DEN 14 – Ano, jsem tu už dva týdny. Týden na Edinburg je moc. Už nikam odsud na výlet nepojedu, myslím Inverness nebo Pitlochry nebo tak. Je to pekelně daleko, několik hodin busem na Vysočinu. Zbytečně utracené peníze. Ráno se prokličkovávám kolem smradlavého tlustého polonahého Andyho ve spodkách. Taková faleš. Hnusí se mi. Smradlavým lidem s „inhuman“ chrápáním se nedá věřit. Po snídani vycházím pomalu ven, je zataženo, chladno. Rumun mi aspoň poradil cíl dnešní cesty. Vyprávěl o takové povídačce. Prý na zdejším hřbitově, asi na Calton Hill, jednou nějaký bezdomovec snaživší se strávit noc na hřbitově nebo vykrást hrobku, nevím, spadne do toho hrobu mezi kosti. Lidské kosti. Jak se tak snaží dírou vyšplhat ven, někdo mu zaklepe na záda… Hůůů, strašidelné. Pak vyprávěl o kavárně. The Elephant House, kde Rowlingová začala psát Harryho Pottera. Taky jsem to místo měla na seznamu. Vyhledala jsem si i lokaci sochy psíka Bobbyho, skotského Hačiko. Je zvláštní, že obě místa jsou asi 200 m od sebe. Bobby patřil hlídkujícímu muži, který ho vlastnil 2 roky. Zemřel ale na tuberkulózu. Od té doby chodil prý jeho pes Bobby na páníčkův hrob každý den. Dojemný příběh pohnul lidskými srdci a tak ho každý den krmili a postavili boudu. Po 14 let Bobby chodil pánovi na hrob. Kousek od sochy je Bobbyho hospoda a pár dalších podniků nesoucích jeho jméno. U rušné silnice je i nenápadná kavárna The Elephant House, která má ve výloze pár slonů. Jdu pomalu směrem k hradu a fotím ho z pěkného úhlu zespodu. Mířím do Dean Village, konečně s nabitou baterkou. Předcházím školní zájezd a proplétám se domy „vesnice“. Protéká tam klidná řeka, podél které jdu. Fotím splav a v nejlepším cesta končí. Musím jít po silnici a beru to na druhou stranu podél proudu. Vycházím na silnici, chci do parku sníst si kousek čokolády. Avšak dva parky co míjím, jsou zamčené. Tam fotím myče oken, který má několik metrů dlouhý teleskopický mop. Vrátní mají asi volno nebo jsou soukromé?
V Edinburgu je opravdu dost hustá doprava, hlavně autobusová, turistů sem proudí stovky a tisíce a autobusy je rozváží po celém městě. Objíždějí se, zastavují, ale zrovna ekologické to není, dieselové motory a hop on hop off busy jezdí neustále. Je to chaos, ale řidiči jsou zkušení. Mířím do parku West Princes Street Gardens pod hradem, kde si konečně dávám čoko a kde je nádherná fontána. Na večeři si chci zajít do restaurace, ale po 10minutovém čekání na místo to vzdávám a radši si kupuju jídlo. Zajdu i do malého japonského bistra, kde si koupím rýžový koláček daifuku. Je výborný, mohla bych je jíst každý den. Později zjistím, že se nikde nedá koupit.
Jdu rušnou ulicí zpět na hostel a vybaví se mi včerejší obrázek muže s amputovanýma nohama, na vozíku v kraťasech. Bylo to zvláštní. Kůže zakrývající amputované končetiny byla jiné barvy a jakási zkrabatělá. Muž se do konce života neprojde.
Na pokoji mám 3 Angličany, z toho 2 leží na jedné posteli. Je to pár a holka mručí jako kočka. Jinak voda z kohoutku je tu pitná a lidé recyklují. Na chodnících se nenachází psí výkaly, jsou postižené vysokými pokutami, zato bezdomovců je tu hodně.
***
DEN 16 – je sobota 6. 7. 2019. Konečně můžu dýchat. Můžu se nadechnout a nemusím zadržovat dech. Edinburgh byl plný stísněnosti, i ty obchoďáky (Lidl, Tesco), spěchajících turistů proudících všude možně a kolem hostelu a centra. Stovky a stovky. To samé doprava, hop on, hop off. Ale teď jsem na místě, které je klidné a kde můžu dýchat. Glasgow. Ráno jsem vypadla z toho stísněného města do Glasgow, z hostelu na Queen’s Street. Přijedu tam a zrovna chytím průvod Skotů v různých úborech, někteří jsou ověnčeni medailemi a různými cetkami, potom prochází i hudební doprovod. Nejspíš je to nějaká paráda, kdy se ukazují všichni starostové. Nevím, pokračuju dál, najít nový hostel, který jsem si zabookovala přes Booking.com. Prasklý displej na mobilu blbne, štve mě to a těžká krosna s batohem na zádech k tomu. Jdu do té divně se jmenující ulice na B. Hostel je nad ní. Úplně jiné než v Edinbře. Je to jednolůžkový pokoj, schválně jsem si ho vybrala, člověk se aspoň vyspí a nemusí se bát, že mu někdo něco ukradne. Opravdový luxus, pokoj sice trochu zapáchá zatuchlinou, ale je tam malé topení, skříň, stůl a docela pohodlná postel. Okno se dá zatemnit. Jdu se projít do Kelvingrove Park. Nádhera! Procházím čtvrtí, kde jsou krásné domy z 18., 19. století, opravdu malebná čtvrť. Je znovu krásně. Vchod do parku střeží socha jezdce na koni a za ní v dáli vyčuhující věže. Domnívám se, že je to nějaká katedrála, později zjistím, že jsou to věže University of Glasgow. Edinburgh mě vysával, Glasgow mi energii vrací. Park je přirozený, stromy a tráva si rostou, jak chtějí. Dokonce si tu můžete nakrmit velice krotké veverky, které vytvářejí postoje hodné fotografování. Po oddychu pokračuju směrem k univerzitě. Je jako z pohádky. Tady se snad musel natáčet Harry Potter, je to komplex novogotických budov, opravdu krásné. Turisté se mohou projít po areálu a také se podívat do Hunterian Museum, na které jsem náhodou narazila. Vstup je zdarma. Je tam sbírka předmětů od různých civilizací z různých období. Tady na té univerzitě studovala moje spolubydlící Kiara, zmínila se, že je univerzita pěkná a že se jí tam líbilo. Nedivím se.
Vracím se na hostel. Naštěstí tu mají i pračku, proto jsem si ho vybrala. Jenomže musíte se strefit do mezery, kdy zrovna nebudou pračky zabrané, jsou za mírný poplatek. A kuchyňka. Každé patro má svoji, když mi to říkal recepční, koukala jsme na něj s údivem, protože se mi vybavila ta velká kuchyň pro celý hostel v Edinbře. No a teď mám šálek horké čokolády, 2 nektarinky, avokádo a výborný kokosový jogurt k večeři. A 2 věci, ze kterých jsem nadšená. Našla jsem velké Tesco, kde mají ten jogurt (Coconut Collaboration) a rýžové mléko. Našla jsem i vietnamskou restauraci, musím porovnat tamní a slánské Pho Bo. Po dnešním 3chodovém menu v čínské restauraci už tam víc nepáchnu. Součástí menu bylo i kari, ale bylo tak hnusné, že do toho museli nasypat tunu škrobu… Pachuť mě provází ještě dlouho.
***
DEN 17 – nevím, jak bych pospala pravou Skotku. Zdejší ženy i dívky nejsou hezké. Jsou bledé, některé snědé díky solárku, pár zrzavých. Bývají decentně potetované. No a dívky jsou tlusté. I na Sicílii jsme viděly hodně otylých dětí. Globální problém, který se nedá zastavit a nikdo jej zastavit nechce.
Skotové. Podle mě by měli být vysocí a mohutní, něco jako Liam Neeson, když hrál v Rob Royovi. Někteří chlápci tak vypadají a zase jsou potetovaní. A někteří nosí sukně, kilty, myslím, že je to spíš otázka svátečního oblečení než denního nošení. Pokoj mi zapáchá po houbách, je to divné. Ale všude ticho a klid. Mimo jiné mě recepční upozorňoval, že když budu používat sprchu na chodbě, tak že nemám hned otevírat dveře, aby se nevyvalila pára. On je u těch dveří totiž hlásič požáru. Nelogické. Proto si tam vždy pustím větrák, aby se pára nevyvalila. Svoje spolubydlící vlastně ani nevidím, jen pár lidí se mihne v kuchyňce. Není to tady takové společenské centrum, kde se různí cestovatelé poznávají atd. Tady je to pro ty, co chtějí být v klidu a co chtějí být anonymní. Záchod a koupelna jsou sdílené s ostatními třemi pokoji. První den se mi stalo, že jsem se skoro vloupala do pokoje někoho jiného. Do mého pokoje se potom chtěli vloupat asi dva nebo tři lidé, tak mi to přišlo vtipné, protože na klíči bylo patro a oddělení. Taky jsem na čtečce přečetla už hodně knih. Teď čtu Sherlocka Holmese, Pes Baskervillský. Baví mě to, představovala jsem si tu ponurou krajinu slatin bez života. Dnes jsem byla na malinko podobném místě, proto ta asociace. Byly tam spíš vřesoviště, ale s jehličnatými lesy. U jezera Loch Lomond.
Vlak měl odjíždět v 9:15 z Glasgow Central. Po snídani jsem vyšla. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem v kuchyni vypla sporák. No a s tou kuchyní jsem si vzpomněla na Purley, kde jsem byla jako au-pair a kde měli alarm v rodinném domě přímo v kuchyni! Takový nesmysl. Jenomže nikdo z rodiny neuměl uvařit normální jídlo, jen ohřát polotovary nebo uvařit rýži s kečupem. Tam se mi ho podařilo několikrát spustit a musela jsem otevírat okna. I když se vyvalila pára z trouby, začalo to houkat. Bylo to spíš stresující….
V automatu mi mizí 20librová bankovka a 11 mi vrací. Je 9 h a nikde na tabuli vlak v 9:15. Je to divné. Ptám se u pokladny. To musíte dolů na nástupiště 17. Low Level. Sejdu někam do podzemí proplétám se chodbičkami a jsem tu. Tam slyším češtinu. V 10 jsem na místě. Vlak sem jezdí kyvadlově. Vystupuju na poslední zastávce ve vesnici Balloch, která je hojně navštěvována turisty a leží u břehu jezera. Jdu nalehko – legíny, sukně, lehká nepromokavá bunda, tričko, funkční tílko. Jdu směrem východ, podél břehu jezera, voda je čistá. Fotím Balloch Castle, co stojí v parku, kde je nakrátko posekaná zeleňoučká tráva.
V parku jsou velice staré dřeviny, mohutné modříny, smrky a taky rododendrony. Náhodou narazím na Walled Garden. Malá zahrada obklopená zdmi, uvnitř cestičky, květiny a lavičky. Miluju tyhle zahrady. Čeká mě asi 11 km pěšky po Muir Way do Helensburgu. Vydám se tedy po pěší stezce… ajejej. Něco není v pořádku. Ta silnice tu být neměla. Šla jsem v podstatě dobře, ale po cyklostezce, která je asi o 20 km delší. Nacházím správnou stezku a stoupám do kopců tyčících se nad jezerem (asi 300 m). Všude kolem vřesoviště s kapradinami. Fotím jezero shora a otevírám branku, abych se dostala na další úsek stezky. Je to třeba jako v Norsku, můžete chodit po pozemcích soukromníků, jen jim nesmíte zapomenout zavřít branku, aby jim neutekla zvířata. Příroda mi připomíná Šumavu a Poledník. Všude spoušť, nespočet starých pařezů. Odhaduju, že tak před 10 -15 lety tady musela řádit pořádná vichřice, polomy jsou rozsáhlé. Až na ty polomy je zajímavé, že ta příroda, co je tady, se u nás vyskytuje ve vysokých nadmořských výškách, tady už ve 200 – 300 m.n.m. Kolem jsou smrkové a modřínové porosty. Jdu jen v sukni a tričku. Míjí mě kluk na krosce. Je v národním parku a samozřejmě tu nemá co dělat. Cesta je široká, pro cyklisty jako stvořená. Stoupám na vrch do lesa a pak na vyhlídku. Je vidět velká část jezera Loch Lomond a hory za ním. Jsou i borůvky, ale nemají chuť. Je příjemně a mně taky. Už nemám tu hnusnou alergickou rýmu a zahleněný krk, můžu uvolněně dýchat a nic mi v tom nebrání. Po tak dlouhé době to člověk opravdu ocení. Jen to chtělo vynechat pšeničnou mouku a mléčné výrobky. Pokračuju směrem Helensburg, což je město ležící v zálivu. Rozmýšlím se, nic zajímavého tam není. Dávám si k obědu tyčinky a 2 nektarinky. Na malou si odskočím do přírody, to je nej toaleta. Moc lidí cestou nepotkávám, nabíjí mě to tu. Vracím se zpět vlakem a uvědomuju si, jak mají všude kamery. Bezpečnost. Člověk je jimi na každém kroku sledován. Mně to ale bezpečné nepřijde, spíš se cítím nepříjemně. Tak, teď zajdu konečně do té vietnamské ochutnat Pho Bo.
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾