DEN 10 – z okna se ke mně line dudácká píseň… Zvládla jsem to, přemístila jsem se z bodu A do bodu B. Jsem v Edinburghu. Na hostelu. Kupodivu sama v pokoji pro 4 lidi. Ledničky dole ve velké kuchyni jsou plné, tak nevím, kam si dám nákup. Se svou bezlepkovou a bezlaktózovou „dietou“ připadá v úvahu jen 1 restaurace, kde jsem měla kari za 16 liber. To si ale nemůžu každý den samozřejmě dovolit. Ráda si vařím a tak jsem aspoň vyzkoušela restauraci. Místy svítí slunce a je parádně.
Včera přijela na farmu 21letá Francouzska a 17letý Rakušan. Docela borec, ten klučina, sám cestovat v tak mladým věku. Přemýšlela jsem, jak bych toho klučinu popsala, je to taková ta germánská upjatost a poslušnost, co z něj číšila. Moc jsem mu nerozumněla, ale na svůj věk uměl velice dobře anglicky. Marie, ta nová holčina z Francie, tam prý zůstane týden, pak bude v Edinburgu a pak pojede prý na jih na farmu, kde vyrábí cider. Prý nemají ani rádio, ani telku, ani hudbu tam prý neposlouchají. Že prý si rádi povídají s wooferama (dobrovolníkama). Tak to hodně štěstí, pokud tam vydržíš aspoň den… Prý jela z Paříže busem do Londýna a z Londýna do Glasgow. Včera večer jsem s nimi dvěma seděla na večeři a přisedl si k nám mnich Litevák. Prý už je 16 let ve Skotsku. Jeho přízvuk tomu moc nenapovídal, ale co. Jídlo je najednou hnusné. Zhoršila se úroveň. Naštvali mě i tím, že ráno byla ovesná kaše s mlékem. Naštěstí jsem si chodila kupovat jídlo do Tesca, kde je docela výběr a tam jsem objevila „jogurt“ Coconut Collaboration, který je z kokosového mléka, bohužel u nás není k sehnání.
Ráno jsem vstala brzy, pozdravila se s Maďarkou, která taktéž bydlela se svými dvěma dcerami na patře a neuměla anglicky. Vypadá to, že tady už několik let na pokoji žije. Včera večer děti něco učila, sama se ale nenaučila ani slovo anglicky, používá překladač.
Odcházím v 7:45, v 8:10 jede autobus do Glasgow. Cestou pozoruju točící se lopatky větrných elektráren. Čekám na bus v půl 11. Když se ptám řidiče, jestli jede na autobusové nádro do Edinbry, tak že ano, ale že je to delší. Vpravo stojí bus taky do Edinbry, ale nemá v řádu napsanou zastávku autobusáku v Edinbře. Samozřejmě tam staví… Ach jo, takže jsem mohla odjet už dřív. 🙂 No nic, stejně venku prší. Krosna váží 8 kilo a batůžek asi 3. Zrcadlovka, tablet, čtečka atd. Jdu pěšky z nádra rušným Edinburgem. Je to kontrast vůči ekofarmě. Všude kamenné šedé domy s dřevěnými okenicemi. Po hlavní třídě jezdí turistické autobusy. Vpravo vidím na kopci hrad a k hostelu jdu po dlouhém kamenném mostě klenoucím se nad vlakovým nádražím.
Najdu hostel. Nahlásím se a jdu se projít. Do pokoje můžu až ode dvou. Bloumám ulicemi až dojdu k Arthur Seat. Je to impozantní vyhaslý členitý vulkán. Trochu mi to připomíná Trapani na Sicílii a Erice, což byl veliký masiv u pobřeží. Sundavám boty a jdu na vrchol hezky naboso. Je to velice příjemné. Silný vítr mi cuchá vlasy. Nemám gumičku. Skrze mraky se prokousalo slunce a modrá obloha. Výhled na město a kopce za ním a na druhé straně záliv a nekonečné moře. V dáli je vidět osamělý vulkán. Lidí je tu hodně. Vidím Calton Hill, musím se tam podívat. Natáčel se tam seriál Láska v bílem pekle (v originálu North and South, předlohu napsala Elisabeth Gaskell, moc pěkná kniha i seriál!). Musím se podívat, kudy to kolem Dugald Stewart Monument kráčela Margaret nebo pan Thornton. Jdu kolem sídla královny, kde hlídkuje policie. Nakonec najdu i cestu na kopec, kde je věž, něco jako antické sloupy a hvězdárna, to už jsem na Calton Hill. Je tam i ten „altánek“ Dugald Stewart Monument ze seriálu, jenomže je to tam samozřejmě trochu jinačí. Fotím Asiatku se psíkem v džínové vestičce, který si kráčí po zídce. Zatím jsem si o městu názor, slovo, který by jej popsalo, neudělala.
***
DEN 11 – příšerná noc. Nemohla jsem usnout. Okna pokoje jsou tak chabá, že propouštějí hluk z ulice + se mi během noci do pokoje nastěhovali 3 lidi. Okno nešlo dovřít, takže na mě celou noc táhlo. Co jsem tu ocenila, jsou zásuvky, do kterých se dá strčit USB kabel. Na farmě je měli taky.
Ráno si k snídani dávám fazole. Jdu ven, je krásně. Nejdřív obcházím hrad Edinburgh Castle parkem West Princes Street Gardens, potom přicházím k hradu, kde stojí nekonečná fronta a zástupy německých turistů. Nedá se jít zadarmo ani na nádvoří. Odtud mířím do klidné Dean Village. Ajejej, vyplnilo se to, co jsem čekala. Slabá baterie foťáku. Zrovna když jsem uprostřed focení vesnice. Je to zachovalá část Edinburgu, kde není rušno a kde jsou pěkné domky u řeky. Rozhodnu se vrátit pro druhou baterku a rovnou si uvařit oběd. Kuchyň otevírá až v 11:30. Probíhá totiž úklid. To fakt dokáže naštvat. Jsem rozhořčená, nakonec až v 1 si udělám z pohankové mouky, kterou jsem splašila v místní zdravé výživě, placky puri. Nejsou kdovíjak dobré, ale aspoň něco.
Mým cílem je teď pláž Portobello, cestou kupuju pohledy a známky. Na pláži je písek a dost to fouká. Je tam promenáda, po které jdu naboso. I tím pískem. V moři se nikdo nekoupe, je opravdu chladné. Zpátky se vracím rušnou silnicí kolem Arthurova sedla. Nohy mám unavené a i já jsem unavená. Beru to neznámými uličkami, pryč od rušné energii beroucí silnice. Město a asfalt mi berou energii. Narazím na velké Tesco, levnou asijskou restauraci a Lidl kousek od hostelu. Super. Kupuju si pytlík se zeleninovou směsí, ten hodím na pánev, okořením kari a čili a k tomu 1 volské oko. Je 6 hodin odpo a kuchyň je prázdná. Je tu hodně hispánců a ti samozřejmě jedí až později, takže jsem vychytala ideální čas na vaření. V kuchyni, která je společná pro celý hostel, je několik ledniček, sporáků, je to tady jako v mraveništi. Pro mě to moc není. Je to hostel pro mladé cestovatele, kteří si chtějí pokecat a seznámit se, případně se kouknout na společný film nebo si zahrát na kytaru.
Večer si krátím koukáním na Darker than Black a čtením krimi od Jo Nesbo ve společenské místnosti, kde jsou křesla i gauče. Jdu na pokoj, tam mám nového plešatého souseda. Vzpomněla jsem si na ráno, kdy tu byla skupina tlustých Češek a mladý Čech nadávající do mobilu své mámě, že je kráva. Ani jsem se k němu nehlásila, spíš se za něj styděla.
Na pokoji máme trezory, každá postel jeden. Jenomže dvířka jsou tak tenká, že se dají snadno ohnout, pokud by někdo chtěl. Každý den si tam zamykám věci, nechci holt nic nechat náhodě.
***
DEN 12. Alarm. Požární alarm v 5 hodin ráno. Co se děje? Je to opravdové? Se svými sousedy vstávám a nevíme nic. Vypadá to na něco falešného, protože v tuhle chvílí žádný kouř nebo sirény. Dobrou.
K snídani si udělám volské oko s fazolemi z plechovky. K tomu černý čaj s rýžovým mlékem. Na nádraží Waverley hledám nástupiště, odkud vlak odjíždí směr Stirling. Dnes chci objevit Stirling a Falkirk. Prohlížím a obhlížím si nádraží. Jdu si koupit lístek. Peak off mě zpáteční vyjde jen na 9 liber. Vyplatí se jet mimo špičku. Tři čtvrtě hodiny to vlakem trvá se tam dostat. Čekám do půl 10., kdy vlak odjíždí. Radši se ještě ptám průvodčího, jestli nastupuju do správného.
Nebe se protrhává, vynikající počasí pro fotografa. Vystupuju. Koukám do offline mapy. S prasklým displejem se mapa špatně ovládá. Mířím ke kostelu a hřbitovu s keltskými kříži, pak k hradu ve Stirlingu. Ten si však fotím jen z dálky. Na prvním nádvoří je totiž pokladna a dál vstup jen se vstupenkou za 16 liber. Za to můžu mít dobré jídlo. Kašlu na vstup a jdu směrem k řece. Je to klesání. Začínají mě bolet záda. Mám max 3 kg na zádech a pod pravou lopatkou to pekelně píchá. Jsem taky unavená. Dost toho nachodím. Každý den. Předevčírem, včera, dnes. Většinou 20 – 30 km. Žádné popojíždění autobusem, pěkně po svých, protože to mám ráda. Míjím spásu – Tesco. Stavím se až na cestě zpět. Přicházím ke středověkému kamennému mostu, který si fotím a kde se odehrála bitva ve středověku, přesněji ke konci 13. století, kdy zde anglická vojska porazil skotský rytíř William Wallace.
Dole v řece je několik nákupních vozíků a židlí. Wallace Monument je majestátně tyčící se na vrcholku kopce. Je to ještě kus cesty. Jdu podél rušné silnice, bolest pod lopatkou neustává. Batůžek si dávám na břicho, sundavám mikinu a triko, jak je teplo. Kručí mi v břiše, i když jsem měla tak vydatnou snídani. Boty mám určitě propocené a od posledního výletu v dešti mi pěkně zapáchají. Kopec. Zatáčka. Stoupání po asfaltce k monumentu, který nechali na počest právě Williama Wallace postavit v 19. století. Je to vlastně vyhlídková věž s přilehlou budovou. Nahoru nejdu, počasí není tak kvalitní na to, aby byly pěkné fotky okolních kopců. Zpět se mi už jde líp se svačinou v břiše. Bolest ustoupila, únava nastupuje. V Tescu si kupuju zeleninový salát s lososem a kousky manga. Na nádraží do turniketů vstrčím lístek a pokračuju dál. Dohání mě maník, že jsem tam nechala jízdenku. Aha, tak tady vylézá… Vystupuju ve Falkirku. Jsou asi 2 odpo. Město se mi moc nelíbí, Stirling měl okouzlující atmosféru s kamennými domy. Jdu podél řeky po stezce, když… plot. Na mapě mi to ale ukazuje pokračování, holt pozemek už patří nějakému podnikateli. Musím to obejít kolem bytových domů, bohužel pokračuju podél rušné silnice, což nesnáším. Jiná cesta není a autobusem se mi nechce. Kolem mě hučí auta a říkám si, kam to krucinál pořád jezdí? Z toho asfaltu a provozu jsem zase vysátá, těším se do parku. Konečně je vidím. Dvě obří koňské hlavy tyčící se v parku. Kelpies, atrakce, která přitahuje desítky lidí a také leží u vodního kanálu, který vede až k Falkirkskému kolu, kam se později vydám.
Fotím si je ze všech úhlů. Jsou to úchvatné stavby z plátů kovu. Je krásně a dramatičnost podtrhují šedé mraky. Dávám si mango a chvíli odpočívám.
Vydávám se směrem zpět podél umělého vodního kanálu, po kterém vozí loďky turisty.
Mým dalším cílem po zdolání dalšího rušného silničního úseku je Callendar Park. Je tam hezký, řekla bych zámeček, který obklopuje zelený trávník se stromy. Po trávě si to štráduju naboso, což je tak příjemné. Procházím městem, náměstím. Slunce svítí. Jdu podél vodního kanálu k Falkirk Wheel, kde vede jen stezka pro pěší a cyklisty. Je na ní klid. Zakrývám si obličej, rukou, protože nemám kšiltovku. Táta mi před odjezdem říkal, ať si ji vezmu, ale já se mu vysmála. Teď toho lituju, sluníčko má opravdu sílu a dokáže spálit pokožku.
Je 17:40 a jsem u cíle. Je to jakýsi technický zázrak. Je to takový důmyslný výtah, který snese loďky z vodního kanálu vedoucího od Kelpies shora dolů. Dívám se, jak se výtah s lodí spouští dolů na hladinu. Vedle mě si to fotí rodina muslimů. Napadá mě, že nevím, v kolik mi jede poslední vlak. Data v mobilu nemám, takže mi nezbývá než dojít na vlakáč a podívat se na řád…
Jsem zpět. Hladová a unavená. Vysprchuju se a převléknu, je to osvěžující po dni, kdy jsem nachodila přes 30 km. Uvařím si zeleninu na pánvi s volským okem. Jdu na nákup do Tesca a Lidlu. Nevím to jistě, ale za včerejšek nachozeno asi 26 km, možná 30, včetně chození po Edinburghu.
***
DEN 13 – stejné počasí jako včera. Ráno ale ještě ležím, i když mí spolubydlící vstávají. K snídani žitný chléb s humusem, rajčaty, černým čajem s kokosovým mlékem. Je zajímavé, že skotská humusovka mi nechutná. Je nahrubo namletá a není tak dobře okořeněná jako v Čechách. Snídá hodně lidí. Oblékám se lehčejí než včera. Legíny, hybridní sandály, sukni, mikina, tenká bunda. Únava neustala. Obcházím Arturovo sedlo, jak jsem pojmenovala Arthur’s Seat. Dnes taky naboso, protože všude kolem je tráva a cestičky, kudy chodí turisté nebo běhají místní. Stezka mě znovu vede podél silnice, asi to tady mají rádi. Dokonce už nemám takový strach o svoje cennosti ve skříňce na pokoji, jejíž dvířka by silnější osoba dokázala ohnout.
Dělám zastávku u jezera (Duddingston Loch), tedy ono se k němu nedá jít úplně, jen přes Dr. Neil’s Park, který leží ve vesničce Duddingston Village. Opravdu náhodou jsem objevila tento okouzlující, tichý a klidný park. Je to spíše arboretum plné cestiček, hezkých zákoutí a laviček s výhledem na jezero obklopené rákosím a čedičovým Arturovým sedlem.
Přemisťuju se k Craigmillar Castle, který je někde na louce, což je na jih od vesnice. Vstupné je jen 6 liber. Už vím proč. Vevnitř totiž nic není. Je totálně prázdný. Připomíná mi to Točník nebo Žebrák, ten, co je na kopci. Vevnitř taky nebyly interiéry. Jdu po nádvoří, kde roste starý tis, po schodech, míjím středověké krbové římsy, jsem na střeše a koukám na Edinburg a záliv. Posvačím na trávě. Jdu pomalu zpět, směr levná thajská restaurace. Levná myslím jídlo do 10 liber. Z posledních sil se tam dostanu. 😀 Číšnice mi 2x opakuje větu, až napotřetí pochopím, že se ptá na počet osob. Objednávám si rýžové nudle s hovězím. Nudle vypadají podle barvy spíš na pšeničné, ale mám takový hlad, že to zblajznu. K pití jsem měla domácí horký čaj s ledem. Zajímavé. Zajímavé taky je, že tu rostou fuchsiové keře. Ale opravdu velké, ne ty malé keříčky, které se tu u nás prodávají. A taky krásně kvetou. Nebo jasmín, ale pořádný strom. Nebo v té zahradě eukalyptus! Třešně ale před týdnem byly ještě zelené, to doma už byly pořádně zralé a červené.
Odpočívám s nemluvným plešatým Francouzem na pokoji. Za celé odpoledne nikam nešel. Udělám si večeři a jdu na pokoj. Přibyl nový pupkatý spolubydlící Andy z Rumunska. Je snědý a ukecaný. Má docela dobrou angličtinu, v Anglii je už několik let a vždy dělal v restauraci. Teď zkusí štěstí tady. Bavíme se o všem, přidává se i plešatý Francouz, který umí jen pár slov, ale vystačí si s nimi. Baví se o politice a Macronovi. Z Francouze vypadne, že jednou jel autem dva dny z Paříže do Moskvy. Rumun Andy mi vypráví o svém záživném pobytu na hostelu v Doveru. Prý tam měli ucpané hajzly, špinavé sprchy a kuchyni. Ukazuje mi fotky a komentuje plovoucí „sračky“ v hajzlu. Spal prý na pokoji s mladým recepčním, který prý celou noc jen prochrápal a proprděl. Tomu se nejde nesmát. Prý je prdění ze spánku „inhuman“. Kvůli prďákovi prý jedna starší Francouzka odešla z hostelu velmi brzo ráno. Není divu. Prý tam dokonce měli polévku v hrnci, ze kterého žrala i kočka a dokonce nějaké hodnocení hygieny, které bylo docela vysoké…
I já jsem zvědavá, kdo z mých 3 spolubydlících můžu bude chrápat. Nastěhoval se sem totiž Švéd, jehož rodiče jsou Íránci. Ten komentuje barvitě. Rumunovy fotky, doslova „ať mu ty sračky neukazuje.“ Zase záchvat smíchu. Rodilím mluvčím moc nerozumím, ale co se týká cizinců, tak je to úplný opak. Rumun Andy mi ukazuje fotky, co vaří atd, a jeho facebookový profil. Dokonce se ptá, co zítra dělám. Odpálkuju ho, že něco mám.
Je to tu, chrápání. A pořádné, jak od hrocha. Dvakrát zamlaskám do tmy, ale nepomůže to. Píchám Rumunovi propiskou do chodidla, ale vniveč. Nakonec určitě i on chrápal na tom hostelu v Doveru… On se normálně ani po píchnutí do chodidla neprobudí! Oba hoši se na postelích převalují – jsou vzhůru. Odcházím na WC. Když přijdu, je ticho. Asi někdo zasáhl. Teď v půl sedmé ráno zase zachrápal. Naštěstí tu spí jen dodnes.
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾