Když v pondělí ráno odjede v 7 hodin, zbývající čas strávím koukáním do mapy a studováním Hualienu – i když nebudu moct do hor, i tak by se tam mělo nacházet dost míst, která jsou zajímavá a dostupná třeba vlakem či busem. Pobalím se a přesunu se na Single Inn, což je hotel, kde jsou jen jednolůžáky a kde si do check-inu nechávám bagáž. V té výhni se vydám do kopců nad městem, abych zjistila, že tam není výhled na moře a že silnice, která měla vést dolů k moři a pláži, je nepřístupná. Takže jsem hezky zaplácla čekání na check-in výstupem na kopec a byla aspoň ve stínu. Předtím jsem si koupila v 7Eleven nanuka a něco k jídlu, poseděla si tam a hezky si snědla svoje obědové jídlo.
Pokoj byl dostačující, hned jsem si dala sprchu, pověsila vysušit hadry, které byly pěkně prosáklé potem a potom jsem si sedla k noťasu a studovala mapy. Přišla noc, měla jsem hlad a tak jsem se vydala na stanici metra na jídlo. Bylo skvělé, ale drahé (henanské kuře), protože jsem si objednala i satay, ale obsluha byla vstřícná a dokonce se mě ptali, odkud jsem. 😀
Druhý den jsem spala do půl desáté. Ze včerejška jsem byla tak vyšťavená, že se mi nechtělo ani vstávat. Cestou na stanici metra jsem si zase koupila něco k jídlu v sámošce a rovnou si dala nanuka, mandlový puding a salát. Autobusem jsem sjela k chrámu FU GUANSHAN, nebo tak nějak, abych zjistila, že obrovský komplex s Buddhovým muzeem hned vedle, je zrovna v úterky zavřený. Haha, celá propocená jsem si pak sedla do stínu, pila vodu a říkala si, že aspoň ten chrám byl otevřený. Zajímavostí je, že je tam i buddhistická univerzita. Jenomže jak je vše nové, nemá to absolutně žádnou atmosféru, spiritualitu, takže tam můžete nafotit akorát fotky.
Další den si dám oddych na ubytku. Je to fajn hotel, všude jsou jen jednolůžáky, prostor tak akorát, na poličce dole mám bordel a ten puget růží, na stěně mi visí oblečení na ramínku. V pokoji je i okno do ulice, hluk je naštěstí jen málo slyšitelný díky izolaci. Celkem si to tady užívám, nepotřebuju jít do toho pařáku – vstávám po půl desáté, dám si dole v prvním patře, kde je jídelna, mačču s ovesným mlíkem, plechovku fazolí s čery rajčátky a jeden párek. K tomu si dám jeden daifuku moči, který jsem koupila společně s nákupem. Rozhodnu se taky udělat zmrzlinu z manga a kokosového mléka. Mango mačkám pidi plastovou vidličkou, jiný nástroj nemám, takže to trvá tak 15 minut. Kokosové mléko je lahodné, takže se moc těším, až si to zítra dám po chození ve venkovní výhni.
Dnešek jsem mohla strávit výletěním, ale chci taky dát pohov kůži, protože to denodenní vystavování slunci není určitě zdravé, i když se člověk natře. Navečer se ale rozhodnu vypadnout, vezmu si merino tričko a tříčtvrťáky, abych se v tom začala potit po pár minutách a když dorazím k přístavu u ostrova CIJIN, mám flek na břiše od potu. 😀
Počasí není zrovna nejlepší, je zataženo, takže fotky jsou zakaboněné a vybledlé, vlastně nejen fotky, všechno kolem. Je hrozné dusno, pocitově určitě přes 40, vítr tolik nefouká a ta obrovská vojenská loď s dělem, která byla celá šedá, v přístavu není. Projdu útesem a po chodníku vylezu splavená pod maják ležící na něm, tam si sednu na schody a zblajznu brambůrky s příchutí řas nori. Západ slunce ještě nenastal, a tak se potuluju kolem majáku a neskutečně mě svědí nohy. Na každém lýtku mám tak 20 štípanců, což dává 40 celkem. Nohy mám ustavičně poštípané, ach jo.
Západ slunce není úchvatný, to se totiž schová za mraky nad obzorem, takže nejsou nijak výjimečné barvy. Romantická atmosféra ale nastává po západu – všude kolem se to rozsvicí a pološero se žlutým odstínem dává jiný nádech městu. Z přístavu vyplouvá obrovská nákladní loď, v dáli je vidět nejvyšší budova Kaohsiungu, bohužel, hory za ní ne. Dole na Cijinu jsou barevné domky, v ulici, která byla jinak rušná se stánky s občerstvením je jen pár stánkařů, dnes asi nechtěli otevírat.
Přemýšlela jsem, jak definovat Taiwan. Lidé pro lidi. Tak bych ho definovala. Jak už jsem psala, Taiwan je jedna komunita. Lidé jsou tady spokojeni, vidíte tolik párů různých věkových kategorií, kteří se líbají, drží za ruce a dokonce jsem tady viděla i hodně mužských párů držících se za ruce. Je to svobodná země, vstřícná s mnoha menšinami. Člověk se tady nebojí a nebojí se jít po městě ani v noci, anglicky se tady taky domluvíte.
Včera jsem hltala Strange Tales of Tang Dynasty, konečně tam byly dobré díly a přemýšlela, jestli bych opravdu chtěla bydlet na Taiwanu. Bylo by to zajímavé z jedné strany – naučila bych se čínsky, i když oni mají tu tradiční čínštinu, v Číně používají zjednodušenou a pak bych pokračovala v nějakém samostudiu japonštiny, tu zapomenout nechci. Dneska ráno jsem si totiž řekla, že bych měla vidět Taiwan zase jinýma očima. Jsem tady skoro měsíc, ale vše jsem vnímala spíš povrchně.
Je super cestovat a dávat si místní jídlo nebo jídlo menšin, ale bylo by fajn, kdyby člověk znal i jazyk. Včera jsem se dívala na nějaká videa s čínštinou pro začátečníky a trochu se mi osvěžilo to, co jsem se učila loni s Eli (žena z Hong Kongu, která si našla českého přítele a odstěhovala se za ním do Hradce Králové a stala se učitelkou čínštiny). Znaky jen zřídka poznávám, samozřejmě to, co znám z japonštiny, má tady jiný význam a čtení, jenomže čínština má aspoň narozdíl od japonštiny jen jednu výslovnost znaku, takže se v tomto ohledu učí lépe. Na nádraží se začnu lépe dívat na znaky a odvozovat si význam. A to je to, čím by člověk měl začít.
Bojkotovala jsem přesun do Taichungu a odtamtud busem k jezeru Slunce a Měsíce nebo přejezd trajektem na ostrůvek Liqiou, který je pod Kaohsiungem. Rozhodla jsem se po snídani vydat nejdříve na stanici Hamasen, odkud jsem vystoupala na vyhlídku nad městem s nádherným konfuciánským chrámem. To místo se mi moc líbilo a snad to bylo nejhezčí a nejlépe působivé místo doposud. Nikdo tam nebyl, před vchodem leželi dva horkem znavení toulaví psi. Nejsou naštěstí agresivní jako to známe u nás. Neštěkají na sebe, nervou se a hlavně nestartují po kolemjdoucích.
Skrze bránu, která je před chrámem, je vidět na město. Opodál je nápis LOVE, Kaohsiung je totiž městem lásky, něco jako Benátky. Sejdu dolů, mám na sobě mnohem lepší oblečení, protože včera navečer se mi na nohy lepily ty lněné tříčtvrťáky – volné tílko z viskózy a kraťásky, samozřejmě i kšiltovku a nespočetněkrát propocený batoh. Na ubytku je i pračka, ale já byla líná si vyprat, navíc, toho prádla je dost a potřebuju místo na sušení, takže to nechám na pátek, až se přesunu do Hualienu.
Dole si konečně půjčuju kolo, je to super a taky se trochu člověk ochladí, projíždím nádherně osvíceným tunelem k univerzitě, která leží hned u pobřeží, potom zamknu kolo a jdu na vyhlídku u rezidence britského konzula. Vrátím se zpět na Hamasen, cestou mi při nájezdu na chodník vyletí batoh z košíku a udělá salto na zem, rychle začnu brzdit a trochu ho sunu kolem pod sebou po zemi. Mobil i foťák jsou nějakým způsobem v pohodě, a tak popojedu metrem na zastávku Dongao nebo tak nějak, kde mají být původní brány. No, nic moc, je tam jedna brána, skrze kterou vede silnička a projíždí jí skútristé. Vracím se na ubytko, vyndavám jídlo a zmrzku, aby poroztála a jdu si dát sprchu. Umyju si vlasy, je to prostě super osvěžení.
Mango zmrzku dlabu malinkou plastovou lžičkou z Japonska, když to dojím, smíchám si kimči, krabí tyčky a sójové klíčky. Namíchám si ještě „grass jelly“ s ovesným mlékem a jsem celkem nacpaná. Mám ještě jednu poslední zastávku, a tou je cukrárna ve stylu Ghibli postaviček. Našla jsem ji náhodou na netu – vystoupím na stanici Ecological District, hned u stanice metra si půjčím kolo a začlením se do provozu. Všude samý skútr, naštěstí jedu jen rovně, pak přejdu přechod a vezmu to silničkou v parku k Lotosovému jezeru, kde jsou ty dvě ikonické pagody, které jsou letos v rekonstrukci. U nich vracím kolo, přejdu silnici a jsem u cukrárny. Meníčko nemají v angličtině, ale obsluha anglicky umí.
Objednávám si meníčko z obrázku plus pití, vyjde to na nějakých 75 TWD. Uvnitř je to maličké, ale stačí. Všude jsou postavičky z Tonari no Totoro a Cesta do fantazie. Je to roztomilé a roztomilé je i moje meníčko s postavičkami vyrobenými z těstíčka na moči koláčky. Omáčka je sladká, je v ní trocha sójovky a dál nevím. Snědené to mám za chvíli a pak se vydám kolem břehu jezera na procházku. Nemusím snad říkat, jak krásné a romantické to tady je. Mola jsou nasvícená, chrámy kolem taky.
Obejdu velkého kýčovitého draka, skrze jehož tlamu můžete za dne vejít na molo s altánkem. Altánek je daleko od břehu a nasvícený, při cestě zpátky obejdu jeden chrám, který je naproti němu a slyším hudbu – hned mi to připomíná atmosféru a soundtrack z Cesty do fantazie. Ten chrám má totiž zprava i zleva mnoho lampionů a ta hudba, některé nástroje byly použity k soundtracku filmu. Jdu se tam podívat, slyším totiž falešný zpěv, ale je to zajímavé. U jednoho malého chrámu je pódium, na něm zpívají dvě ženy v kostýmech, sledují je místní, někteří stojí, někteří sedí, někteří leží.
Vracím se do toho velkého chrámu, je fascinující. Fascinující je to, jak je nádherně osvětlený. Uvnitř je pár lidí, kteří se přišli pomodlit. Načepuju si chladnou vodu a vydám se po schodech nahoru, kde je sál s božstvy, vše je pozlacené a na stropech je neskutečně bohatá a detailní výzdoba nějakých malých postaviček.
Na cestu zpátky si taky půjčím kolo a když jsem kousek od stanice metra, skútrista přede mnou zapíchne znenadání svoje plavidlo doprava k ostatním stojícím skútrům, přibržďuju, zleva jede auto, jenomže ten blbec se ani nerozhlédne a se skútrem couvá z řady zpátky do silnice, takže mi nezbývá než projet tou škvírou mezi ním a těsně jedoucím autem po levici. Co budu říkat, jet na kole mezi těmi debilními skútry není zrovna bezpečné, všude se to motá, lidi s nimi jezdí i po chodnících. Určitě by s tím vjeli do metra nebo výtahu…
Ještě večer zajdu rovnou na nádraží koupit si jízdenku na vlak z automatu. Když zvolím rezervaci sedadla a chci najít zastávku Hualien, není tam. Jdu tedy znovu na vlak bez rezervace, zvolím zítřejší datum a zaplatím. Jízdenka je ale moc levná, Google ukazuje cenu 700 dolarů, ne 453. A je na ní i napsáno Local. No, uvidíme.
Druhý den ráno se budím s budíkem kolem sedmé a potom si před osmou dávám snídani. Dojdu si dolů do lobby, kde je zdarma, je tam rýžová kaše, přidám si do ní sušené datle a sušená masová vlákna, naberu si meloun, salát, kafe a vezmu si jeden knedlík s vepřovým. Nahoře v ledničce mám mango, času do check-outu je dost. Včera jsem si připravila do misky na cestu zapečené fazole s kimči, mám taky zbývající daifuku moči a mandlové želé.
S Paulem si píšeme, že mě majitel vyzvedne v Hualienu na nádru a potom ve vlaku… Samozřejmě, ta jízdenka je pro tenhle typ neplatná. Je to totiž expres, jak jinak s rezervací sedadel. Průvodčí je naštěstí vstřícný, vyřešíme to tak, že mi na neplatnou jízdenku něco napíše čínsky a mně pak vrátí peníze a já si zaplatím novou jízdenku s přirážkou rezervace sedadla. Je to 1 000 TWD. Do Hualienu je to nějakých 300 km, co se dá dělat, příště je lepší si jízdenku s místenkou koupit radši u přepážky. Ale pořád, nejde o život a hostel, který jsem sehnala na 12 nocí, byl extra levný. Jedna noc vyšla na 370 Kč/noc! S kuchyňkou, tak snad to tam bude snesitelné. Za celý svůj pobyt jsem vystřídala tolik ubytování, že už ani nemám přehled. Avšak napadlo mě to sepsat a spočítat, jen tak pro zábavu. 🙂
Hmm, o několik dní později, kdy začínám psát tenhle odstavec, se mi to ubytko ještě nechce sepisovat. Vrátím se ale hezky k tomu, jak jsem dorazila do Hualienu. Stal se zázrak, nebyl slejvák. Bylo zataženo až černo, déšť na spadnutí, ale majitel ubytka na mě opravdu čekal, takže mě hned naložil. Uměl anglicky, celkem slušně a já mu vyprávěla, jak jsem byla na jazykovce v Japonsku a že jsem tady už měsíc. On se rozesmál a pravil, že se chystá na anglickou jazykovku na Filipíny letos na 2 měsíce.
Ubytování bylo pěkné, v celém domě byly prostorné apartmány, dole velký obývák, jídelní stůl a konečně, velká kuchyň. K ní jsem měla nejvíc proseb, jako byla pánev, trocha oleje a hrnec do rýžovaru. Všechno dodal, byl moc vstřícný a vysvětlil mi taky, jak se spouští pračka.
Jelikož jsem potřebovala vyřešit vrácení peněz za špatně zakoupenou jízdenku a vybrat si prachy v automatu, poněvadž ten na stanici vlaku mi je nevydal, rozhodla jsem se zajít do 7ELEVEN a potom na nádro. Musím říct, že vrácení peněz vyřešili úřednice velice rychle – průvodčí z vlaku totiž napsal něco čínsky na tu jízdenku a vysvětlil mi, že mi na stanici vrátí peníze, takže po mě chtěly jen kreditku a pak mi ji vrátily se stvrzenkou.
Na nákup potravin jsem vyrazila do PX Martu, vzala jsem tolik věcí, že to bylo pěkně těžké, třeba 1,5 kg rýže, ovoce, mlíko v krabici, maso atd. Nesla jsem to asi 1 km na ubytko v batůžku a velké plastové tašce, přišla jsem celá zpocená, jak jinak a potom se mírně rozpršelo. Dala jsem si vyprat tu hromadu smradlavého propoceného prádla, dala vařit rýži, usmažila plody moře a přidala to k ní. Ta byla nakonec napůl rozvařená, ale ono to nevadilo, naopak, bylo to celkem dobré, zvlášť s posypaným koriandrem. Jen na spodu to bylo krapet připálené, takže jsem to musela nechat odstát ve vodě.
V kuchyni jsem byla jako ve svém živlu, je to pro mě něco jako manifestace svobody, prostě si nakoupíte lokální ingredience a pak něco dobrého sesmolíte. 🙂
Můj roztomilý Taiwan boy dorazil v půl desáté a když jsem mu psala a posílala fotku večeře, odepsal, že je hladový. Takže hned po příchodu na ubytko jsem mu nabrala. Chutnalo mu.
Po noci plné vášně, kdy mě pár dní neviděl :D, jsme si dali hezky společnou snídani. Jelikož jsme mluvili o společné snídani, myslím jako o tom si ji uvařit, udělali jsme párky, já rozmačkala avokádo a opražila mu toustový chléb a natřela mu ho, k tomu byly i vajíčka. Nakrájela jsem asi ještě nějaké ovoce a jako každé ráno, jak mám v létě zvykem, jsem si udělala čaj mačča s ovesným mlíkem.
Snídali jsme celkem pozdě a rozhodli se zajet k pobřeží za NP Taroko, kde měla být pěkná vyhlídka. Paul tedy zamluvil auto, resp. Yaris Cross, který vypadá jako RAV4 a vydali jsme se na cestu. Jenomže, zaprvé začalo pršet, a to celkem silně, takže déšť a oblačnost zahalily celé pobřeží a zadruhé, jelikož v dubnu bylo v a kolem Hualienu silné zemětřesení, viděli jsme následky kolem silnice sami – některé cesty a silnice byly uzavřené. Nejdříve jsme přejeli odbočku na tu vyhlídku a cestou zpátky jsme zastavili u jiné vyhlídky, která byla ale uzavřená. Vylezli jsme na chvíli z auta a teoretizovali, jestli můžeme nechat auto na místě pro těhotné ženy a rodiny. 😀
Jak pršelo, rozevřel deštník, došel k mým dveřím, otevřel je a vytáhl mě pod něj. Opravdový gentleman! Udělali jsme si krátkou procházku, protože tam nebylo nic moc vidět, jen obrovské skály, ze kterých se před pár měsíci svalily kameny dolů. Jelikož jsme míjeli odbočku na NP Taroko, která nebyla uzavřená, rozhodli jsme se tam zajet a zkusit, kam se dá dojet. V autě jsme poslouchali 80., které mám samo taky ráda a pak jsem mu řekla, že někdy poslouchám metal a jestli zná Sabaton. Sabatony samozřejmě neznal, takže jsem mu pustila pár songů. 😀
V Taroku se dalo jet jen k návštěvnickému centru a potom přes most doleva do Jinxianu. Začalo pršet mnohem víc, ach, musím zmínit, že Paul často nosí nátělník a košili, kalhoty a tenisky. Takže v tom dešti, kdy jsme přebíhali parkoviště, abychom našli nějaké místo na snědení nakrájeného melouna, mu promokly boty. Já měla klasicky kraťasy a sandály. Tenhle park, který je jinak neskutečně nádherný, bude uzavřený do konce roku. Až tak silné byly následky zemětřesení. Melouna jsme si snědli nakonec v autě, na návštěvnickém centru jsme si došli jen na záchod. A když je řeč o záchodech, na Taiwanu jsou všude možně, zadarmo, někdy můžete spláchnout papír, někdy ho házíte do koše, a někdy nevím, tak to radši házím do koše.
Bylo něco kolem třetí možná, vyrazili jsme na pláž. Pršet přestalo, takže jsme se podívali k oceánu. Udělali jsme si pár společných fotek, viděli smečku potulných psů, jak přiklusala ke skútristovi a potom se prošli po promenádě. Začalo znovu pršet, takže jsem dle jeho instrukcí počkala pod přístřeškem, přejel autem na parkoviště naproti, vylezl z auta s deštníkem a pak mě pod deštníkem eskortoval. Stavili jsme se v Carrefouru, koupili bílé víno, zjistila jsem, že tam pro mě zase nemají pečivo ani obyčejný sójový jogurt, vzali plody moře jako čerstvé krevety a něco jako velikou oliheň.
Já už měla takový hlad, že jsem po příjezdu navrhla, že uvaříme. Rozzářil se a po sprše jsme se na to vrhli. Byl zbytek rýže s vajíčkem, takže smažená rýže a plody moře. K tomu jsem vyndala mangovou zmrzlinu, kterou jsem zase udělala, nechala jsem ji venku a pak jsme si ji vychutnali. Večer jsme koukli na starou dobrou trojici z Top Gearu, ale na jejich novou show, the Grand Tour a popíjeli víno. Vybrala jsem muškát, protože vím, že muškát je sladký. Paul má moc rád dvě česká slova: „Na zdraví!“ Takže při každém ťuknutí padnou tahle slova.
Nastala neděle a hezké počasí! Včera jsme se domluvili, že půjdeme na „river hiking“. Nevěděla jsem úplně, co si pod tím představit, ale chtěli naše jména, čísla pasu, velikost bot a oblečení. Vyrazili jsme v 8, sešli se s organizátory a dojeli v závěsu za nimi k řece v podhůří. Tam se přidala skupinka ještě 4 Taiwanců. Dostali jsme helmy, vesty, neoprény, boty a pleny na klouzání po skalách. Osobní věci jsme si s sebou samozřejmě vzít nemohli, bylo nám řečeno, že se máme pořád usmívat a že nás nafotí.
Pro mě, jako milovníka vody, to bylo velice osvěžující a zajímavé. Všechny instrukce byly v čínštině a asi 5 % z toho, co průvodce řekl, mi bylo přeloženo Paulem do angličtiny. 😀 Nevadilo to, stejně jsem opakovala to, co ostatní. Takže jsme se brodili proti proudu, dělali velké kroky kvůli stabilitě, zkoušeli se chytat za ruce, resp. za zápěstí, lezli přes kameny a nahoru po kamenech s pomocí lana, prošli vodopádem, udělali fotky přímo pod splavem, kdy máte jenom zavřené oči a nakonec si skočili ze 3 metrů do tůně. Byla to sranda, moc se mi to líbilo a hlavně, mohl si konečně zkusit plavání. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak se plavou prsa, docela ho to bavilo. Nejlepší bylo, že když jsme se fotili, nadnesla jsem, že mě může vzít do náruče. Kluci, co byli s námi, se rozdělili do párů a taky se vzali do náruče. Cestou zpátky se šlo rychle, párkrát jsme se sklouzli po kamenech a bylo nám řečeno, že před 2 lety zde zahynuli lidé, protože nevím, jestli přišlo hodně vody z hor nebo utonuli kvůli proudu.
Postupně se zatahovalo až z hor nebylo skoro nic vidět, ale to bylo jedno, protože jsme už dorazili k autům. Celkem jsme se brodili 3 hodiny. Uvařili nám taky oběd, ale když jsem viděla, že to jsou jen instantní nudle, pšeničné, řekla jsem Paulovi, že ne-e a že uvařím, takže jsme zajeli na ubytko a já se po sprše do toho vrhla. Nakrájela jsem kuřecí, papriku a cuketu. Osmahla jsem kuřecí s cuketou, přidala rajče a dali jsme si to společně s houbami a mořskými plody. Zbylo ještě něco rýže a výsledná kombinace byla fakt vynikající. Ocenila jsem to, že po najedení sesbíral nádobí a umyl ho, umyl i dřez a kuchyňskou linku. Vybrala jsem si dobře. 🙂
Jelikož jsme měli po obědě čas, ale ne tolik, zavrhli jsme výlet 2 h od Hualienu do hor a rozhodli se jet na menhiry. Moc se mi líbila horská scenérie, kde můžete vidět třítisícovky nebo rýžová políčka. Povídali jsme si o všem možném, našich vztazích a rodinách, navíc jsem musela ještě hlídat kolik jede, protože nedodržoval rychlost, jak se asi nemohl soustředit na řízení, když mluvil. Dorazili jsme k menhirům.
Archeologické naleziště SATOKOAY se nachází na náhorní plošině Wu-he. V centru plošiny stojí prehistorické menhiry, u nichž se našly prvky kultur již z období 3 000 př. n. l. Maizuru (Wu-he), bylo první pojmenování této oblasti během japonské kolonizace a později bylo zapsáno jako „Saupa“. Od roku 2016 se toto místo jako uctění původních kmenů přejmenovalo na Satokay.
Magické místo, kde jsme byli jen my dva. Kolem palmy, altánek a výhled na hory v mracích a oparu. Chytili jsme se za ruce, dali si pusu a potom řekl: „I like you.“ To mi už říkal několikrát, objala jsem ho, prohrábla mu vlasy, on si povzdychl (vášnivě) a řekl: „I love you.“ Pokrok. Já nemůžu říct, že bych ho v tomhle okamžiku milovala, mám ho ráda a akceptuju to, že je v mnoha ohledech jiný než Evropani a tak dále a tak dále. Odpověděla jsem, že vím, jak se to řekne čínsky a vyslovila to. Tak jsme se objali, líbali a pak zase nasedli do auta a vyrazili zpět, cestou sem jsem viděla nádherná rýžová políčka, tak jsme u jednoho zastavili.
Když jsme dorazili, vrátili jsme auto a rozhodli se koupit si bubble tea, abych zase způsobila problémy, protože neměli se sójovým mlíkem. Nakonec jsme to vyřešili tak, že koupil dva černé čaje s perlami, sójové mlíko v sámošce. K večeři jsem osmahla zbytek párků, smíchala fazole a rajčatovou omáčku (na Taiwanu dost frčí italské jídlo), nakrájela zbytek ovoce a rajče. Bylo to lehké a jedlé, potom jsme si dali vychlazený čaj na pokoji při sledování the Grand Tour, kdy trojice Jeremy, Richard a James jeli neskutečně namáhavou cestu po nesilnicích na Madagaskaru, aby našli imaginární poklad.