Na letišti v Busanu jsem se trochu zapotila. Přijela jsem samozřejmě dřív a tak jsem sledovala tabuli s odlety. Můj měl být v 11:05. Když už přišla řada na tento čas, vůbec se tam neobjevil, naopak, nějaký jiný o půl hodiny později. A potom další – 11:38, 11:45… Všechno jiné lety. Co?! Samozřejmě první věcí bylo, že jsem se radši podívala, jestli jsem si koupila letenku ze správného letiště. 😀 Koupila. Připojím se na net, let tam je a není zrušený. Tak proč není na tabuli odletů, když zbývají 3 hodiny do odletu?
V té nejisté situaci jdu rovnou na informace Jeju Air. Tam mi řeknou, že si mám počkat na check-in v 8: hodin. Dobře, jdu na check-in, let platí. Jenomže když řeknu, že chci pobýt na Taiwanu 2 měsíce, chtějí samozřejmě vidět letenku. Nemůžu se připojit na účet na Kiwi.com, v mobilu ji staženou nemám, je to jen rezervace. Zjistím, že jsem si ji zapomněla stáhnout i do noťasu, takže než se k ní dostanu, pár minut to trvá. Ale pustí mě a pak jen hurá do letadla. Vtipné je, že tahle společnost je nízkonákladová, takže ani sedačky nejdou polohovat. Natož aby nabídli při letu aspoň pití (necelé tři hodiny).
Taipei. Hned první věcí, kterou si jdu zařídit, je předplacená sim karta. Naštěstí nepotřebuje nijaké nastavení, jen ji stačí strčit do mobilu a nastavit jako prioritní. Po 3 měsících jsem se dočkala téhle destinace. V metru si koupím ještě IC kartu, protože vím, z Japonska, jak pohodlné je ji mít a byla by fakt otrava si každou jízdu kupovat jízdenku.
Na Taiwan jsem si ty 2 měsíce vyhradila záměrně, protože jsem předpokládala, že mnoho dní proprší. To se také ukáže být pravdou, protože při přesunu na hostel pěkně leje, takže si dávám na kufr pláštěnku á la pytel do odpadkového koše a přes krosnu přehodím klasickou pláštěnku. Je mi tak příjemně, je to tak osvěžující jít tím deštěm, nevadí mi, že jinak zmoknu, je to přeci jen voda.
Hostel je ve špinavé čtvrti, no, ruku na srdce, Taipei není zrovna ukázkové město, oni lidi tady totiž vůbec nenatírají budovy, nechávají jim zašlou patinu, takže jsou fasády špinavé. Ale co, je to jen vzhled. Město je určitě i špinavější než japonská města, ta jsou ukázkově čistá. Avšak ty lidi. Tady cítím takovou rovnováhu, takovou uvolněnost. Strašně se mi líbí, že lidi jsou tady přátelští, pohodáři, chodí v kraťasech a pantoflích, nejsou naškrobení. Když si vzpomenu na Jižní Koreu, ty lidi byli zahleděni do sebe a hlavně mě štvalo, jak se nedokázali ani vyhnout na chodníku, místo toho vám vlézali do cesty. Navíc jsou posedlí svým vzhledem, vždyť jenom v ulici nad mým ubytkem byly rovnou 3 plastické chirurgie u sebe. Korejci jsou známí tím, že si nechávají dělat plastické operace, nevím, jak je to na Taiwanu, ale v Japonsku to určitě takhle není.
Hostel je sice v tom cikánském prostředí, ale to jsem viděla i v Budapešti, avšak uvnitř je pěkně vybavený, navíc mám v ceně snídaně. Pokoj je s kapacitou asi 20 žen, mám velkou postel v kóji, skříňku, takže si můžu bezpečně zamknout noťas, i když si myslím, že by mi ho tady nikdo neukradl, kdyby nebyl přímo na očích.
Mám hrozný hlad, a tak se vydávám na Noční trh, který je jen pár minut odsud. No je to parádní. Beru si do toho slejváku sandály, mám deštník, ale i tak částečně promoknu. Kupuju si rovnou nový batoh, protože u toho mého oblíbeného, který mám 5 let, se mi rozjel zip a nejde to spravit. A ten zip se měnil loni. S novým batůžkem jsem spokojená, akorát druhý den zjišťuju, že se mi do postranních kapes nevejde mobil, jsou malé. Ale co.
Na trhu si dávám vepřový pupek, je to sice malá porce, ale je to neskutečně dobré a v přepočtu asi za 60 korun. V sámošce si ještě koupím pár věcí, projdu si chvíli trh a koukám na tu rozmanitost nabízeného zboží. Překvapilo mě, že číšník v té restauraci uměl anglicky, bylo mi řečeno, že na Taiwanu to bude těžké s angličtinou. Noční atmosféra trhu je úžasná, nejradši bych ochutnala všechno, co tam mají, ale lije tolik, že se vracím na hostel a potom usnu jako dudek.
A teď přichází velice zajímavý den, jehož průběh by nikdo nedokázal předpovědět. Připravte se na romantickou story – Ivetka zažívá Taiwan! 😀
Myslím, že už to můžu napsat. Asi dva týdny si píšu s jedním Taiwancem. Po pár zprávách jsem mu napsala, že letím na Taiwan (to bylo ještě v Kagošimě v Japonsku) a že jestli si chce jenom chatovat, ať neplýtvá mojí energií, protože chci být v kontaktu jen s někým, kdo se chce sejít v reálu. On napsal, že má zájem se sejít. Tak proč ne? Potom to bylo pořád o tom, že by mě vzal tam a tam, ale to mi psali i jiní Taiwanci loni, to píše vlastně každý.
Psali jsme si a psali a nějak jsme se dostali k jídlu. Že prý specialitou jeho města je ananasový koláč. Tak jsem si z něj dělala srandu, že ho neumí ani vyrobit. On mi poslal obrázky, že je v Taipei kurz, kde si ho vyrobit. Tak jsem mu napsala, že to zní dobře. On se toho chytnul a rovnou to zarezervoval. Nebrala jsem to nijak vážně, znáte to, chlapi jsou samé plané sliby. Potvrdila jsem mu datum i čas a on se mě pak pár dnů předem zeptal, jestli s tím počítám, takže jsem napsala, že ano. Druhý den na Taiwanu jsem se ráno vydala do Botanické zahrady.
Vstup je volný, takových exotických rostlin jsem nikdy neviděla, banánovníky s obrovskými listy, různé kvetoucí výtvory přírody a tak. Ale šla jsem tam za jedním cílem – vždy jsem toužila vidět lotosy. A právě v tuto dobu kvetou. No byla to nádhera! U lotosového jezírka seděli lidé na lavičkách, měli teleobjektivy, které se používají na focení třeba při sportu (což bylo fakt vtipné, když nefotí sport nebo nějaká zvířata v divoké přírodě). Fotím muže, který maluje budovy u jezírka a lekníny.
Jsou tak krásné a křehké, obcházím celé jezírko a kochám se tím pohledem. Je to tady tak strašně pohodové, vlastně tu pohodovost cítím po celé Taipei. Je to rušné město, ale jak jsem psala výše, lidi jsou tady uvolnění, pohodoví a spokojení. Někde jsem četla, že Taiwan je skvělé místo k žití, to psali nějací cizinci, asi Američani, kteří se sem přistěhovali.
Jelikož jsem kousek od Čankajšekova pomníku, jdu se tam podívat. Naposled jsem tam byla loni v listopadu, kdy bylo teplé počasí a bylo taky jasno. V letních měsících je zataženo a proprší. Park si projdu, lidi cvičící tai-či nevidím, ale musím si vyhledat, kde cvičí a v kolik, chci se na ně jít podívat a zavzpomínat na časy, kdy jsem byla v Číně a sama jsem ho v 6 hodin ráno cvičila při východu slunce, což bylo neskutečné.
Při cestě na hostel zjistím, že jdu opačným směrem, což se mi někdy stane, když jsem zamyšlená, ale to nevadí, jdu si dát oběd, protože za dvě hodiny začíná kurz DIY Pineapple Cake ve čtvrti zvané Šilin.
Je to tam jen jeden přestup na metru, najdu to v pohodě a dorazím dřív, takže čekám venku. Nejsem vůbec nervózní, proč bych měla? Paul, tak se jmenuje ten Taiwanec, mě utvrdil, že není stařík (to jsem si z něho dělala srandu, jestli nejsou jeho fotky 20 let staré). Potom vidím vysokého chlápka přicházet v kšiltovce s brýlemi. To bude on, taky se ke mně hlásí. Už ani nevím, co jsem mu řekla, něco jsem začala plácat.
Vylezli jsme nahoru, na recepci nás nahlásil a sedli jsme si do čekárny. Jeho angličtina by teda fakt chtěla zlepšit, ale je vidět, že je to hodný a milý chlap. Určitě se na tohle moc těšil, je pohodový a usmívá se. Za chvíli si sedneme do velké místnosti, myslím, že nás tam mohlo být 30, z různých zemí. Vedoucí kurzu si povídají v čínštině a já zaslechnu párkrát slovo „džie’k“, což znamená Česko. Povídají si asi o mně, nikdo jiný z Česka tam není. Jsou tam Taiwanci, Ameračani, Korejci, ale všichni vypadají asijsky, já jsem jediný běloch.
Nasadíme zástěry, Paul se mě ptá, jestli ji chci zezadu zavázat, ale zvládnu to (je vidět, že je pozorný, to je fajn). Přišel hezky oblečený, navoněný, není to žádný buran. Každý máme na stole před sebou misku, u ní kostku másla, cukr, mouku a žloutek.
Nejdřív máslo rozmícháme špachtlí, dokud nezbělá. Potom jsme myslím přidali cukr, půlku mouky, rozmíchali metlou, pak dosypali zbývající. Přidali žloutek a těsto hnětli v míse špachtlí. Já tam byla za borce, protože jsem věděla, jak se to míchá a tak, takže ty Američani čučeli, jak se to dělá a inspirovali se podle mě, dala jsem taky pár rad svému taiwanskému kámošovi. 😀
Když bylo těsto hotové, položili jsme ho na pečící papír a udělali váleček, klasika. Každý si vzal 10 formiček (stejné jako na naše cukroví) a vyrovnal je do dvou řad, to působilo jako pravítko. Těsto jsme nejdříve rozdělili na 5 dílků a ty potom na další poloviny. Z každého kousku jsme udělali kuličku a tu jsme rozmáčkli dlaněmi do placky. Dostali jsme hotovou náplň tvořenou ananasem a melounem (70 a 30 %).
Do každé kuličky jsme dali kuličku náplně a zabalili jako knedlíček a nacpali do formičky. Každý si pak vzal jedno razítko a orazítkoval si koláčky, aby si je pak rozeznal po upečení. Na kurz byly vyhrazeny 3 hodiny, což se mi zdálo být fakt moc, ale byla do toho zahrnuta i prohlídka muzea nahoře, což se ukázalo být tou nejlstivější a pro mě nejpodrazáčtější částí dne. Ehm.
Takže jsme šli do patra nahoru. Vedoucí kurzu, mluvila samozřejmě anglicky nejdřív ukazovala, jak se provádí klasická modlitba v buddhistickém chrámu (vemete si dva dřevěné půlměsíce, vytáhnete si tyčku s číslem a pak ty dva dílky hodíte na zem a buď se to povede, nebo ne, záleží, jak přistanou). Potom si vytáhnete papírovou věštbičku a předtím si ještě něco přejete. Samozřejmě vyzvala dobrovolníky. Pak se přešlo ke kolu osudu, to bylo zas pro děti a potom k červenému balkónku. Tam jsem jí moc nerozuměla, protože do toho mluvila druhá průvodkyně, ale byla tam vyobrazená nevěsta, která hází něco jako kytici mužům pod balkónem.
Přirozeně hledala dobrovolnici. A já byla zrovna vepředu.
Bylo to trapné, nechtěla jsem jít, ale ta příšerná dohazovačka trvala na svém, takže jsem musela. Dostala jsem tu červenou kytici a čelenku a ona na mě, ať ji někomu hodím. Bože, já ho znám teprve pár hodin a už mám házet kytici? 😀 Hodila jsem to samozřejmě směrem na něj a on ji chytil, i když mě natáčel na video. No smáli jsme se dost a já byla ráda, že to mám za sebou. Nevěděla jsem, jak to vnímá on, tak jsem mu řekla, že ta ženská je špatná dohazovačka, smál se, tak to bylo asi v pohodě (vypadal, že se mu to líbí, být ženichem z muzea!) :D. Možná to na mě schválně ušili, protože tohle by jinak bylo hrozně romantický, ne? No řekněte mi, kdo dokáže vymyslet něco takhle nepravděpodobnýho, zvlášť v mým případě?
V Česku jsem se fakt snažila někoho najít, ale pohrdala jsem po čase seznamkama, protože mi to přišlo dost nucené. Najednou, když odletím do Asie na 5 měsíců, se mi ozve nějaký Taiwanec a postupně zjistíme, že máme stejné záliby (cestování – byl i v ČR, sport…). Prohlídka muzea neskončila, byly tam i kostýmy, takže jsme si nějaké vyzkoušeli. Ono to bylo fakt fajn, nafotila jsem si expozici, takže to pak přepíšu a napíšu samostatný článek o tomhle kurzu a muzeu. Ona totiž výroba těchhle koláčků této firmy sahá až do 19. století, takže tradice je tu nějakých 150 let.
Dole v místnosti jsme si zase sedli ke stolům a před nás byly postaveny pekáče s našimi výtvory. Každému rozdali krabičku, sáček, elegantní tašku a papírky na zabalení koláčků. Po jejich zabalení jsme je vyskládali do plastového platíčka, vložili do krabičky a potom do dárkové tašky. Musím říct, že to mělo opravdu úroveň a určitě bych ten kurz doporučila. 🙂
Abych nezapomněla, jeden koláček máte povoleno ochutnat na místě a zbývajících 9 si berete s sebou s tím, že každý je na jeden den. Takže jsem mu řekla, že každé ráno bude muset sníst jeden. Zeptal se mě, jestli bych chtěla jít k mostu, který se večer nasvěcuje. Souhlasila jsem. Popojeli jsme metrem, přišli k mostu, ale ještě bylo světlo, takže jsme se procházeli po břehu řeky, bavili se a potom zašli do chrámu. Tady na Taiwanu jsou chrámy hrozně kýčovité, absolutně ne tak krásné jako v Japonsku. Jako zvenku jsou moc pěkné, ty draci na střeše a florální motivy, ale uvnitř je to jako na diskotéce.
Je tam oltář s bohem, kam se dávají obětiny ve formě sladkostí a ovoce, všude jsou orchideje a to nejkýčovitější, sloupy s červenými světélky. Ta světélka jsou prý od lidí či firem, kteří se modlí k tomu bohu. Třeba v tom chrámu, kde jsme byli, sídlil bůh bohatství, takže každé to červené světélko byla modlitba za bohatství.
Chrám byl prázdný, prolezli jsme ho od spoda nahoru a já zjistila, že má asi taky rád prolézání. Když byl v Evropě, půjčil si auto a projel Rakousko, Německo, Itálii a pak byl i v Praze. Moc se mu líbilo Rakousko a jezera, samozřejmě i Alpy. Takže jako náruživá řidička jsem mu začala hned popisovat moje cesty po Evropě a to, že taky ráda řídím. Most nakonec nerozsvítili, takže jsme si na chvíli sedli na lavičky a koukali na osvícené malé vodotrysky, kudy probíhaly děti.
Potom jsem se zvedla, potřebovala jsem si zařídit pobyt na hostelu, protože na tomhle jsem si zařídila jen na pár dní, jelikož jsem nevěděla, jestli se mi v něm bude líbit, pak jsem si ještě potřebovala naplánovat výlet na zítra a oslovit rodinu na dobrovolničení. Při cestě zpátky na metro začalo pršet, vytáhnul deštník a hezky mě pod něj vzal. Takový gentleman, já právě vůbec nevěděla, jací Taiwanci jsou, takže i takové maličkosti dokážou mile překvapit. Jenomže pršelo víc, takže jsem se musela schovat pod vlastní deštník.
Večer mi poslal ještě pár zpráv, tak jsem mu jako řádná osoba poděkovala a že se mi to líbilo, jemu prý taky. Vypadá to, že chce být pořád v kontaktu, zajímavé. Vytáhnu noťas, začnu zkoumat, jak se dostat do Jiufenu, jenomže když vidím, kolik míst je kolem a že by bylo krásné tam zůstat i večer na rozsvícené ulice s lampiony, rozhodnu se tam nejet a nechat to na lepší proplánování (jezdí se tam i na denní organizovaný výlet), takže se rozhodnu jet na vodopády SHIFEN. Rodinu pro dobrovolničení neoslovím, jsem fakt unavená, protože se prodírám ještě hostely, kde se ubytovat na další dva týdny. Tenhle už nemá volno, proto si musím zarezervovat jiný.
Jdu spát po půlnoci, ale usnout nemůžu, jelikož vedle mě ta ženská chrápe. Ale chrápe vyloženě jako prase. Chci vyprsknout smíchy, beru si sluchátka a koukám na Strange tales of Tang dynasty, což se ukázalo být jako průměrný seriál, ale i tak je to pořád koukatelné. Nakonec nemůžu pořád usnout, tak se pustím do úpravy fotek z rána. Prostuduju ještě spoje na Shifen, přestupuje se na jedné vlakové stanici.
*
Ráno si dávám snídani, šálek kafe s ovesným mlékem. Potom se vydám na vlakové nádraží Songshan, přestoupím na Ruifang a nakonec v Shifenu. Shifen je vesnice obklopená kopci. Všude podél hlavní cesty jsou stánky se vším možným, takže nejdřív si to tam procházím a pak jdu k vodopádům, které jsou hezky značené. Mají mít 40 metrů na výšku a jsou prý jako malá Niagára, něco podobného jako v Ógatě.
Jde se tam příjemnou cestou, je zataženo, ale dusno, takže jdu pomalu, abych se zbytečně nepotila, pocitově je kolem 30. Vodopád je opravdu pěkný, mohutný, akorát to počasí. Ale co se dá dělat. Hledám vhodnou vyhlídku, nakonec se dá sejít úplně dolů, takže mu posílám fotku koláčku s vodopádem, ať hádá, odkud mu to posílám. 😀
To místo je velice příjemné, takové vyrovnané, můžete tady být klidně dvě hodiny a jenom čučet na vodopád. Škoda, že se nedá projít tím údolím, kde jsou obří balvany. Kapičky vody se tříští všude kolem a létají vzduchem, oběd si dávám nahoře na lavičce. Onigiri, které je hnusné, banán a knedlík s náplní taró. Včera jsem si totiž koupila pečivo v pekárně na stanici metra, něco bylo z pšeničné mouky, ale chtěla jsem to ochutnat. Vím, že tady budu mít hodně pohybu, takže se toho lepku snad zbavím a hlavně to nebudu konzumovat v obrovském množství, takže by to mělo být v poho.
Vracím se zpátky, mám ještě dost času, takže zamířím k Taipei 101. Mám takový hlad, zajdu tedy do vietnamské v obchodním centru, kde mají samozřejmě vyšší ceny, ale dám si výborné kuřecí nudle na zeleném kari. Vynikající! K tomu vietnamský bubble tea. Ježiš, je to tak dobrý.
Ve 101 chci vyjet nahoru, ale musela bych si na vyhlídku koupit vstupenku, žádná menší observatoř zadara tam dle netu není. No, nechám to na jindy. Něco mě napadne. Na netu zadám „česká restaurace Taipei“. Vyjede mi 1 výsledek, restaurace Divadlo. Otevřel ji tady před pár lety Čech a je pořád v provozu. Koukám na recenze a ty jsou vesměs od Čechů, mají celkem vysoké hodnocení a vtipné je, že na stránkách restaurace je psáno, že kuchaři nikdy neochutnali pravé české jídlo, které tam vaři. 😀
Takže odkaz pošlu Paulovi. Ten je tak nadšený, že tam chce jít. Souhlasím a najdu, že je to jen 20 minut od 101, takže se tam jdu podívat. Dneska mají zavřeno, ale najdu je, je to nenápadná provozovna. Dohodneme se na čtvrtku, což je za dva dny, to tam mají i promítat filmy od Karla Zemana.
*
Postupně zjišťuju, jak má zájem o Česko. Posílá mi odkaz, jak v taiwanské televizi byla reportáž o tom, že hejtman Prahy pije oolong čaj a že Taiwan daroval Pražské ZOO dva luskouny. Možná, že je tenhle jediný člověk mezi těmi miliardami lidmi žijícími na planetě tím, kterému bych mohla ukázat Česko, můj dávný sen. Mám takových míst, která bych chtěla někomu ukázat, provést ho, vzít ho k mému oblíbenému rybníku, na jídlo a tak. Adršpach, České Středohoří, Kutná Hora, Český Šternberk, Hluboká, Lednice, Mariánské Lázně, lesy, Krušné hory… Mám takových tipů a on mi říkal, že plánuje letět do Evropy. Má rád evropské malíře – Moneta, Rembrandta, zná i Muchu. Doporučila jsem mu Muchovo muzeum v Praze, prý ho má na svém seznamu. Já mám umění taky ráda, taky kreslím, když mám náladu, ale je to jen amatérské. Hlavně je vidět ta úplně jiná mentalita. Neptal se mě, kde pracuju, na rodinu a tak. Mluvili jsme prostě všeobecně, tyhle věci ho ne že nezajímají, ale prostě se na ně neptá. Zajímají ho společné zájmy a přítomnost. Já se stejně taky neptala na rodinu, práci a tak. Taky mě to nezajímá, nejdůležitější je, jaký ten člověk je a jak se s ním cítíte.
V Busanu nebylo vlastně po pár dnech co objevovat. Stačí vidět to hlavní a nějak vám to stačí, zatímco v Taipei je toho tolik, že nevíte, co si vybrat, je tu milion míst a věcí, které stojí za to vidět.
Bohužel jsem musela změnit hostely, protože v tom předchozím už měli rezervaci na lůžko, takže jsem si to nemohla protáhnout o další týden +. Když jsem s krosnou přecházela na nový hostel, samozřejmě zase lilo, naštěstí z budovy hlavního nádraží na hostel to byl kousek, jen najít jsem ho nemohla. Nikde jsem neviděla nápis a až když jsem obešla celý blok a všimla si potom cedule s názvem hotelu, přiběhl ke mně Taiwanec, jestli potřebuju pomoc. Tak milé. On se totiž hostel nachází v 11. patře a mezi všemi těmi nápisy to fakt zaniklo.
Uvnitř to bylo pěkné, opravdu dámsky zařízené, soustředěné na estetiku, taky je to ženský hostel. Jenomže ta kuchyňka je pro třeba 30 lidí fakt malá, takže když jdete na snídani, mačkáte se a čekáte, než se uvolní jeden ze tří stolečků. Došla jsem si ještě do supermarketu pro nákup, byl drahý, ale pršelo a mně se už nikam nechtělo. Uvařila jsem si japonské kari s rýží ještě z Koreje.
Ve čtvrtek mírně pršelo, ale i tak jsem se vydala do Keelungu, což je malé městečko u pobřeží. Dojela jsem tam lokálkou z hlavního nádraží. Měla jsem kraťasy, triko a svetřík, sandály, protože jsem počítala s tou celkovou vodou. No, ono nebylo moc co vidět. Vše zahalené v mlze, žádné výhledy. Došla jsem k chrámu, za nímž byla fontána s drakem a u altánku si dala oběd – ananasové cukroví od Paula, suši a oříšky. Máme takový zvyk, každý den si dáváme jeden koláček, který jsme si vyrobili v tom muzeu a pošleme si fotku. Takže tady je fotka jeho koláčku a toho chrámu. 😀
Vylezla jsem na kopec, prošla pár pavučinami a cítila se opravdu jako v džungli, všude ty exotické rostliny. Pokračovala jsem po silnici, došla k dalšímu chrámu, ale všude bylo tolik smogu, všechno se to sneslo k zemi, obrovská mračna toho znečištění a dráždivého vzduchu, takže jsem to nakonec vzala zpátky na nádraží, protože se to nedalo dýchat. Ve městě je taky obrovský přístav, takže všechny spodiny se tam nakupily a já byla ráda, že jsem se dostala zpět do Taipeie.
Navečer jsme měli totiž domluvený plán. Česká restaurace měla na různých zdrojích různé otevírací doby, takže jsme se nakonec domluvili na pátek, protože i ve čtvrtek měli zavřeno. Ale to nebyla konečná. Napadlo ho zajít do taiwanské. Proč ne? řekla jsem si, takže jsem samo souhlasila, jelikož jsem chtěla ochutnat to jídlo. Čekali jsme 15 minut, než na nás přišla řada, já vlastně přišla trochu později, protože než dojdete na zastávku metra červené linky u hlavního nádraží, je to jako bludiště.
Objednali jsme si smaženou rýži, knedlíčky, polévku a nakonec rýžový koláč s oříšky. Paul je hrozně hodný člověk. Mluví potichu, ale je spořádaný a inteligentní. Jeho slovní zásoba je sice na nízké úrovni, takže když s ním mluvím anglicky, musím to dost zjednodušovat, aby mě pochopil.
Pořád si říkám, jaký tenhle člověk vlastně je doopravdy, nehraje to? Je opravdu tak jemný, jak se přede mnou prezentuje?
Za jídlo zaplatil, všechno zařídil. Já oceňuju každou věc a každé věci si všímám, abych si mohla udělat obrázek. Po jídle, ze kterého jsem byla příjemně najedená, se nabídl, že mi pomůže s registrací na půjčování kol Youbike. Nešlo mi tam totiž zadat taiwanské telefonní číslo. Když jsem se zaregistrovala, vydali jsme se přímo ke kolům a on mi ukázal, jak si jedno půjčit, mají to tu jednoduché.
Na svůj svátek jsem se rozhodla popojet k Elefant Peak, což je kopec, ze kterého je vidět na město. Vzala jsem si merino triko a dlouhé nohavice a trekovky, abych se hned po vylezení z metra zpotila jak vodník. Pocitově bylo totiž 40 C! No úplně jak když vlezete do přehřátého botanického skleníku. A ty dlouhé nohavice… Aspoň na mě nelezli komáři. Jak bylo to dusno, začala jsem se zadýchávat, k tomu vysoký tlak, člověk na tohle není absolutně zvyklý, takže vyšlapat pár metrů převýšení je fakt záhul.
Výhledy na město byly zatažené, z fotek se mi podařilo aspoň něco vytáhnout. Všude to bzučelo a hučelo, ty brouci, nebo cikády, já nevím, co je to v tom porostu schované, dokáží hučet tak, že je to skoro ohlušující. Na stromech můžete vidět růst kvetoucí orchideje a pak různý prapodivný hmyz. Po chvíli chůze z vršku dojdu k chrámu, jehož střecha je v úrovni s kopcem, takže jsou pěkně vidět detaily ozdob na střeše – draci, rostliny, bohové.
Potom to už jen procházím dolů do města podél říčky, minula jsem i dva psíky na silnici, naštěstí byli v pohodě. A když jsem u těch psů. Nejsou absolutně agresivní. Když tu lidi venčí psi, nestartují po sobě a neštěkají na sebe. Taky tady můžete vidět hodně zatoulaných, ale ti jsou taky v pohodě, nerafou se, nejdou po lidech ani po cyklistech, jsou prostě pohodoví. Přemýšlela jsem nad tím, proč u nás jsou psi tak agresivní a asi je to tím, jak je má každý za plotem baráku, kde si hájí svoje teritorium a potom na sebe štěkají, když prochází nějaký kolem nebo když jsou za plotem.
Na hostelu si dává oběd a potom se máme sejít v půl páté u Taipei 101. Vysvětlila jsem mu včera, že mám dnes svátek a co to vlastně je, samozřejmě svátek je jen česká a slovenská rarita, nikde jinde na světě se snad ani neslaví a že ho zvu do té české restaurace. Navrhl, že si dáme kafe ve 101 a pak že se přesuneme tam.
Dostat se na nástupiště červené linky metra od hlavního nádraží není záležitost jedné minuty, byl to úplný labyrint, protože scházíte pořád dolů a zahýbáte doleva a doprava, ale tentokrát jsem se zorientovala rychleji než včera. Poslala jsem mu jen zprávu, že se chvilku opozdím, čekala jsem i na metro. Mezitím mi poslal obrázek z Google map, kde ve 101 stojí no a zrovna před tím vchodem je umělecká instalace s písmeny LOVE a to zakroužkoval. Nevím, jestli to bylo záměrně, každopádně jsem z obrázku poznala kde je, protože tam byla vidět i červená linka metra.
Takže když jsme se sešli, pochválil mě, že jsem to našla a já mu řekla, že jsem malý detektiv. Dostala jsem taky dárek. Napsal mi básničku – je zrovna období Dračího festivalu, takže její téma bylo o něm. Dala jsem ji do Google translate, on se ji taky snažil přeložit:
Slavné jsou také palácové oděvy a ctí se Festival dračích lodí,
jemné kudzu je měkké ve větru a voňavé květy jsou lehké ve sněhu;
Jelikož je obloba mokrá, v letních vedrech se vyjasní,
vnitřní smysl se nazývá dlouhý a krátký a celý život je naplněn hong luo.
Vystáli jsme si frontu na kartičku na kafe a potom vyjeli výtahem nahoru. Líbí se mi, jak všechno zná, jak ví, kde a co a jak chodí. Moc se mi líbí, jaký má sestřih, vypadá hrozně roztomile a má tak jemné vlasy, že by je člověk chtěl hned rozhrábnout. Jelikož mě včera v té restauraci vyfotil a fotka mi zkreslila hlavu jak mimozemšťanovi, napsala jsem mu, že si dnes uděláme selfíčka.
Nahoře jsme si dali vynikající kafe, já měla bezlaktózové latté, udělali jsme si selfíčka a koukali na město pod námi, které bylo znovu zahalené. Po půl šesté jsme se přesunuli do české restaurace, kde to až tak české nebylo. Měli tam obraz Masaryka, knížky a ceduli NA ZDRAVÍ, ale aspoň hudbu mohli mít českou. K tomu tam bylo dost přítmí, jak kdyby šetřili elektřinou. Naobjednali jsme si: česnečku, bramboráčky, svíčkovou, kuřecí řízek s bramborovým salátem, plzničku a řezané.
On to svoje snědl, svíčková mu chutnala a bramboráčky prý taky. Můj bramborový salát dobrý nebyl, byl spíš mrkvový, ale i tak jsem to taky snědla. Ještě jsem si na sebe vzala oblíbené červené tílko, které se mu líbilo. Po jídle jsme se šli projít, byl večer, všude osvětlené ulice a budovy. 101 byla tentokrát do modra a my si sedli do jednoho parku. Bylo samozřejmě asi 27 C, já měla zas sukni, takže se mi na nohy slétávali zase komáři.
Seděli jsme, povídali si, já mu ukazovala zámky a hrady, které zbožňuje a vysvětlovala mu různé věci. Při odchodu na metro jsem se do něj zahákla a on mě po chvíli vzal za ruku, šibalsky se podíval a usmál a já jeho ruku přijala. Bylo na něm vidět, že se chce držet za ruce. Všude ta romantika, tak proč ne?
Sobota. Čekám na něj u východu ze stanice metra a nějaký stařík se mě začne ptát, odkud jsem atd. No prostě Taiwan. 🙂 Lidi tady mám fakt ráda, jsou to takoví pohodáři, nápomocní a otevření a dost jich umí anglicky, což mile překvapí. Pro lidi ze zahraničí je tahle země opravdu otevřená a přijímá je. Myslela jsem si, že tady uvidím hodně musĺimek, protože vím, že tu žije i hodně Indonésanů, ale vlastně jsem viděla za celou dobu tak 2.
Přes noc jsem nemohla spát. Z nosu mi tekla nudle, z očí slzy a v krku škrábalo. Taková prašivina. Když přišel, nasedli jsme na kola a zastavili v parku poblíž. Tam si místní pěstují zeleninu. Úplně mě dostal černý bez! Na Taiwanu! Dokonce kvetl a tak jsem mu vysvětlila, že je to léčivka a že se z něj dělá čaj. Procházeli jsme tím parčíkem, některé kytky jsem poznala, koukali jsme na zeleninu a potom vidím pelyněk. Takže jsem si kousek utrhla, rostl tam jako plevel. Začalo mi být totiž divně. Pravý bubínek jsem měla zalehlý, zablokovaný ztuhlým hlenem, který se mi dostal do dutin, z toho jsem cítila takovou malátnost a ta nevyrovnanost tlaků mi fakt nedělala dobře.
Energii mi to ale nevzalo, takže jsme pokračovali na kolech přes most a podél řeky do Nové Taipeie. Na druhé straně bylo pod mostem plno lidí, měli tam něco jako bleší trh, někteří si jen tak podídali, někteří tancovali.
Dojeli jsme na místo, tam vrátili kola do stojanů a šli se projít přes visutý most. Sedli jsme si a dali si svačinu, kterou jsem vzala – sladký chleba s rozinkami z celozrnné mouky, rajčátka. Na lavičce naproti byla socha nehezkého anděla čtoucího noviny, ale i tak jsem Paulovi řekla, ať si k němu sedne. On je taky takový anděl, nevím, kde se vzal. 😀 🙂
Pokračovali jsme na jeden vrcholek, já zase celá zplavená, k tomu to ucho, byla jsem ráda, že jsem tam sebou neflákla. A to dusno, opravdu brutál. On se skoro ani nepotil, měl na sobě džíny, triko a košili. Holt je místní a je na tohle počasí zvyklý. Když jsme sešli do města, navrhl, že bychom mohli jít na lanovku. Říkám: „Why not?“ Tuhle frázi mám od Donny (ta 74letá paní z jazykovky), která na moje návrhy taky říkala tuhle odpověď. 😀
Popojeli jsme na stanici lanovky, na kterou můžete použít Easy kartu a sedli si do té, která měla skleněnou podlahu. Samozřejmě jsme se drželi za ruce. Udělala jsem selfie, ale vypadám tam hrozně, takže to sem nebudu dávat. Bylo to tam tak klidné a tiché, jen zelené kopce pod námi.
A mně začalo kručet v břiše, takže když jsme vystoupili, měla jsem hrozný hlad. Musí si o mně myslet, že chci jenom žrát :D. Takže jsem to samozřejmě navrhla, vzal mě do restaurace poblíž, která měla výhled na město a kopce. Objednali jsme si místní čaj, který nám nenalili do šálků, ale přinesli v lahvích, k tomu jsem měla pyramidovou rýži. Bylo to dobré, hned to ve mně zmizelo.
Napadlo nás sjet lanovkou zpět, ale vystoupit dřív u chrámu Lingxiao. Hned pod stanicí lanovky je krásný altánek s drakem chrlícím vodu a když jdete dál, přijdete k chrámu samotnému s dechberoucím výhledem. Mezi šedé na nebi se táhl světle žlutý pruh a jinak kdyby nebylo zataženo, musí tu být krásný západ slunce. Fotili jsme chrám a výhledy, vysvětlila jsem mu, jak základně fotit – aby si dal pozor na padající horizont. Jeho mamka taky prý fotí a něco málo ho učila.
Scházíme dolů po schodech k dalšímu chrámu, procházíme krytou pasáži a pak se nějak domluvíme, že to rovnou sejdeme po cestě do města, takže jdeme podle českých map, které jsou fakt přesné i tady, držíme se za ruce a já mu vysvětluju legendu o praotci Čechovi a proč se Čechy jmenují Čechy. Zajímá ho to. Líbí se mi, že je takový ochranářský, dává pozor, abych třeba neklopýtla (z držení ruky) a já si pořád říkám, jak tenhle člověk může být sám? Na Taiwanu je 25 milionů lidí, jak je možný, že mezi nimi nijakou nenašel? Nebo asi našel, ale nic dlouhodobého to nebylo, to bychom teď nebyli spolu.
Dole se rozhodneme, že si půjčíme kola. A tak jsme projeli rušnými ulicemi mezi těmi auty, skútry a lidmi, musíte samozřejmě dávat pozor, ale jinak to nebezpečné není. To mu taky řeknu, že to byla zábava a adrenalin. V metru z něj vypadne, že ještě dneska jede do Taichungu za rodiči, tak mu řeknu, že mi to měl sdělit dřív a když vystupuje na stanici, mi dá pusu na ruku. Hmm. 🙂
Na neděli si nic nedomluvíme, je mi stejně divně, ještě včera v noci jsem si vzala pro jistotu nimesil, jako prevenci proti zánětu. Ráno si volám s Tomem a Jájou a ta mi poradí, ať si udělám výplachy se solnou vodou. To mě nenapadlo, takže se pak do toho pustím a asi půl hodiny proplachuju dutiny ve sprše. Cítím, že mi tam ještě špetka něčeho zůstala, ale je to celkově lepší.
Taky jsem vstávala asi v 10 hodin a celý den nějak strávila na mobilu, noťasu a poslechem hudby a tím videohovorem. Uteklo to jako voda.