Dnes je trochu víc mraků, ale i tak je pěkně teplo. Překvapuje mě, kolik lidí se tu ubytovává jen na 1 noc. A hlavně check in je až od 17:00. Proto je tu odpoledne opravdu klid a teď mi přijde, že v celém hostelu až na mě nikdo není. Líbí se mi koupelna. Zdi jsou černé, ale blýskají se v nich střípky zářící duhovýma barvama. Vstávám až před devátou. Nedá mi to a kolem jedenácté si půjčuju kolo i s přilbou. Tu mám místo kšiltovky. Jedu podél Kaleidonského kanálu po cyklostezce k jezeru Loch Lochy. Je to tam asi 10 km a po rovince. Cestou potkávám kajakáře a mnoho lidí s krosnama. Ráj krosnařů, říkám si a nezávidím jim tu dlouhou, monotónní cestu. Voda kanálu odráží sytě modrou barvu nebe a kolem se tyčí kopce a opodál hory. Je to příjemná nenáročná cesta. Za hodinu jsem u břehu jezera s bílým majáčkem. Beru to ale kousek zpět, abych mohla pokračovat dál po druhé straně. Stezka tu už ale vede po silnici, kolikrát úzké pro jedno auto. Hledám sjezd dolů ke břehu a u parkujícího auta ho najdu. Kolo mám půjčené na 4 hodiny, to stačí. Na břehu obědvám 4 tyčinky a fotím. Jezero je obrovské!
Břeh je kamenitý, voda průhledná, nebe blankytné a kolem porost listnatých, lišejníkem porostlých stromů. Kousek ode mě je rodinka s karavanem a piknikují. Přeju si, abych taky měla karavan a mohla si zastavit, kde bych chtěla… Ach! 🙂
Překvapuje mě, že voda není tolik studená, jak by člověk čekal. Klidně by se tam dalo koupat, jen na osvěžení.
Cestou jsem viděla několik rybářů. Zpátky jedu v klidném tempu. Kolo vracím o něco dřív. Na lávce překlenující řeku fotím projíždějící parní lokomotivu, tzv. vlak Harryho Pottera. Vyjíždí z nádražíčka ve Fort William a brázdí koleje Vysočiny, prostě komerční tahák pro turisty. Mám ukrutný hlad a bojím se, že možná někdo ukradl tablet, který jsem si na pokoji nechala v nabíječce. Zjišťuju, že tablet tam je (včera totiž uklízející nechal všechny dveře pokojů otevřené na nějakou dobu). Mí dva spolubydlící mají stejnak vyndané tablety na stole.
No, jsem zvědavá co sem přijde dnes. Je odpoledne a odpočívám na pokoji. Spíš už podvečer. Koukám na anime. Přichází noví spolubydlící. Starší chlápek a mladá žena. Jsem na pokoji sama s tlustým Britem, který si zapnul větráček a rozsvítil ve své zatemněné palandě lampičku. Přijde jeho kámoš, co má lůžko nad ním. Něco si mumlají. Kámoš zapluje půlkou těla do jeho království a klečí. Očividně je ležícímu špatně. Slyším mlasknutí. Mluví dál a další mlask! Teplouši? Pomyslím si. No, je to jejich věc… Uondaný tlusťoch nakonec usíná se zapnutým větráčkem a lampičkou, která mu svítí do obličeje. Začíná to. Jdu spát kolem půlnoci. Chrápání. Nelidské. Jako od nějaké nestvůry. Strašné „chrrm“. Není to typické chrápání. Usínám, ale často se budím. Stařík nade mnou se převaluje a cloumá celou palandou, že se strachuju, aby na mě nespadnul. Je to skoro, jako bych jela rallye.
***
Je 7 ráno, 16. 7. a chrapoun pořád vydatně chrápe, lampička mu svítí a větráček jede. Celou noc ho to nevzbudilo! Na pokoji to smrdí zpocenými věcmi, včetně těch mých. Venku je asi zataženo. A mně se tu až na ten přerušovaný spánek líbí. Zezačátku jsem měla pochyby, v jaké to díře mám ubytování. On když je člověk závislej jen na svých nohách nebo na městský, tak to má přece jen těžší. První den příjezdu jsem byla skeptická. Bylo zataženo, trumfy skotské Vysočiny byly zahaleny do závoje mraků. Jakmile se ale udělalo hezky, můj názor se změnil. A ta příroda. Dnes je zataženo a poprchává. Husté mraky nepropouštějí světlo. Od soboty nepršelo, což mi přijde neobvyklé. Měla sem dojem, že tu prší každý druhý den. Asi stačí ta vlhkost z jezera a moře.
Chrápala jsem zanechala v pokoji chrápat jeho etudu a nebála jsem se nechat prásknout dveře. Ostatní už stejně byli pryč, když já jsem odcházela. V teplákách a mikině, jen tak směrem k vodě. Vzala jsem to kolem Neptun’s Starecase. Je to sestava několika zdymadel, kaskádovitě oddělených mohutnými vraty. Jsou součástí Kaledonského kanálu, který má délku 96 km a vede až do Inverness, k jezeru Loch Ness. Zrovna v tu chvíli se tam lidé začali shromažďovat. Z poslední brány totiž vyplouvaly asi 3 lodě. Začíná podívaná, která má tradici už od 19. století. Most, který přes kanál slouží jako silnice, se začal otáčet! Samozřejmě začaly blikat semafory, takže se rušný provoz na pár minut zastavil. Most se otočil o 90 stupňů doleva aby lodě mohly proplout do malého přístaviště do zátoky. Lodě vystřídaly jachty, které připluly z protisměru. 2 dokonce měly australskou vlajku. Do jednoho zdymadla se jich vešlo asi 5, z toho jedna luxusně vypadající mohla mít tak 10 metrů na délku. Posádky tvořili hlavně důchodci. Byla to parádní podívaná, lidé jim mávali a námořníci jim to opláceli.
Silniční most se začal otáčet do původní polohy a já si všimla, že i ten železniční souběžný, se začal vracet na svoje místo (oba se vytáčely do strany, ne nahoru). Takže vlastně dva souběžné mosty se souběžně rozdělily. Doprava se naštosovala a trvalo mi několik minut, abych mohla přejít silnici. Musím říct, že mě překvapilo, kolik škodovek tu jezdí. Fabky, oktávky, superby, kodiaci. Ale ty novější modely, samozřejmě. Jenomže ani jedno auto s českou SPZ. Jak jsem byla v Glencoe středisku, na vrcholu Craig Dunh, kde byla jezírka a promočená tráva, poskakovaly mezi ní malé žabky. Jak se mohly žáby dostat do nadmořské výšky 746 metrů?
Cestou zpátky od zálivu, od vraku lodi spočívajícího na písčito-kamenitém břehu, jsem zaslechla z dálky houkání lokomotivy. To je ten Harry Potter vlak. Jede zpátky z Vysočiny, kde se některé záběry natáčely. Projíždí pomaloučku přes otevřený přejezd a do vzduchu vychrluje husté chuchvalce páry. Zrovinka jako na potvoru jede hlemýždím tempem a já nemám foťák. Fotila jsem ho ale včera. Ještě jedna věc. V koupelnách mají pro zapnutí větráku dlouhé lanko, za které se tahá. Když chceš větrák vypnout, tak zase zatáhneš. To měli i na farmě, kde bylo několikrát z přetrhání svázané… Pračka je tu k dispozici za 6 liber. To je fakt dost (pořád hostel Chase the Wild Goose). V hostelu v Glasgow bylo praní jen za 2,4 liber (Metro Hostel). Jsem ráda, že jsem tu využila krásného počasí pro svoje toulky. Mám namožená stehna, tak si dnes dávám oraz. Ono taky skoro denně nachodit 20 – 30 km udělá své. Pozítří můj poslední den, plánuju návštěvu St. Andrews autobusem. Je to městečko na pobřeží severně od Edinburghu a jsou tam ruiny kláštera. Zbylo mi totiž ještě dost peněz.
Jdu do kuchyně dát vařit vajíčka na zítřejší snídani. Deska je indukční. Ještě je dost času, jdu ven bosky, ale je teplo a tak si sundavám mikinu. Jdu podél Neptunových kaskád (zdymadel) a kousek podél kanálu. Od hostelu je to vážně kousek. Ještě než jsem odjížděla z Glasgow, byla jsem na sebe naštvaná. Říkala jsem si, jaká to bude díra, že Tesco a vlakáč a busák jsou 5 km. A že tam nejezdí bus a vlak 4x za den. Naštěstí to tak nebylo. Po pár dnech jsem zjistila, že je jedna autobusová zastávka asi 300 m od hostelu, což bude fajn až pojedu s krosnou.
Tak jsem se procházela venku, slunce mi svítilo do obličeje a já si sedla na trávu. Pak jsem vstala a šla jen tak po silnici. Koukala jsem přitom na Ben Nevis a jeho oblý a plešatý vrchol, vodní elektrárnu na svahu pod ním. Vrátila jsem se zpět, protože mě trochu vyděsily tmavé mraky. Byla jsem zas u kanálu a začala přemýšlet o zítřku. VAJÍČKA!!! Sakra, nechala jsem je na sporáku! Běžela jsem bosá přes ostré štěrkové kamínky do hostelu (au au au), na mysli, že tam už kastrůlek hoří, jsem na vstupních dveřích zadala kód, minula 2 recepční, co měli pauzu v obýváku a vtrhla do kuchyně. K mému překvapení nikde žádný povyk, vajíčka se líně povalovala v kastrůlku a tak tam byla snad hodinu. Vypla jsem sporák, slila vodu a uložila do lednice. Zítra se hodí.
Check in je tu totiž až od pěti, takže odpoledne se hostel absolutně vyprázdní, protože lidi sem mířící přespí většinou jen jednu noc. Berou tohle místo jako výchozí bod do Vysočiny.
Na pokoji jsem se seznámila s Australankou, která právě přišla z Ben Nevise. Nerozuměla jsem jí „Did you get Ben Nevis?“ zvláštní výraz pro zdolání té hory… Hovorovou angličtinu vás na škole nenaučí. Pak jsem jí docela rozuměla, někdy se zadrhávala, ale co. Pak přibyly další 3holky, jedna možná z Kanady. No a jak jsem psala o klíšťatech, tuhle mě něco začalo svědit na lýtku. A on to skotskej klíšťák! Moje první letošní klíště.
***
Den D. Věci mám sbalené, vstávám v 6. Toto byla jediná noc, kdy nikdo nechrápal a já se za svůj pobyt v Banavie vyspala. Je zataženo a poprchává. K snídani si dávám vajíčka ze včerejška, jsou dobrá. Toustový chléb (samozřejmě bezlepkový) a cereálie s rostlinným mlékem. Bus do Glasgow přijíždí před devátou. Kontroluju si datum na jízdence. Přichází paní ve žluté vestě a oznamuje, že bus jede do Glasgow. Pomáhá cestujícím nastrkat bagáže do zavazadlového prostoru. Nasedám do autobusu a přede mnou sedí dva starší Skotové. Není jim rozumět, jen něco málo pochytím. Jsou to praví místní.
Vzpomněla jsem si na nápis na vyvrhnuté lodi na pláži. KEEP OOT! Ne „out“, ale „oot“. Prší a prší a mně přijde, že uvnitř chci taky plakat. Jako to nebe. Projíždíme kolem Glencoe Ski rezortu a já koukám na skalnatého magického velikána a na horu, kam jsem vylezla. I v dešti jsou vidět výletníci na stezkách. Náhorní plošina je tak široká, porostlá vřesovišti s trsy trávy, promočená. Sem tam vykukují velké balvany. Některé vrcholy mají odhalené svršky. Moc lesů tu není, spíš lesní porosty. Široko daleko jsou vřesoviště, potom louky. Lesy jsou spíše až v Trossachs, kde jsou hory více semknuté kolem silnice. Sbohem, Vysočino!
Jsem ve známém Glasgow. Sedím na busáku a sleduju Kakurijo no jadomeši, abych zabila čas (anime o dívce, která vidí démony a tak se dostane do světa démonů). Před druhou se vydávám do vietnamské restaurace. Tam si dám tófu s karamelizovanou omáčkou a avokádové smoootie. Aha, tam bude asi smetana. Neuvědomila jsem si to, ale bylo to dobré. V sobotu se mám sejít s holkama – Kája Š. – vlastně S-ová přijde s malým Edíkem, pak Péťuš a Péťou.
V Tescu jsem si koupila 2x suši, kokosový jogurt, avokádo, nehorázně oproti našemu levné a sušenky. A pak nakoupila pár suvenýrů. A rozhodla se, že poletím příští rok do Japonska, asi do Fukuoky na měsíc učit se japonštinu. Částečně je to i kvůli tomu anime, protože hrdinka je výborná kuchařka, a tak na to japonské jídlo dostávám chuť. 😀
***
Den poslední – probouzím se do deštivého dne. Na tabletu ještě kontroluju počasí pro St. Andrews. Má být polojasno bez deště. To v Glasgow má být deštivo. Ale i tak s sebou beru velkou i malou pláštěnku. Snídám kokosový jogurt a 2 brownies. Energie sbalená na cesty. No, cestou na Buchanan Station je mi po tom nějak těžko, plno cukrů a škrobu. Ale ne dlouho. Můj plán je vyjet v 9:20 a vrátit se asi busem v 14:10, abych ještě stihla dokoupit suvenýry. Jdu na zastávku č. 4, X24 dálkový bus s WIFI a zdířkami pro USB u sedadel tam stojí. Zpáteční jízdenka u řidiče (u nás to pořád není možné koupit), stojí 16 liber. Jízda trvá 2, 75 h. Usmívám se. Jsem spokojená. Přímý autobus do ST. Andrews.
Z Glasgow jedeme směr Edinburgh a pak přes záliv, kde je obří elektrárna, na sever. Jak se začínáme přibližovat pobřeží (které není vůbec vidět), krajina dostává malebný ráz a je posetá poli s obilím, brambory, kamennými zídkami a pasoucím se dobytkem. Kolem se vlní zelené kopce a v dáli je vidět menší pohoří. A jsme tu. Vystupuju a jdu instinktivně ulicemi. Je asi 12 h a říkám si, že 2 hodiny by měly stačit. Městečko je totiž malé, ale velice malebné. Fotím kostel, domy, bránu a konečně, vidím ruiny katedrály, které jsou pýchou St. Andrews. Musela to být obrovská stavba. Zbyla jen jedna obvodová zeď zatočená do L a k tomu torzo dvou věží. Kolem náhrobky. A potom ještě 1 věž. Všude jsou rozesety náhrobky, kulaté kameny naznačující, kde postávaly pilíře katedrály i několik kamenných hrobů je odkrytých. Fotím jak když Baťa seká cvičky. Vycházím směrem na promenádu nad mořem. Paráda. Do moře se zarývají skaliska a vlevo je ruina hradu. Od hradu se vracím kolem opevnění u katedrály směrem k písečné pláži. Začíná poprchávat. Vytahuju pláštěnku na batoh. Počasí je opravdu aprílové, protože za chvíli vysvitne zas slunce. Jsou tam i záchody zadarmo. Jsou tu sice turisté, ale město působí klidným dojmem a netrpí pod jejích návalem jako Edinburg. Obcházím opevnění a hledám suvenýry. Našla jsem naprosto dokonalý krámek, kde jsou různé produkty z papíru, u kterých ztrácíte pojem o čase a nakonec v obchůdku strávím asi 1 hodinu. A to jsem chtěla jen pohled. Dokupuju tam pár věcí a rozhodnu si pobyt prodloužit o hodinu, jelikož už jsou 2 hodiny. Tak to uteklo…
Fotím si ještě město a kampus univerzity, jdu ještě ke katedrále a pak na busák. Cestou mě chytne pěkný slejvák. Mám ale uzavřené sandále, které jsou pohodlné a rychle díky dírám vyschnou. Jsem promočená, ale legíny a bunda v autobuse dobře schnou. Jedeme nazpět do Glasgow a já se usmívám. I vnitřně se usmívám. Mám neskutečný pocit spokojenosti. Hovím si v autobuse, v cizí zemi, který mě dopraví za pár hodin do bodu B. Jaký to luxus! Před dvěma sty lety by to jeli kočárem několik dnů. Splnila jsem svoji misi. Nevěděla jsem zpočátku, co mě čeká, ale vše dopadlo dobře a já jsem spokojená. Řidiči autobusu se tu zdraví, mávnou si pokaždé, když se míjí. A když někdo potřebuje vystoupit, zmáčkne červené tlačítko STOP a u řidiče se rozsvítí BUS STOPPING. Taky mi přijde, že řidiči tu jsou ještě klidnější a tolerantnější než u nás. U nás riskují a jsou agresivní. Zítra vstávám v 3:45 ráno. Chci se v klidu nasnídat a dorazit na letiště. Odlet je v 8:45. Poskočím v čase o 1 hodinu. U nás se bude stmívat v půl desáté, tady v půl jedenácté. Zítra vyhodím 60 ml roztok na čočky a nechám tu zubní pastu a osušku. Asi je to tradice, už před pěti lety, kdy jsem odlítala za nešťastných okolností z Purley, jsem nechala u rodiny osušku a tlustou knížku s kandži (té knížky mi bylo líto).
*Den odletu – ráno vstávám a dávám si instantní polévku Pho. Je hrozně hnusná, chtěla jsem něco teplého, ale fakt nedoporučuju. K tomu na recepci nikdo není, takže jim hodím prostěradlo a klíč od pokoje před dveře, nemůžu si vzít svoji zálohu 10 liber za klíč…
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾