Skotsko, díl 1

Skotsko – měsíc v zemi zelených kopců a starobylých měst. Níže je mapa všech míst, která jsem procestovala.

***

Proč jsem se vydala do Skotska?

1) další krok ve změně v životě
2) zlepšit angličtinu
3) cestovat a fotit
4) utratit kapesné, které jsem si vydělala před 5 lety v Anglii jako home assistant
5) být svobodná, dodat si sebevědomí
6) celá dovolená je pojata nízkonákladově

Důležité autobusy po příletu:

• z Glasgow Airport na nádraží Buchanan st. Autobus Airport Express 500
• z aut. Nádraží Buchanan – Lesmahagow School Rd X74, tam mě vyzvedne Vrinda

***

Let Ruzyně – Paisley a zpět
odlet PRG 21 června 13:15, přílet 14:45
odlet Gla Intl 19 července 8:45, přílet 12:15

Adresa Eko farmy v Lesmahagow
ECO Farm, Karuna Bhavan and Krishna Eco Farm
Bankhouse Road, Lesmahagow, South Lanarkshire, ML110HQ
*super na ubytování, klidné a hezké místo, nedoporučuju jako dobrovolník

Ubytování v Edinburghu
High Street Hostel
8 Blackfriars Street, Old Town
*hostel čistý, kuchyň společná – chaos (v určitou hodinu může být zabraná španělsky mluvícími, kteří tam dokážou vařit věčnost), nedoporučuju kvůli lokalitě (velice turisticky rušné)

Ubytování ve Fort William
Chase the Wild Goose
Banavie, Fort William PH3372Z, pobyt od 12 – 17 July
přímé busy z Glasgow Buchanan Station (bustimes.org)
*nejlevnější ubytování, co jsem našla, doporučuju

Glasgow ubytování
Glasgow Youth Hostel
89 Buccleuh Street, 63 6QT
*nejlepší ubytko, klidná lokalita, vlastní pokoj!

POZNATKY:
► mnoho předjíždějících aut nedává blinkr
► auta nemají povinnost svítit
► odpadky v přírodě, jako v Čechách (lesík v Lesmahagow, černá skládka u Coalburn)
► v nížinách rostou smrky a nevypadají napadené kůrovcem
► lidé na ekofarmě jedí veganská jídla. Nejedí mléčné výrobky (ale mléko do vloček dávají), maso, vejce, ryby. Pořád tě zdraví a ptají se, jak se máš; mniši a mnišky chodí oděni po indicku, většina mnichů nosí pletenou čepici, vysoké ponožky a má vyholenou hlavu až na takový krátký ohon na zátylku,
vdané ženy mají tečku mezi očima (i ty ne-Indky)
► i přes „zdravou“ stravu jsou někteří tlustí (dojídají se polotovary, smaženým jídlem a sladkostmi? Smažené bylo každý den)
►je normální, že i venku si odříkávají svoje modlitby (na pozemcích farmy)
► voda z kohoutku je pitná
► školáci nosí černé uniformy – kluci sako a kalhoty a snad bílou košili, holky taky sako, něco bílýho a sukni nebo kraťasy
► nejvíc je tu vidět kavka, straka a racek
► jsou tu i klíšťata a na Vysočině ovádi
► komáři nejsou
► prodavači v obchodě jsou milí, pomůžou ti dát nákup do tašky
► rostlinné mléko je tu levnější než u nás (Alpro 1,4 – 1,8 liber = kolem 50 Kč, u nás kolem 70 Kč)
► léto je tu příjemné, ne tak parné a suché jako u nás. Avšak sluníčko dokáže spálit. Prší tak 2x až 3x do týdne
► alkohol se neprodává lidem pod 25 let, proto Skotové rádi létají levnými lety chlastat do Prahy

***

CELKOVÉ NÁKLADY

kurz 1 libra asi 28,5 Kč = 38 370 Kč
z toho ubytování:
129 liber = 3 670 Lesmahagow (7 dnů se snídaní a večeří)
kartou 3 877 Glasgow
kartou 3 548 Edinburgh (120 liber za 6 nocí)
kartou 1 540 Glasgow
kartou 5 133 Fort William
letenky 5 632
v hotovosti jsem měla 700 liber, z toho utratila 620 (17 600 Kč)
počet dní ve Skotsku – 29

***

1. den. (25. června 2019). Ráno vstávám v 7 hodin. Odpo má být 27 stupňů a v Glasgow jen 13. Nic nepodceňuju, sbalila jsem si teplé věci i věci na léto. A hlavně na déšť. Přizpůsobuju se situaci a oblékám si funkční černé kalhoty a na sebe softšelku. Krosnu mám nacpanou k prasknutí a k tomu malý batůžek s klíčenkou krtečka s obsahem 15 litrů. Z krosny (mám ji s pláštěnkou) jsem vyndala kovovou výztuž, odepla zbytečně těžký bederní pás. Několikrát jsem krosnu nacpala věcmi, přeměřovala ji a modlila se, aby mi ji na letišti nepřevažovali a nepřeměřovali. Musela jsem se totiž vejít do limitu 55x40x25 cm a hmotnosti 10 kg. Můžu mít i příruční zavazadlo, to je batůžek, do kterého naskládám spíš elektroniku a pláštěnku. Ach jo, před odletem i teď mě přepadají obavy… Bude se mi tam líbit? Proč tam vlastně letím? Jsem nervózní… Ale vybavená, jak materiálně, tak jazykově a ve světě jsem už byla. Když jsem sama na sebe upletla tenhle bič, tak si tam taky poletím! A chci si zdokonalit angličtinu, poznat zvyky na farmě, cestovat, odpočinout si, fotit. Proto jsem taky dala výpověď v práci, odcházela jsem na konci května.

Celkem je to asi 11 – 12 kilo. V autě mě začínají napadat myšlenky, proč chci vlastně na měsíc do Skotska sama a z toho 3 týdny strávit pracovně na Krishna Eco farmě v Lesmahagow. Mohla jsem přeci zůstat v ČR, ale když jsem si vše zařizovala (dokázala jsem si naplánovat celou tuhle dovolenou v práci, mimochodem), seděla v korporátu denně 8 a půl hodiny v kanclu, koukala do kompu a skrze okno na krajinu, snějíc o cestování.. Nejdřív jsem přemýšlela o jazykovém kurzu v Británii. Pak mě napadla myšlenka, že by bylo fajn využít kapesné, které jsem si před pár lety vydělala jako Home Assistant v Purley. Hmm, jenomže se mi zalíbil nápad cestovat low cost a tak jsem si přečetla o dobrovolničení. Našla si farmu, a ne tak ledajakou. Krišna eco farmu, kterou provozuje bhavan sekta. Proč ne? Je to takové exotické, dozvím se o jejich alternativním životě, potkám další dobrovolníky…
Udělala jsem správné rozhodnutí? Přemítám, co jsem si zapomněla, jako vždy před cestou… a vzpomenu si! Pouzdro na čočky. Vracíme se domů a strčím ho do kapsy. Mamá mě vyhodí na hlaváku, rozloučíme se a jdu si koupit jízdenku. Mamá se mi ještě objeví za zády a jde mě vyprovodit na nástupiště. Vlak přijíždí přesně a já na ni mávám z okénka. Je to kočka, hubená, květované šaty, opálená ze Sicílie s blonďatými vlasy. Chápe mé rozhodnutí vzdát se práce a změnit život, v září ještě poletím na měsíc do Číny a budu se stěhovat.

Po 45 minutách dorazím do Prahy. Začíná být teplo. Neustále si kontroluju, jestli mám pas, peníze, doklady, letenky… Jsem na letišti, pádím na terminál 1. Díky biometrickému pasu si ušetřím frontu a objevím se v Duty Free shopu. Přeskočila jsem snad kontrolu? Na to samé se mě ptá i starší Britka a tak jí ujišťuju, že kontroly budou. Obávám se, jestli mě vpustí s krosnou do letadla, protože jsem takhle nikdy necestovala. Rozměry rozhodně splňuje. Jsem tu s 2hodinovým předstihem. Chodím, okoukávám, dávám si vegetariánský salát. Konečně je můj let připraven z brány 31. Je tam už fronta, všichni postupují, já si tam nešikovně připravuju letenku, pytlík s tekutinama a elektro zařízení. Koukám kolem sebe, kdo letí s krosnou.. nikoho nevidím. No, to mě moc nepovzbudí.
Pekelně jsem se zapotila. S velkou úlevou procházím a nekontrolují mi zavazadla. Jsem totiž na začátku fronty a tak sleduju ostatní. Paní přede mnou vyhodili z tašky moc velkou lahev voňavky. Sedím a koukám, jak každý druhý pípá u skenu. Přijde i Skot s kovovou lesklou helmou na hlavě, je to vtipné.

Jsem na letišti v Glasgow. Z okénka letadla jsem zahlédla pohoří kousek od města. Ještě kontrolují pasy a mě se ptá úředník na pár otázek, jako kdy jsem se narodila, proč jsem přijela, abych vyhláskovala jméno… pouští mě.
Dobře, teď musím najít autobus mířící do centra na hlavní autobusák. Hledám autobus 500, tam mi nechce řidič vzít 10 librovku, že je prý zastaralá, platí plastové. Tak mu dávám 20 liber, jízdenka stojí 8,50. Docela dost. Jedu na Buchanan Station, nedokážu to vyslovit, i když jsem si to několikrát opakovala, ale pochopí. Tam najdu zastávku 7, odkud za 5 liber jede bus do Lesmahagow. Řeknu řidiči, že jsem nikdy nebyla ve Skotsku a aby mě vysadil na School Road. Tam pro mě přijede Vrinda. Ta mi ještě volá, to se blížím k Lesmahagow po dálnici. Kolem větrné elektrárny a mírně kopcovitá krajina. Nerozumím jí úplně, ale máme se sejít u zastávky. Jsem nervózní, radši jdu za řidičem, jestli jsme nepřejeli. Vysazuje mě. Čekám, čekám, nesnáším čekání… Nedělá to na mě dobrý dojem. Malým autem přijíždí Indka Vrinda s tečkou mezi očima a indickým hávem. Žije na farmě s manželem Skotem. Ukazuje mi to tu, ale zeje to tu prázdnotou. Dovídám se, že jsem jediný dobrovolník. Cože?! Vždyť na webovkách uvádějí, jak sem jezdí dobrovolníci z celého světa! Že prý přijede první až v červenci. To je ale za týden. Jsem jaksi zklamaná, to je tím, jak si člověk něco vysní.

Poznámky k práci na ekofarmě:
Thursday free day
after breakfast is work 8:30 – 15:30
lunch at 1:30, dinner at 7:00

Musím makat 6 dnů v týdnu 6 hodin a z toho mám jen ve čtvrtek volno. Trochu mě zklame ten čtvrtek a to, že mám celý pokoj pro 4 pro sebe. Uvědomuju si, jak jsem tu sama a že mi chybí rodina. Vemu foťák a jdu fotit okolí. Je nádherné počasí a docela teplo, tak 16 C. V sedm jdu na večeři. Přijde manželský pár co zítra odjíždí, pronajímají totiž i apartmány. Jídlo je veganské a vynikající. Přijde i William, hubenej a snědej kluk z Kostariky, mnich. John (taky obyvatel farmy), Skot, co sedí vedle mě a zná Prahu a Brno a má známou v Čechách. Mluví o Češích a Polácích pracujících na severu před 30 lety a o becherovce. Zvou mě na nějaký program do Glasgow, zvala mě i Vrinda. Vřele je odmítám. Taky mě zvou na jejich spirituální ranní program a jsou paf z toho, že jsem tu nový dobrovolník. Jsou docela v pohodě, ale trochu vlezlí.
Will je ukecaný a má v Karlových Varech známého. Povídáme si o Čechách. On byl 6 měsíců v Polsku a po večeři na mě vysype napůl česká slova a přemlouvá mě, ať s nimi zítra jedu do toho Glasgow na krišna událost. Že prý tam tancují, že prý je tam hodně mladých lidí a že se mi tam bude líbit. Nechci, tak zapálená krišnačka nejsem. Tak mi aspoň představí dvě alpaky.
Areál farmy se skládá z několika zahrad, budov a obytných částí či domků, vše situováno na kopci nad městečkem. Kousek od jídelny ve větru sviští rotory větrné elektrárny.
Jdu se projít, slunce stále svítí. Fotím si zahrady farmy a domy. Cítím se osaměle. Je půl 11 večer a venku je ještě trochu světlo. Zítra v 8:30 snídaně a pak šup do práce! Nejsem tady přece jen tak.

***

2. den – pořád žádný dobrovolník. Proč jsem si vybrala zrovna tuhle farmu? Nejdřív jsem koukala na WWOOF, což je dobrovolnická organizace, jenomže tam chtěli za registraci poplatek. Našla jsem tam i tuhle farmu, ale přihlásila se přes jejich webovky a pak zařídila pobyt na tři týdny. Chtěla jsem poznat jiný život než ten konzumní, líbilo se mi, že vaří vegansky a vegetariánsky, protože já nejím mléčné a pšeničné výrobky a taky, že to bylo na venkově. I webovky vypadaly dobře.
Venku je zataženo, je to na bundu. Jdu snídat nahoru do Dinner Hall. Znovu jsou placky puri, což jsou pšeničné smažené placky. Nabízejí mi je, ale odmítám s tím, že nejím pšeničné výrobky. Zmiňovala jsem to i Vrindě, ale i tak pro mě neudělají speciálně třeba pohankové (i když to jedna paní zmiňovala v recenzích, když tam byla ubytovaná).. Trochu mě to zklame.
Chodí to tak, že jak přijdete do jídelny, zujete se, umyjete si ruce, vemete si tác a příbory a pak si jdete nabrat či vám někdo z mnichů nabere.

Tam je nás pár a bavím se s mladou paní z Bristolu. Je architektka a dnes odjíždí s rodinou. Skotštinu moc nedávám, i ona mi říká, že jim moc nerozumí. Moje práce začíná ve skleníku kousek nad ašrámem. Zahradník se mi představuje pod indickým jménem, které po jeho vyslovení hned zapomenu a už se na něj neptám. Ukazuje mi menší skleník, kde pěstují bylinu, kterou přidávají do jídla a která se jmenuje po nějaké bohyni. Pěstujou si vlastní zeleninu a byliny. Taky ovoce, třeba jahody, ale jsou velice malé.
Říká mi, ať jsem v 9:45 u skleníku. Je takový náladový, jednou mi přijde v pohodě, podruhé nasratý. Moc si se mnou nepopovídá, je to pravý Skot a hodně slov mi uniká. Ale co, podstatu chápu. Ve skleníku jsem do 15:30. Ach jo, takže bus do Lanarku nestíhám. Je tam totiž bývalá přádelna, která byla ve své době velice pokroková a je na seznamu UNESCO.
Procházím kolem skleníku, kde sedí a odříkává modlitby. Ptám se na kolo. Na webovkách totiž mají, že půjčují kola. Nejdřív jsem se teda zeptala Vrindy, ta ale mlžila a poslala mě k zahradníkovi. Ten taky mlží, že kolo měli, ale že neví, jestli ho najde. Jenže mu řeknu, že jsem se na něj těšila a tak ho jde hledat. Dojde si pro „hut“, což je ve skotštině slamák a prolézáme areál. Hledá klíče. Jsem jen v tričku a teplákách, jaké je teplo. On měl celý den ale džíny! I v parném skleníku. Jejich etiketa jim totiž zakazuje nosit krátké spodky. I dobrovolníkům. 🙁

Tady by lidi měli nosit volný spodky a ne upnutý džíny. On se v tom celý den pařil… Co jsem vlastně dělala? Zalévala chrpy, salát, rajčata a sázela slaměnky. Kolo mi nakonec se slovy, že je pánské a že na něm jel párkrát, půjčuje svoje. Vidím, že není dofouknuté, jenomže z jeho výrazu v obličeji pochopím, že už chce, abych vypadla.
Dopoledne jsem s jeho manželkou, jejíž indické jméno nevím, protože je zas indický, navlékala spolu s Guru Bakti garlandy (květinové věnce, které věší na sochy zakladatele). Manželce je o dvacet let méně než jemu, je hubená, má červený batikovaný šátek na hlavě, volné černé kalhoty a halenu. Taková roztřesená a bledá. Je jí asi 30 let. Děti nemají. Guru Bakti má mimino se Skotem, je dosti tlustá, na to, že by měla být vegetariánka a je z Rumunska. Září štěstím. Nabízí nám domácí zmrzlinu a místo „Oh my God“ říká „Oh my Krishna“. Umí několik jazyků, ale česky ne. Obě jsou upovídané. Třeba Vrinda, co tu bydlí v ašrámu, má taky Skota za manžela. Je to tak, že krišnákům chrám/farma pronajímá domy, které jsou hned pod ním a oni tu bydlí a nahoru chodí/jezdí autem na spirituální program, který mají každý den stejný. Nevím, ale říkám si, jestli to pro ně není monotónní život. Samozřejmě si tohle vybrali, protože se necítili dobře v moderní konzumní společnosti, ale nevnímám to jako úplné „osvobození“.

Vyrážím na polovyfouklém malém dětském kole směr Lanark. Konečně pocit svobody a nespoutanosti. Nemusím říkat, že šlapání je naprd… Jen se mrknu do mobilu na offline mapy a jedu. Hurá!!! Za chvíli se setkávám s kopcovitým terénem. Klesání, stoupání, ale mně to za to stojí. Je to 8 mil. Chci zajet do Nového Lanarku, který je právě na seznamu UNESCO. Je stále krásně, může být tak 18. Míjím rozsáhlé pastviny a četné farmy, jedu pěkně rychle z kopce, ale taky pěkně pomalu do kopce. Se mnou taky jede nerozlučný přítel zrcadlovka a pláštěnka. Po pár kilometrech mi padá řetěz. Nasazuju a pokračuju. Nic mi mé dobrodružství nemůže zkazit. Tuhle trosku jsem si vysloužila za trest. Na tomhle nemůžu jezdit po okolí. Je to pro mě další zklamání.
Vzpomenu si na oběd, kdy jsem si šla přidat a Zahradníkovi (ten Skot zahradník a jeho o 20 let mladší bledá manželka) seděli u stolu naproti. Je to zvláštní pár. Nesourodý. Jakmile jsem si nabrala, přiřítil se Zahradník, že se nemám naběračkou dotýkat tácu a že si mám ještě jednou umýt ruce, pokud si přidávám. Taková kravina. Mají tu pravidla jako, že nemáš nosit obepínavý a krátký spodek, kouřit, pít alkohol, nejíst maso, každý den mají stejný spirituální program, jezdí jen na krišna srazy, dobrovolníkům není k dispozici kuchyně atd. Přijde mi to svazující, opravdu jsou takhle šťastní? Vůbec to není podle mých představ.

Nevím proč, ale jakmile zasednu, do očí se mi vhrknou slzy. Držím se, abych nezačala bulet. Chci pryč. Píšu to domů. V hlavě se mi rodí plán.

Dojíždím do Lanarku. Mám rýmu a tekla mi i krev z nosu. To je ale kombinace. Kolo doslova táhnu po nějaký blbý stezce, kterou mám v mapách vyznačenou jako cyklostezku. Je kamenitá, se schody a dost příkrá. Vzdávám to, protože do Nového Lanarku je to ještě kus. Dojedu do nějakého parku s hezkou vilou a rozhoduju se jet zpět. Ještě si tam ale odpočinu a dám svačinu. Příště si sem zajedu autobusem. Na kole jsem si pořádně mákla. Zítra se mi to sečte a uvidím, jestli budu schopná pohybu.
Přijdu na pokoj. Pozabíjím několik molů. Ve vestavěných skříních jsou hadry od předchozích dobrovolníků. Jsou tu dvě palandy, noční stolek a lampa. Malá lodžie s výhledem na louku. Když někdo spí na horní posteli a pohne se, kymácí se celá palanda. Podlaha je rozvrzaná. Jídlo si můžu dát do ledničky v salonku, kde je pohovka, dvě křesla, stolek, knihovna s „osvíceneckými“ knihami, obrázky božstev a ohyzdného zakladatele sekty. Jídlo mimo lednici si mám prý dávat do misek, že prý tam chodí myši. Tak a dost. Rozhoduju se. Zápory převažují. Je to jedna velká přetvářka. Nebudu tu pracovat tři týdny, zítra s prací končím a udělám si volno na cestování; nemůžu si nic vlastního ukuchtit; svazují mě ta jejich pravidla; je to sekta, nic zajímavého na jejich životě není a kolo, na které jsem se těšila nejvíc, je příšerný.
.
Koupelna – špinavé rohožky, plesnivé sprchové kouty. Uklízí je snad jen dobrovolníci.