Příběhy končí jednoho dne, jakmile začnou. S ohledem na to, by člověk mohl považovat lpění na sobě, na ostatních nebo na čemkoli jiném na světě, za trochu pošetilé. Totéž platí o tom, jak zuřivě jejich srdce hořela. Nebo jak moc se prolévaly slzy kvůli těmto věcem. Všechno nakonec zmizelo jako sen. Člověk by si mohl myslet, že i jen vynaložit nějaké úsilí nemělo smysl. Přesto to začalo.
Každý, kdo se narodil na základě nějakého impulsu, začal dýchat. Otevíral oči. Naučil se vyluzovat hlas. Zjistil, jak chodit. Přišel na to, co je láska. Přijmul náklonnost. Zjistil, že to byla nemoc, a tak buď přestal, nebo tomu dal průchod. Nikdo se nenaučil, jak to léčit. Byli i tací, kterým nebylo dopřáno, aby se jim toho dostalo.
Ať už to bylo jakkoli, nikomu nebylo dovoleno se zastavit, dokud byl součástí tohoto příběhu, tohoto světa. Během života lidé bývali neustále v obklopení smrti. Ale když přišlo ráno, následovala i noc. Hlad utichal a spánek by jednoho zval na zem. I po ztrátě lásky po ní lidé toužili. I se zdeptanýma očima svět postupně vyzařoval nový lesk. Projevování krásy a ohavné kolapsy probíhaly zároveň. Neexistovala žádná věčnost, ale věci pokračovaly. Příběhy pokračovaly. Svět se otáčel. I když to jednoho dne skončí.
I bez tebe také přišlo ráno.
*
Modré oči se otevřely.
Fialové okvětní lístky se jí jemně vznášely před očima a letěly dál. Dotýkaly se jí, jako by jí chtěly polechtat, a pak zmizely. Iluze minulosti, které se vynořovaly na povrch, se pomalu rozplývaly.
Její já divoké bestie a její pojmenované já. Veškerá minulost se rozplynula v realitu, vtáhla zpět do přítomnosti. Nebyla zde ani bestie, ani muž, kterému se říkalo „Major“.
Člun letargicky plul po velké řece a v něm byla automatická zapisovací panenka. Veslování lodníka, který měl na hlavě velký klobouk, bylo docela obdivuhodné. Aby zapříčinil náhodné setkání mezi ní a její minulostí, musel to být dobrý veslař.
Dívka, Violet – Violet Evergarden – někoho hledala.
Kdykoli otevřela oči, udělala to. Hledal člověka, který jí dal tolik, kolik mohl jen dát, a pak zmizel. Hledala osobu, které ublížila, jak jen mohla a nedokázala ji ochránit.
Samozřejmě nebyl nikde v dohledu. Nebylo možné, aby byl na takovém místě. Věděla to. Nakonec ho však hledala. Její nejmilovanější pán údajně zemřel už dávno, přesto se přistihla, že ho hledá. Dokonce i zjevení jeho ducha by stačilo; chtěla ho jen ještě alespoň jednou vidět.
Svět, ze kterého odešel, znovu ožil a jeho barvy byly zářivé. Violet musela žít v tomto světě. Musela žít v tomto čerstvém pekle. Už nemohla přijímat rozkazy. Ani ona nemohla hledět na jeho záda. Existovaly meze toho, co mohla dělat.
Lidem se snadno říkalo, aby šla dál. To pro ni však představovalo velký problém. Violet řekli, aby žila. Přesně jak jí nařídili, aniž by se pokusila zemřít, žila dál, zatímco byla zatížena těmito břemeny.
„Slečno, co hledáte?“
V té době ještě Violet nebyla plnohodnotným člověkem.
*
RŮŽE A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA
„Počkej,“ modlil jsem se. Tmavě červené stuhy, které jí svazovaly zlaté vlasy. Záhyby na jejích bílých šatech se stuhou. Světle modré paraple. Jako by si všechny hrály ve větru.
——Počkej na mě.
Bylo těžké dýchat. Květy ze stromů žakaranda* blokovaly můj výhled. Jejich krása vymazala vše, co bylo vidět. Přesto teď nebyly ničím jiným než překážkou. To, po čem jsem toužil, nebyly ony.
——Prosím, počkej na mě.
Slzy vyhrkly. Nevěděl jsem, jestli to byly slzy smutku, úlevy nebo frustrace. Už jsem ničemu nerozuměl. co jsem měl dělat? Nevěděl jsem. Jistě, nikdy jsem to nevěděl. Ani jsem nevěděl, že mě to bolí.
——Počkej.
Jestli jsem něco věděl, tak to, že jsem chtěl, aby mě odsud vzala pryč.
„Violet, počkej.“
To bylo vše.
——Tak prosím, počkej; neopouštěj mě.
*
Bylo jaro. Pokud šlo o čtyři roční období, jaro bylo určitě nejlepší.
Poprvé jsem se s ní setkal v době, kdy kvetly šeříkové keře. Lehce, hbitě se třepotaly ve větru. Bylo to období, kdy na obloze tančily fialové okvětní plátky. Jaro. Období klíčení.
Napadlo mě, jaká barva se lidem vybavila, když mluvili o jaru. Pravděpodobně to byla jiná v závislosti na tom, kde každý z nich žil. Růžové veselé květy byly roztroušeny po zemích s vyšší nadmořskou výškou. Slyšel jsem, že květy popínavých rostlin barvily určitou krajinu čistě bílou barvou. Pohled na zelené stonky rozpínající se z tajícího sněhu byl na některých místech zjevně znamením jara. Pokud jde o mě, pro mě symbolem jara musely být stromy žakaranda.
Když jsem se zeptal, Violet škubla krkem jako malé zvíře a podívala se na mě. Po krátké chvíli přišla odpověď tichým hlasem „to nic není“. Vypadala trochu rozrušeně.
Vypadala jako nekomunikativní člověk, takže jsem si myslel, že by se s vodáckými řečmi možná neztotožnila, ale chtěl jsem změnit atmosféru a mluvil jsem dál: „Slečno, máte štěstí. Nyní je nejlepší čas si je prohlédnout – žarakandy.”
„Opravdu?“
Byla to taková divná holka. Její způsob řeči byl emotivně slabý.
„Pro mě je to čas výdělku peněz. Když tohle období pomine, lidé do tohoto vzdáleného regionu přestanou přicházet. To je moje hlavní zaměstnání, ale mnoho lidí dělá veslařinu jako vedlejší zaměstnání. Když jaro skončí, věnují se zemědělství. Slečno… nezdá se, že jste tu kvůli výletu. Je to kvůli práci?“
„Ano.“
„Je to práce spojená s loděmi?“
„Ne.“
„Tak jsem se netrefil. Houpání se nebojíte, tak jsem si myslel, že jste na to zvyklá.“
„Takhle to vypadá?“
Poté, co jsme toho tolik namluvili, Violet konečně přestala hledat a přesunula pohled ke mně.
„Vypadá. Zdá se, že nemáte vůbec strach.“
Kolem se rozhostilo ticho. Spíše než aby mě ignorovala, zdálo se, že má potíže s výběrem slov.
Dokud tato tajemná kráska nepromluvila, plynule jsem vesly řezal hladinu vody. Možná kvůli tomu, že její zavazadlo bylo těžké, bylo tempo pomalejší, než jsem předpovídal. Bez ohledu na to, jak jsem se na ni díval, byla to štíhlá mladá žena, takže za těžkopádné veslování pravděpodobně mohlo její zavazadlo. Když se nad tím zamyslím, při každém pohybu se ozvalo tiché skřípění. Mohla mít na sobě nějaký předmět.
„Máte pravdu. Už jsem byla u námořnictva, takže…“
Jejda, a jsme zpět u konverzace.
„Vaše rodina je z armády?“
„Ne, jen já. Sloužila jsem v armádě. Ale před armádou… člověk, kterému jsem sloužila, byl důstojník námořnictva.“
Odpověď byla zahalena záhadami. Její profil byl chladný. Způsob, jakým mluvila, dokonale odpovídal tajemné krásce.
Myslel jsem, že tento podivný klient je trochu děsivý, ale trochu víc jsem dal najevo svou zvědavost. Nikdy jsem nebyl mimo tuhle zemi, takže jsem si rád povídal se zákazníky.
„Nemůžu tomu uvěřit. Myslet si, že někdo jako vy býval voják…“
Neměla ponětí, co představuje popis „jako vy“. Tento dojem se jen nepatrně projevil ve výrazu její tváře.
Vozil jsem mnoho lidí takže jsem o nich měl své vlastní teorie. Měl jsem pocit, že studenti z renomovaných škol by z toho měli legraci, kdybych to měl nazvat „filozofií“, ale… lidé sdělovali skutečný stav svých emocí mrkáním očí, způsobem, jakým otevírali ústa, výškami a hloubkami jejich hlasů a podobně.
V této dívce jich bylo nesmírně málo, ale dokázal jsem je vnímat. Vážně. Byl jsem odborníkem na „pozorování“ ostatních.
„Trápí vás, když vás lidé přemlouvají nebo něco podobného?“
Když jsem se ze zvědavosti zeptal, Violet měla znovu na tváři otazník, ale po chvíli zamrkala, jako by chtěla říct: „Došla jsem k odpovědi na dotaz“ a dala mi nečekanou odpověď. „Na svých cestách mě někdy lidé zvou, abych se stala jejich bodyguardem poté, co je zachráním. Jsem automatická zapisovací panenka, takže je zdvořile odmítám,“ řekla.
Ptal jsem se v romantickém smyslu, takže se to nedalo považovat za odpověď na mou otázku.
Jaká zvláštní panenka. Jaká zvláštní dívka.
——Můj život by byl úžasný, kdybych se narodil s tímto vzhledem.
Na prvních schůzkách se oči upíraly především na fyzický vzhled lidí. Každý měl preferovaný typ obličeje, že? Náhodou jsem skončil u srovnání její s mým.
Možná, že jsem měl pořád na hlavě ten velký slaměný klobouk, aby mi pokožku neponičilo spálení od slunce, a vlasy jsem měl rozcuchané. I kdybych si sundal klobouk, s platinovou blond barvou by si mě mohli splést se starým medvědem. Jiné dívky ve stejném věku jako já tolik jiskřily, a přesto, co jsem byl? Být ve stejném prostředí jako ony bylo trapné… Ne, to, co by oči viděly, nechme stranou. Měl bych sloužit zákazníkovi; sloužit zákazníkovi.
„Je tu krásně, že? To jsou květy žarakandy.“
„‚žakaranda‘…“
„Ach, tam na té lodi prodávají ovoce. Chcete si nějaké koupit?“
„Ne.“
„Moc mluvím? Ach, podívejte! Ten pták je velmi vzácný. Nevypadá, že má barvu smaragdů? Říká se mu „drahokamový pták“. Peří, které shazuje, je mými poklady.“
„Je krásný.“
„Taky si to myslím! Možná s vámi budu vycházet dobře. Co obvykle děláte, když trávíte volný čas?“
Během mého a Violetina krátkého výletu na lodi mi řekla následující:
- pracovala pro jistou poštovní společnost z vojenského státu na dalekém jihu jménem Leidenschaftlich.
- Byla tam nováček jako automatická zapisovací panenka.
- Prostřednictvím svého současného úkolu to bylo poprvé, co přišla do těchto zemí.
- Její šéf jí řekl, aby mu přivezla místní speciality této oblasti jako suvenýr.
Přesně. O svém šéfovi měla mnoho historek.
„Takže ředitel a zaměstnanci jsou si blízcí ve vaší společnosti, co.“
„Je to tak… Ne, máte pravdu. Naše společnost byla sotva vybudována a má málo zaměstnanců. Pokud je počet členů jednotky malý, vzdálenost mezi nimi a velitelem se přirozeně zkracuje. Ano, pro někoho, jako jsem já, jehož původ je neznámý, je to soucitný člověk.“
„Nemusíte o sobě takhle mluvit…“
„Je to pravda. Jsem sirotek a nevím, kde jsem se narodila.“
K informacím o Violet, které jsem si uchoval, jsem přidal „sirotek“. Věci, které se této osobě staly, o ní vypovídala atmosféra kolem ní, pomyslel jsem si. Byl to důvod, proč vypadala poněkud osaměle?
„Ale teď mám lidi, kteří se o mě starají.“
„Váš šéf.“
„Ano. A také milý starší pár.“
„Aha, dobře pro vás. Být sama je smutné. Pokud máte s kým být, je to lepší. Takže jste bývala v armádě, ale teď, když válka skončila, už nejste voják. Stručně řečeno máte novou práci a rodinu.“
„Ano.“
„Plujete hladce!“
„Ne.“
I když jsem se to výslovně snažil uzavřít s dobrou náladou, stal se opak.
„Mám mnoho problémů.“ Mezi Violetiným obočím se objevila nepatrná vráska. „Ještě nevím, jestli mám nadání být automatickou zapisovací panenkou… Bylo mi dáno vychování jako dámy a studovala jsem jazyky a další podobné věci, ale těžko říct, jestli toho dokážu efektivně využít. Zachovala jsem si bojovou sílu… ale jsem ve stavu, kdy nevím, jak ji použít.“ Tón jejího hlasu na konci trochu zeslábl.
„Jak teď takhle pracujete?“ zeptal jsem se čistě ze znepokojení. Koneckonců byla zapisovací panenka.
Narazil jsem na nejrůznější klienty, ale ona byla moje první automatická panenka. Byla to práce, ve které si je lidé najímali jako nájemné písaře, jako svou zbraň a oni chvátali po celém světě. Slyšel jsem, že v tomto povolání je mnoho žen, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to dělala dívka stejně stará jako já. Klidně mohla psát pro princeznu z nějaké jiné země, když jsem tu byl a vesloval na lodi.
„Dopisy obsahují standardní věty. Ve většině případů, pokud do standardních vět, které jsme si zapamatovali, přidáme požadovaný obsah, získají formu.“
„Hm, hm, chápu.“
„Nedá se však říci, že dopis, který jste si přál napsat tak moc, až jste požádal o zapisovací panenku, by byl dosažen tímto. Pokud nedokážeme splnit očekávání, jsme jako nástroje neúspěšné. Proto jsme zprvu pověřeni obsahem požadavku, navrhneme několik typů detailů, vybereme ty nejlepší a přijmeme další požadavky, pokud by nějaké nastaly… potom to opakujeme. Jsou i chvíle, kdy mé schopnosti nestačí…“
„Myslíte obsah, který neumíte napsat?“
„Jakýkoli druh dopisu lze do určité míry tvarovat, pokud je na to čas. Je to koneckonců kombinace. Nejsem však příliš zběhlá v umění konverzace, která lidi baví. Říkají mi, že jsem ‚nudná‘ nebo ‚nepřátelská‘ a klienti mě často odmítají.“
Trochu mě přesvědčila. Bylo mi ji strašně líto. Ale pro někoho může být opravdu těžké mít chuť s ní napsat dopis zábavnou formou. Pokud ji najímali na seriózní obsah, byl to jiný příběh.
„Navíc obvykle musíme rozumět okolnostem, ve kterých se naši klienti nacházejí… Když to shrnu; je to podobné, jako když se například přiblížíte ke zraněnému. Mám psát takové dopisy, ale ještě nerozumím tomu, co je dobrý dopis. Je pro mě těžké říct, jestli to zvládnu… Nakonec nevím, jestli mám nadání být zapisovací panenkou. Vždy se sama sebe ptám, zda je nebo není pro mě v pořádku pracovat v těchto podmínkách.“
Možná kvůli příliš usilovnému přemýšlení řekla Violet něco nesrozumitelného – že „by bylo mnohem efektivnější, kdyby se ředitel naší společnosti stal automatickou zapisovací panenkou“. Neměl se ředitel starat o řízení?
Ale jistě… aby o něm Violet něco takového prohlásila, musel to být typ člověka, který vynikal ohleduplností.
V průběhu konverzace jsem se pokusil zeptat na to, co mě nejvíce zajímalo: „C-Co děláte s milostnými dopisy a tak?“
„Milostné dopisy?“
„Ano.“
Bylo to pole velkého zájmu pro někoho, kdo k němu od narození nikdy neměl žádný vztah.
„To je také kombinace. Vkládáte tam verše ze slavných básní nebo písní… Klasické milostné romány jsou cenným referenčním materiálem a obsahují poměrně hodně rétoriky.“
Když jsem dostal odpověď mnohem přímější, než jsem si představoval, skoro jako vařenou zeleninu bez jakéhokoli koření, ramena mi klesla. Čekal jsem, že odpoví, že jako referenci použila své vlastní milostné zážitky, ale Violet byla extrémně vážný knihomol. Trochu jsem se za sebe styděl.
Pak jsem začal konverzaci znovu: „Musí být těžké, že vaše první práce je tak trochu o věcech, ve kterých nejste dobrá.“
Když jsem to řekl, Violet sklopila pohled a řekla: „Ne, máme ukázkovou automatickou zapisovací panenku, která je úplným opakem mě, takže má na starosti případy, jako jsou ty, které jsem právě zmínila. Naproti tomu ke mně přichází velké množství žádostí o přepis, které nejsou dopisy, ale faktury a smluvní dokumenty nebo vyžadují rychlé napsání. Popsat přesně to, co vidím, je moje pole odbornosti.“
„Chápu; jde o to mít správného člověka na správném místě. Rozdělování úkolů vašeho šéfa je dobré. Takže už v tom teď umíte chodit.“
„Ano. Ale tohle je moje první služební cesta za nájemným zapisováním.“
„P-První!“ Náhle jsem vydal hlasitý výkřik.
„Ano, moje první.“
Tato dívka byla na své první služební cestě za nájemným zapisováním. Měl jsem ji kvůli tomu teď na lodi. Trochu jsem měl pocit, jako bych byl zapleten do nesmírně grandiózního příběhu, ze kterého se mi rozbušilo srdce.
„Jste nervózní, že?“ Hledal jsem souhlas, ale nervózní jsem byl já. „Budete v pořádku?“
Ale zdálo se, že Violet nebyla v pořádku.
„Na služebních cestách s nájemným zapisováním je úkolem dokončit to na místě a vy musíte okamžitě reagovat. Nemohu používat prostředky, které jsem dosud používala, jako že jsem si dávala na čas se psaním nebo omezovala dobu potřebného spánku a zkracovala čas na jídlo.“
To asi byl důvod, proč vypadala tak unaveně. Přesto jsem byl v šoku. Když jsme my, lodníci nechtěli vytahovat lodě, odmítli jsme vyjížďky, i když jsme měli klienty. Byla to práce, kde jsme museli mít zákazníky, ale o diskrétnosti jsme se rozhodli sami. Nikdy jsem znovu ty se špatným přístupem na svou loď nepustil, i kdyby o to požádali. Především nejíst bylo nemožné. Nikdo nemohl veslovat na lodi, pokud byl hladový nebo ospalý.
„Musíte jíst… Není to to nejdůležitější? A musíte taky spát!“
„Nejdůležitější je splnění mých misí.“
Trochu jsem chápal, proč se o ni šéf této dívky tak staral. Vzhledem k tomu, že byla bývalou vojačkou, nedokázala si zvyknout na poklidný život a náročná práce vyžadovala řadu emocí, které k ní neseděly, a tak se hrnula do znalostí a snaze to vynahradit.
Mluv mi o nebezpečenství.
„Ale péče o své zdraví je také součástí práce.“
Violet sklopila zlaté řasy. To, co jsem řekl, ji pravděpodobně přimělo přemýšlet.
„Jak jsem si myslela, bylo mi lépe jako vojákovi,“ zašeptala slovo po slovu, z ničeho nic. Když hladila svou smaragdovou brož, upřela na ni pohled, který jako by ji spalovala.
„Jak to?“
„Když jsem byla v armádě… vše, co jsem musela udělat, bylo následovat jednoho člověka a chránit ho. Vždy jsem hledala dospělého, kterého bych následovala.“
Jak bych měl tu dívku popsat?
„Zjistila jsem, že je nejlepším pánem ze všech a sloužila jsem mu.“
Spíše než upřímná byla příliš upřímná. Skoro jako.. ano, dítě, které nic nevědělo.
„Bylo by skvělé, kdyby to tak bylo navždy.“
Proto s největší pravděpodobností…
„Takže to byl pro vás někdo důležitý.“
… si to upřímně myslela.
„Byl mi vším.“
Její slova pravděpodobně neobsahovala žádné lži.
„To je dobré.“
Opravdu byla momentálně bez někoho pro ni důležitého a ztratila srdce.
„Ale válka skončila a všechno se změnilo. Věci jsou nyní jiné. Byla jsem odloučena od svého pána a musím sama cestovat po světě se slovy a pery jako zbraněmi.“
Moje země byla prosperující zemí, která se nezapletla do Kontinentální války. Od té doby, co jsem se narodil, jsem ani jednou nenarukoval. Na její výroky jsem neměl jak reagovat. I když jsem se nanicovatě ptal – co jsem to byl za člověka.
„Ehm… hm, můžu něco říct?“
Chtěl jsem ji rozveselit. Ale netušil jsem jak.
Když jsem váhal, Violet zavrtěla hlavou. „Je mi to líto…“
Začala se z nějakého důvodu omlouvat, čímž jsem byl ještě zmatenější.
„Příliš jsem toho řekla. Odpusťte mi, že jsem vám pošpinila uši.“
„Proč? Vůbec jste to neudělala.“
„Bylo mi řečeno, abych nemluvila příliš podrobně o své minulosti.“
„N-Není to v pořádku, snad?“
„Lituji, jak jsem řekla.“
„Ale-„
„Máte mou nejhlubší omluvu. Řekla jsem věci, které by vás mohly rozrušit, když jste uprostřed práce.“
„A-Ale-„
„Máte mou nejhlubší omluvu.“
„Je to nutné?! Vy a já jsme jen zákazník a převozník, kteří se nevidí nikde jinde než tady!“ znovu jsem nevědomky mluvil nahlas.
Byl jsem trochu zmatený. Koneckonců se omlouvala. I když právě odpovídala na mé neodbytné otázky. Ačkoli nesla tolik břemene, nakonec ho nechtěně přenesla na cizího člověka, jako jsem já.
„Až vystoupíte z této lodi, nemůžeme vědět, co se nám oběma stane. Takže se tím prosím nezatěžujte.“
Bylo to proto, že jsem se tak vytrvale ptal, že věci, které zadržovala uvnitř, přetekly.
„Je to v pořádku.“
Bylo to něco, co jsem mohl říct s jistotou, protože jsem byl lodníkem v odlehlém regionu.
„Je to v pořádku,“ potvrdil jsem jistě a chtěl jsem něco udělat s těma třesoucíma se očima a její očividnou nejistotou. Možná jsem taky zuřivě funěl.
Violet se na mě podívala pohledem, který vypadal, jako by se právě probudila ze sna. A pak s pokorným obličejem přikývla. „Ano.“ I když jen jednou přikývla, po několika desítkách vteřin přikývla znovu a řekla: „Ano.“
Poté jsme nakonec bez dlouhého povídání dorazili na břeh.
Z toho, co jsem slyšel, byl Violetin patron pan Lockhart, starší muž, který byl známý tím, že byl bohatý i mezi svou komunitou. Byl už docela starý, a tak se říkalo, že už mu dlouho nezbývá.
„Jděte rovně po silnici. Po chvíli byste měla vidět vesnici a sídlo pana Lockharta leží na nejvyšším místě. Má bílou střechu. Všechny sousední domy jsou také extravagantní, takže si to nespleťte.“
„Dobře.“
„Na zpáteční cestu! Pokud máte chuť se se mnou svézt, vyhledejte mě!“
„Ano, pane Valentine.“
Možná proto, že jsem o to požádal, Violet mě skutečně hledala a volala na mě, když jela zpět. Možná, že když jsem poslouchal její životní příběh, neměl jsem pocit, že bychom si byli cizí.
Poté, co jsem zastrašil a rozehnal ostatní lodníky, kteří se ji snažili vzít jako svou zákaznici, zeptal jsem se: „Jaká byla práce? Šlo to dobře?“
„Nevím.“
Mlčení.
„Nejdřív na mě křičel, pak dopisy, která jsem napsala, jeden po druhém zmačkal do koulí a odhodil.“
„To je hrozný.“
„Ale jakmile jsem třiadvacetkrát předložila návrhy na zlepšení, řekl, že byl „poražen mojí vytrvalostí“ a přijal moji práci.“
„Slečno Violet, vy máte vlastně silného soutěživého ducha, že?“
Později, podle toho, co jsem slyšel od lidí z jeho sousedství, byl pan Lockhart podlý dědek, který, zjevně vyzbrojený bojem s nemocí, najímal lidi, aby je skrze šikanování donutil zase skončit. Můj bože. Byl to typ člověka, se kterým bych se nechtěl ani jednou setkat, takže jsem usoudil, že skutečnost, že se s ním Violet už po tomto jediném setkání nebude muset zabývat, bylo požehnáním v přestrojení.
Nicméně, pár měsíců poté…
„Několik měsíců budu psát dopis vnukovi pana Lockharta.“
…se znovu objevila, v jedné ruce držela cestovní kufr a shledala se se mnou. Od té chvíle naše interakce pokračovaly.
Nevěděl jsem, jak pojmenovat svůj vztah s Violet. Nebyli jsme přátelé. Setkali jsme se jen kvůli pracovním záležitostem a Violet jsem nikdy mimo práci neviděl.
„Jak jste se měla potom? Daří se vaší firmě? My teď máme mimo sezónu, takže jsem docela volný.“
„Zdá se, že lidé z poštovního průmyslu se snaží nebrat práci těm, kteří mají stejný obor podnikání. My, automatické zapisovací panenky, většinou dostáváme práci z okolí našich společností, ale služebních cest přibývá. Těžko však říci, zda jsme na správné cestě. Náš ředitel si každý den prohlíží svou účetní knihu.“
Jelikož jsme byli oba z odvětví poskytování služeb, měli jsme společné starosti. Tak jsem byl taky rád.
„Moje peněženka je mimo sezónu docela prázdná. S částkou, kterou si na jaře naspořím, dokážu žít v pohodě… ale když chci něco drahého, musel bych si najít jinou práci.“
„Jiná práce. Pane Valentýne, kolik let jste lodníkem?“
V hlavě jsem si vzpomněl na počet let mého běžného života a pracovní minulost.
„Ehm, vesluji dva roky. Ale předtím jsem byl něco jako údržbář, pracoval jsem v sadu, staral se o cizí miminka, dělal úklid a mytí, dělal pochůzky a byl praktikantem v kuchyni restaurace.“
„To je široká pracovní škála.“
„Moje rodina je chudá. Táta a máma jsou také závislí na hazardu… Jsme tak chudí, že nemůžeme přežít, aniž bychom všichni pracovali. Bylo mi osm, když mi řekli, že si musím najít práci, protože naše finance byly nízké.“
„To je chvályhodné pro někoho tak mladého.“
„Ne, slečno Violet, vy jste pravděpodobně stejně stará jako já, že? Eh, kolik je vám let?“
*
Možná jsme měli opravdu karmické spojení, protože jsem vždy pracoval, kdykoli přišla do této krajiny.
„Slečno Violet! Jestlipak to není slečna Violet…!“
„Pane Valentine. Hledala jsem vás.“
„M-Mě?“
„Ano. Řekl jste mi, abych vás vyhledala, když jsme jeli poprvé. To jsem udělala i minule. Vytáhnete dnes svou loď?“
„Samozřejmě! M-Mohu se znovu zeptat? Hledala jste mě?“
„Ano.“
„Jsem tak šťastný! Nápodobně! Každý den mě zajímalo, jestli v brzké době přijedete… No, no, slečno! Nastupte prosím na loď! Jen tak dál, jen tak dál. Mám spoustu věcí, které vám chci říct! Pravda~! Takže jste mě vyhledala~!“
„Ano, vyhledala.“
Atmosféra kolem ní byla jako pocit napjaté nitě, ale jak čas plynul, začala projevovat různé výrazy obličeje.
„Neumíte se usmívat?“
„Ne. Nemohu říct, že bych si na to stěžovala, ale… takové názory od klientů slýchávám poměrně často. Zatím s tím dělám fyzické pokusy. Pan Lockhart mi často zvedá tváře. Říká mi, abych cvičila. Přesto… to moc dobře nefunguje.“
„Ten starý muž vás učí divné věci… Je to poprvé, co jsem viděl někoho zvedat tváře, aby se usmál.“
„Pane Valentine… vynikáte v usmívání. Máte na to nějaký trik?“
„Eh~, jen jsem bezstarostný.“
„To je pro mě těžké.“
„Hm~, ale to je tajemství úspěchu.“
„’Tajemství úspěchu’…“
„Tohle místo je konec konců přístaviště. Aby dítě jako já pracovalo mezi lidmi, musím se alespoň umět chovat přátelsky, jinak mě to neuživí.“
„Je to tak?“
„Ano. Proto je to něco, co jsem v sobě pevně zakořenil. Slečno Violet, jste bývalý voják, že? Na bitevním poli nemůžete být bezstarostní, takže to jinak nejde, ne?“
„Ale… to nemá nic společného s mými klienty.“
„Hm~, snažit se být lepší není nikdy dost, ale z mého pohledu jako člověka, který se také zabývá děláním společnosti zákazníka, si nemyslím, že je to úplně nezbytné. Dáme klientům, co hledají, a oni zaplatí poplatek. Jde v podstatě o tento druh rovnocenného vztahu. Nemusíte se ponižovat víc, než je nutné. Zákazníci přirozeně přicházejí k lidem, kteří odvádějí dobrou práci, i když jsou nespolečenští.“
„Opravdu…?“
„Ano. Někdo, kdo je místo toho přátelský, ale neumí svou práci vůbec dělat, je špatný. Skutečnost, že jste se stala nájemným zapisovatelem pana Lockharta, znamená, že píšete dobré dopisy. Zdá se, že je ve svých požadavcích velmi zvláštní. Víte, vy se pro takové lidi hodíte.“
„Pokud ano, je to dobré.“
„Netvařte se tak. Mám vám zvednout tváře?“
Věci, o kterých jsme spolu mluvili, kdykoli jsme se potkali, přibývalo přesně proto, že jsme byli jeden od druhého tak vzdálení.
„Když už o tom mluvíme, hledáte někoho, že? Našla jste nějaké stopy?“
Naše konkrétní okolnosti vklouzly dovnitř a zmizely ven z dohledu.
„Ne…“
„Ale zapisovací panenky musí chodit na nejrůznější místa, takže stále existuje naděje.“
„Ano. Také si myslím, že to je jedna z výhod být automatickou zapisovací panenkou.“
„Takže…? Slečno Violet, rozhodla jste se být panenkou, abyste někoho hledala?“
„Ne, možná bych měla říct, že je to zbožné přání. Opravdu nevěřím, že ho najdu. Nicméně…“
V té době jsem si uvědomil, co to bylo za brož.
„…mohu dál žít a přemýšlet ,co kdyby‘. Takový je můj druh práce.“
Že to bylo něco, co souvisí s důležitou osobou, o které se zmínila.
„Vážně…?“ zatímco jsem mluvil uvolněným hlasem, mimochodem jsem přemýšlel o tom, co by to bylo v mém případě.
K čemu jsem byl připoután natolik, že bych tím byl tak posedlý?
„Jste opakem mě. Čekám tady na svou rodinu.“
——Pokud něco z toho mám, byla by to loď, na které jezdíval můj táta.
„Bydlíte daleko od sebe?“
——Dům, ve kterém jsme všichni společně bydleli.
„Hmmmmm… Jak to mám říct? Když mi bylo osm, poslali mě do jiného města na domácí práce… a byl jsem zcela přesvědčený, že moji rodiče a starší bratr žijí tady.“
Nic z toho, k čemu jsem byl připoután, nebyly věci, které by mi mohly zůstat v dosahu. Byla to sama tato země.
„Když jsem se vrátil, byl tam jen náš dům. Moje rodina v něm nebyla.“
Nebylo to něco, v čem bych se rád nimral.
„Možná se přestěhovali jinam… protože nenáviděli zdejší život.“
Violet se nemračila ani neudělala zmatený obličej. Jen mi tiše naslouchala.
„Utekl jsem z místa, kde jsem vykonával domácí práce, takže jsem asi přehlédl jejich upozornění. Myslím, že se teď trápí. Že mě hledají. Také chci, aby mě přišli vyzvednout, ale nikdy to neudělají…“
Sám jsem to věděl. Věděl jsem, že říkám divné věci. Divné, že? Byl jsem si toho vědom. Kdyby mě nazvala bláznem, bylo by to jen očekávané.
„Pane Valentine, neměl byste je hledat?“
Ta otázka vydloubla jen kousek z nejslabší části mého srdce. Ano, jen kousek. Probodlo mě to přesně proto, že osoba, která se na to zeptala, vstala ze svého utrpení a běžela dál.
„Kdybych opustil tohle místo, byl by to problém…“
Ale Violet vůbec neřekla, že jsem se mýlil.
„Byl by problém, kdyby se náhodou můj bratr – ne, táta nebo máma rozhodli vrátit…“
Pouze zašeptala jedinou větu: „rozumím“.
Než jsem si to uvědomil, začal jsem ji hledat v doku.
——Přijde dnes? Pořád ne? Může přijít zítra.
*
„Už je to dlouho…! Změnilo se něco? Znovu se setkáváme, protože pan Lockhart je stále naživu, co?“
„Ano, to je. Akorát to, že na mém pracovišti opět přibyl personál. Hlas pana Lockharta je tak živý, když se zlobí, že by si člověk ani nedokázal představit, že má nemoc. Pane Valentine, co vy…?“
„Vidíte, poslední dobou studuju! Úplně jste mě ovlivnila. Umím přečíst snadná slova, ale nikdy jsem nechodil do školy, takže psaní mi nejde.“
„Ani já jsem neuměla psát. Nicméně by to mělo být v pořádku, dokud budete cvičit.“
„Nemám dostatek papíru na procvičování psaní, takže v těchto dnech píšu na zem klackem.“
„Pokud si přejete, použijte prosím toto.“
„Eh, co to je? V-Vypadají drahé. Nemůžu.“
„Také jsem jednou od někoho dostala papír a pera a začala jsem studovat. Můžete.“
„N-Ne to nemůžu udělat! Něco takového od svého zákazníka nemůžu vzít…!“
„Můžete.“
Jak ubíhala roční období, jak plynuly dny a měsíce, její aspekt úzkosti z doby, kdy jsme se poprvé setkali, postupně slábnul. Jako zapisovací panenka si neustále budovala rekordní úspěchy.
„To paraple je roztomilé. S vaším oblečením to hezky ladí.“
„Je to dar. Také… mi připadá rozkošné.“
„Byla to vášnivá žádost o ruku od vašeho klienta?“
„Ne, tak to nebylo. Byl to projev vděčnosti za mou práci od pana Oskara, Romanopisce…“
Mnohem rychleji, než jsem si představoval, ale s jistotou, elegantně stoupala po tom zářivém schodišti.
„Héé, romanopisec. Moc toho o něm nevím, ale je to úžasné. Jednou možná budete pracovat v nějakém královském paláci!“
„Pracovala jsem.“
„Eh?“
„Pracovala jsem. Napsala jsem milostné dopisy jménem princezny ze země jménem Drossel.“
Během okamžiku se stala někým známým.
Jak bych měl popsat její sílu? Bylo by „dost silná, aby srazila ptáky v letu“, příliš divné? Byla neodolatelnou silou, ke které byli lidé masově přitahováni. Tak či onak udělala v mžiku velký skok.
Její popularita přitahovala víc popularity a bylo úžasné, že se v její práci tak rozvinula. Takoví lidé byli v přístavišti také, ale bez úsilí toho nebylo možné dosáhnout. Ale nezdálo se, že by Violetino úsilí mělo nějaké ambice nebo sny. Lovci snů měli jiné oči než obyčejní lidé. Ona… její modré oči byly tiché jako zimní moře bez ohledu na to, v jakém ročním období jsem do nich nakoukl.
Její pohled způsobil, že se na mě dívala jako z jiného světa. Jako by na všechno zírala ze dna oceánu. Ano, byl to takový pohled.
Byla tam a zároveň nebyla. Když jsem se měl na ni podívat, ještě dřív než jsem si to uvědomil, její modré oči byly zrcadly, díky nimž jsem měl pocit, jako bych se díval na sebe. Ona sama byla také tímto typem člověka s dojmem, jako by její mysl byla někde jinde.
Její sláva… kdybych měl použít metaforu, byla to rozbitá panenka, která byla opakovaně chválena za výsledek cílevědomé práce. Tak to vypadalo v mých očích. Hrozný způsob, jak to říct, co? Ale Violet Evergarden, se kterou jsem se poprvé setkal, byla zraněná. Byla to jen zraněná dívka.
Takže mě to upřímně překvapilo. Protože zpočátku vůbec nevypadala jako dívka, která by se od té doby chtěla proslavit jako zapisovací panenka. Ano, neudělala to.
Mohlo to být způsobeno tím, jak jsme se potkali. Kdybych místo toho potkal současnou Violet, jistě by mě napadlo: „Taková plnohodnotná zapisovací panenka“. Ale ačkoli to byla skutečně výstřední dívka, tak mně nepřipadala. Pro mě… Pro mě nevypadala jako nic jiného než dívka ze stejné generace jako já, stagnující ve světě, do kterého byla uvržena. Neklidná dívka, která právě začala pracovat. Typ, který lze rozhodně najít kdekoli po celém světě.
Typ, který mi byl také podobný. Od toho dne, v tu chvíli.
„Tati, mami, brácho, kde jste?“
Byla jako já, když jsem byl v rozpacích, když jsem se rozhodl žít sám.
V průběhu let se Violet Evergarden rozvila vůči světu v úžasnou dámu, než jsem si toho vůbec všiml. Jak její jméno napovídalo, byla to dívka, která krásně rozkvetla.
Bez ohledu na to jsem ji nakonec srovnával se sebou… I když jsme se po dlouhé době znovu sešli, i když jsem byl šťastný, z nějakého důvodu jsem se cítil příliš smutný a řekl jsem spoustu hloupých věcí.
„Slečno Violet… najednou se z vás stala nedosažitelná osoba, co.“
Bylo to proto, že i když jsem údajně žil stejně jako ona ve stejných čtyřech ročních obdobích a ve stejnou dobu, kdy se ona pachtila za prací, stále jsem byl bezvýznamný převozník.
„Moje společnost stále sídlí v Leidenschaftlichu, stejně jako předtím.“
„Ne, nemluvil jsem o fyzické vzdálenosti. Jako v… duchovním smyslu.“
Mlčení.
„Jste opravdu obdivuhodná. Víte, když si pomyslím, že odvádíte tak úžasnou práci, zatímco já tady na lodi bez starostí… je to jako…“
„Pane Valentine, vy také pracujete každý den.“
„Není to tak, že by plavba na lodi byla špatná práce nebo tak.“
Také jsem si nemyslel, že existuje nadřazená nebo podřadná práce, pokud šlo o povolání. Přesto jsem je nakonec srovnával.
„Docela mě to baví. Tedy veslovat na lodi. Ale nějak… jako… když se na vás dívám, slečno Violet… myslím na sebe. Zajímalo by mě, jestli nejsem takhle divný. Protože určitě by tu mohlo existovat něco jiného, co bych chtěl dělat.“
Mlčení.
„Kdybych se taky mohl změnit…“
„Pane Valentine.“
„Ano?“
„Měla jsem pocit, že jsme se sblížili, když jsme se poprvé setkali.“
„Eh?“
Byl jsem v šoku. Protože jsem si myslel, že není ten typ člověka, který by něco takového řekl.
Jak tomu lidé říkali?
„Stalo se pro mě zvykem vás tady ihned vyhledávat.“
Ta slova byla jakoby někdo vedle tebe stál.
„Když jste se mi nesčetněkrát otevřel, podepsal jste se ve mně.“
Ne, to nebylo ono. Nebylo to tak, že by ty věci neřekla – nemohla je říct. Koneckonců, Violet mi to řekla, když jsme se poprvé setkali. Že nedokázala psát dopisy, které jí připadaly jako přiblížit se k někomu zraněnému.
„Chápu.“
Bála se, že by to měla přenechat někomu jinému; že nebyla kvalifikovaná.
„Odcizili jsme se?“
Přesto to dokázala. Tím, že hodně cvičila. Tím, že byla obklopována lidmi.
„Pane Valentine, taky mě vždycky vyhledejte. Okamžitě, kdykoli sem přijedu.“
Tato dívka nyní byla schopná dělat to, v čem bývala nejhorší.
„Ano.“
Ale ani teď to nezměnilo fakt, že se své smaragdové brože dotkla, kdykoli si nebyla jistá.
„Odcizili…“
„Neodcizili…! Promiňte. Jsem si jistý, že bych vás poznal, i kdybychom se míjeli v jiném městě… Promiňte, je to prostě… špatně. Mýlil jsem se…“
Violet vyrostla.
„Promiňte…“
Ten den, když jsme se poprvé setkali, se trápila tím, že dokáže napsat dopisy, které by se mohly někomu přiblížit. Poté, co kultivovala své srdce mnoha lidmi a spoustou času, byla nyní dokonce schopna říkat takové věci. Tato dívka řádně bojovala s osudem, který jí byl dopřán.
Áách, chtěl jsem být jako Violet Evergarden.
Chtěl jsem být jako tato dívka. Opravdu jsem to chtěl.
Byl jsem ještě mladý. Mohl bych začít kdekoli jinde. Ale neudělal jsem to. Nemohl jsem zahodit svou rodinu. Nemohl jsem. Přemýšleli jste někdy o tom, že byste svou rodinu zahodili?
Já… nikdy.
Protože to byla rodina. Lidé, se kterými jsem sdílel svou krev. Měli jsme být spolu, ne? Rodiče chránící své děti a děti toužící po rodičích – to bylo dané, ne? Když jsem se rozhlédl kolem sebe, bylo to to, co lidé dělali. Byly to všechno snad lži?
Proč, proč moje rodina nedokázala být normální? Proč pro mě bylo normální tak těžké? Protože jsem byl hloupý?
Když mi bylo osm let, šel jsem k cizímu muži, protože mi to řekli rodiče. Šel jsem s ním, jak moji rodiče řekli: „Jdi s touto osobou, abys jim pomohl; dostaneš za to zaplaceno.“ Měl jsem pocit, že se moji rodiče usmívali. Můj bratr byl jediný, kdo měl vážný pohled – ne, tvářil se, jako by se chtěl rozbrečet, když mě znovu a znovu tahal za rukáv. Býval to takový děsivý bratr, který mě rychle udeřil do hlavy a káral mě, ale teprve tehdy se vyčerpal z pláče.
„Nemůžeš, jasný? Poslouchej, co říká tvůj velkej brácha. K těm lidem nemůžeš,“ řekl mi.
Pamatuji si, že jsem byl velmi zmatený. Měl jsem jen dojem, že můj bratr byl neustále naštvaný a hladový. Nikdy se nechoval, jako by si mě vážil nebo něco podobného. Upřímně, dřív jsem ho nenáviděl.
„Ale budou se zlobit, když neudělám, co říkají.“
Takže jsem setřásl jeho ruce, které mě držely za rukáv. Výraz, který měl tehdy můj bratr – ty oči vypadaly, jako by se všechno před ním proměnilo v trosky.
Můj bratr naposledy řekl plačtivým hlasem: „Hej, nemůžeš; prosím… nechoď. Už tě nebudu bít, dobře? Dobře?“
I tak jsem nesouhlasil. Protože jsem se bál, že se rodiče naštvou.
Od té doby jsem svého bratra neviděl. Když na to teď vzpomínám, možná ke mně skutečně choval náklonnost.
Co se týče mých rodičů, bylo to něco, čemu se nemohli vyhnout? Pořád jsem nevěděl. Ale abych to řekl na rovinu, prodali mě.
Nebylo to nic tak neobvyklého. Tato oblast byla odlehlá, venkovská a měla stále zakořeněné takové zvyky. To je nyní asi i můj případ. Žil jsem v zemi, kterou jsem kdysi opustil, maskovaný, aby nikdo nepoznal, že jsem to já. Bylo by hrozné, kdyby mě zase někdo prodal. Tak jsem se rozhodl. Neznámý chlapec, který se z ničeho nic objevil. Cizinec, který dorazil dřív, než se to někdo dozvěděl. To jsem byl já.
Byl jsem velký blázen, který nedokázal zahodit svou rodinu, i když oni vyhodili mě.
Ani ne po třech dnech jsem utekl z místa, kam jsem byl prodán, a začal jsem jako žebrák a naspořil jsem si nějakou částku, abych se mohl vrátit domů. Dělal jsem cokoli, od práce v sadu po péči o děti jiných lidí, úklid a mytí, pochůzky a učně v kuchyni restaurace. Cokoli, dokud jsem si mohl vydělávat peníze.
Byl jsem prodán do docela vzdáleného místa, takže mi trvalo rok, než jsem se vrátil. Po návratu domů jsem se radoval. O tom, že se věci vrátí k normálu, jak byly předtím. O tom, jak se můj život trochu zvrtl, ale vrátí se k tomu, jaký býval. Moje matka by měla určitě radost. Řekla by mi, že jsem odvedl dobrou práci, až se vrátím domů.
Takže proto… si i teď živě pamatuju ten pocit úžasu, který jsem měl, když jsem otevřel dveře a dům byl opuštěný.
„Tati, mami, brácho,“ zašeptal jsem přerušovaně do prázdného domu.
Žádná odpověď.
——Aha, tak domy, kde už lidé nežijí, také umírají, pomyslel jsem si.
Ještě teď jsem tím dítětem, které tam tehdy stálo na místě.
*
„Případ únosu transkontinentálního vlaku… Ta na tomto obrázku vypadá jako ta dívka, ale není to ona, že?“
Při čtení novin, které si zákazníci jako obvykle nechávali, jsem odpočíval v přístavišti.
Roční období opět uplynulo a podzim se chýlil ke konci. I když roky přibývaly od jara, kdy jsem poprvé potkal Violet, nic se nezměnilo.
„Promiňte, děláte vyhlídkové plavby?“
„Ach ano. Velice vám děkuji za vaši dnešní přízeň. Jsem tu nejbezpečnější lodník. Jsem Valentine.”
Dnes jsem také vesloval na lodi. To bylo vše.
Prostě jsem se ráno probudil, najedl se, vytáhl loď, pustil na ni zákazníky, vykonal svou práci, vrátil se domů a šel spát. Opakovaná činnost. Aniž by se stalo něco zvláštního, bez jakýchkoliv úžasných setkání nebo příležitostí, vydělával jsem pouze dost na jídlo a abych si zabezpečil bydlení. Někdy jsem si myslel, že jsem jediný, kdo žije tenhle druh každodenního života. Pracoval jsem od mala, takže jsem neuměl moc dobře hrát a kromě Violet jsem neměl nikoho, kdo by mi byl blízký. Ačkoli Violet nebyla moje kamarádka.
„Pane lodníku, je tady někde v okolí místo, kde bych se mohl najíst?“
„Ano, jakmile se dostanete na pevninu. Asi se to nebude podobat něčemu, co by jedl někdo z velkoměsta, jako jste vy, i když… Radši buďte opatrný.“
Jo. Přesně jak jednou řekla, náš vztah byl mezi lodníkem a jeho zákazníkem a nesetkali bychom se, pokud by sem nepřišla kvůli své práci. Byla to úžasná osoba, která se toulala po celém světě a žila ve světě úplně jiném, než já. Při návratu na svůj břeh po tom, co jsem vysadil zákazníka, jsem přemýšlel. Byl můj život takhle dobrý? Byl jsem tu dnes znovu, aniž bych se pokoušel jít tam, kde byl člověk, kterému jsem chtěl být nablízku. I kdybych použil celý sešit, který mi dala Violet, nemohl bych jí to oznámit. Protože jsem nemohl opustit své rodné město.
*
„Pane Valentine. Dobrý den; už je to nějaký čas.“
Toho dne bylo velmi krásné ráno. Osvětlené sluncem, když se vynořilo zpoza mraků, kapky deště, které spadly předchozí noci, vyzařovaly průhledný lesk. Osoba, která se objevila v tomto úžasném světě, byla stále cizí bytost.
Podzim těsně před příchodem zimy. Violet Evergarden na sobě neměla své obvyklé oblečení pro panenky, místo toho byla oblečená v černé. Černý klobouk, černý plášť přes černé šaty, a zatímco kufr, paraple a smaragdová brož byly stejné jako vždy, kromě nich bylo všechno úplně černé. Byla to černě oděná zapisovací panenka.
Jak foukal vítr, zdálo se, že se jí šaty na levé paži nepřirozeně třepotaly. Ruka byla pryč. Chyběla jí jedna paže. Někde mi cestou řekla, že měla protézy, ale když jsem takhle viděl její postavu bez jedné z nich, soucítil jsem s její ztrátou, i když to se mnou nesouviselo.
„Dob-Dobrý den… Ehm, co se stalo s… ehm, vaší paží, oblečením a vším?“
Bylo to zkrátka velice zvláštní.
„Přišla jste před chvílí, že? Intervaly jsou opravdu těsné…“
Skoro jako něčí pohřeb. Nikdy jsem na žádném nebyl, ale jednou jsem ho pozoroval zpovzdálí.
Zjevně ji moje otázky na chvíli zmátly. Poté, co Violet nastolila zamyšlený výraz, odkud by začla s vysvětlováním, položila své zavazadlo na zem a pravou rukou ukázala na svou levou paži.
„Rozbila se mi ruka. Opravuje se.”
Její strojová gesta připomínající panenku, která jsem si oblíbil, než jsem si to uvědomil, a její jasný hlas se nyní měnily v hlavní příčinu, kvůli níž bylo mé srdce neklidné.
„Mohu bez problémů používat tu pravou. Je to nepohodlné, ale nakonec se to dá snést.“
Zeptal jsem se na důvod a jestli nebyla účastníkem nějaké nehody. Violet mi neřekla podrobnosti o své situaci. Věnovala mi vzácný, slabý úsměv, vypadala utrápeně.
„Mezitím, co jsme se neviděli, se opravdu stalo mnoho věcí… Dnešek však není o mně, ale o někom jiném. Bylo mi řečeno, že je zde slavný, ale neslyšel jste o tom? Zemřel.“
Byla jen jedna osoba, na jejíž pohřeb by Violet oblečená do smutečních šatů přijela do této země. Její patron, který si ji najímal, pan Lockhart. Ten starý muž, o kterém lidé říkali, že zemře, a přesto pořád zůstával naživu.
„Já… já se s obyvateli města moc nestýkám… V posledních dnech jsme měli silný déšť… a když jsem se snažil dostat loď ven, nachladil jsem se… tak jsem se zavřel doma… a neviděl žádného z mých kolegů lodníků…“
Plival jsem důvody jeden po druhém, jako bych se chtěl vymluvit. I když jsem nic špatného neudělal.
„Zdá se, že pohřeb už skončil. Lidé z jeho rodiny mě kontaktovali, tak jsem přispěchala.“
„Navštívit jeho… hrob?“
„To také, ale také jsem napsala jeho závěť na jeho vlastní žádost… a zdá se, že při otevření závěti došlo mezi jeho příbuznými ke sporu. Řekli, že chtějí, abych potvrdila, jestli v obsahu opravdu není chyba…“
Přemýšlel jsem, co v závěti vzbudilo všeobecnou kritiku. Violet mi to neřekla, protože nemohla prozradit obsah dopisů svého zadavatele, ale když došlo na problémy, které nastaly poté, co zemřel bohatý stařík, muselo to být dědictví.
„Znamená to jednoduše, že poslední vůle je celá jako pan Lockhart. To je vše, co mohu říci.“
Takže ten hrubý stařík byl zlý až do konce a pak skonal.
„T-Takže, slečno Violet, chystáte se vstoupit do té velké hádky?“
„Ano.“
„Může to být vaše poslední jízda na této lodi…?“
„Pane Valentine, jestli tu do té doby ještě budete, tak se s vámi vrátím.“
„Já-budu. Dnes už žádné další zákazníky neberu a budu na vás čekat na druhé straně řeky!“
„Myslím, že mi to bude trvat hodně dlouho.“
„To je v pořádku… chci říct-!“
——Už tě neuvidím, že?
Smutkem se mi stáhl uzlík v krku, takže jsem nemohl tahle slova vyslovit. Ale věřil jsem, že dorazila k Violet. Po pauze řekla „V pořádku“.
A tak jsem poslal Violet na břeh, kde byla ta rodina. Jak jsem prohlásil, další zákazníky jsem nebral, čekal jsem jen na Violet.
Řekla sice, že se jí toho hodně přihodilo, ale pokud to bylo důvodem k tomu, že ztratila paži, o které se jen tak letmo zmínila, pak by kolem ní měl právě teď pořád panovat rozruch. Chudák Violet. Upřímně řečeno, pan Lockhart byl klient, který dělal Violet potíže od začátku až do konce.
Přesto, kdyby nebylo toho problematického klienta, Violet a já bychom se nepotkali. Také bychom neměli tolik příležitostí se setkávat, jak ubíhala roční období.
„Měl jsi žít déle,“ zašeptal jsem sobecky. Můj patetický hlas se mísil s naříkáním.
Byl jsem hrozný člověk.
Když si pomyslím, že bych si stěžoval na den, kdy měl zemřít někdo, koho jsem ani tak dobře neznal. Ale teď jsem měl pocit, že mi pukne srdce. Můj klid byl pryč. Proto byl můj jazyk tak mrzký.
Předvídal jsem, že se jednoho dne přestaneme vídat. Předvídal, ale myslel jsem si, že to bude mít mírnější konec. Odlišnější, více…
Ano, jednoho dne. Jednoho dne, stejně jako když jsem najednou přestal vídat své rodiče a bratra, i Violet sem přestala chodit. Ale nemohl jsem tohle místo opustit, takže jsem zůstal stát v doku a myslel si, že možná nadejde den, kdy přijde.
Z pohledu jiných lidí to můžete považovat za smutné, ale pro mě to byl konec, který v sobě stále měl spásu a naději…
Ani jsem si nepředstavoval, že mi ona sama řekne, že to bylo pravděpodobně naposledy. Kromě toho, když si pomyslím, že už neuvidím zákazníka, kterého jsem vídal jen tu a tam, se mi sevře hrudník.
Byl jsem hlupák.
Ano, nebyl jsem nijak chytrý. Byl jsem citlivý na jemnosti emocí jiných lidí, navzdory tomu jsem je v sobě neuváděl k životu. Přesto jsem byl bezcitný, když šlo o mě, takže jsem začal city vnímat, až když mě začaly takhle bolet.
„Já-já…“
Určitě jsem byl pořád sám, protože jsem byl takový pošetilec.
„Budu sám…“ slova ze mě přetékala přirozeným způsobem.
——Zmlkni. Neplač. Takhle by přece brečelo dítě.
„Uf… fu-uh…“
Byl jsem šťastný. Že si Violet najala, aby se svezla na mé lodi.
„To nechci… Zase… budu…“
Čekal jsem tady. Aby si na mě někdo vzpomněl a přišel za mnou. Aby mě hledal. Žil jsem tak, že jsem nečekal na nic jiného než to.
Totéž pro Violet. Byla někdo z mé generace, která byla najednou vržena do světa. Chtěla hledat svou důležitou osobu, aby on našel ji – byl to tenhle typ dívky. Ale dělala, co mohla, aby žila. Opravdu udělala maximum, aniž by prohrála s nerozumností života.
Jak rostla, viděl jsem ji zářící jako zapisovací panenku, skoro jako by se to stalo jiné verzi mě samého. Skutečnost, že dělala maximum, byla povzbuzením. Myslel jsem na ni jako na kamarádku. I když jsme nebyli přátelé, připadalo mi, jako bychom byli.
„Bráško… kdy se vrátíš…“
Byl jsem tu sám. Takže než jsem si toho všiml, setkání s tou dívkou se stalo spásou mého života. Protože jsme byli stejní. Protože jsme oba čekali na lidi, kteří se nevrátí.
Nevadilo, i když to bylo jen párkrát do roka. Vzpomněla si a hledala mě. Pro mě byla právě tahle skutečnost, ach, tak moc…
„Velice se omlouvám, že jdu tak pozdě.“
Ráno jsem odplul s lodí a byl už večer, když se černě oděná panenka vrátila. Nevypadala unaveně, ale její hlas byl chraplavý, takže asi musela hodně mluvit.
„Dobrá práce… Jak to šlo?“
Chtěl jsem to udělat tak, aby nezjistila, že jsem brečel, ale můj hlas byl nosový a zjevně zněl po pláči. Uprostřed západu slunce se Violet podívala přímo na mě.
„Vše je v pořádku. Pane Valentine, jste v pořádku?“
Nevěděl jsem, tak jsem zmlkl.
——Teď tě pustím na loď. A pak, to bude konec. Už mě nepřijdeš navštívit. Nevím, jestli mi to vadí, nebo jestli mi to vyhovuje.
„Dejte mi ruku; pojďte opatrně. Teď je koneckonců čas, kdy se mísí západ slunce s večerem.“
Abych to zakryl, choval jsem se jako pouhý profesionál. Violetin smysl pro rovnováhu byl trochu kolísavý, možná proto, že měla jen pravou paži. Pomáhal jsem jí, dokud se neposadila, a pak jsem začal veslovat.
„Je to poprvé, co vidím krajinu v tuto hodinu.“
Přikývl jsem na Violetino mumlání.
Večer u řeky Jacaranda se naskytl pohled, který vypadal, jako by na vodní hladinu vyskočilo šarlatové slunce. Nebe i řeka se barvily na červeno a než si toho člověk stihl všimnout, byly obarveny odstíny noci. Ptáci křičeli, jako by chtěli oznámit, že už je čas jít domů, lodníci se stahovali z práce a vraceli se do svých domů. Byla to takováhle hodina, takováhle scéna.
Když se blížila zima, stromy byly holé a většina spadaného listí nad vodou dokonce zrezivěla. Nebylo příhodnějšího dne na rozloučenou než s takovou osamělostí kolem.
„Pane Valentine, moc vám děkuji, že jste tu pro mě byl až do dneška.“
Violetin hlas zněl tišeji než obvykle. Když o tom tak přemýšlím, cítil jsem, že se atmosféra kolem ní poněkud změnila. Myslel jsem si, že je to kvůli smutečnímu oděvu, ale když jsem se na ni teď znovu takhle podíval, usoudil jsem, že to tak není. Dá se s nadsázkou říci, že jako by z ní byl odstraněn zlý duch? Byla jiná než předtím.
„Od začátku až do teď vám za všechno… moc děkuji.“
Ano, tehdy, když jsme se poprvé setkali, byla Violet Evergarden nádherná divoká šelma, která byla vržena do světa. Byla nervózní, ke všemu ostražitá, nestálá a chovala se jaksi chladně.
„Možná je pro mě zvláštní, že to říkám někomu, koho vidím jen tady. Ale pro mě, pane Valentine, skutečnost, že jste mě nechal jet na vaší lodi, kdykoli jsem přijela…“
Přesto během té dlouhé doby získala vřelost a proměnila se z dívky podobné zvířeti ve vynikající mladou ženu.
„Já… jistě, ano, byl jsem z toho ‚šťastný‘. Teď to konečně můžu říct. I když je to pro vás něco triviálního. Já… vás můžu potkat jen tady, takže když jste řekla, že s vámi můžu mluvit, byl jsem ‚šťastný‘.“
——Je konec.
Krajina byla příliš osamělá. Sevřela se mi hruď při slovech, která pronesla.
„Rozhodně jsem se nehodila jako zapisovací panenka. Neměla jsem dost jemnocitu, abych řekla svůj názor bez přemýšlení jako vy. Nicméně jste mě ujistil, že někdo jako já má své dobré stránky.“
——Opravdu je konec.
„Ve světě plném popírání je těžké něco potvrdit.“
——Tohle je konec.
„To si myslím já. V tomto světě je mnoho popírání. Ujišťování je obtížné. Ale udělal jste to pro mě.“
——Prosím, už neříkej tahle slova na rozloučenou.
„Děkuji mnohokrát.“
——Ne.
„Chci vám říct ještě jednu věc.“
——Už ji nechci slyšet.
„Pane Valentine, našla jsem osobu, kterou jsem hledala.“
——Přestaň.
„Našla jsem ho. Zjistila jsem, že na světě je mnoho lidí, kteří hledají někoho, koho už nemohou vidět.“
——Můj čas s tebou pokračuje, když mluvíš.
„Mnozí mi říkali, že bylo ode mě hloupé na něj čekat.“
——Můj čas s tebou se rozplývá.
„Nicméně jsem následovala své srdce, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám.“
——Rozplývá se jako pěna na hladině vody.
„Pane Valentine, obdivuji vás, že tady pořád na někoho čekáte. I kdyby jste se náhodou rozhodl přestat čekat a odvážil se odsud odejít, máte moji podporu.“
——Líbila se mi tahle tvá čistota, jako bys odrážela toho druhého.
„Potvrzuji vaši laskavost. Protože jste potvrdil tu moji.“
——Tím, že jsem tě podporoval, jsem se dokázal udržet.
Vydal jsem vzlyk. Ano, brečel jsem. Za to, že jsem při veslování brečel, jsem jako loďař selhal. Ale Violet mě nesoudila.
Poté, co jsem si několikrát otřel slzy rukávy oblečení, začal jsem znovu veslovat. Když jsem byl dítě, dělal jsem vždy něco, když jsem plakal.
„Tati, mami, bráško.“
Doba, kdy jsem hledal a volal každého z nich, v mém rodišti u řeky Jacaranda, mi připadal, jako by to bylo jen před několika dny.
„Violet, nezapomeň na mě,“ řekl jsem, když jsem plakal a vypadal jako idiot.
„Ano. Pane Valentine, řekl jste, že to bude naposled, ale pokud dostanu nějakou práci v okolí, navštívím vás.“
„To je lež…! Nespočet mých zákazníků to řeklo… ale nikdo… nikdo… nikoho nezajímá…“
„Máte moje slovo. Tohle není lež.“
„To je… Je to jen lichotka… Já-já byl… rád, že jsi na mě nikdy nezapomněla… ale brzy budeš…“
Člun narazil do mola, jako by se s ním srazil. Náraz způsobil, že mi z očí padaly slzy jako déšť.
„Promiň; jen jdi.“
Krčil jsem se na hořejšku lodi. Áách, musel jsem pomoci Violet dostat se dolů. Nastávala noc. Neměl bych se zdržovat na takovém místě.
Byl jsem jen loďař a tahle dívka byla jen moje zákaznice. Tady se rozejdeme. Skončilo to.
„Naučila jsem se, že je důležité mít někoho, kdo vás přijme.“
Musel jsem si utřít slzy a vyprovodit ji.
„I když je už nemůžete vidět. Pane Valentine, i když jsem pro vás byla obtíž, prosím, věřte tomuhle.“
Cítil jsem, jak jediná paže, kterou teď Violet měla, se dotkla mých zad. Odvrátil jsem se od ní.
Setkali jsme se v tomto drsném světě. Ve světě, který jsem nenáviděl. Také jsem nenáviděl svůj život.
Ach můj bože. I když na mě zaútočil tak krutý smutek…
„Někde na světě existuje zapisovací panenka, která vás přijme. Buďte si tím jistý.“
——…svět je krásný.
Když dodala „buďte si tím jistý“, měl jsem pocit, že na ni budu čekat kdoví kolik let, na mysli jen s touhle větou, takže jsem se přistihl, že se usmívám. Moje hloupost a Violetina laskavost – tyhle dvě věci mě rozplakaly i rozesmály.
Nakonec jsme si podali ruce jako malé děti. Pomohl jsem jí z člunu a už jsem se potom nepustil.
„Takže to není lež? Nezapomeneš na mě?“
„Není. Nezapomenu. Mám dobrou paměť.“
„Někdy – jednoho dne…“
„Ano.“
„Pokud se mi podaří tě jednoho dne navštívit, přijmeš mě? Nebudu pro tebe obtíží? Já… V-Víš, já… vlastně jsem s tebou chtěl být kamarád. Ne jako lodník a jeho zákazník…“
„Ano, přijmu.“
„Ale nemůžu hned. Mám rodinu… nemám, ale mám.“
„Ano.“
„Ale jednoho dne… jednoho dne…“
„Ano, jednoho dne.“
„Určitě, jednoho pěkného dne se znovu sejdeme…“
„Ano, určitě to bude hezký den.“
„Jednoho dne se znovu setkáme, Violet Evergarden.“
Poté, co se nějak Violet změnila, změnil jsem se i já. Stejně jako sníh pokryl podzimní zem, stříbrný koberec roztál, než si to někdo uvědomil a vyrašily z něj mladé listy, změnil jsem se i já.
Právě na jaře to bylo rozhodující. Jak to tak chodilo, aby člověk něco začal, muselo to být na jaře.
Fialové okvětní plátky roztroušené na hladině řeky Jacaranda. Prostě jsem se omámeně díval na krajinu. Přístav byl přeplněný zákazníky. I když jsem byl loďař a bylo několik zákazníků, kteří se chtěli svézt, používal jsem loď pouze pro sebe a nenechal jsem nikoho naskočit. Aniž bych věnoval pozornost ostatním lodníkům, kteří po mě házeli podivnými pohledy, jen jsem pozoroval celou tuhle krajinu, abych si ji vpálil do očí.
Moje krásné rodné město. Rodné město, na které jsem měl jen vzpomínky dost smutné na to, aby se mi zabodly do hrudi. Rodné město, kde mě už nikdo nehledal. Rodné město, kam se jistě nikdo z nich už nikdy nevrátí.
Skutečnost, že Violet letos nepřijde, ve mně vyvolala pocit podobný probuzení ze snu. Jako by se mi vyjasňovala zamlžená hlava, taková mi přišla ta změna.
——Zahoď to.
Tehdy mě to konečně napadlo.
——Zahodím svou rodinu.
To jsem si pomyslel.
Důvodem, proč jsem lpěl na tomhle místě, bylo to, že se má rodina možná jednou vrátí. Musel jsem se vrátit, musel jsem tu zůstat, jinak jsem si byl jistý, že by je trápilo, kdyby se někdo z nich vrátil domů. Trápilo mě to. Rozplakalo mě to. Takže bych tu měl být, pomyslel jsem si.
I když mi nedávali lásku, miloval jsem svou rodinu.
——Ale já to zahodím.
Konečně jsem mohl takhle přemýšlet. Když jsem to udělal, tekly mi slzy.
Trvalo mi dlouho, než jsem dospěl k tomuto rozhodnutí, které bylo nemilosrdné, a byl jsem příšerný člověk, který určitě nezemře pokojnou smrtí a bude, očekávaně, takto žít dál, aniž by mě někdo miloval.
Ale chystal jsem se to udělat. Chtěl jsem zahodit svou rodinu.
Koneckonců, i kdyby mě lidé, kteří mě měli milovat, nemilovali, v mém světě existovala. Někde v tomto světě mě přijala automatická panenka. Takže místo čekání na někoho, kdo se nikdy nevrátí domů, bych měl udělat skok. Protože už jsem nebyl osmiletý kluk a mohl jsem jít kamkoli.
Vesloval jsem na své lodi. Ne pro někoho jiného. Kvůli tomu, abych se vydal na svou novou cestu.
Co bych měl dělat? Když jsem přemýšlel, co udělat jako první, ta dívka se vynořila v hloubi mé mysli. Dívka, kterou jsem vyprovodil, když jsem se modlil: „Počkej na mě“.
*
Tmavě červené stuhy, které jí svazovaly zlaté vlasy. Záhyby na jejích bílých šatech se stuhou. Světle modré paraple. Jako by si všechny hrály ve větru.
Bylo v pořádku, že jsem je odteď šel hledat. Bylo to v pořádku.
——Počkej na mě.
Hruď se mi chvěla. Začít život znovu bylo běžné, ale teď, když jsem byl na řadě já, jsem se třásl. Bylo těžké dýchat ze strachu a očekávání. Květy z žakarandových stromů mi blokovaly zorné pole, a přestože jejich krása vymazala vše, co bylo vidět, byly nyní jen překážkou. To, po čem jsem toužil, nebyly ony.
To, co jsem si přál vidět – fialovou, kterou jsem chtěl ještě jednou potkat – už nebyla tohle.
——Prosím, počkej na mě.
Slzy vyhrkly. Nevěděl jsem, jestli to byly slzy smutku, úlevy nebo frustrace. už jsem nic nevěděl. Pocit, že jsem promarnil tolik života, a pocit, že jsem se konečně dostal až sem, byly v rozporu.
Nechtěl jsem opustit svou rodinu. Já ne.
Ale pravdou je, že jsem to vždycky chtěl. Áách, byl jsem takový hlupák, tak zmatený. Co naplat. Taky jsem sám sobě moc nerozuměl. Už jsem ničemu nerozuměl. co jsem měl dělat? Nevěděl jsem. Jistě, nikdy jsem to nevěděl. Ani jsem nevěděl, že mě to bolí.
Ale byla tu jen jedna věc.
——Počkej.
Jednu věc jsem věděl. Když došlo na věci, které jsem věděl, byla jen jedna.
Když jsem se cítil tak svěží, zakřičel jsem do světa, aniž bych někomu překážel: „Violet, počkej na mě!“
Šel jsem za ní, tak jsem si přál, aby na mě nezapomněla. To bylo ono.
To bylo vše.
*
Modré oči se otevřely.
Vlak přijel do města. Zatímco cestující ve spěchu vystupovali, modrooká dívka si úhledně uhlazovala záhyby na šatech se stuhou, než ladně sestoupila na perón.
Nechovala se, jako by někoho hledala, ani nevykazovala známky toho, že by se ztratila. Její postava, když šla přímo k cíli, byla téměř jako mechanická panenka. S jistotou nedávala najevo věci, jako že by ji něco překvapilo nebo že by se k někomu rozběhla, když ho našla. Takhle vypadala.
Dokonalá dáma-dívka však uprostřed přeplněného nástupiště najednou zcela znehybněla. Její modré oči něco objevily. Když tu osobu našla, zamrkala, jako by ji to překvapilo, a pak se rozběhla. Lem sukně se nepořádně roztáhl. Stuhy držící její zlaté vlasy na místě se rozhoupaly.
Když začala utíkat, druhá osoba se také protlačila davem a přiblížila se. Tři, pět, deset kroků. Ona, která se rozeběhla, se zastavila přesně před ním, ale ten druhý ne.
„Violet, vítej doma.“
Držel ji v náručí a zabořil obličej do jejího ramene. Její milovaný, kterého už nějakou dobu neviděla, ji lechtal nosem, když čichal vůni jejích vlasů. Musel být na nástupišti už dlouho. Jeho chladné oblečení a tělesné teplo vyjadřovaly jeho touhu ji vidět.
„Majore, jsem zpět. Nevěděla jsem, že mě přijdete vyzvednout.“
Když se Violet změnila ze zvířete v člověka, z člověka v dívku a poté v něčí největší lásku, bez odporu přijala objetí druhé osoby.
„Jsem šťastný.“
Něco jí postupně projelo tělem. Byl to pocit, že se „radost“, „láska“ a další podobné pocity proměnily ve světlo a vytékaly od konečků jejích nehtů až k temeni hlavy.
Mladá žena, která dříve neznala emoce, byla nyní zamilovaná.
Tu a tam bylo možné zahlédnout další okouzlující milence. Proto, i když se armádní plukovník této země, Leidenschaftlichu, a automatická zapisovací panenka objímali, nikdo jim nevěnoval pozornost. Intimní chování těch dvou i ostatních milenců bylo běžné. Pokud bychom měli odhalit jejich historii, byl to zvláštní pár zrozený ze zvratů, ale v každodenním životě byl jen částí scenérie.
„Violet. Promiň, neslyšel jsem tě. Řekla jsi něco?“
Vzhledem k tomu, že ji Gilbert pevně objal, vyšla její poznámka jednoduše jako něco nepochopitelného, ale bylo jí to jedno.
„Ne, nebylo to nic důležitého. Vrátila jsem se, Majore.“
„Promiň. Jo, vítej zpět, Violet… Řekl jsem ti, že tě chci vidět?“
„Ano, právě teď.“
„Slyšel jsem od Hodginse o tom, kdy ses měla vrátit… jsi unavená? Čeká na nás kočár, abychom mohli rychle domů.“
„Majore, co práce…?“
„Přišel jsem, jakmile jsem to dokončil. Musel jsem se donutit, ale nemám důležitější plány než ty.“
„Takže můžeme být chvíli spolu, když kočár pojede?“
„Jestli ti to nevadí, můžu tě poslat do domu Evergarden, až budeme po jídle.“
Gilbert vzal Violetin těkavý pohled jako znamení souhlasu. Vzal jí zavazadlo a s přirozeným způsobem se přistihl, že svírá ruku, která byla prázdná. Když ji držel za ruku, Violet letmo pohybovala pohledem. Při pohledu na obě spojené ruce začala znovu mrkat.
“Majore, Majore.”
Po jejich shledání během incidentu únosu transkontinentálního vlaku oba vyjádřili své city a po incidentu útoku na Poštovní společnost C.H. začali nový, i když rozpačitý vztah.
„Copak?“
„Vypadám skoro jako dítě.“
Opravdu byla jako zamilované dítě.
„Protože se držíme za ruce?“
„Ano; tady v Leidenschaftlichu bych se nikdy neztratila. Dříve jste mě držel za ruku, ale teď…“
Armádnímu plukovníkovi, kterému bylo přes třicet, to trochu chybělo, ale pokud šlo o dva skromné lidi, jako byli tihle dva, opravdu jim to slušelo.
„Rád bych, abys měla na paměti, že milenci se také drží za ruce, Violet.“
„Opravdu…? Opravdu, když se rozhlédnu kolem, je tu spousta lidí, kteří to dělají.“
„Řekla jsi mi, že rozumíš… takže jsem nás vnímal jako milence; mýlil jsem se?“
„N-vůbec ne.“
„Pak, abychom tohle vnímání posílili… změňme způsob, jakým se držíme za ruce.“
Jen tím, že se úchop změnil v takový, ve kterém se jejich prsty propletly, se Violet změnila z pouhé dívky, kterou odváděli, na dámu, která byla eskortována. Violet znovu zamrkala. Od té doby, co se jejich láska naplnila, každá z Violetiny reakce Gilberta bavila, načež se usmál, protože to nemohl zadržet.
„Budu rád, když mě jednoho dne vezmeš za ruku, aniž bys cokoliv řekla, když natáhnu paži.“
„Potřebuji školení, Majore.“
„Kukuh… Vážně? Tak to udělej, Violet.“
Když pár novomilenců opustil nástupiště, přijel další vlak.
Zatímco Violet a Gilbert kráčeli mezi davem, hned vedle nich prošel jiný pár. Mladá žena byla docela nablýskaná krasavice, o níž se dalo říci, že je urozeného původu. Jedinec kráčející s rukou položenou na jejím rameni, jako by ji chtěl chránit před davem, byl androgynní krasavec s neobvyklými stříbrnými vlasy.
Nakrátko ostříhané, jeho platinové blond vlasy nesly ten druh nádhery, který vypadal, jako by při chůzi vydávaly zvonivé zvuky. Jeho sako, košile a kalhoty byly umně ušité. Už se vůbec nepodobal lodníkovi, který v minulosti vesloval na lodi.
Valentine s pocitem, jako by kolem prošel starý známý, se na chvíli zastavil.
„Co se děje, Rose?“
Po zavolání Valentine okamžitě pokračoval v chůzi s „nic“. Nebylo přípustné zastavit v přeplněné oblasti u vchodu.
„Madam… měla jsem pocit, že dívka, kterou hledám, je tady.“
Hledají někoho úplně sami. Ti dva měli tohle společné.
„Violet Evergarden? To je pravda; budeš žít ve stejném městě jako ona. Nebylo by divné, kdyby prošla kolem. Jednou tu dívku potkáš. A jednoho dne – jednoho dne možná také uvidíš staršího bratra, o kterém jsi mi vyprávěla. Koneckonců, zázraky se dějí každý den.“
Stále si však neuvědomili, že soukolí jejich osudu ještě nebylo sladěno.
Rose Valentine se usmála „ano, madam“. „Pro mě, madam, jste zázrak.“
„Proč, moje růže takové věci neříká.“
Rose dostala poměrně silnou ránu pod pás, ale ačkoli to ve skutečnosti bolelo, úsměv jí nepolevil. To bylo také jedno z jejího tajemství úspěchu.
„Když už o tom mluvíme, škola pro automatické zapisovací panenky byla opravdu těžká. Jsem madam vděčná, že mě tam poslala, i když…“
„Ale ty jsi se vrátila jako gentleman, který mě dokázal s takovouhle přirozeností doprovázet, takže to přineslo výsledky.“
Jantarové oči Rose se rozšířily pod stříbrnými řasami. Odrážel se v nich šibalský výraz její madam. Rosein úsměv se trochu zkroutil a změnil se v napjatý smích.
„Madam, v minulosti se mi podařilo oklamat lidi, protože jsem používala klobouk, abych skryla svou tvář, ale… opravdu to dokážu? Neznamená to také, že budu muset klamat všechny ostatní zaměstnance a zákazníky?“
Existovala věc, kterou neřekla Violet Evergarden. Violet Evergarden byla pro ni také tajemná dívka, ale mezi ní a jí nebyl tak velký rozdíl.
„Opustila jsem své rodiště, abych mohla začít svůj vlastní život doopravdy, a přesto…“
On – ne, ona, ode dneška začne v tomto městě nový život. Nejen jako „Valentine“, ale jako „Rose Valentine“.
Madam S.W. (Scarlet Winter), jejíž Specializovaný obchod s dopisy, který si později udělal jméno jako jedinečná poštovní společnost, která většinou zaměstnávala mužské zapisovací panenky, odpověděla s lákavým úsměvem.
Pokud došlo k rozloučení, muselo dojít k setkání. A pokud nastaly konce, musely nastat i začátky.
„Nebudeme jim lhát. Od samého začátku se budeš prodávat jako Rose Valentine, crossdressingová kráska. Prodáváme sto různých druhů dopisů, psacích potřeb, obálek. A také starostlivý zákaznický servis od okouzlujících mladých mužů, kteří v sobě mají jakousi jiskru. Není pochyb o tom, že to bude stejně návykové jako vysoce kvalitní nápoje. Právě proto, že je jejich společnost plná žen, bude tento obchod plný mužů zářit. Je to diskriminace? Diskriminuješ mě, Rose?!“
Dobré konce a špatné konce – život plyne s obojím dál.
„Áááách… Ale já jsem žena. Ne, možná jsem skoro muž, protože jsem většinu svého života prožila klamáním lidí ohledně svého pohlaví…“
„To je na tom to dobré!“
„Áááách…“
Vypadalo to jako věčnost, ale nebyla, přesto to šlo.
„Tvoje chlapecká stránka a tvoje původní dívčí stránka. Naverbovala jsem tě s ohledem na ně. Buď v klidu. Dokážeš se prodat. Dokážeš. Koneckonců, žádná jiná taková zapisovací panenka neexistuje.“
„Áách…“
„Neříkej mi ‚Áách‘. Bože… má krásná růže. Neboj se. Lhala jsem ti někdy?“
Příběh bude pokračoval. Ačkoli je svět krutý, znovu přijdou krásné chvíle.
„Ještě to není tak dlouho, co jsem vás poprvé potkala… takže to ještě nevím, madam.“
Ráno přijde, dokud tam budeš. Tak se tvoří příběhy.
Poznámka překladatele:
- žakaranda je strom nebo keř s modrými nebo fialovými zvonkovitými květy. Pochází ze Střední a Jížní Ameriky.
- Ehmm, je to spíš taková vtipná poznámka. Když už jsem začala překládat Valentine jako ženu, o něco později jsem zjistila, že je to Mr. Valentine. Bylo mi to divné, když tam „mluvil“ o dívkách v jeho věku a ty citové výlevy.. ? Ale co. Takže jsem přepsala všechny koncovky na mužský rod jen proto, abych se na konci dozvěděla, že to fakt byla ženská. Ááách, ti Japonci a ty jejich genderově těžko identifikovatelné postavy! 😀