Tak, a je to tady. Jižní Korea. Další země v mém plánu. Jenomže tentokrát jen krátce, na týden, a to město Busan. Poslední den ve Fukuoce jsem si zamluvila kapsulový hotel, což bylo velice zajímavé. Už jen check-in byl self-service přes dotykovou obrazovku, do hotelu se muselo vyjet výtahem do 8. patra.
Akorát v noci jsem nemohla usnout. Hlavou mi šrotovaly všemožné kombinace a permutace, spíš to byla nedočkavost a přemýšlela jsem, jestli to půjde hladce na imigračním a jestli jsou informace na internetu Ministerstva zahraničních věcí opravdu pravdivé. Takže jsem si přebalila v pondělí 27. května věci a z Hakaty dojela metrem na letiště. Potom se muselo přestoupit na autobus, který sváží na mezinárodní odlety.
Vtipné bylo, že mi ani nechtěli vážit příruční kufr. V Praze vážili, a tam jsem měla těch 10 kilo kvůli noťasu (mělo být 7), který jsem musela před pracovnicí vyndat a říct jí, že si ho dám do batůžku (do kterého by se mi ani náhodou nevešel, jak je velký). Aspoň jsem věděla, že krosna vážila necelých 13 kilo a kufr nějakých 6.
Přílet na letiště do Busanu byl rychlý, v letadle jsme ještě dostali sendviče. Přes imigrační jsem prošla asi za minutu, na nic se neptali, jen jsem dala pas, Arrival card a otisky prstů. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v zastávkách metra, ale všude mají pomocníky, kteří vás nasměrují, i když neumí anglicky. Zajímavé bylo, že na linku vlaku z letiště na zastávku Sasang vám automat vyplivne žeton, který přiložíte ke čtečce na turniketu.
Potom jsem šla podle mapy a návodu, který mi poslal majitel DYNAMIC hostelu. Od zastávky metra přímo uprostřed města to bylo naštěstí kousek a dole u vstupu do mrakodrapu už zvonil na zvonek nějaký kluk, prý z Kanady. Takže jsme společně vyjeli nahoru a majitel nás ubytoval. Ano, hostel se nachází v mrakodrapu, ve 35. patře. Je stylově a pěkně zařízený, určitě ho doporučuji. Nikdy jsem v ničem podobném nebyla. Už jenom to, jak je to tady jinak zařízené a jaké vychytávky tu majitel má, je zajímavé. Dokonce si můžete každý den udělat zadarmo vajíčka, napít se limonády a dát si toastový chleba.
Celá zplavená jsem se rozhodla vydat na vyhlídku nad městem Hwangnyeongsan Fire Signaling Mound. Nachází se 400 metrů nad mořem, takže z hotelu je to potom pěkně strmý výšlap, při kterém jsem se zapotila dvojnásob, protože jsem měla ještě na rameni tašku s jídlem ze sámošky. Ta se mi taky propotila, ale měla jsem merino triko, takže to ušlo. Připomínalo mi to tam Čínu – ty cestičky a parky s venkovními posilovnami (osobně si myslím, že tam jsou z principu cvičení tai-či) a moc se mi líbila ta schovaná místa, kam si místní vyjedou autem a pak hrají nějakou společnou hru.
Avšak ta vyhlídka jistě stála za to. Jen to počasí mohlo být lepší. Neváhala jsem a sedla si na lavičku, baštila večeři a koukala na tu scenérii. Bylo nějakých 23 C, foukal příjemný větřík a já konečně začala věřit tomu, že jsem v Jižní Koreji, zemi, do které bych jinak nejela. Vedle seděl stařík, z mobilu mu hrály tradiční hitovky, nebyl to jediný člověk, kterého jsem takhle potkala. Oproti Japonsku se mi líbí, že jsou všude lavičky. Akorát ty automaty na pití mi tu chybí.
Na smíšeném pokoji jsme čtyři. Za hlavou se mi usadila nějaká latino Američanka, byl podvečer a ona si pouštěla z mobilu různou hudbu a klipy. To nemá sluchátka? A potom… Pšouk! Uvalila si jako čuně, až jsem musela z toho smradu otevřít okno. Tím to ale nekončilo. Rozsvítila světlo v pokoji a když jsem šla spát po desáté, pořád svítilo. Do toho si zapla nějaký stroj u postele, který celkem hučel. Říkala jsem si, že ho vypne, až půjde spát. Usnula jsem asi na 2 hodiny a když byla půlnoc, světlo ještě svítilo a ten stroj stále hučel. Takže jsem světlo zhasla a tu mašinu chtěla vypnout, ale nevěděla jsem kde, takže jsem to vytáhla ze zásuvky. Brzy na to se probudila a znovu to zapojila… Sakra, mohla se aspoň zeptat, jestli to nebude rušit ostatní. To jsou prostě latino, bezohlední a arogantní.
Nyní pár postřehů, když srovnám Japonsko a Koreu. V Koreji se jezdí jako u nás vpravo. Zásuvky jsou taky stejné jako u nás. Ve městě je hodně laviček, super. Lidé zde jsou uvolněnější, ne tak zdvořilí, často potkáte důchodce, kteří nosí v kapse mobil s písničkami – to v Japonsku neexistuje; jsou jako japonští důchodci zaprclí, nosí klobouky, dlouhé oděvy a kolikrát rukavice. Móda je tu jiná, barevnější, nenosí tak nablýskané boty, spíš sportovní a ošoupané. Důchodci jsou malí a je zajímavé, že mladší generace je většinou vysoká. Chybí mi tady svatyně, moči koláčky, automaty na pití! Ty najdete na stanicích metra nebo výjimečně venku. Odpadkové koše jsou jen na stanicích metra, takže všechen odpad zase musíte tahat s sebou…
Busan je obrovské a rušné město, žije si svým tempem a je určitě víc do Číny.
Nějakým způsobem jsem z únavy usnula. Ráno někdo sebou začal házet a ta čůza si zase pustila ty písničky. Bylo to potichu, ale pořád slyšitelné. V šest hodin ráno. Skvělé, děkuju. Nic, i přesto jsem si naplánovala výlet do BUSAN CITIZEN PARKu. To místo doporučuju. Park je krásně udržovaný, obrovský, s různými zákoutími lemovaný vysokými budovami. Našla jsem tam i odpadkové koše (!). 😀 Všimla jsem si, že všude po městě jsou venkovní posilovny, vidíte na nich spíš důchodce, kterých je tu jako much a kteří mají samozřejmě nejvíc času. Zajímavé bylo, jak chodili v blátě z červené hlíny, která byla v parku, byla to spíš taková relaxace.
Od parku jsem se vydala ke klášteru SAMGWANGSA. Jde se tam po silnici a nachází se pod kopci. Komplex kláštera je skutečně nádherný. Ta výzdoba, ty živé barvy, jak neobvyklé od Japonska. V areálu jsou celkem čtyři budovy, ta největší je hned dole nad krásně malovanou bránou. Dovnitř jsem nelezla, ani nevím, co bych tam dělala, vypadalo by to divně. Takže jsem si sedla hezky na lavičku a dala si banány a brambůrky, protože jsem s sebou nic lepšího neměla a vnímala tamní klidnou a rozjímavou atmosféru.
Bylo ještě dopoledne, tak co s načatým dnem? Rozhodla jsem se sjet stejnou linkou metra na jih k plážím. Nejdřív jsem vyšla na vyhlídku na město a potom sešla dolů k pláži SONGDO. Songdo je písečná pláž s průzračným mořem, kolem které se tyčí vysoké sklobetonové budovy. Nejzajímavější je trojice mrakodrapů, které se vyfotí snad každý. Od pláže vedou tzv. Skywalks, což jsou chodníky nad vodou.
Už jsem měla ukrutný hlad, a tak jsem si došla na jídlo – dala jsem si hamburger. Jídlo bylo samozřejmě předražené, ale mně se už nechtělo nic dalšího hledat. Vyhlídka z restaurace byla přímo na pláž, a jiné restaurace byly stejně zavřené.
Po obědě jsem se vyvalila na pláži, aby mi slehlo. Četla jsem si čtečku, poslala fotky bráchovi, aby záviděl, jak si jeho sestra válí šunky, zatímco on pracuje a potom jsem se zvedla a šla si smočit nohy a procházela se po pláži se sandály v rukách. Pomalým tempem jsem pokračovala dál na poloostrov, bohužel, chodník podél útesů byl uzavřený, takže jsem to vzala podél silnice, kde naštěstí také byly výhledy na město i na ostrovy. Zajímavé je, že porosty zde tvoří černé borovice, ne bambusy jako v Japonsku.
Rozhodla jsem se, že si dám ve středu relax. Byla jsem nějak unavená z toho všeho chození, navíc zase změna prostředí a tělo se chce asi adaptovat. Hlavně, už jsem si potřebovala zajít do supermarketu, protože ty sámošky, to fakt každý den nejde. Je pravda, že jídlo tady je hrozně levné, najíst se můžete třeba za 100 Kč. Jenomže já mám ráda vaření a hlavně mě zajímá, co všechno nabízí korejské supermarkety.
Ráno se mi ani nechtělo vstávat. Postel je sice tvrdá, ale nějakým způsobem se mi tam spí hrozně dobře a prostě bych se válela jak čuně celý den. Ani otevřené okno a ten fukar zapnutý přes noc mi nevadí. Spím s maskou na oči, záclonky kolem postele zatažené a usínám jako dudek. Navíc, to, co mi spí za hlavou, není holka, ale buřtík. Každou noc si zapíná ten fukar, asi je tak navyklý. Zjistila jsem, že se ráno jde nasnídat, čumí celý den na nějaká latino videa a pak si jde zase lehnout nebo se prostě válí celé dopoledne v posteli. Takhle bych dovolenou teda strávit nemohla.
Za nákup jsem dala asi 83 000 wonů, což je 1370 Kč. Koupila jsem si 1 kg jogurtu, celozrnný chleba, půl kila hrozna, půl kila třešní, půl kila cherry rajčátek, 1 l ovesné mléko, kuřecí prsa, 1 kg rýže, půl kila kimči, wakame řasy, máslo… Nákup jsem zaplatila u samoobslužek v pohodě kartou a potom musela dojít 1 km na hostel, protože ten supermarket, „emart“ blíž nebyl. Šla jsem celá spokojená, že si budu moct znovu uvařit, což mi fakt dělá radost. 🙂
Po uspokojivém jídle jsem si vzpomněla, že jsem nedokoukala Strange Stories of Tang Dynasty a musím říct, že je to jeden z nejlepších čínských seriálů, které jsem zatím viděla. Super herci, kostýmy, kamera, scény… Zatím. Chtěla jsem celý den prostě jen relaxovat, vychutnat si to, že jsem na unikátním ubytku v mrakodrapu. No koukněte na ten fascinující výhled! Mohli byste na to zírat z okna klidně celý den! Tohle je fakt nejlepší hostel, na kterém jsem kdy byla, dám jim 10 hvězdiček na bookingu, protože tohle fakt nemůže nic překonat.
Odpoledne se přijely ubytovat dvě tlušťošky z Emeriky, ta jedna měla tak 140 kilo, legíny a sportovní podprdu, takže jí všechny špeky lezly ven…
*
Česko mi pořád nechybí, a to je dobře. Když jsem byla před 10 lety v Anglii, hned po promoci, začalo se mi stýskat už po 1 měsíci. Ale to bylo taky tím, že paní domácí byla nepříjemná čarodějnice a dost mi to tam ztěžovala, nedokázala jsem s ní vyjít. Pamatuju si, jak se mi stýskalo třeba po svíčkové, po našich krásných smrkových lesích. Už jsem psala, že tady mívám krátké záblesky z celého života. Jsou nahodilé, jednou z dětství, podruhé z dospělosti. Nevím, co to má být, ale už mě nepronásleduje to, jak jsi bezvládně ležela v nemocnici na posteli.
Byl březen 2023. Pustili tě z nemocnice, vyzvedla jsem tě, mohla jsi ještě chodit, ale neskutečně tě bolela záda. Dala jsem ti na terasu židli a řekla, ať se posadíš, bylo celkem teplo. Věděla jsem, jak tě to tam zlomilo, jak jsi tam trpěla, nechtěla jsem, aby ses tam vrátila. Byla jsem připravená se o tebe starat. Řekla jsem ti, že se tam klidně můžeš vybrečet, protože tys nikdy nebrečela, bylas neskutečně silná, všechno jsi zadržovala a jen málokdy se svěřovala.
Jenomže potom to bylo den ode dne horší. Nemohla sis lehnout, muselas spát v sedě. Ani jsme neměli nic, na čem bys spala. Bolelo tě za krkem, jak ti s ním hnuli ty debilové v nemocnici, protože s tebou házeli jako s pytlem. Naštěstí byli doma taky Tom a Jája, každý den jsme řešili s tvoji doktorkou medikamenty, spíš opiátové náplasti, které ti stejně nepomáhaly na bolest. Poslední jídlo, které jsme spolu uvařily, byly zapečené brambory. Měla jsi na sobě můj župan a řeklas mi, v těch nesnesitelných bolestech: „A já mám chuť na zapečený brambory. Uděláme si je k obědu.“ Nechtěla jsem ti odporovat, věděla jsem, že tohle jídlo bude pro tvůj žaludek velkou zátěží, protože ti přestával postupně pracovat.
Tak jsme uvařily brambory, tys nakrájela uzený, kterýs vždycky kupovala v Pečkách, daly jsme tam cibuli a zapekly to. Pár dnů nato, byl večer a tys měla velké obtíže s dýcháním. S Jájou jsme se tě snažily uklidnit, že to jsou nervy, ale tys chtěla zavolat záchranku. Nechtěly jsme tě poslat do té proklaté nemocnice, ale opravdu se nedalo nic dělat. Začaly ti totiž selhávat plíce, pár dnů na za tebe musely dýchat přístroje.
Na mobilu mám Telegram, používám ho při spojení s bráchou atd. Tvůj účet je tam jako „Zrušený účet“. Už rok tě tam mám jako „zrušený účet“. Dívala jsem se na naši poslední konverzaci, 1. března 2023 jsi mi psala:
„Kote, dnes me v 11 h vezou na vyšetření žaludku do Kolína.“
*
Čtvrtek. Co s dneškem? Je zataženo, má být 23 stupňů podle BBC předpovědi. No, 23 teda fakt není. Jsem ráda, že jsem si vzala tříčtvrťáky a svetřík. V úmyslu mám přejet na východ města vlakem a popojít k chrámu u pobřeží. Dojdu na vlakovou stanici, ale vlastně se mi tam ani jet nechce, takže to otočím, projdu ulicemi s otevřenými tržištěmi a nasednu na metro a vydám se metrem tím stejným směrem, ale vyprdnu se na ten klášter. Stejně, dneska mám v plánu další kláštery, takže je tu úplně jedno.
Projdu městem na sever k vodopádům Jangsan. No, zas tak úchvatné to není, ale jde se tam prakticky parkem, kolem jsou lesy a dole hraje z repráků hudba. Cestou potkávám neskutečné množství důchodců, všímám si, jak jsou jihokorejské báby ošklivé a že všechny mají stejné prvky – nosí trvalou, velký kšilt a vietnamské hadry. Přijde mi to fakt vtipné, jsou si tak podobné, že je až zajímavé, jak je mladší generace rozdílná. Zase na druhou stranu, chodí civičit na venkovní posilky, takže se udržují v kondici. Naši důchodci za nimi dost zaostávají. Ti se setkávají v Kauflandu, zatímco tihle se setkávají venku v parcích a na venkovních posilkách.
Od vodopádu to vezmu na západní část města ke klášteru Haeunjeongsa. Pořád používám offline Seznam mapy a opravdu mě tam znovu dovedou. Tahle část města je špinavá a neudržovaná. Chrám také není nic spešl, ale hezká je pagoda a máte odsud celkem pěkný výhled na město. Můžete si tam sednout i na lavičku. Rozesměje mě korejská verze tsukubai – kamenné vany na očištění před vstupem k chrámu. Naběračky jsou tu plastové a baterie s kohoutem jsou oblepené izolačkou. V Japonsku byste tohle nikdy neviděli.
Počasí se pořád nemění, je zataženo a asi tak 20 C. Cestou se dívám na nějaké kavárny s okénkem, kterých je po městě hromada, ale tady na žádnou nenatrefím. Jdu směrem k pláži, kde má být park s hortenziemi. Bohužel, tady je ještě brzo na jejich květ, touhle dobou v Japonsku už určitě kvetou. Tak najdu aspoň pár, které jsou rozkvetlé. Roztáhnu ručník na písku, hodím k němu svetřík a natáhnu se na pláži. Na chvíli si odpočinu, pak si čtu čtečku. Je to příjemné válet si šunky na pláži v Jižní Koreji. 🙂
Začíná se konečně trochu vyjasňovat a trhat oblačnost. Pěkně naboso se vydávám po dřevěném chodníku okolo útesů, kde jsou znovu moc pěkné výhledy na město i pobřeží samotné. K večeři si dám zbytky ze včerejška a večer si udělám čaj a koukám na ten čínský seriál v obýváku dole. Jsem rozvalená na gauči, chroupám přitom fakt dobrý mandle s praženou kukuřicí, majitel sedí za počítačem a asi z toho mého hlasitého chroupání radši zapne hudbu na iPadu. 😀 Za okny svítí mrakodrapy, táhne se nekonečná šňůra aut, megapole rušná a jdoucí si svým vlastním tempem.
*
Ráno se mi zase nechce vstávat. Jenomže je už po osmé, takže se zvednu, poskládám včera vyprané věci, které jsem si navěsila kolem postele a jdu se nasnídat. Dávám si znovu kafe s ovesným mlékem, tousty s máslem a k tomu jogurt s třešněmi.
Naobědvám se, připravím si pití a do misky třešně a hrozno s sebou. Dneska se chystám jen na krátký výlet. Tentokrát má být už těch 23, beru si merino triko a svoji oblíbenou cestovní sukni. Batůžek mi už nesmrdí, měla jsem ho nehorázně propocený, takže včera šel taky do pračky.
Nasednu na metro a dojedu na stanici Sasang. Tam přestoupím na vlak a vystoupím na stanici Hrobka krále Suro, která není ani pořádně vyznačená na prašivých Google mapách (ani ty koleje tam nejsou vidět!), jako styďte se, ale na Seznam mapách je.
Areál paláce je veřejnosti otevřený, vstup je volný, jako do parku. Musím říct, že tohle místo se mi líbilo snad ze všech míst nejvíc. To asi proto, že tady cítíte silnou vazbu s historií, že tohle místo bývalo opravdu důležité a hlavně, jsou k němu i informace v angličtině. Projdu si areál, architektura je samozřejmě úplně jiná než ta japonská a potom si sednu na lavičku u jezírka a jen tak sedím a koukám. Je to tady opravdu moc příjemné, moc se mi tady líbí. Tohle místo opravdu doporučuju, protože v areálu je třeba i hrobka samotného krále, u níž jsou doprovodné sochy ovcí a vojáků.
Přemýšlím nad tím, proč jsem v Japonsku ztratila 3 náramky. To není náhoda. Jeden od sestřenky, jeden z Mostaru, ten poslední jsem si vyrobila sama. Po rozjímání nad náramky se jdu podívat na další hrobky, které jsou nedaleko. Sluníčko svítí, jsem samozřejmě zpocená, ale je tady celkem příjemně. Cestou zpátky procházím městem a náhodně tureckou čtvrtí, kde mají samozřejmě kebab.
Na vlakovém nádraží Sasang si koupím jako útěchu dva náramky, měly by vydržet. Cestou zpět na hostel jdu jídelní ulicí a hle, stánek s nápoji v angličtině. Ptám se prodavačky, zda-li má něco se sójovým mlékem. Prý ano, neumí anglicky, ale tomuhle rozumí. Ukazuje na obrázek s ledovou kávou, tak za 3 600 wonů (60 Kč) dám kávu. Kelímek je asi ze 70 % plný kostek ledu a to kafe je fakt hnusný. Nejdřív si říkám, jestli není zkyslé to sójové mléko, ale asi to bude levnou instantní kávou, která má hořko-kyselou pachuť.
Jakmile přijdu, hned se dám do vaření – rýže a usmažím k ní kuřecí prsa na cibulce. Dám si to rovnou k večeři a zbytek porce bude zítra na oběd. Po sedmé se vrhnu na check-in pro let do Taipeie, vyplnění arrival karty a pak sepisování, abych zjistila, že je už 21:43. A to ještě nemám zpracované fotky ze včera a dneška a nemám sepsanou část článku Týden v Busanu. 🙂