Svině malý. Jako fakt. Tak extrémně mě svědí nohy, když už se mi zahojily štípance z Kaohsiungu, utržila jsem dneska miryádu nových. Člověk by si to chtěl pořád drbat, jen si představte, jak jsou komáří bodance promyšlené. Ta nestvůrka vás vysaje, štípanec začne svědit a vy si to škrábete. Škrábete a škrábete, nakonec až do krve. Docela brutální, ne? Nikdy jsem si to neškrábala až do krve, ale někdo možná jo a je to dost drsný a může to skončit krvavými drápanci.
Na druhý den se probouzím vedle něj. Večer prostě jdete spát a někdo vás objímá a vy usnete, potom se vedle té osoby ráno probudíte. Tak jednoduchá věc, o které jsem vždycky snila. Konečně mám někoho po boku a vím, že to pro něj není jen nějaký flirt nebo bokovka. Když jsme se včera bavili v autě po cestě k menhirům, bylo to na téma vztahů. Řekla jsem mu, že až se vrátím do Čr, že si nebudu nikoho jiného hledat, že se nemusí bát. Že je unikátní, jeden z miliardy lidí z celé planety. Často mi říkává, že jsem unikátní a já na to, že jsem směsí mnoha kombinací, což je pravda. Podle mého je super, když má člověk široké obzory, nebo spíš když se zajímá aspoň okrajově o mnoho věcí.
Někdy mu povídám o bylinkách, třeba o šípku či heřmánku, někdy si povídáme o autech, když je vidíme projíždět, pak o cestování nebo o historii. O evropské historii toho moc neví a je složité mu to vysvětlovat, hlavně o Československu a komouších nebo o druhé světové válce a jejím vlivu na celkově lidi a historii Evropy. Uvědomili jste si někdy, že se v českých televizích vysílá hromada dokumentů a filmů o druhé světové, Hitlerovi nebo těch dalších monstrech, která byla pod ním? Kolik fanoušků té doby je, kteří mají americké džípy, zbraně, uniformy? Nebudu mluvit o neonacistech, zkrátka je to hluboce zakořeněné v naší kultuře a stále přitahuje obdiv a fascinuje. Taiwan byl také okupovaný Japonci, ta historie je podobná, Japonci masivně vraždili místní a usekávali jim hlavy, takovou fotku najdete na Wikipedii, ale ne v japonské verzi, to je zajímavé.
V pondělí není nic zajímavého, dám si snídani na hotelu, vezmu si mango, které mi majitel nabízel a pak se přesunu na hostel, který je jen necelý km daleko. Tentokrát jsem to udělala fikaně – v neděli jsme převezli kufr a krosnu do hostelu, udělala jsem check-in, bagáž si dala do pokoje, noťas zamkla ve skříňce a potom jsem si sem hezky došla v pondělí. Na hostelu jsem byla sama, a to je celkem velký, několikapatrový. Nejvyšší spokojenost mi poskytla existence kuchyně a nákupu, který jsem udělala. Takže jsem si uvařila rýži, osmahla hovězí plátečky, které byly tenké skoro jako slanina, přidala houby. Jako dezert jsem si dala koláč s taro, asi tam bylo trochu lepku, ale ve složení se vyskytovaly sójové boby, takže jsem to moc neřešila. Dala jsem si i nanuka, ten byl z Japonska.
Rozhodla jsem se jít k pláži, takže jsem nejdřív navštívila mučednický chrám, který leží hned nad řekou ve městě. Od řeky byl nádherný výhled na oblaky zahalené hory, samotná budova je velice krásná. Pokračovala jsem na Pine Garden, což bylo velitelství japonských vojáků za okupace Taiwanu. To místo je opravdu pěkné, zvlášť ty pěkně vzrostlé a i 100 let staré borovice. Hlavní budova není absolutně v japonském stylu, což je zvláštní, ale ta malá za ní, kde měli prý velitelé porady, je. V ní jsem si na chvíli poseděla, hezky mi to připomínalo Japonsko a potom se vydala k pobřeží. Měla jsem na sobě plavky, protože když se tak potíte, je lepší do plavek, když pak můžete skočit do vody, ne? Jenomže, byl tam zase zákaz. Slunce tak pálilo, altánky byly asi 100 m od pláže a tak jsem si jen nechala omývat nohy oceánskou vodou a pak si šla sednout do stínu a dala si svačinu.
Následující den jsem měla v plánu dojet k NP Taroko. Vstávala jsem kvůli tomu brzo, v 6:15. Snídani jsem si stejně nestihla dát, jen mačču se sójovým mlékem, protože jsem ještě zkoumala mapu a jestli se tam dá vidět víc věcí. Nakonec, než jsem od vlaku došla k mostu před ústím parku, bylo mezi půl devátou a devátou. To je místo, kam jsem mohla jít nejdál. Nepochopila jsem zahraniční cyklisty, kteří vyjeli z uzavřené silnice od parku. Všude jsou cedule s hrozbou pádu kamenů a nápisy v čínštině, chápu, každý neumí čínsky, ale existuje Google Lens, tak si to můžou přeložit.
Taktiku přijet brzo ráno jsem zvolila správně, jen to vedro. Bylo asi 33 stupňů, ale pocitově 43. Tentokrát jsem měla halenku s polodlouhým rukávem, protože jsem měla ze včera spálená ramena a dekolt, jo, to je když se člověk nenatře. Hory byly krásně viditelné, dokonce byl odhalený vápencový vrchol. Hory jsou tady tvořeny z vápence, majitel hotelu mi říkal, že kohoutková voda je sice čistá z hor, ale vápenitá.
Měla jsem s sebou snídani, a tak jsem se rozhodla zajít k návštěvnickému centru a sednout si venku. Našla jsem lavičku, snědla jablko a najednou… přilétla vosa. Nesnáším vosy, mám k nim averzi. Byla extrémně otravná, pořád na mě nalítávala a sedala, nedala se odehnat. Pobíhala jsem kolem a jak jsem měla kšiltovku na hlavě, nevšimla jsem si kmene stromu, který byl skloněný velice nízko nad cestičkou, takže jsem do něj napálila hlavou. Au. Mám totiž alergii na vosí štípnutí a navíc, lesní vosy mě jako malou poštípaly tak, že jsem skončila na pohotovosti. Vzala jsem nohy na ramena a vystřelila z parku u návštěvnického centra, ohryzek jsem radši pohřbila pod listím u cesty a vydala se zpátky na vlak.
Paul mi poslal odkaz na fotky z nedělního brodění řekou. Celkem se povedly, no ne? Byla to fakt sranda! 🙂
Ranní výlet mi stačil, zpocené věci jsem si dala sušit v pokoji před větrákem, dala si studenou sprchu, oběd a jako dezert daifuku moči, které jsem koupila s dalšími potravinami v PX Martu. Rozhodla jsem se dopsat články na net, pak jsem zase koukala na jeden čínský seriál, nechtělo se mi nic moc dělat. Paul mi poslal obrázek letu do Prahy, opravdu chce přiletět, v říjnu na 14 dní. Páni, budu muset vymyslet itinerář, problém to nebude, spíš to bude hodně cestování, takže budu muset zamluvit i ubytko, uvidíme.
Myslím, že s jídlem problém nebude, protože sní cokoli. Bude i doba burčáku a aspoň mu oplatím ty věci, které tady pro mě udělal nebo zaplatil. Samozřejmě ho nenechám, aby tu za mě platil ubytka a tak, třeba Jiufen, kam pojedeme tenhle víkend, jsem zamluvila a určitě koupím víno a něco dalšího na zub, až přijede, protože tam má být i lednička.
Za necelý měsíc odlétám, ale nijak to neřeším. Jen dvě věci budou klíčové: byt a práce. Ostatní bude nějak plynout svým tempem. Jak bude pokračovat náš vztah, to se prostě uvidí. Musím sehnat byt, abychom se tam oba nemačkali, až přiletí, i když on je zvyklý na pidi byty z Taiwanu; chtěla bych najít něco v HK, protože je to moc pěkné město a taky jsem tam studovala, takže znám okolí.
Přemýšlím o cestování. Po Taiwanu se dá cestovat celkem snadno, jako v Japonsku, ale vážně, když je člověk v Japonsku, cestování tam je zážitek. Je to jako, jak to popsat, když jedete vlakem nebo autobusem, cítíte, že je to servis přímo pro vás, velice osobní a na úrovni. Už jen to, že řidiči mají uniformu a bílé rukavice, mikrofon u pusy a hlásí každou věc, to je na tom ten zážitek. Pak samozřejmě obdivování krajiny venku nebo že si dáte chutné bentó, jídlo z krabičky. Na Taiwanu si taky můžete koupit bentó, ale Japonci to krásně aranžují, že je to umění pro oko, tím víc vás to láká koupit a jíst, vychutnat si. Cítíte exkluzivitu. Také to, jak Japonci dbají na přesnost a bezpečí během přepravy, to musí ocenit každý nebo jak vám řidič či strojvedoucí poděkuje, když vystupujete. Tuhle unikátnost najdete jen v jediné zemi na světě a proto vás to táhne se tam znovu podívat. Japonsko je zkrátka návykové, navíc ty chrámy, svatyně… Jsem moc ráda, že mám v Japonsku svoje oblíbená místa, na která se budu jisto jistě vracet.
Tohle byl brutus. V půl třetí ráno mě vzbudil extrémní pocit svědění na nohou. Opravdu se to nedalo vydržet. Navíc bylo v pokoji dusno a teplo, musela jsem zapnout klimošku a větrák, stále jsem tam sama. Celá ospalá jsem vylezla z postele a došla dolů, vzala si igelitový sáček a naplnila jej vodou. Strčila do mrazáku, udělala si milk tea a po pár minutách jsem si začala ledovat kotníky. Takových štípanců, to je fakt utrpení být tady.
Za pár minut zjistím, že mi sáček protéká, nechápu proč, byl úplně nový. Vložím ho do sáčku, aby také začal protékat, takže ho vyměním za jiný, který také začne protékat. To už vážně není normální, jako tři sáčky za sebou… Potom nemůžu usnout. Myslím na ni. Včera jsem totiž projížděla mapy, kam vezmu Paula, až přijede a jedno z míst bylo Nové město nad Metují. Vrátily se mi vzpomínky, když jsem tam s tebou jela. Město se mi moc líbilo, náměstí bylo velice pěkné, sedly jsme si tam do kavárny a daly kafe… Mám před očima tvůj hrob s tou malou oválnou fotkou a výhledem do krajiny. Až přijedu, navštívím tě a řeknu ti, že jsem si někoho našla. Tom jede k Erice, ta nám taky pomohla pochopit nebo spíš vidět tvoji smrt z jiného úhlu, kterému normální lidé nerozumí. Pochopit, ono se to vlastně ani nedá pochopit, protože celé to bylo tak strašně rychlé, brutální a nepochopitelné.
Sedne na mě krize. Ty debilní horka venku, člověk se škvaří ve vlastním potu, všechno pořád propocené, navíc neustále poštípané nohy. K jezeru, ke kterému jsem se chtěla dneska vydat, bych jela 16 km autobusem asi hodinu. Hodinu. Kombinace vlaku a jiného autobusu je ještě delší, ach jo, mám ráda místa, na která můžu dojít pěšky, jenomže jít pěšky v téhle výhni…
Ráno, kdy mi zvoní budík, který jsem si nastavila, abych jela brzy tím autobusem, vypnu a prostě pokračuju v ležení dál. Nechce se mi tam. Pořád samé plánování. Plánování, plánování, plánování. Pořád zjišťování spojů. Vím, mohla bych si půjčit kolo, auto, skútr. Ale na všechno jsem buď líná a skútr řídit neumím. Jako malá jsem akorát tak řídila babetu, navíc, nechci, aby se mi tady stalo nějaké zranění. Dám si tedy snídani – krekry, které pomažu avokádovou pomazánkou a tři volská oka s jarní cibulkou. Na komáří štípance je opravdu skvělý led, protože hned po snídani si znovu leduju kotníky a opravdu to pomůže, svědění přestane a štípance o něco splasknou.
Zvednu se a jdu si vybrat peníze do bankomatu, protože zítra odjíždím do Jiufenu a potřebuju zaplatit hotově za ubytko. Navíc si musím koupit jízdenky. Takže zase rozhodování se, v kolik pojedu tam, v kolik pojedu zpátky… Jízdenky si koupím přímo na expres s rezervací sedačky, tentokrát už snad správně. 🙂
Jenomže když vidím ty nádherné hory, které nejsou dneska výjimečně celé zahalené oblaky, si řeknu, že je to tady krásné. Tentokrát jsem si vzala bavlněné legíny, jelikož jakmile se ty štípance vystaví pražícímu sluníčku, začnou neskutečně svědit. Vzala jsem si i ponožky a běžecké boty. Musím říct, že legíny byly fajn, člověk se potí samozřejmě na zadku, ale jinak byly pohodlné. A tak jsem se rozhodla je nosit častěji, s kraťasy to tady prostě každý den nejde, zvlášť, když jdete někam do parku.
Čekám na vlak, který jede o 26 minut později, než píše Google. Mají tam prostě jiný čas. Jak tak sedím dole na peróně a je asi 6 minut do odjezdu, říkám si, že je divné, že tu vlak nestojí. Má to být lokálka. Pak mě to trkne. Stejně jako v Naře. Jestli si vzpomínáte na moji vlakovou příhodu v Naře, kdy jsem seděla na nádraží a vlak zastavil pár metrů za mými zády a pak mi pláchnul, protože nebyl vůbec kvůli hluku okolo slyšet, to samé se málem stalo i dneska. 😀 Opravdu tam stál, za těmi sloupy, asi 20 metrů ode mě.
Popojela jsem na zastávku Beipu a pak vyrazila. Ulice byly tak rozpálené, že bylo pocitově snad přes 50. Zaujal mě uzavřený pruh silnice kvůli sušení arašídů. Tady se suší arašídy nejen na chodnících, ale také na silnicích. V Číně zase suší na silnicích kukuřici, což je celkem nehygienické, když jsou zrna potom z asfaltu smetena a někde rozdrcena. Pokračuju podél vysoké zdi – v Hualienu je totiž vojenská základna, mají tady i vojenské letiště. Po městě se nachází více areálů, ty největší jsou však u moře. Po levé straně je nádherná horská scenérie, která je teď zakryta tmavě šedivými mračny.
Dorazím k oceánu. Barva je kýčovitě modrá, pláž je tvořena z jemných kamínků bílé a šedé barvy a omletých placatých oblázků různých velikostí. Zajdu dále, koukám na místa, kde má voda světlou barvu, protože to logicky znamená, že tam je břeh s mírným sklonem. Najdu si místo a vlezu do vody – žádné medúzy, ježci a snad ani žraloci. Je to nádhera, jen nechci plavat daleko od břehu, takže se držím u jeho těsné blízkosti. Opravdu si to užívám. Našla jsem si vlak zpátky, který ze stanice Beipu jede na hlavní nádro v Hualienu jen 5 minut, jenomže to bych měla strašně málo času na koupání a vychutnání si pláže a téhle úchvatné scenérie. Na pláži kolem nikdo není, jsem tu jen já a tenhle širý oceán. Asi tak 200 metrů ode mě jsou rybáři, jen asi 3.
Střídavě lezu do vody a pak vylézám a buď stojím a nechám se ovívat větrem nebo si lehnu na osušku a jen tak poslouchám vlny. Hezky by se tady u břehu kempovalo. Jenomže, na Taiwanu je normální, že je všude hromada potulných psů. U nás se toulají kočky, tady psi. Nikdo je nenechává kastrovat, takže se to tady množí a pak běhá ve smečkách nebo po silnicích, útulky neexistují. Lidem to asi nevadí. Myslím, že díky tomu horku psi nejsou útoční, ale spoléhat na to se nelze.
Rozhodnu se, že 8 km zpátky na hostel půjdu pěšky. Převléknu se na záchodcích u pláže a vydám se na cestu. Asfalt je rozpálený, mám polo halenku a ty legíny, takže mě to chrání před spalujícími paprsky, navíc na hlavě klobouk. Asi čtvrtinu cesty jdu jen podél vojenské základny. Chodníky na obou stranách jsou často zarostlé. Přemýšlím nad jednou věcí, která mi opravdu pomohla vnímat jinak lidi. Mamá vždycky na někom viděla chybu a potom to rozebírala. Já tenhle zlozvyk neměla ráda, nikdo není dokonalý a navíc, pokud pořád vidíte někde chyby, nemůžete být nikdy spokojeni a potom nemůžete akceptovat druhého například ve vztahu, jenom se časem začnete nenávidět.
Erika mi řekla, vlastně už vím, bylo to, když jsem jí vyprávěla o tom, jak se stresuju. Zeptala se mě s úsměvem: „A proč se stresuješ?“ Jednoduchá otázka, která je opravdu trefná. Proč bych se měla stresovat kvůli něčemu nebo někomu? Nebo proč jsem vždycky měla slabé sebevědomí, proč jsem se jako malá neměla ráda a neustále se podceňovala? Trvalo dlouhou dobu, kdy jsem přišla na to, že to všechno jsou zbytečné a ničemné věci a že se stresuju kravinama. Vím, že Paul má taky chyby, stejně jako já, ale zasmějeme se jim. To je nesmírně důležité. Když jsem mamá upozornila na nějaký její nedostatek, kolikrát se urazila, nedokázala se tomu zasmát nebo to zlehčit. Snažila jsem se jí naučit, že by si neměla brát věci osobně.
Když přejdu jednu ulici a přemýšlím nad existencí kostela naproti a s mobilem v ruce pro navigaci, vystartuje na mě znenadání pes zprava. Reflexivně uskočím, opravdu mě vyděsil, byl přivázaný na řetězu, ale já nevěděla, jak dlouhý ten řetěz je, takže jsem odskočila do strany. Co kdyby mě kousnul do nohy? Nechápu majitele, proč má psa na řetězu na chodníku… Nebezpečné.
Potom přijdu hezky na večeři, krátce si osmahnu kuřecí s cuketou a rýží ze včerejška a smíchám se salátem a k tomu si dám vychlazený čaj z lednice. Sporák je tady plynový, takže všechno z pánve chutná mnohem lépe než z elektrického. Paul mi ráno poslal fotku, jak zašel do posilky a teď navečer jak vyjel na kole po práci. Jsem moc ráda, že takhle tráví volný čas a že dbá o svoje tělo a pohyb. Večer mě tak napadlo spočítat štípance na jedné noze. Dostala jsem se na alarmující číslo 37…
Tak to hezky uteklo a já nasedám na expres Poyuma směr Ruifang. Jedu nalehko, batůžek a taška. Sbalím taky velké zralé avokádo, aby mi zbytečně nehnilo v lednici. Zarezervovala jsem si místo u stolku, takže nakonec sedím u stolku s nějakým mužem a jeho dvěma dcerkami, které se během jízdy kroutí, jak už je nebaví sedět a hrají si na mobilech. Klimatizace je znovu chladná, takže jsem ráda, že mám bavlněné legíny a je mi jedno, že v rozkroku se z roztahování udělala menší dírka, ono by to stejně nešlo zašít a navíc, vidět to normálně není.
Jízda trvá necelé 2 hodiny, něco po druhé dorazím do Ruifangu, odkud nasednu na autobus mířící do blízkého JIUFENU. V jedné ruce mám tašku, kterou si chci dát do přihrádky v autobuse, ve druhé mám mobil, abych viděla na zastávky a jak stojím a chci tu tašku dát do přihrádky, autobus se najednou prudce nakloní a já přepadávám nekontrolovatelně dozadu na nějakého mládence. Ne, nechtěla jsem ho sbalit, omluvím se mu a pak se pořádně držím, protože taiwanští řidiči jsou známí stylem brzda-plyn. 😀
Vystoupím u policejní stanice a jdu úzkou uličkou po schodech nahoru, ubytování AHOME je pěkně nahoře. V uličce jsou různé obchůdky a kavárny, vidím suvenýry s Totorem a s bohem bez tváře z Cesta do fantazie. Jdu podle šipky do menšího domu a tam majitel, umí anglicky a jdeme rovnou na ubytování, které je v jiném domě, jen 10 metrů od tohoto. Pokoj je tak akorát a útulný, oknem je vidět na nějaké rostliny s obrovskými listy. Na stolek přinese několik lahví vody, protože jsem tohle ubytování zamluvila až do pondělí.
Nemohla jsem si nevšimnout té nádherné čistéé viditelnosti, a tak jsem si do batůžku vzala jen foťák a teleobjektiv a šla se projít. Ty syté a živé barvy, ta zelená s kontrastující modrou, překvapuje mě, jak čistá je viditelnost a ten fascinující výhled na záliv a pobřeží!
Popojdu k chrámu, odkud jsou také nádherné výhledy a pak zajdu do Staré ulice, kde je neskutečně krámků a obchůdků s různým druhem zboží nebo jídla. No co mám říkat, je to pastva pro oči, hlavně jsem taky hladová a na internetu jsem si vyhlédla veganskou restauraci, do které vlezu. Objednávám si steak ze sójového masa se zeleninou a zmrzlinu, která je z manga a pudinku. Je to výborné, jedno stojí 180 a druhé 150 TWD, ale porce jsou velké.
Když jsem najedená, procházím dál uličkou dozadu, kde objevuju další vyhlídku, těch vyhlídek je tu spousta, ani nemusíte koukat do mapy, kam zajít. Paul má přijet kolem 8., takže se rozhodnu vrátit a konečně si napsat nějaká čínská slovíčka. Ono to všechno tak uteklo, takže je za chvíli 8 hodin a dostanu zprávu, že dorazil. Za pár minut je nahoře, takže ho vítám a říkám mu pozitivní zprávu, že se v lednici chladí červené víno, v sámošce jsem totiž koupila francouzský Sauvignon a chipsy. Ve Family Martu.
Sedneme si na můj návrh ven, po tom, co se osprchuje, nalijeme si víno a povídáme si. Kolem nás proběhne dospělý šváb a když po dopití vlezeme dovnitř a myjeme v kuchyňce dole skleničky, Paulovi leze po krku tenhle velký brouk! Nevím, jak se mu ta bestie dostala na krk, takže to hned smetu dolů a ono to bleskurychle zaleze někam pod schody. Naznačovala jsem, že bych ho zašlápla, on mě ale zastavuje, že by to udělalo pěkný binec. 😀
Na druhý den, tedy sobotu, jsme se domluvili, že se půjdeme koupat. Nejdřív jsme ale zašli do domu majitele na snídani – byl to talíř s ovocem, zeleninou, masem a toustem. Já toust dala Paulovi a on mi zase nechal něco z ovoce a zeleniny, k tomu jsme seděli na verandě, popíjeli kafe a koukali na ten neskutečný výhled na oceán. Mimo nás přišlo celkem možná 8 dalších hostů, takže celkem dost a nakonec jsme tam seděli asi 2 hodiny. Prostě jsme si užívali ten výhled a atmosféru.
Rozhodli jsme se dojít si na oběd do Staré ulice, dali jsme si dušené vepřové s rýží a k tomu nakládaný bambus a okurku. Bylo to neskutečně dobré, restaurace, resp. jídelna, protože všechny ty pohoštění v této ulici jsou vlastně otevřené jídelny, byla plná, větráky jely naplno a my seděli u kulatého stolu s nějakými dalšími lidmi. Jídlo jsem zaplatila já a pak jsme si ještě koupili placku s arašídovou zmrzlinou a koriandrem. Byla to zajímavá kombinace, sladké, křupavé, zmrzlé a koriandr. Když jsme se vrátili na ubytko, zjistila jsem, že mi zmrzlo sójové mlíko, protože jsem ho nechala v mrazáku, který jsem ale nastavila na chlazení. 😀
Z Ruifangu jedeme vlakem do Fulongu, což je přímořské městečko a při příjemném větru se vydáváme na pláž. Nemáme s sebou ty nafukovací kruhy, a tak když vlezeme do vody, vlastně do ústí řeky, které je pár stovek metrů od moře, ukazuju mu, jak má hýbat rukama, když plave prsa. Učím ho dneska plavat. Zkouší si pohyb rukama, za chvíli zkoušíme nohy. Je super, že se můžeme chytit za písek dna řeky, které je hezky tvarované, takže mu ukazuju, jak pohybovat nohama, krčit, vykopnout a natáhnout. Zkouší to sám, říkám mu, co dělá špatně a tak nebo ho chválím, aby měl nějakou motivaci a pak ho podeberu a zkouší si celý styl na nečisto, jako když učíte plavat děti. Vypadá to, že ho to baví, ale je těžké se to naučit, zvlášť, když je to dospělý člověk, který neumí vůbec plavat. Vím, že se to naučit chce, samozřejmě se i bál, ale řekla jsem mu, že tentokrát budu ochraňovat ve vodě já jeho, protože mi pořád na souši říká, že mě bude ochraňovat on.
Ani nevím, jak dlouho jsme strávili ve vodě, slunce přestává mít sílu, převlékáme se pod osuškou (ten trik ho naučím, prostě si ji kolem sebe omotáte a stáhnete si plavky). Máme jen pantofle, což je normální, když chodíte v písku, ale když navrhnu zkrácení si cesty přes malou dunu, zapadne mu jedna v písku a nějakou dobu ji nemůžeme najít. Vypadá zkroušeně, protože mu ze srandy říkám, že to bude muset vysvětlit majiteli ubytka. Začíná akce hledání pantofle, kdy chodidly rýpám hluboko do písku, abych ji našla zajetou hluboko po pár minutách. V sámošce ve Fulongu koupím další dvě vína, Shiraz a znovu Sauvignon a když si dáme rychlou sprchu na ubytku, vydáme se znovu do ulic Jiufenu.
Narazíme na jídelnu s knedlíčky. Říkám, že bych je chtěla ochutnat, jsou totiž celkem levné, protože to jsou malé porce a tak jich nakoupíme víc jako kombinaci. No nebe v hubě! Něco tak dobrého jsem v životě neměla. Červené jsou typicky taiwanské a jsou plněné šunkou, bambusem a myslím česnekem. Zbytek jsou knedlíčky v polévce.
Jelikož jsem řekla, že k červenému vínu jde maso, dostal chuť na párek a tak ještě kupujeme ve stánku naproti párky. Jsou to vlastně klobásy, prodavačka je ještě opeče a potom řekne, že to, co tam má vystavené a co vypadá jako k jídlu, je jen atrapa. Třeba ta obří oliheň vypadá opravdu opravdově, tyhle atrapy mají všude u stánků s jídlem a pitím, samozřejmě to tak vypadá mnohem lépe a vy aspoň víte, jak to jídlo vypadá nebo jak velká ta porce je. Zabrousila jsem na téma sójový jogurt, který zde není k dostání a že je to mezera na trhu. Na to mi bylo řečeno, že zkoušel doma jogurt před pár lety a že zkusí udělat sójový pro mě! Stačí totiž jen lžíce normálního jogurtu, který obsahuje kultury a sójové mléko. Smícháte to zahřáté v termosce a necháte to v ní 8 hodin nebo prostě přes noc. Ono by to stačilo nechat tady na Taiwanu i venku, protože teploty tu jsou konstantní a vysoké. Fakt mě to dostalo, že zkoušel vyrobit jogurt. Kolik lidí znáte, kteří to doma zkoušeli? Navíc Taiwanců? Domluvíme se, že jogurt pro mě vyrobí, až k němu přijedu. 🙂 Ještě jednou zmíním, že sójový jogurt se nikde na Taiwanu nedá koupit, proto jsem z toho tak unešená.
Jiufen je ráj gurmánů. Jako fakt. Noční trhy jsou taky fajn, ale tady, tady je toho tolik, tolik různých jídel a chutí, chtěli byste všechno ochutnat a po dvou dnech tady přiberete 5 kilo a ani nevíte jak. 😀
Snídani si užíváme znovu na terase s nádherným výhledem a ledovou kávou. Říkám, že takhle by se dalo sedět a koukat celý den. Dneska máme v plánu Zlaté vodopády, ruiny japonské svatyně a kamennou formaci. Před cestou do vedlejší vesnice jsem prozkoumala Google mapy a našla právě poslední dvě jmenovaná místa. Vydáváme se k vodopádům pěšky, což se po nějaké době jeví jako ne úplně dobrý nápad. Je takové horko a dusno, že chůze po rozpáleném asfaltu nás splaví tak, jako bysme vlezli do vody. Jenomže… Vodopády jsou nádherné. Dělám si z něj srandu, že nejsou nudné, protože jsem se ho včera ptala, jestli u nich byl. Říkal, že jo a že byly nudné. Já na to, že jsou zajímavé, že tam jsou hnědé kameny a že to vypadalo pěkně. Samozřejmě, myslel asi na něco jiného, protože si myslel, že mluvím o úplně jiném místě. Já o voze, ty o koze. Takže přiznal, že opravdu nejsou nudné a že jsou pěkné. 😀
Historie místní oblasti včetně Jiufenu se zakládá na těžbě zlata, která tu byla snad už v roce 1430. To bylo na Google. Balvany zde mají rezavě hnědou barvu, protože obsahují měď. Dole je vidět nějaká betonová budova, potom na mapě zjišťuju, že se jedná o hutě. Teď ale nastává challenge, protože se vydáváme zpátky po silnici nahoru do městečka vedle Jiufenu. Když po pořádném převýšení celí splavení přicházíme nahoru na náměstíčko, zalezeme hned do Family Martu a kupujeme si nanuka a chladné pití. To si sníme a vypijeme na místě, chvíli si odpočineme a vydáváme se dále nahoru k japonské svatyni.
Stoupání a stoupání, výhledy jsou ale nádherné! Potkáváme dost stezkařů, jsou to ale důchodci. Aspoň jsou ve skvělé kondici. Z japonské svatyně DŽINGUAŠI zbyly akorát tak základy, na místě hlavní síně jsou kamenné pilíře a kolem fotografie z dob bývalých.
Historie svatyně Džinguaši – během japonského koloniálního období (1895 – 1945) se japonská vláda zavázala podporovat šintoistickou víru a podporovat výstavbu svatyní na různých místech, kde se rozvíjela důlní těžba. Práce to byly nebezpečné, proto v roce 1898 Tanaka-gumi, tehdejší koloniální společnost, postavila na hoře poblíž zlaté důlní žíly svatyni Jama, která byla první svatyní svého druhu, zvaná Kinguaši, což znamená Zlatá svatyně. Každoročně se zde koná festival horských bohů, kdy se uctívají tři bohové – Okuniši – bůh míru, bezpečí a hornictví a kovů.
Po skončení japonské okupace byla svatyně a její budovy zbořeny. Teprve v roce 2007 bylo toto místo taiwanskou vládou označeno jako historická památka.
Fotím nádherné výhledy a když si trochu odpočineme, pustíme se dále nahoru do kopce. Vlastně to můžu nazvat horou. Míříme totiž na magické místo, bývalý lom, kde jsou vyskládané kameny v řadách. Hned se mi vybaví Kounovské kamenné řady, na kterých jsem se byla podívat asi před 6 lety.
Vylezeme na vrstevnici a já se posmívám mladému páru, který je očividně na sebe naštvaný a vysvětluju tuhle mentalitu Paulovi. Jemu to přijde taky vtipné, říkám mu, že se tohle často vidí v Čechách. Je to tak, že při stoupání na horu jsme viděli odpočívat na kameni ženu v růžovém tričku, možná Němka, nevím. O několik set metrů nahoře, stál její partner a mával na ni, ať jde za ním. Bylo vidět, že tam jít nechce. Když jsme se dostali ke kamenným řadám, které byly na odbočce vpravo, přišla tam taky, sama a sedla si na kámen do stínu. Bylo to fakt vtipné to pozorovat. Fotila jsem tu formaci, zkoumali jsme rezavou oranžovou na stěnách bývalého lomu a pozorovali, jak na cestu opodál přišel její partner a kouká na ni. Pořád stál a čekal, ona se tedy neochotně zvedla a šla za ním, pak odešli společně, viditelně oba nakvašení.
Sem tam se na záchodech na Taiwanu setkávám s moudry, která jsou napsaná v kabince. Nevím, jestli je to z buddhismu, taoismu nebo z jakého učení, tady je příklad.
„Kdo má blízko k rumělce, je červený, kdo má blízko k inkoustu, je černý.“
My jsme naštěstí byli v úplně jiném rozpoložení a náladě, říkala jsem, že tohle chování nemám vůbec ráda, že když jdu s někým na výlet, mělo by to být v dobré společné náladě, protože pak jeden druhému kazí výlet. Tohle na Taiwanu není, protože on tohle chování nemohl pochopit. Šli jsme hezky ruku v ruce, formace se nám moc líbily a já tam cítila neskutečnou energii a říkala si, kolik horníků tady asi pracovalo a jaká dřina to musela být. Zvlášť dopravovat ty kameny dolů do hutí. Cestou dolů jsme šli opatrně, dávali pozor, jestli není kolem jedovatý had, na které bylo upozornění cestou a koukali na další upozornění, že turisté nemají slézat ze stezky, protože jsou v horách skryté šachty a jeskyně. Vzpomínali jsme na obřího pavouka z brodění řekou, který měl nohy dlouhé jako můj prsteníček a potom jsme došli dolů do městečka, kde jsme naskočili na bus jedoucí zpět do Jiufenu. Dnešní výlet se mi moc líbil.
Na ubytku jsme si dali znovu společnou sprchu, tentokrát dlouhou. Domluvili jsme se, že konečně koukneme spolu na letenky, které nejsou z Taiwanu levné. Znovu jsme zašli na jídlo dolů do ulice, tentokrát jsme začali sladkým a dali si mandlový pudink s tapiokovými kuličkami a zmrzlinu a mango a zmrzlinu. Byly to tak velké porce, že jsem valila oči, ale bylo to tak dobré, že jsem to pořád chválila. Hned vedle byl ten fantastický stánek s knedlíčky, takže jsme si dali znovu na moji žádost knedlíčky.
Navečer jsme zašli do čajovny, nádobí neměli zrovna tradiční, bylo moderní, ale výhled na zapadající slunce byl krásný. Vedle si sedli Poláci, koukali jsme na dům jeho rodičů ze street view a bylo mi nabídnuto, že až v pátek pojedu do Taipeie, že můžu zůstat na jeho maličkém bytě a že si budeme dělat snídaně každý den. Nabídka neodmítnutelná. Znovu mi zopakoval, že jsem krásná a koukal na mě tím svým zamilovaným výrazem. Je to moc hezké slyšet, jsem ráda, že se aspoň někomu líbím. Za poslední dobu jsme se poznali celkem dost, chci ho poznat víc do hloubky, odhalit jeho negativa, i když některá jsem už odhalila. Akceptovat je, tolerovat. Nikdo není dokonalý, já taky ne a tím, že si zkusíme spolu bydlet, přijdeme na to, jestli spolu máme opravdu být. Ale asi jo.
Atmosféra Jiufenu je unikátní, nejen za dne, kdy tam cítíte něco neobyčejně silného, ale hlavně večer, kdy si připadáte jako v jiném světě. Jiufen je unikátní, na Taiwanu nenajdete, nebo spíše nikde na světě nenajdete nic podobného. Já si neustále vybavovala Cestu do fantazie, protože její tvůrce, Hajao Mijazaki, navštívil Jiufen a přenesl jeho atmosféru do filmu a díky tomu sem jezdí lidé z celého světa a místní na tom těží, protože prodávají suvenýry související s filmem. Úzké uličky, tradiční domy, červené lampiony, neskutečná atmosféra, to je Jiufen.