DEN 19 – Pho Bo stálo 10.90 a byl toho asi litr. Překvapivě tam plavala brokolice, mrkev a něco jako salát (už vím, že to byl pak čoi), což se tam absolutně nehodilo. Nejlepší Pho má Vietnamec ve Slaným. Nejhnusnější jsem měla v Německu v Postupimi, v čínský restauraci s nálepkou od Trip Advisor, kde to bylo sice pěkné, ale polévka byla mastná a neochucená. Včera se nic moc nedělo. Bylo zataženo a poprchávalo. K obědu jsem si uvařila kari – žampiony, cibule, paprika, kokosový mlíko. K tomu rýži. Velká porce. Po obědě jsem se vydala ke katedrále Glasgow. Na rušné ulici jsem minula povedené graffitti koťat hrajících si s klubkama vlny. Přicházím na místo a cítím pocit těžkosti v žaludku. Žaludeční šťávy se zbytky jídla se mi vkrádají do jícnu. Je mi blbě, těžko. Asi ty žampiony? Potřebuju zelený ječmen na odkyselení nebo sodu. Ten mám ale na hostelu. Náhodou narazím na umělecké graffitti na jednom z mnohapatrových činžáků. Obraz bezdomovce s červeným nosem, pletenou čepicí a ptáčkem na ruce.
Jdu do gotické katedrály. Je asi stejně velká jako Barbora v Kutné Hoře, jen jiný tvar. Všude oblouky a křížová klenba. Procházím dolů do podzemní kaple. Jsou tam nějaké pomníky. Opouštím katedrálu a jdu do Nekropole. Snažím se zachytit její velikost, ale nedaří se mi to (katedrály). Nekropole skrývá snad stovky starých zdobených náhrobků a hrobek. Nebe je bílé. Včera večer jsem do sebe naládovala hořkou čokoládu se zázvorem. Nekupujte to, je fakt hnusná.
Na hostelu si dávám zelený ječmen a usínám. V 10 večer, kdy je ještě vidět, beru foťák a jdu fotit noční město. Je mi dobře. Bojím se, aby mě někdo neokradl a tak. Takže si doklady a peníze nechávám na pokoji a jsem ostražitá. Fotím na dlouhý čas nábřeží, mosty a také město. Při cestě zpět míjím pizzerii, kde čepují tankovou plzeň a staropramen. Je taková zvláštní atmosféra, člověku připadá, že může všechno a že má dost energie.
***
Dnes ráno si dávám k snídani salát, avokádo a sušená rajčata. Včera, jak mi bylo zle, jsem měla jen nektarinku k večeři. V kuchyňce nejsem sama. Je se mnou starší Asiatka, ptá se mě, jak se používá trouba. Vysvětlím jí to. Dává si tam rozpéct toast. K snídani si dává ten toast plněný sýrem a ještě něčím, nudlovou insta polévku, dle nudlí povalujících se na kuchyňské lince a ve dřezu, jogurt s banánem a čaj nebo kafe s mlékem. Zajímavá kombinace a aspoň vím, co moderní Asiaté snídají. Zjišťuju, že je z Hong Kongu. Během snídaně si 3x hlasitě odříhne. Tak je to pravda. Nakonec říhání je dobré, zdraví prospěšné, to věděli i staří Číňané. Musím říct, že jsem se ale při tom nejhlasitějším musela držet, abych nevyprskla smíchy. Ona taková malá a hubená paní a takovou řachu ze sebe vypustí. Pak mi povídá, že byla předtím v Londýně v nějakém hostelu, kde jí ukradli mobil. Jede prý na Vysočinu.
Dnes jsem jen na hostelu. Celý den vydatně prší a zítra má být totéž. Pár minut venku a byla jsem pěkně promočená. Kousek od hostelu je čínský obchoďák, kde jsem si myslela, že seženu nějaké ty rýžové koláčky, jako jsem měla v Edinbře. Prd. Je to tam otevřené, ale nějak prázdné, nevím, proč je to vůbec na mapě. Jediné, co tam funguje, je velká na mě drahá restaurace.
Paní Hong Kong mi ještě párkrát svým říhnutím potvrdila, že jí její jídlo chutná. Pak odjela a já zůstala na patře sama. Nakonec. Taky se jednou rozezvučel alarm. Byla jsem v pyžamu a nevěděla, co se děje. Nastrkala jsem rychle věci do batohu, vykoukla dveřmi ven a vtom se alarm utišil. Asi se někdo sprchoval a vyvalila se mu pára ze dveří nebo někdo kouřil. Potom, když jsem se ale vracela z procházky, viděla jsem týpka, co kouří v otevřených dveřích. Že by viník?
Zásuvky. Proč je zmiňuju? Jsou to trojdíry. A mají ještě vypínače. V lepším případě i vstup pro USB, takže nepotřebujete adaptér.
Jsem zklamaná, vypadá to, že se na ostrov Skye nedostanu. Je dost na severu, jezdí tam hromady turistů kvůli krásné krajině. Ale autobusové spojení je špatné, ubytování vyprodané a vlakem se tam člověk nedostane. Tak nic. Uvidím, chci hlavně vidět Steall Waterfalls. To je moje priorita. A taky je moje ubytování 5,5 km od Fort William (na Vysočině), kde je nejbližší krám. Takže tu vzdálenost půjdu pěšo s krosnou. Říkám, si, že co za ubytování v díře jsem si našla, protože všechno vyjíždí z Fort Williamu. Ale stejně budu sedět 3 hodiny v autobuse, takže se aspoň projdu. Teď sedím na Buchanan Bus Station ještě v Glasgow. Nádraží je zajímavé tím, že tady musí personál navádět autobusy. Svítící bundy navádějí, zvedají ruce kvůli vyjíždějícím autobusům atd. Další věc, skotština Je zvláštní, má jinou výslovnost než na jihu a výraznější R oproti angličtině. „Tumáro“ znamená zítra. A taky muslimky. Kolik jich tu chodí zahalených od hlavy k patě. Proč se tak podřizují? Venku je vedro a ony se v těch hadrech potí. Dokonce se v nich chodí čvachtat do moře, to je pro mě nepochopitelné (viděla jsem v Dubaji). Pro ně jsme my prostitutky, protože se tak odhalujeme, jak říkal jeden profesor na UHK. Tílka, těsné kraťásky po prdel… je zvláštní, jak si diktujeme oblékání. Proč se oblékáme? Proč máme v pohodě plavky u vody, ale do města by v nich nikdo nevyšel? Proč Skotové v Glasgow nenosí sukně, když to jsou praví Skotové? Je to staromódní? Stydí se za to? Jediný, kdo tu měl sukni byl dudák hrající venku. Předsudky, napadá mě. Mnoho lidí soudí podle vzhledu a oblečení.
Žebráků je tady taky dost. Včera jsem šla do Pollock Country Park. Líbilo se mi to tam. Značení bylo docela dobré, jelikož jsem šla po cyklostezce. Jenomže to vedlo podél dálnice. Park jsem prošla až k Pollock House. Pěkné sídlo s krásnými zahradami u řeky. Jenomže dělníci rekonstruující sídlo necitlivě zaparkovali dodávky přímo před vchod. Jak to mám vyfotit?!
Počasí nebylo úplně příznivé pro foťák. Vzniká dynamický rozsah a přepaly. Proto jsem udělala několik pokusů o HDR. Uvidím doma, jak to vyjde. Kolem kamenné vily vedla klidná cesta skrze rododendronové keře a stromy. Bylo velice vlhko a díky vlhkosti tu dorůstají úctyhodné velikosti. Potom jsem vešla do malebných zahrad, kde kvetly květiny, umně zasázené v záhoncích a tvořící obrazce, mezi nimi jako ozdoby „dinosauří“ hlava nebo kosti. Dál mířím k Burell Collection a cestou fotím skotské dlouhosrsté krávy. Žena vedle mě na ni bučela a mlaskala. No a cestou nazpět jsem šla rododendronovou alejí k přírodnímu rybníčku, kde jedna žena měla 4 border kolie. Potěš pánbů. Já mám jednu a bohatě to stačí. Plavaly v rybníčku a poštěkávaly na sebe. 4 Harunové. Nepředstavitelné. Jinak je normální, že nějaký Skot pronese něco jako: „To je ale hezké počasí“, nebo, „to jsou ale pěkné květiny“.
Včerejší přejezd busem mi klapnul. Byla jsem tak nervózní, že jsem nemohla pořádně spát. Kolem jezera Loch Lomond jsme museli jet tak půl hodiny, jak je rozsáhlé. Konečně vytáhlo Skotsko svoje trumfové karty, na které jsem čekala a já mohla vidět širé pláně s kopci a horami, lysými a skalnatými, kam až oko dohlédne. Nikdy bych neřekla, že je Vysočina tak rozsáhlá, a to jsem jela jen malým útržkem. Vzpomněla jsem si na Norsko, že mi ho to trochu připomíná, ale chybí tu ledovce, sníh a lesy. Přes skla nemá cenu fotit. Najednou řidič vyvolá „Glencou Ski Resort“, zastavuje na krásném místě a já vím, že je to můj další cíl. Zatahuje se, slunko moc nesvítí. Do Fort William přijíždíme před pátou. Beru ze zavazadlového prostoru krosnu (s tou by mě na palubu nepustil), mrknu do mapy a vydávám se po stezce do Banavie. Tam je hostel.
Do hostelu přijdu s jazykem na vestě. Místo klíče od pokoje dostávám dřevěnou destičku, na které je napsáno číslo pokoje. Tedy resp. kód. A taky kód od hlavních dveří. Dostávám ještě další instrukce a jdu hledat pokoj. Jsem před dveřmi. Na displeji pod klikou musím přiložit prsty, objeví se číselník a já zadám kód. Zadávám, dveře nejdou otevřít. Zkouším znova. Kleju. Nakonec musím oběma klikama pootočit, abych otevřela dveře. Takové neohrabané otevírání. Je to 5lůžkový smíšený pokoj. Hned si zabavuju spodní postel a věším si jako clonu osušku. Hned na mě vybafne černoch s jointem za uchem a dredy. Černoch chrápe a já nemůžu spát… Ale ke dnešku. Chci jít k Steall Waterfalls, jenomže předpověď hlásí na celý den zataženo a dopoledne dokonce déšť. Když jdu na nákup do 5 km vzdáleného Tesca, počasí se vyjasňuje a je polojasno. Předpověď kecala. Jdu si obhlédnout zastávku, odkud jede bus na vodopády. Stanice 7, 12:30 nebo 13:30. Rozhoduju se pro 12:30. Jenomže jak jdu z Tesca s nákupem, zjišťuju, že 12:30 nestíhám. Tak tedy 13:30 s tím, že v 17:00 jede zpáteční. Přijíždím busem a čekám na stanovišti 7. Jenomže v půl druhé přijíždí očekávaný bus jinam a ještě úplně jiný než na fotce na netu. A další. Na poslední chvíli si všímám, že nejede pod vodopád, ale pár km před něj. Sakra, to jsem si neohlídala, budu muset šlapat několik kiláků navíc a to ani nevím, jestli se na ty vodopády stihnu podívat. Přijel patrový bus a řídila žena. Cestou šlehaly větve do střechy, ale ji to nijak netankovalo. Jedeme asi tři lidi na celý velký autobus.
Poslední zastávka u hostelu u Ben Nevisu, nejvyšší hory Velké Británie. Odtamtud je na něj výchozí bod. Já ho v plánu ale nemám. Jdu po silnici na sever a užívám si cestu údolím, vlevo řeka a kolem mě hory. Je nádherně. Šlapu a šlapu, přicházím k Lower Waterfalls a odtud ještě pár km k Steall. Auta sviští kolem mě, navíc se smradlavými diesly, všude možně jsou parkoviště. Chybí mi nějaká pěšina. Jsou tu pastviny pro ovce, kapradí, listnaté lesíky a taky jehličnaté. K vodopádu už vede naštěstí jen stezka. Na té potkávám víc Francouzů než Britů. Jdu velice svižně, chci to stihnout, ale nemám páru, jestli vůbec stihnu zpáteční bus. Míjím slimejše, kteří se roztahují přes celou stezku a jen překáží. Frantíci. A v dáli konečně. Vidím ze skály padat dlouhý vodopád. Fotím ho jen z dálky. Nemám moc času. Cestou nazpátek slyším řvát mimino. Z plných plic. Ne, je to asi 7letá holčička, které se nikam nechce. Jdu rychle, některé úseky kamenné cesty přeskakuju. Tak jsem na parkovišti a je půl páté. Mám půl hodiny. Jsou tam značky parkování pro busy, tak předpokládám, že zastávka je tu. Ale nikdo nečeká se mnou. Je mi to divné. Vlastně, cestou jsem míjela sloupek, který za dávných dob možná býval zastávkou! Ještě vidím dobíhat dvě Němky, co jely se mnou. Uff, sedím v buse nahoře v patře a koukám na hory kolem sebe. Zastávka byla opravdu dole. A zase to třískání větví o střechu a skla. Pokud bych bus nestihla, musela bych si došlapat k hostelu 11 km.
K večeři kaše s cibulkou a krevety. Spolubydlící se obměnili, ale asi ve 3 ráno je na chodbě ruch a jeden muž v pokoji chrápe. V půl páté se zvedám, nemůžu najít mobil. Spadnul mi záhadně pod postel. Beru čtečku, jdu dolů do obýváku a čtu si. Ten chlap neuvěřitelně divně chrápe, k tomu mu celou noc svítí lampička do xichtu a běží větráček… Na gauči v salonku si přes sebe přetáhnu deku a pokouším se číst. Tam jsem asi hodinu. Pak jdu dospat nahoru.
***
Včera jsem zas zjistila, že Češi jsou všude. Jak jsem šla k vodopádům, zarazil mě karavan, jehož řidič seděl vlevo. Pohled mi sklouzl na SPZ a ono CZ! A taky jsem viděla český zájezdový bus cestovky Vega Tour. Asi jeli navštívit místní palírnu. Prohlédla jsem si a vyhledala spoje do Glencoe Ski Resort. V 9:00 odjezd, v 15:21 návrat zpět. Chtěla jsem schválně takovýhle časový rozpětí, abych zas nemusela chvátat a trochu si to užít. Nejdřív jsem k busáku ve Fort William od hostelu popojela lokálkou a rovnou si koupila zpáteční. Zbyla mi půl hodina, tak jsem přešla kruhák ke staré pevnosti a tam nafotila moře. Super, bus City-link žlutomodrý je tu. Kupuju si znovu zpáteční jízdenku. Z Fort William jedeme na jih, míjíme povědomá místa a už jsme skoro tam. Vidím tu rozlehlou pláň posetou vrcholy. Typické pro Skotskou Vysočinu jsou oblé hory. Moc špičatých vrcholů tu není. Řidič něco zamektá a já se jdu k němu ujistit, jestli je to už moje zastávka. Ne, až další zastávka. Poděkuju a sednu si.
Popojedeme asi 1 km a tam k mému údivu vystupuju sama. Je tu jen velká cedule ohraničená kameny, nic jako autobusová zastávka tu není. Je krásně. Vpravo se táhne silnice k vleku mezi vřesovišti. S sebou mám pro případ tenkou nepromok bundu a triko s dlouhým rukávem. Na sobě legíny, tílko a triko. Svačina – 2 vařená vejce, 2 nektarinky a 4 ovesné tyčinky. K tomu vodu v rolovací láhvi, super vynález na cesty. Líbí se mi středisko přede mnou. Je tam stezka na horu pod lanovkou. Jsem zvědavá na ty jejich midgets. Prý údajně otravné mušky. Repelent totiž nemám. Ale podle včerejška to jsou prachobyčejný hovada. Po mé pravici se tyčí skalnatý oblý mohykán. Jeho tvar a mohutnost se nedají popsat, je fascinující. Foťákem nedokážu zachytit jeho mohutnost. Ničeho kolem. Žádné lesy tu nejsou. Jen vřesoviště a kapradiny. Vřesoviště jsou samozřejmě podmáčená a domovem nespočtu ovádů. Jdu kupředu, stoupám do strmého kopce pod lanovkou, na které se vozí pár lidí. Předcházím holku s krosnou a chlápka s hůlkama. Stezka je kamenitá, velké i malé kameny, leckdy se dá použít cestička po trávě či vřesu. Znova lituju, že nemám kšiltovku. Sundavám si mikinu. Je fakt teplo. To bych nikdy nečekala. Pomalu stoupám nahoru a vychutnávám si výhled na planinu lemovanou horami, pokrytou několika jezery. Musím říct, že po tom, co jsem vynechala pečivo z bílý mouky a mléčný výrobky, tak jsem se opálila snad nejvíc za svůj život.
Nahoře se pouštím na vrchol doprava. Ten má 746 metrů, já vyšla ani ze 300 m. Vrchol je pokrytý trávou a kameny. Tam sedí Němci. Já jdu ale opodál a fotím. Dávám si oběd. Dole se po silnici prohánějí motorkáři. Ještě jedna věc – jakmile jsem vystoupila z busu, marně jsem hledala jízdní řád. Žádný tam nebyl. Musím důvěřovat internetu. Co teď? Jsem na hoře, můžu jít ještě výš a podívat se na bývalé ledovcové sedlo nebo sejít dolů a jít po jiné stezce? Rozhodnu se jít nahoru. Mám pohory a jsem za ně ráda. Jen mě kupodivu tlačí levý ukazováček. Ani ne tolik jako vždy bolavý malíček. Hora, resp. vrchol, na který se blížím, má 1 100 m. Vím, že bych to vystoupala, ale mě stačí vidět jen ten „výklenek“ (tam, kde asi kdysi býval ledovec). Fotím ho a jdu zpět dolů. U chatky se záchody si dávám vejce a nektarinku.
Čeká mě sestup dolů pod lanovkou. Najednou nevím, kudy přesně mám jít, je tu víc stezek. Ale chlap s hůlkama mi napoví. Jdu asi fakt rychle, poněvadž ho předcházím. Musím našlapovat opatrně. Tam, kde to jde, šlapu po trávě nebo větších kamenech. Dvakrát mi to podklouzne a já se modlím, abych si tu nevyvrtla kotník. Začínají mi cukat stehna, jakoby ze stresu, je to namáhavé. Ale zvládla jsem to a dole si dávám na lavičce svačinu. Udivuje mě můstek pro horská kola, která tu mají trať. Shora sjíždí několik bláznů po klikaté stezce docela rychle. Představím si zlámané kosti, při špatném dopadu ze skokánku. Mám 2,5 hodiny času. Vydávám se původně plánovanou stezkou. Lidi znovu zdraví a já jim pak říkám AHOJ. Už mě nebaví zdravit v angličtině, a proč se taky stydět za svůj jazyk?
Několik krvechtivých ovádů už jsem zabila. Ti hajzlíci krouží kolem oběti a pak si sednou. Možná za to může i moje červené tílko, které jim připomíná barvu krve? Cloním si obličej rukama až mě bolí. Jinak žádní komáři ani klíšťata ve Skotsku nejsou. Borůvky jsou i maliny, ale nejsou moc sladké. Vím, že se mi bude dobře spát, až přijedu, jelikož zase večer chlápek chrápal. Z dálky jsem zahlédla žlutý bus Citylink v půl druhé. Super, je to ujištění, že jezděj dle řádu na netu. Jdu po stezce dál a dál. Po hodině se vracím. Jdu na zastávku a když se bus blíží, mávnu na něj. Řidič chvíli zkoumá zpáteční jízdenku a pak mě pošle dál. Sedám si zplavená a se spáleným obličejem. Za sebou jako bych slyšela hlas Ellen z farmy. Vzpomněla jsem si, jak mi ukazovala fotky kluka, co potkala v Edinburgu, když tam byla jako dobrovolnice u nějaké jiné sekty. Ona s ním chtěla bejt něco víc, ale on nějak nechtěl. Možná, že jela za ním, když tak náhle opustila farmu. Vlastně jí jsem jako rodilé mluvčí rozuměla ze všech Britů nejvíc.
Představuju si, že ona jede do Fort William, protože mi řekla, že tam chce jet. To by byla náhoda, kdybychom se tam sešly. Při příjezdu už 100% vím, z jaké zastávky mám jet lokálkou zpět na hostel. Ne jako včera, kdy jsem zmateně pobíhala z jednoho místa na druhé. Mám hrozný hlad. Meju si vlasy a jdu vařit bramborovou kaši s cibulkou a 2 krůtí steaky.
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾