DÍVKA A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA
Vzpomínám… si.
Přišla mladá žena.
Seděla tam potichu a psala dopisy.
Vzpomínám… si.
Na postavu té ženy… a na mou mile se usmívající matku.
Ten pohled… jistě. Nezapomněla bych ho, ani kdybych zemřela.
Písař je profese existující od dávných dob. Jednou skoro vymizela kvůli popularitě automatických zapisovacích panenek. V současnosti je tato profese, která má dlouhou historii, zbožňována a chráněna nemálo lidmi. Nárůst počtu mechanických zapisovacích panenek způsobili nostalgičtí nadšenci, kteří tvrdí, že zastaralé profese mají své kouzlo. Matka Anny Magnolie byla jedna z těch, kteří byli fascinování staromódními věcmi.
S vlnitými vlasy, pihatým obličejem a štíhlou postavou nebyla Annina matka odlišná od své dcery. Pocházela z bohaté domácnosti. Vychovávali ji jako elitu, potom se provdala a po letech v ní stále něco připomínalo „mladou dámu“. Něžný úsměv, který měla na rtech, kdykoli se zasmála, byl cizímu člověku nepopsatelný. Když se Ann ohlédla zpět ve vzpomínkách na to, jaká byla její matka, byla jako malá holčička. Byla vitální i když neobratná, stále nadšeně prohlašovala: „Tohle chci vyzkoušet!“, a Ann opáčila „Ach jo, ach jo, znovu?“ Měla ráda plavbu lodí a psí závody, stejně jako orientální aranžování květin nebo vyšívání na přikrývky. Ráda se učila a měla po boku stejné nadšence a pokud šla do divadla, šla vyloženě na romantickou hru. Zajímala se o krajky a stuhy, kterými si zdobila šaty a ty potom vypadaly jako šaty princezny z pohádky. Vnucovala je také dceři, protože se jí líbilo, když rodič a dítě měli stejné oblečení.
Ann se podivovala tomu, proč matka ve svém věku nosí stuhy, avšak nikdy se nezeptala. Ann ctila matku než cokoli jiného na světě – dokonce víc než svoji existenci. Ačkoli byla dítě, věřila, že jakýmkoli způsobem ochrání matku, i když nebyla silná. Tak moc ji milovala. V době, kdy jí matka onemocněla a její poslední dny života se blížily, se poprvé setkala s automatickou zapisovací panenkou. I když měla Anna nespočet vzpomínek na matku, vybavovaly se jí vždy ty z doby návštěvy neznámého a záhadného návštěvníka.
„To“ se zjevilo jednoho krásného dne. Cesta se koupala v paprscích jarního slunce. Kousek vedle zakolísal slabý vítr a rozkmital špičky květin, rozkvetlých po roztání sněhu. Ze zahrady sledovala cestu, po které „to“ kráčelo. Annina matka zdědila z otcovy strany starý, ale stylový dům v západním stylu. S bílými zdmi a modrými střešními taškami obklopenými obrovskými břízami, vypadal jako ilustrace z dětské knihy. Rezidence byla na samotě, odloučená daleko od prosperujícího města. I kdybyste prošli všechny směry, nenašli byste jakýkoli sousední dům. To proto, aby mohli snadno vidět nepravděpodobně přicházející hosty skrze okna.
„Co… je to?“ Ann, oděna do halenky s velkým modrozeleným límcem se stuhou, vypadala obyčejně, ale roztomile. Vypadalo to, že jí tmavě hnědé oči vypadnou z důlků, jak je měla vykulené. Setřásla z „toho“, co kráčelo jejím směrem pohled a v béžových květovaných botách přeběhla ze zahrady zpátky do domu. Minula velké vchodové dveře, vylétla po točitém schodišti lemovaném rodinnými portréty a rozrazila dveře zdobené růžovými růžemi.
„Mami!“
Zatímco dcerka popadala dech, matka ji plísnila, zvedaje její malé tělíčko na postel.
„Ann, neříkám ti vždycky, že musíš nejprve zaklepat, než vtrhneš do něčího pokoje? Také by ses měla předem zeptat.“
Po tom, co byla pokárána, si v mysli ulevila naštvaným „mah“, ale hluboce se na omluvu uklonila s rukama svírajícíma lem sukně. Člověk by si mohl pomyslet, že by se to dalo nazvat „vychování mladé dámy“. Po pravdě řečeno byla pouze malé dítě. Od jejího narození uplynulo sedm let. Končetiny a tvář měla pořád měkké.
„Mami, promiň mi.“
„Velmi dobře. Tak co je? Našla jsi zase venku divného brouka? Mamince ho neukazuj, ano?“
„Není to brouk! Je to chodící panenka. Vlastně to bylo moc velké na panenku a spíš to vypadalo na porcelánovou panenku z tvé fotokolekce, mami.“
Ann se svou omezenou slovní zásobou mluvila, jako by měla kašel. Matka na ni mlaskla jazykem „tss, tss“.
„Myslíš ‚mladou ženskou panenku‘, že?“
„Ale mami!“
„Jsi dcera rodiny Magnoliů, takže bys měla mít vybranou mluvu. Ještě jednou.“
Ann nafoukla tváře a neochotně upravila způsob řeči: „Kráčela tam mladá ženská panenka!“
„Panečku, opravdu?“
„Kolem našeho domu projíždějí jen auta, že? Pokud jde pěšky, znamená to, že přijela vlakem na nedaleké nádraží. Lidé přicházející od nádraží musí být našimi hosty, že?“
„Ano.“
„Víš, nic se tady neděje! Musí to být tak, že ta žena přijde k nám!“ dodala Ann.
„Mám z toho špatný pocit.“
„Takže dneska si hrajeme na detektiva, co?“ Sdělila klidným tónem vyjukané dceři matka.
„Nedělám si legraci! Mami, zavřeme všechny dveře a okna… uděláme to tak, aby se ta panenka… ta mladá ženská panenka nedostala dovnitř! Ochráním maminku.“ Matka se na Ann, která rozhodně popotáhla nosem, strojeně usmála. Asi si myslela, že jenom mele nesmysly. Nakonec se rozhodla, že přistoupí na její hru a vstala strojeným způsobem.
„Koukněme, není to automatická zapisovací panenka? Když o tom přemýšlím, měla dorazit dneska!“
„Co je ‚automatická zapisovací panenka‘..?“
„Vysvětlím ti to později, Ann. Pomoz mi se převléknout.“
O několik minut později přikročila matka k dceři, aby ji nastrojila způsobem, který odpovídal rodině Magnolia. Ann se nepřevlékla, ale měla ve vlasech stuhu odpovídající barvě halenky. Matka měla naopak dvouvrstvé volánkové šaty v barvě slonovinové kosti, žlutý šál kolem ramen a náušnice ve tvaru růží. Do vzduchu stříkla parfém vyrobený ze 30 různých druhů květin a otáčela se dokola pod kapičkami, které na ní ulpívaly.
„Mami, těšíš se?“
„Těším víc, než kdybych měla potkat prince.“
Nebyl to vtip. Způsob, jakým se připravila, praktikovala při důležitých příležitostech. Ann sebou vrtěla, když ji pozorovala. A nebylo to nadšením.
――Nemám to ráda… Bylo by nejlepší, kdyby k nám nechodili žádní hosté…
Děti se normálně těší na příchozí hosty, i když jsou trochu nervózní. Ale Ann byla jiná. Ode dne, kdy začala vnímat dění kolem sebe, si umanila, že návštěvníci, kteří přišli za její ubohou matkou, by ji mohli obelstít a vylákat z ní peníze. Matka byla bezstarostná a návštěvy jí dělaly radost, takže rychle uvěřila každému.
Ann matku milovala, avšak měla chabý smysl pro hospodaření s penězi, což skýtalo nebezpečí. Ta osoba sice vypadala jako panenka, ale to nedávalo žádnou záruku, že nepůjde po rodinném majetku. Čeho se nejvíc bála, bylo to, že mohla s určitostí říct, že příchozí žena padne matce do oka. Bylo jí nepříjemně, že matka investuje čas do někoho jiného než do ní. Aniž by poslouchala dceru, řekla jí: „Chci ji rychle vidět!“ Obě dvě vyšly ven ji pozdravit – něco, co dlouho neudělaly. Ann asistovala udýchané matce, která sešla schody do světa překypujícím sluneční září. Bledost matčiny kůže, která se pohybovala jen po domě, vynikala na denním světle.
――Maminka je… menší než bývala.
V přemíře světla nemohla jasně zahlédnout matčinu tvář, ale zdálo se jí, že se jí zvětšily vrásky. Pevně si stiskla hruď. Nikdo nemohl zabránit smrtce, aby popadla ruku nemocného. Ann byla sice dítě, ale byla právoplatným nástupcem rodiny Magnolia po matce. Doktoři jí řekli, že její matka bude mít krátký život. Také jí řekli, ať se na to připraví. Bůh nemá slitování ani se sedmiletými dětmi.
――Pokud to tak má být, chci maminku jen pro sebe až do úplného konce.
Jestliže jí ubýval čas, Ann ho s ní chtěla prožit. Do světa takto smýšlející dívky vtrhla cizinka.
„Promiňte.“
Něco mnohem zářivějšího přišlo ze sluncem ozářené zelené cestičky. Jakmile „to“ uviděla, utvrdila se ve špatném pocitu.
――Ách, tahleta mi ukradne maminku.
Proč si to myslela? Při pohledu na „to“ mohla říct, že to byla její intuice. „To“ byla čarokrásná panenka. Zlaté vlasy třpytící se jako kdyby se narodila z měsíční záře. Kukadla barvy drahokamů. Růžovoučké rty tak buclaté, že vypadaly, jako by byly namalovány. Pruský kabátek v modré barvě, pod ním sněhobílé šaty svázané stuhou, na nichž byla připevněná výstřední smaragdová brož. Kakaově hnědé šněrovací kozačky, které klidně stály na zemi. Paraple s kanýry, bílými a azurovými pruhy a tašku, kterou položila na trávník, když „to“ předvedlo pukrle, etiketu mnohem elegantnější než Ann a její matka.
„Ráda vás poznávám. Přijdu kamkoli, kde si zákazník žádá mé služby. Jsem automatická panenka, Violet Evergarden.“ Její hlas nádherný jako její zjev, se jim rozléhal v uších. Po tom, co se zotavila ze šoku způsobeným její krásou, se Ann podívala na matku, která byla vedle ní. Matčin obličej s jiskřícíma očima zářil jako tvář malého děvčátka, které se právě zamilovalo. A to nebylo dobře.
Ann měla krásnou návštěvnici za někoho, kdo ji chce ukrást matku. Violet Evergarden byla jedna z panenek, která pracovala v odvětví automatizovaného psaní. Ann se matky zeptala, proč někoho takového najala.
„Chci pro někoho napsat dopisy. Jenomže to zabere moc času, takže chci, aby je napsala za mě.“ Matka se usmála. Poslední dobou opravdu spoléhala velice na služky, které jí musely asistovat i při koupelí. Dlouhodobé psaní by pro ni bylo namáhavé.
„Ale proč tahle osoba…?“
„Je hezká, ne?“
„Je, ale…“
„Ve svém oboru je celebrita. Fakt, že je moc hezká a vypadá jako panenka je jeden z důvodů její slávy a říká se, že odvádí velice dobře svoji práci! Navíc, budeme na psaní dopisů jen dvě a já jí budu nahlas diktovat.“
Matka si vážila krásy, takže Ann byla přesvědčena, že to byl hlavní důvod, proč si ji vybrala.
„Budou to jen dopisy… i já bych ti je klidně mohla psát.“
Matka se tomu výroku nervózně zasmála. „Ještě nedokážeš psát složité věty. Mimo to, nemůžu tě je nechat psát.“ S poslední větou bylo jasné, kdo tu práci provede.
――Jistě je bude psát pro tatínka…
Annin otec byl jednoduše řečeno tulák. Nikdy nezůstával doma, i když moc nepracoval, prosperoval v převzetí rodinného obchodu. Její matka si ho vzala zjevně z lásky, ale Ann tomu nevěřila. Ani jednou její matku nenavštívil, dokonce i když onemocněla. Když už si myslely, že se vrátí domů, jenom se zastavil, aby si vzal vázy a obrazy z domu a prodal je, protože se shlédl v hazardu a alkoholu. Vypadalo to, že z něj bude dědic se slibnou budoucností. Jenomže pár let po svatbě jeho rodina čelila drobným obchodním potížím a rozpadla se. Takže veškeré finance zůstaly na rodině Magnolia. Z toho, co slyšela, to vypadalo, že důvodem těchto drobných obchodních problémů byl sám otec.
Ann spolkla tu historii a pohrdla otcem. I kdyby selhal v obchodování, neměl by dělat to, co je v jeho silách? Nejenže to neudělal, ale také ignoroval matčinu nemoc a její potřeby a utíkal dál. Tvář se jí zkroutila nad slovem „otec“, které matka pronesla.
„Znovu se tak tváříš… zbytečně si na to plýtváš tvářičku.“ Na dolík mezi obočím jí přiložila palec. Vypadalo to, že i přes jeho příšerné chování k němu matka stále cítila náklonnost. „Nemysli na otce ve zlém. Zlé věci netrvají dlouho. To je právě to, co si přeje udělat. Celý život prožil seriózně. Je to tak. Ačkoli se naše cesty trochu rozdělily, tak se k nám jednou vrátí, pokud počkáme.“ Ann věděla, že takový den nepřijde. A i kdyby přišel, neměla v úmyslu ho vřele uvítat. Pokud by vše dopadlo, jak její matka řekla, že by mohlo, fakt, že by nepřišel navštívit manželku i když by se stala smrtelně nemocnou a opakovaně hospitalizovanou, nebyl útěk od reality, ale akt lásky.
Víc než určitě věděl, že jí moc času nezbývá.
――Když tu není tatínek, je to fajn.
Bylo to, jakoby tu nebyl od začátku. Pro Ann byla matka jediná, která definovala slovo „rodina“. A ti, kdo ji rozesmutnili, byli nepřátelé, ačkoli jeden z nich byl její otec. Kdokoli, kdo by ukradl jejich společný čas. To se vztahovalo také na zapisovací panenku, která přišla na matčinu žádost.
――Maminka je moje.
Cokoli, co by narušilo její a matčin svět, bylo označeno jako nepřítel. Matka s Violet začaly s psaním sedíc na bílé starožitné lavičce pod slunečníkem, který byl umístěn na zahradě. Kontrakt byl sepsán na týden. Vypadalo to, že matka chce napsat opravdu dlouhé dopisy. Nejspíš byly adresované více osobám. Když byla matka ještě zdravá, pořádala často večírky a zvala mnoho přátel do rezidence. Jenomže nyní už s nimi nebyla ve styku.
„Takže nemá smysl jim je psát…“ Ann k nim nechodila, místo toho je špehovala ukrytá za záclonami. Matka jí řekla, ať je v době psaní dopisů neruší.
„I rodiče a děti mají mít soukromí, ano?“ Pro Ann, která se vždy lepila na matku, to byla krutá rána. „Zajímalo by mě, o čem hovoří. Komu píše? Chci to vědět…“ Nalepila tvář na okenní tabulku. Nošení čaje a občerstvení nebylo na Ann, ale na služebných. To jí bránilo v tom, aby je mohla odposlouchávat. Jediné co mohla, bylo sledovat je, stejně jako nemohla dělat nic s matčinou nemocí.
„Proč je asi život takový…“ Ačkoli se snažila ze sebe chrlit dospělá moudra, bylo jí teprve sedm a nemělo to žádný účinek. Sice je sledovala s kyselým výrazem, ale zato si dokázala všimnout mnoha věcí. Obě pracovaly velice tiše, přesto se zdálo, že jsou buď docela vážné nebo se hodně baví. Ve chvílích zábavy se matka smála nahlas, zatímco si rukou plácala do stehna. V těch smutných si utírala slzy kapesníkem půjčeným od Violet. Její matka, osoba s velkými emočními zvraty. Ann si pomyslela, proč by se někomu, koho právě potkala, tolik otevírala?
――Maminku zase oklamou.
Ann se skrze matku naučila o bezohlednosti, lhostejnosti zrady a chamtivosti. Měla o ni strach, protože patřila k těm, kteří lehce komukoli uvěří. Přála si, aby byla vůči ostatním podezřívavá. Přesto snad matka chtěla svěřit nejskrytější tajemství té panence, Violet Evergarden.
Violet byla uvedena do domácnosti jako host. Pozvání paní domu na společné jídlo však odmítala. Když se Ann zeptala proč, chladně odpověděla: „Protože si přeji jíst osamotě, mladá slečno.“ Ann si myslela, že je to podivín.
Kdykoli matku hospitalizovali, nezáleželo, jak vřele byly pokrmy služebnými připraveny, chutnaly jako nicota. Bylo protivné, když musela jíst osamotě. To bylo ke stravování. Jednou zastihla služku nesoucí jídlo Violet do pokoje. Ann ji přemluvila, že to udělá za ni.
Poznej blíže svého nepřítele.
Menu se skládalo z chleba, zeleninové polévky s kuřetem a barevnými fazolemi, se smaženými brambory a cibulí, česnekem a pepřem jako oblohou, opečeným hovězím s omáčkou a broskvovým sorbetem jako dezert. Běžné jídlo v rezidenci Magnoliů. Někdo to mohl považovat za luxusní, ale pro Ann, která vyrůstala v bohatých poměrech, to bylo jako normální jídlo.
„Nedá se nic dělat, protože to maminka přehlédla. Potřebujeme zvýšit množství masa na zítra. A žádné sorbety, musí to být koláč. Je přece… host.“
Nezapomenout na pohostinství bez ohledu na to, jaké bylo jmění dobrých rodin. Jak se blížila k dubovým dveřím – těm od pokoje pro hosty – v rukou nesouc tác, pronesla: „Hééj, nese se večeře.“ Zevnitř vycházelo rachocení a po chvíli Violet otevřela dveře a vystrčila hlavu. Jak to udělala, Ann zareptala, „Je to těžké. Dělej, vem si to!“
„Moc se omlouvám, mladá slečno.“ Okamžitě s omluvou přebrala tác s otupělým výrazem v obličeji, že v dětských očích vypadala prapodivně. Ann nakoukla otevřenými dveřmi dovnitř na Violet, která pokládala tác na stůl. Pokoj pro hosty byl pěkně vyzdobený, jelikož ho služky uklízely regulerně. Všimla si zavazadla na posteli. Byl to kožený kufr na kolečkách plný samolepek s celními povoleními z různých zemí. Byl otevřený, zevnitř vyčnívala malá pistole.
――Ach.
Violet se vrátila, když byla stále zahloubaná do myšlenek. Obě se pohybovaly v perfektní synchronii jako v pantomimě. Violet jako první prolomila ticho.
„Mladá slečno, je pro vás zbraň neobvyklá?“
„Co tam ta věc dělá? Hele, je opravdová?“ Ann se ptala s nadšením.
Violet odpověděla: „Sebeobrana je nutná pro ženy, které cestují samy.“
„Co je sebeobrana?“
„Obránit sebe samu, mladá slečno.“ Lehce přimhouřila oči a Annino tělo se třáslo při pohybu jejích rtů. Kdyby byla o něco starší, dívka by nejspíš rozpoznala tuto reakci jako znamení fascinace. Žena schopna ochromit lidi slovy a gesty nebylo nic magického. Ann se cítila být ohrožena mnohem víc Violetiným půvabem než faktem, že má zbraň.
„Takže ty… tou věcí střílíš?“ Když zbraň imitovala svýma rukama, Violet jí je ihned narovnala.
„Obě ruce prosím více přitiskněte. Pokud máte uvolněné ruce, neustála byste zpětný ráz.“
„Není to opravdová zbraň… je to prst.“
„I tak by to mělo sloužit jako cvičení pro okamžik, kdy ji budete potřebovat.“ Co to mechanická panenka říkala dítěti?
„Ty nevíš? Ženy prý nemají používat podobné věci.“
„Pokud nosíte zbraň, nezáleží, jestli jste muž nebo žena.“ Když Violet odpověděla bez zaváhání, pomyslela si Ann, že je ta nejsuprovější.
„Proč ji máš s sebou?“
„Další místo, kam mě povolali, je nebezpečná oblast… takže se nebojte. Nepoužiju ji tady.“
„Samozřejmě!“
Když uviděla, že je Ann nabroušená, otázala se ze zvědavosti:
„Vy v domě nemáte zbraně?“
„V normálních domácnostech nebývají.“
Violet se zatvářila rozčarovaně. „Pokud se objeví zloděj, co uděláte…?“ S pochybami ve tváři naklonila hlavu. To jí ještě více zvýraznilo panenkovské rysy.
„Pokud se někdo takový objeví, všichni to budou hned vědět. Konec konců jsme na venkově. Bylo to stejné, jako když jsi přišla ty.“
„Chápu. Nízká úroveň kriminality se tímto v málo obydlených oblastech vysvětluje.“ Kývajíc hlavou jako by to byla lekce, vypadala jako dítě, i když byla dospělá.
„Jsi…divná.“ Prohlásila Ann pevně ukazujíc ukazováčkem na Violet. V tom okamžiku, kdy to pronesla, koutky Violetiných úst se poprvé malinko pozvedly.
„Mladá slečno, neměla byste jít spát? Ponocování mladým dámám nesvědčí.“ Navzdory neočekávanému úsměvu dostala Ann ránu pod pás a nemohla nic víc říct. Její červené tváře vypověděly pravdu díky zrychlenému bušení srdce.
„J-Já půjdu spát. Taky bys měla jít, nebo ti maminka vynadá.“
„Ano.“
„Jestli zůstaneš jen o trochu déle vzhůru, přijdou monstra a řeknou ti, že máš jít spát.“
„Dobrou noc, mladá slečno.“
Ann ani nemohla vystát, aby tam déle setrvala a tak kvapem odešla. Avšak jak odcházela, nemohla ze zvědavosti odtrhnout oči ode dveří po několik vteřin. Viděla Violet držící zbraň za polootevřenými dveřmi. Měla kamenný výraz, takže bylo těžké odhadnout, jakou má náladu. To bylo vše, čemu ve svém věku mohla porozumět.
――Ach, nějak…
Byla jako osamělý vlk. V neslučitelnosti se svým vzhledem, vlastnila zbraň, brutální a divokou. Nedokázala si představit, že by se s ní sblížila, ale začala si zvykat na černé rukavice, navlečené na jejích rukou. Když stejnýma rukama sevřela zbraň a přitiskla si její okraj na čelo, vypadala jako poutník, který se modlí. Pokojem se rozlehla modlitba.
„Dej mi prosím znamení.“ Řekla někomu. Srdce jí rychle bilo.
――Tváře mi hoří. Svědí to.
Nerozuměla tomu, proč jí srdce bije tak divoce, ale bylo to kvůli tomu, že poznala Violetinu ženskou stránku.
――Divné. I když ji nemám ráda, zajímá mě.
Zájem byl jen krok před zalíbením. Někdy se pocity „rád“ a „nerad“ snadno převrátí.
Annino pozorování neustávalo. Vypadalo to, že jde psaní dobře, jelikož se svazek dopisních obálek zvětšoval. Violet se sem tam diskrétně rozhlédla jejím směrem, což ji vedlo k zamyšlení, jestli si je vědoma, že ji špehuje za oknem. V těch okamžicích Ann bušilo srdce. Nakonec se z toho stal zvyk, že si na to místo sáhla a pevně sevřela šaty v ruce. Změny v jejím chování pokračovaly.
„Hele. Hele. Řekla jsem ‚hele‘. Dej mi do vlasů stuhu.“
„Rozumím.“
Přestože byla smutná, že její matka tráví veškerý čas s ní, nedokázala se cítit naštvaná.
„Co je s tím chlebem, že je tak tvrdý a nemůžu ho ukousnout?“
„Myslím, že by se měl namáčet do polévky, aby změkl. Není to tak?“
O přestávkách mezi psaním dopisů za ní Ann chodila a věšela se na ni. „Violet, Violet.“
„Ano, mladá slečno?“ Aniž si uvědomila, neoslovovala ji už jako „hele“, ale křestním jménem.
„Violet, čti mi knžky, tancuj se mnou a pojď se mnou ven chytat brouky!“
„Mladá slečno, prosím, mám své priority.“
Bylo těžké se s Violet sblížit, ale v každém případě ji neodmítala.
――Takový podivín.
I já jsem podivín, když jsem s ní.
A tak Ann začala být Violet posedlá. Doba klidu a míru vzala za svůj konec. Annina matka se po Violetinu příjezdu kapku uzdravila, ale její chabá fyzická kondice se zhoršila. Možná byla chyba, že se venku vystavila větru. Dostala horečku a došlo to tak daleko, že museli zavolat doktora. Ani v tom stavu nepřestávala diktovat. Matka ležela na posteli, zatímco Violet psala, sedíc vedle ní. Ann, aniž by brala ohled na matčin stav, přišla znepokojená do jejího pokoje. „Proč se tak namáháš, abyste sepsaly ty dopisy? Doktor říkal, že je to zbytečné…“
„Pokud je nenapíšu teď, tak už možná nikdy. Neboj. Podívej… hlava mi to nepobrala, když jsem diktovala a tak jsem skončila s horečkou z duševního vyčerpání. Jak nepříjemné.“ Matka se na ni usmála tak slabě, že jí nemohla úsměv opětovat. Byl to úsměv, který jí probodával hruď. Hezké chvíle vymizely, jako by byly lež a místo toho nastala hořká realita.
„Mami, už přestaň.“ Ještě před deseti vteřinami byla v pořádku, ale v příštích třech minutách mohla přestat dýchat. Smutek se prodral na povrch. „Prosím, už je přestaň psát.“ Jestli bude pokračovat, bude mít horečky… jestli bude pokračovat, zkrátí jí to život… „Prosím, prosím…“
„Už přestaň!“ Nahromaděná úzkost a deprese se prodraly na povrch. I Ann byla překvapená, jak silným hlasem promluvila. V tu chvíli z ní vyhrkla sobeckost, kterou by normálně neprojevila. „Mami, proč mě vůbec neposloucháš? Jsi raději s Violet než se mnou? Proč se na mě nepodíváš?!“ Bylo by lepší, kdyby to pronesla něžnějším způsobem. Nevědomky odkryla své strádání. Roztřeseným hlasem s vyčítavým tónem se nakonec zeptala: „Jsem… zbytečná?“
Vše, co chtěla, bylo mít pozornost.
Matka s široce rozevřenýma očima zavrtěla hlavou se slovy, „Tak to není. Vůbec to není pravda. Co to do tebe vjelo, Ann?“ Zpanikařila, když se snažila zlepšit náladu. Dcera uhnula její ruce, když jí chtěla pohladit hlavu. Nechtěla, aby se jí dotýkala.
„Vůbec neposloucháš, co ti říkám.“
„To proto, že chci napsat ty dopisy.“
„Jsou důležitější než já?“
„Není nic důležitějšího, Ann.“
„Lhářko!“
„Není to lež.“ Hlas měla plný smutku. Ann nepřestávala chrlit argumenty. Rozhořčení z toho, jak se věci nevedly tak, jak doufala, z ní vytryskla. „Lhářko! Vždy jsi lhala! Celou dobu… celou dobu to byly lži! Mami, ani trochu jsi se nezotavila! I když jsi mi řekla, že se cítíš lépe!“ Ann okamžitě začala litovat toho, co neměla říct nahlas. Takové věci se normálně říkají, pokud není lásky mezi rodičem a dítětem. Ten den byl ale jiný. Matka, rudá v tvářích od horečky, se nepřestávala tiše smát. „Mami… hele…“ zvolala na ni Ann. Najednou byla rozohněná Ann ta tam.
Snažila se promluvit, ale matka jí zabránila přiložením prstu na rty. „Ann, odejdi prosím z pokoje.“ Z očí šeptající matky vytékaly slzy. Kutálely se dolů a stékaly z tváří. Ann z toho byla zaražená. Matka, která se i přes bolest z nemoci smála, teď ukazovala slzy.
――Maminka pláče.
Ann věřila, že dospělí lidé nikdy nepláčou, jelikož její matka nebyla ten typ, který před ostatními pláče. Když si tohle uvědomila, zpytovala svědomí, že řekla něco špatně.
――Ublížila jsem mamince.
Přestože věděla, že se více než kdokoli jiný na světě nemůže stavět před matku. Přestože byla přesvědčená, že úloha chránit matku je na ní, dohnala ji k pláči.
„M-Ma…“ Nestačila dopovědět omluvu, protože ji Violet popadla a vynesla z pokoje jako štěně. „Přestaň, pusť, pusť mě!“ Říkala Ann, neschopná vzdorovat, zůstala na chodbě sama. Matčiny vzlyky byly slyšet přes zavřené dveře. „M…Mami…“
――Odpusť. Odpusť, že jsem tě rozplakala. Nechtěla jsem to.
„Mami! Mami!“
――Jen jsem chtěla, ať se konečně staráš sama o sebe. Takže… takže bych s tebou mohla být aspoň o trochu déle.
„Mami…“
――Je to moje chyba?
Zdeptaná, že nedostává odpověď, pocítila silně osamělost. Snažila se pěstičkami bušit na dveře, ale její slabé ruce to nevydržely a sklouzly se dolů.
――Byla jsem sobecká?
Matka, která byla na prahu smrti. Dcera, která zůstane osamocena.
――Bylo špatné… si přát být s ní?
Matka, která píše dopisy, protože je možná nebude schopná napsat v budoucnu. Dcera, která to nenáviděla. Slzy, které vyschly, se teď hromadily. Ann se nadechla a zakřičela jedním dechem: „Je ještě někdo důležitější než já?!“ Po výkřiku začala hlasitě řvát. Hlas měla přidušený, nakřáplý. „Mami, nepiš dopisy a místo toho buď se mnou!“ Žadonilo dítě. Děti mívají takovouto taktiku, pokud nedostanou, co chtějí.
„Bez mámy budu sama! Jenom sama! Jak dlouho to potrvá? Chci být s mámou tak dlouho, jak to jde. Přestaň je psát! Buď se mnou! Buď se mnou!“ Tak to bylo, Ann byla ještě dítě. „Buď se mnou…“ Stále mladá, dítě, které žilo sotva sedm let a obdivovalo matku. „Chci být… s tebou.“ Někdo, kdo vždy, vždy plakal nad osudem, který jí Bůh dal.
„Mladá slečno.“ Violet vyšla z pokoje. Dívala se na Ann, jejíž tvář byla mokrá od slz. Dívka si myslela, že je akt chladného chování, spočinula jí na rameni ruka. Vřelost tohoto činu zmírnila její odpor. „Existuje dobrý důvod, proč trávím čas s vaší matkou. Nebuďte na ni prosím naštvaná.“
„Ale… ale… ale!“
Violet si dřepla, aby byla ve stejné úrovni očí s Ann. „Vidím, že je mladá slečna silná. I s tak malým tělem se věnujete nemocné matce. Děti si obvykle nestěžují nebo nestarají se o někoho tak moc. Jste hodna respektu, mladá slečno Ann.“
„Tak to není. To vůbec není pravda… já jen… chci být o něco déle s maminkou.“
„Madam to cítí stejně.“ Violetina slova zněla soucitně.
„Lži, lži, lži.. protože… se zajímá jen o ten dopis pro někoho, koho neznám, než o mě. A taky v tomhle domě není nikdo jiný, kdo by si o mámu dělal takové starosti!“
――Všichni, všichni jdou jen po penězích.
„Jsem jediná… Jsem jediná, která se zajímá o mámu!“ Její hnědé oči viděly svět dospělých zkresleně. Ramena se jí chvěla, jak jí slzy stékaly na podlahu. Její zrak byl skrze slzy stejně zkreslený. Kolik věcí lze v tomto světě považovat za skutečné?
„I kdyby…“ Ta mladá dívka věřila, že bez ohledu na to, jak dlouho poté bude žít, že bude-li svět naplněn tolika pokrytectvím a zradou, nepřijde ani žádná budoucnost.
„I kdyby…“ Věci, které Ann považovala za pravdivé, lze spočítat na jedné ruce. V tak falešném světě zářily jako drahokamy. S nimi mohla vystát jakýkoli strach. „Má se to takhle… ale i tak…“
――Nepotřebuju nic jiného, než být s maminkou…
„Stejně nejsem u maminky na prvním místě!“ Během toho, co křičela, jí Violet nelidskou rychlostí přiložila ke rtům ukazováček. Na chvíli se jí zachvělo tělo. Hlas jí zcela utichl. Z tiché chodby byly slyšet matčiny vzlyky za dveřmi. „Co se mě týče, tak se můžete rozčílit, jak chcete. Uhoďte mě, kopněte mě, dělejte, cokoli chcete. Ale… prosím, vyvarujte se už kvůli sobě slovům, která by rozesmutnila vaši ctihodnou matku.“
Jakmile jí to dořekla s vážnou tváří, znovu se jí začaly v očích tvořit slzy. Brekot, který potlačila a spolkla, byl čerstvý a bolavý.
„Mýlím se?“
„Ne, nemůžu tě z ničeho vinit. Máma onemocněla, protože jsem zlobivé dítě. A brzy bude…“
――mrtvá?
Na její dotaz odpověděla zašeptáním s nevzrušeným tónem v hlase: „Ne.“ Slzy stékaly z Anniných očí.
„Ne, mladá slečna je velice hodná. S tímhle nemá nemoc nic společného. Tohle je… něco, co nikdo nedokáže předpovědět nebo s tím něco udělat. Stejně jako já nemůžu mít na svých mechanických rukách kůži jemnou jako je ta vaše.“
„Takže za to může Bůh?“
„Může, nemůže… musíme se pouze soustředit na to, jak žít život, kterým jsme byli obdarováni.“
„Co … bych měla udělat?“
„Teď máte dovoleno plakat.“ Violet rozevřela ruce a mechanické díly vydávaly tlumený zvuk.
„Pokud mě nebudete bít, mohu vám místo toho nabídnout své tělo?“ Mělo to znít spíš jako „můžeš na mě skočit a obejmout mě“, jenomže ona nebyla ten typ, který tohle říká. Ann se mohla bezpečně vyplakat. Bez váhání ji objala. Měla snad parfém? Voněla po květinách. „Violet, neber mi maminku.“ Říkala to, když měla těsně přitisknutou tvář k její hrudi, obalenou slzami. „Neukrajuj mi ani chvilku našeho společného času, Violet.“
„Odpusťte mi prosím pár následujících dní.“
„Jestli to tak je, tak vyřiď mamince, že jí budu po boku, zatímco ty budeš psát. Můžete mě ignorovat; chci jí být jenom nablízku. Chci jí být po boku a pevně ji držet za ruku.“
„Odpusťte mi, ale můj klient je ona, ne vy, mladá slečno. To nemohu nijak změnit.“
――Opravdu nesnáším dospělé, pomyslela si Ann.
„Nenávidím tě, Violet.“
„Odpusťte, mladá slečno.“
„Proč píšeš dopisy?“
„Protože lidé mají pocity, které chtějí sdělit ostatním.“
Ann věděla, že není středem světa. Jenomže když něco nešlo podle jejího přání, dohnalo ji to k slzám z frustrace. „Takové věci se nemusí sdělovat…“ Violet jen objala mračící se Ann, která si z nespokojenosti kousla do rtu. „Neexistuje, že by se nějaký dopis nesměl doručit, mladá slečno.“ Spíš to vypadalo, že to říká sama sobě, než dívce. Ann uvažovala, proč. Vyryla se jí do mysli.
Pouze týden strávila Ann Magnolia s Violet Evergarden. Její matka stihla za tu dobu sepsat dopisy a Violet tajnůstkářsky opustila sídlo ihned po tom, co jí vypršel kontrakt.
„Jdeš na nebezpečnou cestu, že?“
„Ano, jelikož na mě někdo čeká.“
„Nebojíš se?“
„Přijdu kamkoli si zákazník žádá mé služby. Proto tu jsem, jako automatická zapisovací panenka, Violet Evergarden.“
„Můžu ti zavolat, až jednoho dne potkám někoho, kdo bude chtít sepsat dopisy?“ se Ann nepřinutila zeptat. Co když panenka umře, až půjde za svým klientem? Kdyby ne, co když Ann nikdy nenajde nikoho, komu by chtěla napsat? Když to zvážila, nemohla se na něco takového zeptat.
Když se loučily, Violet jí krátce potřásla rukou. Několik měsíců po jejím odchodu dosáhla matčina nemoc nejhoršího bodu. Zemřela rychle. Jediní, kdo se o ni v tu chvíli staraly, byla Ann se služebnou.
Ještě než zavřela oči, Ann jí pošeptala: „Miluju tě, mami.“
Matka jen přikývla: „Ano, ano.“
Její matka zemřela jednoho tichého klidného jarního dne. Od toho okamžiku byla Ann extrémně vytížená. Po diskuzi s právníkem, se o jejím dědictví rozhodlo, že budou zmrazeny rodinné bankovní účty dokud nebude plnoletá. Najala si soukromého učitele a pilně na panství studovala. Přála si jít v matčiných šlépějích, a tak zapracovala na tom, aby byla perfektně vystudovaná ve stejném oboru, jako její matka. Už nikdy nespatřila otce. Sice přišel na pohřeb, ale vyměnili si jen dvě tři slova. Co matka zemřela, ani jednou se nezastavil doma. Také jeho obliba plýtvat penězi byla ta tam. Ann věřila, že změna v jeho chování měla dobrý důvod. Po tom, co odpromovala, otevřela si doma poradenskou kancelář. Nevydělávala moc, ale už neměla služebné, takže měla dost na to, aby uživila sebe. Dokonce měla románek s mladým podnikatelem, který k ní často chodil pro radu.
Protože nepodlehla smutku po tom, co jí matka odešla v sedmi letech, lidé se ptali: „Jak to, že jsi se nezhroutila?“ A Ann odpovídala: „Protože na mě matka pořád dohlíží.“ Její matka byla samozřejmě mrtvá. Kosti měla uložené v rodinné hrobce, kde spočívaly kosti generací před ní. A přece Ann říkávala: „Matka mě celou dobu vede a směřuje na správnou cestu. I teď.“
Měla důvod to tvrdit, když se usmívala. Všechno mělo spojitost s dobou, kdy u nich pobývala Violet.
Anniny osmé narozeniny byly první bez matky. Toho dne jí přišel balík. V něm byl plyšový medvěd s červenou stuhou. Odesílatel byla její matka a k dárku byl přiložen dopis.
Krásné osmé narozeniny, Ann. Možná se přihodilo mnoho smutných věcí. Možná se budeš potýkat s dalšími podobnými. Ale nepodvoluj se. Nejspíš se cítíš osaměle a pláčeš, ale nezapomínej. Maminka tě bude vždy milovat, Ann.
Bezpochyb to byl dopis, který napsala její matka. V tu chvíli se jí vybavil obraz Violet Evergarden. Bylo i tohle součástí její práce?
Před lety matka sice řekla, že bude psát dopisy, ale všechny je psala Violet. Je možné, že panenka napsala všechny a napodobila rukopis její matky?
Když se Ann ptala na poště na překvapivou zásilku, bylo jí řečeno, že mají s její matkou dlouhodobý kontrakt doručovat jí dárky každý rok k narozeninám. A opravdu to byla Violet, kdo napsal ty dopisy. Ostatní byly bezpečně uloženy. Ann se nedozvěděla, jak dlouho jí budou chodit kvůli smluvnímu tajemství.
Jenomže dopisy jí nepřestávaly chodit ani když dosáhla 14 let.
Stala se z tebe obdivuhodná mladá dáma. Zajímalo by mě, jestli sis našla mladíka, kterého budeš mít ráda. Způsob, jakým mluvíš a postoje jsou trochu zmužnělé, tak si dávej pozor. Nemůžu ti dávat rady ohledně vztahů, ale ochráním tě, takže se nezapleť se špatným mužem. Takováhle je Ann, která byla vždy silnější než já. I když to nebudu já, ujisti se, že si vybereš někoho opravdu úžasného. Neboj se lásky.
Když dosáhla 16 let.
Už jsi řídila auto? Překvapí tě, když ti řeknu, že maminka také řídila automobil? V minulosti jsem často jezdívala. Jenomže ty, které jsem vozila, mě zastavili. Bývalo jim nevolno.
Můj dárek k tvým narozeninám je automobil v barvě, která se k tobě hodí. Klíč máš v obálce. Jenomže nevím, jestli to není zastaralý model. Ale neříkej, že je šeredné, ano? Maminka se těší, až budeš objevovat nové země.
I když dosáhla 18 let.
Zdalipak jsi už vdaná. Co budu dělat? Stát se manželkou v mladém věku přináší perné chvíle. Tvoje děti budou jistě roztomilé, ať už to bude chlapeček nebo holčička. Maminka za to ručí.
Nemyslím tím, že je rodičovství těžké, ale… okamžiky, kdy jsi mě udělala šťastnou a chvíle, kdy jsi mě rozesmutnila… Chci, abys s tímhle na mysli vychovala dítě. Bude to dobré. Nehledě na to, jak nejistě se budeš cítit, budu tady. Vždy tu budu pro tebe. Až se staneš matkou, pořád budeš moje dcera, takže je v pořádku, pokud někdy zvýšíš hlas. Miluji tě.
I když dosáhla 20 let.
Už je ti dvacet let. Úžasné! Když si pomyslím, že moje děťátko, které jsem porodila je už tak velké! Život je tak vrtošivý. Jsem smutná, že jsem tě nemohla vidět, jak rosteš do mladé ženy. Ne, budu tě však sledovat z nebes. Dnes, zítra, pozítří, si budeš připomínat krásu, moje Ann. I když tě budou odrazovat nepříjemní lidé, mohu toto říci s nadmutou hrudí: jsi ta nejbáječnější a nejlepší mladá dáma. Důvěřuj si a jdi kupředu s plnou odpovědností vůči společnosti. Dokázala jsi žít tak dlouho, protože se o tebe starali lidé. Je to díky komunitě, ve které žiješ. Hodně ti pomohli, aniž bys to věděla. Abys jim to odteď oplatila, dři prosím i za mě. To byl žert, promiň. Jsi dříč, takže to nemusím zdůrazňovat. Buď silná a užívej si života, má nejdražší. Mám tě ráda.
Dopisy jí nepřestávaly chodit. Slova v nich napsaná si Ann v mysli přehrávala hlasem, který po čase zapomene. Tehdy jí byly adresovány pocity její nemocné matky. Každičký z nich byl budoucím narozeninovým přáním pro její milovanou dcerku. To znamená, že ten, na koho Ann žárlila, byla ona sama.
„Neexistuje, že by se nějaký dopis nesměl doručit, mladá slečno.“ Violetina slova se po léta ozývala Anninou myslí. Dopisy si k ní vždy našly cestu, i když byla vdaná a měla dítě. Ona, žena s dlouhými tmavými vlnitými vlasy, která vlastnila a žila v obrovském panství na periferii, které leželo daleko od města – chodívala ven v určitý den v určitém měsíci. Čekávala, zatímco se před ní rozprostřela scenérie. Když bylo slyšet zvuk jedoucího kola s pošťákem v sedle, oděného do zeleného pláště, stála tam se zářícíma očima. Její postava, která nedočkavě čekala se slovy na mysli: „Je to ono, je to ono?“ byla definitivně podobná postavě její matky.
Pošťák přijel k rezidenci, předávajíc jí velký balík se samolibým úšklebkem. Věděl o dárcích, které jí chodily každý rok a tak vřele dodal: „Gratuluji k narozeninám, madam.“ Odpověděla s mírně vlhkýma tmavě hnědýma očima, „Děkuju.“ Zeptala se, na co se chtěla dlouhou dobu zeptat: „Povězte, znáte Violet Evergarden?“ Pošta a společnost se zapisovatelkami byly v blízkém vztahu. Když se ptala s bušícím srdcem „co když“, odpověděl pošťák s úšklebkem. „Ano, je známá. Je pořád ve službě. No…“
Potom, co se pošťák rozloučil, ho sledovala a přitom hladila dárek. Po tváři se jí pomalu valily slzy. Usmívala se sice, ale trochu vzlykala.
――Ach… Mami, slyšela jsi to?
Ta žena stále pracuje jako automatická zapisovací panenka. Osoba, se kterou strávila nějaký čas, byla v pořádku a vykonávala svoji práci.
――Jsem šťastná, opravdu šťastná, Violet Evergarden.
Z domu se ozvalo: „Mami!“ Otočila se po hlasu. Někdo na ni mával z okna, ze kterého kdysi pozorovala matku a Violet. Stála tam dívka, která měla mírně vlnité vlasy a která silně připomínala Ann. „Další dárek od babičky?“ Ann kývla na svou nevinně se usmívající dcerku. „Ano, už přišel!“, odpověděla nadšeně a zamávala dceři.
Uvnitř jí chystal manžel s dcerou narozeninovou oslavu. Musela si pospíšit.
Mírně plakala, když kráčela k domu. Přitom se ponořila do myšlenek.
――Víš, mami. Řekla jsi, že jsi chtěla dát svému dítěti všechno štěstí, které jsi zažila, že? Ta slova… mě udělala velice šťastnou. Měla jsem je vždy na paměti. Proto udělám to samé. Není to výmluva, abych znovu viděla tu ženu. Je to část důvodu, ale není to všechno. I… já mám pocity, které chci odeslat. I mnoho let po našem prvním setkání mám pocit, že se za tu dobu nezměnila. S jejíma krásnýma očima a jemným hlasem, napíše o mé lásce k mé dceři. Violet Evergarden je ten typ ženy – ten, který nezklame. Na druhou stranu, je ten typ, panenky, kterého chce každý vidět při práci ještě jednou. Až ji znovu uvidím, poděkuju jí a omluvím se bez ostychu. Nakonec už nejsem dívka, která nedokázala nic jiného než plakat.
Ann Magnolia nikdy nezapomene na ženu, která ji sevřela v náručí, když byla malá.
Vzpomínám si.
Že přišla mladá žena.
Seděla tu potichu a psala dopisy. Ten pohled nezapomenu, ani kdybych měla zemřít.