PROSÍM O NEŠÍŘENÍ PŘEKLADU, TEN PATŘÍ VÝHRADNĚ NA STRÁNKY TAKENOKOKORO.CZ. DĚKUJI. 🙂
PROLOG – AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA
Od té doby uplynul nějaký čas, než se z tohoto termínu stala velká móda. První panenka byla vytvořena dr. Orlandem, světoznámou špičkou mezi mechanickými stroji. Všechno začalo, když jeho žena Molly, novelistka, si začala stěžovat na zhoršený zrak. Molly, která zasvětila většinu svého života slovům, byla sklíčená z toho, jak se jí vytrácejí. Když oslepla, vypadalo to, jakoby se i její síla vytrácela. Doktor Orlando nemohl unést pohled na svou drahou manželku a tak vynalezl automatickou zapisovací panenku.
Byl to zlepšovák schopný nahrávat mluvená slova – jako „propůjčené pero“. Zpočátku byl výtvor zamýšlen jen pro jeho ženu, ale model se časem rychle rozšířil a brzy se objevily tyto panenky ve spoustě domácností. Dneska jsou panenky velice používané a dají se pronajmout za nízkou cenu.
Novelista a panenka
Roswell bylo město plné zeleně, malebně zasazené do krajiny. Leželo mezi úpatími vysokých hor. S těmito přednostmi byl Roswell znám jako letovisko, město s letními rezidencemi a chatami.
Na jaře zářila krajina květenou lákající jejich obdivovatele. V létě vyhledávali turisté chvíli oddechu u proslulého vodopádu. Na podzim déšť plný listí pohladil na duši a v zimě propůjčila krajina světu tichý poklid. Každé období mělo něco do sebe. Byla to krajina pro návštěvníky přitažlivá, v jakémkoli ročním období.
Vily po celém městě zdobily pestrobarevné střechy, malé i velké. Nebylo tu levno. Jednoduše, vlastnit dům v Roswellu bylo znamením bohatství. V srdci města vytvářely krámky jakousi hlavní třídu a útočiště pro nespočetné davy turistů. Během prázdnin byla ulice ucpána nakupujícími, hemžící se nelibozvučnou písní ulice, typickou pro město. Vystavované zboží se nedalo pominout a tak vlastně dávalo městu pocit vzdálené ciziny. Většina obyvatel Roswellu hledala klid a tak si stavěla vily na okraji města. Ti, kdož se usadili jinde, byli považováni za výstřední.
V Roswellu byl právě podzim. Cirokumulus se vznášel vysoko na obloze. Daleko od úpatí hor bylo malé jezero, skoro zapomenuté místo ve srovnání se šňůrou turistů v centru města. A u toho jezera stála tiše jedna malá chata. Kouzelné postarší stavení s různorodou fasádou. Mnozí by je nazvali zchátralým, na kterém dlouho nespočinuly lidské ruce. Muselo se prvně projít obloukovou bránou, zbělenou díky dlouhodobému přátelství se sluncem. Odtud vedla krátká cesta přes zahradu zarostlou pýřím a bezejmennými květinami. Nakonec se na konci cesty objevil dům samotný.
Zdi z červených cihel byly v takovém rozkladu, že byste si pomysleli, že je majitel nehodlá pospravit. Sem tam se ukázala popraskaná střešní taška. Dříve spořádané, dnes roztříštěné. Hned vedle dveří se pnula vinná réva, ovinutá kolem houpačky, která se již nikdy houpat nebude. Byl to důkaz, že tu je dítě, které tady už dlouho není. Majitel chaty byl muž v nejlepších letech. Jmenoval se Oskar. Byl to scénárista pracující bez přetvářky, bez pseudonymu. Měl rudé kudrnaté vlasy a jeho brýle s černými obroučkami naznačovaly, že stěží mohly nést tlustá skla, za jejichž cenu byly koupeny. Oskar měl mírně shrbená záda, avšak jeho tvář byla svěží, propůjčující mu nádech mladistvosti neprozrazující jeho věk. Jako citlivý na chlad nosil vždy svetr.
Tak či tak, Oskar byl nezajímavý muž, sotva hodící se na nějakého hrdinu. Pro Oskara nebyla chata letním sídlem. Roswell byl jednoduše domov a v tomto domě Oskar žil. Nebyl postaven jen pro něj, ale i pro jeho manželku a dceru. Pokoje byly prostorné pro tři lidi, ale nyní byly užívány jedním. Oskar žil sám. Jak manželka, tak dcera odešly na věčnost. Manželka podlehla nemoci, že si s těžkostmi mohl vzpomenout na její jméno. Krev v žilách se jí srazila a zablokovala je. Na to následovala smrt. Bylo to genetické. Jejího otce potkalo to samé. Oskar věděl, že jeho žena je sirotek. Slyšel plačtivý příběh o její rodině, která zemřela mladá. Ale až poté, co zemřela, pochopil pravý důvod. Na pohřbu se její blízcí přátelé svěřili Oskarovi. „Bála se. Myslela si, že kdyby to někdo věděl, nebyl by si ji býval vzal. A tak to držela v tajnosti.“ Když to zachytily Oskarovy uši, jeho myslí rezonovala jen jedna myšlenka.
„Proč?“ „Proč? Proč? Proč?“
Měla jsi to prostě říct. Měla jsi se mnou všechno sdílet. Je toho tolik, co jsme mohli udělat. Mohli jsme spolu hledat lék. Vynaložit na to tyhle přebytečné peníze. Bylo jasné, že si Oskara nevzala pro peníze. Vzali se ještě před jeho scénáristickým debutem.
Bývala knihovnicí v knihovně, kterou hojně navštěvoval. A byl to Oskar, který jako první na ni začal zírat. Tak krásná, myslel si. Ona má na starosti oddělení pro nově příchozí knihy. Jsou tam vždy tak dobré knihy. Jak se zamiloval do jejích knih, tak se zamiloval do ní.
„Proč?“
Rezonovala v něm sto milionkrát ona otázka. Vířila jeho myslí a nakonec se vytratila. Kamarádka jeho manželky byla dokonalá žena. Zatímco se Oskarovo srdce zmítalo nad ztrátou milované, ona se energicky věnovala dceři, která zůstala v jeho péči. Kdyby byl zanechán napospas sobě, nebyl by s to se celé dny najíst, takže jim do domu nosila teplé jídlo. Dívka naopak vzlykala po své matce, takže si s ní sedávala a jemně jí splétala vlasy do copánků, jako dělávala její matka. Snad, na kratičký moment, to mezi tou ženou a Oskarem zajiskřilo. Jedné noci, když Oskarova dcera ležela v posteli s vysokou horečkou a začala nekontrolovatelně zvracet, byla to ona, kdo vzal dívku do nemocnice. A byla to ona, ne Oskar, kdo si všiml, že je dívka postihnuta tou samou chorobou. Od toho dne se choroba postupně rozvíjela. Pro Oskara to však bylo příliš rychlé.
Zoufalý, aby se neopakovala nedávná tragédie, obrátil se na nejlepší lékaře v zemi. Pendlovali od jedné nemocnice k druhé. Oskar úpěnlivě prosil každého doktora, kterého potkal a skrze jeho prosby se dozvěděl o nové experimentální léčbě. Rozhodnutí se zdálo být jednoduché. Avšak každá mince má dvě strany. Dívka hlasitě protestovala s každým polknutím. Pohled na ní užíral jejího milujícího otce, jak se dny léčby natahovaly.
Nová léčba neprojevovala zlepšení jejích symptomů. Nemající žádné východisko, doktoři prohlásili, že je to plýtvání časem a stáhli se. Oskar byl zaplaven absurdní představou, že jeho zesnulá žena lákala dceru do záhrobí. Naříkal nad jejím hrobem: „Neber mi ji!“ Ale mrtvá nepromluvila. Oskar balancoval na hraně života a smrti. Nejspíš nepředvídaně, ale byla to kamarádka jeho ženy, kdo vybuchl jako první. Znavená nekonečným trápením o dívčin osud, přicházela méně a méně do nemocnice a nakonec přestala chodit úplně.
Oskar byl s dcerkou doopravdy sám. Dívka zůstala po rozsáhlé léčbě vychrtlá. Její mléčně bílá kůže byla nemocně žlutá a její kdysi růžová líčka byla sinalá. Její kdysi zlatavé vlasy teď vypadávaly. Oskar nemohl vydržet pohled na ni. Po nekonečné spršce nesmyslných otázek na doktory polevil. Dívka bude brát léky proti bolesti. Jakákoli další léčba přestane. Oskar se rozhodl, že jeho dcera nebude žít svůj krátký život v bolestech. Následující okamžiky byly pokojné. Strávili spolu šťastné dny. Za několik měsíců uviděl na její tváři úsměv. A tak pokračovalo jejích několik dní světla.
Byl nádherný podzimní den, když zemřela. Barva se vytrácela ze světa kapkou po kapce, ale nebe bylo světle modré a bez mraků. Z okna nemocničního pokoje byly vidět stromy oděné v červené a žluté. V nemocničním parku na trávě stála fontána poskytující úlevu znaveným. Na její vodní hladině tiše plavaly spadané listy. Každý list, který spadl na hladinu, plul, dokud se neseskupil s ostatními. A všechny bezcílně pluly. Nové listy byly přitahovány jakoby magnetem. I když staré a unavené ztratily životy, v období podzimu se seskupily do nádherné synchronizace. Jakmile je dívka uviděla, prohlásila: „Tak krásné. Způsob, jak se míchá dohromady barva vody a listů. Je to tak pěkné. Otče, myslíš si, že kdyby na ně někdo vkročil, že by po nich mohl chodit, aniž by spadl do vody?“ Ah, ta dětská nevinnost. Gravitace jasně zajistí, že se ten někdo smočí, ale Oskar nemohl oponovat. „A kdybys, holčičko moje, držela paraplíčko, mohla bys využít vítr a možná se nad ně vznést.“ Jeho tón byl laškovný. Chtěl na ní lpět ještě o trochu déle.
Jak poslouchala jeho slova, očka jí zazářila. „Ano. Ano, přesně to udělám. Jednoho dne ti zatancuju. Budu tančit na hladině jezeře u našeho domu, daleko odsud. Až na něm budou plout podzimní listy.“
Jednoho dne mu to ukáže.
Krátce nato začala kašlat. Jednou, potom několikrát. A pak, jakoby ji někdo ukradl, byla pryč. Bylo jí teprve devět let.
Když Oskar podebral její tělíčko, bylo hrozivě lehké. Příliš lehké na tělíčko postrádající duši. Byla vůbec kdy naživu? Byl to snad jen dlouhý sen? Do očí se mu vlily slzy. Dívka byla pohřbena společně s matkou. Oskar se vrátil do domu postaveném pro tři a začal žít tichý život. Byl finančně zabezpečený tak, že nemusel pracovat. Autorský honorář mu přinášel peníze pokaždé, když se použily jeho scénáře. Nikdy nebude muset žít z ruky do huby. Po několika letech truchlení za manželku a dceru, mu napsal známý z práce. Nezkusil by znovu napsat scénář? Bylo to na žádost elitní herecké společnosti, kde jakýkoli herec dožadující se, mohl být její součástí.
Pro Oskara to bylo ctí, že jej požádali, jelikož se na několik let odmlčel. Strávil tolik dní v marnivé nečinnosti, utápějíc se ve smutku a libujíc si v sebelítosti. Člověk je bytost, která se znaví. Ať už ve smutku nebo štěstí, nedokáže to prožít samotný. Tak byl nastavený. Oskar souhlasil s prací ve své druhé odpovědi, odhodlán pozvednout svoje pero ještě jednou. Jenomže zde začaly problémy. V zoufalství utéct tvrdé realitě, rozhodl se, že nepřijme a raději objal lahev alkoholu. S tím přišly na řadu prášky, aby mu zajistily aspoň hezké sny.
S pomocí doktora nějak dokázal zvítězit nad závislostí, ale jako následek se mu neustále třásly ruce. Ať už slova ležela na papíře nebo byla napsána na stroji, jeho snaha posunout se kupředu vypadala beznadějně. Hruď měl plnou slov, jen je potřeboval dostat ze sebe ven. Ještě jednou se obrátil na známého pro radu.
„Chápu to. Potřebuješ jenom automatickou zapisovací panenku.“
„Cože to?“
„Ach, příteli můj, byl jsi moc dlouho odtržen od světa… Mám o tebe obavy. Automatické zapisovací panenky. Všichni o nich vědí. Můžeš si je i vypůjčit. Sotva to něco stojí. Ano, uděláme to takto. Nechám ti ji zaslat na vyzkoušenou.“
„To mi má pomoci… panenka?“
„Ha! Buď si jistý, že ne ledajaká.“ A tak se Oskar naučil používat nový druh přístroje, jehož jméno se právě dozvěděl. Oskar a „automatická zapisovací panenka.“ Začátek, kdy se jejich osudy protkaly.
Na horské stezce se objevila žena. Ofina se jí třepetala ve vzduchu. Copy měla spletené kolem hlavy, svázané stužkou ze sametové červené. Její štíhlá postava byla oděna do sněhobílých šatů, svázaných v pase. Hedvábné šaty a skládaná sukně se andělsky zatřepetaly s každým jejím krokem. Smaragdová brož zářila připevněná nad jejími prsy. Přes šaty měla elegantní modrý pruský kabátek. Boty během let zhnědly do tmavě kakaové. Jak procházela vybledlou bránou Oskarovy chaty, držela v ruce těžce vypadající kufr. Když vstoupila do přední zahrady, poryv podzimního větru s sebou přinesl červené, žluté a hnědé listy tancující kolem ní jako tanečníci.
Její zrak zeslábl díky cloně utvořené z poletujících listů. Natáhla ruku k broži připevněné na prsou, pevně ji stiskla a potichu odříkala slova, která se ztratila v třepetajících křídlech podzimu. Nemaje, kdo by je uslyšel, rozplynula se široko do vesmíru. Nezbedný vítr ustal a ženě se vrátil odhodlaný výraz. Rázně pokračovala ke dveřím. Jedním prstem ukrytým v černé rukavici stiskla zvonek.
Zvonění se rozléhalo jako vřískot unikající z pekla. O chvíli později se otevřely dveře. Ze škvíry dveří vykoukl rudovlasý majitel. Bylo těžké odhadnout, zda-li se právě probudil anebo nespal vůbec. Zjevně nebyl v rozpoložení přijímat návštěvy. Jak vlasy, tak oblečení bylo neupravené. Nedokázal na ni hledět než s údivem. Byl jasně unesen jejím osobitým zevnějškem. Nebo jej zaskočila její neobyčejná krása. Až po chvíli si všiml, že celou dobu zatajoval dech.
„Vy jste… ta automatická zapisovací panenka?“
„Ano, správně. Sdělte mi prosím, s čím mohu pomoci a já vám ráda vyhovím. Automatická zapisovací panenka, Violeta Evergarden k vašim službám.“ Tato slova pronesla pohádkově blonďatá, modrooká kráska, bez náznaku podlézavosti. Vlastně číšela z jejích rtů jako jasný odlesk broušeného diamantu. Žena, která se představila jako Violet Evergarden, v sobě nesla něco z opravdové panenky. Její modré oči lemované řasami ze zlatých nitek, se blyštěly jako tajemné mořské dno. Na jejích mléčně bílých lících se červenal ruměnec barvy třešňových kvítků. Rty jí svůdně zářily. Z pohledu krásy byla dokonalá. Krásná, jako měsíc při úplňku. Kdyby nemrkala, řekli byste, že je to dokonalé umělecké dílo.
Oskar nevěděl nic o Auto zapisovacích panenkách. Přípravy ohledně jejího příjezdu byly zařízeny právě tím přítelem, který ho i přesvědčil, aby se ujmul psaní scénáře. „Scénář zabere několik dní,“ prohlásil. A teď je tady. Od přítele pochopil, že se bude jednat o malý balíček, který mu ke dveřím donese pošťák. Otevře ho a uvnitř bude malá mechanická panenka. Stále nebyl připravený… na tohohle robota. Jak moc pokročila civilizace, zatímco jsem tu byl zalezlý? Nikdy neměl zájem o dění ve světě. Nečetl noviny nebo časopisy a málokdy šel do společnosti. Kdyby nebylo přátel, kteří o něj projevili starost, býval by přišel do styku jen s poslíčkem od hokynáře.
Začal litovat unáhleného rozhodnutí. Než svolil, mohl přece strávit víc času nad zjišťováním o panenkách. Myšlenka, že do prázdného domu, jehož obývali tři, někdo přibude, mu neseděla. Bylo to jako nepříjemná pachuť. Další osoba… nebo spíš něco, co ji připomínalo. Cítil se, jakoby zradil svoji rodinu. Violet, naprosto netušící jeho myšlenky, se protáhla kolem Oskara a na jeho pokyn se posadila na pohovku v obývacím pokoji. Když jí nabídnul čaj, vypila ho. Ten moderní stroj je dobře vyvinutý.
„Co se stane s čajem, když ho vypiješ?“
Vědoma si nedůvěry v tónu jeho hlasu, jemně naklonila hlavu a odpověděla: „Nakonec opustí mé tělo a nejspíš se vrátí do Země.“ Odpověď hodná stroje.
„Abych řekl pravdu… pořád truchlím. Jsi tak… jiná, než jsem očekával.“
Violet se zadívala dolů, jakoby si potvrdila svůj zjev, potom se náhle zvedla z pohovky a opětovala Oskarovi pohled. „Je na mě něco, co neodpovídá vašemu očekávání?“
„Um… není to úplně moje očekávání…“
„Pokud vám nebude vadit další čekání, zařídím, aby sem poslali vhodnější panenku, která vám bude vyhovovat.“
„Ach, ne… tak jsem to nemyslel. Um… tak to zkusíme. Pokud budeš vykonávat jen svoji práci, tak to stačí. Vypadáš pokojně.“
„Pokud vás to potěší, můžu zmírnit svoje dýchání na minimální úroveň.“
„Ach, to není nutné.“
„Byla jsem sem vyslána jako písařka. Budu plnit svoje povinnosti k vaší nejvyšší spokojenosti, abych neposkvrnila jméno zapisovacích panenek. Nezáleží, pokud budu mít jako nástroj pero a papír nebo psací stroj. Využijte mě, prosím, jak uznáte za vhodné.“ Violet ta slova pronesla s očima velkýma jako diamanty upřenýma na Oskara. Zneklidnilo ho to, ale dokázal odpovědět neohrabaným kývnutím. Návštěva panenky byla naplánovaná na dva týdny. Měli jen tolik času na dokončení úplného scénáře.
Oskar se dal dohromady a zavedl Violet do pracovny, kde chtěl začít. Po tom, co vešla, se ukázalo, že její první povinnost nebude zapisovatelka, ale hospodyně. Oskar nacpal vše možné do jednoho pokoje, aby z něj mohl mít jak pracovnu, tak ložnici. Podlaha byla pokryta špinavým oblečením a talíři se zbytky jídla. Byl to bídný pohled. Nepořádek byl takový, že se jím dalo těžko projít. Violet setrvala v tichosti až znovu upřela pohled na Oskara. Byl to obviňující pohled. Připravil jsi vůbec něco na můj příjezd?
„…Omlouvám se.“
Věděl, že ten pokoj není vhodný pro práci. Od okamžiku, kdy osaměl, nedotkl se ničeho v obýváku. A tak vše zůstalo v původním stavu. Avšak místnosti, které více využíval, jako tato pracovna, koupelna a toaleta byly v zuboženějším stavu. Najednou pocítil úlevu, že je Violet stroj. Její fyzický zjev napovídal, že je to dívka, ne-li dvacetiletá žena. Oskar si vzpomněl na celou řadu mučivých věcí, které by raději strpěl, než aby s pocitem studu ukázal mladé dívce tuto místnost. Jeho věk nebyl žádnou omluvou.
„Pane, musím vám připomenout, že jsem tu jako zapisovatelka, ne jako služka.“
Než to dořekla, vytáhla z kufru bílou nabíranou zástěru a začala se zápalem uklízet místnost. Tak uplynul první den. Druhý den si oba mohli sednout do pracovny a pustit se do práce. Přesněji, Oskar roztažený na posteli a Violet sedící v křesle pracovny. Položila ruce na psací stroj.
„Promluvila -“ Jak začal diktovat svůj příběh, její ruce rychle kmitaly po klávesách. Psala tiše, bez pohledu na klávesnici. Oskar vyvalil oči překvapením. „Jsi docela rychlá, že?“ Když uslyšela kompliment, vyhrnula si rukávy a sundala rukavici z jedné ruky. Nechala ruku zvednutou, Oskarovi na odiv. Vrčela a tikala. Kompletně mechanická ruka. Obzvláště prsty a klouby byly z bytelné konstrukce, pokryté vrstvou základní barvy.
„Součástky v ruce byly zvoleny tak, aby maximálně napodobily lidskou ruku. Vyrobili ji v Estarku. Jsou proslulí odolností výrobků. Pyšní se velkým rozsahem pohybu a působivou silou překonávající ruce lidské. Na zapsání slov, která mi nadiktujete, postačí.“
„Tak je to… Um, nemusíš psát to, co právě říkám. Jenom slova do scénáře.“
Oskar znovu začal v diktování. Udělali si několik přestávek. Na první den zapisování to šlo docela rychle. Samozřejmě už měl děj hry v hlavě. Proto bylo tak snadné najít slova. Jak mluvil, zjistil, že je Violet znamenitá v zapisování. Ze začátku si všímal jejího tichého chování a jak se dali do práce, viděl, že se nijak nezměnila. Zjistil, že ji opravdu neslyší dýchat, avšak na to se ji neodvážil zeptat. Až na jeho hlas bylo v pokoji slyšet strojové „klik“, „klak“. Když zavřel oči, připadalo mu, že ty klávesy mačká on. Aby zjistil, jak pokročili, poprosil ji, ať mu zpětně přečte pasáže. Její hlas byl čistý a pevný. Byla radost ji poslouchat. Její hlas dodával každé pasáži velkolepost. Takže kvůli tomuhle jsou tak populární. Konečně začal hluboce oceňovat kvality zapisovacích panenek.
Hladká spolupráce Violet a Oskara však čtvrtý den vzala rychlý obrat. Uplynulo několik dní, kdy nenapsali nic. Oskar byl sužován nejhorším utrpením spisovatele. Ačkoli měl jasný přehled o příběhu, slova se mu rozkutálela jako korálky. Dlouhá léta zkušeností ho poučila, co musí v této situaci udělat. Odpověď byla jednoduchá: přestat psát. Věřil, že z donucení se nedá nic napsat. Bylo mu líto, že Violet musela čekat. Violet zase vyhověla veškerým požadavkům okolo domácnosti od uklízení až po vaření. Vypadalo to, že byla navržena především na tvrdou práci. Už je to dlouho, co jedl doma vařené jídlo. Nechával si často donášet jídlo a výjimečně jedl venku, ale tohle všechno bledlo ve srovnání s jednoduchým pokrmem připraveným jeho návštěvnicí.
Jedl neobvyklé omelety, jež se při každém kousnutí roztekly v ústech. Jedl hamburger s tófu, prezentovaný jako „exotický recept z Dálného Východu“. Zakusil rizoto s pálivým čorízem a svěží zeleninou, mořské plody au gratin, vzácný klenot v hornaté zemi. Violet k pokrmům podávala saláty nebo polévky. Oskar byl uchvácen. Při každém jídle na něj tiše hleděla a neřekla ani slovo. I když ji pozval, ať se přidá, zdvořile odmítla. „Děkuji, ale najím se až potom.“
První den viděl, jak konzumuje čaj a teď měla sníst pevnou stravu. Možná to bylo nad její rámec. Představil si, jak do sebe hází minerální olej, ve chvílích soukromí, na kterém ohledně jídla trvala. Z toho se zrodila myšlenka, která mu na mysli vytvořila surrealistické obrazy. Není důvod k takové zdrženlivosti. Jen si přeji, aby sis se mnou sedla a pojedla. Oskar nad těmito slovy přemítal, ale nikdy je nedokázal vyslovit. Nebyla vůbec jako jeho zesnulá žena. Přesto se často přistihl, že sleduje její štíhlé tělo, jak pracuje v kuchyni. To ho naplňovalo zvláštním pocitem familiérnosti. Pokud by zíral příliš dlouho, byl by zasažen přehnanou melancholií a v očích by se mu nevysvětlitelně objevily slzy. Přítomnost nové osoby ho uvedla do neočekávaného uvědomění. Až dosud jsem vedl tak osamělý život. Radost, když potkal ve dveřích Violet vracející se z pochůzky… Ten pocit jistoty, že není v domě sám, když jde spát…
Skutečnost, že tam byla vždycky, kdykoli otevřel oči. Tohle všechno umocňovalo dojem předchozí izolace. Měl peníze, ale neměl potřebu je utrácet. Pohodlí, ve kterém žil mu nepřinášelo žádné obohacení. A to pohodlí bylo jen štítem proti zneužití jeho ublíženého srdce. Nedokázalo mu to zahojit staré rány. Někdo byl tady a ten někdo, i když ne člověk, se kterým si byl blízký, vstával každé ráno a ve stejnou dobu jako on. Tyto myšlenky, které se mu honily hlavou, mu propichovaly dlouho uzavřené srdce.
Violet byla jako vlna tsunami v jeho stagnujícím životě. Byla nekonfliktní a její přítomnost byla drobnou změnou na hladině jeho jezera. Chladný, neživý kámen rozčeřil hladinu a přivedl teplý proud do jeho líných monotónních vod. Nepřipouštěl si, jestli je to změna špatná či dobrá. Kdyby se však měl vyjádřit, řekl by, že se naklání k té lepší. Melancholie spojená s Violetinou přítomností způsobila, že jeho slzy byly najednou teplejší než pocity a slzy, které kdysi ronil.
Poznámka překladatele:
Doufám, že se vám můj překlad líbil a že budete pokračovat ve čtení. 🙂 První 4 kapitoly Violet jsem si jednou před pár lety přeložila pro zábavu. Potom jsem si je někam uložila a už si na ně nevzpomněla. Letos, když jsem začala vytvářet tento web, jsem si vzpomněla, že je někde mám přeložené a řekla jsem si, proč je vlastně nepoužít. A nyní jsou tady a vy si je teď můžete přečíst!