesnou lokaci těch dopisů. Navíc musí být povzbuzující. To zpochybňuje schopnosti zapisovacích panenek.“
Violet psala pro létající dopisy. Sebrané dopisy bývaly předány pilotům a rozptýleny letadly z výšky nad místem konání. Vrtulová lehká letadla, která sloužila jako doručovatelé dopisů, je již začala shromažďovat. Odpovědný personál se stal středem pozornosti, najednou se nad nimi rojily ženy a děti. Bylo to možná proto, že jejich trup výrazně žluté barvy nápadně svítil proti modré obloze.
Protože Cattleya dopsala svůj dopis, neměla co dělat, a tak se rozhodla nakouknout do Violetina. Ta druhá se postupně zlepšovala v psaní dopisů.
Cattleya se snažila reagovat a našpulil ústa. „Hele, nikdo nebude vědět, kdo to napsal, takže můžeš říkat, co chceš.“
„Není to dobré. Já to předělám.“ Violet zastrčila dopis, který právě napsala, do obálky. Vytáhla nový papír, ale vypadalo to, že nedokáže napsat jediný znak. „Co jsi napsala, Cattleyo?“
Když zjevně žádala o pokyny, Cattleya odpověděla a přitom ještě více nafoukla své bohaté poprsí: „‚Máš štěstí, že jsi zvedl můj dopis! Určitě se ti něco dobrého přihodí. I kdyby ne, neznamená to, že zemřeš.“
„Tohle jsi napsala?“
„Jo.“
Tohle bylo pro Cattleyu typické. Zdálo se však, že to nefungovalo jako rada pro Violet.
„Co~? Nepíšeš dopisy mimo práci nebo tak něco? Je to opravdu tak těžký?“
„Už jsem dlouho nepsala osobní dopisy. Píšu jen v práci.“
Přestože se to stalo jen na okamžik, Cattleyu zaujala nepatrná změna ve Violetině výrazu. Už byla někým, kdo měl sklon sbližovat se s ostatními, ale ještě více zmenšila vzdálenost mezi ní a Violet. „Tohle téma vypadá zajímavě. proč to tak je? Řekni mi to.“
Violet se odsunula. Cattleya přišla blíž. Violet se zase odsunula. Nakonec se ty dvě dokonale namáčkly na sebe v rohu lavice.
„Proč bych měla?“
„Protože to vypadá lákavě. Proč jsi přestala psát? Mám zkusit hádat? Adresátem byl muž, že? A taky někdo speciální. Muž, o kterýho máš největší zájem, kromě rodiče nebo sourozence.“
„Jak jsi věděla pohlaví?“ Violet se poprvé podívala přímo na Cattleyu.
„Tví a mí klienti jsou odlišní. Mými zákaznicemi jsou… většinou mladé ženy píšící milostné dopisy. Nebo-li ‚zamilované panny‘. Jsou to ženské, které chtějí vědět, co by měly udělat, aby měly mužské na dlani. Nebo chlapi, kteří ženám nerozumí a chtějí vědět, co by měli udělat, aby byli jejich typ. Často mě žádají o rady.“
„Nestačí jí jednoduše šťouchnout do ramene a zavolat ji jménem?“
„Takhle to nechodí.“ Cattleya švihla prstem do Violetina čela. „No ták, co je to za člověka? Myslím ten, který se ti líbí.“
„To… takhle… není.“
„Takže ho nenávidíš?“
„Neexistuje… žádný způsob, proč…“
Cattleya nedokázala potlačit úsměv.
——Co mám dělat? Je tak zábavné ji škádlit.
Violet Evergarden – tajnůstkářská, přímočará a bezvýrazně mlčenlivá. Žena ze železa, která nikdy neváhala. Při jediné větě od Cattley se hroutila.
„Není tedy jiná možnost než tamto? Není to… normální typ, že? To není to, co tvoje tvář říká. Nepodceňuj mě. Vydělávám peníze na konzultacích o lásce jako písařka.“
Violet otevřela a zavřela ústa, oči těkaly mnoha směry, což naznačovalo, že si neví rady.
——Je jako panenka, která právě dostala srdce. Jak divné.
Cattleya nevěděla nic o Violetině minulosti, a proto s ní jednala jako s tím, čím byla – s dospívající dívkou.
„Hej. Řekla jsem ‚hej‘.“
Přála si s ní jen vycházet.
„Hej, jaký to byl člověk?“
Nevěděla, jak se má Violet dostat pod kůži. Věřila, že to, co leží uvnitř krabice, kterou se pokoušela otevřít, byl drahokam.
„Jak mu říkáš?“
Ale to, co sídlilo v srdci Violet Evergarden…
„‚Major‘.“
… se nedalo srovnat…
„‚Major‘. Není to skvělé? Takže je to voják. Koneckonců jsi bývalý voják. Jak starý je ten major? A co jeho vzhled?“
…s drahokamem.
„Nikdy jsem se neptala. S největší pravděpodobností mu bylo třicet let.“
„V žádném případě. Je mnohem starší než ty. Takže věkový rozdíl mezi vámi dvěma je… přibližně stejný jako mezi tebou a ředitelem?
Violet o té osobě dlouho nemluvila.
„Jeho vlasy byly tmavé, ale v jiném odstínu než tvoje, Cattleyo…“
Už dříve popsala, jaký byl jako osoba, ale nikdy nezašla příliš hluboko. I když to byl někdo, koho měla ona i Claudia Hodgins rádi, oba se vyhýbali tomu, aby se dotýkali tohoto tématu.
Violet odvrátila oči od papíru, na který ještě nic nenapsala. Součástí davu venku byli i vojáci v purpurově černé uniformě, kterou mívala i ona. I když válka skončila, nebe se vyjasnilo a ona už nežila v dobách, kdy neuměla napsat jediné slovo, ty davy a klapání vojenských bot ji vrátilo do doby, kterou strávila ve městě luceren.
Definitivně byla jen jedna osoba, kterou následovala.
„Měl smaragdově zelené oči…“
Byla to nesmírně krásná bytost.
„Přijal mě, vychoval a využil.“
Ti dva byli nástrojem a jejím pánem.
„Ale on už tu není.“
Přestože byla jeho nástrojem, nedokázala ho ochránit.
„Gilbert je mrtvý.“ Hodginsova slova se opakovala ve Violetině hlavě znovu a znovu, doprovázená tíhou a agónií podobnou kletbě.
„Odjel major někam daleko?“
„Ano. Odešel daleko. On… se nevrátil.“
„Pořád čekáš?“
„Ano.“
Na Cattleyiny otázky, ať už chtě nebo nechtě, Violet nakonec přemýšlela…
„Čekám.“
…o odpovědi na slova toho dne, kterou nechápala, bránila se jí a tvrdila, že jim nerozumí.
„Bylo mi… opakovaně řečeno, abych s tím přestala. Nicméně, bez ohledu na to, já…
já…“
„Miluji tě.“
„Miluji tě, Violet.“
„Posloucháš?“
„Mám tě rád.“
„Violet, ‚láska‘… je…“
„‚Milovat‘ znamená… myslet si, že chceš někoho chránit nejvíc na světě.“
„…najdu sama sebe… čekám, až přijde Major.“ Její tvář byla jako někdo, kdo snáší bolest.
To byl okamžik, kdy Violet ukázala svůj nejhumánnější výraz z těch, kterým byla Cattleya svědkem. V té nešikovné dívce došlo k malé proměně. Byl to tichý pohyb, který by lidé s bohatými emocemi nepovažovali za projev citů.
——Ááh. Uvnitř Cattleya došla k poznání.
Ještě si nebyli intimní. Přáteli taky ne. Nebylo to, jako by o Violet něco věděla, ale měla pocit, jako by do toho pronikla.
——Většinovou část štěstí jejího srdce si vzal s sebou. Proto nemá tolik emocí?
Cattleya spekulovala.
„Jsi… zamilovaná do někoho, kdo tu už není.“
Na rozdíl od toho, co si Cattleya představovala, byl keř, který píchal, ve skutečnosti vchodem do hlubokého lesa.
„‚Zamilovaná‘?“
Mladá žena, která se toulala uvnitř toho lesa, si ani neuvědomovala, jak moc se v něm ztratila – měla pásku na očích a nevěděla, jak si ji sundat, zůstala sama a přežívala tam. Cattleya to považovala za smutné. Ve skutečnosti to nebyl rozhovor, který by na takovém místě měly vést.
„Co je to… „zamilovaná“?“
Panenka, které bylo odebráno srdce – její kolegyně, která byla mladší než ona – nevěděla, co je to zamilovanost.
„Ne, to už je láska.“
„‚Lás-ka’…?“
Letištní plocha byla přeplněnější, než když přijely. Dav byl stále zběsilejší.
Cattleya ukázala na lidi, kteří šli kolem. Všichni byli různého pohlaví a věku. Každý vedl životy plné útrap, které nebylo možné vidět pouhým okem.
„Existuje mnoho druhů: bratrství, přátelství, sourozenectví, společnost. Tvoje je romantická láska.“
Harmonické páry, které tomu sloužily jako příklady, byly všude. Svět přetékal romantikou přirozeným způsobem.
Violet to však popřela. Zavrtěla hlavou, svraštila obočí a kousla se do rtu. „Nemůžu se… zamilovat,“ tvrdošíjně negovala.
„Ale ano.“
„Ne, nemůžu. Nerozumím tomu.“
Z venku to vypadalo, že se hádají. Nebyla to hádka, ale ani jedna z nich neustoupila ani o krok. Jedna tvrdila, že to byla láska. Druhá tvrdila, že ne. Obě šly proti sobě.
Cattleya, přemožená podrážděním, se stále odmítala vzdát. „Dokonce ani já… nemůžu s jistotou říct, co něco takového je. Láska je nejistá a já tu romantickou moc nechápu. Ale můžu říct, kdy nastane. Zamilovaní lidi by to taky poznali, kdyby tě viděli. Tvoje láska je taková. I když je nasměrovaná k osobě, kterou nemůžeš vidět…“
Jakmile se z Cattleyiných úst vyvalila slova „osoba, kterou nemůžeš vidět“, Violet se zachvěly modré oči smutkem. Slyšet je od někoho jiného ji tížilo mnohem víc, než si je říkat sobě. Výraz, který občas měla, způsobil, že ji kdokoli napomínal: „Vidíš, takhle se tváříš, tak proč?“
„Ne, nemůžu. Já opravdu… nemůžu… Major…“ stále to Violet odmítala. Její dlouhé blond řasy byly sklopené. Když Violet svěsila hlavu, její pohled zamířil k vlastní hrudi.
Jako vždy tam ležela její smaragdově zelená brož. Nádherně se třpytila, nikdy nevybledla.
„Major má…“
Ani po jarech plných oslnivých zelených luk, deštivých létech, podzimech zuřících zlatým listím nebo zimách s mrazivými nocemi, nikdy nevybledne, stejně jako existence muže jménem Gilbert Bougainvillea, který sídlil ve Violetině srdci.
„Major zemřel.“ Slova, která v tom okamžiku zašeptala, byla nesmírně krutá.
Ručička hodin mezi Cattleyou a Violet se pro jednou zastavila. To se ve skutečnosti nestalo, ale ony dvě neudělaly jediný pohyb, jako by se čas skutečně zastavil. Jejich mrkání a dýchání bylo na vteřinu přeťato veškerým chodem světa.
Jakmile čas konečně začal znovu plynout, Cattleya dokázala odpovědět jen zaraženě: „E-Eh?“ Její hlas zaskřípal.
„On je mrtvý. Nebyla jsem schopná… ho ochránit… takže Major… zemřel. I když jsem byla jeho nástroj, štít a meč.“
Po Cattleyiných zádech pomalu stékal studený pot.
——Její srdce bylo ukradeno… ne někým, kdo prostě není poblíž, ale mrtvým?
„To je vtip, ne?“ zeptala se Cattleya, ale od Violet nedostala žádnou odpověď. Nepodařilo se jí vynutit si úsměv, který by vypadal jako poloviční smích. Škublo jí v tváři. Při necitlivosti věcí, které do té doby říkala, se jí zadrhl dech v krku a nemohla pořádně spolknout sliny. „Violet, zemřela ta osoba ve Velké válce?“
„Ano.“
„Opravdu?“
„Tak mi to bylo řečeno. Tato brož… mi zůstala jako relikvie.“
Od té doby, co se s ní Cattleya poprvé setkala, se jí ten předmět leskl na hrudi. Nesčetněkrát byla svědkem toho, jak se toho Violet každou chvíli dotýkala svými umělými konečky prstů. Vždycky přemýšlela, jestli to není nějaký ochranný talisman.
Bylo toho mnohem víc, co chtěla říct v rychlém sledu, ale její postoj byl nevědomky opatrný. Něco v ní hučelo.
„Ale ty… nevěříš tomu… ne?“
Celým Cattleyiným tělem procházelo vzrušení podobné nepříjemnému tušení. Pro Violet by odpověď na tuto otázku mohla být tabu.
„Hej, odpověz vážně.“
Zatímco mlčela, její profil, který Cattleya dříve vnímala pouze jako nezaujatý, se nyní odrážel v jejích očích jako něco osamělého.
„Já…“
Nepříjemný pocit zahalil celou Cattleyinu bytost a tak moc si to přála vyřknout, že to nemohla vydržet. „Ty… tomu nevěříš, ne? Řekla jsi… že na něj čekáš.“
Chtěla znát odpověď.
„Ale ředitel Hodgins –“
„To je v pořádku; řekni mi, co si ty sama myslíš.“
„Ano…“ jako zločinec, který přijímá odsouzení, přiznala Violet svůj hřích, „věřím… že Major… je naživu.“
Jak dlouho o tom neustále přemýšlela? Možná byla v takovém stavu od té doby, co byla informována o jeho smrti. I když v úzkosti naříkala, i když se pokoušela zničit naději, která ji držela připoutanou k realitě, mohla to všechno popřít a říkat si, že je naživu.
„Ty… ty…“
„Co to sakra děláš?“ bylo to, co chtěla Cattleya zakřičet.
Romantická touha po někom, kdo byl daleko, a slepá láska k někomu, kdo zemřel, byly dvě různé věci. Stejně jako u Violet a Cattleyy lze fyzickou vzdálenost překonat úsilím. Mrtví se však nikdy nemohli vrátit.
„To, co říkáš… je totéž, jako si přát svoje ruce zpátky!“
Prostě trávit čas bezdůvodně tím, že dělá něco tak neplodného, nikdy nedovolí nikomu jinému milovat její krásné já a věřit v existenci mrtvého člověka, bylo plýtvání. Cattleya ji chtěla poučit, aby s tím okamžitě přestala. Bylo možné získat náhradu jak za její paže, tak za muže její náklonnosti.
„Plánuješ odteď takhle žít navěky? Hele, Violet…“
„Jsem si toho vědoma,“ řekla hned Violet. „Je to zbytečné. Nemá to žádný význam. Není z toho žádný zisk. Ale bez Majora jsem stejná. Nemám žádný význam.“
„Nebylo by dobré, kdyby to byl někdo jiný? I když je to teď těžké, určitě se jednou stane jen vzpomínkou, takže dokud je ještě čas…“
„Ne… ne.“ Bylo to skoro, jako by vyhlašovala válku proti všemu, co žije. „Major Gilbert Bougainvillea je pro mě jediný.“
Cattleya ztuhla s otevřenými ústy. Možná proto, že na obloze nahoře proletěla oblíbená jednotka, v jejich okolí se zvedl jásot.
Bylo to, jako by tam Violet byla i nebyla. To byl ten bizarní pocit, který ty hluboké modré oči vyvolaly.
——Co je… s tou holkou? Jak může rozesmutnět lidi, jako by je rozřezávala?
Její hodnoty se příliš lišily od Cattleyiných. V její hrudi bolestivě vířily pocity, které neměly kam jít.
„Chápu, že toto mé chování je pro lidi nepříjemné.“
Co musela prožít, aby si vyvinula takovou tvrdohlavost?
„Ignoruj mě. Prosím… nech mě být.“
„Ty jsi… idiot, co?“
I kdyby byl její postoj dál kritizovaný jako marný, ponese si tento cejch dál a s největší pravděpodobností tomu bude nadále věřit. I když jí někdo řekne: „Není to k ničemu; přestaň,“ jen by si zacpala uši.
„Ano. Jsem idiot… a blázen.“
Toužila jen po jedné osobě.
Cattleya se jednou rukou plácla do čela a zavrčela jako pes. Přílišné přemýšlení ji nesmírně dopálilo a začala ji bolet hlava. Momentálně měla ještě větší horečku než při vymýšlení frází při činnostech pisatelky.
——To není dobrý.
Violet vždy, vždy nosila v srdci přání.
——I někdo, kdo není tak chytrý jako já, to pozná.
„Chci tě vidět, chci tě vidět.“
——To je jako vyhrožovat, že shodíte dítě, které pláče, z útesu.
Modlila se a pevně svírala brož.
——Nemůžu jí to mít za zlý.
Takový kus tupce byla samotná Violet Evergarden.
Cattleya, jako by zvracela stříbrný jed, řekla hořce: „Rozumím. Mám to. Jsi… hloupá a… myslím… bylo by skvělé, aby ses na to vyprdla… já vážně… ale taky si myslím… jsou věci…, kterým nelze… pomoct.“
Lesk těch modrých očí se změnil. „Opravdu? Ředitel Hodgins mi říká, abych s tím přestala.“
Poplácala Violet po rameni. Cattleya se ve skutečnosti chtěla přidat na stranu Hodginse, ale také chtěla být alespoň Violetiným spojencem.
„To proto, že láska je nezbytná k životu. Není láska jako symbol šťastných událostí? Páry se vezmou a jeden z nich najednou zemře… ale druhý se spoléhá na vzpomínky, které na toho člověka má; něco takovýho. Nemusí to být romantika… láska, kterou dostáváš, nikdy nezmizí. Počítají se i rodiče. Utekla jsem z domova a ujal se mě ředitel Hodgins. Bylo… hodně chvil, kdy jsem se cítila osamělá, protože jsem tu neměla žádné známé. Měla jsem hrozné rodiče, ale časy, kdy mě hladili po hlavě… takové věci… kdykoli jsem byla bezútěšná, vždycky jsem si na ně vzpomněla…“
Violet, která o Cattleyiných poměrech nevěděla, odpověděla: „Je to tak?“
Ty dvě si teď konečně promluvily tváří v tvář. Jejich rozhovor už nebyl jednostranný.
„Takže láska… je… nutnost?“
„Je. Na co se při životě spoléháš? Doposud jsi ve svém životě měla chvíle, kdy s tebou bylo zacházeno laskavě a byla jsi vděčná za věci a slova, která jsi dostávala, ne? Je to proto, že jsou… nahromaděny v tobě… protože jsi naživu.“
„Ale… t…“ řekla Violet v pauzách, „i kdybych nic neměla,…byla bych naživu.“
Cattleya naklonila hlavu na stranu. Nechápala význam těch slov.
„I teď jsem naživu. Nemohu zapomenout na Majora. Proto… tohle není láska.“
Cattleya nevěděla, že Violet žila sama na izolovaném ostrově. Sama dospěla k závěru, že Violet žije, i když nemá nic, co by se týkalo období před tím, než potkala majora.
„Violet, podívej.“
„To… tohle není můj případ. Jsem nástroj, takže prvně věci tohohle druhu, které jsou…“
„Poslouchej mě. ‚Nástroj‘… jak říkáš? Je to… protože jsi bývalý voják? Myslíš, že vojáci jsou nástroje? Nejsi… hrubá k lidem, kteří chránili tuhle zemi?“
„Tak to není. Odjakživa jsem byla… nástroj, takže pokud jím… nezůstanu…“
Možná proto, že se Violet nemohla moc dobře vyjadřovat, Cattleya silně sevřela její mechanické prsty.
„Nebude mě Major potřebovat.“
„Nejsem člověk. Nejsem k ničemu… pokud nejsem nástroj. Pokud nezůstanu jako nástroj… nebudu schopna správně bojovat. Také bych ztratila právo přát si být po Majorově boku. Abych si mohla přát být po boku Majora a být jeho nástrojem, musím takové věci z mysli… vytlačit.“
Cattleyina hlava, stále zakloněná, se stále více nakláněla do strany, až se zdálo, že spadne z krku. „Počkej, chci to uvést na pravou míru.“ Trochu zvedla dlaň.
„Dobře,“ Violet poslušně souhlasila. Čekala, až Cattleya všechno vyřeší.
„Tvůj major je mrtvý.“
„Ano.“
„Ale ty ho máš ráda a vždycky jsi na něj čekala. Věříš, že je naživu.“
„Věřím, že žije.“
„Myslím, že je to láska. Ty jsi taky zamilovaná. Ale říkáš, že to tak není… protože jinak bys mohla přestat být užitečnou pro zesnulého majora.“
„Ano.“
„Přemáháš se, že lásku neznáš… a chceš být nástrojem… protože je to pro tebe způsob, jak být s ním. Nechápu, co říkáš… Ach, Violet… Chci říct, že už nemáš důvod bojovat, ne? Major zemřel a ty už nejsi voják.“
„Ano.“ Možná proto, že taková realita byla pro Violet nepříznivá, její odpověď byla tichá.
„Odešla jsi z armády a teď u nás pracuješ, ne? Chápeš, že tvůj motiv popírat to tím, že říkáš, že lásku nepotřebuješ a že to není láska, už neexistuje?
„Jsem si toho vědoma.“
Violet poté zmlkla. Přemýšlela, co říct. Odvrátila svá kukadla od Cattleyiných propletených prstů a poté, co se chvíli dívala dolů, zvedla obličej. Když se konečně chystala otevřít ústa, Violet náhle významně rozšířila oči.
Něco našla.
To, co se odráželo v jejích velkých modrých duhovkách připomínajících drahokam, byl vysoký muž. Muž se neustále objevoval a mizel v davu. Její ruka se k němu přirozeně natáhla.
„…jor.“ Violet něco řekla strašně tichým tónem a rty se jí chvěly.
Muž měl lesklé černé vlasy.
„Hele, nebudu tomu rozumět, když budeš potichu pípat. Tak proč o sobě mluvíš jako o nástroji?“ Cattleya, unavená čekáním na odpověď druhé, přerušila ticho a zavolala na ni.
Když to udělala, Violet náhle vstala. Cattleya byla překvapená jejím vážným výrazem.
„P-Promiň. Rozzlobila ses?“ zeptala se ustrašeně a Violet odpověděla: „Ne“.
„V případě…“ Violet ustoupila jeden, dva kroky od lavičky a tvářila se, jako by tam její srdce nebylo, tažena směrem k davu.
„Violet?“
Jak bylo vysloveno její jméno, Violet se pro jednou otočila zpátky ke Cattleye. „V případě, že je ten člověk naživu, se takhle chovám kvůli tomu, abych mohla správně fungovat… pokud přijde čas, až mě bude potřebovat. Cattleyo, na chvíli se omluvím.“ Její výraz už nebyl výrazem jako před chvílí, prázdný jako duch.
„Eh, počkej…! Kam jdeš?!“
„Musím za ním. Určitě se k misi vrátím.“
„Za kým!?“
Koho musela pronásledovat, i když to znamenalo nechat Cattleyu samotnou?
Cattleya také spěšně vstala. Jenomže její věci a dopisy spadly a skutálely se k jejím nohám.
„Můj… bývalý majitel.“ Poté, co řekla jen tohle, Violet zmizela v mase lidí.
Cattleya stále stála oněmělá úžasem. „Eh, major?“ Konečně jí došlo, kdo to je. „Violet, hej, počkej.“
Přesto už bylo pozdě. Už byla pryč. Protože byla klidná a jemná, její nohy téměř nevypadaly tak rychlé, přesto její hbitost byla jako skutečného vojáka.
„Nechalas mě tu samotnou, víš.“ Cattleya zabručela, i když její šok překonal její samotu. Protože neměla jinou možnost, posbírala spadlé a rozházené věci – plnicí pera, dopisní papíry, obálky, dopis, který sama napsala.
A…
„Hele.“ Na zemi našla ležet ještě jeden dopis. Nebyl to její vlastní.
To byl Violetin nedokončený vzkaz. Dala ho do obálky a nechala si jej na klíně tak, jak byl. Byl to ten, o kterém tvrdila, že ho neumí správně poskládat, a nedopsala ho.
Cattleya si toho nevšimla, když Violet psala, ale jakmile ho vzala do rukou, myslela si, že je to docela okouzlující předmět. Vzhledem k tomu, že zapisovací panenky často používaly papír a obálky a psaly jménem lidí, byly často masově vyráběny společnostmi, kterým patřily. I tak samozřejmě vyráběly takové, které se hodily pro jejich klienty, aby je měli po ruce, ale to, co si Violet přinesla z domova, bylo zjevně jiné kvality. Lemování stříbrnými růžemi vytisknuté na bílém papíře, bylo příjemné na dotek. S největší pravděpodobností si ho koupila z vlastních úspor.
——I když řekla, že už nepíše osobní dopisy…
Lidé, kteří měli ve zvyku psát dopisy, by poznali, že tohle byl cenný artikl. Byl vybrán s důrazem tak, aby nádhera papíru a obálky už stačila k vyjádření respektu odesílatele k adresátovi. Každý set nemusel být automaticky úchvatný, protože byl drahý. Ale ten, který vybrala, vyzařoval výjimečnost pouhým pohledem.
Cattleya zírala směrem, kterým Violet zmizela. Postava dívky běžící s vlnícími se zlatými vlasy tam už nebyla.
„To je trest za to, že jsi mě nechala samotnou.“ Se zlým úmyslem a zvědavostí se Cattleya rozhodla zkusit přečíst, co bylo napsáno uvnitř.
Poté, jakmile se Violet vrátí, jak prohlásila, ji Cattleya kvůli tomu bude škádlit. Vzhledem k tomu, že ta druhá řekla, že to neumí správně napsat, bude obsah nepochybně nudný. Právě s tímhle vědomím Cattleya vzala list.
„Bláznivá holka.“
Uvnitř nebylo to, co Cattleya očekávala. Brzy dočetla, protože to byl jen jeden list. Konečky prstů pomalu sledovala Violetin rukopis.
——Zajímalo by mě, proč. Proč…to musela… napsat těmito…
To, co tam bylo napsáno, byly soukromé záležitosti zcela nesouvisející s Cattleyou. Teprve dnes se jí podařilo s tou druhou mluvit. Existovala mez toho, kolik empatie mohla snést.
——…slovy, která… spíš drásají lidem srdce?
Přesto se v jejích ametystových očích postupně vytvořil film slz. Nedokázala si představit, jak se Violet cítila během rozhovoru, který vedly před chvílí, nebo s jakými vzpomínkami žila.
Obsah dopisu byl:
Máte se dobře? Změnilo se u Vás něco? Kde jste právě teď? Nemáte nějaké potíže?
Jaro, léto, podzim a zima pominuly a opakují se donekonečna, ale období, ve kterém jste, stále nepřichází. Kdykoli se probudím, usínám nebo se cítím mlhavě, zjišťuji, že hledám Vaši postavu. Nesním často, takže mám pocit, jako bych zapomněla na Váš vzhled. Opakovaně, stále dokola si v hlavě přehrávám vzpomínky na Vás.
Opravdu už neexistujete? Tak moc jsem prošla celý svět. Byla jsem v mnoha zemích. Nebyl jste v žádné z nich. Nenašla jsem Vás. Neustávám v hledání. I poté, co mi bylo řečeno, že jste zemřel, stále hledám.
Dodržuji svůj rozkaz. Jsem naživu. Žiji, žiji a žiji. Co následuje po skončení života? I když to nevím, prostě žiji dál. I tak-
Violet popadla černovlasého muže za paži. „Prosím, počkejte.“
Muž, který se otočil, měl smaragdově zelené oči, tak typické pro popínavé Bougainvilley.
Poznámka překladatele:
milí čtenáři, překlad této kapitoly byl opravdu náročný. Cattleya není zrovna příjemné jméno pro české skloňování a pořád nevím, jak správně ji skloňovat… a její konverzace s Violet, která mluvila většinou ve třech tečkách, byla fuška (rozklíčovat z aj, co vlastně mají na srdci). 🙂
*Ptarmigan – bojový letoun, který obdivovala Cattleya, v češtině znamená bělokur horský.
*Cattleya je rod orchidejí. Je opravdu vidět, že má autorka velkou zálibu v rostlinných názvech.