3. den – neděle. Cítím, že opravdu 6 dní v týdnu a půl zabitýho dne po dobu 21 dnů není pro mě. Teď odchází Nepálka, která bydlela v pokoji naproti mně a včera jedla jídlo rukama. Taky zajímavé (ovesnou kaši, kari atd.) Je neděle a mají tu festival jógy. Všichni krišnáci se tváří, jak jsou happy a milí. Začínají chodit první zájemci a nosí si s sebou podložky. U budov je připravené značení co kde je. Po snídani mi je řečeno, že mám umýt lavičky a stoly venku. Jsou pořádně pokálené od ptáků. Pak ještě klouzačku pro děti. Jdu se na chvíli zašít na záchody a když jdu kolem jídelny, tam si mě vyhlédne Indka Vrinda a řekne, že mám vyplevelit dvorek u dětského hřiště. Začínám to dělat a v tu ránu přijde Zahradník. Spustí brutální skotštinou, ale pochopím, jaký úsek mám dělat. Všichni si tu myslí, že umím excelentně anglicky. Nato přijde druhý Skot jako hora s plešatou hlavou a trikem nějakého fotbalového klubu. Všichni plejeme. Oba mluví mezi sebou, probírají politiku, ale rozumět jim moc není. Tomu holohlavému není kort rozumět. Pak přejdeme do skleníku, kde pokračuju se sázením slaměnek. Mluví spolu zase, ale když robustní Skot spustí na mě, i když se snažím sebevíc, při jeho vyprávění nezachytím skoro nic. No co. Tak se usmívám, přikyvuju a stejně mi ukazuje fotky a ptá se, kam chci jet. Pak se mě ptá na Falkirk, kam chci taky jet. Další fotky včetně nějakýho zvláštního růžovýho karavanu. Jdeme na oběd, sedím venku s lidma z festivalu a vychutnávám veganský jídlo. Teď mě festival jógy odrazuje, protože vím, že tam stejně nemám povoleno jít.
Volám si s kamarádem a mluvíme o mém plánu zůstat tu jako host. Přes Whatsap. Tuhle žádost říkám i Vrindě, je překvapená, není zrovna nakloněná tomu, abych tu měla placený pobyt. Říkám jí, že chci cestovat a že chci mít víc volnýho času a že nemůžu jezdit na malým kole a že jsem neočekávala, že budu nešťastná. Odešla s tím, že budu platit asi 15 liber za den ale že to rozhodnutí není na ni. Uleví se mi. Tak snad mi dá co nejdřív vědět, nechci si připadat jako svázaná a limitovaná. Holt názory se mění. A k tomu sem do ašrámu, kde maj bejt ženský, lezou krišnáci a odříkávaj si tu svou hare křišnu.
Když jsem včera mluvila se Zahradníkovými, říkali, že měli pokrk „normálního“ života a tak se vydali sem, kde našli štěstí. Že prý ráno při jejich spirituálním programu, který začíná v pět, tančí, zpívají a že je to dělá šťastnými. Zahradník prý rád pracuje s mladými lidmi, že ho to dělá mladším a že rád poslouchá jejich názory. S ní jsem se bavila o tom, že ve Skotsku nejsou včely, že je tam víc čmeláků, kteří dokonce létali na květiny do skleníku. No a jak se znečišťuje příroda, jak lidé žijí a tak.
***
4. den. Užívám si svobody a tak ráno po snídani vyrážím s batůžkem, foťákem a pláštěnkou do Aochlochan Retirement Village. Pěšky. Je to kousek od Lesma (moje zkratka pro Lesmahagow), asi 3 km. Procházím velkým parkem, kde je posekaná tráva a několik rybníčků lemují domy. Jsou tam různé keře, květiny. Nevím, jestli jsou všechny pro důchodce, jak název napovídá. Začíná pršet, vytáhnu pláštěnku a jdu zpět. Zahřmí, sakra, ale co se dá dělat, jdu dál.
Dojdu k autobusové zastávce v Lesma, chci jet do Blackwoodu a z něj jít k Craigneham Castle, nebo jak se to píše. Je to ruina hradu. Kupuju si jízdenku za 1.7 libry. Všimnu si, že pokud potřebuju zastavit, budu muset zmáčknout tlačítko STOP. Mám vystoupit v Blackwoodu. Nic, než se naděju, přejíždí bus Blackwood do Larkhallu! Zastávky nejsou popsané a nic nehlásí, prostě jsem nevěděla, na které zastávce vystoupit a takhle si pokračuju načerno dál. 😀 Takže na nejbližší zastávce vystupuju a čekám na zpáteční bus. Je tak 16 stupňů, zataženo. Vystupuju u COOPu, kde si koupím konečně čokoládu, placky a humus. Jdu po silnici směrem hrad. Zase hřmí. Z lehkého deště se stane slejvák a mně začnou promokat boty. Voda se hrne po silnici, kolem pořádně hřmí ale já se nedám a pokračuju. Několik hodin je ale už mám na sobě a promokají až teď. Cítím promočený vnitřek a ponožky, což není pohodlné.
Ten hrad pořád není vidět. Konečně dojdu k ceduli, která mi říká, že je to ještě kilometr. Grrrr, jdu úzkou cestou, udělám 3 fotky ruiny a jelikož stále prší, vykvajznu se na vstupný a vracím se do Blackwoodu. Asi po 2 km chůze přestává pršet.
Chci si někde sednout, ale vše je mokré a tak se rozhoduju dojít rovnou do Lesmy. V botách vyloženě čvachtám. Přijdu vespodu promočená na kost, věci dám sušit a zaklepám na Vrindu, které dávám 129 liber za šest nocí s polopenzí. Zůstávám tu do neděle 30.6.2019.
Za chvíli mi oznámí, že libry, které jsem jí dala, jsou neplatné. Takže librovky a 10 librovky si mám směnit v bance.
Povídám si se spolubydlící Allen. Holčina mladší než já. Konečně první dobrovolnice z Yorku. Je to mladá zpěvačka, přivezla si s sebou kytaru a těší se na jógu. Pořád pokračuje jógový festival. Ráno, když jsem byla v polospánku, prdla jsem si, holt je tu zeleninovo luštěninová strava, tak doufám, že to neslyšela. Je docela otužilá, ráno si myla vlasy a s mokrou hlavou, kdy bylo kolem 14 stupňů, šla na snídani. Potom mi pověděla, že se zítra bude chtít vykoupat v řece. Po večeři se ji zeptám, jestli teda k tý řece chce (mám to tady už docela zmapované, heč). Hodí na sebe bundu a v žabkách, kdy je pořád chladno, mě doprovází. Dojdeme k řece, tam si sundá žabky a obhlíží ji. Prý by se tam dalo plavat. Ona je snad z Norska či co. Říkám, že je otužilá, voda je přece dost studená. Vracíme se zpátky, souhlasí se mnou, že chůze naboso je zdravá a zjišťuju, že nemá moc fyzičku, protože se v kopci zadýchává. Taky jsme se pořádně na večeři přejedly. A to jsme ji málem kvůli mně nestihly. Řekla jsem jí, že je až v půl osmé a že nemusí pospíchat. Byla jsem si tím 100% jistá. Když jsme přišly, už tam nikdo nebyl, podávala se totiž od sedmi…
Říká mi, že by si chtěla vydělat prachy a tak podala přihlášku na místo doučovatelky čínských dětí po Skypu. Že prý je to jen o tom je učit „an apple, an apple“, prostě výslovnost. Jsem ze dneška fakt unavená, už i mluvení a soustředění v angličtině mě vyšťavuje. Nerozumím jí každé slovo, ale většinu ano. Jdu spát v 11, kdy je venku ještě minimum světla a jsem ráda, že s sebou mám čtečku.
***
5. den – venku je zataženo, nikam se mi nechce, jako busem. Rozhrnu osuškovou clonu, co mám na posteli a jdu na snídani. Sedí tam mniši v pletených čepicích a ten z Litvy, vysoký hubený a brýlatý mi říká „ahoj“ a „how are you“? Každodenní fráze. William z Kostariky už najednou tak vtíravý není a ani mě nepozdraví. Faleš. Ze snídaně, kde jsem měla porridge, rýži a nějakou zeleninovou omáčku, se vracím na ašrám. Beru tablet a zkoumám počasí. Přijde spolubydla Allen a říká mi svůj zážitek. Prej se na ni spustili tři mniši a pořád něco žvanili. Bylo jí dost nepříjemně a nechtěla ani do práce, i když přijela jako dobrovolník. Prý měla ošklivý incident s chlapem v Glasgow před dvěma dny, kdy musela volat policii. Lituju ji, chce tu zůstat 2-3 týdny a hned druhý den má takový nepříjemný zážitek. Jsme jediné „turistky“ na farmě, takže mi poděkuje, že si se mnou mohla popovídat. Po chvíli sedí s Vrindou u nás v pokoji a mluví o tom. Vrinda jí řekne, že bude dnes uklízet a že nepůjde ani do skleníku. Tak nějak jsem tu situaci pochopila.
Beru si věci a jdu se podívat na uměle navršený kopec u důchodcovské vesnice. On je tedy od ní pár kilometrů, ale bohužel tam nevede stezka, takže musím jít po rušné silnici kolem golfového hřiště. Hned na první pohled je vidět, že je to navršená struska, jestli se tu těžilo uhlí, což je velice možné, tak toto bude zbytek vyvezené zeminy. Neprší a kopec je schůdný. Vylezu nahoru a rozhlížím se po okolí. Vidím blízkou vesnici Coalburn, kopce a nízké pohoří přede mnou. Krajinu lemují větrné elektrárny. Jen podotknu, že kolem dokola není žádný pořádný les, jsou to takové travnaté pláně.
Dole je skládka, tam se vydám. Je to smutné – staré vany, rozbité sklo a zrcadla, koberce, všemožné plasty… Říkám si, že Skotové taky nejsou svatoušci ohledně černých skládek.
Vracím se zpátky na farmu, bolí mě holenní svaly a jsem unavená. Po včerejšku, kdy jsem toho dost nachodila, si ráda odpočinu. Sednu si do pohodlné Vishnu Lounge, což je prosklenná místnost, taková veranda s výhledem do zahrady. Jsou tu židle, lampiony, polštáře, takže si beru čtečku a začtu se. Už dva lidi se tu byli poklonit nějaké malé soše. Za mnou je kuchyň a kuchař, který má vypouklé břicho a vypadané zuby, prozpěvuje si mantru.
***
6. den. Je zajímavé, že včera jsem při své procházce po vsi byla v jednom z nejstrašidelnějších míst Británie. Birkwood Castle. Původně šlechtické sídlo, tedy zámek, potom z něj v poslední době udělali nemocnici. Ta však byla po roce 2000 uzavřena. Je zvláštní, jak za tak krátkou dobu budova zchátrala. Byl tu i nadějný projekt na rekonstrukci do podoby hotelu, ale ten zkrachoval. Místo je prokleté. Nyní je budova způlky rozpadlá a pokrytá lešením. Všude dokola je plot a kamery zabraňující zvědavcům vlézt dovnitř. Budova se nachází v rozlehlém parku plném cest a všelijakých dřevin. Prý zde chodí duch doktora, který dostal při službě infarkt a dokonce zde byly zjištěny i další paranormální jevy včetně podivného zápachu. Procházela jsem se areálem, kde kvetly azalkové staré keře a rostly exotické dřeviny. Nafotila si smutnou budovu a potom když jsem fotila opodál… Něco paranormálního se stalo! Přestal mi fungovat displej u zrcadlovky!!! Po zapnutí ale zase šel. Takovou záhadu mi už nikdo nevysvětlí. 😀
Kolem silnic to tu také není nejčistší v porovnání s Českem. Večer jsme šly s Allen na večeři a pak jsem se dívala na anime Violet Evergarden. Až mi tekly slzy… Všimla jsem si, že tu hojně kvete náprstník.
***
7. den. Ráno 14 C. Allen si meje vlasy a v žabkách, legínách, tričku a s mokrou hlavou vyráží na snídani. Asi mají v Yorkshire opravdu otužilé lidi. Chci jet do Lanarku, dívám se na předpověď, ale když vidím ty mraky, tak se radši pořádně oblíknu. Kecáme spolu a ona má za sebou další zážitek. Mnich William jí řekl, že má na něj počkat po snídani na kopci u jídelny. Tak čekala a on nikde. Měla být původně se Zahradníkem ve skleníku. Vydala se tedy dolů na ubytko, tam ji odchytil Zahradník, že na ni čeká půl hodiny. Prostě jeden druhému nedali vědět a ona vypadala jak blbec. Napsala Vrindě, ta za námi, když mi to říkala, přišla. Allen jí pověděla, že jí je nepříjemně a že si chce vzít den volna, protože lidi z farmy spolu nedokážou komunikovat. Ani se jí nedivím. Po chvíli přivedla Vrinda novou dobrovolnici z Francie. Mladou holčinu, která je s náma na pokoji a za pár dní putuje do Glasgow. Před 12. se pakuju a vyrážím na bus. Vlítnu ještě do banky směnit si starých 60 liber. Obsluha se ke mně vrhne a za pár minut mám nové libry, Bezplatně.
Autobus stíhám, přijíždí se zpožděním. Začíná se vyjasňovat a oteplovat. V Lanarku fotím ruiny kostela na hřbitově a kostel. Pak mířím podle offline map do New Lanarku (pár posledních fotek), kde jsou přádelny zapsané v UNESCO. Je tam rušno. Počasí je krásné, slunné. Je to malá „vesnice“, kde žili a pracovali dělníci přádelny, měli tam i školu. Je počasí na chůzi na boso a tak neodolám. Přádelna je v údolí u řeky, kolem jsou listnaté lesy. Z Lanarku sem se dá krásně dojít po silnici. V areálu je muzeum, hotel, ubytovny, kavárna se suvenýry, prostě všechno, co si turisté žádají.
Mám jen tričko a legíny, pohodlné boty a malý batůžek. Bolí mě záda z nošení, zrcadlovka váží s objektivem asi 1,5 kilo, pak jídlo, pití. Jdu kolem řeky lesní cestou, pak nahoru a nakonec se vydám k Lanark Loch, což je jezero v Lanarku. Kolem sedí lidé na lavičkách nebo na dekách, prostě pohoda. Tam si lehnu na trávu a odpočívám. Zpět jedu busem z centra, u řidiče si kupuju jízdenku a pozoruju lidi, jak je házej na podlahu autobusu. Při sepisování těchto řádků ležím na zahradě farmy na osušce a opaluju se. Zjišťuju, že tu sluníčko má taky sílu, jelikož mám mírně spálený obličej.
Jsem zdrcená. Když jsem přišla na ubytko, naproti mně Vrinda říkajíc, že Allen právě odjela! Minuly jsme se. Škoda, cítila se tu prý nepříjemně a nechala mi vzkaz na posteli. Přeju jí hodně úspěchů s hudbou, dneska mi totiž zahrála dvě vlastní skladby (ta jedna se jmenuje Open Roads), zazpívaly jsme si Hallelujah, když jsem jí pustila verzi od Terezy Maškové a ona mi pustila svá videa na Youtube. Prý půjde zkusit štěstí do Edinburghu, protože v Glasgow se umělcům na ulicích moc nedaří.
***
8. den – nemůžu spát. Nemůžu usnout. Pořád přemýšlím nad tím anime a odjezdem mladé kytaristky Allen. Nade mnou se v posteli převaluje Kiara z Francie. Má rýmu, popotahuje a já přemýšlím, že jí dám kapesník. Je zajímavé, jak odtažitě se ke mně chovají někteří mniši, když už nejsem dobrovolnice. Sedím u stolu s Kiarou a Vrindou v róbě (tím naznačuju tu exotičnost), přijde litevský mnich a začne si prozpěvovat Hare Krišna. Všichni si chválí snídani, usmívají se a jsou happy. Je to až nakažlivé, ale pořád za tím vidím přetvářku a fanatismus. Oni si pořádají vlastní akce, jezdí na ně, někdo se stará o úklid, někdo o zahradu, někdo o dobrovolníky, modlí se a usmívají. Žádné jezdění do práce, koukání 8 a půl hodiny do monitoru. Na druhou stranu mě dostane zjev tohoto mnicha – je asi 180 cm vysoký, s červenou pletenou čepicí, hubený a pod brýlemi mu vykukují nezdravě zbarvené kruhy pod očima. Nejspíš nemá v pořádku ledviny. Když jdu umýt tác po jídle a příbory, z kuchyně se ozve hlasitý zpěv věřícího.
Scházím na ubytko v krásném počasí, opravdu teplém, že je to na triko a kraťasy, které tu nemohou nosit… Vzpomínám si, jak jsem se v práci ptala kolegů, kteří byli ve Skotsku, jaké je tam počasí v létě. Nevěděla jsem, co si s sebou sbalit. A opravdu mě překvapilo, že je tu teplé léto blízké našemu. Ale to prý není standardem. Dnes budu odpočvat a číst si. Pořád cítím nohy. Všude v salonku na ašrámu visí obrazy božstev a v knihovně jsou spirituální a náboženské knihy. Čas také trávím tím, že stavím puzzle, 1000 kousků s obrázkem nějakých chaloupek. Kiara mi jeden den pomáhá. Za celý týden je postupně dám dohromady… a jsem spokojená. To je dovolená, jakou jsem chtěla. Dělat si co chci a kdy chci.
Uctívají tady zakladatele této sekty, který tu má obrazy, sošky i sochu. Nevidím v tom žádnou svobodu. V půl páté vstávají a mají spirituální program až do půl osmé. Pak se modlí u jídla, odpoledne a prozpěvují si.
Skotové říkávají svoje ÁJ! Jako naše JO! Překvapilo mě, že silnice tu taky nejsou v perfektním stavu. Včerejší autobus do Lanarku sebou pěkně otřásal při brázdění silnic klikatících se v krajině. Pořád mě zaráží, že tu nevidím žádné včely. A na to, že je to ekofarma, tak mnozí dojíždějí na jídlo dieslovými auty. Bydlí v domech pod farmou, ale jelikož je jídelna na kopci, jsou líní si tam dojít.
Už se těším, až změním lokaci, začíná to tu být monotónní. Je zajímavé, jaké lidské osudy člověk při svém putování potká. Při večeři jsme si povídaly s Kiarou. Ptala se mě proč sem dala výpověď, sama pak řekla, že by se chtěla pohybovat venku a mít kontakt s lidmi. Tři roky studovala v Glasgow na univerzitě bakaláře na biologii. Prý se hlásila sama, protože miluje angličtinu. Avšak její roztomilý francouzský přízvuk se nedal zapřít. O víkendu bude vyklízet byt, aby se v pondělí vrátila do Francie. Příští rok chce prý několik měsíců cestovat po Asii a udělat si kurz lektorky jógy, protože ta ji baví.
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾