Novelista a panenka, část druhá
Zbývaly už jen tři dny s Violet, když se Oskar konečně vymanil z nečinnosti. Mohl za to jeden příběh. Zásobil ji příběhem o dobrodružství a záhadném příběhu. V popředí byla mladá hrdinka. Její cesta křížem krážem byla plná setkání všeho druhu. Během putování se z ní stal jiný člověk než bývala. Vzorem pro hrdinku byla Oskarova dcerka. Na konci příběhu se vrátila domů, kde dlouho nebyla. Doma na ni čekal již zestárlý otec. Skoro by ji nepoznal, jak se ve tváři z malé holčičky změnila v mladou ženu. Se slzami na tvářích prohlásila: „Pamatuješ si mě?“ Pak splní svůj starý slib, že bude tancovat na plovoucích listech jezerní hladiny.
„Pro člověka je nemožné chodit po vodní hladině.“
„Potřebuji si to představit. Prosím. V příběhu to bude schopná udělat pomoci vodního ducha, který ji na cestách ochraňoval.“
„I kdyby tomu tak bylo… Tak se na tuhle roli nehodím. Dívka z příběhu je veselá a okouzlující. Je roztomilá. Naprostý opak mě samotné.“
Byl to bod, kdy došli do slepé uličky. Vše byl spisovatelův nápad. Požádal ji, aby se převlékla jako hrdinka a cákala kolem sebe vodu z jezera. Předtím ji požádal, ať mu uklidí dům, vypere a postará se o domácnost. A teď tohle. Předpokládal, že zastane cokoli. Violet konečně dosáhla svého limitu v roli klidné pracující ženy. „Jste prostě nemožný.“
„Tvoje vlasy připomínají její vlasy. Kdyby sis je rozpustila a oblékla si letní šaty…“
„Pane… moje úloha je především role zapisovatelky. Jsem zapisovací panenka. Nejsem ani vaše manželka, ani milenka. Nemůžu zastávat roli někoho jiného.“
„Já to vím. Není to tak, že bych o tobě měl oplzlé představy. Je to tím… jak vypadáš. Víš, kdyby byla má dcera naživu, byla by určitě stejně vysoká a… tak jsem to myslel.“
Violet najednou znejistěla, jelikož tuto myšlenku odmítala. Výraz ve tváři se jí změnil. „…Až doteď jsem se domnívala, že máte osobitý… vkus. Nevěděla jsem, že jste ztratil dceru.“ Kousla se do rtu. Na tváří se jí objevil výraz zápolení se svědomím. Za těch několik dní si Oskar uvědomil něco o Violet. V bitvě dobra a zla byla jistě na straně dobra. „Jsem zapisovací panenkou… existuji, abych splnila přání zákazníků… teď cítím, že je váš požadavek v rozporu s mým profesionálním dekorem.“
Bylo mu ji líto, když viděl, jak si pro sebe mumlá klady a zápory. Rozhodl se zkusit poslední krok.
„Pokud bych mohl vidět jen tu scénu, jak dospělá dcera přichází domů splnit slib, vím, že bych byl schopný napsat ten scénář. Jsem si jistý. Budu rád, když se necháš přesvědčit. Zaplatím ti dvakrát tolik. Ten příběh pro mě znamená vše. Když to napíšu, bude to začátek mého nového já. Nová životní etapa. Prosím.“
„Ale… nejsem hračka, která by se převlékala.“
„Pokud to tak cítíš, přísahám, že nepořídím žádné fotografie.“
„Chtěl jste mě fotografovat?!“
„OK! Žádné fotografie! Vypálím si obraz do paměti a použiju ho při psaní. Violet, prosím.“ O chvíli později stála se staženou tváří a přemítala o návrhu, ale nakonec ji obměkčila Oskarova houževnatost. Někdo by řekl, že je ten typ, co se nechá lehce přemluvit. Oskar, nadšený souhlasem, vylezl ze své dlouholeté ulity a zamířil do města koupit pěkné šaty a paraple. Přinesl dvoubarevné šaty s bílou krajkou nahoře a modrou dole a stuhou kolem pasu. Paraple bylo nebesky modré s bílými pruhy a vršek byl lemovaný volánky. Vypadala, že ji paraple potěšilo a potom, co jí ho předal, ho rychle rozevřela a zavřela, rozevřela a zavřela a potom s ním točila v rukách.
„Ty jsi ještě nikdy neměla deštník?“
„Měla. Ale nevěděla jsem, že existují tak rozkošné.“
„Opravdu? Stále se tak hezky oblékáš. Myslel jsem, že móda je tvoje hobby.“
„Oblékám se dle nařízení nadřízených v agentuře. Nechodím do krejčovství nebo podobných obchodů často.“ Byla jako dítě, kterému vybrala šaty matka. Oskara napadla další myšlenka. Možná je mnohem mladší než jsem odhadoval. Najednou mu připadala víc dítě než žena. Rychle jí navrhl, aby si převlékla šaty než se rozmyslí. Byl začátek odpoledne. Nebe jemně zatažené. Déšť neměl přijít, ale jeho vůně visela ve vzduchu. Chladný vánek pofukoval, zvěstoval podzim, ne však krutý, lezoucí pod nehty.
Oskar už vyšel ven, aby čekal. Sedl si do dřevěného křesílka, které si přinesl k jezeru a začal kouřit fajfku. Od Violetina příjezdu se vyvaroval kouření. Po dlouhém půstu mu kouř pronikal dolů do břicha. Uběhlo několik minut, co vyfukoval kroužky, které líně visely ve vzduchu, když ticho protrhl skřípot vrzajících vchodových dveří. „Omlouvám se za čekání.“
Otočil krk, aby zachytil její nádherný hlas. „Bez… problémů, má milá“, chtěl říct, ale byl tak zaražený, že nevyloudil žádná slova. Se slovy zaklíněnými v krku na ni zíral s údivem. Bylo to jako když ji poprvé spatřil. S vlasy rozpuštěnými měla natolik šarmu, aby ukradla čas každému, komu na ní ulpěly oči. Spletené vlasy jí splývaly podél postavy v jemné křivce. Bylo to mnohem déle, než očekával. Více než to. Pokud by byla v tomhle věku, vypadala by takhle. Přemítal o všech těch rocích, které býval mohl strávit sledováním, jak se jeho dcera obléká a hraje si. V hrudi mu vyvstal palčivý pocit.
„Jste spokojen, jak vypadám v šatech, které jste mi vybral?“ Jednou rukou uchopila lem sukně a otočila se dokola. Bylo to jakoby připlula do tohoto světa podzimních barev z jiné říše. Taková byla krása dívčiny mladé tváře.
„Pokud vás to potěší, půjdu pomalu k jezeru a vy můžete začít s pozorováním… To jste měl na mysli, že? Pro scénu, kterou byste chtěl sepsat? Byl byste radši, kdybych jen na pár vteřin kráčela po hladině, než abych se procházela v těchto šatech. Pane Oskare, nechte to na mě. Jsem velice mrštná. Aspoň na okamžik vám poskytnu scénu, po které lačníte.“
Zaneprázdněn půl tuctem emocí kývl a zamumlal souhlas. Violet jeho výrazu nevěnovala pozornost a sdělovala mu slova obvyklým chladným věcným tónem. Mladá dívka před ním byl někdo úplně jiný než jeho dcera. Ačkoli měla ty samé lokny, neměla jiskru v očích. Deštník měla zavřený. Pevně ho uchopila do jedné ruky a dala si ho na rameno. Potom si popošla a zírala na hladinu, jakoby dělala propočty.
Krása podzimu povadla a upadla a jeho stopy se rozptýlily na jezerní hladině. Vítr foukal v krátkých nepředvídatelných poryvech, jednou foukal, podruhé utichl.
Dívka ponořila špičku ukazováčku mechanické ruky do vody a zdvihla ruku nad hlavu, aby otestovala vítr. Oskar ji podrážděně sledoval. Najednou se napnula. Nohy se jí pevně zabořily s křupnutím do země a beze známky úsměvu otočila hlavu na scénáristu. „Nebojte. Postarám se o to, aby všechno šlo podle vašich představ.“
Jak se slova rozlétla vzduchem, začala se pohybovat kupředu. Mezi ní a jezerem byl ještě kus, ale v mžiku ho dokázala překonat. Doslova vypadala, že se pohybuje rychle jako vítr.
Při posledním kroku, kde se setkával břeh jezera se zemí, se odrazila s velkou silou a zanechala za sebou hlubokou stopu. Její silné nohy ji pozvedly obdivuhodně vysoko do vzduchu, že to vypadalo, jakoby se chystala kráčet po schodech do nebe. Oskar otevřel nad jejími neobvyklými pohyby ústa dokořán. Všechno se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu.
Když dosáhla vrcholu svého velkého skoku, zvedla ruku s parapletem. Náhle se rozevřelo, jako květina kvetoucí na obloze. Volánky na okrajích se zatřepetaly.
Jako na signál vítr zesílil a popohnal Violet s parapletem vzhůru k nebi. Sukně se jí ve vzduchu vzdouvala, jak se snášela dolů. Sem tam se zableskla bílá spodnička. Nakonec se její pečlivě sešněrovanou špičkou boty jemně dotkla lístku plujícího na hladině.
Ten moment. Ten okamžik. Jediný obraz. Do sítnice se mu vypálil jasně detailní obraz jakoby pořizoval fotografii. Obrys paraplete, třepetající se sukně a dívky, která se vznášela nad vodní hladinou. Bylo to dílo čarodějky. Na mysl mu přišel poslední okamžik dne, kdy se jeho dceři zastavilo srdce a slova, která pronesla: „Jednoho dne. Jednoho dne ti zatancuji. Na hladině jezera u našeho domu teď tak vzdáleném. Až budou listy unášeny podzimním větrem.“ „Jednoho dne.“ „Jednoho dne ti zatancuji.“ „Otče.“ Ten hlas. Její hlas. Myslel si, že ho dávno zapomněl, ale ozýval se v jeho myslí. Nevěděla jsi to, ale vždy jsem toužil, abych tě slyšel jak mě voláš. Ani tisíc zvolání by nebylo dost.
„Jednoho dne ti zatancuji.“
Ten sladký křehký hlas.
„Jednoho dne ti zatancuji, otče.“
Tvůj hlas mi byl líbeznější než jakákoli píseň.
„Jednoho dne ti zatancuji.“
Ano, takhle to bylo. Přesně takhle. Přivodit mi úsměv na tváři s dokonalou nevinností. Přesně tak jsi to řekla. Zapomněl jsem tvůj slib. Zapomněl jsem na všechno. Uplynulo hodně, hodně času, co jsem si na tebe vzpomněl. Jsem rád, že tě znovu vidím. Že tě znovu vidím… i když je to ve snu. Moje zlatíčko. Moje dceruško. Moje… Moje… Můj jediný poklade. Musela jsi tušit, že slib nedodržíš. I tak jsi mi to slíbila. Ten slib… tvoje smrt… vysálo mě to do podoby, v jaké jsem nyní, dosud živý. Prodloužilo mi to život až dodnes. Klopýtal jsem životem a hledal po tobě stopy. I když jsem toho vždy litoval, byl mi udělen tenhle okamžik. Nejsi to ty. Ale na tu krátkou chvíli byla ona tebou.
Jediný pomíjivý moment štěstí, sjednocení, přijmutí. Tak moc jsem chtěl vidět ten pohyb. Možná to mě udržovalo naživu.
Ty, jejíž jméno jsem nemohl v truchlivosti zašeptat. Čekal jsem tak dlouho, abych tě mohl vidět. Ještě jednou, moje zlatíčko. Poslední rodina, která mi zůstala. Ach, jak dlouho jsem čekal. Tak dlouho jsi mi chyběla. Miloval jsem tě.
Zatěžkán štěstím, chtěl se usmát. „…Oho… Oho…“ Z úst mu unikly jen vzlyky. Dříve, jako by mu slzy zamrzly, teď se mu linuly po tváři. „Ach… Nemůžu…“ K uším mu doléhal tikot hodinových ručiček. Po dlouhé době rozmrzlé srdce hlasitě bilo. „…tak moc… tak moc…“ Rukama si zakryl tvář, ale když zjistil, že je vrásčitá, odtrhl je. Jak dlouho stál čas od doby, co obě zemřely?
„Ach jak já si přeju, abyste nezemřely…“
Zašeptal hlasem smíšeným se vzlyky, tvář zkroucenou smutkem. „Abys zůstala naživu… zůstala naživu a vyrostla… Chtěl jsem tě vidět, jak vyrosteš v mladou a krásnou ženu. Chtěl jsem tě takovou vidět. Vidět svýma vlastníma očima. Pak bych zemřel já jako první. Dříve než ty. Ve stáří, kdy by ses o mě starala. Takhle jsem chtěl zemřít. Ne tak, že se já staral o tebe do úplného konce. Ach jak mi chybíš…!“
Slzy v očích mu překypovaly. Stékaly mu po tvářích a dopadaly na zem ve velkých kapkách. Do jeho plačtivého světa vniklo šplouchnutí, jak Violet dopadla do jezera.
Oskarovy myšlenky zmizely stejně rychle jako přišly a hlas dcery se znovu vytratil. I představa, jak se usmívá, mu vyklouzla z mysli stejně jako když praskne mýdlová bublina. Oskar se snažil zablokovat svět dlaněmi. Pevně semkl oči jako gesto odmítnutí reality. Zoufale se pokoušel odříznout se od tohoto světa, ve kterém byla mrtvá. Ach, bylo by pro mě lepší, abych na místě umřel. Bez ohledu na to, jak dlouho truchlím, se ani jedna nikdy nevrátí. Mé srdce, můj dechu, prosím vás, přestaňte. Manželka s dcerou mi umřely a od té doby je pro mě život jako smrt. Na místě bych si přál, aby mi hlavu provrtala kůlka.
Jako květ, který už nemůže žít, jakmile se zbaví okvětních lístků. Jenomže i když modlitbu opakoval po milionkráté, nikdy se nesplnila. Vím, už jsem se stomilionkrát modlil.
Nech mě umřít. Nech mě umřít. Nech mě umřít. Pokud mě necháš žít osamoceného, raději bych zemřel a byl s nimi. Ani jednou se to nesplnilo, ani jednou.
„Pane!“ Z druhého, zapuzeného světa, uslyšel hlas. Přicházel od někoho žijícího ve stejné době jako on. Hlasu docházel dech a přibližoval se.
Jsem… naživu. Jsem stále naživu. A v tom životě bojuji, abych v nějaké formě zachoval ty, které jsem miloval a ztratil. Modlitba nemusí být vždy vyslyšena, ale pro Oskara konfrontovaného temnotou, kterou neproniklo žádné světlo, se i tak obrátil. ‚…Ó Bože, prosím. Pokud teď nezemřu, tak prosím zařiď, ať je dcerka šťastná a můj příběh ji potěší. Nech ji zůstat po mém boku. Nech ji setrvat po mém boku navždy. I když jen v tomto příběhu. I když jen jako imaginární dceru. Prosím, ať je po mém boku.‘ O to žádal. Mezitím jeho vlastní život pokračoval.
Oskar vyjekl hlasem neslušícím jeho věku. Před ním se zjevila Violet, promočená od hlavy až k patě. Voda z ní okapávala a její pečlivě nastrojené šaty byly zničené. Zdálo se, že je šťastnější než byla kdy předtím. Jeden by řekl, že výraz na její tváři vypadá jako úsměv. „Viděl jste to? Myslím, že to byly tři kroky.“ Oskar nemohl říct, že přes slzy nic neviděl. Místo toho, kdy se snažil vysmrkat, řekl: „Ano. Ano, viděl jsem tě. Děkuju, Violet Evergarden.“ Slova pronesl s upřímností od srdce a vděčností. „Děkuji, že jsi mi splnila sen. Děkuji. Cítím se, jako bych spatřil zázrak. Nevěřím, že bůh existuje, ale jestli ano, tak jsi to ty.“
Violet na něj pohlédla. „Pane, jsem automatická zapisovací panenka.“ Odpověděla ledabyle, aniž by popírala nebo potvrzovala existenci boha.
Poté jí napustil vanu, jelikož byla celá promočená. Odmítala před ním konzumovat jídlo, ale každý den si napouštěla vanu a určitě spávala v ložnici, kterou jí poskytl. Na robota vypadala velice lidsky. Moderní civilizace je opravdu obdivuhodná. Vědecký pokrok je pozoruhodný.
Nebylo by korektní nechat promočenou dívku, i když je to mechanický stroj, v mokrých šatech. Pomyslel si, že bude potřebovat něco na převlečení, a tak popadl jeden ze svých županů a zamířil ke koupelně. Je to dávno, co měl v domě někoho, kdo používal koupelnu a tak mu úplně vyklouzlo z mysli, aby zaťukal. Vkročil do koupelny. „A…aha, p…pro…miň? Ha?“ Oskar byl ochromený natolik, že nemohl najít slova. „…Co se to děje?“
Před očima se mu objevil obraz mladé ženy. Byla okouzlující a mnohem krásnější než jakákoli vyobrazená nahá žena z období renesance. Ze zlatých kadeří jí padaly na zem kapičky vody. Očí jí jiskřily perfektní modrou, kterou nemohl žádný štětec zachytit. Pod nimi plné rty, delikátní krk, nápadná klíční kost, kulatá ňadra, ženské křivky… Jako kontrast jí z ramen trčely dvě umělé mechanické ruce, které vypadaly, jako by je někdo přilepil. A to ostatní. Pokrytá jizvami, každý kousek kůže až na ruce byl z masa a krve. Každičký kousek jejího těla vyprávěl příběh. Nebyl to mechanický stroj nebo panenka. Byla to lidská bytost. V naprostém šoku zjistil, že jeho oči skenují její tělo znovu a znovu.
„Pane…“ Violetin tón byl drsný. Oskar, který stál celou dobu jako přimrazený s očima upřenýma na ni, se konečně vzpamatoval. „Ááá! Áááááááh! Ááááááááááááhh!“ Ironicky to byl on, kdo křičel. Po tom, co si vyprázdnil plíce křikem, napůl rudý v obličeji, napůl v pláči, udeřil na Violet: „Ty jsi člověk?“ Zabalujíc se do osušky, mu odpověděla: „Pane, jste opravdu nemožný.“
Když tato slova tiše pronášela s mírně sklopeným pohledem, ve tvářích se jí objevil dotek růžových kvítků. „Automatická zapisovací panenka.“ Oskar o tom slyšel nejprve od přítele a po Violetině příjezdu si myslel, že je zástupkyní tohohle názvu.
Když vyprávěl příteli o tom, jak si ji spletl se strojem, kamarád se rozesmál. Když zklidnil, podíval se na Oskara s popudlivým výrazem a řekl: „Byl jsi opravdu dlouho odloučený od světa.“
„Ha! Aby stroj vypadal takhle. Dokážeš si to představit?“
„Jak jsem to mohl vědět? Říkával jsi: robot tady, robot tam!“
„Naše technologie není tak pokročilá. Jde o to, že máme takové, které vlastně nejsou mechanické stroje. Jsou jaksi… kurióznější než Violet. Myslel jsem, že izolovaný člověk jako ty ho nebude potřebovat. Ona byla málomluvná, ale měla talent na „vyléčení“ lidí. S tebou odvedla docela dobrou práci, co?“
„Jo.“ Byla tichá, ale ano. Byla to hodná dívka.
„Řeknu ti co. Nechám ti poslat další zapisovatelku, aby ti prozatím pomohla se psaním. Tentokrát ne lidskou. Neočekávej někoho jako Violet Evergarden.“
Zanedlouho dorazil k domu u jezera malý balíček. Uvnitř byla malá panenka, absolutně nic takového jako Violet Evergarden. Byla to mechanická zapisovací panenka na způsob psacího stroje, která dokázala zpracovat jakýkoli lidský hlas a dokumentaci, oděná v roztomilých šatičkách a tiše sedící na jeho stole.
――Rozumím, tohle je něco velmi výjimečného.
„Nikdo jako Violet.“ Na tváři se mu objevil úšklebek.
Prázdným pohledem hleděl do pracovny a představoval si tvář zapisovatelky, která byla již pryč.
„Jsem tak osamělý.“ Pronesl nahlas a očekával její odpověď. „Jste prostě nemožný, pane,“ které zaznělo čistým důrazným hlasem.
Rty na tváři poodkryly jemný náznak úsměvu na jinak přísné tváři. I bez její přítomnosti si byl jistý, že slyší její hlas.
***