JAK MI JAPONSKO HÁZELO KLACKY POD NOHY
Asi 5 hodin jsem se přesouvala vlaky, abych se dostala do městečka Kobajaši, které mi zatím hází jen klacky pod nohy.
Nejdřív se nemůžu dostat dovnitř, ubytko leží hned vedle frekventované tepny, kudy projíždí auta od rána do noci a když projíždí kamiony, vše se uvnitř chvěje; nahoru k jezerům se nedá dostat, protože odtud autobusy ani z Ebina vedle nejezdí (zvýšená toxicita plynů), když už se tam plánuju dostat z druhé strany, mají být silné slejváky; když se chci dostat do bližších lokalit, musím jít pěšky podél hlavní…
Teď jsem vypíchla to nejhorší, co mohlo městečko Kobajaši nabídnout. Když jsem přijela, bylo kolem 30 C, a na ubytko jsem se dostala, jen to chtělo několik pokusů s číselným kódem. 😀 Uvnitř to bylo pěkné, to žádná, konečně mám zase kuchyňku, což mi udělalo neskonalou radost, protože být pořád na stravě ze sámošek nebo chodit do restaurace není zdravé a taky se ty restaurace prodraží – chodím do nich jen výjimečně.
Když jsem si plánovala tuhle oblast, viděla jsem na mapě autobusovou zastávku na Ebino Plateau, což je nahoře mezi vulkanickými jezery. Jenomže jsem netušila, jak složité je se tam dostat. Hlavně odsud. Když jsem studovala další zajímavá místa v okolí – dostanete se autem… Dostanete se autem… Sakra, to nikam nejezdí ani vlak nebo bus?!
Abych nebyla pořád negativní, vydala jsem se do květinového parku, který nebyl vůbec takový, jako na fotkách. Na Google mapách najdete jeho fotky, ale ty fotky nejsou z toho místa. Po dlouhých 9 km, kdy musíte jít pořád podél silnice, jejíž úseky jsou frekventované, ale naštěstí jsou tam aspoň chodníky, se dostanete do tohoto PARKU. Vstup byl zadarmo, ale ruku na srdce, zas až tak odvařená jsem z toho nebyla.
*
Nejhezčí byly jedovatě modré hortenzie, které začaly teprve kvést. Když už jsem sem došla ve 30 C, celkem nalehko (v batůžku foťák, teleobjektiv, 1 l pití, jablko a velké přimrzlé onigiri) a běžeckých botách, jsem se rozhodla najít jedny vodopády. Jejich fotky jsem viděla na Google mapách a mají ležet jen pár km odtud.
A tak jsem se vydala do lesa, kde jsem sešla z cesty, abych si zašla pár set metrů (nebaví mě se pořád dívat do mapy, koho by bavilo, že?) a potom jdu podle ukazatelů směr vodopády, všude kolem jsou husté cypřišové lesy a já jsem tu jediným člověkem. Chvíli mě otravují mušky, které jsou jako u nás a chtějí mi vlézt do očí, sem tam rozrážím pavučiny. Mám obavy, že vodopád bude vyschlý, protože jsem šla kolem vyschlých koryt řeky.
*
Naštěstí po nějaké době slyším hučení vody, řeka teče kaskádovitě, jelikož ji zpomalují umělé jezy. Vystoupám ještě někam do útrob lesa pod místo, které je jako ráj – VODOPÁDY 巣之浦川大滝, které stékají tak z výšky 50 metrů, v horní části je zeleň a stromy, dolní polovinu tvoří asi čedičová kolmá stěna. Je to úchvatné a nádherné. Nic podobného jsem neviděla. Vzpomínám si na vodopády v Triglavském parku ve Slovinsku, ty byly taky úchvatné, protože jste mohli projít i za nimi, ale tohle – nikde nikdo, jste tu jen vy, tohle přírodní dílo a hory. Dokážu si představit tady meditovat, ty kultivátory z čínských web novel, jak sedí na velkých kamenech a kultivují své zlaté jádro nebo mnichy, kteří sedí hned pod stěnou a na hlavu jim stéká voda shora.
*
Natočím pár videí, signál tady není, takže je nemůžu odeslat a nafotím fotky. Jenomže ty fotky absolutně nedokážou zachytit tu celkovou ohromnost a fantastičnost. Do dlaní nabírám průzračnou a čerstvou vodu a piju. Sednu si na balvan a pustím se do jablka, potom do už rozmraženého onigiri.
Jsem moc ráda, že jsem úplnou nuhodou díky maporýpání našla tohle úplně neznámé místo. Cítím, jako bych byla zase znovudobitá a při cestě zpátky mě vyloženě sere, že nemůžu jít k vulkanickému jezeru, které je jen 5 km odsud. Mám jen běžecké boty, určitě by tam byly třeba pohorky, ale cesta až sem byla šotolinová a velice příjemná. Když si to člověk spočítá, nahoru k jezeru by to trvalo třeba dvě hodiny, cesta zpět, nedošla bych to za světla. Stmívá se po sedmé (dny v Japonsku jsou kratší než u nás, nezvyk), navíc, odtud je to nějakých 12 km do Kobajaši a teď je už půl třetí. Kdyby se aspoň dalo popojet… Dá se vylézt i nahoru nad vodopády, ale to je vyloženě o hubu, protože se musíte vyšplhat do strmého svahu se sypkými kamínky. Cestou zpátky si utrhnu loquaty, které jsou zralé a dobře se jí.
Jsem ráda, když se dobelhám zpátky, protože ta chůze po silnici mě naprosto vyšťavila (šla jsem 2,5 h). K večeři si uvařím rýžové nudle s kuřecím masem a koriandrem, dám si kafe se sójovým mlékem a čokoládky. Pustím si k tomu komedii Byl jednou jeden polda, která je fakt dobrá, ten film se mi vždy líbil. Jsou tady dva mužští, z nichž ani jeden neumí pozdravit.
Další den se počasí zhoršuje, zatahuje se a odpoledne má pršet. Včera jsem investovala tolik energie do vyhledávání spojů a jak se dostat k jezerům z druhé strany, abych se nakonec dneska rozhodla, že na to kašlu. Mají být opravdu silné deště, navíc nevím, jestli to nahoru jezdí, když je z Kobajaši na Ebino Plateau uzavřená silnice. Byl by to zbytečný výlet v dešti, zbytečné peníze a všechno bych pak musela sušit, protože pozítří pojedu směr Kagošima. Někdy se holt člověk musí vzdát chtěné věci. Na druhou stranu, z Kagošimi se pojedu podívat na sopku Sakuradžima a počasí by mělo vyjít pěkné.
Ráno se vyspím, dám si k snídani znovu míchaná vajíčka a nalehko se vydávám 5 km ke skále ve tvaru penisu Onmjódži 陰陽石, kde je i svatyně, která penisy uctívá. Cesta je hnusná a vyčerpávající, pořád je hustý provoz, bohužel se musí jít podél Express way, ách.
*
Realita je znovu jiná než fotky na Google mapách. Tohle místo je tím nejdivnějším místem, které jsem v Japonsku viděla. Sejdu ke skále, je to zajímavý útvar, ale ten zápach. Vůbec to nechápu, je to tak pěkné místo, pokud vylezete za ni, uvidíte menší kaňon s azurovou barvou řeky, ale do ní se ze všech stran vypouští splašková voda! Kousek od skály je i soukromá zahrada, která asi bývá každý den otevřená, ale mají napsáno od 10 h.
Jdu ještě nahoru ke svatyni, kde mají být ty penisy. Co to proboha je? Vše je opuštěné a zarostlé, jediný penis, který tam je, je ze dřeva. Myslela jsem, že jich tady bude víc, že to jako srandu pošlu bráchovi, ale je to tak divné. On je to tady takový urbex, ta „svatyně“ je hnusná, asi tak 20 let stará moderní budova, vše je zavřené, dole jsou další budovy hned nad řekou, celé zarostlé. Pokračuju po silnici za ně, otevírá se pohled na kaňon řeky, ty skály a balvany jsou krásné, kdyby tady kolem toho udělali cyklostezku. Jenomže vzadu to končí. Vpravo u skály jsou na velké hromadě naházené obruče z těžké gumy, vypadá to na černou skládku. Vzadu mají farmáři políčka a tyto obruče používají na zatížení fólií.
*
Tohle místo je fakt divné, narazila jsem na něm na stránkách Kobajaši a pak jsem ho viděla na tabuli včera, ale ta splašková voda a to, že to tam vypadá jak džungle, se mi vůbec nelíbilo. Příklad, jak se dá zkazit tak krásné místo s potenciálem.
*
Vracím se zpátky znovu vysátá z těch aut. Kolem jsou pole se zeleninou, cítím ve vzduchu kouř z vypalovaných polí.
Dávám si jídlo a bentó, které mi přinesou. Je příšerné, jak je slyšet ten hustý provoz ze silnice, leze mi to na nervy a nemůžu najít nabíječku na baterie foťáku. Pořád něco hledám. Už mě to tak dopálí, že prostě vytahám všechny věci z krosny a vyházím je po pokoji. Takových hadrů, pořád jen balit, vytahovat, něco hledat, balit, balit, balit. Nejradši bych to všechno vyhodila, roztřískala foťák, který mi sem tam blbne, a to je celkem nový. Nejhorší je, že člověk si musí balit podle předpovědi počasí, a když se počasí zhorší, tak pak to zase musí vytahovat a dolovat ze spodu krosny.
Naplánuju si Busan, dám si do mapy body v Kagošimě a při obědě se kouknu na druhý díl Byl jednou jeden polda 2.
Další den je hlášeno hnusné deštivé počasí, aby nakonec jen trochu sprchlo navečer. Stejně nemám nic v plánu, takže si jdu sednout do parku u vlakového nádraží, který je příjemný. Kobajaši je divné město. Strana města rozdělená kolejemi k horám je pěkná a tichá, zatímco ta za kolejemi je rušná a navíc, domy tam jsou nepěkné a působí to tam jak město duchů. Je vidět, že se to tady snaží udělat pro turisty lákavé, je tu několik kaváren (v uličce s mým ubytováním) a restaurací, hezký je vodní kanál u chodníku, kde plavou kapři koi. Do Kobajaši už asi nikdy nepojedu, z toho města mám přetrvávající negativní pocit. Aspoň ty vodopády byly krásné.
V parku se pustím konečně do něčeho, co jsem chtěla zrealizovat už dřív. Ach, abych nezapomněla, stavbaři vypnuli elektřinu, takže jsem stejně musela jít ven, a to jsem měla rozkoukaný supr seriál Silent Criminal.
Emi, asi ti to můžu prozradit, napsala jsem ti dopis. Ještě přesně nevím, kdy ti ho dám, ale bude to možná za 14 let. To už budeš plně chápat jeho obsah a myslím, že to bude cool dárek, avšak dost smutný.
*
Na druhý den ráno nasedám s radostí na lokálku a jedu do Mijakodžo, aby mi tam ujel vlak. On totiž jezdí ze dvou nástupišť do Kagošimy, to jsem samozřejmě nevěděla a ani tabule s odjezdy na nástupišti nebyla, takže jsem pak nasedla na rychlík. Stejně, do Kagošimy jsem nijak nepospíchala, protože check-in na hostelu byl od pěti a já měla dost času projít si město.
Krosnu dám do skříňky, která akceptuje jen 100jenové mince. Naštěstí jich mám hromadu. Kagošima je pěkné město, leží v zálivu a nejznámější je pro sopku Sakuradžima a pro události, které se odehrály při převratu, kdy se v 19. století bojovalo za tradiční šógunát a nový politický režim Japonska. Dalo to vzniknout tzv. restauraci Meidži. O jejích detailech se můžete dozvědět více v muzeu, které je uprostřed města. Ve městě je také mnoho soch samurajů, protože samurajové byli právě zapojeni do tohoto procesu „westernizace“ Japonska.
VÍCE O SAKURADŽIMĚ A MĚSTĚ KAGOŠIMA SE DOČTETE V SAMOSTATNÉM ČLÁNKU:
Bohužel, včera pořádně lilo i tady, takže hustý opar a mračna zakrývají dominantu města, sopku Sakuradžimu. Koukám na ni z observatoře na kopci, vlhkost vzduchu je 100 %, takže když vylezu nahoru, jsem celá zplavená. Naštěstí, jsem ráda, že jsem si pobyt v Kagošimě prodloužila na dva dny.
Potom sejdu dolů, procházím městem a fotím sochu Františka Xaverského, který se v rámci misionářství a šíření křesťanské víry dostal i sem. Ono se to potom taky v 17. století přestalo líbit šógunátu, a tak nechal popravit stovky tisíc lidí. Zajdu ještě do MUZEA RESTAURACE MEIDŽI, kde najdete podrobnosti, o tom, jak se ze samurajského Japonska stalo to moderní. Jsem nějaká uondaná z toho cestování, takže si vyzvedávám krosnu a kufr ve skříňce a jdu na nádro, kde…
To jako fakt?! Čugála. Dieslová čugála ve městě? No tohle jsem nečekala, musím popojet jen nějakých 8 km na hostel, takže se tam namáčknu mezi všechny ty školáky, kteří jedou domů a znovu nevím, jestli můžu jet na IC kartu nebo jestli se platí vepředu u strojvedoucího.
Je to v poho, na stanici Tanijama si odpípnu jízdné a nějakých 800 metrů se valím s bagáží na hostel. Vchodové dveře jsou otevřené do ulice, vyleze z nich mladá Japonka. Ptám se ji, jestli se můžu ubytovat. Myslela jsem, že patří k personálu. No, abych to shrnula, majitel nikde, takže mi ona s její mamkou pomohli pana domácího vytočit a já se s ním domluvila, jaký pokoj mám. Klíče nikde. To jsem ale nevěděla, že mi to poslal mailem, zatímco jsem byla na cestě sem. No, to je jedno. Za pomoc mně dostala magnetku a musím říct, že na to, že to byla středoškolačka, měla slušnou angličtinu.
Pokoj… Špinavý. Stěny olezlé, vše ošoupané a flekaté, v odpadkovém koši černá plíseň. Já byla ale v horším před 5 lety v Číně. Když vlezu podruhé do kuchyně, všimnu si, jak je taky špinavá a zaprášená. Je vidět, že to má tady na starosti chlap. Aspoň je tu wifina, takže se pak kouknu na seriál a rozhodnu se, jak zítra. Naplánuju si totiž výlet kolem Sakuradžimy. Večer si píšu s bráchou, mám na sobě tílko a cítím něco na lopatce. Sáhnu na to a chytím to mezi prsty. Je to maličký brouk, Rozdrtím ho mezi prsty a podle mého to byla blecha. Radši rozsvítím velké světlo a prohlédnu postel, nic jiného tam nevidím.
*
Ráno je nějakých 20 stupňů, klíč od zablešeného pokoje majitel nechal ve schránce z venku, abych zjistila, že stejně pokoj nejde zamknout, nebo jsem tak ničemná, takže noťas pro jistotu schovám pod koberec. 😀 Poštípaná od blech nejsem, takže tamta byla asi jediná. Dnes má být 30 stupňů, takže se natřu opalovákem s faktorem 50, beru kraťasy, svoje svítivé oranžové běžecké boty, které jsou nesmírně pohodlné, merino triko, které už nosím asi týden a které je hrozně propocené a kšiltovku. Stejně budu zplavená jak vodník.
Nasednu na tramvaj. Znovu Japonsko. IC kartu mi to nechce odpípnout, tak zkouším kreditku, ale MasterCard neakceptuje. Při výstupu u řidiče vhodím omylem mince do rozměňovače drobných, abych je zase všechny pobrala a vhodila do správného otvoru. 😀 Připadám si jak hlupák, ale co.
Na Sakuradžimu jezdí přímý trajekt, což je nesmírně pohodlné a hlavně jedna jízda stojí jen 200 jenů. Spoj je prakticky 24 hodin denně, protože naloďují i auta. Na okénku u informaci mají napsané rukou, že jízdenky se platí až na druhé straně, takže pokračuju rovnou na loď.
Fouká chladný vítr, sopka je zahalená znovu v oparu. Jenomže, bude to chtít jen pár hodin a ona se odhalí, jinak by mě to dost nas*alo, když už jsem tady. Ostrov můžete projet autobusem, můžete lokálním spojem nebo hop on busem. Já se nakonec rozhodla pro půjčení kola. A nelitovala jsem toho. Pěšky to určitě nechoďte. Ono se to nezdá, ale kolem přes 1 000 metrů vysokého vulkánu se obtáčí silnice v délce 34 km. Absolutně nevím, za jak dlouho to objedu a jestli se mi to bude chtít objet.
Naproti terminálu je svatyně TSUKIJOMI, kterou si nenechá asi nikdo ujít. Původní svatyně, která tady stála, byla postavena asi před 1 300 lety.
Půjčení kola na 3 hodiny stojí 2 800 jenů, další hodina je za 550. Dostanete kolo se zámkem a přilbou. Upravila jsem si jen výšku sedla, jinak vše fungovalo. Dle doporučení mapy jsem vyrazila po silnici po směru hodin. Postupně se začala zvedat mračna. Sopka se mi odhalila, viditelnost nebyla sice 100% a dokonce i chrlila popílek, takže jsem při jízdě byla ráda, že jsem měla sluneční brýle.
Je to neskutečné. Na kole jsem nejela víc jak 3 měsíce, takže si to fakt užívám. Jedu vyloženě jako fretka. Nevím, kde jsem sebrala tu energii, protože jsem dvě noci po sobě skoro nespala (i tady na tom špinavým hostelu mám okno do silnice, odkud jde hluk ze silnice, to z mapy fakt nevychytáte). Osobně doporučuju nečučet pořád kolem sebe, málem jsem najela do betonové bariéry, ale dopadlo to jen škrtnutím boty. 😀
Ostrov je neskutečně zvláštní. Vulkán je aktivní od dob prastarých, přesto tu pořád žijí lidé. Jsou tady i školy, půda je neskutečně úrodná, takže nejenže vidíte všude hortenzie, ale pěstují se tady třeba obří ředkve daikon nebo jabloně. Jenomže, místní musí pořád nosit roušky a vlastně si nemohou kvůli popílku ani otevřít okna domů.
Výhled na pobřeží je nádherný, leč vše v dáli je zahalené v bílém oparu. Ze sopky vychází neustále bílý proud oblaku a já obdivuju vyloženě dálnici, kterou si tady udělala valící se láva. Je zajímavé, že na ostrově najdete několik širokých kanálů na odvod lávy v případě chrlení sopky. Vedou samozřejmě do moře. I krajina na ostrově se mění, a to velice, když se dostanete na druhou stranu ostrova.
Další zajímavostí je třeba brána torii SVATYNĚ HARAGOŠA pohřbená v lávě. Pro představu. 3 metry vysoká torii byla skoro celá zaplavena lávou, čouhá jen vršek, tzv. bidlo
Všude jsou zvláštní přírodní sochy vytvořené lávovými kameny a lávová pole jsou porostlá borovicemi. Pláže jsou tady z černého písku a určitě se vyplatí jít na LAVA OBSERVATORY.
Z fotek prostě není patrné, jak mohutný je vulkán. Jeden japonský pár se mě ptá odkud jsem atd a pak je nechám, ať mě vyfotí na mobil. Krajina je na ostrově opravdu fascinující a tímhle výletem jsem určitě neudělala špatně. Avšak není to tady podél pobřeží jen rovinka. Silnice stoupá a klesá, ale je to zas jiný pohyb, než jsem zvyklá, kolo je opravdu supr, prostě si jedete svým tempem, svižně, zastavíte si, kde chcete… Krásně tady zrelaxujete.
Nakonec dorazím do návštěvnického centra, kde jsem si kolo půjčovala a vytahuju peněženku, abych zjistila, že nebudu nic doplácet. Stihla jsem to totiž za 3 hodiny objet celé! Vůbec jsem si to neuvědomila, 34 km se dvěma zastávkami, to je slušné.
*
Ani nemusím říkat, jak splavená jsem. Vzala jsem si na sebe plavky, protože ty prostě propotit můžete, když se potom jdete vykoupat do moře, že? Okouknu nožní lázeň, ale v tom horku se mi v horké vodě máčet nohy nechce, takže jdu na Rainbow Beach, abych zjistila, že se tam nedá koupat. NÉÉÉ! Vody je tam tak po pás, je to totiž ohrazené vlnolamy. To si ze mě už ale dělaj Japonci prdel, kdykoli se chci vykoupat v moři, něco tomu překáží. Nejdřív medúzy a teď tohle. Musela bych leda někam na kameny, ty jsou ale ostré a mohla bych se pořezat…
Takže si jdu lehnout na chvíli na osušku do stínu, dám sójové tyčky a oběd, který mám v plastové krabičce. Zuju boty, nechám vyvětrat nohy a po relaxu si odskočím na WC a opláchnu si pořádně obličej, který mám celý ulepený od potu a pokrytý jemným popílkem.
Jelikož je něco po dvanácté, rozhodnu se vydat na 6,5 km vzdálenou pozorovatelnu. Slunce praží, znovu si natřu ruce a představuju si, že budu červená jak rak. Cesta na pozorovatelnu vede bohužel celou dobu po silnici. Je tam možné samozřejmě vyjet busem, ale já mám ještě hromadu času a jen doufám, že mi nikdo neukradne noťas.
Mohla jsem tam vyjet na kole, ale ruku na srdce, táhlé stoupání 5 km a převýšení asi 400 metrů… Radši to jdu pěšky. Cesta se mi pak zdá být nekonečná, ze sezení na kole mě bolí zadnice a samozřejmě cítím únavu. K tomu to vedro, propocené triko, batoh. Nakonec dorazím na místo, jdu na tu níže položenou. Výhled je odtud naštěstí slušný, ne jako ráno, kdy byla vidět jen mlha.
*
Zpátky na hostel to vezmu zdlouhavou tramvají, ale co. Dojdu si do sámošky koupit kuřecí steaky, které si dám k večeři plus jídlo na zítra. Koupím letenku do Vídně z Taipeie, která je s jedním přestupem drahá, co se dá dělat, šupáci jedni, nevím, proč je to tak drahý. Zamluvím si hostel v Taipei se snídaní, pračkou a trezorem, na což se moc těším a pak studuju, jak se dopravit z letiště na hostel v Busanu, musím totiž jednou přestupovat na metru. Korejské hatmatilce nerozumím, proto mám ráda cestování v Japonsku, protože jeho jazyku rozumím.
Odbavím si let do Busanu, zkontroluju si bus z Kagošimy do Fukuoky, nafotím si jízdní řád, připravím si oběd na zítra do busu. Je toho hromada, co se musí zařídit, ale pokud člověk cestuje, nedá se nic jiného dělat, nikdo to za něj neudělá. Moc mě potěší, že mi někdo koupil 3 kafe! Až přijedu na Hakatu ve Fukuoce, koupím si asi bubble tea a zajdu do vietnamské, zbylo mi ještě dost jenů, ale vím, že se do Japonska znovu podívám. 🙂
Z Kagošimy do Fukuoky je to 4,5 hodiny autobusem. Jsem ráda, že tuhle dobu můžu využít k sepsání Zápisků a k úpravě fotek z posledních dvou dnů. Ze včerejška nejsem vůbec spálená, opravdu, sluníčko tady není agresivní jako v ČR.
