NOC A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA
Všechno kolovalo.
Z minulosti do současnosti a ze současnosti do budoucnosti. Mrtvá těla, která se rozpadla v půdě, se stala zemí a ze země se také zrodili noví živí tvorové. Během několika hodin hvězdný závěs a noční stíny byly překryty závěsem v barvách svítání.
Lidé také kolovali.
Narodily se děti, získaly hlas, začaly chodit, a jakmile si uvědomily své vlastní já, začaly jejich příběhy. Cyklus objevovat vášeň, poznávat lásku, dospívat a po vzoru jiných rodin plodit potomky stejně jako jejich rodiče. Cyklus poznávání světa, šíření informací, předávání svých znalostí mladým lidem, aniž by je čehokoli ušetřili, a produkování dalších takových mláďat. Cyklus, ve kterém byl něčí příběh povzbuzením pro někoho jiného, a ti, kteří byli povzbuzeni, vytvářeli vlastní příběhy.
Všechno kolovalo.
Existoval jeden cyklus. Byl to příběh skromného cyklu, který se pravděpodobně mohl stát kdekoli na světě.
Muž sebral divokou bestii z malého ostrůvku, na který se dostal. Byla to krásná bestie, ale byla zásobena dovednostmi dlouho předtím, než se mu dostala do rukou. Dovednosti pro snadné zabíjení lidí a hledání podřízenosti.
Jejich první setkání bylo hrozné. Jeho podřízení se pokusili vztáhnout ruce na krásu té bestie. Jako by to bylo samozřejmé, bestie zabila mnoho jeho podřízených a zůstala jen jedna osoba. To byl on. Bestie mu poskytla katastrofu i spásu zároveň a snažila se mu podřídit.
Muž utíkal po ostrově, kde byli všichni kromě něj zavražděni, ale vzdal se a bestii přijal. Bestie byla užitečná, ale také existence, se kterou si nevěděl rady. Ať už bylo ráno, poledne nebo večer, jeho hlava se trápila s tou šelmou a jeho srdce se nedokázalo uklidnit.
V podstatě to byl člověk, který se nechtěl nechat ničím spoutat. Koneckonců, v minulosti byl nucen se podřídit svou domácností a rodiči. Utekl od svých povinností a svého domova a skočil do moře. Muž, který se narodil v rodině, která nesla jméno květiny, utekl a získal svobodu.
Toužil po tom – po svobodě, kterou mu nikdo nemohl ukrást – víc než cokoli jiného. I kdyby kvůli tomu měl zavrhnout svého malého bratra. Proto muž udělal totéž v případě šelmy. Ten, na kom mu záleželo nejvíc, byl on sám. Chtěl se od té hrůzy osvobodit. S největší pravděpodobností odřízl od sebe dítě, které potřebovalo spásu.
Všechno kolovalo.
——Ó Bože, já chci.
Všechno.
Ozval se hlas, který zněl jako zvony.
„Kapitáne,“ zašeptal, jako by chtěl muže polechtat v uších. „Kapitáne Dietfriede Bougainvilleo.“
Byl večer. Doba, kdy se lidé vraceli do svých domovů.
„Co byste rád udělal?“
Z okna vykládaného vitráží svítilo oranžové světlo. Se západem slunce odrážejícím se v důmyslně navržené výzdobě interiéru vypadalo samotné místo jako jediné umělecké dílo.
„Je možné, že kvůli dřívější explozi má váš sluch…“
Mělo být. Místo, kde byla osoba, která tak naléhavě volala, a osoba, která ji úmyslně ignorovala, byla umělecká galerie, která nedávno dokončila práce na svém interiéru a exteriéru a otevřela.
„Ještě aby.“
„Ulevilo se mi. Pak bych se chtěla zeptat, jestli máte plán.“
Na místě, kde neměli být, rezignovaně klečeli na podlaze dva, kteří spolu být neměli.
„Kapitáne.“
“………………………..”
„Civilisté jsou ve svízelné situaci.“
“…………………………..”
„Kapitáne Dietfriede Bougainvilleo.“
“……”
„Co byste rád udělal?“
“………………”
„Chtěla bych se zeptat, jestli náhodou nemáte plán.“
“…………………”
„Civilisté jsou ve svízelné situaci.“
“……………………”
„Pokud mohu sdělit svůj názor, za prvé bych mohla fungovat jako návnada –“
„Buď zticha, monstrum. Neopakuj pořád to samé dokola. Ani nedýchej. Právě teď přemýšlím.“
Dietfried Bougainvillea, kapitán námořnictva Leidenschaftlichu, nejstarší syn Bougainvilleů – rodu vlasteneckých národních hrdinů – a muž, který v minulosti vyzvedl Violet Evergarden a přivedl ji do této země, si zakrýval oči rukama kvůli tomu, že si toho příliš naložil. Trocha ticha a tmy mu přinesla úlevu, ale něčí vzlykání, mužský vyčítající hlas a zvuk brutálního kopání a padání člověka, ho vtáhly zpět do reality.
Silně ho bolela hlava. Zda to bylo způsobeno jeho úzkostí nebo zraněním, netušil. Položil si ruku na zátylek a prohlédl si ji, ale bylo tam jen trochu krve.
Aby ze svého těla nějak dostal tak příšernou náladu, zhluboka se nadechl. Cítil, že je mu trochu lépe, ale nepříjemný pocit se vrátil, jakmile otevřel oči a vrhl pohled na dívku vedle sebe. Plná lžíce nepohodlí, odmítnutí a strachu, každý byl vhozen do Dietfriedových citových nádob, zapálen a uvařen. Nejvýraznějším pocitem však bylo něco jiného.
Žena, která s ním ještě před chvílí tak naléhavě mluvila, byla nyní zticha a nevydechla, jak jí přikázal. Violet Evergarden.
Dietfried se upřeně podíval na svého bývalého sluhu. Žena, jejíž vzhled se oproti době, kdy se poprvé setkali, značně změnil, nesla blyštivě zářící chladnou krásu, která byla za tak vypjatých okolností ještě nápadnější. Byla skoro jako ledová socha, pomyslel si Dietfried.
——I když jsi dřív páchla jako divoká zvěř…
Teď voněla jen květinami.
——…dopadla jsi přesně tak, jak jsem si představoval.
„Jsi siréna.“
Mlčení.
„Můj mladší bratr zničil nádraží, jen aby tě udržel naživu; jsi siréna skrz naskrz. Nemám tě rád, ale moje duševní rovnováha je právě teď na padrť a cítím škodlivost a vliv, který s sebou tvoje existence přináší. Jsi nesrovnatelná, pokud jde o rozbíjení věcí a způsobování problémů.“
Dietfried kdysi řekl svému bratrovi, že se z toho zvířete může stát siréna. Měl v úmyslu to říci včetně všech druhů ostatních záležitostí. Tato mladá žena jménem Violet byla stvoření, které Bůh stvořil omylem a nenarodilo se pod dobrou hvězdou. Jakmile byla jedna po jejím boku, objevilo se jich mnoho.
„Zatracená potížistko.“
Mnoho problémů. I když si to nepřála, tak se narodila. Pod hvězdou, která přitahovala katastrofy.
——Je to pořád dokola. Všechno.
Utíkal před ní a utíkal, přesto se nakonec setkali, a tak si Dietfried začal myslet, že by to v tuto chvíli mohlo být nějaké božské zjevení. Naznačující, aby se postavil čelem dívce, kterou odhodil.
Violet byla nehybná, ruku na broži. Nějak tušil, že jí to dal jeho mladší bratr. Měl chuť mlasknout jazykem. Tato dívka se může stát nejhorší manželkou, kterou si jeho nejmilovanější bratříček vezme.
——To můžeme nechat na později; musí nejprve zvrátit tuto situaci.
Dietfried, odhodlaný bojovat s touto realitou, pak obrátil oči ke scéně, která se mu rozprostřela před očima. Ženy, muži, staří lidé – všichni se krčili na podlaze se zbraněmi namířenými na ně bez ohledu na cokoliv. Totéž samozřejmě platilo pro Dietfrieda a Violet.
Mohly za to neočekávané situace – situace, kdy nemohli udělat chybný krok, ani kdyby byli sami, natož v přítomnosti tolika civilistů. Kromě toho byl Dietfried také zaneprázdněn někým, koho musel chránit, přestože nechtěl. Samozřejmě měl chuť nad tím mlasknout jazykem.
Možná byli považováni za milence, protože nikdo nic neřekl, i když zůstali blízko sebe.
„Hej, opravdu jsi přestala dýchat?“
Nezdálo se, že by byla v agónii, ale její postava, když pilně poslouchala, způsobila, že se Dietfried cítil nesvůj.
„Dělal jsem si srandu; dýchej.“
Violetiny modré oči zamrkaly.
„Ano.“
A pak konečně vydechla. Dietfried se nenáviděl za to, že se mu vzdáleně ulevilo, že bezpečně začala znovu dýchat, pomyslel si.
„Hej, ty.“
„Ano.“
„Od této chvíle se řiď mými rozkazy. Nejednej na vlastní pěst.“
„Dobře.“
„Zachráním civilisty. Je to moje povinnost. Nedá se nic dělat, takže do té akce zahrnu i tebe… Nemám ponětí, co by můj malý bratr udělal, kdyby zjistil, že bych tě nechal zemřít. I kdyby to nebylo schválně, kdyby se za těchto okolností stalo cokoliv, co by tě mohlo zabít, opravdu nevím, co by udělal. Nejspíš by mě nenáviděl.“
„Ne, kapitáne, on –“
„Měj trochu sebevědomí, monstrum. Můj pošetilý mladší bratr vyhodil do vzduchu nádraží, aby tě zachránil. Tenhle fakt mi posloužil, abych si začal Gila dobírat bez ohledu na to, kolik ode dneška uplyne času, ale když o tom přemýšlím racionálně, je to neobvyklé. Dokázala jsi ho tímhle způsobem změnit. Zatracená čarodějnice…“
Byla nástrojem, který našel a který pro něj existoval. Žena, která bývala psem beze jména. Sirotek, kterého vyzvedl z osamělého ostrova, přivedl s sebou, pokoušel se z něj vytěžit maximum, ale nedokázal to, a pak ho zahodil.
Artikl. Dívčí voják. Automatická vraždící panenka. Čarodějnice.
——I když zatím nechci, musím tu věc chránit a vzít ji domů.
„Já tě zachráním, tak ty mě taky, čarodějnice.“
Osud koloval a přidal náhodné setkání jako nejlepší koření pro konečnou úpravu. Koneckonců, právě v tuto chvíli byli Violet Evergarden a Dietfried Bougainvillea napadeni lupiči a mířili na ně zbraněmi.
„Je to pro mě strašně nepříjemné, ale podniknu kroky a budu považovat tvůj život za nejvyšší prioritu. Ne kvůli tobě. Kvůli mému malému bratrovi.“
Violet pochopila, že dostala povolení mluvit, jakmile dostala povolení dýchat, a vyjádřila svůj vlastní názor: „Ne.“ Řekla to přímo, bez jakýchkoli zábran. „Ne, to je moje práce, kapitáne. Major… Lord Gilbert vás miluje.“
Dietfriedovy oči zamrkaly. Ty zelené oči upřeně zíraly na Violet už od začátku, dost na to, aby se zdálo, že ji vcucnou dovnitř. Byly to zelené drahokamy v jiném odstínu než jeho mladšího bratra. Tyto zelené drahokamy, zahalené v šoku, odrážely Violetin vážný pohled.
„Budu vás hlídat, ať se stane cokoli,“ prohlásila Violet odhodlaně jako rytíř. „Uposlechnu vašich rozkazů, jak nejlépe dovedu, ale pokud to vyhodnotím jako nebezpečné, podniknu kroky s maximální prioritou.“
„Hej.“
„Určitě vás ochráním a bezpečně vás dovedu k Majorovi. Prosím, neopouštějte mě, kapitáne.“
„To jsem měl říct já,“ řekl Dietfried, i když chtěl zabít Violet.
⁂
Aby interakce mezi těmito dvěma dospěla do této fáze, věci se daly do pohybu, když ráno navštívil Leidenschaftlich. Sice se může zdát, že k objasnění nastalé situace je to moc nazpátek v čase, ale všechno to skutečně začalo od úsvitu.
Ranní počasí toho dne překypovalo slunečním svitem – typické pro Leidenschaftlich na začátku léta. Brzy vstávající dámy tvořily fronty v pekárnách, které se otevíraly za svítání, a v okolí obchodů poletovali ptáčci, aby mohli sezobnout strouhanku. Nedaleko oblíbené pekárny, byla kavárna, proslulá podáváním květinových čajů, jejíž servírka se ji už chystala otevřít. Když se šlo dál, byla tam banka a kolem té banky byla hlavní ulice lemovaná velkými obchody.
Na hlavní ulici byla postavena umělecká galerie, která měla být otevřena další den.
Jmenovala se Artemisia*. Nesla jméno své majitelky, která byla výtvarnicí.
Galerie Artemisia samozřejmě vystavovala díla svého majitele, ale měla i díla umělců jak z domova, tak i ze zahraničí. Byly tam řady děl od neznámých mladých umělců, o které projevila zájem i majitelka, která se věnovala kultivaci nových talentů.
Galerie Artemisia, která se měla stát místem, kde se zrodí nové formy leidenschaftlichského umění, měla dnes uspořádat kolaudační párty, které se zúčastnili pouze zainteresovaní lidé. Zaměstnanci galerie od rána začali uklízet její interiér a chodník před ní.
Kolem poledne přijel na návštěvu zaměstnanec restaurace najatý pro ten den a přinesl víno, občerstvení a prostírání. Co se týče jídel, byly dva druhy: ta, která už byla připravena, a ta, která se připraví v kuchyni v rezidenci majitelky, která byla postavena v nejvyšším patře galerie. Vzhledem k tomu, že jídlo nebylo hlavní náplní akce, přípravy stačily pouze k tomu, aby nadcházející hosté neměli hlad.
Jak přišel večer, uvnitř Artemisie se začal kvapný spěch. Kdyby existoval někdo, kdo by velel takovému kvapu, pravděpodobně by tvrdil s obuškem: „spěchej“, „rychleji“, „elegantně“.
Obálka uzavřená voskovou pečetí se znakem galerie. Hosté přicházeli jeden po druhém s pozvánkou v natažené ruce. Na kolaudační párty s omezeným počtem pozvaných bylo velké množství lidí. Několik málo vyvolených zaměstnanců Artemisie bylo zavaleno činností.
„Přineste mi kabát“ sem, „nedostatek pití“ tam, někde se rozbil talíř. „Kde je majitelka?“, „Je v obležení hostů“. „Není tu nikdo, kdo by nám dával pokyny“, „Ach, dobře“ – takhle to v zákulisí upadalo do chaosu.
Obvykle bylo jejich úkolem v klidu doporučovat umělecké zboží. Zpočátku proto nedokázali skrýt své zmatení z interakce s tolika návštěvníky. Nicméně, když se člověk podíval na hosty, kteří se bavili, jak vypadali? Při oceňování uměleckých děl vypadali, jako by byli v nebi. Když to zaměstnanci viděli, hluboko uvnitř to pochopili. To, že „ach, takže věci jsou stejné jako obvykle“. V době, kdy se hosté dokonale seznámili s interiérem galerie, byli zaměstnanci schopni ukazovat úsměvy s větší lehkostí.
Mezi hosty pozvanými do Artemisie se přimíchalo cizí těleso, které s tímto světem vůbec nesouviselo.
Byla to žena. K tomu krásná. Z věcného hlediska by si nebylo na co stěžovat, kdyby byla jedním z uměleckých děl. Měla na sobě jednodílné šaty se stuhou, sněhově bílé jako květ v plném rozkvětu za letního dne. Dlouhé, jemně vlnité zlaté vlasy jí sahaly až k pasu.
Možná přišla přímo z práce, když v jedné ruce držela kufr na kolečkách. „Cvak, cvak,“ zaklapaly kakaově hnědé boty o mramorovou podlahu pokaždé, když udělala krok.
Šla a pozorovala každé umělecké dílo jedno po druhém. Idylické krajinomalby, abstraktní malby, které vypadaly jako stříbrný inkoust rozlitý na čistě bílý papír, olejomalby, na kterých se lidé zdáli, jako by se každou chvíli měli pohnout. Sklo a keramika, na kterou by se člověk bál i jen podívat zblízka. Zpočátku byla výstava děl od umělců renomovaných v zemi, ale v malém sále jeho druhé poloviny byly vystaveny dosud bezejmenní umělci.
Žena se před jedním takovým dílem zastavila.
Obraz rozmarné fantazie. Bylo to zimní moře? Znázorňoval různé věci padající a klesající do temné a studené vody. Kapesní hodinky, pírko, postel, nůž, bílá květina a židle.
Všechny byly opotřebované a měly poškozené díly. Na první pohled by člověk nepoznal, co to vyjadřuje. Zdálo se, že do diváka pronikne pouze chlapec namalovaný uprostřed.
Byl ještě teenager a jeho vzhled by se také dal považovat za dívčí. Poté, co se na něj chvíli dívala, vynořil se pocit, že by měl být zachráněn. Protože chlapec měl výraz obličeje, který skoro vypadal, jako by navázal oční kontakt s divákem, když padal. To se ale nemohlo stát. Na obrazu se potápěl. Nikdo na této straně nemohl nic dělat. Člověk po zhlédnutí nevěděl, co se sebou dělat – tak obraz působil.
„Promiňte; já jsem ten, kdo to maloval. Je něco divného na tom obra…“
Najednou se za ženou ozval hlas. Jako kámen vhozený do atmosféry ticha. Nízký tón, který prořízl šero místnosti.
Lidé většinou mířili ke slavným umělcům, takže žena byla až doteď na místě sama. Muž, který se objevil trochu pozdě, byl shodou okolností tvůrcem toho fantastického obrazu a zjistil najednou, že mluví se ženou, která se zastavila před jeho uměním. Pro oba to bylo jako přirozené setkání. Kdyby jejich postavení, okolnosti a všechno ostatní byly jiné, mohlo se mezi nimi něco zrodit. Nemusela to být romantická láska, prostě něco – něco jiného, co „mezi sebou původně měli“.
„Kapitáne Dietfriede Bougainvilleo.“
Ve chvíli, kdy se žena otočila, se prostor rozezněl hlasitým skřípěním. Ve skutečnosti se to neozvalo, ale Dietfried přinejmenším slyšel tlukot vlastního srdce, ze kterého mu naskočila husí kůže. Zahalil ho zvláštní pocit, jako by krev uvnitř něj proudila pozpátku. Jedné z věcí, kterým se kdysi v životě vyhýbal, tam právě stála.
„Co to děláš, monstrum?“
Violet Evergarden.
Před smaragdovýma očima, které měl Dietfried odstínem odlišné od jeho mladšího bratra, byla mladá automatická zapisovací panenka. Důvodem, proč ji nepoznal zezadu, bylo pravděpodobně to, že její zlaté vlasy byly neuspořádané.
Od incidentu během létajících dopisů ji neměl příležitost vidět poté, co vyrostla. Pouze lidé, kteří se spolu často vídali, by byli schopni poznat něco takového pouhým pohledem na něčí záda.
„Dívala jsem se na obraz, kapitáne.“
Violet byla bezvýrazná. Její ruka však pohotově hledala svou smaragdovou brož a stiskla ji.
„Ty a obrazy? Rozumíš jim?“
Nejprve pohrdavý smích a poté přímý zásah slovním útokem. Potřebovala postavit obrannou linii. Koneckonců, tato dívka byla dříve zbraní. Automatickou vraždící panenkou.
„Nerozumím. Jen… se mi zastavily oči a nohy.“
Byla to jediná žena, které se Dietfried bál. Pokud by narazil na někoho jiného, jeho emoce by nebyly tak narušeny.
Dietfried byl vyděšený. Ta dívka byla děsivá.
„Minule jsem vám způsobila potíže.“
Věděl, co udělala. Věděl, koho zabila. A také si vzpomněl, jak se k ní choval, a říkal si, že to bylo v pořádku.
„Byla jsem na návštěvě u Majora.“
Protože byla monstrum.
——Ó Bože, já chci.
Tato slova mu bloudila hlavou. Byla to slova, se kterými se v dětství modlil k tomu, s nímž se někdy setká – pravděpodobně ve chvílích umírání. Když už si na to teď vzpomněl, bylo to pošetilé, nezralé a bezmocné přání, ale on to tehdy myslel vážně.
Při pohledu na tuto dívku si vzpomněl na svou trapnou minulost.
„Zvednu se k odchodu. Kapitáne, prosím, nespěchejte.“
„Hej.“
Violet se rozhodla opustit místo a rozešla se. Dospěla k závěru, že by to bylo mírové řešení pro obě strany a že si tak navzájem zajistí přežití.
„Hej, počkej.“
Nicméně Dietfried měl ještě něco, co chtěl říct.
Na výzvu k zastavení se Violetiny nohy zastavily uprostřed kroku. Pak se podívala na Dietfrieda. „Proč?“ zeptaly se její oči.
Rozhodnutí k odchodu musel být její vlastní způsob, jak projevit respekt. Vzhledem k současnému a předchozímu vztahu mezi oběma to byl rozumný úsudek. Proto na něj zírala troufale a němě.
I teď to Dietfrieda probodlo. To tiché „proč“ ho probodlo.
Přestože to byl on, kdo jí řekl, aby počkala, Dietfried ztratil ze zaskočení svá další slova. Měl spoustu stížností. Spíš byly stížnosti to jediné, co kdy vyšlo z jeho úst. S největší pravděpodobností jí nikdy neprojevil žádná vřelá slova nebo postoj. Ne, vlastně ji poplácal po hlavě, když se rozcházeli. Ale co s tím? To bylo vše, co udělal. Což byl možná ten důvod.
——Co sis myslela o tom obrazu?
Právě taková otázka pro něj byla výjimečně náročná. Kdyby to byl kdokoli jiný, jistě by se dokázal zeptat stejně snadno jako dýchat. Mohl se také pochlubit, že to byl on, kdo to namaloval. Ovšem v přítomnosti této ženy to bylo tak těžké.
Mezi oběma se rozhostilo dlouhé ticho. Opravdu dlouhé, dlouhé ticho.
Nálada byla skoro jako by se v divočině střetly dvě bestie a čekaly, která zaútočí jako první. Oba byli nedostatečně vyvinutí ve svém nitru, pouze jejich vzhled byl vlastně plnohodnotný. Při pohledu ze strany to byli krásný dospělý muž a žena, kteří se na sebe dívali, ale atmosféra, která mezi nimi proudila, připomínala bitevní pole.
Dietfried se začínal potit. Pokud šlo o Violet, dokonce i její dech byl mělčí.
Violet jako by o něčem přemýšlela. Otevřela a zavřela ústa a několikrát to zopakovala. Co by měla v takové situaci dělat? Co bylo nejlepší? Asi se nedokázala rozhodnout. To bylo něco, o čem přemýšlela nejen Violet, ale i Dietfried, ale stupeň vážnosti v chování byl na Violetině straně překvapivě vyšší.
Normálně by taková nebyla.
Byl to člověk, v jehož přítomnosti dokonce i Violet Evergarden, která napsala tolik dopisů, nevěděla, jak se chovat. To byl muž jménem Dietfried.
Možná, že její myšlení nakonec dospělo k závěru, Violet nechala své zavazadlo na podlaze a dala ruce za záda. „Poslužte si.“
Dietfried zpočátku netušil, co dělá. Violet vypadala, jako by nabízela své tělo.
„Ha…?“
Bez rozmýšlení, skoro jako by byla nástrojem.
„Ještě jsem tady. Poslužte si.“
„Neváhejte se radovat z mého života,“ jakoby řekla. Její současné já se překrývalo s bestií z minulosti.
„To, o co tě žádám, je…“ Dietfriedova ústa byla lepkavá, což mu dělalo potíže sebrat slova. Jeho hlavu zaměstnávalo hlavně to, jak napravit chybu, kterou jí právě odhalil, takže nemohl okamžitě reagovat na Violetin překvapivý útok.
„Nepamatujete si? Dělávala jsem to, kdykoli jsem měla dostat důtku nebo trest.“
Nemohl. Všechny myšlenky, které se Dietfriedovi doteď motaly hlavou, zmizely. Zmizelo to.
„Ty, co to…“
Majitelka modrých očí, které zíraly na Dietfrieda, jako by ho chtěly prostřelit, vždy dělaly nečekané věci a házely s ním.
„Tehdy jsem neuměla mluvit, takže abych ukázala, že jsem neměla v úmyslu na vás zaútočit, kapitáne, udělala jsem toto.“
Ty oči.
„Bez ohledu na to, co řeknu, jistě… neexistuje žádný způsob, jak to odčinit. Postupem času jsem pochopila věci, které jsem… udělala. A kolik jste si toho musel kvůli mě projít. Přesto jsem vděčná za laskavost, že jste mě předal lordu Gilbertovi. Chci vám to nějak oplatit. Pokud řeknete, že je to zbytečné, tak udělejte, co chcete.“
Z nějakého důvodu se ho ty oči zeptaly „proč“…
„Buď pěstmi nebo výčitkami, jak chcete.“
…jeho hruď bolela, jako by ho někdo píchl.
„Poslužte si.“
Kdyby to místo nebylo tichou uměleckou galerií, Dietfried by na ni zuřivě křičel, aniž by se staral o hanbu nebo svou pověst. Podařilo se mu sevřít pěsti tak silně, že to bolelo, a spolknout svůj vzteklý hlas kvůli své vysoké úrovni sebeúcty.
„Nenávidím tě…“
Tato dívka mu vždy dávala na vědomí, že se nikdy nebude chovat tak, jak očekával.
„…k smrti.“
Po slovech vyslovených Dietfriedovým chvějícím se tónem Violet o krok ustoupila. Její postoj, že se nabídla, se nezměnil, ale její instinkty byly ve střehu a přemýšlely, jestli ji tento muž nezabije. Když to Dietfried viděl, ušklíbl se její postavě.
„Ty jsi ta, kdo by mi mohl kdykoli utnout můj život,“ vypadalo, že pronesl.
Dietfried náhle ucítil, jak se ochlazuje horko, které v něm stoupalo vzhůru. Violet udělala krok zpět. To se pro něj stalo spouštěčem, aby znovu získal klid. Protože si byl schopen znovu potvrdit, že je konec konců jen dítě. Tento nevinný aspekt a jednání, které byly podobné tomu, co dítě předvádí dospělému, měly na druhou stranu velký vliv. Dietfried to nenáviděl.
Neboť on, který pohrdal zásahy od kohokoli, měl k tomu tak velký odpor, až se mu z toho chtělo zvracet.
Ti, kteří byli zvyklí na útlak od ostatních, se velmi snadno rozhodli lidem ublížit. Této tendence se vnitřně děsila. Přesto, i když byla vyděšená, upřednostňovala ostatní před sebou. To stvoření bylo jako shluk protikladů.
——Nechutná. Stop. Zemři. Nedívej se na mě.
Nechtěl se s ní zaplést. Ale měl spoustu věcí co chtěl říct. Když však došlo na to, zda to dokáže pronést správně nebo ne, i kdyby je dokázal ze sebe vytlačit, změnily by se jednoduše v urážlivá slova.
Mezi nimi dvěma leželo velké jezero a jediné, co mohli dělat, bylo dívat se na protější břeh, neschopni říct, jak je hluboké. Mohlo za to jejich první setkání. To byla příčina všeho.
Jeho podřízení na ni zaútočili a ona je všechny zabila. Pak ho pronásledovala a pronásledovala a udělala z něj svého pána. Navzdory hierarchii byla Violet ta, kdo ovládal jeho život.
Člověk by po čase stráveném s dívkou pochopil, že je to pro ni nutnost. Vždycky byla taková, věděli to už od té doby, kdy se setkali na tom ostrově. Kdykoli se něco stalo, upřednostnila Dietfrieda. Koneckonců, i když ji předal Gilbertovi, nebránila se.
Pokud se dalo něco změnit, byla to chvíle.
Ti dva, kteří se nikdy neprotli, znovu se setkávali nesčetněkrát v paralelní linii. Při těchto příležitostech nebyli schopni udělat krok dopředu kvůli tomu, že vzali na svá bedra pravdu o odmítnutí a o věcech, které spáchali, a tak utíkali.
——Gilberte.
Co si o tom myslel člověk, který ty dva dal dohromady a koho milovali nejvíc?
„Ty… já…“
——Kdybych se mohl změnit v Gilberta…
„Kapitáne…?“
——Kdybych se mohl změnit, právě tady a teď, pro tvoje dobro…
Bylo by pro něj snazší dýchat?
Právě když se Dietfried chystal učinit hořké rozhodnutí…
„GJÁÁÁÁÁÁÁ—ÁÁÁÁÁÁÁÁ—ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
…došlo k incidentu.
⁂
Očividně to nebyl unáhlený zločin. Výkřik majitelky Artemisie, se rozlehl v ozvěně, a když Dietfried a Violet vyrazili z tiché síně, kde byli jen oni dva, lupiči už mířili zbraněmi většinou na zranitelné ženy a děti, které klečely na kolenou. Sled událostí byl až příliš rychlý.
Violet s vytřeštěnýma očima odhodila kufr na kolečkách a chystala se ho po nich hodit, ale Dietfried ji zastavil.
„Jsi hloupá?! Všichni to nejsou dospělí, kteří umí běhat…!“
Mezi rukojmími byla také malá holčička, kterou někdo držel v náručí a vypadalo to, že situaci nerozumí.
„Zachráním je co nejrychleji a převezmu kontrolu nad ostatními.“
„Mají zbraně; co uděláš, když varovným výstřelem zasáhnou někoho jiného?! Jsou tu i další umělecká díla… Tohle není jeviště, aby se tak netaktní parchant, jako jsi ty, rval! Zatím zůstaň stát!“
„Ale, kapitáne –“
„Zůstaň na místě!“
Zatímco se ti dva snažili protlačit jeden přes druhého, lupiči si jich všimli.
V hlavním sále, snad proto, aby rukojmí spoutali strachem, byli muži bez výjimky biti a nuceni si klekat na podlahu. Když to ženy viděly, bez vzdoru se posadily, třásly se a začaly plakat.
Zatímco výkřiky zněly jako hudba, jeden z lupičů zamířil ke dvojici. „Takže tady ještě roste plevel?“ byl pohled v jeho očích, když bez emocí máchal zbraní.
Dietfried by se tomu dokázal vyhnout. Dosud to udělal několikrát. Uměl to stejně snadno jako plavání ve vodě. Pokud by dokázal chytit mužovu zbraň jednou rukou a vyškubnout ji, dokázal si představit, jak protivník po té reakci padá. Jakmile by ukradl zbraň, mohl postřílet každého člena lupičského gangu jednoho po druhém do hlavy. A pak by došlo k přestřelce. Udělal by to, kdyby byl sám. Ano, kdyby byl sám.
——Proč právě teď?
Nebylo nic ponižujícího, než rána pěstí, které se člověk musel podřídit. Ale byly věci, které musel chránit na úkor vlastní důstojnosti. Útok tedy přijal bez uhnutí. Pokud by za současné situace rozpoutal šarvátku, nemyslel si, že všichni lidé, kteří se stali rukojmími, zůstanou nezraněni. Šel by po šanci. To by udělal. Rozhodl se tak nejen pro své vlastní blaho, ale také pro blaho ostatních lidí.
Avšak automatická vraždící panenka byla z úplně jiného těsta. Když se jí tak zaleskly oči, doslova přešla na automatický režim. Přistoupila, aby zaujala jeho místo. V tu chvíli mu hlavou projela tvář Dietfriedova mladšího bratra.
——Gile.
Bylo to skoro, jako by se na to připravil. Tak rychle se jeho paže natáhla. Silně Violet objal a otočil se k lupiči zády. Prudký úder ho zasáhl od hlavy až po záda. Slyšel, jak se Violet tiše zastavuje dech, když ji držel v náručí.
A tak se dostali až do současnosti.
⁂
Dietfried si nemyslel, že jeho rozhodnutí zastavit Violet byla chyba. Věděl, že to byla žena, která sama bojovala proti teroristům v explodujícím vlaku, ale byl by problém, kdyby něco takového provedla v galerii Artemisia.
Právě teď se cítil jako majitel domácího mazlíčka, který ovládá řádění svého šíleného psa.
Pokud jde o samotného šíleného psa, od té doby, co byl Dietfried zasažen, ztichla, jako by její tělesné funkce ustaly. Dietfried odstrčil ruce, které se mu pokoušely poskytnout první pomoc. Jakékoli chybné pohyby a lupiči ho mohou znovu uhodit.
Ona, která vždy na sebe vzala roli, aby chránila, nakonec byla chráněna. Navíc nechala toho druhého zranit. Muselo to způsobit, že upadla do pocitu beznaděje, který měl za následek její otupělost. Postupem času se však restartovala a znovu se probudila, aby se z této situace dostala.
„Chápu, že bych se měla v umělecké galerii zdržet použití sil. Ale neměli bychom upřednostnit lidské životy nad uměleckými díly?“
——Čí je podle tebe chyba, že jsem dostal ránu zezadu do hlavy?
Protože říkala to nejzjevnější s tím nejvážnějším obličejem, Dietfried ji bez přemýšlení popadl za límec, kde měla brož, a vzal si brož. Nit, která zapínala knoflík šatů se stuhou, zaskřípala. Nebyl to zrovna čin, který by gentleman udělal dámě. Ale Dietfried neuvolnil sílu, kterou vložil do svého sevření.
„Ty… ještě ode mě potřebuješ ukázňování?“ řekl hlasem plným vzteku, dost blízko, aby se jejich tváře dotýkaly. „Přemýšlej o tom jako o místě, které lze jen stěží srovnávat s jiným… Tahle věc je pro tebe docela důležitá, ne?“
Poté, co rychle zamrkala, otevřela ústa a pak je zavřela.
Jakmile ji Dietfriedova ruka pustila, uchopila brož, jako by ji chtěla chránit. Víc ji znepokojovala brož než pomačkané okolí poprsí jejích šatů. Hladila ji znovu a znovu, aby se ujistila, že nebyla poškozena.
Nakonec omámeně zašeptala: „Rozumím.“
„Jako by idiot mohl,“ řekl Dietfried s odfrknutím, ale ten druhý byla automatická panenka s pokerovým výrazem. Bez ohledu na to, jak moc jí ublížil, nemělo to žádný účinek. To si Dietfried myslel.
„Úplně jsem to pochopila. Budu se zde snažit vyhnout útoku, jak jen to bude možné.“ Bohužel, její hlas zněl trochu slabě.
Dietfried na Violet zíral koutky očí. Brož pro ni byla skutečně důležitá. Držela ji oběma rukama. Nechtěla, aby se ji někdo dotkl – to bylo to, co naznačovala. Ti dva mluvili strašně tichým hlasem, ale její zabarvení hlasu bylo právě tak tenké jako výkřik komára.
Dietfried řekl poněkud jemnějším hlasem: „Dobře, že jsi to pochopila. Jsem zavázaný majitelce této galerie. I kvůli ní udělám to nejlepší, co dokážu.“
„Dobře.“
„Prioritou jsou samozřejmě lidské životy. Ale nebudeme bojovat hloupým způsobem.“
Violet opakovaně přikývla jako dítě.
„Vždy jsi dělala jen osobního strážce, vraždy a vojenské akce, a proto tomu nerozumíš. Na moři… V bitvách flotil bojujeme o ochranu. Náš způsob myšlení je odlišný od těch, kteří bojují, aby zvítězili.“
„Chránit…“
„Pokud je na moři nedokážeš zarazit, nepřátelé půjdou na pevninu. Důvod, proč je Leidenschaftlich nazýván vojenským národem, není jen úspěch armády. Nikdy jsem tě neučil, jak bojovat na moři, co… Zatím zapomeň na metodu ničení a převzetí kontroly nad vším. Uč se z mých taktik.“
„Rozkaz.“
Dietfried byl poslušnou odpovědí vnitřně překvapen. Spíše, ještě víc než to, byl překvapen, že on a „monstrum“ byli schopni vzájemného porozumění.
Když byla v jeho rukou, byla tato krásná panenka „divoká šelma“, která neuměla mluvit, stejně jako nástroj. A k tomu neovladatelná bestie.
„Přesto, pokud je to tak, prosím, nezapomínejte, že vaše bezpečí je mou nejvyšší prioritou. Budu bojovat, abych vás ochránila, kapitáne. Prosím, nemyslete na to, že mě budete chránit kvůli lordu Gilbertovi. Pokud to bude nutné, neudělám to, když mě použijete jako štít. Můžu být nahrazena, ale za vás žádná náhrada neexistuje.“
Pokud by ji v té době…
„To také souvisí s ochranou lorda Gilberta.“
…na tom místě…
„Hej, monstrum. Tenhle chlap je tvůj další pán.“
…vychovával a vedl ji, namísto aby ji pustil, vyzrála by stejně?
„Drž hubu.“
Přemýšlela by takhle?
„Drž hubu, monstrum.“
Nikdy o tom ani nepřemýšlel.
Jeho druhé já okamžitě odpovědělo „ne“ na reakci sebezpytování. Violet Evergarden, kterou vychoval Dietfried Bougainvillea, by tak určitě nedopadla. Možná ji alespoň naučil mluvit. Jinak by měli problémy s komunikací. Pravděpodobně by jí dal oblečení a osobní věci pro každodenní život. Vzít si ji s sebou na procházku by se mu nelíbilo.
Když však došlo na to, zda by tuto dívku obdaroval něčím, co by se v jejích rukou skrývalo s maximální horlivostí…
——Chápu; takže má stejnou barvu jako Gilbertovy oči. Ta brož.
…nepochybně by to neudělal.
——Když se nad tím zamyslím, pořád mě sledovala zpovzdálí, protože nenáviděla být sama.
Pokud pro ni mohl něco udělat, bylo to alespoň naplnit rakev květinami a nechat ji jí k dispozici. Neměl v úmyslu, aby se něco stalo, ale mohl udělat tolik. Koneckonců, kdyby Violet zůstala vedle Dietfrieda Bougainvilley, určitě by zemřela dřív než on, kvůli němu.
„Uděláme tah.“
——Aha, Gilberte.
„Tah?“
——Vždycky si pozdě uvědomím, jak jsi skvělý.
„Ano. Ty jsi to navrhla, takže z tebe udělám návnadu.“
——Udělal jsi z té špinavé bestie tohle.
„Rozkaz.“
——Dokázal jsi ji takhle změnit.
„Nejdřív si vezmi tohle… Sice je pozdě, ale… máš nějaké otázky ohledně společného útoku se mnou?“
Když se Dietfried zeptal, Violet odpověděla se zakloněnou hlavou: „Proč…? Nemám.“
Z jakéhokoli důvodu jeho bývalá zbraň projevovala zbytky emocí pouze v takovýchto chvílích. Nevinně, aniž by tušila, že je to od ní nemilosrdné.
„Prosím, použijte mě správně, kapitáne,“ usmála se.
⁂
Proč lupiči zaútočili na galerii Artemisia?
K takovému násilí, které se odehrávalo v každodenním životě, existovalo jisté množství historie. Zaprvé by bylo vhodnější začít okamžikem, kdy došlo k zlomu v životě hlavního pachatele přepadení, ale to by bylo příliš daleko. Ještě ke stručnému vysvětlení.
Tento incident byl trestným činem spáchaným obvyklým zločincem.
Lidé měli různé důvody loupit, ale výhoda v tom byla jen jedna. Získání kompenzace během krátké doby. Spořádaní občané za svou práci dostávali zaplaceno, ale zloději tuto mentalitu nesdíleli. Lidé dostávali odměny za službu druhým. Aby bylo možné našetřit velkou částku, bylo zapotřebí dlouhého času a úsilí. Zloději od toho odstoupili. Aby člověk dosáhl úspěchu, bez ohledu na to, ve které zemi, musel být zpravidla vybaven dovednostmi.
Pokud někdo mohl přestat poté, co to udělal jednou, proč to udělal nesčetněkrát? Sem tam byli lidé, kteří si to o zločincích mysleli. Bylo to proto, že když uspěli jednou, mohli to udělat znovu. Okamžitě byli schopni dosáhnout věcí, nad kterými by museli strávit dlouhou dobu svého života, aby si vydělali. To byla příležitost, jak to udělat.
Jakmile si na to člověk zvykl, bylo rozpoznání příležitostí překvapivě snadné.
Předpokládejme, že existuje někdo, kdo vyniká v předpovídání myšlenek lidí. Osobnost druhého člověka by určovaly pohyby jeho očí, způsobem dýchání, tónem jeho hlasu, mocenskými vztahy v jeho pozadí, jeho sociálním postavením a dalšími podobnými věcmi, takže by pro něj bylo možné odvodit, jaký druh chování je třeba podniknout, aby bylo možné odvodit „správnou odpověď“. Na první pohled to vypadalo jako kouzlo, ale nebylo to nic jiného než výsledek toho, že někdo nepřetržitě pozoroval jinou osobu po mnoho let.
Jelikož se jednalo o strategii proti jednotlivcům, potřebovali lupiči o něco lepší schopnost pochopení prostředí. Když se procházeli městem, mimochodem zjistili, že se chystá otevření nové galerie. Bylo oznámeno i datum otevření. Zdálo se, že den předtím bude pořádána akce pouze pro ty, kterých se to týkalo.
Bez ohledu na nemovitost bylo bezchybné vypořádání se s kolaudací nové galerie obtížné. I když v ní byli lidé, kteří už s prací v galerii měli zkušenosti, využít jejich schopností, aby měli takovou situaci pod kontrolou a plynule v ní pokračovali, bylo jiné.
Zaměstnanci ten den totiž propadli velké panice. Pokud se jednalo o párty pouze pro členy, bylo jasné, že původní stav ostrahy, která měla galerii střežit, byl nedostatečný.
A tak si lupiči pomysleli: „Ach, když do tohohle místa píchneš, určitě se zhroutí.“
Nebyli nijak nahněvaní. Jednoduše usoudili, že to zvládnou, a tak zahájili útok. Pravda byla prostě taková, že galerie Artemisia měla smůlu.
Kolika útrapami majitelka prošla, neustále sklánějíc hlavu před ostatními lidmi, aby si mohla otevřít galerii? Kolik umělců se těšilo, až uvidí své práce vystavené v galerii? Pocity takovýchto lidí bývaly čas od času takto bídně pošlapány.
Nemnoho lidí si při chůzi všímalo plevele. To bylo vše. Až na to, že tentokrát měla galerie Artemisia štěstí jen v jedné věci.
„To není dobré… Hm, promiňte…! Ona najednou…!“
Námořní kapitán, který miloval umění…
„Uf…“
…a žena, které se dříve říkalo Leidenschaftlichská válečná panna, byla mezi rukojmími.
Muž, který způsobil rozruch a v panice prosil jednoho z lupičů, zvedl obě ruce na znamení, že se nebrání. Byl to dlouhovlasý muž. Trochu kudrnaté tmavé vlasy mu sahaly pod ramena. Hned vedle něj byla žena, která se držela za břicho a třásla se.
„Co?“
Kolem nich se shromáždilo několik ozbrojených mužů.
„Zdá se, že ji bolí břicho.“
„Jenom bolest břicha? Nech to být.“
„Říkáš nám, abychom ji nechali jít na záchod? Musíme tyhle lidi bedlivě hlídat. Navíc je to žena. Když ji někdo vezme na záchod… No, kolik věcí jsme zabavili?“
„Většinu obrazů jsme naskládali do vozu, ale ještě tam jsou ozdoby. Ještě to chvíli potrvá.“
Lupiči měli na výběr. Možnost nechat ji buď tiše trpět, nebo ji laskavě vzít na toaletu. Bít pouze muže bylo pravděpodobně jednou z jejich zásad. Neváhali použít násilí, když to bylo potřeba, ale když tomu tak nebylo, utlumili svou nevraživost, aby si hladce, nenápadně a rychle vzali poklad. Vypadalo to gentlemansky, ale bylo to povýšené smýšlení.
„Co uděláme? Hlava je…”
„Hlava nastoupil do vozu jako první. Ten nemá čas, abychom ho zatěžovali s takovými věcmi pokaždé, když se to stane.“
„Hlava“ pravděpodobně označovala šéfa v jejich gangu.
Zatímco tiché výměny názorů před ženou v agónii pokračovaly, konečně si lehla na podlahu, přičemž se stále držela za břicho. Muž, který upozornil na její špatný stav, jí zatřásl rameny a řekl jí, aby „vydržela“.
Jako by dostala signál, žena pomalu zvedla obličej. Mezerami mezi rozcuchanými zlatými vlasy byly vidět její modré oči jako drahokamy. Zakrývala si ústa, možná se snažila nezvracet. I tak bylo snadné poznat, že žena vypadala pozoruhodně dobře.
„Bude to chvíli trvat, co. Kromě toho budeme ženy potřebovat později.“
Její oči se zaměřily na jednoho z lupičů, jako by ho vtahovaly dovnitř. Člověk by nepochopil, jakou destruktivní sílu měla, když na něj vzhlédla zdola s vlhkýma očima, ledaže by toho byli sami svědky.
„Si myslím, že je to v pořádku.“
Z hanebného úsměvu muže, který to řekl, se dalo usuzovat, jaké měl úmysly. Když si žena zakrývala ústa, lupič jí přikázal, aby vstala, namířil na ni pistoli a poté ji odvedl na toaletu.
Poté se žena s lupičem chvíli nevraceli. Vzhledem k tomu, že nebyli žádní další lidé, kteří sebrali odvahu a řekli, že chtějí použít toaletu, doba jejich nepřítomnosti ubíhala, jako by to bylo normální. Mezitím se exponáty galerie přenášely jeden za druhým do automobilů se střešními nosiči zaparkovanými před budovou. Lupiči byli oblečeni jako zaměstnanci, kteří pracovali s přepravou zboží, takže ani těm, kteří šli po ulici, nepřipadalo na té stěhovací scéně nic divného.
Jakmile dokončili přemístění většiny zboží, jedno z aut opustilo galerii. To druhé, které zůstalo zaparkované, bylo určeno pro útěk těch, kteří drželi hlídku. Když byla umělecká díla sebrána do posledního kusu, byla galerie holá. Majitelka Artemisia celou dobu potlačovala svůj pláč a prolévala slzy.
Zdálo se, že tito zloději byli docela obvyklí zločinci. Při vstupu do budovy všem vyhrožovali zbraněmi, znemožňujíc jim jakýkoli odpor, ale poté, dokud všichni zůstali v klidu, nedělali nic jiného, než že chladně kontrolovali rukojmí a ani nezvyšovali hlas.
Když lidé dělali to, co se jim řeklo, nepřišli o život. Tato naděje přiměla rukojmí k poslušnosti. I když to byli lupiči, tento bezproblémový způsob jednání s lidmi byl jako u řemeslníků. Nepřemýšleli o lidech jako o lidech.
„Promiňte; jen… chci jí půjčit kapesník. To je vše. Rukávy jejích šatů jsou už prosáklé slzami. Nemůžete mi dovolit jen tohle?“
Artemisia uslyšela zezadu hlas a otočila se. Přišel od jednoho z umělců, kterého na dnešek pozvala a kterého znala už nějakou dobu. Otřásl jí pocit viny, že i jemu způsobila něco strašného.
Jejich první setkání začalo v jistém rekreačním zařízení, když ho zezadu okukovala, jak maloval krajinu. Neznala jeho povolání, ale zůstali v kontaktu a nechala ho, aby jí ukázal své umění. Zdálo se, že malování měl vždy jako koníčka. Řekl jí, že ani většina lidí, kteří byli v jeho blízkosti, nevěděla, že maluje, a že to skutečně dělal jen pro sebe.
Zaneprázdněný muž se propletl volným časem a práce, a to, co přinesl, otřáslo Artemisinými smysly. Nejprve váhal s její žádostí, ohledně jeho výstavy, ale pak se usmál jako chlapec a dal jí svůj kladný souhlas – vypadal šťastně.
——Ach, bože. Vrať ho prosím. Vrať prosím zpět ten čas zábavy všem.
Artemisia byla naštvaná a vytočená tím, že umělecká díla byla ukradena, ale víc než cokoli jiného jí tížilo, že lítost vůči všem, kteří se na tento den těšili, jí roztrhne hruď.
„Hele, řekl ti, abys použil tohle.“
Prostřednictvím jednoho z lupičů půjčil Artemisii kapesník. Artemisia si otřela slzy a nějak se jí podařilo na něj upřít oči. Potom mu řekla „děkuji“, aniž by vydala hlásku.
Muž se usmál. Ale nebyl to úsměv, který Artemisia znala. Byl jiný, když mluvil o umění. Než si to stačila pomyslet, zachvěla se. Jeho oči se neusmívaly.
„.“
Ten muž něco řekl Artemisii. Protože jen pohyboval rty, Artemisia nedokázala říct, zda dokázala vyčíst, co se snažil sdělit. Nemohla, ale s největší pravděpodobností řekl:
„Brzy to skončí.“
Nakonec začali lupiči vytvářet atmosféru evakuace.
„Vezmeme s sebou jednu osobu, dokud neopustíme přístav. Může to být žena nebo dítě. Které si vybereme?“
„Bude to žena.“
„Ten chlap si hrál se ženskou, kterou jsme k tomu chtěli použít, ne? Co se mu stalo?“
V domnění, že budou konečně osvobozeni, se rukojmí začali ošívat. Zažili katastrofu a umělecká díla, kterým zasvětili svůj život, byla ukradena. Tento radostný den byl přemalován v zoufalství. Ale byli naživu. To byla jediná světlá stránka dneška. Nebyli by schopni udržet si svou racionalitu, pokud by se tím neutěšili. V každém případě si chtěli pospíšit a být osvobozeni.
Mezi nimi byl muž, který celou dobu jen mlčky pozoroval pohyb lupičů. Byl to muž, který se staral o ženu, kterou bolelo břicho a vypadal ustaraně. Jakmile ženu odvedli na toaletu, ztratil výraz, jako by ho všechno přestalo zajímat. Občas se vyskytly okamžiky, kdy i tajně zíval, jako by usínal.
„Běž ho zavolat. Mohli bychom tu ženu použít jako rukojmí. Je mladá, takže se může vrátit pěšky, pokud ji vyhodíme na ulici.“
Když muž slyšel tato slova, vydal hlas a zasmál se. Jak to vypadalo, neměl v úmyslu se smát, ale skončilo to tím. Přiložil si ruku k ústům, ale pak pokrčil rameny a nechal to lupiče vidět. „Promiňte, nechtěl jsem si z vás dělat legraci. Ale snažit se tu věc znásilnit, jo? Bez ohledu na to, kolik životů máte, nestačilo by to.“
„Hej, co je s tebou…? Máš nějakou stížnost nebo co…?“
Muž se dál smál, jako by chtěl říct, že výhružné postavy lupičů byly ještě komičtější.
Majitelka Artemisia očima prosila muže, který lupiče vyprovokoval, aby se ovládl, protože si nemohla dovolit ztratit nejen umělecká díla, která nasbírala, ale ani hosta, kterého pozvala, a přesto muž přivřel jedno oko a odpověděl: „Artemisie, to je v pořádku.“
Nikdo na tomto místě neznal jeho společenské postavení. Nebo jeho minulost.
V minulosti Dietfried Bougainvillea používal zbraň, která se mohla stát nejlepší na světě. Teď byla mimo jeho dosah, ale nebylo to, jako by jejich spojení pán-sluha bylo úplně přerušeno. Ta bestie měla vysokou úroveň loajality, takže ačkoli se náhodou potkali po dlouhé době, její srdce to poznalo. Že je to on, koho v minulosti následovala – někdo, kdo stojí za to, aby mu sloužila. Zvíře se mu proto do úmoru věnovalo.
Šelmu dokázal zvládnout jen omezený počet lidí. Pocit, že se prozatím vrátila do jeho rukou, byl poněkud zvláštní.
„Běhá rychle.“
„Ha?“
„Proto je to pro vás konec. Soráč.“
„Hej, umlč toho vola.“
Když Dietfried náhle začal mluvit, lupiči zareagovali s pochybami.
„Je rychlá jako jelen. A tohle je hlavní ulice města, takže poblíž jsou hotely.“
„Co to žvatláš?“
„Nechal jsem tu své bodyguardy, když jsem sem dnes přišel. Pravděpodobně pijí v baru svého pokoje. Jsou mezi nimi i kluci, kteří to znají ještě z doby, kdy to bylo ještě po mém boku. Nechal jsem u ní moji stuhu do vlasů, takže by je tím měla přesvědčit. Tipnul bych si, že věci, které jste ukradli, jste odnesli do přístavu. Je docela těžké uniknout pronásledovatelům po souši, když uděláte takový nepořádek v centru tohohle města. Je těžší být sledován na moři než na pozemní komunikaci, že? Ale úniková cesta po moři přede mnou neobstojí. Vypadá to, že jedno vozidlo před chvílí odjelo, ale v okamžiku, kdy dojedou do přístavu, bude po něm. Pravděpodobně teď půjdete ven, ale pokud uvažujete o tom, že byste s sebou vzali někoho jako rukojmí, radši toho nechte. Mnoho mých podřízených je temperamentních. Pokud je takhle nabudíte, pravděpodobně se nechají příliš unést. Pokud se to stane, budete to vy, komu zatnou tipec. Bez ohledu na to, kolik mrtvých těl bude, my už si s tím potom nějak poradíme. Potřebujeme uvést příběh na pravou míru, ale dnešní rukojmí se určitě rozhodnou se mnou spolupracovat. Nechat lidi pošlapat důkazem vaší existence, kterou jste až doteď žili, je bolestivé pro každého.“
Výřečnému muži nedocházel dech ani při nonstop mluvení v této situaci. Tenhle jeho majestátní aspekt se však v očích ostatních odrážel jako děsivý a podobný šílenství.
Lupiči si náhle uvědomili, že všichni rukojmí se dívají daleko za ně. Cítili, že za nimi něco je. Bylo to jako duch, skrývající svůj plamen života, prostě čekal na rozkazy svého pána.
Za okny galerie slyšeli zvuky někoho bojujícího v okolí, kde bylo zaparkované auto.
Současně za sebou slyšeli slabé oddechování.
V uších se jim rýsoval dech ženy, které z běhání docházel dech.
„Udělej to, Violet.“ Dietfried zvedl palec a udělal rychlé gesto podřezání hrdla.
Když Dietfried sledoval, jak jeho panenka uvádí lupiče do bezvědomí se zdrcující silou jako monstrum požírající lidi, vzpomínal na minulost.
——Všechno koluje.
Vzpomněl si na dobu, kdy oni dva uvízli na tom izolovaném ostrově.
Když dorazila záchranná flotila, bestie byla vyděšená. Stejně tak Dietfried. Neunesl by to, kdyby bylo zavražděno více jeho kamarádů. Proto vzal šelmu za ruku a vedl ji do vnějšího světa. V jeho vnímání to bylo stejné jako převzít otěže.
Teď už tam nebyly žádné otěže. Není třeba, aby ji při chůzi vedl za ruku. Nic mezi nimi nebylo.
Ani láska, vášeň, připoutanost, touha, nic.
„Kapitáne.“
Nebylo tam nic, ale jedna věc byla jistá.
„Kapitáne Bougainvilleo.“
Pokud by ji zavolal, tato automatická panenka by se s největší pravděpodobností vydala na konec světa, aby ho zachránila. To byla její povaha.
„Právě jsem se vrátila. Nejste zraněný?“
V tu chvíli si šelma dobře uvědomovala, že vůbec poprvé zavolal její jméno. Oči se jí mračily.
„Ne.“
Jen toto gesto stačilo k tomu, aby se monstrum usmálo.
⁂
Leidenschaftlich byl zahalen do jemnosti noci.
Letní souhvězdí zdobila uhlově černou oblohu. Stejně jako ve dne bylo slunečno, noční obloha se dnes večer třpytila tak jasně, že by se to dalo nazvat banketem hvězd. Den v Leidenschaftlichu končil. Dnešek byl od rána plný chaosu.
Zatýkací drama, které se odehrávalo před galerií Artemisia, se pod přítomností sledujících shromážděných již chýlilo ke konci, jeho četné postupy a protokolování přešly na vojenskou policii. Když Dietfried viděl, jak jsou ukradená umělecká díla bezpečně znovu doručena Artemisii, oddechl si. Jeho pohled pak letmo sklouzl na stranu. Stála tam špinavá porcelánová panenka. Stála tam žena dost krásná, aby vypadala tak, že zářila uprostřed noci. Musel jí něco říct. Jak by se dalo čekat, měl by to udělat alespoň nyní. Nemohl však nic vymyslet.
——„Vedla sis dobře“. „To nebylo tak špatné.“ „Dobrá práce“. „Chválím tě“… Kterou z nich?
V jeho hlavě se vytvářela slova a pak mizela. Stejně jako sny, které právě teď měly spící děti všude v Leidenschaftlichu. Narodily se a pak zmizely.
Nakonec se pokusil otevřít ústa, „Není ti zima?“ „Koneckonců je léto.“
A nakonec s ní mluvil jako s mužem, který nebyl zvyklý zvát ženy ven.
Violet Evergarden, která bojovala rozumně a za účelem ochrany, byla stále po Dietfriedově boku. Bylo vhodné říci, že byla dnes nejzasloužilejší osobou. Ten, kdo přišel s nápadem na zatčení, byl Dietfried, ale ten, kdo pro to odvedl všechnu práci, byla Violet.
Nejprve zinscenovala scénu s bolestí žaludku a odešla s jedním z lupičů na toaletu. Potom tiše škrtila muže svými mechanickými pažemi, který se natáhl rukou k jejímu rameni, až omdlel.
Vysvobodila se a utekla oknem toalety. Místo aby šla na vojenskou policii, odešla do hotelu, do kterého ji Dietfried nasměroval, a informovala o okolnostech námořní vojáky, kteří si v pokoji v nejvyšším patře užívali cigarety a nápoje. Jeden z vojáků, který ji náhodou poznal, byl nejprve vyděšený, ale když viděl, že jí byla svěřena Dietfriedova stuha, změnil se výraz jeho tváře, kontaktoval vojenskou policii a poté informoval ostrahu přístavu, aby posílila kontroly.
Aniž by čekala, až se připraví, okamžitě běžela zpět do galerie Artemisia a pronikla do ní stejnou cestou. Několik lupičů, kteří měli tu smůlu, že ji spatřili, spadlo na zem jedním kopnutím nebo pěstí do břicha, a tak se nakonec vrátila. Když Violet stála za zbývajícími lupiči a lapala po dechu, rukojmí zírali, jako by byla jejich zachráncem, ale Dietfried se při pohledu na ni ušklíbl.
Jak jí bylo nařízeno, zachránila Dietfrieda, aniž by poškodila jediné umělecké dílo.
„O tom, co se stalo…“
„Pravděpodobně bude nejlepší neříkat to lordu Gilbertovi. Dělal by si starosti.“
Když Violet viděla odnášet poslední umělecké dílo, popadla kufr na kolečkách, který ležel u jejích nohou. Nejspíš měla v úmyslu jít domů sama.
Poté, co ji přiměl udělat toho tolik, v Dietfriedovi nyní klíčilo něco podobného jako pocit viny. Nakonec uznal, že i ona je pro někoho důležitá. To si pomyslel po bitvě, když viděl Violet hladit svou smaragdovou brož, jako by si chtěl potvrdit, že tam je.
I když to bývala divoká šelma, nad kterou by nikdo netruchlil, kdyby zemřela.
——Aha, to je výmluva. Nebude to nic jiného než výmluva. Pokud ano, tak to nechci říkat.
Tehdy, když byla po Dietfriedově boku, byl každý den plný šílenství po všech stránkách. Toulali se po bitevních polích, bojovali od úsvitu do soumraku, příliš si zvykli na násilí.
Válka pak skončila, mír se vrátil a on si uvědomil, že nastává éra, ve které může dokonce tvořit umění. Že ty časy byly abnormální a to, jak se cítil teď, bylo hlavní.
„Vezmu tě domů.“
„Není třeba. Vaše eskorta musí čekat, takže prosím, klidně odjeďte, kapitáne.“
„To je v pořádku; jen protentokrát. Vezmu tě domů.“
„Není třeba.“
„Vezmu tě. Poslouchej, tohle je rozkaz.“
„Nemohu přijmout váš rozkaz.“
„Ty malá… Jednala jsi, jak jsem ti před chvílí nařídil.“
„Protože to byl výjimečný stav… Kromě toho, kapitáne Dietfriede, bylo by rozumné, kdybych já vzala domů vás, ale opak je nelogický.“
„O čem to mluvíš? Jsi žena, ne?“
„Žena“. Když Dietfried zjistil, že to tvrdí vlastními ústy, litoval toho ještě víc.
Koutek Violetiných rtů byl pořezaný a tekla z něj krev. Šaty na pásek měla zmáčené potem. I ti, kteří se moc nepotili, by byli po takové velké potyčce v létě takoví.
„Zavolám kočár. Nestarej se; jen tu počkej. Vyprovodím tě, dokud se nedostaneš do domu Evergardenových. A pak sbohem. Už se nikdy neuvidíme. Bez ohledu na to, čím se ty a Gil stanete, už se nikdy neuvidíme.“
To, co dnes provedl této ženě, která se stala plně schopnou přijmout něčí lásku, nebylo něco, co by syn Bougainvileů měl kdy udělat ženě.
Když naskočili do kočáru, chvíli se rozhostilo ticho.
——Je pro ni dobré neříct takovéhle veřejné tajemství, i když jsou pár?
Dietfried zjistil, že ho náhodou znepokojuje milostný život jeho mladšího bratra.
Koneckonců, tahle situace může být zradou pro jeho nejdražšího bratra. Gilbert Dietfriedovi zcela odpustil. Za to, že mu podstrčil vedoucí postavení. Za to, že nebral ohledy na svou rodinu. Za to, že mu vnutil nepopsatelnou divokou bestii. Všechno mu odpustil.
Když si vzpomněl, jediný okamžik, kdy se pokusil Dietfrieda odstrčit a řekl, že mu neodpustí, bylo, když mu Dietfried nabídl Violet. Nazval to „obchod s lidmi“. Řekl Dietfriedovi, aby se k dítěti nechoval násilně.
S největší pravděpodobností byli tito dva od samého začátku jedinou výjimkou.
Pravděpodobně neexistovalo žádné omilostnění, pro to, co dnes Dietfried udělal Violet. Gilbert by většinu věcí odpustil. Být ušetřen záležitosti související s jedinou věcí, která pro něj byla nejdůležitější. Být nenáviděn milovanou osobou. To by mohlo vrhnout stín na srdce kohokoli, bez ohledu na to, jak starý byl.
„To je v pořádku.“ Hlas, který prořízl ticho, se na něj vrhl, jako by ho chtěl uklidnit. Ta slova zněla skoro, jako by vnímala Dietfriedův neklid. „Jestli se náhodou… k němu přes někoho jiného dostane zpráva o tomto incidentu, rozhodně vás budu bránit, kapitáne Dietfriede.“
„Bránit, říkáš?“
„Abych řekla pravdu, často se zaplétám do rozsáhlých incidentů, aniž by o tom Major věděl. Ale vracím se bez problémů. Do Leidenschaftlichu. Dnes se vrátím také. Proto je to všechno v pořádku.“
„Co tam venku proboha děláš?“
„Byli jsme odděleni příliš dlouho. Proto máme mnoho okamžiků, o kterých ten druhý vůbec neví. Možná i teď. Já mám práci, on má práci. Máme omezený čas, abychom se vídali. K Majorovi se však vždy vrátím. On to ví také. I když jsme od sebe, ten člověk je jediný, kdo zaměstnává mou mysl. Nejsem si jistá, jestli jsem mu to sdělila správně, ale je to tak.“
Její prohlášení bylo něco, co by ho normálně přimělo propuknout v smích, ale Dietfried toho nebyl schopen.
——Kdy jsi se stala takovou?
Dietfried Violet nenáviděl. K jeho emocím vedlo několik faktů.
——Že teď můžeš opětovat něčí lásku.
Viděl, jak se s ní překrývá. Její podřízenost dospělým a způsob, jakým to ona sama chtěla, ho znechutily. Pohrdal divokou šelmou, která netoužila po svobodě. Opovrhoval skutečností, že ji někdo vycvičil, aby byla taková. Opovrhoval vším. Za prvé, věcí, které by se mu líbily, by se vešly za špičku nehtu.
I počet lidí, kteří se mohli stát laskavými, měl svůj limit.
Pravda byla taková, že i kdyby chtěl být laskavý, už to nešlo. V minulosti se za to nesčetněkrát modlil k Bohu. Nicméně, neschopen toho dosáhnout, byl muž jménem Dietfried Bougainvillea.
——Ó Bože, já chci; prosil jistého někoho v mysli poprvé po dlouhé době. Možná už od dětství.
Přesto tato bytost neodpovídala na volání. Ani teď neměl tušení, jestli jej jeho prosba dostihla. Bylo to jistě nemožné. Jeho a Violetiny hvězdy byly v pozici, která se radikálně nezměnila.
Přesto měl dnes z nějakého důvodu ohromnou touhu někoho požádat o odpuštění.
——Chci jít zpět.
Ani on nevěděl kam.
——Rychle už skonči, tento dni, dnešku a čase, který s ní musím strávit.
Nebyl nahněvaný.
——Ó Bože, já chci…
Ale trpěl bolestí.
„Kapitáne.“
Kočár jel mezi stromy zbarvenými noční tmou. Ozval se mezi nimi chladný hlas.
Violet se dívala na krajinu venku. Pozorovala měsíc, který je pronásledoval, bez ohledu na to, jak daleko od sebe byli.
Měsíc byl něco, co bude existovat navždy. Na rozdíl od příběhů. Bez ohledu na to, zda se tím Dietfried zabýval, všechno v jeho příběhu jednou skončí. Demise dospěje i k věcem, které si nepřál, aby někdy skončily. I pocity, které teď měl, skončí.
„Jak jsem si dnes vedla?“
„Co?“
„Vysloužila si moje práce dnes vaši spokojenost?“
Dietfried vůbec nedokázal vyčíst záměry Violetiny otázky. Byla někým, v jehož emocích zpočátku nedokázal číst, ale ještě těžší bylo pochopit význam té věty.
„Co tím chceš říct?“
Mlčení.
„Hele, řekni to na rovinu. Nebuď stydlivá.“
„Dobře,“ do uší mu znovu pronikl chladný hlas. Takový chlad připomínal noc, ale nikdy neopouštěl jeho uši, jakkoli bylo snadné jej zachytit.
Violet otočila hlavou a vrhla na něj pohled. Modré a zelené oči se pomalu protly.
„Já…“
Zalitá měsíčním světlem byla prostě, čistě krásná natolik, aby Dietfriedovi vyrazila dech.
„Když jsem byla s vámi, lorde Dietfriede, moje práce nebyla nikdy uspokojivá. Teď, když jsem dospěla, jsem konečně schopna splatit svůj dluh… svou prací?
„Co myslíš tím „dluhem“?“
Jeho hlas byl chraplavý. Najednou měl pocit, jako by tato ledová žena připravila celé jeho tělo o teplo. Uvnitř úst měl extrémně sucho.
„Myslím všechno. Všechno to začalo, když jste mě přivedl z toho ostrova. Jsem teď taková, jaká jsem, protože jste mě svěřil matce… lordu Gilbertovi.“
„Kdybys zůstala se mnou, pravděpodobně by se nestalo nic dobrého.“
„Jaká bych byla, kdybych vám nadále sloužila?“
Tato slova se stala kulkou a prostřelila Dietfriedovo srdce. Měl pocit, jako by se mu při té nečekané otázce zastavil dech. Věci byly takové od dávné minulosti. Dietfried si znovu a znovu opakoval, že je to žena, která se pro něj mohla stát smrtící zbraní.
„Takže si také představujete hypotézu… ‚co kdyby‘,“ ozval se ve tmě její nádherně chladný hlas. Po otázce: „Ty taky?“ Violet přikývla.
To byla jeho věta, pomyslel si Dietfried, ale Violet pak vyslala jeho drahokamovým očím pohled jako ze snu. Jeho existence pro ni možná postrádá realismus.
Violet začala šeptat. Kdyby ten rozkaz tehdy neuposlechla. Kdyby k němu v tu chvíli přispěchala o krok rychleji.
„Tedy, kdyby“. „Tedy, kdyby“. „Tedy, kdyby“.
Nemohla se přimět, aby si nemyslela, že kdyby jen ona udělala jen o krok navíc, neztratil by to smaragdové oko.
„Kromě toho by mě zajímalo… jestli jsem ho tenkrát mohla ochránit…“
Musela pustit ruku svého nejmilovanějšího pána a byla svěřena někomu jinému, jako by byla odhozena.
„…nemusela bych celý ten čas trávit daleko od Majora.“
Když se to tak vezme, vždycky byla opuštěná a pak ji někdo vyzvedl. Měla na to být zvyklá. To byla hvězda, pod kterou se narodila.
Původně byla pro tento svět cizím tělesem a měla být odstraněna. Její osud také plynul touto cestou. Důvod, proč se Violet vzbouřila proti své rozdělené cestě, přestože se jí krotce podřizovala, byl ten, že ten druhý byl výjimečný.
——Také jsem ji odhodil.
Odhodil svůj domov. Odhodil svého malého bratra, který na protest plakal. A odhodil tuhle bestii.
„Také by mě zajímalo, co by se stalo, kdybyste mě nenechal s Majorem.“
Tahle žena.
„Ale to všechno je podobné snům, které mi procházejí hlavou a mizí. Poté, co jsem zvažovala nesčetněkrát „kdyby“, já…“
Hodil tuhle ženu na svého bratra a opustil ji. Při pohledu na ni se mu udělalo špatně. Také se jí bál. A co bylo nejdůležitější, přestal být sám sebou. To ho vyděsilo.
„A teď jsem se stala automatickou zapisovací panenkou a trávím s vámi noc.“
Tato žena měla element, který proměňoval lidi.
„Víš, jednou budeš sama. Ty seš ta, kdo má delší životnost, ne?“
Violet při těch slovech zavřela oči. Kdyby si představila četná „kdyby“, zjevně by jí to také přišlo na mysl.
„Nevím.“
„Pokud se to stane, co uděláš?“
„Nevím. Ale nejste stejný jako já, když jde o tohle? Milujete ho, že?“
„Já… jsem ten starší. Budu pryč dřív.“
„Nikdo to neví. Ale… pokud jednoho dne… zůstanu sama… pokud zůstanu žít sama… můj rozkaz bude stále platný. Asi budu žít dál.“
Pokud by nakonec žila sama, byla tato domněnka vůči bestii nejkrutější. Co zamýšlel udělat, když ji donutil tohle teď říct?
Když si vzpomněl, od chvíle, kdy se poprvé setkali, nevěděl, jak s ní jednat. Měl ji chránit? Zabít ji? Chránit? Zabít? Nebo snad…
„Proto píšu dopisy každý den. I když se k němu nedostanou, píšu Majorovi dopisy každý den.“
Mlčení.
„Kapitáne, co budete dělat?“
„Já, co? Já… uvidíme. Malovat, myslím.“
„Obrazy, nebo Majora?“
„Přesně.“
„Mohu se přijít podívat?“
Pro Dietfrieda Bougainvilleu byla tato divoká šelma od samého počátku ženou i monstrem. Byla teď tak daleko jako sen.
„Jsi jediná z mých známých, kdo ví, že maluju. Dělej si co chceš.“
⁂
——Ó Bože, chci být dobrým člověkem.
KONEC
Poznámka překladatele:
*Artemisia je zde název galerie, ale i majitelky. Latinsky artemisia znamená pelyněk.
Milí čtenáři a čtenářky,
pokud jste došli až k této poslední kapitole, velice vám děkuji. Znamená to totiž, že se vám líbil můj překlad a samozřejmě samotná sbírka novel Violet Evergarden. Dle mého názoru jsme autorku mohli poznat v několika postavách. V rané fázi Violet, kdy se považovala jen za něčí nástroj a chtěla být nějak využita nebo Rose, která se bála životní změny začít odznovu. Je tu dost zřejmá otázka existencialismu, ale také bolesti. Aspoň mně to tak připadalo a vyplynulo to tak i z doslovů autorky, která jakoby o sobě smýšlela jako o nějaké méněcenné existenci a pocit samoty, který dílo prostupoval, byl také určitě jejím vlastním. Na druhou stranu byla viditelná její záliba v rostlinách a v podzimním období, které vždy hrálo nádhernými barvami. Violet měla být, nebo spíš byla, rytířem v lesklé zbroji. Například Lux ji tak brala, nebo Rose, která se dokázala odpoutat a osvobodit od svého bolestného života. Ano, život je o tom najít v sobě sílu a překonávat překážky.
Co si myslíte o příbězích vy? Jaká postava a kapitola se vám líbila? Mně se líbila hned druhá, protože mi přišla velice originální a ani nemusím říkat, jak dojemná byla. Uvědomili jste si při čtení něco?
Ještě jednou vám moc děkuji a doufám, že navštívíte znovu stránky takenokokoro.cz. 🙂