Bojiště byla jako motýli. Mihotala se a chvěla, životy bloudily donekonečna, aniž by měly cíl.
„Chystám se zničit jejich předvojové dělostřelectvo.“
Bitvy byly jako obchody. Plné lží a pravd, smlouvání, podvodů. Záležitosti postupovaly kupředu s příjmy a ztrátami.
„Budu tě krýt. Ale Violet, tenhle boj není jen tvůj. Nezapomeň na to.“
Čím větší byl podíl, tím menší byla šance pro zahajovatele oněch bitev, že se jich zúčastní. Své vojáky vhazovali do plápolajících plamenů jako šachové figurky na šachovnici.
„Rozumím. K průlomu však postačím jen já. Došla jsem k závěru, že zapojování ostatních by bylo zbytečné.“
Přestože byli vojáci smícháni dohromady, ve skutečnosti to bylo shromáždění odlišných jedinců.
„Válka není nic osobního. Vítězství je dosaženo díky spolupráci všech vojáků.“
V té hromadě se jistě našli tací, kteří se v mase lidí museli navzájem velmi sblížit.
„Chápu. Jako voják vám zajistím vítězství, Majore. A ochráním vás. Proto existuji.“
I kdyby byli kritizováni za barvu jejich pleti, slova, která chrlili ze rtů nebo všechno, co na nich bylo, v podstatě byli všichni stejní. Kdyby byli rozřezáni, nebyl by žádný rozdíl ve složení jejich krve, masa nebo kostí. Avšak dokonce i těla mladých mužů ze zasněžených zemí a chlapců jižních národů, byla nyní nasáklá zemí, která nebyla mateřskou zemí žádného z nich.
„Jsem v pořádku. Upřednostňujte své vlastní tělo.“
K záměně života za smrt docházelo přirozeně, kvůli existenci vyšších mocností.
„Majore, jsem váš nástroj; vaše zbraň. Zbraně… existují, aby chránily své majitele. Prosím, neříkejte mi to. Pro rozkaz stačí slovo, které vždy používáte… Prosím, řekněte to. ‚Zabít‘.“
Pokud ano, co se mezitím stalo, když uvedená věc byla ztracena?
Smaragdově zelené duhovky potemněly. Na bitevním poli se spálenými pastvinami a záplavou hlíny na sebe pán a jeho podřízená hleděli. Podřízená, kterou si pán vydržoval, byla nádherné monstrum. Ono monstrum bylo hrdé na to, že je nejsilnější bojovnicí, a byla neznalá, jako nevinná. Až do doby, kdy se její víčka na věčnost zavřou, neznala ten pocit, kdy ji bude pálit tělo. Existovalo pro ni přesvědčení, ale žádná spása. Její ruce se nikdy ničeho nedržely a s největší pravděpodobností bude tak žít i nadále.
„Violet.“
Rozhodně k tomu byla předurčena.
„Zabít.“
*
VOJAČKA A JEJÍ VŠECHNO
Dlouhotrvající konfrontace se spojeneckými národy na východě, západě, severu a jihu kontinentu dostala název kontinentální válka. Boj o zdroje mezi Severem a Jihem; náboženské spory mezi Východem a Západem. Rozcházející se zájmy severovýchodu a jihozápadu, které spolu vytvořily alianci a spletitě se slučovaly, se vzájemně prolínaly a nakonec vypukly. Severovýchod prohrál, jihozápad vyhrál.
Původně byla nerovnost obchodu mezi Jihem a Severem příliš silná, což přimělo Sever rozpoutat válku. Kritických hlasů ohledně vítězství bylo mnoho, pocházely ze zemí, které se války nezúčastnily. Co bylo pro válku zásadní, bylo odškodnění, jakmile skončila. Kvůli nesouhlasu ostatních zemí požádala jižní strana pouze o odstranění vojenských továren, převážně vyrábějících a skladujících zbraně a střelivo, po válečných reparacích.
Severní země měly vzácné přírodní zdroje, ale jejich strojírenský průmysl byl lepší než na jihu. Jako kompenzace posloužilo zabavení této technologie a odvolání jejich vojenských sil.
Jelikož nebyly uvaleny žádné jiné sankce, na první pohled se zdálo, že panuje mír, ale ve skutečnosti nebylo přehnané říci, že byla uložena nevyřčená pravidla.
Urovnání války mezi Východem a Západem bylo povrchním vzájemným usmířením. Vítězný Západ, nezakazoval formy víry Východu a navrhoval koexistenci. Nebyl to však reciproční kompromis v pravém slova smyslu, protože podmiňoval Východ, aby se přizpůsobil určité výši daní pro každou církev Západu. Kromě toho měl Východ zakázáno putovat do Intense, nejdůležitějšího posvátného území náboženství východozápadu, kde se také odehrála rozhodující závěrečná bitva.
Na celém území kontinentu bylo mnoho států. Vřed zvaný Kontinentální válka byla jen jedním z konfliktů způsobených většími zeměmi, které si navzájem kladly limity. Přesto byl dotčeným národům dočasně přinesen mír.
Spolu s poválečnými reparacemi byli zranění vojáci jednoznačně zahrnuti mezi další témata. Jakmile války skončily, vojáci zajišťovali národní obranu. Současným cílem bylo věnovat lékařskou péči těm, kteří byli zraněni ve válce.
Leidenschaftlich, jedna z vítězných zemí, nechala na jednom nepříliš vysokém kopci postavit svou vojenskou nemocnici. Jméno uvedeného kopce bylo Enchaîné. Šlo o problematické místo, protože vozovka k němu, vytvořená kácením hustých stromů, byla úzká a vyžadovala opatrnost při jízdě, kdykoli se kolem sebe musely míjet vozy a automobily. Původně to bylo rekreační zařízení armády a rychle se přeměnilo na zdravotnické, aby nahradilo nedostatek nemocnic. Takový byl jeden z důsledků války, ve které bylo zraněno tolik vojáků, že počet špitálů zkrátka nestačil.
Při vyjíždění po silnici se muselo dávat pozor na průchod drobných zvířat, jako byly veverky a králíci. Po asi třech takových cedulích jste mohli spatřit nemocnici. Nemovitost si zachovala luxusní rozlehlou zahradu. Bylo tam místo pro venkovní míčové hry, kde se člověk mohl vyhřívat při klidné procházce lesem. Dokonce i jeho části, které nikdo nepoužíval, nyní pravděpodobně spatřily světlo slunce. Díky zvyšující se podpoře rodin zraněných vojáků byla nemocnice v poslední době schopna získat pravidelně fungující sdílené dostavníky. Děti, které sem přivezli, si spolu hrály, i když si byly často cizí.
Mezi těmi, kteří vyskočili z dostavníku, byl pozoruhodný muž. Přes bílou košili měl na sobě kostkovanou vestu v barevném odstínu a široké kalhoty z látky v barvě bordeaux, zdobené semišovými šňůrkami. Od pasu mu šustila kostkovaná ozdobná látka. Byl to charismatický muž, měl poměrně dlouhé rudé vlasy svázané za hlavou. Snad proto, že měl v nemocnici mnoho známých, nejen mezi sestrami, ale i hospitalizovanými pacienty a jejich rodinami, všechny pozdravy na něj směřované, příjemně oplácel. Jeho chůze byla neochvějná.
Vyšplhal po schodech a prošel chodbami. Scenérie z oken byla nejlepší výhled, jaký mohl kopec Enchaîné poskytnout. Za horskými lesy byl Leiden, hlavní přístavní město. V dálce letěl racek a mizel v dáli. Aktuální sezóna byla začátek léta. Horské větry přinášely otevřenými okny vůni čerstvě rozkvetlých květin.
Místnost, do které muž po zaklepání vstoupil, byla ošetřovna, kterou využívalo více lidí. Vojáci a vojačky byli očividně rozděleni. Někteří pacienti z toho pokoje byli odděleni závěsy a nebylo je vidět, ale všechny byly ženy.
„Pane Hodginsi, probudila se… upřímně, je to problematický případ.“
Onen Hodgins oněměl, když ho unaveným tónem informovala sestra doprovázející pacienta.
„To snad ne, vážně?“ jeho hlas se rozléhal po ošetřovně, prolomil se ve falzet a vykazoval úžas, radost a trochu neklidu.
Nervózně se podíval na vnitřek místnosti. Ta, na kterou se ptal, tam ležela na posteli ze zrezivělých bílých trubek a zírala na své vlastní ruce. Oči, které podivuhodně pozorovaly umělé končetiny, jako by byly násilně připevněny k jejím ramenům, měly jasně modrou barvu. Vlasy měla nerovnoměrné, ale byly rozpuštěné a zlaté jako moře rýžových klasů. Byla to tak nádherná dívka, že dokázala vyrazit dech pouhým pohledem.
Když si všimla Hodginse, který hledal slova, když šel k ní, otevřela nejprve ústa: „Major… kde je… major Gil… bert?“ Její rty byly popraskané, protože byly příliš suché a tekla z nich krev.
„Violetko… byla jsi tak trochu jako Šípková Růženka.“
Dívka Violet byla zraněným vojákem, stejně jako ostatní pacienti. Byla hybnou silou Leidenschaftlichské armády, jednající ze stínu bez jakéhokoli zaregistrování – zbraň, kterou mohl použít jen jistý muž.
„Poznáváš mě? Jsem Hodgins. Velel jsem jednotkám Leidenschaftlichu na Intense. Vlastně, během noci poslední bitvy jsme se pozdravili, pamatuješ? Neprobouzela jsi se, takže jsem měl strach.“
Pro Hodginse však byla důležitější skutečnost, že byla vojákem, kterého vychoval jeho nejlepší přítel. Když spolu ostatní pacienti začali tlumeným šeptem mluvit, zatáhl závěsy a posadil se na nedalekou židli.
Violet se podívala do mezery mezi závěsy. Pravděpodobně čekala, že odtamtud někdo vstoupí. „A co Major…?“
„Není tady. Od té doby, co je… zaneprázdněn kvůli poválečnému vítězství. Není zrovna v situaci, kdy by měl příležitost přijít.“
„Pak… pak… je naživu, že…?!“
„Přesně tak.“
„A co jeho rány? Jak se hojí?“
Hodgins, zaskočený její zběsilou naléhavostí, se zarazil po odpovědi. „Co se týče zranění, byl v lepším stavu než ty. Měla by ses o sebe víc starat.“
„Ať se mi stane cokoli… nevadí…“ Violet na okamžik pohlédla Hodginsovi do očí, jako by něco tušila.
„Je tato informace pravdivá?“ Její pohled byl ledový. Právě proto, že byla tak krásná, její vnější monstróznost s tím vzrostla.
Přesto se Hodgins bez váhání zadíval do jejích modrých očí. Naproti tomu nasadil veselý úsměv. „Neboj se, Violetko. Přišel jsem tě navštívit, protože mě o to požádal.“ Jemným tónem navodil co nejvřelejší atmosféru.
Tohle byla Hodginsova specialita. Od vychvalování svých nadřízených až po vstup do dámských ložnic byl postup jiný, ale technika byla stejná.
„Major… požádal?“
Za prvé, musel přimět druhou stranu, aby si o něm myslela, že je spojencem.
„No ano. Byli jsme nejlepší přátelé už od doby, kdy jsme studovali na vojenské akademii. Vždy si pomáháme, když se něco děje. Možná se navzájem známe více než se svými vlastními rodiči. Proto mi tě také svěřil. Gilbert má o tebe starost. Já jsem toho důkazem. I když jsi na mě možná zapomněla…“
„Ne… majore Hodginsi. Vzpomínám si na vás. To bylo podruhé, co jsme se setkali.“
„Eh, pamatuješ si i na to první? To jsi… v tu noc poslední bitvy neřekla.“
Hodgins během jejich druhého setkání řekl: „No, tohle není tvoje první setkání se mnou, ale nepamatuješ si to, že? Jsem tvůj jednostranný známý. Říkej mi ‚major Hodgins‘.“ A v odpověď mu Violet pouze zasalutovala.
„Nemyslela jsem si, že jsem byla požádána, abych promluvila.“
„Vážně si pamatuješ…naše setkání na cvičišti?“
„Tehdy jsem se ještě nenaučila slova, takže cokoli mi bylo řečeno, mi bylo nejasné. Ale major Hodgins byl na majora… majora Gilberta velmi přátelský.“
Protože si myslel, že si takových věcí nevšímala, jeho štěstí bylo výraznější než jeho údiv. Napětí, které je předtím obklopovalo, mírně opadlo. Violet si byla vědoma Hodginse a Hodgins si byl vědom Violet.
„Je to tak? On je v pořádku…?“ Violet zavřela oči a úlevně si povzdechla.
To, co sestřička popsala jako „problém“, se možná týkalo toho. Ona, která se ptala pouze na Gilberta, navzdory všemu, co se jí říkalo, byl nepochybně problematický případ.
„Úspěch vaší jednotky byl obzvlášť obrovský. Na druhou stranu bylo mnoho obětí, ale… je to stejné pro všechny jednotky. Přesně podle plánu jste způsobili narušení, zničili postavení Severu a my jsme je dokázali zpacifikovat.“
„Doktoři mi řekli… že jsme vyhráli Velkou válku. Ale nemám… nemám žádnou vzpomínku… na úplný konec.“
„Ležela jsi na Gilbertovi a oba jste upadli do bezvědomí. Pak vás zachránil voják, který zavolal posily. Bylo to těsné, ale dobře, že ani jeden z vás nezemřel. Tvoje ztráta krve byla obzvlášť enormní.“
——Tvoje úroveň odolnosti je vyšší než u lidí. Taková slova mu putovala hrdlem, přesto je nevyslovil.
„Jakého druhu mise… se Major v tuto chvíli účastní? Kdy se k němu mám přidat? Moje tělo… se nehýbe, ale… během několika dní se vrátí do normálu. Vážnou škodu měl utrpět i major. Jeho oko…“ Violetin hlas napůl zvadl, „Nebyla jsem schopná ho ochránit. Zůstanu alespoň po jeho boku, abych mu nahradila oko.“
——Není moc dobré… příliš něčemu… věřit.
Dívka od samého začátku vůbec netruchlila nad ztrátou paží, jen se starala o muže, který nebyl přítomen. Hodgins o její slepé oddaností nemohl upřímně přemýšlet v dobrém.
——Důvěra a víra jsou různé věci.
Violetin postoj byl blízký víře. Hodginsův způsob myšlení byl, velmi podobně jako on, orientován na kalkulaci zisku a ztráty. Ať už to bylo s hmotnými statky nebo s milenkami, přeceňování nebylo výhodné. Jinak by byl jakýkoli případ náhlé zrady nebo ztráty nesnesitelný. Byl velmi vášnivě nadšený, pokud šlo o sociální dispozice, ale jeho úvahy byly chladné.
„To nebude možné, Violetko. Ten, kdo by se měl bát o své tělo, jsi ty. Tvoje paže… už sis toho musela všimnout, ale nedalo se nic dělat. Chtěl jsem, aby ti… nasadili protetiku jemnějšího designu, ale… tohle je vojenská nemocnice. Nakonec ti dali specializované na boj. Omlouvám se.“
„Je dobře, že jsou pevné. Proč se omlouváte, majore Hodginsi?“
Na otázku Hodgins pokrčil rameny. Neměl slov, kterými by mohl odpovědět. „Zajímalo by mě, proč.“ Obočí měl skleslé, jako by se trápil.
S tím se konverzace zastavila a mezi ně padla rouška ticha. Možná proto, že na ošetřovně bylo ticho, byla ta rouška bolestně znát.
„Violetko, je něco, co bys chtěla jíst?“
Tikající zvuk vteřinové ručičky hodin visících na jedné ze stěn ošetřovny.
„Ne, majore Hodginsi.“
Šeptající hlasy sester a pacientů.
„Nechceš… nechceš trochu vody?“
Jejich vlastní dýchání.
„Je to zbytečné.“
Všechno se ozývalo až příliš nápadně.
Obraz každého vystřeleného potenciálního tématu na Violet, kterou přesekávala její bitevní sekera „Čarodějnictví“, se přehrával v Hodginsově hlavě. Odtamtud se řeč neposunula dál.
——Tohle je problém. Nenapadlo by mě, že chlap jako já by měl potíže s povídáním si s nějakou dívkou…
Hodgins v duchu zasténal, jak značně těžké bylo potěšit Válečnou pannu z Leidenschaftlichu. Jejich jediným společným rysem byl Gilbert Bougainvillea. Ale protože zasvětila své tělo svému pánovi do té míry, že první věc, na kterou se zeptala po probuzení, bylo jeho místo pobytu, nezpůsobilo to, že když o něm mluvila, se cítila bezútěšná?
——Nevnímá… v jak osamělé situaci je? Zkrátka je… jím posedlá.
Bylo stěží představitelné, že dívka, která vypadala jako neživé a propracované umělecké dílo, byla živá bytost. Byla živá, či mrtvá? Pokud byla živá, co se jí v životě líbilo?
——Áách… Gilberte, požádal jsi o docela nepříjemnou laskavost.
Bylo těžké rozdělit lidi na dva typy, ale byli tací, kteří mlčení vydrželi a tací, kteří ne. Hodgins byl spíše tím druhým. Jeho pohled instinktivně sklouzl k nohám, když bezcílně pohupoval botami. Když jeho pokleslé, šedavě modré oči putovaly k podlaze, něco našly. Pak si vzpomněl na existenci toho, co by ho mohlo dostat z jeho dilematu.
„Správně, přinesl jsem pro návštěvu dárky! Vyhýbal jsem se tomu, protože mi bylo řečeno, že by to sestrám překáželo, ale ve skutečnosti jsem přinesl docela dost věcí. Tady.“ Hodgins vzal zpod postele papírové pytlíky. Otočil se k Violet, která se nemohla posadit, a z jednoho z nich vytáhl plyšovou černou kočku.
Violetina reakce byla minimální.
Pak vyndal plyšovou kočku s tygřími proužky. Nakonec vytáhl plyšového psa. Postavil je všechny tři do řady a přitiskl je, aby se uklonily se slovy: „Ahoj“!
Její reakce byla stále nulová.
„Jsou… k ničemu?“
„Co?“
„Ty je jako dárek pro sebe odmítneš?“
Violetiny velké oči zamrkaly. Její zlaté řasy se také houpaly. „Pro mě…?“ Opravdu pochybovala. „Proč pro mě?“ zeptala se Violet znovu a přidala ještě jedno slovo.
„Vzhledem k tomu, že jsi byla zraněna a hospitalizována, je přijímání dárků během návštěv samozřejmé. Chápu, takže jsi nikdy předtím nebyla hospitalizována. Jsou to moje pocity… jako ‚brzy se uzdrav‘. Tvoje věci… zmizely v poválečném zmatku. Teď nemáš nic. Proto, aby místnost nezůstala osamělá…“ v tu chvíli Hodginsovo tělo výrazně škublo.
Bylo to proto, že Violet zalapala po dechu, což znělo jako spolknutý výkřik.
„J-Jsi v pořádku, Violetko?“
„Brož…“
„Violetko?“
„Moje brož… moje smaragdová brož… je to něco, co mi dal Major. Pokud se ztratila, musím ji jít hledat. Dostala jsem ji…!“ Violet pohnula krkem ve snaze vstát.
Hodgins se zběsile pohnul, aby ji zastavil. Přesto se nemusel namáhat, i když ji nezadržel. Violet nemohla vůbec vstát.
„Proč? Proč…?“
Neexistovalo, aby někdo, kdo byl měsíce v kómatu a navíc mu odpadly horní končetiny a byly nahrazeny umělými, mohl okamžitě začít chodit. Její protézy zaskřípaly.
Držel ji za ramena, když se zdálo, že se blíží kolapsu. Ze stran to vypadalo, jako by ji násilně svíral.
——Buď shovívavější.
Hodginsův gentleman uvnitř si nemohl odpustit způsob, jakým tiskl dívčího vojáka, kterého mu svěřil jeho nejlepší přítel a která byla také oslabená ztrátou paží.
„Stačí ti, když to bude smaragd? Koupím ti jiný, abych ho nahradil, ano?“
Violet mírně zavrtěla hlavou. „Neexistuje… žádná náhrada.“ Zavřela oči, jako by něco potlačovala.
Hodgins usoudil, že jde o extrémně důležitou věc. „Chápu. Odkoupím to zpět, takže buď klidná, Violetko.“ Bez dalšího přemýšlení prohlásil.
„Můžete to udělat…?“ Violetin odpor okamžitě ustal.
Hodgins si bez prodlení nasadil vychloubačný úsměv a přikývl: „Pravděpodobně. Myslím, že putovala na černý trh. Zkusím kontaktovat obchodníka, kterého znám. Prosím, nemysli na to, že bys odtud v tomhle stavu někam odcházela. Nemohla bys to do té doby vydržet? Plyšové hračky a brože jsou… úplně něco jiného, ale… no nejsou roztomilé? Tyhle jsou přesně takové, jaké jsem v minulosti míval. Violetko, dala bys přednost plyšovým králíkům nebo medvědům?“
„Nevím.“
„Který z nich je nejroztomilejší? Kdyby sis měla vybrat bez ohledu na to, co by to bylo, řekni mi, který by to byl.“
Takovou otázku jí určitě ještě nikdo nepoložil. Violet si tiše prohlížela plyšáky zprava doleva.
„Co když je podmínkou konec světa, když neodpovíš? Dobře, tři, dva, jedna! Odpověz!“
„V tom případě… ten pes… asi?“
„Mickey, viď?! Mickey je jméno psa, kterého jsem kdysi vlastnil. Takže ho nechám vedle tebe. Není to skvělé, Mickey? Byl jsi vybrán.“ Hodgins umístil plyšového psa, kterého pojmenoval Mickey, blízko Violetiny tváře. Masíroval si hruď a pozoroval, jak se konečně uklidňuje. Po zádech mu stékal studený pot.
Nejprve to vypadalo, že Violet nejeví žádný zájem, ale nakonec přitáhla hlavu k plyšové hračce a dotkla se jí obličejem.
Hodgins ji chvíli nedbale pozoroval a řekl: „Violetko. Je tu příliš mnoho lidí, takže pokud se uvolní soukromý pokoj, mám tě nechat převést? Formality byly vyřízeny. Od té finální bitvy uběhlo několik měsíců. Zpočátku byla také ošetřovna přeplněná a nebylo dost lůžek. Ale teď se počet lidí konečně snížil… i když to bylo jen kvůli tomu, že většina, kteří sem byli přivezeni, zemřela… proto… vypadá to, že budou k dispozici soukromé pokoje. Až se to stane, tenhle tam s tebou může taky…“
Byla pro ni plyšová hračka sama o sobě něčím vzácným? Možná proto, že to bylo příjemné, i když slabé, Violet zavřela oči a otřela si nos o jeho bříško. Když se právě probudila, nemohla ještě hýbat nevycvičenou protetikou. Mohla se ho dotknout pouze hlavou. Jakmile na něj příliš zatlačila a posunul se, pohnula krkem a znovu na něj přitiskla svou tvář.
„A taky…“ Při tom pohledu se mu z mysli vymazalo cokoliv, co se Hodgins chystal říct. „Ehm…“
Její chování bylo neuvěřitelně přirozené.
„Je to zábavné… dotýkat se… toho plyšáka?“
„Nerozumím ‚zábavné‘. Nicméně věřím, že se toho chci i nadále dotýkat.“ Možná proto, že její úzkost a nervozita opadla, byl její tón jemnější než předtím. Zdvořile mu poděkovala, když nehybně držela plyšáka, který se jí znovu odsouval od nosu.
——Ona byla… takovéhle dítě?
V koutku jeho srdce začaly klíčit emoce odlišné od toho, co v Hodginsovi až dosud dlelo. Nebyl to strach, nepohodlí nebo touha ovládat. Bylo to něco vlažnějšího.
„Chápu… ano, v minulosti jsem byl taky takový. Malé děti… ach, ne, nemyslím to ve zlém, ale… malé děti to dělají hodně. Není to tak… jako by se o ně vždy starali jejich rodiče.“
„Neznám své rodiče.“
„Ach, to je pravda…“
Děti se při hledání útěchy dotýkaly humanoidních a zvířecích hraček. Ale to nebyla skutečná ochrana před nejistotou a toxickým prostředím. Ve skutečnosti to byly jen náhražky. Samotné dětství bylo náhradou za přístřeší.
——Ona byla… ten typ dítěte, které dělá něco takového?
Jen z její reakce nemohl nic určit.
——Ne, není to spíš jako… by neudržela krok, aniž by něco takového udělala? Právě teď je skutečně… osamělá.
„Ehm… co jsem to chtěl? Pravda, pokud chceš, abych pro tebe udělal ještě nějaké další… jiné… věci, řekni si. Gilbert mi tě svěřil. Pokud tě něco trápí, pokusím se tu věc vyřešit, jak budu moct. Říkám docela zmatené věci, co. Když ses probudila, byl jsem… trochu… šokovaný a nakonec jsem mluvil až moc.“
Violet odpověděla úsečně: „Moc vám děkuji.“
Hodgins, který byl mistrem v udržování pokerové tváře, se usmíval, ale pod svou usměvavou fasádou skrýval úplně jiný pocit.
——Chápu, takže takhle to bylo?
Neměl mnoho příležitostí poznat Violet – pouze během několika dní následujících po děsivé podívané na cvičišti, ve které viděl Gilberta poprvé po dlouhé době po jeho povýšení, a noc před poslední bitvou. Jakmile řekl, že bitva skončila, mnohokrát ji navštívil. Violet neměla rodiče ani sourozence. Neměla ani přátele. Hodgins byl vždy jejím jediným návštěvníkem.
——I když vím, jak mocná je a kolik jich dokáže zabít…
Možná by ji měl degradovat jako zbraň a skoncovat s takovým šílenstvím.
——Aha, to je…
Už jen z toho, že s ní normálně mluvil a sledoval její pohyby, pochopil.
——To není dobré. Tohle… myslím… Gilberte, ty…
„Majore Hodginsi?“
——Není ona… pouze mladá dívka?
Hodgins měl pocit, jako by mu někde v srdci vydlabala lžící slabinu. Zapomněl na to, jak bývala v bitvě tak démonická. Přivřel nad tím oči. S největší pravděpodobností to také udělal kdokoli z armády Leidenschaftlichu, kdo ji spatřil.
„Pokud tohle… zůstane v mé péči, nerozbije se?“
Violet byla jen dítě, které nedělalo nic, když nebojovalo. Nebyla registrována jako osoba a byla vychována bez znalosti života mimo bojiště. Byla krásnou zbraní, zbožím, přínosem. Vojačka, které bylo dovoleno žít výměnou za její bojové schopnosti, nepotřebovala zbytečné znalosti.
Člověk by si nikdy nepomyslel, že sledovat ji v boji vyvolá tolik strachu, že se s ní lidé neodvážili mluvit. Její dospělý vzhled způsobil, že se muži cítili spíše vzrušeně než otcovsky. Jako s dítětem se s ní vůbec nezacházelo.
——Přesto to, co mám teď před očima, je…
„Můžeš dělat, co chceš. Už je tvůj.“
„Dobře.“
To, co leželo Hodginsovi před očima, byla dívka, ze které Gilbert Bougainvillea udělal ‚osobu‘. Ten, kdo ji naučil slova a způsoby, byl sám Gilbert. Udělat to, když vedl armádní jednotky za války – muselo být strašně těžké. Hodgins věděl o Violetiných počátcích.
„Majore Hodginsi, děje se něco?“
„Ne, nic. Máš… ještě něco?“
Při odnášení tašek byl Hodgins ponořen do pocitu, že celé jeho tělo hnije. Pokusil se vzpomenout si, jak se na Violet dosud díval.
——Tenkrát jsem… vsadil na tebe.
Už si nepamatoval, co si koupil za značku cigaret. Gilbert tvrdošíjně odmítal přijmout svůj vlastní podíl na věci.
——Myslel jsem si, že bys armádě jistě posloužila.
Přesně jak si představoval, Violet odvedla vynikající práci. Během finální bitvy úspěšně způsobila rozruch, který byl klíčem jeho strategie. To byla jen část většího úspěchu, ale nevěděl o jiných vojácích, kteří by mohli říct, že by v takové situaci dokázali totéž. Kdyby nebojovala, počet obětí mezi jejich spojenci by byl ještě větší. A naopak, bylo mnoho těch, kteří bez ní smrti unikli. Byla tímhle druhem existence.
——Myslel jsem… že bychom tě mohli použít.
Dívka, která přežila tím, že na těchto cvičištích zabíjela muže jednoho po druhém, slíbila věrnost pouze Gilbertovi. Část Hodginse věřila, že jelikož je zrůda, je na tom lépe jako chladnokrevná zabijácká panenka, která nedokáže zakrýt svou brutální povahu.
——Ani náhodou…
Dívka, která dostala jméno Violet, vykukovala přes závěsy s neústupným očekáváním. Její postava byla podobná postavě kuřátka, které hledá svoji slepičí matku.
——… tohle… nebyl ten případ.
„Violetko, omlouvám se.“
„Co je důvodem?“
„Dárky, které mám, nejsou moc dobré. Příště připravím spoustu věcí, které tě překvapí. Dříve jsi hodně cestovala, takže jsi nechodila nakupovat do města, že?“
„Pouze jednou.“
„Je to tak? Příště se budu víc snažit. Zvednu ti náladu. I když se ti nelíbí a není dobrý, bylo by skvělé, kdybys ho nemusela vyhodit.“
„Moc tomu nerozumím, ale neudělám to.“
„Fajn, děkuji.“
Poté, i když rozhovor nepokračoval, Hodgins zůstal s Violet až do západu slunce. Sotva si mohli povídat, protože Violet neustále usínala a probouzela se, protože nebyla schopná zůstat příliš dlouho při vědomí.
Večer se ozval zvonek, který oznamoval konec návštěv v nemocnici. Spolu s tím začaly sestry vyzývat návštěvníky, kteří zůstali v každém pokoji, aby se rozešli. Hodgins se nemohl okamžitě pohnout.
„Majore Hodginsi, návštěvní doba skončila.“
„Hm.“
„Nevadí vám nejít domů?“
Zpočátku jejich rozhovor nepokračoval a on chtěl spěchat domů, ale teď moc chtěl být po jejím boku. Nechat ji v tomhle stavu samotnou zabolelo jeho svědomí. Když si tímhle probodl vlastní srdce, na takovou bolest už bylo příliš pozdě, a tak ji cítil ještě víc.
„Sestra na mě zírá. Hádám, že budu muset jít domů… ach, když už o tom mluvíme, zapomněl jsem říct tohle: už nejsem major. Odešel jsem z armády.“
„Vážně?“
„Hm.“
„Co dělají vojáci, když odejdou z armády?“
„Můžeme dělat cokoliv. Život nemá jen jednu cestu. V mém případě jsem podnikatel, který se snaží otevřít svůj vlastní podnik. Budu ředitelem agentury. Příště ti o tom povím.“
„Dobrá, maj… Hodginsi…“ Vůbec nevěděla, jak by mu měla říkat.
Hodgins se zachichotal. „Můžeš mi říkat ‚ředitel Hodgins‘. Zatím nemám žádné zaměstnance, takže takhle na mě nikdo nemluví a nemůžu přimět nikoho, aby mi tak říkal.“
„Řediteli Hodginsi*.“
„Nezní to špatně. Když Violetka řekla ‚ředitel‘, přeběhl mi mráz po zádech.“
„Je vám zima?“
„Hmm… až přijdu příště, vysvětlím ti vtipy.“
Přestože bylo léto, Hodgins vytáhl Violet přikrývku do úrovně ramen, aby jí v noci nebyla zima, a znovu jí položil psího plyšáka k obličeji. Zírala přímo na něj. Na rozdíl od prvního okamžiku, kdy to udělala, to Hodgins neunesl a odvrátil pohled. Nasměroval ho k oknu. Krajina, která byla vidět z pokoje, byla obarvena oranžovými odstíny západu slunce.
Prolínání hranic dne a noci byla scéna, nad kterou se člověk nakonec vždy zamyslel, bez ohledu na to, kde byl, kolik bylo hodin nebo co dělal. Mraky na obloze, moře, země, město, lidé; všechno zalila šílená rudá záře. I když ti, kterým se dostalo takové milosti, si ve skutečnosti nebyli rovni, v tu chvíli byli všichni stejným dílem přikryti a postupně je objímala noc.
Když Hodgins poznamenal: „Hezké, co?“ Violet odpověděla: „Je to krásné.“
„Takže,“ řekl Hodgins, když vstal ze židle.
„Sbohem.“
„Tohle není ‚sbohem‘. Přijdu znovu.“
——I když… o mě možná nemáš žádný zájem.
Violet oponovala jeho očekávání a bezvýrazně zašeptala: „Uvidíme se…“
Zaměnila „sbohem“ za „uvidíme se“.
„Jo, uvidíme se, Violetko.“
Po krátkém tichu, jako by byla hluboce zamyšlená, Violet trochu přikývla.
Hmyz naříkal, aby dal světu vědět o svém krátkém životě.
Nemocnice Leidenschaftlichské armády byla obklopena lesem se svěží zelení. Cesta upravená pro průjezd invalidních vozíků tlačenými dobrovolnými vojáky, se nedávno začala měnit v místo odpočinku pacientů. Po její straně byly rozesety dřevěné stoly a židle a nebylo neobvyklé vidět, jak na ně v poledne rozdává nemocniční personál jídlo. Uprostřed byli muž a dívka.
„Violetko, nejsi unavená?“
Oba seděli na židlích ze dřeva vedle sebe. Od začátku léta, kdy se shledali, uběhla nějaká doba a nejlepší chvíle pobytu na slunci strávili tiše. Byl větrný, osvěžující a pohodový letní den.
„Řediteli Hodginsi, nemám žádné problémy. Co takhle deset dalších procházek?“
Violet měla na sobě volné bavlněné šaty. Ačkoli to bylo jednoduché a prosté oblečení, její smaragdová brož se jí leskla na hrudi. Občas se na ni podívala, aby si potvrdila její existenci. Hodgins ji sledoval a usmál se, aniž by na to upozornil.
„To nepůjde. Doktor ti řekl, abys šla jednu a vrátila se, že? Taky mě znervózňuje, když tě takhle vidím… budu tě tlačit na zpáteční cestě.“
„Ale…“
„Ne.“
„Ale…“
„Nemůžeš. Hned poznám, když se vnucuješ.“
„Dobře…“
„Teď ti otřeme ten pot, jinak se nastydneš.“ Hodgins vytáhl kapesník.
Violet se toho chytila a zabránila mu pořádně otřít její čelo.
„Nemůžu to být já, kdo to utře?“
„To nemůžete. Jinak bych nemohla cvičit.“
„Ale no tak, rozcucháš si vlasy.“
„Nemůžete to udělat. Ten, kdo řekl, že bych se měla v první řadě naučit pohybovat těmito pažemi, jste byl vy, majore… řediteli Hodginsi. Opravdu… v tomto stavu bych Majorovi nebyla k ničemu. Právě naopak, byla bych přítěží.“
Na to Hodgins nedal najevo žádný hořký úsměv nebo utrápený výraz.
Od té doby, co se vojačka Violet probudila, se počet návštěv, které jí věnoval, rovnal dvěma měsícům. Pokaždé, když se viděli, vždy se ho jako první ptala, zda ji Gilbert Bougainvillea navštíví. Poslední zmíněné se až dosud neuskutečnilo. Hodgins s tím nemohl nic udělat, ale nedokázal zvládnout Violetin smutný obličej, kdykoli musel říct: „Dneska nepřijde“. Proto ji přesvědčil: „Zatímco tu Gilbert není, to, co bys neměla dělat, není naříkat nad jeho nepřítomností, ale dělat, co dokážeš. Jinými slovy odpočívat a směřovat k zotavení. Umět používat své paže s hrdostí, až ho potkáš, je tvým posláním.“
To mělo na Violet hluboký vliv.
„Určitě zvládnu používání těchto paží ještě lépe než těch původních. Protetika Estark Inc. je specializovaná na boj… pokud jim mé schopnosti dosáhnou, měla bych být schopna stát se ještě užitečnější existencí.“
Byla typem člověka, který zářil jasněji, když měl úkoly nebo rozkazy, které mohl následovat. Byla to její přední vlastnost.
„Ne, to není pravda. Už jen tím, že existují, jsou dívky stejně chvályhodné a úžasné jako zázračné průzračné vody, které vytékají z pramenů na vrcholcích hor. Muži jsou špinaví.“
„Nerozumím tomu příkladu, ale myslím si, že i když nejsem schopna přijímat Majorovy rozkazy, měla bych trénovat.“
„Dobře…“
Byl to poněkud zvláštní rozhovor, ale nálada nebyla ponurá. Naopak: ti dva, kteří byli nepříjemnou kombinací, se nečekaně sblížili. A to v ohledu na Hodginsovy vztahy nemuselo být tak zvláštní. On a Gilbert byli nejlepší přátelé, ale Gilbert mu odpovídal v podstatě vyrovnaným způsobem. Mezitím měl Hodgins tu záludnou vlastnost, že nabízel svou lásku ženám, ale rád se potuloval mezi krásnými lidmi bez ohledu na to, zda jsou muži nebo ženy.
„Je to složitý životní styl, co, Violetko.“ Hodgins pronesl poznámku, která byla také údajně namířená proti němu, jako by mluvil pouze neosobně.
Violet opakovaně sbírala kapesník poté, co si ho nechala spadnout do klína, a nakonec se jí podařilo setřít pot. Byla schopna překonat svůj předchozí stav, kdy nebyla schopna vůbec používat ruce, ale ještě nedostala povolení dělat všechno sama.
„Dobrá práce.“ Poté, co jí konečky prstů upravil její rozcuchanou ofinu, posadil Hodgins Violet na její invalidní vozík.
„Už odjíždíme?“
„To proto, že se začal ochlazovat vítr.“
„Už se nebudu potit.“
„Pokud můžeš, chci, abys mě naučila tuhle techniku. Bez ohledu na to, co říkáš, nikdo to neumí. Vraťme se do tvého pokoje.“
——Právě proto, že je to dítě, které se hodně nutí, ji nechci nechat dělat příliš mnoho terapeutického cvičení.
Pomyslel si Hodgins, zatímco poklidně tlačil invalidní vozík.
Jako vždy byly Violetiny reakce nezaujaté, ale když sklopila oči, vypadala poněkud sklesle. Byl to jen Hodginsův vlastní předpoklad – nicméně tak se na něj dívala.
——I tak není dobré jí brát to, co dělá. Neexistuje lepší tréninková metoda?
Ti dva, kteří si zvykli na ticho, se vrátili do jejího pokoje. Nebyl velký, ale byl tak akorát na to, aby se vyhnuli cizincům. Vojačka s umělými horními končetinami, kterou skutečně znali jen ti, kterým byla blízká, byla častým terčem hrubosti a nezdvořilých pohledů.
V důsledku toho, že byla přemístěna do soukromého pokoje, jí Hodgins mohl přinést mnoho dárků. Když vstoupili dovnitř, zavanula k nim vůně čerstvých květinových aranžmá a dvojici uvítalo několik plyšáků. Oblečení a boty, které ještě nenosila, ležely v nahromaděných krabicích obalených stuhami. Byl to velmi žensky vypadající pokoj. Uvnitř se Violetina výjimečná postava, když seděla na posteli, podobala postavě panenky.
„Violetko, něco pro tebe mám.“
„Dostala jsem dost. Není nic, co bych mohla dát na oplátku. Budu muset odmítnout.“ Violet zavrtěla hlavou a otočila se na stranu, čímž dala najevo předvídatelné odmítnutí vůči Hodginsovi, který při každé návštěvě něco přinesl, jako to dělá zbožňující dědeček pro svou vnučku.
„Ne, není to nic moc drahého. Vlastně je to sešit z druhé ruky. Také plnicí pero. Právě jsem vyměnil inkoust, takže si nemyslím, že brzy dojde.“ Hodgins položil předměty na stůl nainstalovaný v místnosti – poznámkový blok v pevné vazbě připomínající knihu a zlaté plnicí pero.
Když byla pobídnuta, Violet se posadila před stůl a byla vyzvána, aby je zvedla. Použil pouze několik listů poznámkového bloku. Hodgins je vytrhl a odhodil.
„Udělejme z toho… cvičení pro tvé ruce. Piš písmena. Pokud se nemýlím, dokázala jsi napsat své jméno, že?“
„Ano… ale neumím psát… jiná slova.“
„Není to náhoda? Právě proto, že život v nemocnici je nudný, bylo tvým osudem naučit se to v době, jako je tahle. Je lepší mít cíl. Kolik by ses toho chtěla naučit?“
„Dopisy,“ řekla Violet, jako by zakašlala. „Chci umět psát dopisy.“ Její hlas obsahoval naléhavost.
Hodginsovy oči a ústa byly zmatením dokořán. Byla to pro něj skvělá nabídka. Vlastně hodlal celou záležitost vzít stejným směrem, který mu vyhovoval.
„Proč… tě to napadlo? Violetko, je vzácné, že máš něco, co bys chtěla dělat. Kromě tréninku…“
„Dopisy mohou sdělit slova těm, kteří jsou daleko. Nejsou zde žádná komunikační zařízení. Nicméně, kdybych napsala dopis… a dostala odpověď, i když bych nepoužila svůj hlas, bylo by to stejné jako mluvit. Major na to možná nemá čas. Přesto já… skutečnost, že já, jeho nástroj, jsem tady… pro Majora…“
I když nedomluvila, rozuměl.
„Majorovi…“
Violet nechtěla být zapomenuta. Chtěla Gilbertu Bougainvilleovi připomenout její existenci jako nástroje, který tu byl kvůli němu.
„Chtěla jsi mu sdělit svoje myšlenky.“
„Ano… Ne… Ne, s největší pravděpodobností… Ano.“ Dostal neurčitou odpověď.
Nebyla schopna správně vyjádřit své pocity. Hodgins to dobře věděl. Pokaždé, když otevřel dveře do jejího pokoje, byl svědkem toho, jak Violetino očekávání zmizelo.
——Aha, to není dobré. Takové věci opravdu nejsou dobré.
Hodgins si jednou rukou přitiskl víčka a vydechl.
„Řediteli Hodginsi?“
„Hm, promiň, počkej chvíli. Hned se ti budu věnovat.“ Máchl druhou rukou a otočil se jinam. Vnitřek koutků jeho očí byl horký. Bolelo ho na hrudi. Kousl se do rtu a snažil se nějak zrušit bolest v srdci, ale marně.
——Zajímalo by mě, jestli stárnu.
Když se ho dotkla ‚humánní‘ tvář, kterou mu neúmyslně ukázal automatický vraždící stroj, z nějakého důvodu se mu chtělo brečet.
——Jsem tak smutný, že je to mučivé.
Zvuk jeho popotahování se dostal k Violetiným uším. Ramena jednou polekaně ucukla, stejně jako by to udělalo malé zvíře, když vycítilo nebezpečí. Byl to jen Hodginsův osobní dojem, ale vyzařovala z ní aura nevědomosti, jak se vypořádat s okolnostmi.
„Počkej ještě třicet vteřin…“
Violet pozorovala okolí. Její modré oči pečlivě hledaly v místnosti něco údajně důležitého v takové situaci. Z nočního stolku vzala kapesník a z postele plyšové černé kočky. Jelikož její sevření ruky nevydrželo, než došla k Hodginsovi, spadly na podlahu. Ve chvíli, kdy si přidřepla, aby je zvedla, už byl Hodgins zpátky v normálu. Také se přikrčil, aby jí pomohl.
„Nepokoušela ses mě náhodou utěšit?“
Jeho bolestně sevřené srdce se rozpadlo nad její neohrabanou jemností. Hluboko v jeho hrudi kvetla forma náklonnosti na rozdíl od romantické lásky.
„Řediteli Hodginsi, už jste mi řekl, že ve svém raném dětství jste se mazlil s plyšovou hračkou, která se podobala této černé kočce, abyste oklamal svou vlastní osamělost, když jste plakal, kdykoli se o vás rodiče nestarali…“
Tento pocit však v další vteřině zmizel.
„Už jsem ti o tom řekl?“
„Jednou jste sem přišel opilý na zpáteční cestě z obchodního jednání a skoro dvě hodiny jste mluvil o polovině svého života.“
Teď se Hodginsovi chtělo plakat z jiného důvodu.
„Violetko, pokud se příště objevím opilý, nevadí, když moje slova nebudeš brát vážně. Můžeš mě i udeřit. Opravdu… Alkoholu se budu vyhýbat. Od teď budu pít čaj. Budu žít z čaje. Ach, jak trapné… co jsem potom řekl?“
„Že se jmenujete Claudia… protože vaši rodiče věřili, že se narodíte jako dívka a byli připraveni vás jako takovou přijmout, ale nakonec jste to jméno získal tak či tak a bylo těžké s tím žít.“
„Dobře, vraťme se k psaní dopisů, Violetko.“
Claudia Hodgins byl na hranici svých možností v mnoha ohledech.
Nový experiment dvojice začal tím, že Violet dokázala držet plnicí pero. Jen po napsaní jediného znaku se její pero odkutálelo a ona ho chytila zpět. Její postava, když se ho snažila chytit, kdykoli spadlo na podlahu, způsobila, že Hodginsovo srdce se znovu zahalilo do smutku.
„Můžeš na to jít pomalu.“
Pro Hodginse, který navštěvoval pouze armádní vojenskou akademii, bylo hrát roli učitele docela drsné. Totéž platilo pro Violet. Přestože uměla demontovat zbraně, neuměla psát. Nešikovný učitel a student neměli jinou možnost, než se vzájemně doplňovat svou neschopností. Na její současné úrovni považoval její schopnost psát dopisy za úžasnou budoucnost.
„Chci umět napsat… Jméno majora Gilberta.“
Spolu s jejím dalším psaním se scenérie za oknem postupně vytrácela.
Spadané javorové listy vytvořily nad zemí barevný koberec. Zdálo se, že hlavní vchod armádní nemocnice Leidenschaftlichu ho nestačila včas odklidit. Horská cesta k uvedené nemocnici byla zabarvena vzdychající krásou přírody. Svět byl kompletně zbarven do podzimních barev.
*
Před tímto hlavním vchodem na někoho čekala mladá žena s taškou a kufrem na kolečkách ležícími na zemi. Možná proto, že měla příliš mnoho zavazadel, hlavy jejích plyšových hraček trčely z tašky. Postavila se a zírala do prostoru neurčitým směrem. Byla to dost krásná dívka, aby se mohla stát obrazem. Na sobě měla jednoduchý kabát barvy vistárie a černý pletený svetr s velkým výstřihem. Její fialová sukně hlučně zašustila pokaždé, když zavál vítr.
Zlaté vlasy dívčího vojáka Violet byly poměrně dlouhé. Prodloužil je počet dní, které strávila v nemocnici. Když si všimla malého vozu přijíždějícího z horské stezky, vzala svá zavazadla vrzajícíma protetickýma rukama. Bez problémů je oběma rukama zvedla a zamířila k místu, kde vůz zastavil. Podobně se k ní vydal muž.
„Promiň. Promiň. V práci se toho stalo hodně, takže jsem nakonec přijel pozdě.“ I když byl podzim, kdy chladný vánek dokázal způsobit mráz běhající po zádech, Hodginse při běhu polil pot a ukázal překvapený úsměv, když viděl Violet v obyčejném dívčím oblečení, skoro jako by ji nepoznal. „Violetko, vypadáš roztomile. Moje volba byla úžasná! Mám tolik talentu, že je to problematické… možná jsem měl jít do módního průmyslu. A co ta brož?“
„Mám ji. Myslela jsem, že se během jízdy ztratí…“
„Tak brzy ti nespadne. Měla by sis ji nasadit. Půjč mi to.“ Hodgins přiložil smaragdovou brož pevně na Violetinu hruď.
Violet nejevila žádné známky opatrnosti, i když vzdálenost mezi nimi byla malá.
„Hotovo. Sluší ti to, Violetko.“
I když ji poplácal po hlavě, zůstala poslušná a neodstrčila jeho ruku. Zdálo se, že přijala Hodginse, který se o ni dlouhou dobu staral.
„Majore Hodginsi.“
„‚Řediteli‘.“
„Řediteli Hodginsi, kam mám jít teď, když jsem byla propuštěna? Jaký bude můj další úkol? Major neodpověděl na mé dopisy. Už jsem jich poslala několik.“ Violet vzala Hodginse za ruku a vstoupila do automobilu.
„Od této chvíle se staneš pěstounkou jisté šlechtické rodiny. Jejich syn zemřel během velké války, víš. Hledali kandidáta na adopci. Jejich domácnost je spřízněna s Gilbertovou. Budeš tam vychována v mladou dámu.“
Po potvrzení, že cestující vstoupili do vozu, se taxikář rozjel. Jednou se vůz výrazně zhoupl. Violet zůstala ztuhlá s vážným pohledem. Ani v nejmenším ji zakolísání nezaskočilo.
„Je toto učení nezbytné pro boj?“
Právě když si myslela, že se konečně vrátí na místo, kde by mohla využít své schopnosti, byla informována o pobuřující skutečnosti. Její reakce byla umírněná.
Hodgins se ohnul v pase a díval se přímo do Violetiných očí. „Válka skončila, takže už tě jako vojáka nepotřebují. Proto se naučíš, co je nezbytné k tomu, abys vedla život, který není životem bojovníka.“
„Já nerozumím…“
Hodgins přikývl na odpověď, kterou už předvídal. „Hm. Je to docela složitý problém a já ti také vnucuju své vlastní hodnoty.“
„’Složitý… problém‘. Dokonce i pro… vás, řediteli Hodginsi? Není to snadné?“
„Violetko, proč jsi zabíjela lidi?“
„Měla jsem tu schopnost a bylo to potřeba. Jen tohle.”
„Chápu. Abys přežila, aby ses ochránila, zabíjela jsi… jistě, dělala jsi to ještě před setkáním s Gilbertem, protože tě k tomu někdo přiměl. Bylo to jako úkol zbavit se překážek… nejsou v tom žádné emoce.“
——A to způsobilo, že jsi jako člověk selhala.
„Ach, opravdu složité. Hm, řekněme například, že mě napadl násilník. Zabila jsi toho zločince, abys mě zachránila. Bylo by lepší, kdybys jednala, aniž bys to udělala, ale zabila jsi ho. Je v tom morální důvod. Téměř jistě bys nebyla odsouzená za zločin. Vlastně bys byla hrdina.“
„Co je to ‚morální důvod‘?“
„Něco důležitého, v co lidé věří, že by měli v životě dodržovat. Pokud to nedodržíš, ve světě lidí tě chytí vojenská policie. Dokážeš pochopit, když ti to vysvětluju z tohohle úhlu?“
„Ano.“
„Tak další příklad. Vlastně jsem chtěl být zabit tím násilníkem. Dal jsem mu peníze a požádal ho, aby mě zavraždil. Chtěl jsem zemřít. Probrali jsme naše pro a proti a uzavřeli dohodu. Špatně jsi to pochopila, zapletla jsi se a skončila tak, že jsi popravila osobu, která jen hrála roli násilníka, a šla mě zabít, protože jsem ho požádal. Myslíš si, že jde o vraždu s morálním důvodem?“
Mlčení.
„Vidíš, je to docela složité, že? Pravděpodobně neexistuje správná odpověď. V legislativě vytvořené lidmi by se pravděpodobně vyzkoušelo obojí, ale správná odpověď asi neexistuje. Zapomeň teď na chvíli na ten příklad.“
Violet si zamyšleně opřela své strnulé a mechanické ruce o tváře. V tuto chvíli ji Hodgins konfrontoval s tím, co považovala za nemilosrdná slova. Přesto to byl problém, na který by dříve nebo později narazila.
Existovala jedna vojačka. Mnoho jich povraždila. Přestože byly vraždy na popud vyšší moci, stále zabíjela lidi.
Bylo tomu dívčímu vojákovi dovoleno najít štěstí?
„Co mohu jen s jistotou říci, je…“ Hodgins, přestože se obával, že nechtěl být ignorován zmatenou Violet, promluvil: „Nechci tě vidět někoho zabíjet, takže tě nechci pustit někam, kde bys to musela udělat. Tohle je teorie zcela řízená emocemi, ale… myslím, že je to nejblíž k řešení.“
Téměř opovrhoval Gilbertem Bougainvilleou, že ho zatížil takovou rolí.
„Vraždy zvyšují počet smutných lidí. Proto nechci, abys v tom pokračovala. Chci se vyhnout… věcem, které by mohly být smutné. Necítím to vůči celému světu. Hledám to jen… pro ty, kterých si vážím. Gilbert byl stejný… proto říkám ‚ne‘. Tlačíme na tebe naše ideály. Morální věci s vysoce egoistickým myšlením zabíjet nebo nezabíjet. Svět se takový stává. Každý… je opravdu sobecký. Violetko, jaký byl poslední rozkaz, který jsi od Gilberta dostala?“
Na otázku, Violet zavzpomínala na vrchol katedrály. Gilbert byl celý od krve. Plakala. To byly pravděpodobně první slzy, které prolila.
„Miluji tě.“ Když přemýšlela nad těmito mocnými slovy, srdce jí bušilo jako o závod. Už jen tím, že si je vybavila, její tep zesílí.
„Utéct před armádou a žít svobodně.“
„Rozumím.“
Řešení vyšlo na světlo. Violet musela splnit Gilbertovy rozkazy. Neodmítne je, dokud se nevyskytne přehnané nebezpečí. I tak se zdálo, že má potíže přijmout budoucnost, kde se nevrátí na bojiště.
„Je to něco prospěšného pro armádu? I kdyby to mělo za následek smrt našich spojenců, kdybych nezabíjela?“
„Nepřátelé jsou také lidé. Kromě toho… je to proto, že nevíš, že zabíjení lidí pomalu spaluje tvoje tělo, to mi věř… Violetko.“
Vojačka – spíše bývalá vojačka – sklopila pohled na vlastní tělo. Nic nehořelo. Viděla pouze materiály jejích krásných šatů.
„Nehořím.“
„Hoříš.“
„Nehořím. Tohle je divné.“
„Ano, hoříš. Viděl jsem tě hořet a nechal jsem tě samotnou. Lituji toho.“
Všechno, co Hodgins řekl, bylo abstraktní.
„Od této chvíle se toho hodně naučíš. A pak, určitě, věci, které jsi udělala… věci, o kterých jsem mluvil a nechal tě je udělat samotnou… přijde čas, kdy pochopíš, co tím myslím.“
Podřízený, kterého majitel vlastnil, byla krásná zrůda.
„A pak si poprvé všimneš mnoha popálenin, které máš.“
Zmíněná zrůda byla hrdá na to, že je nejsilnější bojovnicí, a byla stejně nevědomá jako nevinná.
„Uvědomíš si, že ti stále leží oheň u nohou. Uvědomíš si, že jsou lidé, kteří do něj lijí olej. Možná by bylo snazší žít, aniž bys to věděla. Určitě přijdou chvíle, kdy budeš plakat.“
Až do doby, kdy se její víčka na věčnost zavřou, neznala ten pocit, kdy ji pálilo tělo. Existovalo pro ni přesvědčení, ale žádná spása.
„Přesto chci, abys to poznala. Proto se nevrátíš do armády.“
Její ruce se nikdy ničeho nedržely a s největší pravděpodobností bude takhle žít i nadále.
„Violetko, změňme tvůj osud.“
Rozhodně k tomu byla předurčena.
Objevil se však jistý muž, který chytil hořící dívku za ruku a hodil ji do jezera. Přestože nebyl přítomen, nepochybně existoval.
„Lidé, se kterými se nyní setkáš, jsou úředníci z vyšších vojenských sfér a patří do prestižní rodiny, se kterou se ostatní hned tak nestýkají. Od začátku nebylo tvoje jméno zaregistrováno v armádě. Takže začneš nový život od tohoto bodu.“
„Ale pak nebudu po Majorově boku…“
„Tohle je rozkaz od Gilberta, jehož silou se chceš stát. Přál si to. Co jsi pro Gilberta, Violetko?“
„Já jsem… Majorova…“
„Aha, jsme tady. Musíme je pozdravit.“
Vůz se zastavil. Aniž by mohla dělat cokoli jiného, Violet vyskočila ven, vedená Hodginsovou rukou.
Staromódní sídlo s architekturou dost velkolepou na to, aby bylo zaměněno za hrad, se tyčil na konci dlouhé cesty. Z onoho sídla vyšel starší pár. Zatímco ještě nedorazili, Hodgins zašeptal Violet do ucha: „Snaž se nebýt hrubá.“
Violet spěchala, aby se držela své smaragdové brože. Vůz už začínal odjíždět po stejné cestě, kterou přijel. Na této cestě nezahlédla postavu osoby, kterou si přála vidět. Bez ohledu na to, jak moc ho Violet hledala, ji nepřišel navštívit.
„Tohle je hlava rodiny Evergarden a jeho žena. Budou tvými náhradními rodiči. Teď vás seznámím.“
Elegantní, ale jemný starší pár bez váhání vzal Violetiny umělé ruce. Usmáli se na ni, jako by byli nesnesitelně spokojeni.
„Ráda vás poznávám. Já jsem Violet.“
A tak se zrodila Violet Evergarden.
*
Sníh roztál do nočního moře. Vodní hladina byla ještě tmavší než hvězdná obloha, pod kterou lidé spali. Vločky, které pohlcovala jedna po druhé, byly na jihu Leidenschaftlichu vzácným jevem.
Děti se po otevření oken rozběhly vstříc dárku z nebe. Vrátní bohatých sídel se třásli chladem. Námořníkům se ulevilo, že bezpečně dokončili své plavby a vrátili se domů před sněhovou bouří. V takových scénách, které byly jen zřídka vidět, byl příchod zimy silně cítit.
Na jihu Leidenschaftlichu napadl sníh jen párkrát do roka a nikdy se nenakupil. Nikdo by nebyl schopen říct, že bude v tomto roce neustále sněžit podle rozmarného příkazu z nebes. Normálně bývali zvyklí jen na lehké sněžení, přesto toho napadalo tolik, že dospělým mužům sahal po kolena.
Vládní meteorolog oznámil, že se jedná o abnormální počasí, které se děje jednou za století, a jižní část země zastihla dočasná kalamita. Lidé uklouzávali, když vyšli ven, a cesty pro kočáry a automobily zmizely. Ti, kteří neměli doma zásoby, zaplavili obchody s potravinami a restaurace, z nichž se ozývaly výkřiky nadšení a obav. Jakmile logistika přestala fungovat, po městě nikdo nechodil. Bylo zahaleno do ticha, jako by sníh pohltil všechny zvuky.
V tom všem byla postava Hodginse, který postupoval po zasněžené stezce, jak byl zvyklý, přestože byl z jižní země. Pro někoho jako on, jednoho z bývalých majorů Leidenschaftlichské armády, která se střetla se severními zeměmi, se zasněžená krajina překrývala s bojišti.
Pokračoval tiše po osamocené vozovce a brodil se sněhem v těžkých zimních botách. Před sebou, i když slabě, viděl panství Evergarden, které bylo daleko od Leidenu, hlavního města Leidenschaftlichu. S úlevou si vděčně oddechl. Obláček jeho dechu se brzy rozplynul jako kouř ve tmě.
Když konečně dorazil, nejprve ho přivítal komorník rezidence Evergarden. Sídlo nemohlo být považováno za teplé kvůli jeho velikosti, ale Hodgins, který přečkal temnou zasněženou noc, byl dostatečně vděčný, že byl uvnitř místnosti. Během jeho návštěvy strávil pár minut pitím horkého čaje u krbu.
„Konečně jste dorazil, pane Hodginsi. Myslela jsem, že dnes nepřijdete.“ Objevila se před ním starší žena v hedvábné noční košili.
„Paní Tiffany, už je to nějaký čas. Omlouvám se za návštěvu uprostřed noci.“ Hodgins se uctivě uklonil.
„To bych měla říct já. Byl jste na jiném kontinentu, nemám pravdu? Byla to moje chyba, že jsem vás zavolala hned po vašem návratu.“
„Neexistuje způsob, jak bych odmítl žádost dámy. Kde je pan Patrick?“
„Můj manžel mě tu nechal a je uvězněn ve vzdáleném městě. Stále tuto zemi chrání, ale tuhle scenérii už určitě neuvidí, než přijde… Vzhledem k tomu, že jde o tak starého člověka, klidně by si venku mohl hrát se sněhem. Raději se nachladí.“
V Hodginsově mysli se zrodil obrázek mladíka, který vesele staví sněhuláky. „Je úžasné, že je to upřímný člověk, který nezapomíná na svou dětskou nevinnost.“
„Ne, je to jen dítě. I tak je hlavou rodiny Evergardenů… přesto, spíš než o Patrickovi, bychom měli mluvit o Violet. Momentálně jí mám plnou hlavu.“
Tiffany Evergarden začala mluvit s melancholickou tváří. Zdálo se, že se od té doby, co ji vzala k sobě, pokusila předat různé druhy znalostí. Od školní docházky po etiketu, jízdu na koni, zpěv, vaření a tanec. Přesto se jí nic z toho nelíbilo, ani se vzdáleně nevyjadřovala potěšeně, a kdykoli neměla co dělat, zavřela se ve svém pokoji a celý den psala dopisy. Žádný z dopisů, které odeslala, si však nikdy nevysloužil odpověď.
„V domě se s každým celkem seznámila a dokonce před nedávnem masírovala Patrickovi ramena. Plakal radostí… ne, možná to spíš bolelo. Ale i když je nešikovná, věřím, že je to hodné dítě. Naše srdce, která měla pocit, jako by byla probodnuta, když zemřel náš syn, se postupně hojí… Líbí se mi její upřímná nevinnost.“
„Mně také.“
„Ale kdybychom byli uzdraveni, nemělo by smysl ji adoptovat.“ Zdánlivě chladná Tiffany se opřela ve svých šatech. „Vzali jsme ji k sobě poté, co jsme slyšeli vše o její situaci. My jsme ti, kdo by ji měli něčím obdarovat… není to nakonec k ničemu? Pokud neexistuje žádný pokrevní příbuzný…“
„To není pravda.“
Navzdory Hodginsovu tvrzení Tiffany zavrtěla hlavou. „Nemůžeme… nahradit Gilberta.“
„Stejně jako Violet nemůže nahradit vašeho syna. Nikdo nemůže nahradit jiného člověka. Můžeme být jen utěšeni. Od té doby, co ta dívka odešla ať to bylo bůh ví odkud, neměla domov, kam by se mohla vrátit, až doteď. Ani na ni nečekali lidé s teplým jídlem. Ale teď už ano. Tentokrát bude velmi důležitá jakákoli cesta, kterou se rozhodne vydat. Stačí jen tolik. Je to něco velmi cenného. Prosím, neposílejte ji pryč.“
„Poslat ji pryč“…! Nemám takový úmysl. Kdybych měla Violet pustit, raději bych manžela prodala.“
Její pohled neobsahoval žádné lži.
„Paní Tiffany… naše výměna názorů začíná být velmi fascinující, ale prosím, važte si svého manžela.“
„Upřímně řečeno, dcera je mnohem roztomilejší než manžel…“
„Prosím, neničte sny svobodného muže.“
„Pokud máte zájem, mohu vám představit tolik kandidátek, kolik budete chtít.“
Když Tiffany zazářily oči, Hodgins rychle zastavil rozhovor a vydal se do Violetina pokoje, jako by utíkal. Sluhové sídla Evergarden ho nervózně pozorovali z dálky. Odhodlání vstoupit do místnosti se v něm nenahromadilo. Snažil se motivovat.
——Nikdo se nemůže stát něčí náhradou. Není to tak, Hodginsi?
Hodgins ten pocit okusil mnohokrát poté, co se stal Violetiným opatrovníkem. Také se cítil osamělý. Ale zároveň se cítil šťastný.
——Jestli jsem to já, můžu jí dát věci, které Gilbert nemohl a udělat, co nezvládl.
„Dokonce aniž bych se stal jeho náhradníkem…“
Udeřil se do oblasti hrudníku přes košili, jako by něco potvrzoval. Pak si odkašlal a pokusil se ještě jednou zaklepat na dveře.
„Pojďte dovnitř.“
Vzhledem k tomu, že to byla ona, pravděpodobně poznala, kdo jde dovnitř, jen z jeho kroků. Ačkoli její pokoj často navštěvoval, dokonce i Hodgins byl nervózní, když se dlouho v noci vplížil do ložnice mladé ženy. Ale napětí se v další vteřině rozplynulo v jinou emoci.
„Řediteli… Hodginsi. Dlouho jsme se neviděli.”
Violet Evergarden, pojmenovaná po bohyni květin, se za těch pár měsíců, co se neviděli, stala ještě krásnější. Její postava, když měla na sobě negližé, byla čistá a božská. Její zlaté vlasy se prodloužily. Její pohled byl dokonce záhadný. Vyrostla v někoho, kdo odpovídá jménu, které jí dal Gilbert.
„Violetko, co to děláš?“ Přesto to, co Hodginse zaujalo, nebylo tohle. Hlas se mu chvěl. Nechtěl na sebe moc upozornit, ale nedokázal to skrýt.
Violet zírala na Hodginse, když vstoupil do místnosti, zatímco seděla na podlaze mezi hromadou neuspořádaných dopisů. Nebyl to jeden nebo dva, ale desítky listů papíru se tiše vršily jako mrtvoly. Mrtvé myšlenky pouze existující, jako neustále padající sníh.
Neodpověděla mu hned. Mohlo to být tím, že neměla vůli otevřít ústa. „Já jsem… třídila dopisy.“
„Od koho? Vždycky posílám pohledy, ne?“

„Od nikoho… to jsou ty, co jsem napsala a neposlala. Už neposílám dopisy. Chápu… že nebude žádná odpověď. Jednoduše se přistihnu, že píšu dopisy, kdykoli nemám nic jiného na práci, to je vše. Nemá to žádný význam. Tohle jsou pouhé rozmary, které jsem psala v různých dnech. Přemýšlela jsem, jestli se jich mám zbavit.“
Dopisy bez určení byly skutečně mrtvoly. A Violet, která jim dala život, postrádala ve svých očích jiskru života. Je možné, že v dobách, které strávila na bitevním poli, byla živější.
„Violetko…“
Hodgins se posadil mezi horu dopisů a prázdný prostor. Nastavil se tak, aby jí čelil přímo. Když se díval do Violetiných prázdných očí, měl chuť jim uniknout. Hodgins se však ukáznil s připomínkou, že to byl výsledek neustálého vyhýbání se jí.
„Major se… už ke mně nevrátí, že?“
„Ne… nevrátí.“
„Ztratila jsem hodnotu jako voják… protože mi zmizely ruce?“
„To není ono.“
„Pořád můžu bojovat. Mohu být silnější.“
„Náš boj je již u konce, Violetko.“
„Mohu být užitečná kromě zbraně?“
„Už nejsi… něčí nástroj.“
„Pokud tedy Majora obtěžuje moje existence sama o sobě, mohl byste mu prosím říct, aby mi přikázal zmizet? Půjdu kamkoli. Jestli já… pokud zůstanu taková, jaká jsem, nebudu k ničemu…“
Hodgins zoufale zastavil své tlačící se slzy. „Neříkej… něco takového… co by bylo se mnou a Evergardenovými?!“
„To je… přesně… proč… To je… proč… nevím… co bych… měla dělat.“ Violet měla také vlhké oči a prosila Hodginse: „Jestli já… Pokud jsem nepotřebná… jako nástroj… měla bych být odhozena… já… jsem… já… nemohou… si mě… takhle… někým… Prosím. Vyhoďte mě. Odhoďte mě někam.“
„Ty nejsi věc. Myslím na tebe jako na svou vlastní dceru. Podívej, omlouvám se. Poslouchej.“
„Nevím co dělat.“
„Violetko, omlouvám se… Opravdu se omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Vezměte mě zpátky tam… kde je Major. Prosím.“
„Už to tak je. Omlouvám se. Opravdu se omlouvám.“ Hodgins si strčil ruku do košile a ukázal Violet předmět, který se stříbrně leskl.
Nebyl to obyčejný náhrdelník, ale identifikační známka – tolik potřebný prostředek k identifikaci těch, kteří zemřeli na bojištích. Vojáci sice potupně vtipkovali o tom, že jsou podobné psím známkám, ale s nošením žádné problémy neměli. Ale to byl úplně jiný příběh, když někdo nesl to, co nebylo jeho. Obsahovala jména a pohlaví vojáků a používala se k potvrzení identity mrtvých těl, kdykoli byla poškozena k nepoznání, když byli zabiti ve válce. Mnozí si nechali na památku známky svých zesnulých kamarádů.
Na vyleštěné identifikační známce bylo vyryto jméno osoby, za kterou se vážně pachtila. Violet se naučila psát. Zběsile procvičovala Gilbertovo jméno. Dalo se to číst jen jedním způsobem.
„Gilbert je mrtvý.“
„Violet, miluji tě. Prosím žij.“
Z Violetiných očí vytryskly velké slzy.
Skončilo léto, přivítalo podzim, zima zůstala pozadu a nastalo jaro. To se v Leidenschaftlichu nazývalo ‚bílá sezóna‘. Stromy vysázené po ulicích hlavního města Leidenu na jaře praskaly ve švech bílými květy a okvětní lístky vytvořily scénu podobnou padajícímu sněhu. Během takového období, bez ohledu na to, kam člověk šel, květy tančily na obloze. Byla to pozoruhodná sezónní vlastnost, kdy člověk mohl být svědkem něčeho, co bylo vidět jen na krátkou chvíli.
*
Nový rok; skvělé období na to něco začít.
Ve městě Leiden byla založena poštovní společnost, která byla právě dostavena. Její vývěsní štít měl nápis „Poštovní společnost C.H.“*. Ještě nebylo otevřeno, ale ředitel se na tuto příležitost připravoval. Na stole jeho kanceláře, který byl stále nevkusně prázdný, nebylo nic než telefon.
„Opravdu ti to nevadí?“ ačkoli byl výhled z otevřeného balkonu ohromující, ředitel poštovní společnosti Claudia Hodgins přimhouřil oči, jako by na něco zíral.
Možná, že jeho slova šuměla na druhé straně linky, protože ten druhý si přehnaně povzdechl.
„To, co děláš, není špatné. Souhlasím s přerušením styků s armádou. Pokud je to kvůli tomu, pomůžu ti. Nejdřív jsem se zdráhal, ale teď už ne. Opravdu… chci to dítě chránit. Když jsem byl s ní, začal jsem se takhle cítit. Ano. Ano, je to pravda. Chci… ji opatrovat. Ale, víš, Gilberte…“ Hodgins si omotal kolem prstu psí známku, kterou dostal od Gilberta, aby mohl lhát a použil ji jako memento, a přehodil ji nehty. „Tady je moje předpověď: budeš toho litovat.“ Důkaz života, který si přehazovali, dokud ho nenasměrují. „Jste pěstoun a jeho dcera? Nadřízený a jeho podřízený? Říkáš, že kvůli ní hraješ roli strážce, aniž bys byl nablízku, ale to je pro tebe jen záminka, aby ses příliš nezapletl s Violetkou, co? Pokud je to jen z lásky, měl bys ji chránit po jejím boku. Svěřil jsi mi dítě, které nedělalo nic jiného, než že se za tebou honilo, a… a… opravdu si myslíš, že bude takhle šťastná?“ Psí známka, kterou Hodgins znovu pevně uchopil do rukou, byla studená. „Okolnosti se, zlepšily, no. Můžeme pokračovat bez dalšího válčení. Ale nemyslím si, že Violetka je teď šťastná. Víš, i kdyby zůstala vojákem… i kdyby zůstala jako nástroj armády, byla ráda, že je po tvém boku! Byla šťastná! Žila pronásledováním tvé osoby a stále to dělá, i když jsem jí řekl, že jsi mrtvý. Chápeš, ne? Je to ten typ dívky! Pokud to tak bude pokračovat, bude taková po zbytek svého života. Čekat, čekat, čekat a čekat na pána, který nepřijde…“
Dívka, která navždy čekala pouze na muže, o kterém jí řekli, že je mrtvý. Její tvář, její osamělé modré oči zablikaly v Hodginsově mysli a vybledly.
„Takhle je to hrozný chudák! Gilberte… neignoruj vůli toho dítěte! Je velkou chybou myslet si, že ji chráníš tím, že se takhle distancuješ. Vyložím ti budoucnost. Myslíš si, že se budete mít dobře daleko od sebe, protože jste mladí, silní a zdraví, co? Myslíš si, že se budete chránit, dokud nakonec nezemřete, co? Předstíráš, že jsi v klidu, hm? Ty velký idiote! Lidé umírají z ničeho nic. Nepřeceňuj ostatní ani sebe. I já můžu zítra náhle zemřít. Nikdo nemůže předpovědět příčinu své vlastní smrti. Nikdo není opravdu v pohodě. Gilberte, až ten čas pro tebe nebo pro Violetku nadejde, určitě toho budeš litovat a brečet. Protože jsem to řekl. Pokud někde skončíš s kvílením, není jisté, že tě utěším. I když jsem tvůj přítel, jsem teď také náhradním rodičem malé Violet. Křič, jak chceš, a proklínej se. Poslouchej, už mi nevolej, dokud si to nerozmyslíš! Jsi zatracený pitomec…!“ Po výkřiku Hodgins prudce praštil sluchátkem.
Protože jeho vztek nepolevoval, sundal psí známku a odhodil ji. Stříbrný předmět, který nahradil muže, kterého chtěl udeřit, cinkl o podlahu a nešťastně na ní ležel.
„Hloupý parchant…“
Čím více se Hodgins o Violet dozvěděl, tím více mu na hrudi zuhelnatěla úzkost z její existence. A pocit viny z toho, že se podílel na samotném důvodu jejího smutku, ho mučil.
„Hloupý parchant…“
Podobně se zmíněná úzkost vztahovala i na Gilberta.
Hodgins si povzdechl, když se podíval na psí známku, kterou odhodil během svého emočního záchvatu, a poklekl, aby ji sebral. Bylo na ni napsáno jméno „Gilbert Bougainvillea“. Tak se jmenoval muž, který se narodil v přísné rodině a neustále odpovídal očekáváním. Specializoval se na masakrování sám sebe pro dobro ostatních, a přestože Hodgins netušil, kolik lidí zavraždil, jeho ruce byly s největší pravděpodobností obarveny jeho vlastní krví.
Mezi zástupy mrtvol, které po sobě zanechával neustálým zabíjením, se Gilbert setkal s Violet.
Byl to muž, který nikdy neměl nic, co by chtěl dělat nebo o čem by mohl mluvit tak, jako udělal Hodgins se svými sny. Šel tiše, klidně a obratně svou dlouhou a úzkou vytyčenou cestou. Poté, co Gilbert došel k tomuto bodu, poprvé sešel ze zmíněné cesty.
Dostat Violet z armády nebylo tak snadné, jako vyjádření slovy. Ani osobní vazby a zásluhy, které nashromáždil, by mu nestačily. Pokud měla situace pokračovat natrvalo, musel Gilbert vystoupat do dalších sfér – k vrcholu pyramidové hierarchie, až na vrchol, kde se nenechá nikým urážet.
Už ho nenásledovaly žádné neporazitelné nástroje. I když vylezl na vrchol, mladá žena, kterou miloval, nebyla po jeho boku. Opustil ji, přesně proto, že ji miloval. Vsadil všechno, vsadil svůj život, zabil se, aby ji ochránil.
„Všude je plno idiotů.“ Hodgins si znovu nasadil psí známku a schoval ji do košile.
Byl jen jednou svědkem pláče svého nejlepšího přítele – když poprvé uviděl Violetiny protetické paže. Nebylo to, jako kdyby o něm Hodgins věděl všechno, ale alespoň věděl, že nikdy neukázal takovou tvář. Hodgins si myslel, že je takový. A právě ten Gilbert plakal.
„Hodginsi, musím tě požádat o laskavost.“
To samo o sobě bylo dostatečným důvodem, aby to přijal.
„Můj bože…“
Před poštovní agenturou zabouchli muž a žena dveře, když se mezi sebou z nějakého důvodu pohádali. Hodgins se zhluboka nadechl a zamířil ke vchodu. Zvonek zazvonil ve stejnou chvíli, kdy se otevřely dveře.
„Nazdar, tak jste tady.“ Jeho výraz se vrátil k tváři ředitele poštovní společnosti Claudia Hodginse. Ve srovnání s jeho povznášejícím já měli ostatní dva zasmušilé tváře.
„Proč jsi nás zavolal? Ještě není otevírací den, ne? Taky bys měl naučit tuhle hloupou ženskou nějakým způsobům.“
„Řediteli, prosím, už mě s ním nenechávejte samotnou. Těžko se držím zpátky, abych ho nezbila.“
„Nelži, právě jsi mě praštila! Kde ses sakra ‚držela zpátky‘?!“
„No tak, vy dva.“ Možná už byl zvyklý, že se ti dva poštěkali, kdykoli otevřeli ústa. Hodgins byl nestranný, aniž by byl zdolaný jako prostředník nebezpečné slovní hádky. „Benedikte, Cattleyo. Ode dneška chci zahrnout ještě jednoho zakládajícího člena pro inauguraci Poštovní společnost C.H..“
Přestože se ji pokoušel uvést mezi ně, poté, co se ujistil, že jistá osoba přichází ze svahu za oběma zaměstnanci společnosti, zastavil se.
„Co s tím? Neslyšel jsem o tom.“
Kráčela po dlouhém svahu směrem k nim po vlastních a s vlastním odhodláním. Hodgins sklopil oči a usmál se.
„Pane řediteli, je to žena? Je roztomilá? Víc než já?“
„Je to dívka. Je z nás nejmladší. Má určité zvláštnosti. No… všichni z vás, které jsem najal, jste banda podivínů, kteří mají své vlastní okolnosti, ale… ona může být ta nejvýraznější. Její věk je vám bližší, takže chci, abyste spolu vycházeli. Celou tu dobu jsem ji přemlouval. Nakonec přijala. Automatické zapisovací panenky obchází celý svět, takže… cokoli přijde, bude pro ni dobrou zkušeností najít to, co hledá.“
Když se oba otočili, vzal ji za ruku, se kterou ji jim představil.
Ten, kdo se poprvé odrazil v jejich očích, nebyla ‚Violet‘ minulosti.
„Dovolte, abych vás představil. Tohle je Violet Evergarden.“
Violet měla rysy, které vyzařovaly chladnou krásu, formálně se uklonila jako panenka.
Poznámka překladatele:
*V knize, ale také v anime nazývají zaměstnanci Hodginse titulem „prezident“. Tenhle titul jsem mu neponechala, protože spíš pasuje do systému japonských velkých společností. Jelikož je jeho společnost malá, hodí se tedy nám bližší titul, ředitel.
*Je to jen taková drobnost, ale v názvu „CH Postal Service“ jsem mezi písmena C a H dala tečku, aby to nesvádělo ke čtení jako „ch. Tedy „Poštovní společnost C.H.“. C a H jsou samozřejmě iniciály jejího zakladatele a ředitele, Claudia Hodginse.
Hodginse mám velice ráda, vždy, když vidím jeho jméno, vybaví se mi roztomilá scéna z anime s plyšáky. 🙂