Dívka zírala na budovu z červených cihel, na jejímž vrcholu byla korouhvička.
Zatímco dívka stála u silnice, lidé neustále vcházeli a vycházeli z poštovní společnosti trochu staromódního vzhledu. Mladý muž nesoucí balíček. Mladá žena držící pod paží dopis milované osobě.
Zdálo se, že okna byla již otevřená.
U budovy nasedl pošťák na motorku a zíval si. V poklusu za ním přišla uhrančivě krásná žena. Mlaskl na ni jazykem, když se vlezle usadila na sedadle spolujezdce, a mladík se zatvářil ne úplně spokojeně, což z jejího úhlu nebylo vidět.
Z balkónu ve třetím patře byl slyšet živý smích. Stejně jako hlas mladé ženy, která se z nějakého důvodu zlobila. Nakonec se na balkónu objevil muž s hrnkem v ruce. Všiml si dívky, která nebyla ničím jiným než součástí městského panoráma, a upřímně na ni zamával, přestože to bylo jejich první setkání.
Poté se objevila mladá žena s lesklými blond vlasy.
Bylo to místo hlučnější a cennější, než si představovala. Pro dívku to místo bylo snové.
Pevně sevřela bílé šaty, které měla na sobě, a vykročila vpřed. A zároveň odříkala kouzelné zaklínadlo.
*
Když jsem se probudila, první věc, která mi vstoupila do zorného pole, byly pomalu se spouštějící zlaté závěsy.
„Je ráno, mladá paní.“
Její vlasy, osvětlené ranním slunečním světlem zpoza nabíraných krajkových závěsů, vypadaly, jako by zářily, dokonce i v mém slabém zorném poli. Jejich barva byla srovnatelná s měsícem, hvězdami a rýžovými klasy. Měnila se v závislosti na okamžiku, kdy se na ně člověk podíval. Ta osoba sama o sobě byla nesrovnatelná kráska.
Takhle začalo ráno.
Odtáhla jsem deku, posadila se a sáhla po truhle vedle mé postele. Objekt uvnitř, vyrobený ze dvou tenkých skleněných destiček, značně zvětšil mé zorné pole. Mezi množstvím věcí, které mi poslal někdo, o kom jsem si ještě nebyla jistá, jestli mu mám říkat „otče“, byly moje brýle mými spojenci. A měla jsem ještě jednoho spojence.
„Dnes máte mít po skončení přednášek taneční lekce. Nastal čas, abyste vstoupila do další fáze. Na vašem způsobu chůze není téměř co opravovat. Věřte si, prosím. Poté si procvičme přepis mluveného slova.“
Modrá kukadla komorné, která byla obzvláště přitažlivá. Ne – ve skutečnosti jí vůbec nebyla. Pravda byla taková, že to byla automatická zapisovací panenka odeslaná sem kvůli mně. Ale neměla jsem o tom mluvit s ostatními. Musely jsme všechny na akademii oklamat.
Jsem Isabella York. Od chvíle, kdy jsme spolu začaly spolupracovat, uplynulo půl měsíce, ale nikdy jsem neviděla spící tvář zapisovací panenky, která šla spát později a vstávala dříve než já.
Slyšela jsem, že majetkem akademie, kterou jsem navštěvovala, byla kdysi plantáž růží patřící zaniklé zemi, která tu existovala v dávné minulosti. Škola, kde bylo vysázeno na čtyři sta druhů růží, byla zahalena do vůní tak, že během teplého období jejich rozkvětu mohlo způsobit dráždivý kašel.
Ze školní budovy bylo vidět pozemky, jako by byla skrytá v pohoří, ale lidé nikdy nemohli zahlédnout budovu zvenčí. Jediný, kdo tam mohl bydlet v odlehlých pokojích, byly mladé ženy a služky, které měly povolení zůstat po určitou dobu samy. Co chránilo dámy jako rytíř, byl vysoký plot, který blokoval vliv z vnějšího světa. Obklopoval a uzavíral budovu školy. Vstup byl povolen pouze příbuzným, budoucím snoubencům a učitelům.
Mezi učiteli nebyli žádní muži. Byla to v podstatě dívčí škola. Život kompletně zabalený v krabici, ve které jsme se po zápisu nesměly vrátit domů, s výjimkou dlouhodobých prázdnin.
Okolnosti studentek se lišily, ale sestávaly z těch, které měly zaujmout společenské postavení vysokého postavení nebo se nakonec rozhodly provdat se za někoho s takovým postavením. Kdybych to měla říct, byla jsem asi v té druhé skupině. Vyjednávala jsem s otcem a dohodli jsme se, že zaprodá celý zbytek mého života. To, že mě vrhli do takové školy, bylo neomylně důsledkem toho, že chtěl, abych byla vyleštěna do jemného drahokamu.
„Jaká to bude barva stuhy?“
Právě teď měla v úmyslu proměnit mé vínově červené vlasy v pevné a svázané copánky. Odrážela se v zrcadle prádelníku a měly jsme na sobě stejnou uniformu. Byl to čistě bílý pláštík přehozený přes tmavě modré šaty, s bílými ponožkami a červenými botami. Ozdoby specifikované akademií byly všechno předměty, které nechaly vyčnívat svoji kvalitu.
„Červená…“
Její prsty, celou dobu zakryté dlouhými bílými rukavicemi, mi zavázaly stuhu.
Tu a tam se ozýval skřípavý mechanický zvuk. Protože ona a já jsme spaly ve stejné místnosti s postelemi vedle sebe, věděla jsem, že příčinou toho hluku byly její protetiky.
Zvuk se mi docela líbil. Věřila jsem, že je to část jejího robotického já, která má náznak lidskosti. Význam těchto slov byl protichůdný, ale to bylo vše.
Jakmile byly oba třípramenné copánky hotové, otočila jsem se a řekla: „Ty… vždycky nosíš takovýhle účes, co?“
Při pohledu na můj odraz v zrcadle důrazně přikývla.
Ten typ spletení mi nepřipadal jako něco, co bych dokázala udělat. Bez ohledu na to, jak moc se celý den hýbala, neměla to rozcuchané, takže to byl pravděpodobně dobře promyšlený účes. Ale to, jak to vypadalo, když měla vlasy volně, bylo okouzlující. Kdybych měla mluvit o její nedbalosti před spaním…
Letmo jsem se podívala z okna pokoje. Z internátu do budovy školy mířilo stále jen pár studentek. Pak jsem vstala ze židle, na které jsem seděla, a obešla mě. Zatímco jsem se smála tomu, jak se mi obezřetně držela za zády, uklidnila jsem ji „tam, támhle“ a donutila jsem ji posadit se. A tak jsem jí rozpletla dokonalý cop.
„Hm, mladá paní. Tohle není vhodné. Na ranní lekce to nestihnete.“
„To je v pořádku. Víš, bývala jsem… profík v zaplétání vlasů mé malé sestry. Zvládnu to rychle. Tvoje vlasy jsou na dotek jako samet… Klidně by se mohly prodávat za vysokou cenu,“ náhodně se mi z úst vynořily odporné myšlenky.
Nechala mě dělat, co jsem chtěla, a svraštila obočí. „Prodáte je?“
„Huhu… ne.“
Vysloužila jsem si z její tváře, standardně bezvýrazné a zakalené, trochu příjemný pocit.
„Všichni na mém pracovišti mi říkají, abych si je nechala dlouhé.“
„Souhlasím. Taky si to myslím. Vidíš, během mluvení jsem to dokončila.“
Byl to velmi jednoduchý pár copánků. Vlnité kadeře visely z míst, které měla spletené kousek nad ušima. Její dojem jako dospělého se docela vytratil.
„Jaké je to?“
„Mám pocit, že to působí dětinsky.“
„Opravdu? Myslím, že je to ale roztomilé… Pak z toho udělám drdoly… Podívej, je to účes z křivého drdolu.“
„K uniformě se to nehodí.“
„Pravda, tyhle cudně vypadající šaty jsou pro bláznivinu příliš. Co bych měla dělat?“
„Mladá paní, vy si se mnou hrajete, že?“
„Takžes mě prokoukla?“
„Prosím, přestaňte čtveračit. Už jsem vám to řekla mnohokrát, takže používejte prosím správný spisovný jazyk. Dobře?“
Byla nevýrazná a těžko čitelná, ale zdálo se, že jsem ji naštvala. Pokorně bych v té chvíli řekla „ano“, ale když jsme spolu byly samy, neměla jsem v úmyslu to napravit. Protože by to bylo tíživé.
Nakonec nám došel čas, takže mě doprovodila s rozvázanými vlasy.
Z toho, co jsem později slyšela, se jí zjevně nelíbilo mít vlasy rozpuštěné. Podle ní to bylo proto, že by mohly bránit jejímu zornému poli, pokud by foukal vítr, a způsobit vážnou nehodu, kdyby něco dělala.
Podle této logiky jsem cítila, že mít tak dlouhé vlasy samo o sobě není ku prospěchu, ale slušelo jí to, takže nebylo pomoci. K tomu se přidaly i názory lidí z jejího pracoviště. Dokonce jsem jí chtěla říct, ať si je nechá dlouhé.
Kupodivu, i když to byl ten typ člověka, který nevypadal, že by potřeboval ostatní, dala ostatním najevo, že by ji neměli nechat samotnou. Trochu jsem tomu záviděla.
„Mladá paní, dcera rodiny Yorků, nemůže mít v žádném případě zpoždění. Prosím, pospěšte si.“
Smíchaly jsme se se studentkami, které spěchaly do školní budovy, a procházely jsme stezkou z červených cihel.
Budova školy byla daleko od internátu. Ale ta cesta byla obklopena stromy a květinami a byla nesmírně krásná. Vzhledem k tomu, že jsem vyrostla v zemi plné zeleně, chtěla jsem se zastavit a zírat na to.
„Pokud poběžíme, jeptišky nám vynadají.“
„Tak pojďme rychlým tempem.“
„Ahaha, to pomůže?“
Zatáhla mě za ruku a dala se do klusu. Při pohledu na ni jsem přemýšlela.
——Kolik lidí na tomhle světě by mě nepovažovalo za někoho bezvýznamného?
Přemýšlela jsem o tom při klusu. Nikdo kromě mé malé sestry mě nenapadl. Bylo to však teprve tříleté batole.
Volala na mě „hej, hej“, aniž by kdy správně vyslovila mé jméno.
Protože jsem ji nechtěla zásobovat svými úvahami, řekla jsem té přede mnou: „Hej! Co kdybychom nešly do třídy, ale někam jinam?“
Zajímalo mě, co teď dělá. Přemýšlela, jsem jestli nemá hlad.
„Kam?“
Moje roztomilá sestřička. Její sladký hlas byl někdy dráždivý, jindy roztomilý.
„To nevadí! Pojďme spolu… Počasí je tak pěkné.“
Měla měsíčkově zbarvené, nadýchané a kudrnaté vlasy jako anděl. Na jejích nafouklých tvářích byla hebkost.
„Chci někam jít. Bylo by fajn, kdybych byla s tebou.“
Všechno to bylo nostalgické.
„Nemůžeme opustit tuto akademii, mladá paní.“
Všechno to bylo nostalgické.
„Nemůžeme nikam jít.“
Ta slova mi zmrazila srdce a nakonec jsem se zastavila. Pouze říkala pravdu, takže za nic nemohla. Nebyla na vině.
„V takových chvílích musíš lhát. Být hodná.“
Přesto jsem náhodou mluvila palčivým způsobem.
Brzy pronesla: „Je mi to velice líto“ a hluboce sklonila hlavu. Cítila jsem se nespokojená.
To bylo špatně; nebylo to to, po čem jsem toužila. Nebylo to tak, že bych chtěla využít své pozice a stát takhle nahoře.
„Hm-hm, právě teď jsem se mýlila já. Promiň.“
Jen jsem chtěla, aby se ke mně chovala jako ke kamarádce. Jakmile jsem si přitáhla její ruku blíž, položila jsem si hlavu na její rameno. Tiše jsem ji žádala, aby mě poplácala po hlavě. Ne, možná jsem si přála, abychom byly něco jako milenci.
Snad si na to už zvykla, když mě hladila svou umělou paží, aniž bych cokoli řekla. Kolemjdoucí studentky se na nás dívaly. Asi by se o nás zase šuškalo. Že dcera z Yorkova domu a její komorná měly neobvyklý vztah.
To je jedno. Od této chvíle jsem nepotřebovala žádné spojence kromě ní.
„Slečno Yorková. Nešla byste s námi někdy na jídlo?“
Na akademii, kde bylo příjmení jejich prvním jménem, jsem byla známá jako „slečna Yorková“.
Když rodina Yorků stopovala svůj původ, narazila na rodokmen nějaké královské domácnosti. Pokud se nemýlím, byl to Drossel nebo tak něco.
Při mém prvním setkání s osobou, která mi byla přidělena jako moje komorná, mi vysvětlila, že byla také představena Drosselům. Když jsme se poprvé setkaly, myslela jsem si, že je to neskutečná kráska. Jelikož mi teď byla tak drahá, takzvané lidské emoce pro mě byly neuvěřitelné.
Abych se vrátila k tématu, zdálo se, že skutečnost, že rod Yorků měl vztahy s královskou rodinou, byla skvělá, ale zapletlo mě to do něčeho velice úžasného? Možná proto se se mnou často chodily bavit spolužačky, se kterými jsem se moc neznala. Jako: „Nepřipojíš se k Salonu?“ nebo: „Chci být tvoje kamarádka“ nebo: „Můj otec je dlužen tvému otci“. Poskytovaly mi jednostranně informace. I když jsem se jich nikdy nezeptala na nic ve smyslu „prosím, řekněte mi o tom“.
To znamená, že navázání spojení se mnou se rovnalo zvýšení prestiže postavení mých spolužáků.
——Božínku, i když se společenské postavení změní, skutečná povaha lidí zůstává stejná.
Podívala jsem se na ni a přikývla. Jen úsměv by mě nezabil. Abych byla upřímná, nesměla jsem moc mluvit.
„Omlouvám se. Mladá paní bude muset tentokrát odmítnout.“
Bylo to proto, že kdybych mluvila nedbale, moje hrubá část by byla odhalena. Dokud nedokončím své „vzdělávání“, bude sloužit jako moje mluvčí pro všechny možné záležitosti. Zpravidla jsme si směly přivést služky jen na tři měsíce po zápisu do akademie, takže od té chvíle už budu muset dělat všechno sama.
„Minule jste ji odmítla a řekla to samé.“
Což byl důvod, proč jsem od ní, své mentorky, kradla a kopírovala způsoby řešení takových situací.
„Tělo mladé paní není silné a žila svůj dívčí život tím, že trávila velké množství času sama. Není zvyklá na život ve společnosti. Brzy dostane horečku z rozhovorů s cizími lidmi. Kdybyste teď mohla počkat, až se mladá paní seznámí s každodenním životem na akademii… Známe jména a rodokmen lidí, kteří si s ní přišli promluvit. Příště za vámi určitě přijde ona sama.“
„V-Vážně? Pak je vše v pořádku. Slečno Yorková, mějte hezký den.“
Byl to naprosto decentní způsob odmítnutí, který nezpůsobil jak ztrátu naší tváře, tak ani druhé straně. Odmítnutá spolužačka to asi také nepochopila zle. Rychle odešla spolu s dalšími kamarádkami.
„Co bychom teď měly dělat?“
Bylo pravidlem, že všichni ve škole museli jíst v jídelně. Konstrukce zmíněné jídelny, která měla také terasovitá sedadla, byla prostorná. I kdyby všech tři sta studentek a celý personál akademie společně večeřelo ve stejnou dobu, měla k dispozici více než dost míst, aby je to tam dokázalo pojmout.
V závislosti na ročním období se zde konaly i sezónní akce. Ode dneška se bude toto místo připravovat na ples. Musela jsem se na to taky připravit. Nechtěla jsem však.
„Má paní, co budete jíst?“
„Trápím se. Dneska mám chuť na nudle.“
Každá z nás si musela objednat jídlo z předem určeného jídelníčku. Bavilo mě objednávat si pokaždé jiné věci, ale nakonec jsem se spokojila s tím, že jsem snědla bohatou nudlovou polévku se spoustou mořských plodů, které mi doporučila. Protože automatické zapisovací panenky cestovaly po celém světě, znaly známé produkty a lahůdky daných regionů. Nudle měly chvályhodnou chuť.
Řekla to, když se rozhodla dát do konvice čajové lístky smíchané s okvětními lístky růží a mě napadlo, jestli nebude jíst něco pevného, nebo aspoň chléb.
„Nemáš takový hlad?“
„Mám s sebou krabičku s jídlem.“
Dojedla během několika vteřin, komentovala můj aspekt a můj postoj k mému okolí a poté vypila černý čaj. Neptala jsem se na její osobní historii, ale její úkoly byly stejné jako ty osobních strážců, kteří byli kolem mého otce. Jedla také extrémně rychle. Dělala to proto, že by při jídle nedokázala uchopit zbraně dostatečně rychle. Taky jsem jedla rychle. V mém případě to bylo tím, že jsem dříve žila v prostředí, kde jsem netušila, kdy budu moci znovu dostat jídlo, pokud bych ho na místě nesnědla.
Potlačila jsem své přání vzít misku do rukou a vypít zbytek polévky velkými doušky, než abych ji nabírala lžící. Když jsem jedla, všimla jsem si, že celou dobu sleduje jedno místo. Kolem nás váhavým tempem procházela dívka, která položila koláče a čaj po jídle na podnos.
——Uwáh, vypadá to, že to nedojedla.
V okamžiku, kdy jsem si to pomyslela, dívka z ničeho nic zakopla. Skutečnost, že existuje dívka, která dokáže tak krásně zakopnout způsobem, který by se dal nazvat vzrušujícím, byl dokonce zarážející. Snadno jsem si dokázala představit, jaká katastrofa by se stala.
Připravila jsem se na tři druhy dortů, které letěly ke mně, když jsem pevně zavřela oči.
Avšak bez ohledu na to, kolik vteřin jsem se na tuto realitu připravovala, budoucnost, kterou jsem předpovídala, nepřišla.
Když jsem vyděšeně otevřela oči, které byly pevně zavřené, byla tam ona, jednou rukou objala dívčin pas a druhou držela tác. Přestože některé z nich spadly, předměty, které byly vymrštěny do vzduchu, byly zajištěny.
„Jste v pořádku?“ Ona, jejíž původ byl neznámý a která byla na akademii pod záminkou, že hrála roli mé komorné, projevovala úžasné gentlemanské způsoby.
„A-ano…“ Tváře dívky, která byla bezpečně „zajištěna“ spolu s dorty, byly zbarveny do růžova.
Žárlila jsem na to, že se dokázala podívat do těch modrých kukadel a povídat si s tím hlasem podobným skřivánkovi, z velmi blízké vzdálenosti. Zdálo se, že mnoho lidí si myslí totéž, protože odněkud se ozvaly pronikavé hlasy.
„Pojďme opatrně k vašemu stolu společně. Má paní, na chvíli vás opustím.“
Elegantně jsem přikývla a lehce gestikulovala, aby se o to postarala. I když to ode mě bylo neslušné, kdybych měla popsat nervozitu z dívky, kterou doprovázela a která chodila tak ladně, bylo to k smíchu. Jinak to nešlo.
Během jednoho měsíce od návštěvy občas pomáhala lidem, stejně jako já. Studentky, které kromě jejího vzhledu, hlasu a způsobu chování zbožňovaly i tento zdvořilý styl, neměly konce. Jak bych to mohla popsat? Možná to byla osoba, která se mohla snadno… stát někým obdivovaným v zahradě určené pouze pro dívky. Její vzhled byl neuvěřitelně nádherný, ale uvnitř byl mužný, abych tak řekla. Ne, bylo to trochu jiné. Měla pevné jádro a stálo za to se na ni spolehnout. Vypadala chladně, ale byla laskavá. Vydávala pocit absolutní jistoty. Její postava, když vždy stála rezervovaně po mém boku v přiměřené vzdálenosti, byla skoro jako postava rytíře.
Ano. Každý chtěl být chráněn. Ne kvůli konkrétnímu zahraničnímu nepříteli, ale kvůli mnoha druhům nejistot, které jsme nesly. Díky tomu jsem už dlouho věděla, že byla tajně označována jako „Lady Knight Princess“.
*
„To je vše pro zopakování dnešní hodiny… Nyní bych tedy ráda začala s výukou tance.“
Denní lekce většinou končily za soumraku. Poté jsme se zpravidla vrátily do svého pokoje a zopakovaly jsme si obsah výuky. Koneckonců, nikdy jsem nedostávala domácí lekce, které by se daly vlastně nazvat vzděláním. Bylo mnoho věcí, které jsem nevěděla. Byla ke mně vyslána také proto, abych mohla v tajnosti chodit na hodiny s nejlepším učitelem a dohonit mezeru mezi mnou a ostatními studentkami.
Naše smluvní lhůta byla na tři měsíce. Zbývalo nám dvacet dní. Od té doby budu muset projít samostudiem. Své lekce bych zvládla i samostudiem, ale to nezahrnovalo konverzační schopnosti, způsob vystupování nebo tanec. Skutečnost, že jsem měla spojení s Drosselovými, byla hlavním důvodem jejího výběru, ale byly tu i další.
Osoba, která ji pozvala, byla guvernantkou královské rodiny, která vykonávala takzvanou roli vychovatelky, a zdálo se, že v té druhé objevila talent na udělování lekcí, když ji předtím najala jako zapisovací panenku. Posloužila jako prostředník tím, že řekla, že je v okolí skvělý a schopný člověk, zrovna když můj otec přemýšlel, koho by měl najmout, aby tak problémovou dívku tajně učil. Neměla jsem tušení, jestli ta žena věděla o mých skutečných poměrech, ale věřila jsem, že udělala skvělé rozhodnutí.
Mezi automatickými panenkami bylo mnoho těch, které získaly výchovu jako dáma a navíc to byly mladé dívky. Bylo pro ně také snadné infiltrovat se jako služebné. Kdyby to byla soukromá učitelka, která právě vystudovala vysokou školu, existovala možnost, že by byla příliš stará, a především to nebylo tak, že by byla značně vytříbená. Když uvažuji tímhle způsobem, dalo by se možná říci, že takzvané automatické zapisovací panenky byly vzorem dam, které nezpůsobí ostudu, ať se vrhnou kamkoli. Záleželo však asi na každé. Přinejmenším byla kvalifikovaná. Já nemám co mluvit, ale měla jsem pocit, že je zvyklá jednat s problémovými lidmi.
Těžce jsem si povzdechla. „Vážně to zkusíme? Já… určitě to dopadne tak, že ti stoupnu na nohy.“
„Nejde o to, zda to dokážete nebo ne; je to nepostradatelný prvek, o který se musíte postarat,“ řekla mi na rovinu, když jsem svým ostrým jazykem vyjádřila námitku.
„Lady Knight Princess, jsi děsivá.“
„Řekla jste právě teď něco?“
S ledovým pohledem namířeným na mě jsem rychle zavrtěla hlavou doleva a doprava.
„Ne… neřekla, neřekla. Nebude to vadit, když budeme tančit v uniformě?“
„Vlastně byste měla nosit šaty… ale šaty mé paní ještě nejsou hotové, takže v tom budeme pokračovat takhle, dokud nepřijdou. Budu hrát mužskou roli. Vaši pravou ruku…“
Potěšilo mě jen to, že jsem ji držela za ruku. Opravila jsem svůj postoj podle toho, co řekla.
„Příští akce se jmenuje ples, ale je to taneční zábava. Pokud se naučíte ty nejzákladnější kroky valčíku, nebudou žádné problémy. Věřím, že je v pořádku, když se nebudete držet příliš formalit. Cílem je užít si to při povídání se svými spolužačkami. Má paní, abyste byla připravená na obdržení pozvánek, nechám vás hrát mužskou i ženskou roli.“
Její ruce mi obejmuly záda a naše těla se najednou přiblížila. Moje hruď a její hruď, která vypadala pod oblečením štíhlá, se dotkly a mé tváře bezděčně zrudly. Pak jsem zavřela oči.
„Co se děje?“
„Myslela jsem, že mě políbíš.“
„Mohu se zeptat, proč si to myslíte?“
„Nějak… když jsou těla tak blízko u sebe, nemáš chuť to udělat?“
„Já ne. Nemám.“
To, že mě učil někdo, kdo zřejmě nemá ani špetku sexuální touhy, odradilo i mou vůli. Neochotně jsem se rozhodla vzít lekci tance vážně.
„Přirozená poloha není stát rovně, ale natočit polovinu těla trochu na stranu… Ano, a má ruka se má dotýkat oblasti vaší lopatky. Lokty se nesmí hýbat. Mají tendenci se hýbat, když se pohybujeme, ale musí být ve vodorovné linii.“
Bylo docela těžké mít na paměti rovný postoj. Uvědomila jsem si, jak volné držení těla normálně mám. Mé tělo se chvělo už jen z toho, že jsem udržovala postoj.
„Tohle je těžké.“
Bylo pro mě dost těžké začít koketovat ze všech těch dlouhých vzdechů a agónie.
„Zvykněte si na to. Zopakujme stejný pohyb… Mladá paní, prosím, svěřte se mé mužské roli, když tančíme. Ochrana mé partnerky na místě, kde tančí i ostatní lidé, je mužská role. Odevzdejte mi své tělo… Pokud tak neučiníte, nemohu vás ochránit, kdykoli by se mohlo zdát, že do nás někdo narazí.“
„Já tak trochu… se chci pohybovat s větší vervou.“
„To nelze; prosím, vnímejte mé pohyby… přizpůsobte se mému dechu.“
„Mám pocit, že… se mi zastaví dech. Je to opravdu nesnesitelné, jako bych měla napjaté tělo.“
„Časem změkne. Udělejte to pomalu, bez spěchu.“
Pokud bych měla popsat její učení, bylo to, jako by z „cukru a biče“ zbyla jen část „bič“.
Byla jsem vyčerpaná únavou, už po deseti minutách. Možná proto, že jsem v tom pokračovala s ohnutým krkem dozadu, začala se brzy projevovat bolest svalů. O přestávkách jsem byla úplně otrávená z tance.
Převalila jsem se na postel svého pokoje, objala jsem polštář a zakřičela: „Chci dělat něco zábavnějšího!“
Když jsem mávala nohama, abych vyjádřila nelibost, ona mě na místě spražila: „Vaše spodní prádlo je vidět.“
Ať jsem se snažila sebevíc, ukázalo se, že tanec mi nesedí. Když jsem krátce zvedla obličej, zírala na mě pohledem, který očividně říkal: „Jsi tak problémový člověk“.
Vztekle jsem zakřičela: „Nemůžu dělat všechno tak hladce jako ty! Ty a já jsme jiné!“
„‚Jiné‘?“
„Jo! Jsme odlišné úplně ve všem… Jsi nefér…“
Rozdíl byl dostatečný na to, aby v člověku vyvolal pocit závisti, a přivedl ho až do bodu odporu.
„Nejsi tak božská?“
Byla to hezká, inteligentní a hrdá profesionální dáma, která mohla jít kamkoli. To byl opak mě, která se od nynějška bude pouze „leštit“ a prodávat jako zboží tzv. „dáma“. Žila jsem proto, abych byla nakonec doručena nějakému starci, o kterém jsem netušila, kolik let nás bude dělit. Pokud jde o ni… Nevěděla jsem, pro co žije, ale dokázala se sama rozhodovat.
Sama jsem si už nemohla nic vybrat. Protože jsem už jednou zvolila.
„Mladá paní.“ Sedla si na postel a přitiskla se ke mně. Pak mi jejími umělými prsty pomalu odtáhla chuchvalec vlasů, který se mi přilepil na ústa.
Skutečnost, že se na mě začala jemně dívat jen v takových chvílích, přestože byla celou dobu bezvýrazná, byla důkazem intimity toho, že se mnou strávila posledních pár měsíců? Nebo by to mohla být…
„Trochu jsem vás unavila…“
…její technika? Byla opravdu, opravdu… tu a tam nesmírně laskavá. Chovala se ke mně tak něžně, protože za to byla placená, ale i tak se taková jemnost mohla stát zvykem. Rozhodla jsem se na ni pohlížet způsobem, který mě nutil přemýšlet o tom, že to byl jistě důvod, proč byla slavná v oboru zapisovacích panenek.
„Hluboce se omlouvám za to, že jste se příliš nutila.“
Přiměla lidi, aby se mylně cítili, jako by byli výjimečnější než kdokoli jiný. Dokonce i někdo jako já.
„Přinesu horkou vodu. Prosím, ulevte si skrze koupel.“
I když jí vynadala sobecká panička, nedala na sobě vidět sebemenší známky podráždění. Nedokázala jsem si představit, že by se zlobila, ale existoval určité limit toho, jak moc by člověk v takové situaci dokázal snést. Cítila jsem, jako bych ji unavovala, jako by to se mnou vzdala a začala být nervózní.
„P-Počkej.“ Úplně automaticky, se má ruka pohnula. „Půjdu taky.“ Chytila jsem lem její sukně a posadila se.
„Mladá paní. Ty kbelíky jsou těžké na to, abyste je nosila.“
„Nechci tě nutit, abys je nosila sama.“
„Milady, vše, co musíte udělat, je chovat se jako dáma.“
„Budu, budu. Stanu se mladou paní, kterou ukazujeme přede všemi. Ale když jsme samy…“
Možná proto, že jsem udělala tak zoufalý obličej, její oči trochu změkly. „Rozumím.“
Udělaly jsme asi tři okružní cesty, abychom naplnily moji zlatou porcelánovou vanu s kočičíma nohama vroucí vodou na horkou koupel. Na internátu byla velká vana, kterou všechny společně využívaly, ale nám se to moc nelíbilo. Její paže byly protetické a také jsem nechtěla, aby odhalila své nahé tělo jiným lidem.
Když se chystala vyjít z koupelny se slovy: „Dejte si načas“, zadržela jsem ji. „Pojďme spolu.“
„Ne, děkuji.“
„Pokud půjdete dovnitř až poté, co odejdu, voda vychladne.“
„Nevadí mi to.“
„Budu ráda, když půjdeš se mnou.“
„Má paní, nejsem tu, abych vám dělala radost.“
„Vždycky tenhle dialog opakujeme, ale nakonec ztratíš důvtip, tak prostě pojď.“
Mlčení.
Úplně jsem chápala, jak slabá byla pod tlakem.
I když to vypadalo, že chce něco říct, řekla: „Nedá se nic dělat. Nicméně, prosím, přestaňte na mě upřeně zírat, když se svlékám. Prosím, nezkoušejte se mě bez dovolení dotknout. Skončím s touto prací v okamžiku, kdy dojde k jakémukoli nevhodnému jednání.“
Litovala jsem, že jsem nemohla skrýt své postranní úmysly.
Ponořily jsme se vedle sebe do vany. I když byla vana široká, byla úzká, aby se do ní vešli dva lidé. Seděla na okraji, aby se její protetika co nejméně nedotýkala ohřáté vody, zatímco já jsem uvnitř seděla na kolenou.
Bylo docela těžké na ni nezírat odshora dolů, když si utírala tělo hadříkem namočeným v teplé vodě. Na rozdíl ode mě, která jsem nikdy necvičila, měla vyrýsované tělo. Lesk její kůže měl perleťový odlesk. Ona sama byla kopií nebeské nymfy z nějakého obrazu. Věřila jsem, že se nikomu nepodaří nevěnovat pozornost ženě s tak krásnou nahou postavou, bez ohledu na pohlaví.
Nadnesla jsem téma tak přirozeně, jak jsem jen mohla: „Mimochodem, ta dívka… tě zavolala na konci hodiny u vchodu do školní budovy, že? Víš, ta, co o přestávce na oběd úžasně klopýtla.“
„Áách… omlouvám se, že jsem předtím od vás odešla.“
„To je v pořádku. Ale neudělala ti nic divného?“
„Nebyla typem člověka, který přemlouvá ostatní k líbání jako mladá paní.“
Přemýšlela jsem, jestli jsem v jejím vnímání nejnebezpečnější osobou.
„Vlastně, vlastně… Věnovala mi tenkrát něco jako díky. Ty věci, které slouží k nanášení barvy na nehty… říká se jim „lak na nehty“? Bylo jich nespočet druhů. Ale přemýšlím o tom, jak je využít, protože moje ruce jsou protetické.“
Její protetika působivě začínala v oblasti obou jejích ramen. Působila dojmem, že jsou falešná. Možná proto byla její lidskost nevýrazná. Opravdu vypadala jako mechanická panenka. Samozřejmě, že její tělesná část byla neobyčejně smyslná a překypovala šarmem.
Za jakých okolností skončila takhle? Byly její paže useknuté, hnily a odpadly? Její viditelné jizvy nebyly jen tam. Od krku až po prsty na nohou byly slabě vidět velké a malé škrábance.
„Opravdu…?“
Válka na našem kontinentu skončila jen před několika lety. I bez toho, abych se zeptala na její minulost, jsem to nějak dokázala odtušit. Ve skutečnosti tam dříve existovaly paže bílé a hladké kůže, stejně jako její ostatní části. Ani jí, o které se nedalo říct, že má tělo dospělého člověka, se prý nelíbilo, že její paže byly přeměněny na umělé.
Proto jsem obzvlášť lehce nadhodila: „Nalakuju ti nehty na nohou. Až vylezeme z vany. Už jsi ho dostala… takže je lepší ho nosit kvůli té dívce. Ale mohla být šťastná jen z toho, že jsi to přijala.“
„Má paní…“ Pevně si stiskla své dlouhé blond vlasy, z nichž se řinuly kapky vody.
„Má paní, ani jednou jste se mě nezeptala na mé paže.“
Kapky, které padaly dolů s kapajícími zvuky, zněly jako písek přesýpacích hodin. Znovu mě vrátily do reality. Přistoupila jsem k ní a usmála se. Abych vyjádřila, že jsem ji neměla v úmyslu obtěžovat, zvedla jsem náhle obě ruce. Navíc jsem jí položila tvář na koleno. Vydávalo vlažný pocit lidské bytosti. Představovala jsem si, že bude mít něžnou pleť dívky, ale nebylo tomu tak.

„Také jsi se mě nezeptala, kde a jak jsem žila, než jsem se stala dcerou známého milionáře.“
Protože jsem do ní byla zamilovaná, měla jsem chuť ovládnout její budoucnost, minulost a přítomnost. Ale lidé měli věci, které dělali a o kterých nechtěli mluvit. Nebyla jsem moc chytrá, přesto jsem si toho byla vědoma. Protože to platilo i pro i mě.
Ať se stalo cokoli, nechtěla jsem jí říkat o své minulosti.
*
Tu noc jsme šly spát poté, co jsme si nalakovaly nehty na nohou odpovídajícími barvami.
Měla jsem sen. Sen o mé malé sestře. Jedla jsem s ní palačinky. Bylo to na nějakém místě, které jsem nepoznala. Jednoduchý dřevěný dům… druh domova, který by lidé použili k popisu šťastné domácnosti.
Za tu dobu, co jsme spolu bydlely, jsme nikdy nejedly palačinky, takže to mohl být projev mé touhy. Touha jen tak sníst něco chutného se svou malou sestrou. Ještě nemohla pořádně držet lžičku, tak jsem ji krmila. Ve snu jsme nalily spoustu medu a smetany na palačinky a ozdobily je třešněmi. Když jsem se jí zeptala, jestli je to mňamka, rozzářila se a přikývla. Byla jsem tak šťastná vidět ten úsměv…
A pak jsem se probudila.
Překonaná pocitem velké radosti, která převyšovala jakoukoli rozkoš a drogu, jsem nedokázala potlačit slzy a kašel. Rukávem pyžama jsem si otřela nos a slzy. Nebylo to, jako bych chtěla plakat.
Přesto je to zbytečná funkce těla. Slzy neslouží žádnému účelu. Celou svou bytostí jsem věděla, že mi nikdo nepomůže, i kdybych naříkala.
Nemohla jsem vydržet ležet na boku a posadila jsem se. Bolesti byly intenzivnější, kdybych zůstala ležet. Mnula jsem si sípající hruď a zoufale jsem se snažila zadržet kašel.
Ta nemoc mě sužovala od té doby, co jsem potkala svého otce, ale netýkala se mého života. Šlo jen o to, že kašel byl bolestivý.
Přemýšlela jsem, proč se to děje. Měla jsem být právě teď šťastná. Přesto si mé tělo stěžovalo, jak je nešťastné a utrápené. Měla jsem na výběr. Kvůli tomu dítěti jsem mohla udělat maximum pro cokoli. Upřímně jsem si myslela, že vydržím cokoliv. Byla jsem si jistá, že takový pocit nezmizí bez ohledu na to, kolik chladných nocí jsem musela prožít. To se nezměnilo ani v poslední době, kdy byla moje situace jiná.
——Přesto všechno, proč mě to tak bolí?
„Má paní,“ ozval se jasný hlas ložnicí, která byla zahalena nocí.
Když jsem otočila obličej k posteli vedle mé, ucukla mi ramena. Přemýšlela jsem, jak dlouho byla vzhůru, protože se na mě dívala. Její modré oči byly jako světlo svíček v mírně tmavé místnosti.
„Můj kašel nebude…“
„Přinesu vám vodu.“
„To je v pohodě, není potřeba. Je to k ničemu…“
„Tak jdu k vám.“
Než jsem se zeptala, přišla ke mně. Vzala své vlastní polštáře a polštáře z pohovky a mnoho jich naskládala na sebe. Když mi je položila pod záda, dokázala jsem si najít pohodlnou polohu, i když jsem seděla. Také si sedla blízko ke mně a podělily jsme se o deku. Když jsem natáhla ruku, chytila ji.
„Není pro tebe těžké spát, když se nemůžeš položit?“
„Můžu spát kdekoliv.“
„Máš hroznou práci, co? I když jsi jen panenka, musíš strávit tři měsíce s někým, jako jsem já.“
Ale bylo to jen o trochu víc.
„Pokud jde o práci, neexistuje nic dobrého ani špatného. Kromě toho, že držet vás za ruku není mou povinností.“
Můj čas s jediným člověkem, který se choval jako spojenec v mém akademickém životě plném lží, byl vzácný.
„Jo.“ Opřela jsem si hlavu o její rameno. „Víš, jsi hodná, ale proč?“
„Co tím myslíte?“
„Víš, normálně jsi přísná… ale v takových chvílích jsi super milá, co? Proč? I když jsem byla dost nechutná. Už od samého začátku…”
„‚Nechutná’…?“ Jako by nechápala, o čem mluvím, měla nad sebou otazník.
„Neříkala jsem ti to, když jsme se poprvé potkaly? ‚Nemám v úmyslu se s tebou seznámit. Takže se mnou nemluv o ničem jiném než o úplném minimu týkající se školy.’“
Tehdy jsem byla uvržena do světa, který jsem neznala, takže každý člověk, kterého jsem viděla, mi připadal jako nepřítel. Přesvědčila jsem se, že taková drzá kráska, která přišla za vysokou cenu, mnou také neomylně zevnitř pohrdá.
„Opravdu jste mi to řekla. Většinu pobytu zde jsem dělala, jak jste mi nařídila.“
„Haha, protože jsem ten rozkaz vzala zpět… jsem… hrozná. Ty jsi… milá.“
Stalo se to týden po zápisu, uprostřed noci. Měla jsem záchvat kašle kvůli závrati z emocí stejně jako teď. Vzpomněla jsem si, že zareagovala rychle a zvedla se. Chvíli na mě dohlížela ze sousední postele, když jsem kašlala. Když jen stála a pozorovala, zanevřela jsem na ni, přemýšlela jsem o tom, jaká je hrozná osoba.
——Nemám jediného spojence.
Nebylo to, jako bych byla opilá tragédií. Ale nebyla jsem schopná myslet na nic jiného než na to. Pevně jsem potlačovala slzy a schoulila jsem se.
——Neprohraju; nemůžu zůstat takhle slabá. Dostala jsem tenhle záchvat kašle, protože jsem emočně slabá.
Navzdory mému sebevědomí se kašel jen zhoršil a nezlepšil se. I když se zřejmě jednalo o onemocnění zvané astma, neexistoval na něj žádný specifický lék. Mohla jsem jen čekat, až to odezní.
——Je těžké dýchat a já nemůžu nic dělat.
Byla jsem na pokraji šílenství.
——Chci spát, ale nemůžu.
I když jsem zavřela víčka a přikývla, kašel mi bránil ve spánku. Právě když jsem se chystala křičet kvůli tomu začarovanému kruhu, ucítila jsem něčí dotek na mých zádech. Moje tělo se pak leknutím zkroutilo. Nikdy jsem nezažila, že by pro mě někdo něco takového udělal.
Když jsem ohnula krk, abych se podívala za sebe, zjistila jsem, že mě němě hladí po zádech. I když nic neříkala, její pohled vypadal ustaraně. Nepřestávala mě hladit po zádech. Naše oči se setkaly ve tmě a ona jednou otevřela ústa, ale pak je zavřela. Přemýšlela jsem proč. Konečně jsem si to uvědomila.
——Aah, to proto, že jsem…
Bylo to proto, že jsem jí řekla, aby nemluvila. Jako stroj věrně následovala, co jsem řekla. To byl pravděpodobně důvod, proč se nezeptala, jestli jsem v pořádku… Protože jsem si to sama objednala.
Myslela jsem si, že je to hrozný člověk.
——Já jsem ta, kdo je hrozná.
Ležela jsem tváří k zemi, skrývala slzy a nechala ji dělat, co chtěla.
——Jsem zahleděná do sebe, ale tenhle člověk je…
Její ruka se vůbec nezastavila.
Nebyla jsem vlastně já ta, kdo byl pro svět hrozný? Najednou mi ta myšlenka prolétla hlavou. Protože, jak vidíte, měla jsem být z jejího pohledu nepříjemná panička, a přesto se o mě bála. Údajně byla také ospalá. Tvrzení, že strávit tři měsíce po boku namyšlené a neupravené holčičky je nějaký druh trestu, nelze považovat za vtip. I tak byla milá.
——Je hodná.
Jen když jsem byla po jejím boku, mohla jsem lehce myslet na svět. Cítila jsem, že je o mě postaráno. Jen trochu moje existence zazářila. Ve světě, který jsem tak odmítla, jsem se poprvé mohla pořádně nadechnout.
Poté, co tahle noc uplynula, jsem jí znovu předložila svou žádost. Řekla jsem jí, že pokud může, chci, aby se mnou normálně mluvila jako s dívkou, která je jí věkově blízká.
*
„Jsem hodná…?“ Jak se dalo čekat, měla tázavý výraz. Zdálo se, že to neměla v úmyslu.
Podívala jsem se na naše stejně nalakované nehty na nohou, když naše nohy vykukovaly z přikrývky, zasmála jsem se: „Jsi.“
„Opravdu? Pouze jsem to okopírovala. Jednou, když jsem byla zraněná, ten, kdo byl se mnou, mi takhle nachystal polštáře, aby zraněná část nebolela. Díky němu jsem ten den mohla dobře spát. Bylo také období, kdy jsem dostala horečku z přepracování a on se v noci mnohokrát budil, aby mi dal vodu.“
Protože s ní bylo zacházeno laskavě, napodobila to v podobné situaci, jak říkala.
„Chápu.“
Přemýšlela jsem, kolik lidí na této zemi by to dokázalo. Kolik z nich chápalo skutečný význam toho, že to udělali.
„Mladá paní, když nemůžete spát, promluvíme si o souhvězdích? Pořád je studuji.“
Lidé se starali hlavně o sebe.
„Jasně.“
Dokonce i láska k ostatním zahrnovala výpočty a zisky.
„Pak mi dovolte, abych vám pověděla o historce o dvou hvězdách, které se v tuto roční dobu třpytí na noční obloze.“
Byli schopni správně pochopit nádheru přirozené laskavosti až poté, co se velmi zranili.
„Jasně.“
Chtěla jsem být silná, pomyslela jsem si.
Chtěla jsem mít duši, která by byla vysoko bez ohledu na to, jaké větry a vlny by se na mě valily.
Chtěla jsem srdce z oceli, které se nepohne, bez ohledu na to, jak moc se mě můj smutek a osamělost pokusily zabít. Také jsem chtěla přijmout několik věcí a být laskavá k lidem.
Věřila jsem, že její jemnost prosákla tak hluboko do mého masa a kostí proto, že byla zraněna ve stejné míře. Do jejího těla byly vyryty četné jizvy. Nebyly stejné jako rány v jejím srdci? Bylo to právě proto, že byla někým, kdo byl zraněn, že její laskavost byla odlišná od laskavosti ostatních lidí.
Nechtěla jsem zapomenout na emoce, které jsem tehdy prožívala. To bylo to, co mi dala pocítit.
*
Rychle, rychle, otočka.
Taneční lekce jsme opakovaly stále dokola, a když nastal den plesu, byl mi doručen balíček. Byla tam pošta od mého otce.
V rohu mého pokoje bylo naskládáno nespočet velkých krabic. Šperky, šaty a boty na vysokém podpatku se odhalily, když jsme rozbalily jejich roztomilé krabice. Část z nich byla i pro ni.
Při pohledu na průvodní dopis poštovní agentury připojený k balíku, nakrčila obličej, jako by potlačovala kýchnutí.
„Co je špatně?“
„Mé šaty byly poslány ředitelem mé společnosti… takže ten, kdo je doručil před brány akademie, byl nejspíš pošťák, kterého znám. Je zde od něj čmáranice.“
Na průvodním dopise bylo jméno pošťáka a vedle něj byl znak úsměvu, který jako by nakreslilo dítě. Z čmáranice vycházela bublina a v ní byla napsána slova „Bavíš se?“.
„Co to znamená?“
„Předpokládám, že chce říct, ‚spěchej zpátky domů‘.“
„Takže?“
„Mým původním povoláním je koneckonců psaní dopisů za klienty. Důvod, proč jsem tuto práci přijala byl ten, že jsem dostala pozvání od Drosselského království, které má s rodem Yorků hluboce zakořeněné vazby. Má paní, toto téma s vámi nesouvisí, ale od té doby, co jsem jimi byla přijata, jsem dostala několik nabídek práce… Dokonce i pro poštovní společnost bylo jejich odmítnutí těžký oříšek. Na žádost ředitele jsem tady teď s vámi, ale sama jsem nikdy nebyla z agentury tak dlouho pryč. Na tomto místě je také obtížné udržovat kontakt s vnějším světem, takže se jim nemohu hlásit po určitou dobu. Tento dopis je pravděpodobně jeho vlastním způsobem, jak vyjádřit znepokojení.“
Když mluvila, její hlas zněl jemněji než obvykle. Výraz obličeje právě teď mohl znamenat její úsměv.
——Chápu, takže existují další takoví lidé?
Kdybych to bývala byla před chvílí já, určitě by se mi hlava zaplnila žárlivostí. Ale po třech měsících jsem poznala, co je to za člověka, a díky ní jsem poznala samu sebe. Hodnoty lidské bytosti, kterou jsem byla, se reformovaly, ale jen málo.
V jejím výrazu se moc nezměnilo, ale vypadala šťastně, takže jsem byla šťastná i já. Samozřejmě jsem cítila i osamělost.
„Ty dnes odejdeš, že?“
„Ano. Naše smlouva vyprchá, jakmile skončí ples. Dnes večer odjedu.“
„Tak si spolu užijeme spoustu legrace… na plese,“ přinutila jsem se zasmát.
——Zbývá ještě chvíle. Chci, aby moje postava, která v tobě zůstane, byla něčím radostným.
„Takže.“
——Protože tě mám ráda, tak chci, abys sis mě zapsala do svých hezkých vzpomínek. I když se nestanu součástí tvého života, i když na mě zapomeneš, i když si budu pamatovat jen já, chci se trochu snažit. Jak pro dívku, kterou mám ráda, tak pro malou sestřičku, kterou miluji, chci být něčím dobrým. Chci v tobě zůstat jako něco dobrého.
„Mohla bys mě doprovodit?“ Natáhla jsem ruku a řekla jsem to jako vtip, ale ona až příliš vážně přikývla, zvedla jednu nohu a na místě si klekla.
„S radostí, má paní.“
I když se jí říkalo „Lady Knight Princess“, nedokázalo to změnit její chladný výraz.
Mé rukavice bez prstů byly vyrobeny z černé krajkové výšivky. Mé štíhlé boty na podpatku držely pásky. Brýle jsem nepotřebovala. Měla jsem přece doprovod.
Na hlavu jsem si položila věnec protkaný čerstvými květinami. Moje pastelově růžové saténové šaty s hranatým výstřihem, které vypadaly směšně a apelovaly na roztomilost, byly lehké jako pírko. Zpod lemu po kotníky vykukovala červená spodnička, která vypadala jako nahromaděné růže.
Protože jsem se na akademii vždy oblékala jen skromně, spolužačky, kolem kterých jsem procházela, si něco šeptaly o rozporuplném dojmu, který jsem vyvolala. Ne, možná jsem to nebyla já. Osoba, o které si šeptaly, byl někdo jiný.
„Všichni se na tebe dívají.“
Její šaty, pevně zapnuté až k límečku, neumožňovaly žádné rušivé odhalení. Jednalo se o plnohodnotnou ochranu, tzv. šaty s dlouhým rukávem. Chtěla jsem pochválit cit člověka, který jí je vybral. Elegantním způsobem skrývaly její paže umělého původu.
„Je na mě něco divného?“
„Ne. Znamená to, že jsi hezká.“
„Ale všechny jsou oblečené.“
„Jsi nejhezčí ze všech.“
Její dlouhé, dlouhatánské zlaté vlasy, zdobené copem, jí spadaly z jedné strany obličeje dolů. Při pohledu zezadu byla její postava nanejvýš okouzlující. Stejně jako hvězdy byly na jejích vlasech a šatech tu a tam ozdoby růží. Ona sama vypadala trochu pochybovačně, ale na její krásu bylo možné se dívat neustále.
Jídelna změnila svůj vzhled a proměnila se v místo konání plesu. Tohle místo, pokryté bílými a modrými třpytivými flitry, bylo jako svět vytvořený z noční oblohy. Stříbrné balonky létaly a tlačily se u stropu atria. Na nesčetných propojených dlouhých stolech byly naaranžovány různé lahůdky, které ukazovaly zdatnost kuchařů akademie.
Člověk se mohl najíst od masitých pokrmů po rybí pokrmy, skvostů sytých barev. Z dortů a sušenek seřazených v řadách, které měly polevu dokonce i uvnitř, zavanul ohromující pocit impozantního zevnějšku.
Výzdoba a uspořádání předmětů na stolech také nezaostávalo. Květiny zdobily čajové šálky, světlo svíček vlnivě vykukovalo ze skleněných mís a všechny sklenice měly kolem sebe uvázané šifonové stuhy.
„Neskutečně okázalé, co. Skoro jako svatební obřad. Nikdy jsem se však žádného nezúčastnila.“
Kdyby existovala země snů, zajímalo by mě, jestli by to tam vypadalo stejně.
Na rozdíl ode mě, která byla nervózní z toho, že jsem byla poprvé v takové situaci, ona byla něco majestátního. Ve skutečnosti se nelišila od normálu.
„Dáme si něco…? Je něco, co si chcete dát?“
Položila jsem si ruku na břicho a zasténala: „Můj korzet je těsný, takže se nezdá, že budu moct jíst… Hele, neopouštěj mě. Mám dost rozmazaný zrak. Ale není to tak, že bych neviděla.“
„Slibuji. Neopustím váš bok.“
Jak deklarovala, ačkoli na ni volalo mnoho lidí, neopustila mě. Na vrcholu hostiny se dobrovolné studentky shromáždily, přinesly nástroje a začaly hrát hudbu. Všichni se začali pohupovat a za slepého sledování melodie vyšly se svými partnery do tanečního sálu. Začalo mě bolet břicho, když ta chvíle konečně nadešla.
——Pokud neuspěju, zjistí, že nejsem žádná urozená dívka.
Takový čin, který by poskvrnil důstojnost rodiny Yorků. Pak by nemohly být splněny podmínky stanovené výměnou za to, že budu plnit povinnost nástupce.
Navzdory tomu, že jsem řekla: „Nechci, nechci“, jsem pro to dělala, co jsem mohla.
„Má paní,“ zašeptal mi někdo do ucha, až mi naskočila husí kůže.
Otočila jsem celé své tělo, které ztuhlo úzkostí, jejím směrem. Ten, kdo stál vedle mě, byl…
„Prosím, buďte v klidu. Mladá paní, váš tanec je perfektní. To garantuji.“
…můj jediný spojenec.
„Může být snadné zakopnout v botách, na které nejste zvyklá. Pokud se však obáváte, že zakopnete, rozhodně se to nestane.“
Byla to jediná dívka, která věděla o mých poměrech.
„Koneckonců, budu vás chránit.“
Moje dívka, která byla jako rytíř.
——Když to řekneš, nestanou se žádné neúspěchy. Protože to vím. Nelžeš a rozhodně plníš své sliby.
Mohlo by to být ode mě hloupé, že jí tolik věřím, i když jsme spolu strávily jen pár měsíců. Kdyby to bylo moje bývalé já, nikdy bych tak nepolevila svou ostražitost. Ještě pořád…
——Jelikož je to proto, že jsi to ty.
„Ano, věřím ti.“
——Protože jsi to ty.
„A děkuju ti za to až teď; tohle je tvoje poslední práce.“
——Protože jsi to ty.
„Roli muže nechám na tobě, ale dovol mi to říct.“
——Protože jsi to ty, zamilovala jsem se a šla za tebou.
„Violet, prosím, vezmi mě za ruku.“
Zlatovlasá, modrooká zapisovací panenka – ta nejkrásnější a nejvýznačnější osoba z lidí, které jsem potkala – Violet Evergarden – se při řeči nepatrně usmívala: „Mileráda, má paní.“
*
Po plese jsme se spolu jako vždy vykoupaly, vysušily si vlasy a učesaly se. Violet se vrátila ke stejnému vzhledu, jako když jsme se poprvé setkaly, s kabátkem, jedenkrát omotanou stuhou, smaragdovou broží a kakaově hnědými botami, když po půlnoci odcházela z akademie.
Další den se budu jistě potýkat s bombardováním otázek. O tom, kam šla princezna Lady Knight. Když jsme se loučily, vznesla jsem jedinou žádost: „Jednou za to zaplatím; teď jsem tu s prázdnýma rukama, takže ti nemůžu nic dát, ale určitě ti to vrátím. Můžu se tě proto na něco zeptat jako kamarádky…?“
Violet Evergarden odpověděla svým sladce zvonivým hlasem: „Lady Amy Bartlett. Nepřijímám peníze od přátel.“
Když jsem slyšela tuto odpověď, začalo mě to bolet natolik, že jsem přestala dýchat.
Potom už jsem ji nikdy neviděla. Jen naše výměna dopisů pokračovala navždy.
*
Když se Isabella York ještě jmenovala Amy Bartlett, ještě za úsvitu si vybrala malou dívku z nedaleké čtvrti prostitutek.
„Příště ukradni něco lepšího.“
Chlapec s loveckým kloboukem a bolerkem, které mu schovávalo tělo až po krk, vyšel z obchodu, který se také zabýval kradeným zbožím. Při lepším pohledu bylo zřejmé, že je to ve skutečnosti dívka, jelikož její ne zcela vyvinuté tělo skrývalo její pohlaví. Aby se žena oblékala jako muž, vyjma jako hobby, dělala to většinou proto, aby ochránila svou vlastní cudnost.
Takové to bylo město.
Zatímco Amy mlaskala jazykem a plivala nadávky na chamtivé vyjednávání obchodníka, našla při odchodu z obchodu dívku sedící na zemi.
——Aha, to dítě…
Spíš než k dívce měla blíž k nemluvněti. Byla dcerou kamaráda obchodníka, ke kterému měla Amy blízko. Nicméně jak rodič dítěte, tak Amy, byli teenageři stejné věkové skupiny.
Celé město, kde Amy žila, byla prostituční čtvrť nacházející se na půli cesty, která propojovala velká města. Ekonomická struktura města byla založena na cestovatelích vyhledávajících potěšení, kterým došly zásoby, a na migrujících vojácích. Nejčastějším podnikáním ve městě po prostituci bylo okrádání. Byly i případy, kdy nevěstky sloužily jako zlodějky.
Odcizené věci byly přivezeny do jednoho překupního skladu, jejich majitelé je vyhledali a obchodník se s nimi domluvil za dvojnásobek původní ceny. Byl to začarovaný kruh obchodu, kde docházelo ke spoluúčasti mezi lupiči a prodejci.
Amy to dítě často vídala, kdykoli opustila obchod se zbraněmi. S jeho matkou také mnohokrát promlouvala.
„Kde je tvoje máma?“
Když se Amy zeptala, dítě ukázalo na místo, které nebylo příliš daleko. Někdo se tam zhroutil. Způsob, jakým se tomu člověku zkroutil krk, byl zvláštní, a tak Amy okamžitě věděla, že zemřela.
„Nepohne se.“
„Správně, je mrtvá.“
Bylo to spácháno ze žárlivosti, nebo to byl náhodný útočník?
Asi bylo zbytečné někomu říkat, že zemřel nějaký člověk. Horší bylo, že by jí stejně řekli, že je horší žít v tomhle městě, kde bylo přehlíženo 90 % zločinů.
——Ale protože neznáme žádné jiné místo nebo jiný způsob života, je to jediné město, kde můžeme žít.
Amy se podívala dolů na dítě, které ještě nebylo schopno pochopit smrt vlastní matky. Měla nadýchané a kudrnaté vlasy měsíčkové barvy. Měla sice na sobě nějaký přehoz, ale její rysy obličeje měly půvab převzatý po matce.
Kdyby zůstala sama, pravděpodobně by ji nějaký pasák odvezl a prodal. Buď to, nebo by se chytila do soukolí krádeží a nebyla by schopná se z toho vymanit. Pokud by někdo předpokládal ještě hrůznější výsledek, celé její tělo by bylo rozřezáno a skončilo by v rukou diletanta.
„Tvoje máma mi jednou koupila chleba.“
V minulosti byla Amy nucena učinit stejnou volbu. Pro ni to dítě vypadalo skoro jako ona.
„Vůbec se mi nepodařilo ukrást žádné peněženky a kdoví kolik dní jsem nic nejedla, takže mi hodně pomohla.“
Pravda byla taková, že od ní nikdy žádný chléb nedostala a pouze lhala, aby to použila jako důvod.
„Proto ji pomůžu pohřbít.“
Amy vtančila zpátky do obchodu, řekla jeho majiteli o situaci a vyžádala si jeho pomoc.
Byli zde přítomni i známí matky dítěte, ale nikdo nenavrhl hlásit to vojenské policii.
Po prohlídce byla bezpečně pohřbena na nedalekém vojenském hřbitově. Po dokončení pohřbu se zdálo, že všichni mají ztěžklé oči.
„Co s tou věcí uděláme?“ Obchodník zacházel s dítětem, které se nepokusilo vzdálit se od hrobu své matky, jako s předmětem. „Rozřezat ji na kusy nebo prodat? Když to necháš na mně, dám ti podíl.“
V tu chvíli si Amy do rukou vzala osudu toho dítěte, které se pro ni nelišilo od nemluvněte.
——V mém případě se rozhodl tenhle muž ze mě udělat zloděje.
Pro Amy byl každý den, kdy musela žít jako zloděj, nejhorší, ale musela být vděčná za to, že neskončila naložená ve formalínu. Ne, vlastně na něj měla zanevřít? Donutil ji, aby se vydala na takovouhle cestu v takovém světě.
„Udělám z ní svou malou sestru.“
„Hááh?“
Proto Amy uvažovala o tom, že by dítěti dala jinou volbu.
„Udělám z ní sestru. Žádné rozřezávání nebo prodej.“
Nikdo ji nevyužil a ona také nikoho nevyužije. Dostala by možnost být milována jako pouhé dítě, které mohlo existovat, i kdyby se na tom místě nenarodila.
„Amy. Ona není tvoje dítě, že? S jakým smyslem pro povinnost to děláš?“
Amy se smíchem odpověděla majiteli obchodu: „Kvůli pomstě.“
Amy věřila, že kvůli sobě, dítěti a matce, se chce pomstít světu a osudu, který je vystavil takovým okolnostem. Amy byla od narození naštvaná. Když její matku zavraždil chuligán. Když byla donucena nějakým mužem ke krádeži. Dokonce i teď, když stála uprostřed hřbitova pokrytého ranní mlhou, byla Amy celou dobu naštvaná. Co je to za svět, divila se.
——Co jsem udělala já nebo oni? Proč je svět tak nespravedlivý?
Bylo to dost absurdní, násilné a kruté, až se jí z toho udělalo nevolno. Každý den ji buď bolelo tělo, nebo srdce. Nebyl jediný den bez bolesti.
——Kdokoli stvořil svět, kdo dal mysl lidem a svrhl je na zem, byl šílený.
Amy proklela ty zvrácené bastardy, kteří tak rádi viděli lidi trpět.
„Udělám tomuhle děcku radost. Vlastně měla mít smůlu. Změním to. Bude to jako odplata příšerným lidem, kteří na ní měli vydělat peníze, a Bohu, který diktoval její osud. Jen se dívejte… určitě jí, jak žít správný život.“
*
Amy Bartlett se rok poté stala Isabellou York.
Právě když Amy přišla na to, jak někoho milovat, navštívil ji posel někoho, kdo tvrdil, že je její otec. Podle poslíčka chtěl i nyní dítě milenky, se kterou se v dávné minulosti vyrovnal kvůli penězům.
Jeho dědicové umírali jeden po druhém na epidemii. Dostal by ji z té chudoby. Proto by se mu měla představit. I když posel mluvil jemně, nakonec jí přišel něco takového říct.
Osud efektivně využíval iracionalitu. Svět vždy používal pouze Amy. Amy se zeptala na svou malou sestru. Co by se stalo s tou druhou, kdyby šla do rodiny Yorků?
Posel se podíval na Amyinu sestru, kterou držela v náručí a nepustila ji od té doby, co se objevil, usmál se. Už se nikdy nemohly vidět. Osoba z této rodiny nesměla být zapletena s dcerou prostitutky. Pokud by udělala všechno, jak řekli, mohli by její sestru poslat do sirotčince nebo do rodiny, která chtěla děti jako adoptované.
„To by pro ni bylo také lepší. Necháš ji takhle žít?“ zeptal se a smál se.
——“Necháš ji takhle žít“?
Po výslechu se Amy rozhlédla po svém bytě. I pro někoho, kdo bydlel sám, měly pokoje úzký půdorys. Neměla ponětí, jak staré to místo bylo. Podlaha i střecha byly nakloněné, a kdyby přišla bouřka, lidi, kteří tam žili, by to odfouklo. Stála tam pánev se zbytky polévky, kterou před dvěma dny uvařila v kuchyni. Byla to jediná věc, kterou měly na ten den k jídlu. Jedna ze stran závěsů v místnosti chyběla. Na podlaze ležela panenka, kterou koupila své sestře. Byly tam dvě obrázkové knihy. Obojí byly dary od někoho jiného. To byly jediné dětské hračky, které vlastnila. Kvůli rutině bez vnímání dne a noci se zdálo, že jejich prádlo přeteče z koše.
Byl to špinavý byt. Nebylo tam nic čistého. Přesto to bylo nejlepší, co mohla Amy momentálně zvládnout. Nic jiného dělat nemohla. Bez ohledu na to, jak moc drtila své tělo a pracovala, Bůh jí nic nedal. Neexistoval. Přinejmenším se jí nikdy nezjevil.
V jejím životě nebyla žádná naděje. Žádná vášeň. Taky žádná laskavost. Nebyla jediná věc, která by zářila v tak tenkém světě temnoty. Kdyby v něm byla aspoň jen jedna úžasná věc…
„Velká sestřičko,“ z Amyina náručí ten nejcennější element, který ji držel pohromadě – její malá sestra – vydal uslzený hlásek, „velká sestřičko.“
Možná, že celým svým tělem cítila úzkost jako opatrovníka a měla na krajíčku.
„Velká sestřičko.“
Ještě nebyla schopna vyslovit správně Amyino jméno, takže se naučila „velká sestřičko“, jako prozatímní jméno domácího mazlíčka.
„Velká sestřičko.“
Jakmile Amy vyroste, chtěla pro dítě udělat mnoho věcí.
„Velká sestřičko.“
Chtěla, aby chodila do školy, našla si přátele a zažila mnoho příjemných chvil. Jejich vztah začal z pomsty, ale teď tomu tak nebylo. Podařilo se jí najít naději na život ve svém nespokojeném, hrozném životě. To znamenalo záchranu malé živé bytosti, kterou by nechránil nikdo jiný než ona sama.
To byla jediná Amyina úžasná věc, kterou měla. To se stalo důvodem, proč právě bojovala o život.
„Podívej, existuje jen jedna odpověď, kterou můžeš říct, ne?“
Muž, který k ní v řídké temnotě napřáhl ruku, se ukázal jako ne anděl, ale jako démon. V hlavě se jí rozezněly poplašné zvony, které jí říkaly, že ti, kdo překročí tenhle bod, musí zcela zahodit naději. Nemohla si dovolit oddělit se od podstaty svého života, kterou konečně našla. Nechtěla to udělat. Chtěla uprchnout.
——Ale…
Jak ten muž řekl, mohla říct jen jednu odpověď.
*
Podél dálnice, kde byla bujná vegetace, se nacházel sirotčinec, který byl přestaven z bývalého kostela. V okolí této národní instituce, na kterou Drossel přispíval, byla pole a pastviny, které sloužily jako obživa pro skot.
Děti, které byly přijaty, vykonávaly hospodářské práce a občas si mezi sebou pohrály. Když je dohlížející zaměstnanci nabádali: „Neflákejte se“, uslyšely zvuky motocyklu, který nebylo možné dobře rozeznat, protože byly daleko od místa, kde se nacházely. Hbitě klouzal po nezpevněné cestě.
Zmíněný motocykl, který prořízl scénu veselé rutiny, zastavil před sirotčincem. Ve chvíli, kdy se vystrašený personál šel zeptat na hosta, muž sesedal z motorky.
„To je pošta.“
Byl to zvláštní pošťák, který nosil boty na vysokém podpatku, které podle všeho ztěžovaly chůzi v této venkovské oblasti. Jeho způsob mluvy byl drsný, ale náležitě pozdravil.
Poštovní zásilky byly dopisy a příjemcem byla dívka, která nedávno přišla do sirotčince. Bylo to dítě, které ještě neumělo pracovat na farmě. Muže, který tvrdil, že poštu doručí osobně, odbyl personál a nikoho neposlouchal; odvedli do místnosti, kde dívka byla. Když vešel do zmíněné místnosti, dívka nepřítomně pozorovala barevná světla linoucí se z barevných vitráží, které zůstaly nedotčené z dob, kdy to místo bylo kostelem.
Místnost osvětlovala živá světla, která se rozplynula do průhledné. Místnost byla nejspíš místem, kde se uschovávalo herní vybavení dětí, protože v ní bylo rozmístěno mnoho polic a hraček. Mladá žena oblečená jako jeptiška, která skutečně vypadala, že má ráda děti, dohlížela na ostatní nemluvňata.
„Hej, máš dva dopisy určené tobě.“ Pošťák se přikrčil, aby se podíval dítěti do očí, a nabídl mu dopisy. Dítě se je nesnažilo vzít. Možná to bylo poprvé, co dostalo dopisy.
Vytáhla z úst prst, který cucala, a ukázala na sebe. „Taylor.“
Na jejích velkých očích se vznášel záblesk, který jako by přitahoval lidi. Očividně vítala zvláštní element, který náhle vstoupil do jejího života, pošťáka.
Mužův hlas zněl přirozeně zjemnělým tónem: „Jo, sou pro tebe.“ Přimhouřil oči a trochu se usmál.
„Pro Taylor?“
„Jasná páka. Dva dopisy pro slečnu Taylor Bartlett. Umíš číst? Myslím, že je hloupá otázka ptát se spratka, který vypadá jako špunt. Hej, ty tam; umí číst?“
Najednou pohledný pošťák promluvil a mladá mlčící jeptiška měla červený obličej. Potom němě zavrtěla hlavou.
„Ta je zoufalá. Hej, Taylor, přečtu ti je. Můžu začít?“
„Taylor.“
„Fajn, tak začnu.“
„Velký brácha.“
„Kdo je ‚velký brácha‘? Mám úžasný jméno ‚Benedict Blue‘… Ne, poslouchej. Každá z těchhle dvou obálek pochází od jinýho odesílatele. Jedna je od Violet Evergarden. Je to moje kolegyně. Je tam napsáno, že ji můžeš navštívit, pokud budeš mít v budoucnu nějaké potíže nebo žádosti. Dokonce zdvořile přiložila mapu k poště C.H… To znamená, že můžeš přijít, pokud budeš mít problémy se získáním práce.“
Pošťák Benedict vtlačil do ruky dopis Taylor poté, co jej dočetl. „Další: odesílatel neznámý. Je v něm napsáno… Co? Tak krátký…“ Nebyl tam žádný další text, ani když se snažil otočit list, tak to Benedict přečetl tak, jak to bylo, „‚Toto je kouzelné slovo, které tě ochrání – „Amy“. Musíš to jen odříkat… to, se tam říká.“
Taylor na to slovo zareagovala trhnutím. Otevřela oči dokořán a několikrát zamrkala.
Benedict sklonil hlavu k jeptišce a stěžoval si: „Měla bys to dítě naučit číst.“
„Možná je to kvůli prostředí, ve kterém vyrostla, ale její vstřebávání znalostí zaostává ve srovnání s ostatními dětmi. Musíme se postarat i o ostatní děti, takže nemáme čas ji učit pod neustálým dohledem…“
„Chápu to, ale,“ začal Benedict, „bude to nutný, až vyroste, ne? Ještě důležitější je, že neumí číst dopisy… i když sem měl problémy s jejich doručováním. Lidi píšou dopisy, protože chtěj, aby se četly, ne? A jsou dva. Dvě osoby, který jí poslaly dopisy. Nevadí, pokud to vyžaduje nějaký čas; jen ji to nauč.“
Na rozdíl od automatických zapisovacích panenek bylo úkolem pošťáků doručování. Nehledě na to, i pro ně byla touha správně doručit city, které jim někdo svěřil, stejná.
Zapisovací panenky viděly tváře svých klientů, ale většinou neviděly tváře lidí, kterým klienti posílali dopisy. Ti, kteří byli svědky okamžiku, kdy něčí dopis dorazil, byli oni.
Taylor, lhostejná k výměně názorů mezi Benedictem a jeptiškou, se pokoušela vyslovit slovo, které jí bylo řečeno: „Eh… Velká sestra.“
Pokusila se o to, ale vyšla jiná slova. To byla přezdívka dospělého, který s ní byl jediný rok v jejím životě, který teprve začal.
Nová postel, mnoho cizích lidí, které nikdy předtím neviděla. Během toho čerstvého dne se její vzpomínky na onoho člověka vytrácely. Taylor si už nepamatovala ani tvář vlastní matky. Její vzpomínky na osobu zvanou „velká sestra“ budou nakonec uvrhnuty do zapomnění.
„Velká sestra.“
Nyní to však bylo jiné. Pamatovala si panenku, kterou jí ten člověk dal.
„Velká sestra. Velká sestra.“
Pamatovala si teplo z dob, kdy ji objímala, stejně jako její vlasy, které voněly sladce.
„Velká sestra.“
Pamatovala si fakt, že ten člověk pro ni býval významnou existencí.
Když se jí v očích objevily slzy, dokázala si vybavit zbytky.
„Amy.“
Pro Taylor Bartlett, než si to uvědomila, se toto slovo stalo kouzelným zaklínadlem pro sebrání odvahy.
*
Dívka zírala na budovu z červených cihel, na jejímž vrcholu byla korouhvička.
Zatímco dívka stála u silnice, lidé neustále vcházeli a vycházeli z poštovní společnosti trochu staromódního vzhledu. Mladý muž nesoucí balíček. Mladá žena držící pod paží dopis milované osobě.
Zdálo se, že okna jsou již otevřená.
U budovy nasedl pošťák na motorku a zívl si. V poklusu za ním přišla uhrančivě krásná žena. Mlaskl na ni jazykem, když se vlezle usadila na sedadle spolujezdce, a mladík se zatvářil ne úplně spokojeně, což z jejího úhlu nebylo vidět.
Z balkónu ve třetím patře byl slyšet živý smích. Stejně jako hlas mladé ženy, která se z nějakého důvodu zlobila. Nakonec se na balkónu objevil muž s hrnkem v ruce. Všiml si dívky, která nebyla ničím jiným než součástí městského panoráma, a upřímně na ni zamával, přestože to bylo jejich první setkání.
Poté se objevila mladá žena s lesklými blond vlasy.
Bylo to místo hlučnější a cennější, než si představovala. Pro dívku to místo bylo snové.
Pevně sevřela bílé šaty, které měla na sobě, a vykročila vpřed. A zároveň odříkala kouzelné zaklínadlo.
„Amy.“
‚Má nejmilovanější Taylor,
tohle je dopis, který nemohu odeslat.
Od této chvíle s tebou nemám žádné vazby. Tohle je dohoda, kterou jsem uzavřela. Taylor, víš, pravdou je, že jsem se možná nechtěla stát velkou sestrou, ale matkou. Miluju tě, tak jsem se rozhodla z vlastní vůle. Zajímalo by mě, jak to ovlivní tvůj život. Nepřestanu si přát, aby směřoval dobrým směrem.
Určitě na mě zapomeneš. Zajímalo by mě, jestli vyrosteš s tím, že nemáš rodinu. Ale víš, Taylor, i když už tu nebudu, a i když zapadnu v tvých vzpomínkách, budeš mě volat. To stačí.
Naše pouto je věčné.
Skutečnost, že se mi dříve líbily tvé vlasy, barva tvých očí a tvůj úsměv, a skutečnost, že jsem věřila, že tě chci udělat šťastnou – to vše bude věčné. Vzhledem k tomu, že „Amy“ je jméno, kterým se již nemohu oslovovat, protože jsem tě milovala a protože ten čas pro mě byl věčnost, bude dále pokračovat, kdykoli něco předneseš, jako by to byla magie. Bude dále putovat ke mně, kterou máš ráda.
Proto, moje Taylor, zavolej mé jméno, když budeš osamělá.‘