VOJÁK A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA
Aiden Field od dětství prohlašoval před rodiči, že se stane baseballovým hráčem. Byl štíhlý a jeho končetiny byly obaleny pružnými svaly. Ačkoli nebyl pohledný, jeho tvář s tmavě blonďatými vlasy mohl někdo při bližším pohledu považovat za hezkou. Takový člověk to byl. Byl talentovaný a ve sportu ambiciózní, takže po ukončení studia se rozhodl přidat k prestižnímu baseballovému týmu. Jeho rodiče na něj byli hrdí. Ačkoli to byl malý městský chlapec, mohl se možná stát profesionálním baseballovým hráčem. Aspoň pro něj tak budoucnost vypadala. Jenomže osud s ním měl jiné plány.
Jak Aiden vyrůstal, změnil plány a ocitl se na bojišti, v hustém lese na kontinentu daleko od jeho milované vlasti. Zařízení na vrtání ropy nepřátelského národa bylo ukryté. Mise 34. Národní armády, do které Aiden patřil, byla vniknout do zařízení a převzít kontrolu. Jednotka byla složena ze sta mužů. Jejich strategie byla rozdělit se do čtyř skupin a zaútočit ze všech stran. Neměl to být těžký úkol, jenomže lidé z těch skupin nakonec skončili rozptýleni při útěku.
„Běž, běž, běž!“ řvalo jedno z přeživších těl. Odhalil snad někdo z jejich řad plán nepříteli, nebo byl nepřítel o krok napřed? Měl to být překvapivý útok, ale místo toho byli napadeni oni. Simultánní přepad ze všech stran byl snadno rozprášen deštěm kulek vycházejícím ze tmy.
Byli to mladí muži, kteří neměli zkušenosti. Byli odlišní od vycvičených žoldáků. Mladík, který uměl zacházet se zemědělskými nástroji, mladík, který se chtěl stát novelistou, mladík, který měl těhotnou manželku – pravda byla, že ani jeden si nepřál tady bojovat. Nikdo by je k takovému přání nepřinutil. I přesto sem museli jít.
Po tom, co koutkem oka spatřil, že lidé z roztroušených jednotek prchají opačným směrem, sám se se zatajeným dechem vrhl do lesa. Hrůza, která ho pronásledovala ať se hnul kamkoli, nad ním začala přebírat vládu. Kolem sebe slyšel bolestné výkřiky. Namísto, aby se ozýval zpěv ptáků a cvrkot hmyzu, rozezněly se výkřiky a výstřely. Z toho Aiden usoudil, že všichni jeho kamarádi byli zabiti. Zahalil ho pocit, že se z lovce stává lovnou zvěří a může být během pár vteřin uloven. Byl to obrovský rozpor – nejdřív měli strach z hřešení, teď měli strach ze ztráty života. Ani jeden nebyl dobrý, ale žádná lidská bytost nechce zemřít. Dali přednost eliminaci ostatních než aby byli eliminováni. V tuhle chvíli však Aiden patřil k těm, které se chystali připravit o život.
„Stůj!“ ozval se hlas za jeho zády. Jeho majitel k němu přistoupil s pistolí v ruce. Ve tmě se rýsovala malá silueta. Byl to nejmladší člen jednotky, ještě dítě. „Ale…!“ Aiden chlapci, který rezignoval na útěk, popadl ruku. „Jsem tak rád! Prosím, neopouštěj mě! Neopouštěj mě! Nenechávej mě samotného!“ Ale snažně prosil. Bylo mu deset a narodil se ve stejné provincii jako Aiden, který mu byl blízký. Jelikož byl v jednotce nejslabší, nepočítali s ním jako se střelcem a tak mu přidělili zásobování.
Na základě národní vyhlášky byli všichni muži nad šestnáct let bezpodmínečně zařazeni do armády a lidé nevhodného věku byli odměněni, pokud se dobrovolně přihlásili. Chlapec kdysi mluvil poněkud hrubým tónem o tom, jak se rozhodl zaplatit za lékařské výdaje své matky, jejíž zdraví bylo příliš křehké. Aiden by raději viděl přežít jeho, než sám sebe. I když se měl v prvé řadě postarat o chlapce, začaly se mu instinktivně pohybovat nohy.
—Ach, přemýšlím, že bych tady to dítě zanechal a utekl…
Jeho oči prohlédly skrze temnotu. „Jak bych tě mohl opustit! Jsem rád, že jsi naživu! Pojďme se někam schovat!“ Oba se prodírali lesem. Zatímco běželi, slyšeli výkřiky, které se k nim nesly ze všech stran. Pokud se vydají špatným směrem, najde si je nemilosrdná smrtka. „Ne… nechci zemřít, nechci zemřít…“ Aleovy tiché prosby k bohu a vyděšené výkřiky bily Aidena do uší. „Taky nechci umřít. Je hodně lidí, které chci znovu spatřit a kteří na mě čekají a hodně věcí, které chci udělat. Je to dobré, Ale. Je to dobré, jen utíkej, utíkej.“ Chtěl toho chlapce uklidnit, ale nedokázal říct nic víc.
Kdyby býval byl jedním z velících důstojníků, dokázal by se v této situaci udržet klidný? Realita byla taková, že byl jen obyčejný muž. V deseti letech ho nepovažovali za dospělého.
—Ach, zachraňte nás někdo.
Nechci zemřít na tomhle místě. Nechci zemřít. Ať se děje co se děje, já tu nechci zemřít. Ozvaly se výstřely, tentokrát mnohem blíž. Viděl, jak ze stromů padají listy jedním směrem a tušil, že se nepřítel přiblíží zezadu. Chtěl přestat dýchat, aby uklidnil tlukot srdce.
„Utíkej! Utíkej! Utíkej!“
V duši si zanadával na Alea, že s ním nedokáže držet krok. Pokáral se.
—Nakonec taky zemřu. Nakonec taky zemřu.
Ani na chvíli nepřemýšlel, že by pustil jeho drobnou ruku. Nikdy by to neudělal. Aiden ji ještě více stiskl.
„Ale, rychleji!“ Jak běželi, ozval se výbuch. Na pár vteřin byl oslepený. Exploze ho odhodila a udeřil se hlavou o zem. Tělo se kutálelo po zemi asi tři metry, dokud nenarazilo na spadlý strom. V ústech se mu rozlila chuť krve.
„Ta…“ vše před ním bylo rozmazané. Měl otevřené oči a mohl hýbat končetinami. Bylo k neuvěření, že je naživu. Pravděpodobně to nebyla dělostřelecká střela. Vyšvihl se nahoru, pokrytý hlínou a zhodnotil situaci. Cesta, po které před chvílí běžel, se změnila v obří díru. Rostliny byly spálené a všechno zčernalé. Aiden neměl ponětí, čím na ně stříleli, ale byl si vědom, že odhalili jejich pozici a že je neváhají zlikvidovat. „A…Ale…“ Aiden se poohlédl po ruce, kterou nepřestal držet. Zkoprněl, když si uvědomil, že chlapec, který s ním měl být, tam není.
—On tu není. Ale nikde není.
Ruka, která mu spočívala v dlani, byla stále teplá. Avšak zbytek těla byl pryč. Žádná hlava, nohy. Viděl jen polovinu paže s kostmi vyčnívajícími z utrženého masa.
—To ne.
Srdce mu tak hlasitě tlouklo, že měl pocit, že mu ušní bubínky explodují. Otočil se vzad a opodál spatřil malou hlavu mezi spadlými kmeny. Nehýbala se. „Ale!“ zvolal, v křečích a na pokraji pláče, všiml si mírného trhnutí hlavou. Pousmál se.
—Díkybohu, je naživu.
„Počkej na mě…“ Uklidnil se, jak uslyšel chlapcův hlas.
—Je naživu. Je naživu.
Hlavička se pohla, dívajíc se na něj. Byl pokrytý krví, ale naživu. Přišel o ruku, ale byl naživu. Jak se Aiden chystal jít pro chlapce a odnést ho v náručí, v tom okamžiku následovala další střelba. Nebyly to ledajaké výstřely, ale výstřely z pušky. Aiden se zoufale přikrčil, aby se vyhnul výstřelům, zatímco z temnoty uslyšel něčí strohý výkřik.
„Někdo je….“ … Ano. Jediní lidé tam byli Ale a on. Nevstal, dokud neodezněly výstřely. Srdce mu bušilo nepříjemně rychle.
—Můj tlukot… je tak hlasitý. Ach, ztichni, ztichni…
„Proč tak moc střílíš? Bavíš se?“ nutil se zeptat v dešti kulek. Když střelba přestala, pozvedl hlavu a uvědomil si, že se hlavička přestala hýbat. „Ale…?“ Oči, které na něj zíraly, jako kdyby byl jediný, na koho se mohly spolehnout, na něj nyní hleděly, jako by měly upadnout. Chlapcova ústa visela otevřená dozadu, když pronesl svá poslední slova. Ale zahynul, když na Aidena zíral s vykulenýma očima.
„Ach… ach, ách!“ Aidenovy se z krku ozvaly prapodivné výkřiky. Vzal do zaječích a běžel rychle, jak jen mohl. Stále cítil ten pohled na zádech, utíkal jak smyslů zbavený. Srdce mu bušilo v hrudi. Jeho mysl vřela, jakoby křičela intenzitou stovky lidí. Možná to bylo kvůli výstřelům. Nebo to bylo kvůli Aleovu „počkej na mě“?
Každičká část jeho těla byla horká. Cítil se jako nahý v jeho vlastní teplotě těla
—Ale je mrtvý. Ale je mrtvý.
Věděl, že na bojišti bylo plno takových, kteří skončili stejně. Mnozí už byli mrtví, když šlápli na minu nebo je zastřelili.
—Ale je mrtvý. Ale je mrtvý. Malý Ale je mrtvý.
„Ach… ach… áách… áách..“ z krku se mu linuly skřeky dle toho, jak se teď cítil. Zachtělo se mu zakřičet z plných plic, ale hlas měl tak slabý, že zanikal v moři ostatních.
„Ach,… ách… ach…ach. ÁÁÁÁÁÁCH!“ vytryskly mu slzy. Zdálo se, že mu dýchání může zastavit katar v jeho nosu. Přesto se pohyboval dál, nepřestával běžet.
—Ne, nechci zemřít. To byly nejčastější jasné pocity – instinkt přežití, strach ze smrti.
—Nechci, nechci, nechci… ať si třeba nikdy nehraju baseball. Jen ať… nezemřu. Nechci zemřít, nechci zemřít. Nepřišel jsem sem… ze svobodné vůle. „Mami… tati!“
— Ještě jednou… chci vidět mámu a tátu. Nechci zemřít. Je tolik lidí, které chci vidět.
Tváře lidí z rodného města se mu nepřestávaly vyjevovat jedna po druhé. Naposled si vybavil úsměv jisté dívky. Byla to tvář jeho milé, které neřekl sbohem a jejíž chuť rtů ani neokusil.
„Marie…Ach, Marie…“
Ve chvíli, jako byla tato, na ni láskyplně myslel. „Marie!“ Kdyby v tom pokračoval, cítil, že může každou chvíli zemřít, a to i bez újmy na zdraví. „Marie! Marie! Marie!“ A pokud by se to stalo, bylo by politováníhodné, kdyby na něj myslela i po jeho smrti.
—Ne, nechci zemřít! Nechci zemřít! Bylo to ubohé, pomyslel si.
—Ne, nechci zemřít. Nechci zemřít. Ne, nechci zemřít. Nechci zemřít na studené zemi pod osamělým nebem krajiny, jejíž jméno ani neumím vyslovit. Stále nevím nic o opravdové radosti a štěstí. Jen osmnáct let. Žiju pouhých osmnáct let. Mám právo žít déle. Byl jsem zrozen, abych tu zhynul jako pes? Tak to není. Narodil jsem se, abych byl šťastný. Není to pravda? Narodil jsem se, abych trpěl? Nezrodil jsem se z rodičovské lásky? Tak je to, mám právo být šťastný. Tak to má být. Mimoto, nikoho z této země nechci zabít. To vláda rozhodla, že sem musíme jít. Nikomu nechci ublížit. Nikomu. Nechci, aby mě kdokoli zabil. Nechci nikoho zabít. Už se někdo narodil, aby zabíjel ostatní? Není to nesmyslné? Proč musíme bojovat proti sobě, když žijeme jen kousek od sebe? Co za sebou zanecháme, když se tak stane a umřeme? Kdo rozhodl, že by to mělo takto skončit? Jsem člověk. Jsem lidská bytost s milujícími rodiči. Mám domov, kam se mohu vrátit. Jsou lidé, kteří na mě čekají. Proč se musel kluk jako já zúčastnit války? Kdo to začal? Já jsem to nebyl. Přinejmenším jsem to já nebyl. Nikdy jsem si nepřál, aby se něco takového stalo. Nechci to. Chci jít domů. Chci se vrátit do rodného města. Ach, jak se chci vrátit. Chtěl bych teď hned odejít a vrátit se do toho krásného malého města. Teď hned. Hned teď. Hned teď…HNED TEĎ.
„Ach…“ ze rtů mu vyšel jiný hlas. Záda měl nesnesitelně horká a po dopadu se musel přikrčit. Jelikož kolena neunesla váhu jeho těla, zhroutil se k zemi.
—Co.. je to? Jako by se mi ze zad valila láva. Je… to strašně horké.
Jak ležel tváří k zemi, vyzvracel vše, co měl v žaludku. Zvracel, i když nic nejedl. Vlastně to byla krev.
—eh, to ne… zvracím…krev… proč?
Aiden otočil krkem, aby se poprvé podíval na záda. I ve tmě viděl, jak se rozšiřuje tmavá skvrna. Nemohl to být pot. Byl si jistý, že byl střelen, jelikož slyšel kroky těžkých bot, které se pomalu přibližují a spatřil několik ozbrojených vojáků. Po tom, co viděli, že se může hýbat, rozesmáli se. Asi si vsadili, kdo ho dokáže zabít jednou ranou. Ale a ostatní byli pravděpodobně zabiti stejným způsobem.
„Tohle je pátý.“ Vypadali, že jsou stejně staří jako Aiden. Těla se jim prohýbala z potěšení, že někoho zatlačili do úzkých, opilí atmosférou války.
Aiden zabil mnoho vojáků na frontě, ale až teď došel k pochopení, co je pravé válčení. Čistě a jednoduše to bylo o zabíjení lidí. A tito muži se tím bavili. I kdyby se objevilo ospravedlnění, podstata války se nezměnila. Už jen skutečnost, že bude zavražděn, byla naprosto směšná. Ať už byly národy nuceny vzájemně bojovat, neměly v bojových zónách žádnou hodnotu. Taková byla jasná a krutá pravda. Aiden byl vrah, nepřátelé byli vrazi a někdo z nich musel zemřít. Jak se ukázalo, ten, který měl zahynout, byl on.
—Proč se tohle muselo stát?
Muži mluvili před Aidenem, i když byl ještě naživu. „Třicet bodů za zásah do zad.“
„Řekl jsem ti, že máš mířit na hlavu, ne?! Idiote. Prohrajeme sázku.“
„Dost už. Jdeme si najít jinou kořist. Tenhle se už stejně nemůže hýbat.“
„Příště miř líp.“
Až dohovoří, určitě ho zabijí. Mohlo by to být tím nejkrutějším způsobem – svléknou ho a jeho tělo budou táhnout po zemi.
—Ne.
Z očí se mu znovu začaly linout slzy.
—Ne, ne, ne.
Když se banda řehtajících mužů nedívala, začal se plazit po zemi, aby unikl.
—Nechci takhle zemřít. Ne, ne, ne, ne. Jen ne takovou smrtí. Někdo… pomozte. Pomozte mi. Pomozte… mi někdo. Bože… Bože… Bože!
„Hej, nesnaž se utýct!“ Společně s chladným hlasem se ozvaly výstřely. Zasáhli mu nohu. Nejspíš kvůli zasaženým zádům teď necítil bolest v noze, jen horko. Zpanikařil nad tím, že měl otupělou bolest až se nemohl hýbat. Výstřely se opakovaly. Bylo to jako hra. Do každé jeho končetiny se zavrtala kulka.
Jeho tělo se dostávalo do křeče pokaždé, když ho střelili. Muži jej pozorovali a přitom se hihňali. Stud, potupa, zoufalost a smutek zaplavily jeho tělo.
„Ten chlap je jako žába.“
„To je kurva nechutný. Dělej, zab ho.“
„Jo, zab ho. Zab ho.“
„Další je hlava.“ Následoval zvuk nabití zásobníku. Aiden byl tak vystrašený, že zavřel oči a připravil se na smrt. V tu chvíli se z nebe zřítila obrovská věc, doprovázená zvukem jako hromobití. Neustále se to točilo a zavrtalo do země. Bylo to znamení vyšší síly, která přišla ukončit tuto absurdní situaci? Na chvíli si to šokovaní muži mysleli. Ale to, co sestoupilo, nebylo božstvo, nýbrž obří sekera. Její stříbrná čepel byla potřísněná kapkami krve. Rukojeť byla špičatá a připomínala tvarem poupě.
Sekery symbolicky reprezentovaly všechny zbraně – brutálnější než pistole, účinnější než meče. Něco takového, co spadne doprostřed bojiště, se dá těžko zamaskovat. Tím ale nevysvětlitelné jevy neustaly. Něco ve vzduchu si k nim klestilo cestu.
„To je Lelek!“
Byl to jednoplošník, který byl populární ve zbrojním průmyslu a distribuován z prosperujícího severu země do zbytku země. Dvousedadlový typ stíhacího letounu, o něco větší než kompaktní jednosedadlový. Charakteristický byl tvarem, který byl podobný ptáku, po kterém ho pojmenovali, s velkými křídly a ostrou špičkou trupu. Trup byl tenký, ale díky své rychlosti byl z velké části používán jako pozorovací letoun.
—Odkud? Odkud letí?
Jak Aiden, tak muži, kteří se ho chystali popravit, se nedokázali pohnout. Čí spojenec bylo to letadlo? Někdo se spustil na dlouhém ocelovém laně, které viselo pod letadlem. Osoba natáhla paži po sekyře zaryté v zemi, několikrát se otočila dokola kolem rukojeti a poté přistála na zemi. Aiden sledoval její akrobatické pohyby, zhluboka, ale trhaně se nadechoval.
Záhadná bytost pozvedla hlavu. Ze tmy jí svítila jen bílá tvář. Vypadala jako bílá růže kvetoucí ve tmě. I přes zrak zkreslený slzami, mohl Aiden poznat, jak ohromující byla. Její modré duhovky mu připomínaly vzdálené jižní moře, rty červené jako vycházející měsíc na poušti. Za normálních okolností by mu její obličejové rysy divoce rozbušily srdce, ale právě nyní necítil nic jiného, než strach. Zlaté vlasy jí zářily i v temnotě, v nich vynikala rudá stuha. S jistotou se dalo říct, že byla krásná jako panenka.
„Omlouvám se, že jsem vás přerušila. Dovolila jsem si přijít shora.“ Zazněl hlasitě její hlas. „Je tu přítomen pan Aiden Field?“
Její elegantní mluva a důstojný vzhled mohly znamenat jediné – mohla být buď andělem, nebo bohem smrti. Muži byli úplně zmatení. Bylo to tak neočekávané, žena takového kalibru se objevila na bojišti, takže přemýšleli, jestli netrpí halucinacemi. Aiden si kapánek ulevil, když zjistil, že se na ni muži soustředí. Znovu ho paralyzovala hrůza.
—-Co… je to? Proč ho ta žena hledala?
Zatímco uvažoval, měl dilema a nemohl přijít na nic lepšího, než jí odpovědět:
„J-Já jsem… jsem Aiden.“ Možná neměl odhalovat svoje jméno. Třeba ho to uvrhne do ještě většího nebezpečí. I přesto mu na mysli vytanuly tváře známých.
„Pomozte…mi…“ žadonil chraplavě. Když se její oči zastavily na něm, který stále ležel na zemi, vlídně pokynula hlavou. „Ráda vás poznávám. Přijdu poskytnout své služby kamkoli si zákazník žádá. Jsem Violet Evergarden, automatiká zapisovací panenka k vašim službám.“
Jakmile nabyli vojáci smysly, namířili na ni zbraně, jenomže ona už držela svoji vlastní. Byla to sekera vyšší než normální člověk, zdvihla ji oběma rukama jako by nic nevážila, jako nějaké monstrum. Muži se zachvěli strachem.
„Co je to sakra za ženskou?! Fajn, zabte ji! Zabte ji!“
„Ze… zemři, zemři, zemři!“ Spolu s výkřiky se ozvaly výstřely. Žena však zůstala nezraněná a na sekyře nezůstalo jediné škrábnutí.
„Jdu na to… majore.“ Poté, co to tiše zašeptala, skočila přes Aidena s úmyslem zavraždit muže. Přestože vypadala drobně a křehce, každý její krok zněl burácivě. Aiden nemohl pořádně pootočit hlavou tak, jak chtěl, ale dokázal to, že aspoň viděl odehrávající se boj koutkem oka. Vypadalo to, jako by ta žena tančila tango, ale ve skutečnosti kolem sebe oháněla sekerou a divoce kroužila kolem nepřátel. Byla to neuvěřitelně úchvatná technika. Před útoky se chránila čepelí, které využila jako štítu, popadla rukojeť zapíchnutou v zemi, zdvihla ji nad hlavu a v botách na podpatku s ní začala točit. Muži, kteří se té křehké osůbce nedokázali bránit, rezignovali a začali křičet. I když se její pohyby zdály jemné, výsledek ukázal opak. Ovládala směsici zabijáckých technik klasického bojového umění, které Aiden nikdy předtím neviděl. Stačila špička rukojeti a zbraně, které jako by byly dětské hračky, se rozletěly na kusy. Nakonec je přetáhla po zádech a tím je dostala na kolena.
„Ona je… monstrum!“ zaječel jeden z nich a dal se na útěk. Žena se výhradně soustředila na muže, který ji ohrožoval zbraní. Bylo zjevné, že je zvyklá na extrémní boje, že spíš slovo „zvyklá“ znělo vzhledem ke skutečnosti podřadně.
„Ta… zatracená coura! Zhebni! Zhebni!“
Nepřestávala svižně útočit z temnoty na muže, kteří na ni slepě stříleli do tmy. Sekerou máchala bez jakéhokoli zaváhání a postupně se k nim přibližovala, zatímco se vyhýbala kulkám. Ve chvíli, kdy jeden z nich sáhl po zbrani do kapsy a nabil ji, vymrštila ze široka štíhlou nohu a uštědřila mu tím kopanec do tváře. Ani jeden z jejích plynulých úderů nepřišel nazmar. Rozdíl v silách byl zdrcující. I kdyby proti ní stálo více vojáků, situaci by to nezměnilo. Zdálo se, že veškerá síla, kterou oplývala, vycházela ze sekery, kterou neochvějně držela.
—Proč… nepoužije to ostří? Pomyslel si zmatený Aiden. S tak brutální zbraní by všemu hned učinila konec, ale ona to neudělala. Tím, že ji nepoužila jako sečnou zbraň, jim nezpůsobovala žádná fatální zranění. Bitva trvala krátce. Poté, co všechny porazila, vrátila se k Aidenovi. Dřepla si a podívala se mu do tváře. „Omlouvám se, že jste musel čekat.“ Až tehdy si Aiden všiml, že ta Violet Evergarden má ve tváři něco dětského.
—Je snad… stejně stará jako já?
Její vyzrálá krása působila dojmem dospělé ženy, ale postavou se podobala dívce.
„Pane…“ Zalapala po dechu, když se mu detailněji podívala na tělo.
„Dě…Děkuju, že jsi mě zachránila… Jek…jak mě znáš?“ Když Aiden promluvil s krvácením z úst, Violet z kabelky vytáhla sadu obvazů a začala mu jimi obvazovat zranění.
„Ráčil jste si mě zavolat. Kontaktoval jste služby automatických panenek na základě naší brožury, nemám pravdu? Poplatek jste jistě zaplatil.“ Aiden zapátral ve své ze ztráty krve, mlhavé paměti. Když se nad tím zamyslel, vlastně mu někdo z oddílu ukázal starý leták, zatímco popíjeli v městském baru nedaleko bojiště, kde předtím bojoval. Barový věstník byl plný všelijakých služeb, vzkazů, zpráv a ten muž našel ten inzerát zrovna mezi nimi. „Takže to byla pravda… že ‚služba automatických panenek‘ přijde kamkoli a kdykoli?“ zasmál se nad propagační větou brožury. Až teď si vzpomněl, že opravdu kontaktoval tu firmu jako potrestání za to, že prohrál docela absurdní sumu peněz v kartách. „Jaký typ panenky si přejete? Vybereme vám dle přání.“ Když se ho mladý muž po telefonu zeptal, odpověděl Aiden bez přemýšlení, „Rád bych dokonalou krásku, která je schopná přijít i na přední linii. Ach, ženu, prosím.“
„Panenky, které musí vycestovat do nebezpečných oblastí jsou velice drahé.“
„Nešlo by to zlevnit?“
„Relativně levná nabídka je najmout si ji na minimum, což je jeden den.“
„Dobře, to bych bral. Hm, číslo mého účtu je-“ Potom úplně zapomněl zrušit objednávku a do telefonu nemluvil asi tak zřetelně, jelikož byl opilý. Další den si ani jeden z bandy opilců nevzpomněl, co provedl, protože měli kocovinu.
–Když si vezmu… že opravdu přišla… Navíc, sama a uprostřed smrtícího pole… přesně ta, kterou jsem si vyžádal.
Violet, která se mu odrážela v očích, vypadala jako anděl. „J-Jak… jsi věděla, kde jsem?“
„Firemní tajemství. Nemohu je prozradit.“ Odpověděla tak odměřeně, že radši zůstal potichu. Pokud má obyčejná společnost se zapisovatelkami takové know-how, jak mohou říkat, že je to „firemní tajemství“?
„Nyní se odtud stáhneme, pane. Bolí vás tělo? Vydržte, prosím…“
„Ne, nebolí… jen cítím hrozné horko… Je to…asi hodně špatné, že?“ Na jeho otázku, která vháněla slzy do očí, spolkla, co se chystala říct. Po chvíli ticha si upevnila sekeru k opasku u pasu a obtočila ruce kolem Aidena. „Na chvíli s vámi budu zacházet jako se zavazadlem. Vydržte to, prosím.“ Její tělo, zaplavené silou, ho zvedlo nahoru. Navzdory jejímu prohlášení o nošení zavazadla, ho nesla v náručí jako princeznu. Aiden byl v rozpacích a cítil, jako by se smál přes slzy.
Violet zahájila rychlou akci. Jak běžela džunglí s mužem v náručí, obával se, co udělá, pokud potká nepřátele. Ale to se nezdálo pravděpodobné. Violet zjevně od někoho obdržela instrukce. Z velkých perlových náušnic se sem tam ozval hlas, který ji navigoval a ona na něj tiše odpovídala. Po chvíli oba dorazili k opuštěné chatě, kterou se chystali použít jako dočasné útočiště.
—Je tohle místo opravdu bezpečné? Nemůžeme se tu donekonečna schovávat, pomyslel si Aiden. Cítil, že už dlouho nepobude mezi živými. Violet mu poskytla první pomoc, ale krvácení nepřestávalo. Kdyby to bylo možné, přestalo by.
„Na chvíli se tu schováme.“ Vnitřek chaty byl pokryt prachem a pavučinami. Jak Aidena pokládala na podlahu, zajela rukou do kabely a vytáhla deku. „Máš…toho…uvnitř dost, co?“ Na jeho otázku zareagovaly její koutky úst pozvednutím. Po tom, co deku srovnala, položila na ni Aidena a zabalila ho.
„Cítím se… ztuhlý.“
„Začne se ochlazovat.“
„Ano?“
„Pravděpodobně. Řekli mi to.“ Její slova zněla, jako by viděla umírat nespočet lidí. Violet Aidena zaujala ještě víc. Copak to měla za zázemí? Jak to, že byla tak silná? Myslí mu vířily všelijaké otázky, ale nakonec z jeho rtů vyšla úplně jiná otázka: „Můžeš… za mě napsat dopis?“ Výraz v tváři jí nad těmi slovy ztuhl. „Nebo možná… dokáže se to tvoje telekomunikační zařízení spojit s mojí zemí?“
„Bohužel ne.“
„Tak mi prosím, napiš dopis. Přišla jsi sem… protože jsem si tě najal, ne? Napiš ho, prosím. Stejně cítím… že nakonec umřu… takže… chci napsat dopis.“ Krk mu začal vysychat, takže potom začal kašlat. Když ho viděla kašlat krev, promnula mu ramena a přikývla, „Rozimím, pane.“ Ve tváři neměla pochyby. Z kabely vytáhla kvalitně vypadající papír a pero. Dala si je na klín a řekla Aidenovi, ať jí nadiktuje dopis.
„První bude… máma a táta, asi.“ Vyprávěl, jak ho vychovali s láskou, jak ho učili baseballu, jak se báli, když z fronty nechodilo moc dopisů a jak se mu poslední dopis promění v poslední vůli. Potom vyjádřil vděčnost a omluvu. Psala rychle, jeho pocity zachytila precizně. Jakmile se slova nahromadila, zeptala se, pokud jsou termíny v pořádku, aby se obsah dopisu zlepšil. Aiden nedokázal psát rodičům pravidelně, protože si nedokázal dobře setřídit myšlenky. Jenomže s ní to bylo jinačí. Rodilo se slovo za slovem, vše, co chtěl říct, přetékalo.
„Mami… i když jsem ti řekl, že se stanu baseballovým hráčem… abych ti vydělal peníze na opravu domu… odpusť mi, tati… Tati, chtěl jsem, abys viděl víc mých zápasů. Byl jsem vážně šťastný… když jsi mi řekl, jak jsi rád, že jsi mě viděl odpalovat míček… Já… začal jsem vlastně s baseballem, protože jsem chtěl, abys mě chválil… Cítím, že kdyby… kdyby jsi mě za cokoli pochválil… tak bych i tak byl rád. Nemohlo být nic lepšího… než se narodit jako tvůj syn. Přemýšlím, proč… jsem byl vždy tak šťastný… a… prošel jsem si těžkými chvílemi… ale… nečekal bych, že zemřu zrovna takovouhle smrtí.“ Třebaže ho rodiče nenaučili, jak zabíjet…
„Nikdy bych nepomyslel, že se tohle stane. Jako že normálně, normálně… lidé si představují, jak dospějí, najdou si životního partnera, uspořádají svatbu, zplodí děti… J-Já… myslel, že se o vás postarám. Nemyslel jsem… že budu bezdůvodně zastřelen… a umřu v zemi tak vzdálené od vás. Omlouvám se. Jsem tak smutný… ale vy oba… jistě… budete smutnější. Měl jsem se vám v pořádku vrátit… jelikož jsem váš jediný syn. Měl… jsem se vrátit. Ale… nemůžu. Promiňte mi. Promiňte.“
Nedokázal unést, že už znovu neuvidí rodiče a cítil se vinný, že mu neustále tekoucí slzy blokovaly slova. „Kdyby… jste se oba znovuzrodili… a znovu se vzali… Potom bych… se chtěl znovu stát vaším synem. Prosím, nechci, aby to skončilo takhle. Chtěl… jsem být šťastnější… měl jsem… vám ukázat mé šťastné já. Je to pravda. Takže, prosím. Tati a mami, modlete se. Buďte znovu mými rodiči… prosím.“
Violet zapsala každičké zadrmolené slovo. „Mohla bych je trochu upravit, ale myslím, že bude lepší, když bude pánův dopis obsahovat jen jeho slova.“
„Op..ravdu? Nebude vadit… když tam nebudou hezčí slova?“
„Ano… myslím, že takhle je to lepší.“
„Když to takhle říkáš, tak se mi to zdá dobré…“ nuceně se zasmál a vykašlal víc krve. Violet, mu otřela rty již zakrváceným kapesníkem.
„Je někdo další, komu byste rád napsal?“ Když se ho zeptala s náznakem naléhavosti, na chvíli se odmlčel. Zrak měl rozmazaný, i když mu už neslzely oči. I Violetin hlas byl nějak vzdálený. Pokud Violet spěchala, uvědomil si, že musí vypadat příšerně. Byl na sklonku smrti. „Pro…Marii.“ Jakmile zašeptal její jméno, zaplavila ho taková láska, že měl chuť do něčeho kousnout.
„Slečna Maria, je to tak? Je z vašeho města?“
„Jo. Pokud ho doručíš společně s tím pro rodiče, řeknou ti, kde ji najít. Je to kamarádka z dětství ze sousedství. Byli jsme spolu odmalička… byla jako mladší sestra a když… se vyznala… uvědomil jsem si, že ji asi taky mám rád. Ale… šel jsem sem, aniž bych udělal něco, co obyčejný pár dělá. Je divné randit s kamarádkou z dětství… haha, aspoň jsme si mohli dát pusu… to bych rád udělal, opravdu. Nikdy předtím… jsem to neudělal.“
„Přenesu vaše pocity do dopisu. Pane, ještě… se snažte vydržet.“ Jako na zavolanou mu pevně chytla ruku. Neschopen pocítit teplo její ruky nebo dotek, dal se znovu do pláče.
„Dobře.“ Po tom, co si přeorganizoval zamlžené myšlenky, začal povídat, „Marie… daří se ti dobře?“
—Důvod, proč začínám tenhle dopis neformálním pozdravem… je proto, že nechci, abys poznala, že umírám.
„Zdali… zdalipak jsi osamocená… když s tebou nejsem. Byl by to problém… kdyby se ukázalo, že pláčeš každý den… ale tvoji uplakanou tvář… jsem vídal už od dětství… je roztomilá a ty bys… neměla plakat před mužem.“
Před očima se mu přehrávaly vzpomínky na Marii jedna po druhé. „Zdali si vzpomínáš… na to… kdy ses mi vyznala. Tehdy’s mi řekla… ať na tu dobu nevzpomínám… ale víš… tehdy jsem byl… opravdu… opravdu šťastný.“
—Způsob, jakým jsi se smála v mých rukách s růžovými tvářemi.
„Byl jsem opravdu… šťastný.“ Její postava, když ještě byla malá. Den, kdy si nechala narůst vlasy. Žena, kterou Aiden hluboce miloval od okamžiku, kdy se poznali, byla vyryta v jeho srdci. „To byly asi… nejlepší okamžiky mého života. Vážně. Na nic dalšího si nevzpomenu. Pak… když… jsem vyhrál baseballový turnaj… nebo když… mě táta pochválil… to mě potěšilo nejvíc.“
—Marie, moje Marie. Moje Marie. Moje Marie.
„… mi řekli, že… jsi se do mě zamilovala.“ Poprvé se dozvěděl od někoho jiného než od rodičů, že ho někdo jiný bez váhání miluje.
„Abych řekl pravdu… vždycky … jsem tě považoval za mladší sestru… ale ty jsi… moc roztomilá, takže… jsem se zamiloval… Ode dneška… z tebe bude ještě krásnější dívka, viď? Ach, žárlím… na chlapce, kteří to budou pozorovat… Kdybych mohl… udělal… bych tě… svojí ženou… a žili… postavili srub… na venkově s tebou. Miloval… jsem tě. Miloval jsem tě… Marie. Marie… Marie…“
—-Ach, moje roztomilá kamarádko. Kdybys tu tak teď mohla být.
„Marie, nechci zemřít…“ Violetin dech se mu hlasitě ozýval v uších. „Marie, chci… se k tobě vrátit…“
—Ach… moje hlava… se postupně… rozplývá.
„Chci… se k tobě… vrátit…“ Nedokázal mít otevřené oči. Pokud by je ale zavřel, věděl, že by už nepromluvil. „Marie… poč… kej… i kdyby… jen… má duše… vrátím se… ale… je dobré, když… nejsem jen tvůj… prostě počkej. Jen… nezapomeň… nezapomeň… nezapomeň na prvního muže, který se… ti vyznal. Já… taky nezapomenu. Ani… u bran nebeských… nezapomenu. Marie… nezapomeň… na mě.“
—Violet, zapsala jsi to všechno?
„Ach… to není dobré… neotevřu oči. Violet… svěřuju … ti… můj dop… is… děku… ju… žes mě… zachránila… a že… jsi přišla… Nejsem… sám… nejsem sám.“
„Jsem tady. Jsem… tady. Po vašem boku.“
„Prosím… prosím… dotkni se mě.“
„Právě vám držím ruku.“
„Ach… je to… pravda… nějak… se ochladilo… Je to… pravda… je mi zima.“
„Chvíli vám budu hladit ruku. Nebojte. Chladno bude jen na chvíli. Brzy se ocitnete na teplém místě.“
„Jsem… sám.“
„V pořádku, pane, v pořádku.“ Violetin hlas zněl trochu sklíčeně. Aiden postupně ztratil ponětí, kde skončil. Kde to byl? Proč měl tak zatemněnou mysl?
„Ta..ti.“
—Hej… bojím se… Mami… jak to, že… nic nevidím… Je to děsivé.
„Ma…mi.“
—Bojím se. Bojím, bojím, bojím.
„Nebojte se.“ Konejšil ho někdo a Aiden se uklidnil a trochu pousmál. Nakonec mu ústa sama od sebe vyslovila, „Mari…e… polib… mě.“
—Chtěl… chtěl jsem tě políbit. Ale… vždy jsem se styděl… tak jsem si říkal, jestli bys to jako první udělala ty.
Po chvilce uslyšel zvuk dotýkajících se rtů.
—Ach, nakonec se mi podařilo dát první polibek dívce, kterou jsem měl rád… Marie, děkuju ti. Děkuju. Setkejme… se znovu.
„Odpočívejte v pokoji, pane.“ Z dálky se ozval něčí hlas. Nebyl si jistý, kdo ten „někdo“ byl, ale v poslední chvíli utrousil ještě lehce jako dech, „Dě…ku..ju.. ti.“
Violet stiskla dopis mladého muže, který před ní umíral se slzami v očích, dala ho do obálky a strčila do brašny. Vzpřímila se a do komunikačního zařízení nahlásila, „Vracím se. Sdělte mi prosím, kde je přistávací plocha pro transport. Sice je to moje sobeckost, ale… všechny náklady spojené s transportem, uhradím, takže prosím… nechtě mě s sebou… vzít jedno tělo.“ Na tváři neměla ani jednu slzu.
„I když říkáš, že je to sobeckost, nedá se svítit. Rozumím.“
„ Ne vždy dělám… takové věci, takže, ano, prosím. Děkuji mnohokrát.“ Promluvila bez emocí, jakoby byla v kanceláři. Jak nesla tělo Aidena Fielda, tentokrát s větší lehkostí než předtím, neobtěžoval ji fakt, že na jejích bílých šatech zůstávaly stopy krve.
„Pane, vezmu vás domů.“ Pravila chlapci, který se trochu pousmíval se zavřenýma očima. „Definitivně… vás vezmu domů.“ Na bezvýrazné tváři se jí jen mírně chvěly rty. „Proto… už nebudete nikdy sám.“ V náručí s mladíkem opustila chatu. Z džungle se ozývaly výstřely a výkřiky, ale Violet ani se neotočila.
Písařky a poštovní společnost byly v úzkém kontaktu. Normálně by dopisy písařek doručil pošťák, jelikož ale tento byl ze zahraničí postiženém válkou, zapisovací panenka jej doručila osobně.
Krásná zemědělská oblast lemovaná zlatými rýžovými poli. Souhlasila s ním, že bylo tak krásné, když bědoval, že se do něj chce vrátit. I když Violet jako cizinec vykoukla z okna kočáru, každý, koho minula, ji pozdravil. Do toho něžného kraje přinášela truchlivou zprávu. Jejím cílem bylo rodiště Aidena Fielda.
Violet sdělila všechno postaršímu páru, který jí otevřel domovní dveře. Předala jim dopis – předala jim „ho“. Poté jim vylíčila o jeho posledních momentech, aniž by něco vynechala. Maria, jejíž iluzi viděl před smrtí, tam byla také. Poslouchali ji, roníc slzy, aniž by promluvili. Vypadalo to, že měli chlapcův obraz vtisknutý hluboko v srdcích, který nezapomenou. Dívka s rudými tvářemi se zhroutila, když přebírala dopis. „Proč? Proč musel zemřít?“ ptala se Violety. Ta mlčela, neodpověděla na žádnou z otázek. Přestože na obličeji neměla výraz a normálně by upřímně řekla, to, co měla, byla v rozpacích, když ji uplakaná žena objímala při odchodu.
„Děkuju vám.“ To bylo neočekávané. „Nikdy… nezapomeneme vaši laskavost.“ Nebyla zvyklá na objetí a tak jí tělo ztuhlo a hrozně cukalo. „Děkuju vám… že jste nám přinesla syna.“ Díky té vřelosti se jí v očích zračil údiv. „Díky.“ Zírala na ženu, která jí vyjádřila vděčnost zatímco plakala – na Aidenovu matku. Pro Violet se to stalo neúnosným, odpověděla jen tichým „Ne… Ne…“ a do modrých očí, které se dívaly na „něj“, se jí jemně vlilo moře slz.
„Ne…“ Moře se změnilo v jedinou lehkou kapku, která jí sjela dolů po tváři. „Omlouvám se… nemohla jsem ho ochránit.“ Tato slova nepatřila panence, ale mladé dívce jménem Violet Evergarden.
„Omlouvám se… že jsem ho nechala zemřít.“
Nikdo ji neobviňoval. Ta, která naříkala nad řádky „Proč?!“, ji z ničeho neobviňovala. Všichni přítomní se jednoduše objímali na vzájem a sdíleli svůj smutek. „Odpusťte…“ pokračovala Violet v omlouvání slabým hlasem.
„Odpusťte mi, že jsem ho nechala zemřít.“
„Dě… ku… jeme ti.“
Nikdo tě z ničeho neobviňuje, Violet Evergarden
Poznámka překladatele:
*Pozn: venkované v Evropě bývali přesvědčeni, že lelek v noci upíjí mléko hospodářským zvířatům, zvláště kozám. Z toho pochází jeho starší české označení lelek kozodoj nebo i lidovější noční kozodoj, vědecké latinské jméno caprimulgus, ale např. i anglické goatsucker a německé Ziegenmelker. Tato pověra vznikla proto, že lelek v noci často navštěvuje chlévy, aby kolem zvířat chytal mouchy, ovády a jiný hmyz. Zpívá v noci. A tato scéna se odehrává v noci, i proto mohlo letadlo dostat tuhle přezdívku (zdroj: wikipedia.org)