UČENEC A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA
Jemu mladému já, byla ta osoba vším na světě. Nikdy by si nepomyslel, že ho jednou opustí. Kdyby tu pro něj nebyla už od začátku, přinejmenším byla jeho přímým opatrovníkem ode dne narození až po den, kdy si byl vědom věcí kolem sebe. Našla ho vždy, když plakal a pochválila vždy, když udělal něco dobrého. Pokud natáhl ruku, vždy ji uchopila. Byla to skvělá bytost, o mnohem lepší než on sám. Myslel si, že rodič má být takový.
――Vezmi mou ruku. Nebo nepůjdu. Podívej se na mě. Nemůžu žít, aniž bys na mě dohlížela. Nikam nechoď. Tohle je tvoje odpovědnost.
Ti, kteří byli dost podlí na to, aby oklamali osobu a odcizili mu ji z každodenního života, byli pro něj kriminálníci, kteří měli být souzeni – ďáblové, jenž mu zničili svět. Už jen mít takové nemravné úmysly byl sám o sobě hřích. Poté, co přestal naříkat nad tichými dveřmi, kterými se nikdo nevrátí domů, nehledě na to, kolik času uteklo, začal pohrdat vším, co způsobilo jeho vnitřní úpadek. Nikdy by sám sobě nelhal, že je všechno v pořádku. Nikomu nevěřil, s ostatními nevycházel. Nikdy se nezhroutil. Takové bylo znesvěcení jeho starého já, které úpělo, zatímco sledovalo dveře. Věřil, že být takový je přípustné.
Eustitia, město známé jako hlavní město astronomie, leželo na nízkém horském pásmu. Jeho obyvatelé byli lidé, kteří žili 1 500 metrů nad mořem, nadšení pozorovatelé hvězd na noční obloze. Ve středu Eustitie, která byla postavena na holých horách, byla observatoř a kolem ní se hustě tlačily kamenné budovy. Jediný způsob, jak se dostat do města, které prakticky vyrostlo na zelené louce, bylo vzít si vlak a jet k úpatí hor a poté jet lanovkou, která skřípala víc a víc, jak stoupala. Narozdíl od metropolí zářících neonovými světly, to byl svět, který nezářil lidskými výdobytky a byl zahalen pláštěm černé noční oblohy. Na jednu stranu ho nazývali hlavním městem astronomie kvůli převaze v astronomickém pozorování, ale také se musí uznat, že nejpozoruhodnější charakteristikou města byl fakt, že bylo domovem jednoho z předních světových astronomických výzkumných institutů. Bylo pojmenováno po jednom králi mezi námořními navigátory, který během svého života dokázal nashromáždit obrovské množství bohatství, Šaher. Observatoře, které byly postaveny na mnoha místech pod vlivem koníčků zesnulého Šahera, stále existovaly, jako laskavost za nepřetržitou obživu od členů jeho rodiny.
Šaherský astronomický výzkumný institut zajišťoval velkou škálu činností, jako je objevování nových hvězd, výzkum a vše spojené s astronomií a výrobou teleskopů. V šaherské centrále v Eustitii shromažďovali knihy o každé objevené hvězdě, sebrané z celého světa. Poté, co byl založen jako pobočka astronomické observatoře, zmíněné velitelství mělo pod křídly gigantickou knihovnu, ze které mohli knihomolové slintat nebo naopak umřít jen z pohledu na ni. Každá z nich byla samozřejmě o hvězdách a mýtech, které se k nim vztahovaly. Množství děl, které pojímala, bylo ohromující.
V atriu sloužily jako mosty mezi jednotlivými patry černá železná točitá schodiště, která vedla kamkoli, zatímco ze stropu visel zlatý lustr vyrobený na zakázku, ve tvaru hvězdy. Police s knihami praskaly ve švech, jak na sebe byly napasované, takže mezi nimi nebylo možné najít mezeru. Po atriu bylo roztroušeno mnoho psacích stolů a židlí, pohovek však bylo více. Pro výzkumníky byly k dispozici pohovky mnoha kvalit a různých tvarů, od luxusních potažených látkou, po ty s nohama kočičího tvaru. Lidé, kteří tam pracovali, měli na starosti různé úkoly, jako: třídění knih, poskytování pomoci návštěvníkům a rozluštění starodávného písma, kterým byly psány cizí literární díla. Mezi nimi se nacházela nejméně přitažlivá práce v oddělení rukopisů, které uchovávalo knihy tak staré, že byly na pokraji rozpadu. Jak bylo naznačeno, zde byl obsah děl přepisován, a to na psacím stroji. Ačkoli lidé z uvedeného oddělení neustále pracovali na manuskriptech s udivující pílí každý den, ocitli se náhle uprostřed menší krize. Velké množství knih o astronomii bylo vybráno z rozsáhlé literární sbírky zakoupené v jistém skladu vlivné rodiny.
Velký počet svazků byl problém, ale větší problém byl je konzervovat, vzhledem k tomu, v jakém stavu byly. Texty byly sotva čitelné a mnoho stránek se při otáčení trhalo. Jediná věc, která jim nijak neubližovala, bylo jejich otevírání. Navíc, oddělení manuskriptů mělo osmdesát zaměstnanců. Po celý rok, bez jediného dne volna, nebyli hotovi s přepsáním všech rukopisů, které jim byly přineseny. Vzhledem ke stavu knih bylo nezbytné, aby byly s nejvyšší prioritou přepsány všechny svazky. Tehdy se tito lidé rozhodli vstoupit do spolupráce s lidmi z úplně jiného oboru – s nepřekonatelnými v psaní na stroji, automatickými zapisovacími panenkami.
Kabinka lanovky se neklidně houpala. Několik dobře oblečených žen různého věku vstoupilo v řadách do otevřených dveří. Od dam s brýlemi na čtení po náctileté dívky oblečené v západním nebo východním stylu, různých ras a barvy očí. Všechno na nich bylo hodné poznamenání. Byla jedna věc, kterou měly společnou, všechny je najala jedna na světě největší firma, a to Šaher.
Poslední, která vyskočila z kabinky lanovky, měla nazuté kakaově hnědé šněrovací kozačky. Smaragdově zelená brož na její hrudi zářila společně s jejími vlasy a uhrančivýma modrýma očima. Rudá stužka, která jí zdobila hlavu, se jemně leskla a stuha, kterou měla svázané šaty, vypočítavě zvýrazňovala její dámské křivky. Její pruský modrý kabátek pěkně ladil s jejím klidným a povzneseným duchem, zvýrazňoval jí mléčně bílý odstín pleti. Na držák kufru na kolečkách upevnila pruhované paraple, otočila jej vzhůru nohama a zvedla obličej.
Jedna z panenek, zrzavá a oblečená do barevného mini kimona, která s ní jela lanovkou, pošeptala jedné ze svých kolegyň, „V mojí zemi se takovým lidem přezdívá ‚kráčející lilie mezi pivoňkami‘.“ Unikátní květina, která vyčnívala mezi všemi ženami ve městě. Bezpochyby byla dokonalá. Její krása z ní dělala těžko přístupnou. Narozdíl od ostatních, které spolu dobře vycházely a konverzovaly, kráčela po silnici z kamenných kostek směrem k cíli.
Mladý muž pozoroval město malým teleskopem z jednoho z pokojů v šaherské centrále. Pracovní doba sice ještě nezačala, měl na sobě odrbanou napolo zapnutou košili a kalhoty, vesele pozorující dění vně okna vedle jeho postele.
„Hej, Leone. Pojď se podívat. Dívky, které ‘dorazí kamkoli a kdykoli‘, přijely‘.“
Ten druhý mladík, Leon, zamračeně odpověděl spolubydlícímu: „Co takhle se převléknout? Zapisovatelky tu za chvíli budou.“
Úzkostlivě vyhlížející mandlové oči se ukrývaly za brýlemi s tlustými skly. Jeho stále vyvíjející se rysy ve tváři indikovaly, že je mladistvý. Dlouhé vlasy barvy zeleného moře a jeho pleť byla již od narození krásné hnědé barvy. Narozdíl od spolubydlícího si už uvázal kravatu a zapnul manžety.
„Zapisovací panenky, hm. Jsou to úžasné ženy, které používají nádherná slova, která píší klientům! Neměly by být uctívány?“ Leon odsekl tónem mladíkovi, který byl o pět let mladší než on: „Jsou jako prostitutky, ne? Slyšel jsem, že jejich cílem je provdat se za bohaté muže.“
„Kdo ti něco takového řekl? Neříkej jim to do tváře. Neumíš to se slovy. … a ženy jsou děsivé, když se naštvou. Hlavně ty, které takhle pracují. Možná jsou takové, jak říkáš, ale tyhle vážily cestu sem, aby asistovaly obyčejným měšťanům, jako jsme my. Prokaž jim respekt.“
„Šaherská asociace jim zaplatí, ne? Pokud je to jejich práce, není důvod jim prokazovat respekt. Jelikož za to budou placeny, nemuseli najímat lidsky vypadající panenky. Proč si máme do kanceláří pouštět bandu ženských?“
„Máš na mysli další vynález jejich tvůrce, profesora Orlanda? Návrh už asi podali. Hodně se diskutovalo, nakonec jsme si nemohli dovolit půjčit si 80, aby byl jeden stroj na osobu. Jsou drahé. Není mnoho společností, které by obchodovaly s pronajímáním takových věcí. Je jednoduché sestavit velký počet panenek, když mají tak těsný vztah s poštovními společnostmi.“
Leon byl jeho slovy znechucen, ale chápal je. Poštovní záležitosti po celém světě se lišily podle jednotlivých kontinentů, ale dodávky poštovních zásilek na jejich vlastním kontinentu se řídily dle pravidel soukromé společnosti. Říkalo se, že je lídrem mezi současnými poštovními agenturami, kde si uživatelé museli vybrat poštovní společnost na základě potenciálních limitů pro distribuci s poplatky, aby jejich dodávky byly doručeny. Avšak společnost s panenkami měla vedlejší obchodní dohodu s lokálním poštovním úřadem. Vyvolávaly dojem, že nabízí exkluzivní služby pro bohatší třídu, ale účtovaly si mnoho poplatků. Navíc byly tyto pečlivě vybrané, dobře vytrénované ženy často požadovány více než jednou jedním zákazníkem. Na trhu jich nebylo nedostatek.
„Nemůžeme si dovolit je dlouho zaměstnávat, ale když je ta cena dostupná, je bezva, když si najmeme lidsky vypadající panenky. Tohle je lepší způsob. Dokonce dělají korekce v textu. Mimoto, Leone… kdyby místo nich přišli muži, tak bys neměl ani jedno slovo proti, ne?“
Ticho.
„Vážně si myslím, že tvoje nenávist vůči ženám je… neúměrná. Nevím proč… ale věřím, že by ses z toho dostal, kdyby ses zamiloval. Dost toho prošvihneš, když nikdy nezažiješ romanci.“
Leon se tvářil, jakoby potlačoval cynismus. Neměl rád, když mu říkali, že se k němu hodí nespokojený výraz, nyní mu výraz dodával celkový zjev. „Proč každý… říká, že je divné nemít zájem o ženy?“ Vypadalo to, že to často slýchával.
„Ne, neříkám, že je to divné. Je to jen mrhání. Pro co vlastně žiješ?“
„Lidé bez toho dokážou žít! Miluju svoji práci a tohle místo. Nevšiml sis, že odhalujeme naši posvátnou práci něčemu nevhodnému? Nechat ženy na pracovišti společně s muži skončí jen…!“
“ ‚Posvátná… práce‘, hm…“
„Nemůže to vykonávat každý. Ty a já jsme byli vybráni, proto jsme tady. Technika rozšifrovávání dokumentů vyžaduje výuku různých jazyků. My z oddělení manuskript jsme lidi s výjimečným talentem.“
„Je to hloupé. Muži všude. Sice máme pár žen co mají na starost literární sbírku rostlin… ach, ale v sekci odborné literatury jich je většina. Přál bych si tam být přeložen:“
Leon stál tiše a sledoval spolubydlícího jak se široce kření na přibližující se ženy. Oblékl si na sebe kabát, který obvykle nosil a odešel z pokoje. Slyšel, jak ho z povzdálí volá, ale ignoroval to.
Chodby byly zaplněné jemnou ranní atmosférou. Oknami prosvítaly ranní paprsky vlévající světlo do šerých hal a byl slyšet cvrlikot ptáků. Jednoho z kolegů viděl psát na prapor „Vítejte, panenky“.
Tváře mužů, které míjel na mužské koleji vypadaly hloupě. Dokonce i ti, kteří si nikdy nezakládali na holení, se teď zbavovali vousů a vystavovali tak hladké tváře na odiv malým zrcátkům. „Leone, dobré ráno! Konečně nastal osudný den, co, chlape?“
„Proč se tak xichtí? Je stejný jako obvykle.“ Bez povšimnutí prošel kolem ušklíbajících se kolegů. „Všichni jsou u vytržení z těch ženských a ‚lásky‘. Není to dojemné?“ Všichni říkali to samé, uprostřed tichého nádherného rána. Leon kopl naleštěnou koženou botou do zdi. „Do háje s ‚romancí‘!“ Ptáci venku ihned zareagovali na hlasitý zvuk kopance a ti, kteří posedávali na stromech poblíž, odletěli. Po několika krocích zaúpěl kvůli bolavé noze.
Ve vstupní hale šaherské centrály byl klenutý strop, na němž byly namalované konstelace a mýtické postavy. Tam se shromáždily panenky, jejich neustálé brebentění se neslo prostorem jako vlnky. Před jejich barevným shromážděním stanul člen oddělení rukopisů, který byl oděný v pohodlně vypadající uniformě známé jako „akademický dres“, se čtvercovou čepicí se střapci na hlavě, vypustil z úst něco jako účelné odkašlání. Na signál se vzadu v řadě objevili další členové stejně oděni. Byly mezi nimi ženy, avšak mužů byla převaha. Leon vypadal jako nejmladší člen. Jeho mládí bylo patrné uprostřed tolika dospělých, protože každý z nich se naparoval hrdostí typickou pro specialisty, kteří přišli ze zahraničí.
„Všem shromážděným zapisovatelkám se velice omlouváme za dlouhé čekání. Jsem vedoucím oddělení rukopisů, Rubellie.“ Štěbetání ustalo, jakmile se objevil mluvčí. Všechny panenky se naráz uklonily různými elegantními způsoby a jejich hlasy se sjednotily v jeden, řkouce: „Je nám potěšením, pane.“ Sbor byl veselý, nehodící se ke staré hale. Brzy nato se ženy na sebe podívaly a začaly se chichotat. Sjednocený pozdrav byl zjevně něco, co dříve neučinily. Ve skutečnosti to byly konkurentky v oboru, vyslané různými písařskými společnostmi. Ženy, označené jako automatické zapisovací panenky, musely podstoupit prvotřídní školení týkající se podrobností o jejich velice staré profesi. Proto odpovídat s noblesou protějšku bylo pro ně pravidlem. I když jim polichotily, Rubellie si znovu odkašlal a otevřel ústa. „Váš smluvní kontrakt je na dobu jednoho měsíce. Během toho vytvoříme kopii stovek kusů vzácné literatury. Celkový počet zaměstnanců v našem rukopisném oddělení je 80 lidí. Mé 80členné panenky, očekávám od vás, že za tu dobu přepíšete 80 % rukopisů. Abych byl upřímný, přeju si, abyste tu mohly zůstat déle, ale maximální lhůta zapůjčení tak zaneprázdněných žen, jakými jste, je pouze 30 dní. Dalším důvodem, proč jsme vás chtěli v této omezené lhůtě využít je fakt, že jste často vyžadovány armádou. Všichni z oddělení rukopisů jsme se na vás těšili z hlubin srdce. Budeme vám k službám.“
Jak dořekl, sundal si čepici a uklonil se. Ostatní členové ho následovali. Sice ještě nezačali, ale uvnitř srdcí se jim uprostřed tohoto zázraku rozlilo teplo. Po představení se práce stala hlavním tématem. Manuskripta měli zpracovávat ve dvojicích. Rubellie oznamoval páry jeden po druhém a vyvolaní byli posláni do pracovny. Leon seřazený mezi ostatními, také čekal na vyvolání jeho jména. „Další, Leon Stephanotis. Leone, prosím předstup. Tvůj partner je… z Poštovní společnosti C.H., slečna Cattleya Baudelaire. Slečno Cattleyo Baudelaire, prosím předstupte.“ Oddělení rukopisů zatajilo dech, když se davem zbývajících žen prodírala mladá žena. Měla panenkovské rysy a postavu a atmosféra kolem ní napovídala, že atraktivita není její jediný dar.
„J-Jste slečna Cattleya Baudelaire?“ Panenka trochu pootočila hlavu směrem k Rubelliovi, jemuž na chvíli vyschlo v krku. S očima barvy vody a dlouhými blonďatými řasami, se na něj podívala kouzelným pohledem, který bez zaváhání mohl zmást. „Ne, přišla jsem jako náhradnice Cattley. Přijdu kamkoli a kdykoli si zákazník žádá mé služby. Jsem ze společnosti automatických zapisovacích panenek, Violet Evergarden k vašim službám.“
Její hlas stačil na to, aby každého uchvátil a převzal kontrolu nad celým místem. „Jsem ze stejné poštovní agentury jako ona. Byla omylem smluvena na dvě místa, takže jsem sem byla poslána místo ní. Týden se bude věnovat klientovi a potom se sem vrátí místo mě. Zprávu s omluvou od ředitele společnosti jste už ale měli obdržet…“
Mladá žena, která se zdála být sekretářkou, přistoupila k očarovanému Rubelliemu. „Omlouvám se. Vzpomínám si, že před třemi dny jsme obdrželi hovor. Jelikož to byla jen změna jména registrované, myslela jsem, že to udělám potom a… hm…“ Rubellie mávl rukou nad rozpačitou dívkou. „Ne, nuže… je dobře, že je její místo obsazené. Takže slečno Evergarden, svěřujeme vám práci s naším mrzutým Leonem. Leone, změnil se ti partner, ale gentleman jako ty s tím nebude mít problémy, že?“ Na Leonovi spočinuly zraky všech, zůstal potichu a neutrousil ani slovo. „Leone…?“ Rubellie mu pohlédl ze strany na tvář. I pro přihlížejícího by to bylo, jakoby se čas zastavil. Úplně zapomněl mrkat a dýchat. Takovou abnormálnost, která ho tížila na hrudi, Leon nikdy nepocítil.
——Moje srdce… tepá. Co je to… za ženu? Co mi to udělala?
Měl doširoka otevřené oči a ústa, uši rudé. To zavinila reakce na krásu před ním. „Leone, hej, Leone?“ Ani slova nadřízeného neslyšel.
——Uvnitř těla… mě spaluje zvláštní pocit.
Violet trochu naklonila hlavu a setkala se s jeho pohledem, tak planoucím, že jednoho dokázal roztavit. Zvolala na něj: „Mladý pane?“ Leon Stephanotis. Šestnáctiletý. Narozen a vychován v područí hory Eustitie, celý život pozoruje noční oblohu, vždy vedl život závislý na astronomii. Celý čas věnoval hvězdám, pro nikoho dalšího v něm nebylo místo. Tak to mělo být i teď. Jenomže teď, jeho ženy nenávidějící srdce, poprvé pocítilo lásku.
„Odteď začnu psát každé vámi recitované slovo bez chyby. Co se týče těchto grafů v knize, později vám mohu předložit jejich perfektní kopii, pokud si přejete. Slyšela jsem, že má být všechno přepsáno na stroji. Souhlasíte, pokud použiji svůj vlastní? Nebo máte nějaký po ruce?“
Pracovna oddělení rukopisů byla hlučná. Na seřazených pohovkách leželo několik knih. Místo bylo přecpané lidmi, kteří pracovali bok po boku, odkládajíc stranou knihy a diagramy, aby uvolnili místo pro psací stroje. Dalo se to očekávat, když se počet lidí na oddělení zdvojnásobil.
Leon a Violet seděli vedle sebe na židlích, mezera mezi nimi byla tak malá, že se jejich kolena mohla kdykoli dotknout.
„Použij ten před tebou. Každý z těch moderních strojů má společné heslo. Nezapomeň ho.“
„Samozřejmě, vše spojené s pánovou prací je přísně tajné.“ Violet nezastrašil psací stroj, na kterém nikdy nepsala, naopak, začala se na něm rozepisovat. Leonovy oči sledovaly její ohromující siluetu.
——Je to divné… jak jsem si myslel, něco se mnou není v pořádku.
Leon zápasil se záhadným zrychleným bušením srdce, aniž by věděl, co je jeho příčinou. Zatímco všichni kolem něj řádně pracovali, pro něj by byla hanba, aby jako člen Šaherského oddělení rukopisů onemocněl. A tak, aniž by někomu něco řekl, zoufale se snažil chovat jako obvykle. Avšak lidé kolem to viděli…
„Leon… se červená.“
„Panečku… je to určitě ono, ne? On se do ní zamiloval, ne?“
„Takže ho nakonec ženské zajímají. Myslel jsem si to.“
„Ach, ty taky? Taky jsem si to myslel.“
„Správně.. Vlastně jsme ho nikdy neviděli randit.“
„Uáá, připadám si jak otec pozorující dospělého syna.“ Leonovi milí starší kolegové ihned porozuměli změně výrazu v jeho tváři a se starostmi o něj jej pozorovali ze svých míst, jakoby se bavili. Byl ovinován titulem nejmladšího astronoma s dostatečnými znalostmi na to, aby mohl pracovat v oddělení manuskript. Většinou je mladý zaměstnanec, jehož uznal nadřízený kolektivem vnímán jako odpadlík, ale muži z jeho oddělení se k němu chovali jako k mladšímu bratrovi. Zvědavci mu vyvrtávali pohledem díru do zad a i když si jich nevšímal, beze slova je probodával pohledem. Ti, na které se mračil se dali do smíchu a pokračovali v práci. Ona měla ruce stále na stroji, který byl teď připraven k použití a jemně pokývla a upřela znovu zrak na Leona.
„Žádné problémy s chodem stroje se neobjevily. Začněte prosím diktovat, mladý pane.“
„První, který budeme přepisovat, bude popis psaný v jazyce lingua france o kometě před dvěma sty lety jménem Alley. Varuju tě, rychle překládám. Obvykle tady vytvoříme páry, kdy jeden překládá a jeden zapisuje. Pokud nebudeš stíhat, budeš k ničemu.“
„Jsem si toho vědoma.“ Ta stručná odpověď ho utvrdila v domnění příliš sebevědomého přístupu. Uvnitř něho propukla touha tu pýchu zlomit.
„Podíváme se na tvoje schopnosti.“ Pinzetou opatrně otočil na první stránku knihy, která byla s to se rozpadnout. „Šíp světla prořezávající temné nebe uťal krk svaté Barbarossy vláčející dlouhý ocas. Dle slov Ariadne, ‚Světelný šíp je předzvěst zlého znamení‘. Po tom, co záře světla zmizela, rozšířil se mor a v království se roznesly noviny o panovníkově smrti. Také se praví, že svatá Barbarossa byla zastřelena Světelným šípem, který rozedral její duši a tělo. Z toho, co Ariadne objevil, se o Světelném šípu zmiňovalo již v minulosti. Počátek jeho existence je prý spojen s unesením nevěsty krále Reinharta z Pohádkové země. Král při konfliktu zemřel. Fakt, že žena, která byla nucena stát se Reinhartovou chotí, zatímco její ženich byl obětován posvátné hostině, není tragédie. Znovu ožil v jiném těle v zemi pohádek, spočínající mezi životem a smrtí a duší zachovanou na věčnost.“
Leon plynule recitoval aniž by se jednou odmlčel a nevěnoval jediný pohled na svoji partnerku. Jak mluvil, slyšel zvuk mačkání kláves na stroji a udivilo ho, že s ním dokázala držet tempo. Zastavil, aby ji zkontroloval…
„Pane, pokračujte, prosím.“ …Violet právě dokončovala zápis poslední věty. Na chvíli ho to vyvedlo z míry.
——Možná píše rychleji než já.
Než aby ho to udivilo, cítil zdeptanost. „Vypadá to, že můžu diktovat rychleji.“ Leon si odkašlal a začal se soustředit na překlad. „Ať už dobrovolně či ne, smrt šlechtice měla dopad na vesničany. Mnozí se zbláznili z pohledu na Světelný šíp. Někteří se vrhali do jezera, hledajíc jeho odraz na hladině, až se utopili, někteří ho sledovali a nikdy se nevrátili zpět. Většina z nich, která uviděla Světelný šíp, ochabla na duchu. Tento úkaz není špatným znamením jen v naší zemi.
Pocestný trubadúr jednou řekl, že je v Orientu legenda, jak Světelný šíp zapálil nebe, když prolétával. Lidé té země naplnili pytle vzduchem, aby ho mohli dýchat, dokud nezmizel. Vyprávělo se, že se objevovali lidé, kteří prodávali tyto vaky naplněné horským vzduchem. Bezmocní lidé mohli jen se zoufalstvím pozorovat, jak nebeské těleso všechno spaluje. Velké věci většinou začínají a končí na nedosažitelných místech. Pokud někdy přijde definitivní konec, tak bude tak jasný jako toto.“
Ani jednou se za celou dobu nenadechl, těžce vydechoval po domluvení. Potom se spěšně otočil na Violet.
„Mladý pane?“ Právě dopisovala poslední slova, perfektně přepsala vyprávění na papír. Pocit marnosti, který dříve potlačil, se smísil s podrážděností. Nějak nemohl vystát pohled na ní, která vypadala tak klidně.
„Nebuď namyšlená!“
Violetiny prsty se rychle pohybovaly po klávesnici.
„Ne! Nezapisuj to! To nebyl citát!“
„Omlouvám se.“
„Do háje… Vyhraju za každou cenu… ne! To taky nepiš!“
„Znovu se omlouvám.“
Po několika hodinách opakování stejného procesu se oba dostali s prací před ostatní páry. Zatímco kontroloval přepsané kopie,Violet na něj pokukovala, jak si drží krk, který ho bolel od přílišného čtení.
„Dokázali jsme za dnešek udělat práci na tři dny. Jste skvělý, mladý pane.“
„Ach, je to tak…“ přemožen prohrou, nedokázal se radovat. Její rychlost zapisování byla pozoruhodná i na oddělení manuskript. Bez ohledu na to, že byl specialista, prohrál s outsiderem, kterého nesnášel.
„Domnívám se, že jsme byli dvakrát tak rychlí jako ostatní páry. Neznamená to, že pokud udržíme tempo, dokončíme všechnu práci o půlku dříve, než činí kontrakt?“
„To… je nemožné.“ Leon pátravě pohlédl na tabuli s průběžnými výsledky umístěnou na stěně pracovny. Tam bylo zapsáno jméno každého páru a pokrok a dosažení během dne a všechny páry reprezentovala čísla, která byla mnohem výš, než bylo plánováno.
Až nyní se Leon podíval na ostatní panenky. I když to byla jejich první přestávka po osmi hodinách, všechny se usmívaly, přátelsky klábosily jedna s druhou. Opakem byli muži z oddělení včetně Leona, kteří byli totálně vyčerpaní. S nadsázkou se dalo říct, že vypadali jako hromada těl a nejeden nebo dva se zhroutili na nedalekých stolech.
„Jak… můžete být tak čilé?“
„Tím ‚čilé‘ myslíte…?“
„Každý by se unavil po tak dlouhém přepisování… normálně.“
Violet tázavě několikrát zamrkala. „Rychlé psaní zajisté vyžaduje koncentraci a výdrž, ale neunavuje to tolik jako třeba cestování.“
„Cestování… tím myslíš za zákazníkem?“
„Ano. Je to součástí naší práce jako panenky jít kamkoli a kdykoli si klient žádá. I když se ukáže, že je to vnitřek neprobádané husté džungle nebo velký národ skrytý za mnoha pohořími, dokážeme snést jakýkoli druh dopravy, nesouc s sebou naše zavazadla. Po celý rok.“
„Ačkoli jste ženy?“
„Většina panenek jsou ženy.“
„No… ale i tak… existují přece i nebezpečná místa, že?“
„Ano. Avšak, nemáme každý minimum znalostí technik sebeobrany a fyzické síly? Protože jsem ze společnosti Poštovní společnost C.H., jsem také přidělena na cesty do konfliktních oblastí. V takovém případě mám s sebou střelné zbraně, což znamená váhu navíc. Zato psaní několik hodin je proti tomu…“ Vypadalo to, že chce říci „nic“. Leon v hrudi znovu pocítil víření vzteku. Ale v tom stejném okamžiku se jeho názor na zapisovací panenky trochu změnil. Z pohledu obyčejného člověka byla automatická panenka profesionál, jejíž služby si mohli dovolit jen lidé z vyšší společnosti.
——Myslel jsem si, že jsou to společnice zbohatlíků, ale… Nezměněné držení těla po několika dlouhých hodinách lopoty. Neustálá vyrovnanost zaměstnance. Přísné pracovní podmínky, které nejspíš neurčují konkrétní dny volna. Podmínky, které vyžadují chození do nebezpečných oblastí. Kdyby se ho někdo zeptal, zda-li by to chtěl dělat, řekl by ne.
„Proč… děláš tak náročnou práci?“
——Není to věc, kterou by člověk mohl dosáhnout jen tím, že si přeje vzít si bohatého chlápka.
Violet nevzrušeně odpověděla: „Je to role, která mi byla dána.“
„Tvojí společností?“
„To… také. Ale nikdy jsem si nepomyslela, že je to příliš těžké. Myslím, že… vážit celou cestu za mými zákazníky a popsat jejich pocity, jako bych dostávala myšlenky od někoho, kdo má v mysli sepsaný starodávný příběh a dává mu formu, je velice… unikátní… a nádherné.“
Ta slova okamžitě setřásla únavu z Leonova těla.
——Rozumím. Úplně rozumím.
V dávné minulosti někdo pozoroval hvězdy a zkoumal je jako zkoumají nyní a Leon mohl pocítit pocit romantiky kdykoli ta osoba o nich mluvila. Empatie, obdiv a strach, který cítil vůči té osobě, která již nebyla mezi živými, stejně jako pocit, kdy poprvé dešifroval rukopis, byly velmi výjimečné.
„Máš pravdu… Bylo to vážně nádherné. I když … jsi žena… tak to chápeš.“
„Být ženou… s tím má něco společného?“
„No… nemá…“ Jelikož ji mladý pán poprvé pochválil, její koutky se mírně zaoblily, když se nedíval. Panenky, kterým se přezdívalo „asistentky oddělení rukopisů za trest“ pokračovaly v práci v plné síle i následující dny.
Řádně vzdělané dámy přitahovaly svým vystupováním a způsobem nošení těla nejen pozornost mužů, ale také žen. Mezi nimi jedna vyčnívala nejvíce, Violet Evergarden, Leonova partnerka. Kouzlo, které ji obklopovalo, bylo jedním z důvodů, ale co také přitahovalo muže, bylo její chladné chování. Začaly o ní kolovat zvěsti.
„Dávej si pozor. Lidé ti závidí.“ Nerozuměl, když ho poprvé takto varovali, ale později si uvědomil, co tím myslí. Dokonce i po práci se oba společně chodívali projít kolem budovy. Leon, který to neuměl se slovy a se ženami na tom byl ještě hůře a Violet, která skoro jako pravá panenka mluvila strojeným způsobem, netvořili zrovna harmonickou dvojici. Avšak logika nepronikla k těm, kteří byli zaslepeni láskou. A ti, kteří byli nejvíce žárliví, byli muži z ostatních oddělení.
„O čem by sis přála mluvit?“
Leon zamířil do knihovny hledat slovník. Jelikož ten, který potřeboval, byl umístěn vysoko nahoře, musel vyšplhat po žebříku a zanechat Violet samotnou na nedaleké židli. Jak se vracel zpět s triumfálním pocitem, že v rukou drží knihu jako hledač pokladů, našel ji obklopenou třemi mladíky ze sekce odborných knih, kteří se na ni usmívali od ucha k uchu.
„To je škoda, žes dostala zrovna Leona. Je odporný.“
„Pravda. Ačkoli je sirotek, který by nebyl schopný vést řádný život, kdyby ho býval nepřijal Šaher…“
„Květina nad propastí jako ty by s ním neměla marnit čas. Až tě bude nudit, přijď na oddělení odborných knih. Máš ráda mluvení o hvězdách? Jsme v tom mnohem lepší než týpci z tohohle oddělení.“
Violet bezvýrazně poslouchala vše, co jí vyložili.
——Směšné.
Leon mlaskl jazykem. Sice se snadno rozhněval, ale tohle slyšel už tolikrát, že si na to zvykl. Spíš než hněv z něj pobaveným tónem vyšla otázka: „Zase začínáte?“
Byl si více než vědom svého původu, zkaženého charakteru, skutečnosti, že byl mladší než všichni ostatní a že ho jen málokdo měl rád. Pravděpodobně to bylo nepřátelským chováním vůči lidem z ostatních oddělení. Neměl mezi nimi zrovna pozitivní reputaci. Nejspíš by ani nebyl býval uznáván, kdyby si ho nevšiml jeho šéf, Rubellie. Leon vedl život, ve kterém nehledal náklonnost druhých lidí a proto mu pomlouvání od ostatních nevadilo. Ani v nejmenším se neurazil.
„Jsem také sirotek.“ Violetina slova protrhla ticho v knihovně. Považovali její hlas za krásný, ale teď, poprvé, zazněl tak čistě. „Rozhodně nemám tak uspokojující život, jaký si představujete.“
——Ona… lže, že ano?
Pomyslel si Leon, který spatřil její klidné držení těla v mezeře mezi mužskými těly.
„Uplynulo jen několik let, co jsem se naučila číst.“ Bolest z jejího doznání ho ochromila. „Také mi odpusťte… že vám budu vracet vaše slova, ale… lidé z oddělení rukopisů jsou přinejmenším veselejší a kvalifikovanější než já, pokud přijde na mluvení.“ Violet, stále krásná jako vždy, se neokázale odhalila. „Pokud byste si přáli diskutovat o místech narození a dětství… nevadilo by, kdybych se nezúčastnila?“
„T-To není možné. Nemůžeš být taková, ne?“
„Mýlíte se. Ve srovnání s mladým pánem mám velice ubohý život. To mohu prohlásit i bez vašeho schválení.“
„J-jeho matka byla tulačka.“
„Já svoje rodiče ani neznám. Mimo to, já sama jsem tulačka. Konec konců jsem zapisovací panenka. Pokud máte v úmyslu obhajovat jen mě, vaše poznámky jsou potom protichůdné.“
„Říkáš… to jenom, abys kryla Leona, protože je to tvůj partner, že jo?“ Violet se po tázajícím, který měl obličej barvy rajčete, ohlédla a pronesla: „Jednoduše říkám pravdu… ačkoli… možná se v tom nemýlíte…“ Její zlaté řasy se zachvěly, zatímco rudé rty čekaly, až se jí zformují myšlenky. Violet Evergarden nebyla ten typ, který se stáhne, když na něj naléhají. „Má smlouva byla možná sjednána se šaherským vedením, ale můj současný pán je Leon Stephanotis. Pokud se mu pokusíte ublížit, ochráním ho vším, co mám. Sice to bude mimo mé profesní povinnosti… ale je to má povaha jako panenky.“
Mladíci byli rozneseni na kopytech a neměli co opáčit. „Jdeme, nemá to cenu.“ S těmi slovy se všichni tři stáhli. Svět, ve kterém žila, byl ve skutečnosti jiný než ten jejich. I když to byli lidé jako ona, mluvili stejným jazykem, takže skutečnost zůstala nezměněná. Bylo to, jako by se na sebe dívali z protilehlých břehů – jejich slova se nepropletla. To byla nešťastná pravda, ale mnozí si ji nedokázali uvědomit.
Nějaký přihlížející se jich tiše zeptal, když se nachomýtl u téhle scény.
„Co je s ní? Mluví tak nabubřele jenom proto, že je hezká… kdo si myslí, že je?“
„Vypadá to, že je sirotek…“
Pomlouvání bez pocitu viny. Lidé začali klábosit tak hlasitě, že by to neslyšeli jen nedoslýchaví. I tak se Violet posadila s vychovaným postojem a dál čekala na Leona. Čekala na jeho návrat a na nic jiného.
Pro Leona byla její postava z nějakého důvodu neúnosná. Byla důstojná. Když se s ní poprvé setkal, také si myslel, že má důstojnou krásu. Bezpochyby byla úžasnější než kterákoli žena, kterou kdy potkal. Ušlechtilost jejího kalibru byla obdivuhodná. Nicméně právě projevila jedinečný druh kouzla.
——Něco… Něco jiného. Něco čistšího a nezměrného. Něco…
Teď vypadala jako ještě oslnivější člověk. Bolelo ho to na hrudi.
Leon znovu zacvakal jazykem a pomalu kráčel a natáhl ruku k Violet.
„Mladý pane.“ Violet zvedla obličej.
Současně ji Leon držel za paži a přiměl ji vstát. Rychlým tempem procházeli rozsáhlými chodbami knihovny. Jejich boty klapaly o podlahu.
„Mladý pane, našel jste, co jste hledal?“
„Je to tady.“
„To je dobře.“
„To není.“
„Co myslíte?“
„Vůbec to není dobré!“
——Není to moje chyba, že si o tobě lidé začali myslet špatné?
Téma věty nijak nerozvíjel.
„Je to tak? Mimochodem, má tato knihovna jiná oddělení knih, než je oddělení rukopisů?
„Cha? Samozřejmě… existuje spousta knih o souhvězdích. Je nějaká, kterou si chceš přečíst?“
„Ano. Pro někoho, kdo často cestuje, je užitečné sbírat znalosti.“ Violet se chovala, jako by se jí předchozí výstup ani v nejmenším nedotkl.
Jejím předmětem zájmu byla hromada knih poblíž. Ani přílišné teplo Leonovy ruky na její paži to neztlumilo. I když chtěl co nejdříve odejít, okamžitě se zastavil.
„Tak začni vybírat hned teď. Pro půjčování knih potřebuješ kartu. Bylo by těžké ti ji nechat vyrobit, takže se chovejme, jako bych si je půjčoval já.“
„Ale… jsme uprostřed pracovní doby…“
Leona znovu nepopsatelně zasvrbělo Violetino napomenutí. „Jde jen o to vybrat jich pár, ne? Kromě toho jsem tě nechal čekat, takže tohle je na oplátku. Jsi skromná v některých podivných ohledech. I když si vždycky říkáš, co chceš…“
„Omlouvám se.“
„Nejsem naštvaný, tak se neomlouvej.“
„Nejste?“
Bez ohledu na to, jak se na to člověk díval, Leonova tvář prozrazovala nelibost.
„Nejsem. Takhle mi už narostl obličej.“
Se zužujícími se rty, jako by trucovala, Violet trochu přimhouřila oči. „Bylo mi řečeno, že jsem bezvýrazná. Takovou už mám tvář.“ Řekla podobným způsobem jako on. „Jsme si trochu podobní.“
Leon zjistil, že je obtížné uvolnit jeho sevření.
„Pak jsem řekl: ‚To je děsivé, co‘. A co myslíš, že odpověděla? ‚Jsi roztomilý‘! Kuuuuuh! Nezvládl jsem to! Ona je ta, která je rozkošná! Že jo? Hej, posloucháš vůbec, Leone?“
Od začátku společné práce uplynuly tři dny. Jeho spolubydlící jako obvykle žvanil donekonečna, místo aby se jen převlékl z pyžama. Od časného rána mluvil o panenkách, ale Leon přestal poslouchat uprostřed hovoru. Zatímco si utahoval kravatu, myslel na něco jiného.
„Neposlouchám. Na tvém příběhu nezáleží. Nenapadá mě nic jiného než pozorování Alleyovy komety, ke kterému dojde za čtyři dny.“
„Jak jsem si myslel, nebyl jsi… Alleyova kometa má cyklus 200 let, že? No, pokud to zmeškáme, příště už nebudeme naživu.“
„Zajímalo by mě, jak to může být tak krásné.“
„Světelný ohon za kometou prolétající kolem, je na obrázcích, které ji zachycují, velmi fantaskní. Taky se na to těším. A přemýšlím o tom, že pozvu svoji partnerku. Když se nad tím zamyslím, nezůstane ta tvoje super kočka jen další čtyři dny?
„Nesnesitelně mě… bolí hruď… když se na ni podívám.“
„Proč nezkusíš pozvat tu hezkou dívku, Violet? A hej, co jsi právě řekl? Nemluvili jsme o kometě?“
——Už jen čtyři dny, co?
Pozorování Alleyovy komety bylo pro Šaherský institut velkou událostí. Vidět je mohli pouze lidé, kteří žili v jejích cyklech průletu. Byla to zázračná šance. Ačkoli však Leonovu mysl zaměstnávala kometa, Violet také.
Od té doby, co přišla, po každém dni v práci počítal zbývající hodiny, které s ní mohl strávit. Za úsvitu se přistihl, že neustále přemýšlí o věcech, jako například co říct, když se k ní přiblíží, nebo proč během oběda vždy chyběla. Tím zmírnil bodavou bolest ve své hrudi.
„Zpátky k mému tématu… je to k ničemu, bez ohledu na to, jak moc ji máš rád. Je to zapisovací panenka. Brzy někam zmizí. No, ženy jsou takové normálně. Právě když si myslíš, že je všechno v pořádku, než si to uvědomíš, podají žádost o rozvodu a je konec. Pak se rozčílí jako: ‚Celou tu dobu jsem to snášela‘ a odejdou. Jde jen o to nedržet věci uvnitř a mluvit o nich.“
——Nechci… se k ní tímhle způsobem připoutat. Nechci. Nechci.
Zavrtěl hlavou ve snaze přestat na ni myslet, ale selhával. Leon, jako by se chtěl napomínat, úmyslně upevnil kravatu ještě pevněji. Bylo to, jako by si chystal zkroutit krk. Ale ve skutečnosti bylo těžké dýchat už dlouhou dobu – od chvíle, kdy potkal Violet.
V Šaheru bylo zvykem, že každý během oběda pozastavil své aktivity. Ředitel Rubellie by řekl, že to bylo kvůli kvalitě jejich práce.
V Šaherském institutu byla jídelna, která mohla pojmout nejen návštěvníky, ale i veškerý personál každého oddělení. Byla tam jídla, která se dala koupit a s sebou. Prostoru bylo mnoho.
Leon byl obvykle v uvedené jídelně, ale dnes odmítl pozvání svých kolegů, aby spolu poseděli a procházeli se po chodbách poté, co si nedal nic jiného než bagetu se slaninou a salátem a pití.
——Kde je?
Dotyčnou bez větších problémů našel.
Balkon byl přístupný přes málo používané nouzové schody. Na kamenném zábradlí majestátně stála socha hvězdné bohyně. Violet na něm seděla, jako uhnízděná bohyně. S pitím v jedné ruce krmila ptáky kousky svého chleba. Její zářivě lesklé zlaté vlasy vyzařovaly jemnou záři a vypadala ještě více božsky.
Ptáci odletěli, jakmile Leon otevřel dveře.
„Nesnášíš, když tě někdo vidí při jídle?“
Violet přikývla, jako by si všimla jeho kroků, aniž by ji to v nejmenším polekalo.
Leon přistoupil blíž a posadil se vedle ní. „Proč?“ zeptal se a kousl do bagety.
Violet odvrátila oči, jako by byla hluboce zamyšlená. „Když jím nebo spím, jsem bezbranná. Nemohu správně reagovat, pokud nepřítel zaútočí.“
„‚Nepřítel‘, říkáš… I když jsi žena, která cestuje sama, stávají se ti skutečně nebezpečné věci?
„Je to jen zvyk. V minulosti jsem byla voják.“
„Cha? Ty?“
„Ano. Je to zvláštní?“
Leon sebou trhl, když Violet pomalu pohnula krkem, aby se na něj podívala. Když se její oči setkaly s jeho mořskými zelenými vlasy, lehce se zúžily nad přebytkem světla.
„J-To je… Chci říct, ty… bez ohledu na to, jak se na to díváš… jsi jen žena.“
“ ‚Jen’…?“
Během práce zjistil, že její paže jsou protetické. Myslel si, že mohly být výsledkem nějaké nehody, ale poté, co mu řekla, že byla vojákem, vše pochopil. Celkově vzato, invalidní veteráni nebyli žádnou vzácností. Mezi velkými zeměmi probíhala válka – jmenovitě kontinentální válka – ještě před několika lety. Ale i poté, co slyšel toto odhalení, Leon, který nevěděl nic o Violetině minulosti, viděl jen její současné já.
„Jsi… jen žena…“
Pro něj první ‚žena‘.
Violet měla opět na okamžik zamyšlený výraz. „Pán je jediný, který tohle řekl.“
„Eh, jak to?“
„Kamkoli jdu, obvykle mi říkají, že jsem divná.“
„Není to kvůli tvému oblečení? Vlaje a zdá se, že je těžké se v něm pohybovat.“
„Není ještě těžší se pohybovat v akademickém dresu pána?“
„To je. Jsou lidé, kteří pod těmito věcmi v létě nic nenosí. Protože plesniví.“
„Bylo by hrozné, kdyby při těchto příležitostech foukal vítr.“
Když to vážně komentovala, Leon se nakonec usmál.
„Mimochodem, mladý pane, měl jste si o čem povídat?“
„J-Jo… ale není to nic moc. Tvůj poslední den tady proletí Alleyho kometa. A, hm… bude to opravdu velký okamžik, tak jsem ti o tom přišel říct…“
„Alleyova kometa je… ta zmíněná v tom rukopisu, že?“
„Správně. Má 200letý cyklus, takže ji v tomhle životě nebudeme moci znovu vidět. No, chceš ji vidět?“ Při otázce se Leon vnitřně modlil, aby nějakým způsobem řekla ano.
„Ano, ráda bych ji viděla,“ Violet přikývla.
Leon sevřel pěst a rozdrtil bagetu, kterou držel. „Je to tak? Myslím, že je to dané, protože jsme partneři. Nebylo třeba tě zvát.“
„Zvete mě? Nebo ne?“
„Já-já! Tě zvu! Jsi pozvaná. Pozorování je před svítáním, takže se začneme připravovat ve dvě hodiny ráno. Předtím, než budeš muset odejít, pravděpodobně budeš ospalá; je to v pořádku?“
„Žádný problém. Stačí mi dvě hodiny spánku.“
„Prospi se víc… Chápu. Musíš jen počkat, až ten den přijde. Budeme to my, kdo připraví vše, co bude potřeba. Uvidíme se. Omlouvám se za vyrušení.“ Leon slezl ze zábradlí a odešel.
Poté, co v chodbě zahnul za několik rohů, opřel se zády o zeď a na místě si dřepl. Tváře měl zbarvené do karmínové barvy a po čele mu stékal pot. Když se mu ruka dostala ke rtům, uvědomil si, že se šklebí. V hlavě se mu opakovala Violetina odpověď „Ano, ráda bych ji viděla“.
„Fu… fuha… fuhaha…“ bylo dobře, že kolem nikdo nebyl, když propukl v smích a po několika sekundách se náhle vrátil k sobě. Spěšně vstal, narovnal si oblečení a otřel si pot. „Já… To je divné… Co to je…?“ Leon, který stále neznal název své zvláštní nemoci, vydal ubohý hlas a zakryl si obličej oběma rukama.
Violet, kterou nechal, sledovala, co se stalo s bagetou zapomenutou na zábradlí.
Observatoř Eustitia byla vybavena obrovským astronomickým dalekohledem, který byl považován za největší na světě. Kromě toho měla observatoř nespočet menších dalekohledů, které si bylo možné půjčit a nastavit. Vzhledem k tomu, že toto místo bylo nejlepším místem pro pozorování nebeských těles v Eustitii, bylo možné oblohu pozorovat odkudkoli, což preferovali, protože by na tom nebyl žádný rozdíl, pokud by měli ty správné nástroje.
V hluboké noci, ještě příliš tmavé, aby něco pořádně viděli, se Leon setkal s Violet poté, co donesl díly dalekohledu spolu s přikrývkami pro dva a několika dalšími předměty.
„Mladý pane, ponesu je.“
„To je v pořádku.“
„Ale…vypadají těžké.“
„To je v pořádku!“
Violet šla za Leonem, dál od kamenného panoráma města. Přestože bylo teplé období, ve městě ležícím v horách byl chlad stále dostatečný na to, aby člověka v noci štípal na kůži. Navíc oba zamířili výše do hor. Jakmile dorazili na požadované místo, jejich těla byla naprosto zmrzlá.
„Tady, přikryj se tímhle. A vypij polévku. Sestavím dalekohled.“
V oblasti, kterou si Leon vybral, bylo tu a tam vidět další pozorovatele. Na první pohled to vypadalo jako rozlehlé otevřené pole, ale jen kousek před nimi byl strmý útes. Přesto v zorném poli nikoho nebyly žádné překážky a velké stromy v okolí vytvářely dobrou bariéru proti větru. Byl to nejlepší den pro hvězdu vracející se po 200 letech.
„Mladý pane, je to Alleyova kometa?“ zeptala se Violet, když na obloze spatřila malý kousek světla.
„Za chvíli to bude vypadat ještě krásnější. Čím blíže se kometa blíží Slunci, tím více tepla se vypařuje, a to je to, co vytváří její ohon a dělá z ní podobu toho, čemu lidé říkají ‚padající hvězda‘. Období pozorování je buď když Slunce zapadá na západě, nebo těsně předtím, než vyjde na východě. Chvíli to potrvá, ale vyplatí se počkat. Tady, posaď se.“
Violet postupně obklopovaly věci, které Leon přinesl – podložka, která se používáním odřela, polštáře, na kterých se dalo sedět dlouhé hodiny, měkká a teplá přikrývka a lahodná polévka, která prohřívala tělo zevnitř.
„Je ti pořád zima? Ženy prochladnou tak snadno, až to bolí. Chceš ještě jednu vrstvu? Nasaď si to.“
Ačkoli měl hrubý způsob mluvy, byl to starostlivý chlapec.
„Mladý pán je… velmi laskavý.“ Violet zašeptala ve stejnou chvíli, kdy mluvil.
„N-Neplácej nesmysly. Nejsem laskavý. A nejsem dobrý se ženami. Chovám se k nim s despektem.“
„Skutečně? Zdá se mi, že jste velmi jemný. Zdá se mi, že mladý pán nevede rozhovory se ženami, ačkoli…“
Vypadal, jako by ho ostatní nezajímali.
„Upřímně řečeno, nenávidím ženy…“ Poté, co to vyhrkl, vyhledal Violetinu reakci.
Jen čekala, až bude pokračovat.
„T-To není… jako bych je všechny nenáviděl… Jen je to jako prokletí… Bez ohledu na to, kdykoli jsou kolem ženy, skončí to pro mě nějakým způsobem špatně. Vím… že existují i dobré ženy.“
„Udělala vám někdy žena… něco zlého?“
Odpovědí na Violetinu otázku byla jizva v Leonově srdci, kterou nesdílel ani se svými kolegy.
——Bude… stejně brzy bude pryč. Bez ohledu na to, co řeknu, už se potom nikdy nesetkáme. Není tedy v pořádku… být jednou v životě před někým upřímný? Pomyslel si Leon při pohledu do očí té krásné ženy.
Naštěstí byla mlčenlivá. Rozhodně by dál nepomlouvala minulost mladého muže, kterého potkala v horách. I kdyby to udělala, škody, které by to mohlo způsobit, by byly minimální.
„Můžeš mi slíbit, že to nikomu neřekneš?“ Leon, který se nemohl otevřít bez takové opatrnosti, pustil dalekohled, který právě domontoval, a pevně ho držel oběma rukama.
„Jak si přejete.“
Jeho vlastní ruce, které měl od nočního větru zmrzlé, byly nyní napjaté a zpocené z nejvyšší nervozity.
„Já… byl jsem… narodil jsem se a vyrostl v tomto městě. Slyšela jsi o tom hodně v knihovně, že?“
„Slyšela…?“
„Ano. Je to přesně tak, jak řekli. Moje matka byla tulačka; cikánka. Víš, co jsou cikáni? Jsou to lidé, kteří navštěvují mnoho míst a předvádějí vystoupení, jako je tanec, zpěv a řemesla, čímž propagují svá vlastní díla… Jsou podobní vám, automatickým panenkám.“ Zatímco mluvil, Leon začal vzpomínat na rodiče, kteří už nebyli nablízku. „Většina cikánů jsou svobodomyslné ženy. Jsou takové, které se přidají k muži, ať jdou kamkoli, a takové, které tvrdohlavě pronásledují jen jednoho. Obvykle jsou jedním z těchto dvou typů. Moje matka nebyla výjimkou a zamilovala se do muže z tohoto města a porodila dítě. To jsem byl já.“
Leonova matka mu řekla o tom, že zelená je extrémně vzácná barva vlasů. Byla to mutace zrozená z náhlé genetické směsi několika ras. Proto byl tak výjimečný a vzácný, říkala – protože byl výsledkem lásky mezi tolika lidmi.
Jeho matka měla vlasy barvy lnu, které vždy sladce voněly. Vzhledem k tomu, že žila, aniž by si je kdy obarvila, přestože ji za to škádlili, měla její slova velkou váhu. Bez ohledu na to, jak moc to bylo považováno za bizarní, nikdy to nepřestala vnímat jako požehnání.
Na otce, který často nebyl doma, neměl mnoho vzpomínek. Ten pracoval v šaherském oddělení sbírky literatury. Měl grizzly vousy a pokleslá ramena. Na první pohled se nedalo říci, že je to dobrý člověk, ale Leonova matka do něj byla úplně zamilovaná.
„Máma přiměla mého otce, aby si ji vzal, tím, že se ho zeptala přímo.“ Jeho slova zněla temně, ale byla to pravda.
Nechápal, proč se jeho ohromující matka zamilovala do rezervovaného muže, který většinu času trávil pohledem na hvězdy. Stejně tak nechápal, proč ji jeho otec přijal. Jen se zdálo, že ti dva spolu vždy dobře vycházeli. Kdykoli jeho otec slyšel manželku vesele zpívat při čtení novin na pohovce, vyzval ji, aby si s ním zatancovala, přinutil ji vstát a ona prováděla špatné kroky, ale on jí to nevyčítal. Jejich dítě si čítávalo obrázkové knihy hvězd poblíž a poslouchalo jejich smích zpoza zad. Takový byl jejich život.
Věřil, že jsou dobrá rodina.
Říkalo se, že vztah mezi manželskými páry je často poskvrněný kvůli problémům s dětmi, ale v jejich domácnosti nic takového nebylo. Koneckonců, předmětem matčiny náklonnosti byl především jeho otec a on nebyl ničím jiným než jejím výsledkem. Z toho důvodu bylo zřejmé, že matka odešla za otcem, když se otec nevrátil z pátrání po literárních sbírkách.
Když kontaktovala oddělení pro sběr literatury, bylo jí řečeno, že odešel do opuštěných ruin, které bývaly základnou starověkého království. Podzemní impérium se zhroutilo kvůli hladomoru poté, co po sobě jdoucí přírodní katastrofy zničily nádherný les nad ním. Protože se místo proměnilo v opuštěný hřbitov, obsadila ho divoká zvěř a zloději.
Všude se povídalo, že kdokoli vstoupil na místo, byl proklet, a už se nikdy nevrátí živý, ale úkol zjistit pravdu o šesti badatelích, kteří zmizeli, aniž by po nich zůstali i mrtvoly, byl příliš důležitý na to, aby se mohl ignorovat. Nakonec se však ti, kteří odešli s takovým záměrem, vrátili bez ponětí o tom, kde se první skupina nachází.
Zaměstnanci oddělení sbírky literatury byli průzkumníci a skonání během jejich cest nebylo neobvyklé. Leonova matka byla připravena, že se to stane, když si ho brala, ale přijmout to a unést to byly dvě různé věci. Její syn nebo její nejdražší manžel – když obojí bylo na váze, nakonec si vybrala, kterého z nich miluje nejvíc.
Naposledy ji viděl, když zády k němu otevřela dveře jejich domu s plným úmyslem vydat se do světa přetékajícího světlem. Než tak učinila, v tichosti si sbalila zavazadla, předala Leonovi dostatek peněz na několik měsíců, uvařila dostatek jídla na několik týdnů a řekla mu o dospělých, na které se může spolehnout, kdyby se něco stalo, a poté zahodila svou roli matky. Jednou ho poplácala po hlavě. Ve chvíli, kdy se náhle otočila, byla prostě ženou, která šla za svým manželem. Měla siluetu někoho, kdo byl pokřtěn lidmi, kteří lehce mluvili o lásce.
Během té doby byl samozřejmě smutný z toho, že ho opustila matka. Nejtěžší na tom bylo být ignorován poté, co na ni zavolal tichým a plačtivým hlasem, jako by prosil. Přestože ho matka údajně slyšela, bez váhání otevřela dveře.
„Brzy se vrátím.“ Nechala ho tam s krutou lží výměnou za rozloučení a zmizela, od té doby se nevrátila ani jednou.
——Jistě, časy, které jsme spolu prožili, se nikdy nevrátí.
Měla v plánu opustit své dítě a někam utéct? Nebo možná – to byl závěr, který si představoval nejméně – ona, která žila pro lásku, pro ni mohla zemřít. A Leon se nenáviděl za to, že ještě teď chtěl hlídat ty dveře.
——Ženy jsou sobecké… brzy jsou posedlé romantikou a láskou, aniž by přemýšlely o potížích, které způsobují ostatním kolem sebe. Dokud je to pro ně dobré, o nic jiného se nestarají. Láska je to, co dělá blázny svého druhu, aby na ně lidé pohlíželi s despektem. Je v pořádku, když rodič něco takového dělá?
Kam se měly ubírat pocity jeho dětského já? Co bylo správné a co špatné? Jak se mu v hlavě neustále přehrával pohled z jeho vzpomínek, zněly i otázky „proč? a „jak?“, několik set milionkrát. Jak se měly zahojit rány po ztrátě toho člověka a po vztažení jeho ruky směrem k minulosti?
Pro jeho mladé já byla tato osoba celým jeho světem. Nikdy by si nepomyslel, že jednoho dne bude pryč. Kdyby tam nebyla už od začátku, přinejmenším byla jeho přímým opatrovníkem od chvíle, kdy se narodil, dokud si neuvědomil věci kolem sebe. Našla ho, kdykoli utekl s pláčem, a pochválila ho, kdykoli udělal něco dobrého. Kdyby natáhl ruku, dokonce by ho objala. Byla velkolepá, ve všem lepší než on.
——Vezmi mě za ruku. Jinak nemůžu chodit. Podívej se na mě. Nemohu bez tebe žít. Nikam nechoď. Tahle zodpovědnost je na tobě.
Takový měla být rodič.
——To jsem si kdysi myslel.
Když Leon dokončil odhalování své osobní historie, třel si hruď, když ucítil, jak jeho srdce zintenzivňuje. I když jen mluvil o minulosti, jeho srdce reagovalo upřímně, což ovlivnilo celé jeho tělo.
——Jsem idiot, i když už nejsem dítě.
Měl nenaplňující dětství, ale nebylo to tak, že by nikdy neměl štěstí. Šaherova nadace ho přijala jako sirotka poté, co jí bylo oznámeno, že byl opuštěn a jeho příbuzní byli pryč, a neochvějně ho vychovávali, dokud se nemohl stát nezávislým občanem Eustitie. Později se mu podařilo získat skvělou práci svých snů. Plně si uvědomoval, že chovat věčnou zášť vůči své matce za to, že ho opustila, bylo iracionální. I tak…
——I tak moje smutná minulost nezmizí.
Leon se zhluboka nadechl, aby srovnal tlukot srdce. Violet němě seděla po jeho boku. Vítr foukal kolem nich a svými údery otřásal stromy. Cvrkání hmyzu se tiše ozývalo, oblohu zaplnilo nespočet hvězd a jedna kometa. Možná to nebylo nejlepší téma k diskusi během tak ideální noci.
Violetiny kdysi tiché růžové rty se nečekaně otevřely: „Mladý pane… vaše ctihodná matka pro vás byla velmi důležitá, že?“ Mluvila strašně ležérně, ale způsob, jakým vyslovila ‚důležitá‘, zněl, jako by si to někdo odněkud vypůjčil. Nezdálo se, že by do jejích slov byly řádně otištěny její skutečné pocity.
Leon se podíval na Violet. „Nejsem si tím už tak jistý, ale asi to bývala pravda. Musel jsem se tak cítit už dřív, protože ona byla moje rodina… A co tvoje?“
„Nemám žádnou rodinu. Byla jsem v armádě od malička a na takovou rodinu, na kterou se pán ptá… Mám pocit, že už o tom mám konečně mlhavou představu. Jen… byl tu někdo, kdo se mě ujal, když jsem byla dítě.“ Violet se otočila a podívala se na Leona, který nikdy neopustil hory, svýma oceánově modrýma očima. Její pohled, když zírala na jeho zelené vlasy, které prý byly výsledkem úžasné lásky, byl z nějakého důvodu výjimečně vážný.
„Nepřipadáš si osamělá, když nejsi po boku toho člověka?“
Na vteřinu se všechny Violetiny pohyby úplně zastavily. Zorničky se jí neúprosně třásly, což naznačovalo, že je v rozpacích. Jedna ruka nevědomky sáhla po její smaragdové broži. „Tohle říct… by mohlo být považováno za znehodnocující mě jako panenku. Nicméně, abych řekla pravdu, nedokážu rozlišit… pocity jako osamělost, smutek nebo láska. Vím, jaké to jsou pocity. Až na to, že nevím, jestli je sama cítím. To není lež. Vážně nevím… Přesto, jen tím, že to nevím, by to mohlo být…, že teď můžu být skutečně osamělá.“
Mohl by její slova popřít, kdyby je řekl někdo jiný. Ve způsobu, jakým ta tajemná žena mluvila, však byla cítit příchuť pravdivosti. Bylo to, jako by krásná panenka měla tělo a mysl loutky. Přesto si Leon její matoucí slova vryl do mysli.
V temnotě noci se Violet zdála menší než ve dne. I když vypadala jako panenka, ve skutečnosti jí nebyla. Byla to opravdová lidská bytost; dívka zabalená do deky.
„Ty… se příliš věnuješ své práci. I když si říkáte automatické zapisovací panenky, jste skrz naskrz normální ženské. Ne panenky. Určitě… musíš být osamělá. I já mám chvíle, kdy se cítím sám. O-Opravdu vzácně. Nemyslíš… občas na toho člověka?“
„Myslím.“
„Nebolí tě pekelně srdce, když jsi od něj několik dní pryč?“
„To souhlasí.“
„Nebudeš se cítit lehčí, až ho znovu uvidíš?“
Violet zavřela oči a její dlouhé řasy se spojily. Možná myslela na dotyčného. Nakonec se její modrá kukadla široce otevřela. „Myslím, že budu.“
Na její reakci, která byla jako dětská, se Leon rozesmál: „Haha… nemáš vlastně jen nízký mentální věk? To je ten pocit, který mám, když mluvíš.“
„Je to tak? Nerozumím věcem… protože jsem příliš dětinská?“
„Kdo ví? Je to něco, co lze rozpoznat pouze vnitřně. A pokud jde o toho dotyčného… jak se mu teď daří?“
Violet to zaskočilo a na vteřinu ztratila slova. „V tuto chvíli jsme od sebe, ale vždy se cítím, jako bych byla po boku té osoby.“
Byla to vyhýbavá odpověď. Způsob, jakým Violet mluvila o svém dobrodinci, způsobil, že si Leon představil starého muže jako jejího zákonného opatrovníka. Byl jistě přísný člověk, aby vychoval ženu, jako je ona.
„Ty… kdybys věděla, že se tahle osoba dostala do nebezpečné situace na druhém konci světa… když jsi byla se mnou ještě ve smluvním období, co bys udělala? Nevěděla bys, jestli ho dokážeš zachránit, i kdybys tam šla. Kdyby tam umíral, šla bys v takové situaci za ním?“
Výslech mohl být trochu drsný. Bylo zřejmé, že by šla zachránit někoho, kdo pro ni byl jako rodič, ale Leon si vyvolal chabá očekávání. Bez ohledu na to Violet jen mlčky zamrkala.
„Promiň. To byla moje chyba. Zeptal jsem se na něco divného. Je těžké odpovědět, že?“
„Ne, to není ono. Naopak.“ Odpověděla Violet a třela si hruď stejně jako Leon předtím. „Nepřichází v úvahu jiná odpověď než odejít a zachránit ho, ale pořád přemýšlím o tom, jak bych se mému pánovi omluvila… Opuštění mise je nepřípustné, ale jsem si jistá, že bych odešla, abych toho člověka zachránila. Souhlasila bych s jakýmkoli následným potupením a potrestáním. Pro mě je ten člověk prakticky sám svět… kdyby zemřel, byla bych raději mrtvá.“
Leon ztratil hlas, ústa otevřená při odpovědi, která vyšla tak hladce.
„Pán?“
„Ach, to nic… jen… nevypadáš jako typ člověka, který by říkal takové věci… Překvapilo mě to.“
„Opravdu? Sama sobě tak dobře nerozumím.“
„Ne… hm…“
„Mladý pane, promiňte, že vyrušuji. Ta kometa… Myslím, že její ohon začíná vypadat veliký.“
Když mu to řekla, Leon prudce ohnul krk, aby vzhlédl. Vysoko ve světě naprosté temnoty něco velkého jasně zářilo. Světelná koule podobná iluzi prořízla oblohu dlouhým ocasem, který se natahoval ve slabé záři. Jeho zářivá forma byla vyslancem světla, které rozbilo svět noci.
Pohledem bylo vidět, že se všichni přítomní báli existence tzv. komety, protože všichni, stejně jako když se zamilovali, zapomněli mrkat nebo dýchat. Záhadný zloděj nahoře ukradl všechno, dokonce i emoce a čas – takové bylo kouzlo těles, která sídlila nad oblohou. Když Leon spěchal nahlédnout do dalekohledu, byl schopen potvrdit, že jde o entitu, kterou tolik očekávali.
„Violet! Taky se podívej.“ Leon nedbal na to, o čem právě mluvili, byl ohromen nádherou komety.
Violet si s ním vyměnila místo a také se podívala. Její ústa se pootevřela obdivným výdechem. „Je to poprvé, co vidím hvězdu tak zblízka.“
„To není hvězda! Je to kometa! Díváš se pořádně? To se děje jednou za 200 let! Už to nikdy neuvidíme! Tohle je jednou za život… setkání jednou za život!“
„Ano, vidím to. Je úžasná… věci, které jsou tak krásné, skutečně existují.“
„To je správně! Úžasná, že?! Proto je astronomický výzkum tak skvělý!“
V okolí byly slyšet zvuky smíchu a otevírání lahví vína. Dokonce i členové personálu, které neznali, oslavovali kometu společně. Violet pustila dalekohled a zkoumala oblohu a prostor, ve kterém se právě nacházela. Pod nebesy těsně před východem slunce, nad horami uzavřenými v tichu, si lidé jednoduše užívali společnost jeden s druhým ke spokojenosti svého srdce. Tulácká automatická panenka do dalekohledu přimhouřila oči.
„Usmíváš se teď?“
Violet při pohledu na kometu, aniž by na otázku skutečně odpověděla, odpověděla nově nalezeným živým hlasem: „Mladý pane, astronomické pozorování je opravdu úžasné, že?“
Noc jednou za 200 let probíhala velkolepě a elegantně.
V poledne po pozorování Alleyovy komety Leon doprovodil Violet na lanovku poté, co předem požádal Rubellia o rychlou přestávku. Předchozí den spolu vedli přerušované rozhovory, ale oba teď byli úplně němí.
Lanovka pomalu stoupala zdola. Jakmile dorazí, už ji rozhodně nikdy neuvidí. Přesto Leon nedělal nic jiného, než že si třel hruď. Bolelo to nesnesitelně. Zdálo se, že jím pronikla skličující bolest, zatínala se a povolovala.
„Mladý pane, moc vám děkuji za pomoc se zavazadly. Mohu si to odsud odnést sama.“
I když to Violet řekla, zjistil, že není schopný jí předat kufr na kolečkách. Naklonila k němu hlavu.
„Hele, ty… ty…“ začal Leon chraptivě. Bylo vidět, že jeho tvář stále více rudne.
Ani nevěděl, co přesně chtěl říct. Kdyby byla muž a časem si mezi sebou vybudovali přátelství, mohl by jí klidně říct, aby ho znovu přišla navštívit. Byla to však žena, kterou měl nenávidět a místo toho se k ní beznadějně připoutal.
Žena jménem Violet se lišila od všech ostatních, které kdy potkal. Také city, které k ní choval, byly od samého začátku odlišné. Nikdy se nenaučil způsob, jak se rozloučit s někým, jako je ona.
——Kdyby máma… byla stále nablízku, zkopíroval bych to od ní?
U Leona bylo zlozvykem spojovat ztrátu matky s čímkoli. Zatímco ještě ani neotevřel ústa, lanovka dorazila.
„Mladý pane, zdá se, že je čas. I když to bylo na krátkou chvíli, děkuji, že jste se o mě postaral.“
„Ach, ne…“ Příliš zaváhal, než aby řekl, na čem opravdu záleželo. V Leonově mysli chaoticky vířily různé pocity. Smutek, frustrace, zášť a náznak úlevy místo hněvu.
Když jí tiše podával zavazadlo na vozíku, Violet se vděčně zdvořile uklonila. Pak se otočila na podpatcích a odešla od něj.
——Už se… nikdy nesetkáme.
Bílé záhyby její sukně se houpaly, stuha se chvěla a boty vydávaly lehký zvuk.
——Já… už se na ni nebudu moci dívat.
Mořská modř jejích očí, rubínové rty a zlaté vlasy byly věci, které kdy viděl jen v knihách.
——Já… už ji nikdy neuvidím.
Prázdnota jeho minulého já, která zůstala pozadu s cvaknutím zavírajících se dveří, napadala jeho tělo i nyní.
——Já… nechci na ni tady pořád čekat…!
Když si to Leon uvědomil, těsně předtím, než byla pryč, popadl Violet za ramena a donutil ji, aby se mu postavila čelem.
„Mladý pane?“ V jejích drahokamových očích se odrážely jeho rysy žalostně zkreslené hořkostí.
„Violet…“ Když ji držel, přirozeně se mu do rukou dostalo trochu síly. Protetické paže vydávaly ostrý zvuk, který splýval s tlukotem jeho vlastního srdce.
——Měj odvahu… jednou v životě!
První člověk, kterého si kdy přál přivítat ve svém srdci, byla tahle panenka, bývalý voják a absolutní kráska. Možná pro něj byla špatná partie. Ale právě proto, že byla taková, jaká byla, si ji oblíbil.
——Tahle láska, kterou jsem absolutně nemohl vypustit z úst…
„Violet, vím, že tě bude trápit, když řeknu něco takového, ale… chci to říct hned.“
——…mé srdce, mé emoce a já… k čertu s tím vším.
„Mám tě rád.“
——K čertu s tím vším.
„Zamiloval jsem se do tebe. V romantickém smyslu.“
Bylo to mnohem lepší, než muset snášet osamělost a nechávat si to navždy pro sebe.
Mezi oběma nastalo ticho. V celém Leonově těle od nohou nahoru začala pomalu hořet lítost. Trápila se. To bylo jasné.
——Pokud je to možné… chtěl jsem se rozloučit… aniž by mě nenáviděla.
Stane se tak dalším z mnoha mužů, kteří se jí vyznali?
„Mladý pane…“ Zdálo se, že Violet plyne čas pomaleji kvůli překvapivému vyznání. „Mladý pane… já…“ navzdory tomu, že byla normálně klidná, její hlas se netypicky zasekl.
——Co je špatně? Odkopni mě.
Během svého pobytu se musela vypořádat s flirtováním od tolika mužů. Pravděpodobně to bylo stejné, kamkoli šla. Bylo by v pořádku, kdyby jako vždy použila svůj rezervovaný postoj jako panenka.
„Já…“
Violet to však neudělala. Její pohled bloudil kolem, obrátil se k Leonovi, pak k vlastním rukám a nakonec sevřela smaragdovou brož. Pevně ji sevřela, jako by potvrdila existenci něčeho.
„Já… když jste mi ukázal hvězdy, cítila jsem, že to byl tak skvělý okamžik.“ Její tón byl jiný než obvykle. „Jsem si jistá, že to bylo to, čemu se říká ‚bavit se‘, a jsem vám nesmírně vděčná, že jste mi to umožnil.“
Žena jménem Violet Evergarden byla téměř jako anorganická panenka, nedosažitelná květina.
„Měla jsem vrtkavý pocit… že se mnou zacházíte jako s normální dívkou.“
Byla typem ženy, která by řekla, že úplně nerozumí pocitům, a pak se někde zadrhla.
„Nicméně…“
Bez ohledu na to, ve skutečnosti to rozhodně nebyla pravda.
„Nemám pocit, že bych chtěla být s mladým pánem tímto způsobem. Jak jste mě popsal, jsem dítě… nezkušené jako lidská bytost… nemající ponětí, zda se někdy odteď zamiluji. Jsem už taková. Přesto, pokud se ještě někdy setkáme, přeji si s vámi strávit čas ještě jednou. Způsob, jakým to chci udělat, se možná liší od toho vašeho, ale takhle to cítím.“ Violet důrazně potvrdila: „Opravdu.“
Leon vydechl s „áách“. Hlava mu prudce poklesla. „Je to tak…?“
Bylo to mnohem lepší odmítnutí, než si představoval. Zůstal bez pláče hlavně kvůli své vysoké úrovni sebeúcty.
„Omlouvám se…“
Když požádala Leona o odpuštění, mírně zavrtěl hlavou, aby mu nevytryskly slzy. „Nejsi ničím na vině. Já… jsem na vině. Takhle tě zaskočit na cestě domů.“
„Ne.“
„Způsobil jsem ti potíže.“
„Ne, nic takového. Já… právě teď jsem si jistá…“
Violet se zjevně pokusila říct něco nesmírně důležitého. Leon předpokládal, že ano, donutil své oči, tence zúžené, aby se na ni podívaly. Před jeho rozmazaným zrakem byla jeho první láska.
„…v tomhle okamžiku…“
Stojí přímo tam.
„…jsem velmi ‚šťastná‘.“
S výrazem dívky stejného věku jako on, který si ještě zachoval dětinské stopy.
——Co, takže přece jen má city?
Měl chuť se smát, ale spíš by se mu nahromadily slzy, kdyby to udělal. Způsobila to ona, která od začátku do konce neprojevovala mnoho emocí. Nebylo to takhle lepší? Jeho zraněné srdce mohlo znovu povstat.
„Violet.“
„Ano?“
„Já… já… jsem právě součástí oddělení rukopisů, ale… pravdou je, že jsem chtěl být jedničkou ve sbírce literatury, jako byl můj otec.“
Violet bez odmítnutí naslouchala náhlému, zvláštnímu tématu.
„Doufal jsem, že se s ním moje matka vrátí, když tu počkám… a zavřu se na tomhle místě, aniž bych prozkoumával svět, dokud nebudu úplně starý. Byla možnost zůstat tady, tak jsem si to pořád přál. Ale… teď…“ mluvil neurčitě, Leon se nějak dokázal vzchopit, „…teď jsem se rozhodl. Pojedu do světa jako ty.“
Jak se odrážel v jejích očích, nebyl ani v nejmenším chladný.
Bylo trapné ukázat dámě takovou stránku jeho charakteru. Tahle jeho část ve skutečnosti nebyl on sám. Zatímco si to myslel, pokračoval ve vypouštění slov: „Mohl bych se zaplést do nebezpečných věcí. Možná přijdu o život, aniž by po mně zůstala i mrtvola jako s mými rodiči. Ale… ale… to je dobře. Myslím, že si tuhle cestu vyberu.“
Violet jeho slova přijala bez popichování. „Ano.“
Leona při její upřímné odpovědi zapíchalo v hrudi. „A pak, jednoho dne, se určitě někde pod noční oblohou znovu setkáme. Jsme kamarádi potulní cikáni. Až se to stane, budeš…“
——…se dívat znovu se mnou na hvězdy?
Než Leon skončil, Violet široce přikývla. „Ano, můj pane.“ Oči se jí zúžily stejně, jako kdyby komentovala, jak úžasné věci to byly.
Vnitřek Leonovy kdysi silně pulzující hrudi se okamžitě změnil, když zíral na to, co by se normálně nepovažovalo za úsměv. Už ho nic nebolelo.
„Budu se těšit.“
Už necítil žádný smutek.
——Co… takže tenkrát taky…
I když skutečnost, že se museli rozloučit, se nedala změnit, měl ji přimět, aby se otočila, i když násilím. Dlouho litoval nedostatku iniciativy.
Leon se od Violet trochu vzdálil. Těsně předtím, než se dveře zavřely, zašeptala sladkým hlasem: „Mladý pane, pracuji pro Poštovní společnost C.H.. Přijdu kamkoli si moji zákazníci přejí. Nicméně v noci, když všichni spí, jsem, jak říkáte, jen žena. Prostě Violet Evergarden. Jestli mě někdy uvidíte pod hvězdným nebem, prosím, nezapomeňte na mě zavolat. Do té doby se pokusím zapamatovat si jména alespoň několika hvězd.“
Jakmile se dveře se skřípěním zavřely, lanovka začala klesat. Ruka, která držela Leonovu hruď, se pohybovala ve vzduchu, když neobratně mával. Violet mu to vrátila.
Když její postava byla v dálce jen pouhé smítko, Leon odešel z plošiny a zamířil na své pracoviště. Když to udělal, byl hluboce zamyšlen.
Druhá panenka, kterou Violet nahradila, dorazí dnes odpoledne. Měli hromadu práce.
Jeho žádost o převedení nebude v dohledné době schválena. Jakmile by se odvážil vydat do vnějšího světa, aby se někde setkal s Violet, jak popsala, měl by asi takovou „hvězdnou“ šanci, stejně jako kometa, která kolem proletí jednou za 200 let. Přesto necítil žádný strach, pouze povznesení. Určitě by už nikým nepohrdal za to, že k němu zavřel zády dveře.
Takový byl výsledek slibu téhle dívce.
Jedné noci, nějakou dobu po onom dni, pod hvězdnou oblohou v pusté zemi, jejíž jméno ani neznal, zahlédl potulný učenec člověka se zlatými vlasy, které se třpytily v měsíčním světle. Když na ni váhavě zavolal, otočila se a zamumlala sladce zvonivým hlasem: „Už je to velice dlouho.“
Snil o tom dni a vždy přemýšlel, co říct, kdyby se ještě někdy viděli. Pokud by se setkali pod bezmračnou noční oblohou, mohli by mluvit o její kráse. Kdyby byl deštivý den, mohli by mluvit o mýtech souvisejících s hvězdami. Kdyby to byl den jako ten, ve kterém přišla kometa jednou za 200 let, mohli by mluvit o minulosti, ve které ji společně sledovali. Nicméně, bez ohledu na to, jak daleko před takovou příležitostí bylo nebo jak moc se do té doby změní, byl si vědom, že city, které k této osobě choval, neustoupí.
„Zapamatovala sis jména alespoň několika hvězd?“
To, co vyšlo z jeho úst, byla odlišná věta od těch, které předem plánoval, ale dotyčná přikývla, jako by byla velmi šťastná. Ta spontánní, přirozená reakce přišla od někoho, kdo kdysi tvrdil, že nerozumí pocitům. Byl to tak jednoduchý skutek, a přesto způsobil, že uvnitř jeho hruď přetékala nesnesitelnou dávkou náklonnosti a také hroznou bolestí.
„Violet, ty…“
Leon ukázal ukazováčkem k nebesům. Na opuštěné noční obloze oslnivě zářila záře podobná lesku drahokamů, což se velmi hodilo ke dni shledání.
——Ponechme stranou skutečnost, že tě stále miluji. Prozatím jen…
„…pokud máš čas, nestrávíš ho se mnou?“ zeptal se mladé ženy a hvězdné oblohy.