ŽENICH A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA
Ranní měsíc vystoupil v blankytu. Jeho slabý obrys nestačil k tomu, aby přemohl ty, kteří žili pod světlem měsíce noční oblohy. Avšak stejně jako úplněk, i měsíc jemnější barvy, který se rozplýval na obloze, měl kouzlo, které zastavilo čas a přimělo lidi k zamyšlení. V kombinaci s pastýřskou krajinou z básní a drobnými květinami, které se pod ním rozprostíraly, kam až oči dohlédly, to bylo jako ilustrace z pohádkové knížky.
„Mami.“
Uprostřed takové nebeské scenérie, aniž by jen mrkl na měsíc, soustředěně pobíhal mladý muž. Ve svém maximálním spěchu se oblékl do kalhot a košile. Neměl na sobě nic jiného než to.
Oblast byla pojmenována Eucalypt Basin a měla spoustu nezastavěné půdy, přičemž vzdálenost od města k městu a vesnice k vesnici byla asi půl dne. Vozidla hromadné dopravy tudy projížděla jen jednou denně, a pokud nestihli, místním obyvatelům a cestujícím nezbylo, než se spolehnout na vlastní nohy nebo jiné dopravní prostředky. Hledat člověka ve světě rýžových polí se zdálo být snadné s ohledem na malý počet překážek, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo.
„Mami!“
Samotný rozsah byl hlavní překážkou při pronásledování někoho. Důkladné hledání zabralo příliš mnoho času. Bylo těžké si ho všimnout, i když se cíl přesunul z místa, které bylo již prohlídnuto, na jiné.
„Sakra, proč to dopadlo takhle…?“ mladík si rukávem košile netrpělivě otíral pot stékající po čele.
Nohy, které do té doby běhaly po polích, zpomalily, pak kráčely a nakonec se zastavily. Možná, že se nestihl obout, byl bos. Krvácely mu nohy, možná proto, že šlapal na větvičky nebo kameny. Byl tou, kterou hledal, natolik posedlý, aby přišel k takovým zraněním? Sám mladík se shodou okolností nad tím zamyslel.
Navzdory otázce, která se v něm zrodila, a absence přesné odpovědi na ni, se mladý muž znovu rozběhl. Malé bílé květy, na které šlapal, byly obarvené krví. Ponurá bolest zbrzdila jeho myšlenkový pochod.
„Zavolej… na mě, mami.“
Měl by se vrátit nebo ne? Opustit toho, koho hledal, nebo ne?
„Moje jméno…“
Pokud by se rozhodl pro ne, neměl prostě jinou možnost, než pokračovat v hledání. Za takových okolností byla nerozhodnost tím největším plýtváním. Například by se možná dalo najít vodítko v těch nekonečných polích.
„Á.“
Do očí mladíka náhle vletěla tmavě červená stuha. Červená se třepotala do světa obklopující zelené, modré a bílé. Před ním ve vánku jemně proudila červeň nepodobná té z krve, kterou prolil. Instinktivně k ní natáhl ruku. Pomalu vzal do dlaně to, co vypadalo jako dárek z nebes.
Mladík otočil hlavu po směru větru. Viděl siluety. Byly to postavy několika lidí kolem motorky. Jeden z nich opustil to místo a běžel k němu. Jakmile byl blíž, poznal, že je to žena. Navíc měla podmanivou krásu. Její zlaté vlasy se vznášely mezi rozfoukanými okvětními lístky, zastavila se před mladíkem a intenzivně mu zírala do tváře.
„Ehm…“
Její modré oči vlastnily tajemné kouzlo a vyvolávaly v něm pocit, jako by ho svlékaly donaha.
„Ráda vás poznávám. Přijdu kamkoli si můj zákazník žádá. Jsem z agentury automatických panenek, Violet Evergarden k vašim službám.“ Uklonila se elegantně jako loutka .
Stejně jako její vzhled byl zvuk, který vycházel z jejích jemně tvarovaných karmínových rtů, roztomilý a čistý, ale obsah jejích slov se pro takové místo nehodil. Ani ten mladík nebyl jejím zákazníkem, nebyl nic jiného než cizinec.
Možná si myslela totéž jako on a opravila se: „Zmýlila jsem se. Omluvte mě. Je to jako nemoc z povolání; svou úvodní řeč nakonec automaticky řeknu každému, koho potkám jako prvního…“
„Ne, to je v pořádku. Ehm… já jsem Silene. Je tohle vaše?“
Zatímco němě přikývla, Silene jí podal stuhu. Sám byl překvapen, jak moc se třásl, když se jejich konečky prstů dotýkaly. I když byly zakryté rukavicemi, její prsty byly ztuhlé a zjevně nebyly lidské.
„Tumáte. Navíc se chci na něco zeptat. Hledám někoho…“
„Stříbrovlasá žena ve věku 60 let, která se specializuje na kadeřnictví?“
„Ano. Moje matka v minulosti pracovala jako kadeřnice… Jak jste…?“
Dívka si přidržela vlasy, které se ve větru rozvázaly, protože byly rozpuštěné, a ukázala směrem, odkud přišla. Přestože to kvůli vzdálenosti nebylo vidět, byla tam malá osoba, o které věřil, že je jeho matka.
„Také jsme vás hledali.“
Bez ohledu na to, co udělala, byla dostatečně krásná na to, aby se stala obrazem, pomyslel si Silene.
Ti, kdo se postarali o Silenovu matku, byli zapisovací panenka a pošťák uprostřed cesty. Zdálo se, že se zastavili, protože jejich motocykl selhal, a viděli jeho matku, jak bloumá po loukách.
„Říkala, že jela do hor hledat svýho manžela a syna. Je zvláštní vidět toulat se někoho tak brzo ráno, ne? Měli jsme zrovna problémy, ale když člověk vidí někoho ještě víc utrápenýho, než jsou oni sami, zůstanou v pohodě. Véčko.“ Při zápolení s rozbitou motorkou muž rozevřel prsty směrem k mladé ženě.
„Moje jméno není ‚Véčko‘. Jsem ‚Violet‘.“ Dala si postranní lokny za ucho a dřepla si. Z tašky ležící na zemi vzala nářadí a podala je muži.
Ignoroval její poznámku a pokračoval v tiché práci. „Podívejte se na vlasy Véčka. Řekla, že je to hezký, a žadonila ‚prosím, nech mě se dotknout‘, tak sme ji nechali, aby si s nimi hrála. Motorka kiksla tady. Véčko bavila babču. A pak jste se objevil.“
„Moje matka… je trochu… mimo… Způsobili jsme vám potíže.“
„Vypadá to tak… no, takoví lidi nejsou vzácní. Myšlenky a vzpomínky se snadno samy stanou matoucími. Nemusíte bejt ani starej, aby se to stalo… Nefunguje to… Véčko, dej mi ručník.“ Snadno setřel černé olejové skvrny a vstal.
Byl o něco vyšší než Violet. Jeho světlé blond vlasy měly odstín připomínající písek. Jeho sestřih byl krátký, ale část jeho vlasů byla na jedné straně delší. Jeho chladné nebesky modré oči reflektovaly ve své měkkosti trny.
Pouhým pohledem na křivky jeho těla bylo vidět, že měl na sobě těsné kalhoty. Naproti tomu jeho horní část byla oděna do volné jarně zelené košile a kšand. Podpatky jeho bot byly příliš vysoké. Byly ve tvaru kříže. Působily docela okázale. Nicméně, i kdyby to všechno sundal, vypadal jako někdo, kdo by bez námahy ošálil jednu nebo dvě ženy.
„Tohle… je naprosto beznadějný. Ze všeho nejvíc se musela rozbít uprostřed týhle pustiny, která nemá nic jiného než louky, to je prostě…“ Muž si hrubě otřel krůpěj potu paží. Vypadal dost unaveně.
„Benedicte, opravdu bych měla zaběhnout do města, odkud jsme vyjeli, a požádat o pomoc. Je rychlejší vrátit se, než jít dál.“
„Ehm, tak…“
Muž – Benedict – neslyšel Silenovy pokusy o prohlášení a zamračil se nad Violetinými slovy. „I když seš tak směšně silná, až to není vtipné, v žádném případě bych nemohl nechat ženu, aby tam šla samotná. I když říkáš, že je to blíž, je to pořád dost daleko. Výsledkem by taky bylo, že by mě mohl seřvat starej.“
Violet mírně naklonila krk. „Opravdu? Benedicte, už jsi zjevně vyčerpaný každodenními poštovními zásilkami a bereš na sebe další povinnost mě po cestě vyzvednout, takže nebude v této situaci lepší, aby se vypravil ten, kdo má větší výdrž? Být muž nebo žena s tím nesouvisí. Toto rozhodnutí je v zájmu našeho přežití.“
„Ehm, jak jsem řekl…“
„Ne, už to vidím. Starej říká: ‚Benedicte… ty… proč jsi přiměl Violetku, aby udělala něco takového? Donutil jsi ji běžet?‘ a pak mě zkritizuje za gentlemanský vychování, v kterým je tak dobrej.“
To, co pronesl s tolika emocemi, byla s největší pravděpodobností imitace šéfa jisté poštovní společnosti.
„Ty… odpovíš na cokoliv, když se tě zeptá, co? Nemůžeš lhát.“
„Nelžu řediteli. V mých hlášeních jsou jen pravdy.“
„No, není to nakonec k ničemu?“
„Řeknu pravdu, ale budu tě krýt, Benedicte. Řeknu, že jsem to byla já, kdo to navrhl.“
„Tvoje krycí salva je nejlepší, pokud jde o skutečnou munici, ale pokud jde o každodenní rozhovory, je to zbytečný úsilí, tak s tím přestaň.“
„Ehm!“ Když Silene promluvil nahlas, ti dva se konečně podívali jeho směrem.
Možná unavená z tolika chození, jeho matka spala, když ji nesl na zádech. Violet přiložila ukazováček ke rtům.
Silene se hořce usmál. „Pokud máte trable, zavedu vás do mé vesnice jako poděkování za péči o mou matku. Můžete tlačit motorku? Pokud ano, může to chvíli trvat, ale představím vás někomu, kdo to dokáže opravit.“
„Udělal byste to?“
Silene přikývl. „Vesnice je momentálně trochu přeplněná, takže to chvíli potrvá… to je pravda. Kdybyste tam mohli… zůstat jeden den, mohli bychom to vyřešit. Děláme i oslavy. Abych řekl pravdu, bude tam svatba. V tomhle kraji se vždy, když se někdo žení, schází celá vesnice na slavnostní hostiny. Během nich zveme a vítáme kohokoli. Je to shodou okolností nejlepší čas pobavit hosty.“
„Máte pití?“
„Samozřejmě.“
„A co tanečnice a dobrý jídlo? Taky místa na spaní.“
„Ohledně žen, ehm… pane Benedicte. To záleží na vás, ale všechno ostatní už máme připravené.“
Poté, co zatnul pěsti a obrátil se na nebesa, Benedict se otočil k Violet a nabídl jí obě ruce. Violet na ně upřeně zírala.
„Udělej to takhle. Takhle.“ Benedict vehementně vzal Violet za ruku a přiměl ji, aby ji zvedla spolu s jeho. „Dokázali jsme to.“
„‚Dokázali jsme to‘?“
„Nemusíš toho moc dělat.“ Benedict se zasmál. „Tohle je součást věci zvané osud. Nemám ánung, kdo to je, ale pojďme se připojit k přípitku toho šťastného páru.“
Silene se také zasmál Benediktovým slovům. Když se jednou podíval na svou matku na zádech, jeho úsměv brzy zmizel, ale přinutil se vydat veselý hlas: „Ano, jsem z domácnosti toho šťastného páru.“
*
Místo, kam je dovedl Silene, byla vesnice jménem Kisara. Její domy byly postaveny tak, aby tvořily půlkruh. V jejím středu byl sál s kamenným altánem a studnou. S největší pravděpodobností to byly zpočátku jediné stavby v tomto prostoru, ale v současnosti se kolem pavilonu tísnil dav. Byl plný žen do té míry, že se dalo přemítat nad tím, zda se tam shromáždila každá žena ve vesnici. Usilovně vařily a zdobily sál ornamenty.
Violet a Benedict tu scénu pozorovali, jako by to bylo něco neobvyklého. Když se Benedict zeptal Silena, kde jsou muži, ten ukázal na sadu stanů umístěných jen kousek od vesnice. Postavené stany z barevných látek skvěle zářily proti modré obloze a zelené zemi. Vypadalo to, že byly postaveny, aby sloužily jako dočasné ubytování pro hosty. Podle toho, jak to vypadalo, tito lidé měli opravdu v úmyslu vřele přivítat každého, kdo přišel, aniž by kohokoli odmítli.
Skupina zatím mířila do Silenova domu. Jediná silnice ve vesnici byla úzká a plná věcí – květiny kvetoucí v dřevěných truhlících u vchodových dveří, usušená úroda, kočky, které jim klouzaly mezi nohama. Odněkud z toho středu se ozval zvuk zvonů. Silene vysvětlil, jak několik zvonkoher, které vydávaly zvuk tím, že se navzájem srážely po odfouknutí větrem, byly vesnickou specialitou lidového řemesla.
Když se podívali nahoru, viděli, jak okny domů přes ulici procházejí šňůry, ze kterých viselo prádlo jejich obyvatel. Visely na nich také zvonkohry. Mladé dívky, které si spolu povídaly, tahaly za provazy, jako by se bavily. Zatímco tak činily, cinkání současně zvonilo. Když k nim Benedict obrátil pohled, vydaly smích podobný výkřiku a zavřely okna.
Vesnice měla klid, který ve velkých městech neexistoval, charakteristický pro malé obce.
Jakmile prošli úzkou silnicí, okamžitě se rozšířila a za ní byl izolovaný dům, který byl větší než ostatní. I když se o něj tak dobře nepečovalo, v jeho zahradě rostly keře růží. Před vchodem stály dvě úzkostně vyhlížející ženy.
„Aha, takže byla v pořádku?!“ Ten, kdo přispěchal, jak nejrychleji mohl, byla dáma středního věku oděná v šatech se zástěrou.
Po hlubokém povzdechu k ní Silene promluvil tichým tónem: „Neříkejte mi, že byla v pořádku. Vám tohle nevadí? Neříkejte mi, že se to stává vždycky…“
„Včera v noci jsem pořádně zamkla pokoj madam. Pane, nešel jste tam náhodou potom? Zamkl jste dům? Otevírá se pouze zvenčí.“
„To je…“
„Za těch pár let, co bylo všechno svěřeno pánovi, jsem madam takhle nehledala.“
„Moje chyba. To byla moje chyba…“
Atmosféra jejich rozhovoru by se dala krájet.
Druhá žena přešla k Silenovi. Měla snědou pleť a půvabné rysy obličeje. Sklonila hlavu k Violet a Benedictovi, kteří vše beze slova sledovali. Tehdy si Silene konečně uvědomil, že vedle něj je někdo jiný než jeho příbuzný.
„Promiňte… představím vás. Tohle je… ehm… ta, která se zítra stane mou ženou, Misha. A služebná mé matky, Delit. Nebydlím s matkou. Misho a Delit. Ti dva se postarali o mámu.“
Pochopily, jak moc významné bylo poslední prohlášení a že měly dvojici projevit vděčnost výrazem, který ukázaly hned poté. Delit i Misha je pustily do domu, jako by jednaly se svatými. Poté měly na pilno. Zdálo se, že nevěsta a ženich, kteří se měli další den oženit, museli podávat pozdravy na různých místech, a tak odešli sami. Omlouvaly se, že nedokázaly hosty patřičně pohostit, ale Violet a Benedict byli dostatečně spokojeni jen tím, že měli místo se střechou, kde si mohli odpočinout, a vyprovodili je, aniž by jim to vadilo.
Když se blížilo poledne, služebná Delit ohleduplně pohostila cestovatele jídlem. Možná kvůli značné únavě Benedict po jídle okamžitě usnul, jako by se mu vybily baterie. Nejprve začal přikyvovat a brzy, když to nemohl vydržet, se opřel tělem o pohovku a zavřel oči.
Práce pošťáka spočívala v celodenních doručovacích povinnostech. Cestou navíc jel vyzvednout Violet, a protože se mu porouchala motorka, měl starosti s opravami, takže se úplně vyčerpal.
Violet seděla na stejné pohovce a tiše mu dovolila spát vedle ní, když se o ni opíral, a jakmile všechno ztichlo, konečně pozorovala okolí. Zvonky měli také na okně domu. Cinkaly. Z kuchyně byly slyšet zvuky, jak Delit myje nádobí. Spolu s Benedictovým spícím dechem následovalo odpoledne mimořádně klidného letního dne.
I když se Violet necítila ospalá, zavřela oči. Bylo to, jako by poprvé poznala jemnost zvuků každodenního života, které komponovalo její okolí. Jejím novým domovem, domácnost Evergardenů, bylo sídlo, jehož velikost se nedala srovnat, pokud by se nespojilo mnoho vesnických domů, a proto pro ni bylo zvláštní být v domě, kde mohla pouze existovat a odpočívat, aniž by dělala nějakou práci. Jakmile však uslyšela rachot vycházející z předních dveří, sáhla po pistoli uvnitř kabátu.
„Jémine. Mohla by to být osoba, která opraví tu motorku?“ Delit přistoupila ke vchodu a její kroky se ozvaly jako ozvěna.
Violet při pohledu na svůj bok viděla, jak Benedict slabě otevírá oči. Také měl prsty na pistoli. „Můžeš pokračovat ve spánku,“ řekla mu a on znovu zavřel oči, jako by se mu ulevilo.
Ti dva byli trochu podobní. Vzhledem k tomu, že jejich vlasy a duhovky měly podobnou barvu, vypadali vedle sebe téměř jako sourozenci.
Violet přemýšlela, jestli by mohla něco udělat, aby mohla nabídnout pomoc, a chystala se také zamířit ke vchodu, ale když si všimla, že někdo volá mezi zvuky každodenního života, zastavily se jí nohy. Slyšela to přicházet z druhého patra. Pak si vzpomněla, že Silenovu matku tam vzali, jako by ji odstrčili, když dorazili do tohohle domu. Violet vystoupala po dřevěných schodech, stála na chodbě ve druhém patře a zůstala stát, aby znovu naslouchala.
„Zlatíčko moje…?“ Ozval se hlas starší ženy. „Nebo by to mohl být Jonah?“
S největší pravděpodobností si Violet spletla s členem rodiny.
„Tady Violet. Dnes ráno jste mi svázala vlasy,“ odpověděla Violet u dveří pokoje.
*
Byla to malá vesnice, ale hostina je všechny pojala. Jeden po druhém sklonili hlavy za vděčnost všem. Bylo to v době, kdy slunce zapadalo, takže Silene a Misha odešli domů.
„Copak, nevěsta není odsud?“
„Rozumí našemu jazyku. Ale mluví lámaně. Je to roztomilé.“
„Silene, zacházej s ní dobře. Nemáš pocit, že se může spolehnout jenom na tebe?“
Zdvořilostní návštěvy ho nijak nevyváděly z míry, ale po nich se ho starší ženy zvědavě vyptávaly na jeho snoubenku Mishu. Protože většinu mluvení obstarával za Mishu Silene, která nebyla příliš dobrá v konverzacích, měl vyprahlé hrdlo.
„Už se stmívá, co?“ zamumlala Misha úsečně a Silene přikývl.
Vesnice by za normálních okolností byla při západu slunce klidná, ale dnes tam byl docela hluk. Všichni měli sváteční náladu. Právě když si myslel, že je všechno pro jeho a pro Mishino dobro, Silene pochopil, že svatební obřad není jen pro dva. Potom vzal Mishu za ruku přirozeným způsobem.
„Fufu.“ Vydala ze sebe plachý smích. „Lidé z této vesnice… jsou laskaví.“ Možná se cítila uvolněně, když mluvila pouze se Silenem, a rozmluvila se. „Můj bratr, který mě vychoval místo našich rodičů, zemřel ve Velké válce. Jsem ráda, že si tě můžu vzít. Můžu mít…zase znovu rodinu.“ Stydlivě se usmála. „Slečna Delit je skvělá ve vaření. Naučila mě, jaká jídla máš rád. Dům tvé matky… je velký. Je grandiózní a nutí mě přemýšlet… že v něm může žít každý.“
Ačkoli to bylo poklidné tlachání, Silene chladně vyplivl: „Nemusíš být tak opatrná.“
Misha se zastavila. Její ruka, stále spojená s jeho, byla odtažena, když pokračoval vpřed, což způsobilo, že klopýtla. „Omlouvám se.“
„Ne, taky se omlouvám.“
„Ne, já jsem ta, kdo by se měl omluvit… řekla jsem něco… nežádoucího. Já… dokonce… vím… že jsi odešel z toho domu, protože ho i a svou matku nenávidíš.“
To, do čeho se Silene na Mishe zamiloval, bylo přesně tohle. Byla upřímná, starostlivá a laskavá.
„Ale nikdy jsem se nezeptala, proč je nenávidíš. Je lepší vážit si svých rodičů.“
A měla zásady.
V ruce, kterou svíral její, se perlil pot. Silene ji chtěl pustit, aby si ji otřel, ale neudělal to, místo toho ji sevřel ještě víc. Nechtěl vzbudit znechucení v osobě, která bude od dneška vždy po jeho boku.
„Nic… skrze ni neprojde.“
Na rozdíl od Silena, který se jí nechtěl podívat do očí, Misha nasměrovala svůj pohled přímo na něj. „Ano.“
„Je to tak od mala. Není takováhle kvůli svému věku. Kdysi jsem měl také otce a… staršího bratra… ale jednoho dne můj otec vzal mého bratra a odešel.“
„Proč…?“
„Byl jsem příliš malý, takže si to dobře nepamatuju. Pravděpodobně to bylo… obvyklé… jejich vztah jako manželského páru byl mizerný. Hádali se… velmi často. Viděl jsem, jak oba často vycházeli z domu. Proto jsem si myslel, že se tenkrát určitě brzy vrátí…“
Ale už se nevrátil.
——Proč si tehdy táta vzal bratra a ne mě?
Bylo to proto, že jeho bratr byl prvorozený? Jejich věkový rozdíl byl pouhé tři roky, přesto měl vždy pocit, že jeho otec upřednostňoval jeho bratra ve všem, co udělá. Například v pořadí rozdávání dárků, frekvenci, s jakou je poplácal po hlavě, nebo rozdílu slov, kterými je chválil. Z pohledu ostatních by to nebyl velký problém, ale děti jsou na takové věci citlivé.
——Jsem si jistý… vzal si toho, ke kterému byl nejvíc připoután. To je to, co cítím.
„Od té chvíle začala být máma divná. Pomalu, pomalu… se zlomila jako šroub, který vypadl ze stroje. Nejprve mě začala oslovovat jménem mého bratra. Kdykoli jsem řekl: ‚Ne, nejsem Jonah, jsem Silene‘, omluvila se a opravila se. Ale nezůstalo to jen u vyslovení špatného jména.“
Misha položila svou druhou ruku na tu, která byla spojena s jeho. Pokoušela se udusit útrapy, kterým její milenec během svého života čelil. Bylo to jen prosté gesto, ale Silene s ní byl nesmírně spokojený. Byl schopný znovu řádně potvrdit, že to bylo něco, po čem toužil.
„Máma začala mít halucinace, že jsem buď táta, nebo starší bratr Jonah.“
Jeho minulé já takovou radost nemělo.
„Když si myslí, že jsem táta, nadává mi, když pláče, a bije mě. Když si myslí, že jsem bratr, jednoduše mě obejme a zeptá se, kde jsem byl. Tohle trvá již několik let.“
Silene si o sobě nemyslel, že je politováníhodný.
„Ale víš, když jsem se dostal do puberty, pěkně jsem se vytáhnul do výšky. Ve skutečnosti se vůbec nepodobám bratrovi ani tátovi. Opravdu… myslím, že to byla… dobrá věc.“
Také se však nepovažoval za šťastného. Když se ohlédl zpět na jeho dětství, nikdy nebylo vůbec příjemné. Musel začít pracovat, protože jeho matka přestala pracovat, a když se vrátil domů, cítil se mizerně.
„To už si mě nemohla splést s někým jiným.“
Byl to sled událostí.
„Ale pak na mě byla uvalena nová kletba.“
Smutný sled událostí.
„Teď jsem to já, kdo neví, co jsem zač.“
Aby s nimi skoncoval, musel být od ní oddělen.
„Máma také neví, kdo jsem. Pamatuje si mě jen z dětství. Delit mi řekla… že mě v poslední době stále hledá. Není to… trochu k smíchu? Vždycky, vždycky, vždycky…“
Právě proto, že byli rodina, musel být od ní oddělen.
„…jsem byl vždy po jejím boku.“
I když by se to dalo považovat za bezcitné, bylo to to poslední, čeho se Silene chtěl vzdát. Vesničané už to věděli, ale bylo to poprvé, co o tom diskutoval s někým zvenčí. Vyrostl, naučil se pracovat, vydal se do vnějšího světa, zamiloval se do dívky, kterou tam našel, a konečně se zbavil smutku. Nedovolil, aby do toho někdo zasahoval.
„Proto nebudu bydlet s mámou.“
Silene se zoufale snažil získat štěstí, které se mu konečně podařilo uchopit vlastníma rukama.
Když se vrátili domů, Delit je přišla pozdravit ven se slovy: „Čekala jsem na vás.“
V rukou držela několik dopisů. V nepřítomnosti těch dvou byla doslova zahalená lavinou. Přišly blahopřejné telegramy od vzdálených přátel a příbuzných, kteří nebyli schopni dorazit na obřad.
Město, ve kterém Silene a Delit žili, bylo kousek od vesnice. Ve skutečnosti tam chtěl uspořádat obřad a vynechat matku, ale Misha s tím nesouhlasila. „Pokud máš alespoň jednoho rodiče, měl bys jí to ukázat,“ řekla mu. Z toho důvodu se lidé, se kterými byli v současné době ve spojeni, nemohli zúčastnit.
„Co bychom s tím měli dělat… podle manželské etikety?“ zeptal se Silene ostýchavě staré Delit.
„No, musí se z celého srdce zarecitovat. Nežádal jsi někoho, aby to udělal?“
Silene se otočil k Mishe. Manželský pár nebyl starou služebnou poučen o situacích, ve kterých se musela podávat žádost, a nebyli obeznámeni se svatebním protokolem.
„To je průšvih… pokud to musí být někdo z této vesnice… možná paní z obchodu se smíšeným zbožím?“
„V žádném případě… nemůže to být tak narychlo. Obřad je už zítra.“
„Mladý pane, to znamená, že jste také nepřemýšlel o své milostné básni pro nevěstu. To se musí taky.“
Bylo tradičním zvykem, že ženich uprostřed obřadu odrecitoval báseň, kterou napsal sám o jeho citech ke své milované.
„Přemýšlel jsem o tom, že bych žádnou nesložil, protože je to trapné…“
„To nejde! Svatební obřad bez básně… by byl pro svatebčany zklamáním.“
Když byl Silene napomenut s neuvěřitelně výhružným postojem, stáhl se.
„Uspořádat obřad v naší zemi znamená připravit se a vynaložit úsilí, abychom mohli sdílet nádherný okamžik výměnou za blahopřání mnoha lidí. Nemůžeme se vzdát tradic. Všichni… se dobrovolně hlásí ke spoustě věcí, že? Je to díky vzájemné podpoře a povzbuzování. Budete zatracen, pokud vážně nedostojíte té upřímnosti.“
„A-ale…“
U koho proboha měli hledat pomoc?
Možná, že když vedli vzrušenou debatu, z hostů jedna žena otevřela okno a vystrčila hlavu ven, jako by se ptala, co se děje. V ruce držela také dopis.
„Takže, tu nemáme nikoho, kdo je pro tu práci prostě ideální?!“
„Ne, ale… jsou to hosté.“
„Ale ona je zapisovací panenka, ne? Není recitace a psaní jejich silnou stránkou? Pane, můžete to nechat na ní.“
Navzdory Delitiným optimistickým slovům byl Silene beze slov, takže nemohl nic říct.
„Přijímám.“
„Eh?“
„Přijímám. Vezmu si recitování a psaní na starost… jako laskavost za jednu noc.“
Nečekaně to byla Violet, kdo převzal zodpovědnost. Neuplynul ani celý den od chvíle, kdy se setkali, přesto nějak cítil, že sám takové věci říct nedokáže. Silene si myslel, že je skromná žena.
„Je to koneckonců důležitý obřad.“
Slova Violet Evergarden těžce tížila Silenovo srdce.
*
Svatební oblek z předměstí Eucalypt Basin se skládal z červené róby s detailní zlatou výšivkou. Na hlavě nevěsty ležela květinová koruna a na její víčka a rty byl nanesen růžový make-up. Naproti tomu ženich byl oděn do bílé róby. Měl štít, který představoval ochranu jejich domácnosti, a pozlacený mečík, protože to byl symbol bohatství.
Ženich a nevěsta chodili toho rána a přijímali požehnání od lidí na ulici. Poté se v sále obce konala hostina. Fáze obřadu, který vesničanky připravovaly od předchozího dne, dopadla na výbornou. Pavilon sálu byl vyzdoben bílými a červenými růžemi a byla zřízena dvě sedadla z vinné révy. Pavilon obklopovaly dlouhé stoly a židle a hosté už na nich seděli. Příchod mladého páru přivítali potleskem.
Pouze v takový den se oblékali a účastnili se i ti, kteří obvykle pilně pracovali. Nádherné ozdobné klobouky, živé barevné šaty. A oblečení nebyli jen dospělí. Rozkošné byly postavičky dětí běhajících a procházejících se s ozdobami andělských peříček na zádech.
Jakmile obřad začal, orchestr začal hrát a podávalo se jídlo. Dále byl čas na chvíli tance. Zpočátku ženy, které dostávaly taneční lekce, předváděly skupinový tanec. Lidé se postupně přidávali, ale když blonďatý pošťák vešel dovnitř, zvedl se jásot vesničanek. Benedict skvěle tančil v botách podobných těm, které ženy nosily, a jakmile skončil, místo aby ho tahaly za obě paže, mladá dáma z vesnice, hezká jako květiny, ho naháněla ze všech stran a způsobila pozdvižení.
Violet Evergarden, která se nabídla, že bude recitovat, neudělala nic tak okázalého jako Benedict. Prostě stála tiše a mlčky čekala na svůj pokyn. Možná pro svou téměř mystickou krásu se nestala terčem mužského flirtování a nepřišel ani jediný člověk s velkou odvahou, aby si s ní promluvil.
Když na ni konečně přišla řada, způsobila, že se na ni oči účastníků lepily jako mouchy na mucholapku. Nebylo ani potřeba říkat „ztište se“, aby umlčeli ty, kteří vyvolávali poprask. Pokud existovalo něco, co si přáli slyšet, lidé sami od sebe ztichli.
Bez ohledu na úzkostlivý pár, obřad pokračoval hladce pro vesničany, kteří si na něj již zvykli. Misha tiše zašeptala do ucha Silenovi: „Zdá se, že to skončí dobře, ne?“
Přestože byla jeho vlastní nevěstou, vypadala tak krásně, že se trochu lekl, když se její tvář přiblížila. „Jo, opravdu… to díky lidem z vesnice.“
„Tvoje milostná báseň… byla úžasná.“ Poté, co to řekla, se Mísha trochu zasmála. Bylo to pravděpodobně proto, že jeho postava v jejích očích vypadala legračně, když nakonec zamumlal milostnou báseň, kterou jí věnoval, protože nervozitou ztuhl jako socha.
„Slečna Violet napsala většinu z toho, i když…“
„Přesně. Nikdy… jsi mi takové věci neřekl.“
„Neškádli mě tolik… nejsem dobrý v trapných situacích.“
„Je skvělé, že jsme mohli potkat tak úžasné cestovatele. Myslím, že si tvoje matka také užívala.“
„Bylo by fajn, pokud by to byla pravda.“ Silenův hlas byl trochu utlumený.
Neustále se modlil, aby zůstala na místě alespoň dnes, ale ona se uprostřed obřadu začala bezcílně poflakovat a v druhé polovině obřadu ho začala hledat, takže na jeho žádost ji Delit vzala zpět domů. Když vesničané znali jejich okolnosti, nebyl z jejich strany žádný rozruch – spíše tím, kdo byl znepokojený, byl Silene.
——Jak trapné.
Měl pocit, jako by nejdůležitější den jeho života zničila jeho matka se zlomeným srdcem.
——Jsem rád, že ten, koho jsem si vzal, byla Misha.
Určitě byli lidé, kteří by byli naštvaní, kdyby se jim stalo totéž. Stejně jako on sám.
——Jsem rád… že to byla Misha.
Silene vzal Mishu za ruku a prstem obkreslil snubní prsten, který na ni navlékl. Byl to důkaz, že už není sám. Způsob, jakým ten prsten cítil, mu dal pocit reality.
„Nakonec zde máme dopis od vzácné matky ženicha, obsahující její požehnání pro sňatek jejího syna, ctěného pana Silena, který si užívá tak úžasný den, jako je dnes.“
Při Violetiných slovech se ozvalo nepřetržité tleskání. Silene zmateně otáčel hlavou na všechny strany. Zdálo se, že Misha si myslela, že jde o další program akce, a přijala to, ale Silenovi o něčem takovém nikdo neřekl.
„Ctěná paní Fran, pokorně vám děkuji, že jste nám umožnila sedět na tak čestném místě s vámi všemi.“ Violet vytáhla dopis podobný tomu, který večer předtím držela, a otevřela jeho obálku. „Na žádost vaší ctihodné matky sdělím nahlas panu Silenovi dopis manželského požehnání, který je plný citů.“
——Neslyšel jsem o tom. O ničem z toho jsem… neslyšel.
Neměl by ji radši zastavit? Nebylo možné, aby slova vyslovená osobou se zlomeným srdcem byla slušná. Její podivný způsob řeči a chování by to místo jen znesvětilo. Silene se pokusil vstát ze židle.
Zdálo se však, že modré duhovky zapisovací panenky na něm ulpěly jako jeho vlastní stín, když ho na místě prosila o zdrženlivost: „Možná to bude trochu abstraktní, ale prosím, vyslechněte si to.“ Z Violetiných růžových rtů se vydral povzdech. Jako by recitovala, přečetla báseň o požehnání:
„‚Vím, že nejkrásnější verze mě samé je ta, která se odráží ve tvých očích. To proto, že si tě vážím, jako bych obdivovala květinu. Vidím záblesk hvězd ve tvých zorničkách. To proto, že si o tobě myslím, že jsi oslňující. Když jsi byl malý, neuměl jsi mluvit. Naučila jsem tě slova, abys je uměl, že? Barva oblohy, chlad noční rosy, fráze, které jsi chrlil, když jsi dělal špatné věci… jen kdybych ti mohla zprostředkovat radost, kterou jsem cítila, když jsem s tebou o nich mluvila. Zajímalo by mě, jestli sis uvědomil, že všechna ostrá slova, která jsem ti kdy řekla, byla také z lásky. Podobně, bez ohledu na to, jak moc jsi mi mohl ublížit, skutečnost, že ses narodil, to všechno vymazala. Ty to nevíš, že? Můj synu. Znáš krásu v očích člověka, se kterým budeš od této chvíle spolu po zbytek života? Pamatuješ si, jakou mají barvu i po zavření její očí? Svítí? Pokud vypadáš krásně, když se odrážíš v jejích očích, jsi jí milován. Nikdy to nesmíš zapomenout. Lásku nesmíš zanedbávat. Světlo může zářit nádherně, jen když je o něj s péčí postaráno. Ten klenot je jen ve tvé péči. Nezanedbávej lásku. Můj synu. Koukal jsi mi někdy do očí? Pokud ne, zkus to všemi prostředky. Už jsou zahalené do světa noci, ale na noční obloze se třpytí hvězdy. Prosím, jen do nich tiše nakoukni. Pokud si myslíš, že to, co se objevuje v mých očích – co se v nich odráží – je krásné, znamená to, že mě miluješ. Nemohu moc mluvit. Proto, prosím, nahlédni. Prosím, udělej to, kdykoli budeš neklidný. Kamkoli půjdeš, mé oči by se pro tebe měly stát jednou z krásných věcí, které na tomto světě existují. Tohle je pravda o slibu mezi tebou a mnou. Můj synu, to je moje láska k tobě. Tak, prosím, nezapomeň na barvu mých očí.“
Potlesk začal jako tiché vlnění a postupně se proměnil ve velkou vířící vlnu. Poté, co se Violet ladně uklonila způsobem podobným zapisovacím panenkám, ustoupila stranou.
Silene si nemohl vzpomenout na barvu očí jeho matky. Byl s ní dnes a předevčírem.
„Silene? Jsi v pořádku?“
Přesto si na ni nemohl vzpomenout. Vyhýbal se pohledu do její tváře. A udělal to schválně.
„Silene.“
Být oslovován jménem někoho jiného, kdykoli se setkali očima, bylo pro něj příliš těžké. Bylo bolestné, že neměl to, co jeho matka hledala. Bez ohledu na to, co udělal, nebyl schopen splnit její očekávání.
„Víš, Silene.“
„Silene.“
Kdyby jeho otec vzal Silena místo jeho bratra, možná by srdce jeho matky nebylo tak poškozené.
„Víš, drahoušku.“
Kdyby nebyl synem, o němž by si otec a matka mysleli, že je nepotřebný, ale místo toho byl lepší…
——Tak trapné.
Důvod, proč nebyl dobrý v trapných situacích…
——Tak trapné.
…bylo, že způsobily, aby si uvědomil…
——Tak trapné.
…že byl pro někoho zahanbující existencí.
„Miláčku, neplač.“
Když mu Misha utírala slzy, uvědomil si, že pláče. Rychle se otočil dozadu. Vytryskly další slzy.
——Tak trapné. Tak trapné. Jsem… tak ubohý.
Z dopisu panenky ho bolelo na hrudi. Bylo mu trapné, že s sebou vláčel minulost, kterou nebyl schopen milovat až do současnosti, a utíkal od osoby, kterou měl chránit. Jeho matka, přestože si myslela, že je pryč, a přestože byla zlomená, ho chodila hledat.
„Promiň, na chvíli zmizím,“ informoval Mishu a odešel z obřadu.
„Máš namířeno za matkou?“
Zatímco držel víčka nehybná a přikývl na otázku, zatlačila ho do zad.
„Jdi.“
Zatímco si myslel, že je nejhorším ženichem, který se vzdal obřadu, procházel kolem hostů. I když odcházel, účastníci byli v náladě, protože znovu přišel čas k tanci.
Prošel kolem úzké silnice směrem k domu, ve kterém bydlel se svou matkou. Silenovy nohy spěchaly k domu, který opustil, a teď jako by utíkal. Když dorazil před jeho průčelí, byla tam Violet Evergarden, která měla být v obřadní síni. Nikde neviděl Benedictův motocykl. Opravy byly s největší pravděpodobností dokončeny.
„Jsme vám velmi zavázáni.“
Zdálo se, že plánují odejít, aniž by viděli konec obřadu.
„Nápodobně. Hm… děkuji mnohokrát. Všiml jsem si svých chyb… skrze slova, která mi byla sdělena. Máma vám řekla nějaký nesmysl… a vy jste to… napsala krásně formou dopisu, že? Donutila vás udělat něco tak znepokojujícího… Často má sobecké požadavky. Bylo to tak, i když jsme spolu bydleli. Dokonce i dnes, když jí řekli, že je den svatebního obřadu, byla skálopevně přesvědčená, že jsme jí dali bílý klobouk, který se už dávno prodal…“
„Omlouvám se, že jsem to udělala z vlastní vůle.“
„Ne to je v pohodě…“
„Zatímco mladý pan Silene a mladá slečna Misha byli pryč, přijala jsem nabídku práce od vaší matky. Nabídka byla pouze pro mě, abych dopis doručila, ale nakonec jsem udělala něco nehezkého. Vaše matka řekla, že byste ten dopis možná nečetl, kdyby vám ho dala… I já jsem zvolila způsob, jak vám její slova nakonec předat. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný dopis, není třeba jej doručovat,“ řekla Violet.
Silene svraštil obočí. Dovedl si představit svou matku, která prosila. Myslel si však, že je divné, když říkala, že by to možná nečetl.
„Zajímalo by mě, proč to moje matka říkala… že si ten dopis možná nepřečtu.“
„Řekla, že je to proto, že vždy dělala problémy panu Silenovi. Vzhledem k tomu, že kvůli ztrátě části rodiny do vás vtiskla osamělé vzpomínky.“
——To je lež.
„Ne, to je divné.“
„Co je divné?“
——To je lež, to je lež.
„Neměla by… neměla by říkat nic tak rozumného. Říká věci jako ‚chci udělat tohle‘ nebo ‚chci udělat tamto‘. Ale… je to zvláštní. Je to skoro jako… myslím…“
——Ani náhodou.
„Není to divné. Po celou dobu, když se mnou mluvila, byla vaše matka racionální. Když jsme se poprvé setkaly, byla na okamžik taková. Mluvila o vás.“
——Ani náhodou.
Silene zavrávoral, aby prošel kolem Violet a otevřel vchod do domu.
Za jeho zády se ozval Violetin hlas: „My tedy odjíždíme.“
Aniž by se obtěžoval otočit, vyšplhal po schodech a zamířil do přední části místnosti ve druhém patře. Co právě dělala jeho matka v místnosti, kterou bylo možné zamknout pouze zvenčí? Sundal visací zámek a otočil klikou. Okno bylo pravděpodobně otevřené. Místností proudil vítr.
Jeho matka byla u toho okna a pozorovala náves, kde se obřad odehrával.
„M-mami,“ zavolal. „Maminko.“ Tímto způsobem ji volal nesčetněkrát.
Jeho matka k němu kývla hlavou, ale její pohled se okamžitě vrátil k oknu. „Uklidni se… Jonahu.“
Málokdy se otočila, aby se na něj podívala.
„Mami… mami… M-Mami…“
Od té doby, co se jejich rodina rozpadla, nebyla jediná příležitost, kdy by se na něj podívala střízlivě.
„Právě teď řeším něco velmi důležitého.“
Ani jednou.
„Zajímalo by mě, kde je Silene.“
„Mami, jsem… přímo tady,“ vydal ze sebe dětský hlas.
Když to udělal, matčino tělo sebou jednou škublo, jako by se polekalo, a pomalu se otočila. Se zjevným zájmem si Silena prohlížela od hlavy až k patě. Její pohled nebyl stejný jako vždy.
Silene hleděl a oplácel pohled do matčiných očí. Měly úchvatný jantarový odstín.
——Aha, to je pravda. To byla jejich barva.
Vzpomněl si, že její duhovky měly stejnou barvu jako jeho.
Jeho matka přešla k jeho boku a rukou s přibývajícími hnědými skvrnami se dotkla jeho tváře. Celou dobu ronil slzy.
„Synku… neplač.“ Vypadala šťastně. „Tolik jsi vyrostl, co, Silene.“
V jejích jantarových očích přebýval pouze Silene.
„Gratuluji… k tvému manželství.“ Usmála se.
Během toho okamžiku měla jeho matka nepochybně zdravý rozum. Byl ztracen v okamžiku, kdy ji Silene objal.
„Co, kde je Silene?“
„Já… už nikam nejdu.“
Její láska však rozhodně existovala.