MAJOR A VRAŽDÍCÍ PANENKA, ČÁST PRVNÍ
Leidenschaftlich – po zaslechnutí toho jména by lidé řekli, že jde o vojenský národ. Takový dojem vyvolávala tato země. (*Pozn. Leiden znamená v němčině „utrpení“, ale přídavné jméno leidenschaftlich „vášnivý“)
Ona země se nacházela na jihu kontinentu. Byl to přímořský národ s velkými městy podél mořského pobřeží. Teploty byly po celý rok většinou vysoké a sněžení nebylo v zimě běžné. Hlavní obživou národa byly mořské plody a přírodní zdroje obklopující oceán, jakož i jejich využití v zahraničním obchodu. Leiden, hlavní město sloužící jako brána k pevnině z jiných kontinentů, bylo známé jako obchodní přístav.
Bylo také mnoho zemí, jejichž ekonomika by nepřežila, kdyby se obchodování v Leidenschaftlichu někdy zastavilo. To byl důvod, proč bylo mnoho hrozeb od cizích nepřátel zaměřených na tuto vlast. Kdyby člověk studoval historii země, zjistil by, že šlo většinou o záznamy bitev. Před jeho pevnostmi zemřelo nespočet vojáků nepřátelských národů pocházejících buď za mořem, nebo z hranic mezi jinými kontinenty. Mnohokrát byl také pod kontrolou jiných zemí.
Při takových příležitostech byl každý občan vyburcován k tomu, aby zahnal vetřelce a získal zpět svou zemi. To by se dalo považovat za hlavní mentalitu lidí žijících v národě zvaném Leidenschaftlich. Kvůli mnoha neustálým konfliktům se zostření jejich obrany stalo nutností. Flexibilně začleňovali kulturu a zbraně jiných zemí získané obchodováním a využívali je a přitom je neustále vylepšovali. Tyto zkušenosti proměnily Leidenschaftlich ve vojenský národ známý na celém kontinentu.
V Leidenschaftlichu byl rod, který existoval od jeho založení – Bougainvillea. Byla to rodina, jejíž předkové byli uctíváni jako národní hrdinové. Na počátku se vyznamenali tím, když se hlava rodiny první generace, Ratchedt, stal patriotem oddaným záchraně své země tím, že svými schopnostmi s mečem a vojenskými strategiemi zahnal nesčetné množství nájezdníků, čímž zachránil mnoho lidí.
Po vznešenosti svých předchůdců bylo v rodině Bougainvilea samozřejmé, že jejich děti vstupovaly do armády, což se nezměnilo ani v dnešní době, kdy v domácnosti vládla 26. generace. Tento příběh začal zlomem v životě Gilberta Bougainvilley, hlavy rodiny 26. generace.
*
Gilbert Bougainvillea ‚to‘ poprvé viděl při náhodném setkání po několika letech se svým starším bratrem Dietfrietem v nejprestižnějším hostinci hlavního města Leiden.
Ti, kteří měli krev popínavé rostliny, se narodili s uhlově černými vlasy, smaragdovýma očima, dlouhými končetinami, hubeným pasem a širokými rameny. Dietfriet si nechal narůst dlouhé vlasy jako žena a svázal je stuhou, měl nevhodně rozepnutý stojáček bílé námořní uniformy a zlatý náhrdelník kolem krku.
„Ahoj, Gile, jak ses měl? Jako vždy máš depresivně vážný obličej. Je to stejné jako u otce.“
Na druhou stranu, přestože byl Gilbert stejné pokrevní linie, byl svým vzhledem opak svého staršího bratra, který měl koketní výraz. Inkoustové vlasy měl pečlivě sčesané od čela k týlu a jeho duhovky měly jemnější odstín než sytě zelené jeho bratra, oči mu zářily jako pravý smaragdový drahokam. Na rozdíl od nestranného výrazu jeho bratra byl jeho mužný. Jeho rysy připomínaly mramorovou sochu, řasy tak dlouhé, že vrhaly stín a jeho víčka měla tendenci být napůl zavřená. Možná, že hodnocení těch, kteří se na něj dívali objektivně, bylo na místě, když šlo o krásného muže s melancholickou tváří.
Na nesouhlas s postavou svého bratra, měl na své vlastní uniformě prošívaný límec – purpurově černé oblečení spárované s vínovými lněnými nárameníky a ozdobnou látkou se záhyby, která se mu třpytila kolem boků – ukázkově zapnutou až ke krku. Stoické barvy docela dobře odpovídaly Gilbertově osobnosti.
V nejvyšším patře dvanáctipatrové výškové budovy, v místnosti, kde ubytování na jednu noc mělo hodnotu měsíčního platu obyčejného člověka, se oba bratři pevně objali a posadili se na nedalekou pohovku. Kromě nich tam byli přítomni další lidé. Byli to kamarádi, které si Dietfriet přivedl do Leidenu, když navštívil svého mladšího bratra. Všichni pili a kouřili u barového pultu, který se nacházel v každém apartmá. Kolem stropu kroužil bílý kouř.
„Bratře… jsi stejný jako vždy,“ poznamenal Gilbert a prohlížel si postavu svého staršího bratra, která nepřipomínala vojáka, a také společníky, které přivedl a kteří nosili podobné oblečení. V takovém středu byl výjimečnou osobností.
„Jsou prázdniny, víš? Na rozdíl od armády se my z námořnictva stáváme velmi liberálními pokaždé, když jsme zpět na zemi.“
„Bratře… ty se tak oblékáš bez ohledu na to, jestli jsi na moři nebo na souši, že? Tvoje vlasy… kdyby to otec viděl, rozhodně by to nedovolil. Nejspíš by ti je usekl šavlí.“
„To by byl problém. Je dobře, že zemřel.“
Dietfriet chtěl být bezstarostný, ale jeho mladší bratr mu to nenechal projít. Věnoval tomu druhému přísný pohled.
Dietfriet si povzdechl možná kvůli tomu, že byl slabý vůči jeho pohledu. „Ach… promiň. Pro tebe to mohl být dobrý muž, ale pro mě byl nejhorší. To je vše.“
„Je to jediný důvod, proč jsi nepřišel na jeho pohřeb a nechal mě, abych převzal dědictví sám?“
„Tobě to sedne líp, ne? Ta domácnost pro mě nikdy nebyla adekvátní a já se nehodil na hlavu rodiny. Bylo lepší přenechat tuhle čest vhodnému a spravedlivému chlapovi jako jsi ty, než nechat pověst naší skvělé pokrevní linie poskvrnit mými chabými dovednostmi jen proto, že jsem nejstarší. I kvůli budoucím potomkům. Víš, Gile, není to už dávno? Už mi odpusť. Nechci se během celého našeho shledání cítit černou ovcí. Možná jsem se rozešel s rodinou Bougainvillea, ale chci zůstat tvým bratrem. Pojďme si promluvit o něčem zábavném.“
Jak mu to vysvětlil, Gilbert zmlkl.
V rodině Bougainvillea bylo obecným zvykem vstoupit do armády. Ačkoli armáda a námořnictvo byly obranné organizace, které sloužily stejné zemi a části armády, obě byly samostatnými jednotkami. Každá byla samostatná a často vůči druhé nepřátelská. Motivem bylo většinou to, že se obě musely podělit o vojenský rozpočet Leidenschaftlichu. Peníze a úroky byly příčinou konfliktu bez ohledu na místo nebo éru.
V historii rodu Bougainvillea byl Dietfriet první, kdo dal přednost námořnictvu před armádou. Nejen, že se k němu připojil, ale také si v něm neustále klestil kariérní cestu. Bylo to všechno kvůli jeho důvěře v dosahování úspěchů vlastním úsilím a talentem, a to i bez využití slávy svých rodičů. Gilbert to uznal, a proto se nemohl ubránit myšlence na jednu věc.
——Ve skutečnosti jsi to ty, kdo měl domácnost vést.
„Když jsi se konečně zastavil… co takhle navštívit matku? Buď prosím spolu se mnou naším prostředníkem.“
Kdyby jeho bratr nebyl tak špatný v přijímání reality, věci by se tak nekomplikovaly.
„Naše rodina je velká, takže kdybych šel za matkou, musel bych pozdravit i naše sestry, babičku a všechny starší příbuzné, že? Byla by to otrava. Už se vidím, jak na ně křičím a odcházím poté, co začnou hledat chyby.“
Když Dietfriet ležel na zádech s volně zkříženýma nohama, Gilbert dal najevo svůj šok z urážlivého povídání. „Nejsme rodina? Nemůžeš se pokusit s nimi alespoň trochu vycházet?“
„Právě proto, že jsme rodina, si chci udržet odstup… Ale ty… s tebou můžu normálně být. S ostatními je to těžké. Gilberte, jsem vděčný. Očekávání našich rodičů se splnilo, protože jsem se přidal k námořnictvu a ty jsi splnil svoje povinnosti. Dokonce… chápu, proč mě zrovna často nezvali domů, protože jsi byl za mě dobrou náhradou. To je důvod, proč… jsem přišel narychlo na oslavu tvého povýšení… jelikož jsme bratři.“
I z pohledu jeho mladšího bratra byl Dietfriet velmi charismatický, když se hravě usmíval se zavřenýma očima. Ačkoli měl Dietfriet sebestřednou a panovačnou osobnost, měl jakousi vlastnost, která k němu ostatní přitahovala. Byl vždy obklopen a respektován mnoha lidmi, nikdy se za to nestyděl. Jelikož Gilbert nebyl schopen nikoho milovat, protože byl příliš přísný a jeho starší bratr měl vše, co mu chybělo, skončilo to tím, že mu jako bližnímu nekonečně záviděl.
„Je to tak, přinesl jsem na večírek něco skvělého.“ Dietfriet nenuceně naznačil rukou jednomu ze svých blízkých přátel.
Jakmile to udělal, muž přinesl v náručí konopný pytel, který přinesl z jiné místnosti.
„To je zbraň, kterou jsem v poslední době používal, ale dám ti ji. Není pochyb o tom, že půjdeš do stále nebezpečnějších akcí.“
Pytel nedbale položili na oválný stůl mezi jimi dvěma. Dietfriet se strnule ušklíbl, když si Gilbert všiml, že se něco v pytli hýbe, a okamžitě vstal z pohovky a pevně sevřel meč připevněný k opasku.
„To je v pořádku. To je v pořádku, Gile, zklidni se, není to nic divného. Ne, možná je to šílené. Haha. Může to být trochu obtížné a nebezpečné, ale chová se to dobře, když tomu nedáváš příkazy. Ale nemysli na to, že bys dělal něco divného… protože vzhled toho není špatný. Pokud vím, osm lidí se pokusilo vklouznout tomu do postele a roztrhlo jim to hrdla. Ta drsná povaha je problematická. Neposlouží jako přikrývka.“
„Co je uvnitř?“
„Jen… použij to jako zbraň. Nic jiného to není. Hlavně k tomu nepřilni. Je to ‚zbraň‘. Dobře?“
„Ptám se… co je uvnitř.“
„Zkus to otevřít.“ Dietfrietova slova zněla jako pozvání od ďábla.
Gilbert pohnul rukama, aby rozmotal šňůru pevně uvázanou kolem konopného pytle, který se předtím škubal. Osoba uvnitř vypadala chvíli jako mořská panna, když jí konopný pytel odroloval k pasu.
„Nepojmenoval jsem to. Říkáme tomu jen ‚ty‘.“
Byla to dívka. Její špinavé šaty byly vyrobené z potrhané kůže a kožešiny. Kolem krku měla připevněný obojek, který trochu páchl podřízeností. Z jejího těla se linul pach, který byl jako směs deště, divokých zvířat a krve. Všechno, co ji obklopovalo, bylo nečisté. Nicméně, než aby to bylo jen trochu zablácené dítě, které bylo třeba umýt…
——Je nemyslitelné… že je z tohoto světa.
…byla příliš krásná.
Gilbertův dech se zastavil při pohledu na dívčinu postavu. Její popelavé vlasy po pás se leskly jasněji než jakékoli zlaté šperky. Na její tváři bylo příliš mnoho škrábanců a oděrek. Pod štěrbinami jejích rozcuchaných vlasů bylo vidět její modré oči.
Kukadla, která neměla přesně barvu oblohy ani moře, se dívala přímo na Gilberta. Ti dva na sebe chvíli zírali. Ani jeden se nepohnul, jako by se čas zastavil.
„Hej, pozdrav.“ Dietfriet agresivně popadl dívku za hlavu a přinutil ji, aby se uklonila.
Když to Gilbert viděl, rychle odstrčil bratrovu ruku a objal dívku svýma rukama. Třásla se v jeho náručí.
„Nechovej se k dítěti násilně! Obchodoval jsi s lidmi?!“
Zatímco ji objímal, jako by ji chtěl chránit, bez ohledu na to, jak se na to člověk díval, byl Gilbert rozzuřený. Jeho tvář čistého hněvu s žilou vystupující na čele umlčela bezstarostný rozhovor ostatních mužů v místnosti.
Mezi nimi zůstal pouze Dietfriet s neutrálním výrazem. „Neplácej nesmysly. Nepotřebuju otroky. Chci válečníky.“
„Tak co je ta holka zač?! Co je tak zábavného na tom, nabídnout mi tak malé dítě?“
„Jak jsem řekl… tohle není dítě. Je to ‚zbraň‘. Právě jsem ti to řekl, ne? Jsi docela nedůvěřivý mladší bratr.“
Gilbert dívku pozoroval. Podle všeho jí bylo asi deset let. Její jemná tvář působila lehce dospělým dojmem, ale její mladistvost byla potlačena drobnými rameny a rukama. Co v ní bylo za zbraň? Byla jen dítě, které se snadno vešlo do náruče.
Gilbertův hněv opadl, postupně ho vytlačil smutek. Nepustil dívku, zamračil se na bratra a vstal ze svého místa. „Beru ji s sebou. Když tomu říkáš… maličká zbraň… už tě nechci nikdy vidět.“
Při těch slovech se Dietfriet zasmál a zakryl si oči. Stejně tak jeho kamarádi. Gilbert byl zahalen znechucením a také trochou strachu, v jeho uších rezonoval nespočet výsměchů. Byla to zvláštní atmosféra. Cítil se od nich nějakým způsobem odlišný, i když ten pocit nebyl tak docela odcizení.
——Je to skoro, jako bych… Já byl ten, kdo je blázen.
Od začátku mezi nimi byl Gilbert ten, kdo byl jiný. Ať to bylo jakkoli zvrácené, protichůdná menšina byla vždy považována za špatnou, ať už byla dobrá, či zlá. Velká většina vždy měla převahu nad normálnosti menšiny.
„Co je tak vtipného?“
Dietfriet pomalu vstal, přistoupil ke Gilbertovi a poklepal mu na rameno. „Gile… omlouvám se za polopatické vysvětlení. Jistě, jen když se na to podíváš, každý by měl zprvu takovou reakci. Ty jsi tak seriózní a milý chlap. Jediným pohledem jsi nepochopil, že jde o zbraň. Proto… Ukážu ti to praktickým způsobem, který bude snadné pochopit. Ty pojď taky,“ řekl Dietfriet dívce.
Bez prodlení se hladce vymanila z Gilbertových rukou a následovala Dietfrieta. Ke Gilbertovi však na okamžik projevila tázavý pohled. Kdykoli se pohnula, její modré oči, které jako by zanechávaly odlesky, k sobě přitahovaly lidi jediným pohledem.
Gilbert spěchal, aby se znovu postavil. Byl odveden do vedlejší místnosti, odkud dívku přinesli – do luxusní ložnice.
Bylo normální, že existovalo více takových jako ona; problém byl v tom, jak chtěli použít ty ostatní. Postel byla přitlačena ke stěně, takže uprostřed zůstal otevřený prostor. Leželo v něm dalších pět konopných pytlů. Jejich velikost byla dostatečně velká, aby se do nich vešli dospělí jedinci. Na rozdíl od dívky se neustále pohybovaly a škubaly. Prosakovaly z nich slabé zvuky podobné výkřikům dobytka, které splývaly se slovy, která nebylo možné rozeznat. S největší pravděpodobností ti, kdo byli uvnitř, byli s roubíkem.
Bez ohledu na motiv, takové zacházení s lidmi bylo špatné. Gilbert si pomyslel, že ti, kteří v takové situaci dokázali zůstat s vyrovnanými výrazy, jsou zlí. Nakažlivé šílenství se mu rozšířilo od špiček prstů na nohou až po hrdlo, přesto se mu nějak podařilo vydat hlas: „Kdo… jsou oni? Proč jsou svázaní? Bratře, vysvětli, co se děje…“
Srdce mu žalostně skřípělo, jako by předpovídalo budoucnost.
„Ach, nejdřív musím tyhle lidi představit, ne? Je to lůza, která infiltrovala naši loď, když jsme zastavili v přístavu.“ Dietfriet jemně kopl do jednoho z pytlů s naleštěnými koženými botami. „Předpokládám, že hledali cennosti. Vešli, aniž by znali strukturu lodi, nakonec narazili na tři kuchaře v kuchyni a zabili je, aby je umlčeli. Pro nás, kteří žijeme na moři, je uspokojující jídlo velmi důležité.“ Zvedl nohu dozadu a vykopl s ní dostatečně nízko, aby špičkou boty narazil do pytle.
Gilbert se zašklebil nad výkřikem přicházejícím zevnitř.
„Tihle chlapi… zabili naše nejlepší kuchaře, včetně šéfkuchaře. Jak skvělí podle tebe museli být, vzhledem k tomu, že přišli do zahraničí, aby nám uvařili na naši žádost? Nemůžeš jim zaplatit stejnou částkou, jakou by sis koupil ženu na jednu noc. My, námořnictvo, řešíme věci, které se dějí na každé lodi, podle našich vlastních zákonů. No, právě jsme na souši, ale… stalo se to na lodi, takže to platí. Teď ti ukážu něco zajímavého… Hej, vytáhněte je ven. A dejte jim zbraně.“
Na Dietfrietův příkaz jeho posádka, která také přišla do druhé místnosti, jeden po druhém rozvázali konopné pytle a pustili zloděje ven. Když muži uvolňovali provazy a mířili zbraněmi na zloděje, podali každému nůž. Zmatených pět lupičů zvýšilo své hlasy smíšené se strachem: „Co to má znamenat?“
Dietfriet je ignoroval a přehnaně gestikuloval rukou. „Nyní je to začátek nejzáhadnější a nejúžasnější hry na světě. Pánové… no, tady žádní nejsou. Ani žádné dámy. Takže, vy bastardi! To, co se vám chystám ukázat, je divoký spratek, kterého jsem našel na východním kontinentu.“
Když na ni ukázal, zírala mu na konečky prstů s tváří, která jako by neměla žádné emoce.
Pokračoval: „S tou věcí jsem se setkal asi před měsícem, když jsme úplně zmasakrovali pos*anou ozbrojenou flotilu, která plánovala zničit jeden z námořních obchodních přístavů v Leidenschaftlichu. Jedné noci, uprostřed bitvy, nás zasáhla obrovská bouře. Byla to vážná katastrofa, kdy se naši spojenci i nepřátelé potopili u pobřeží. Myslím, že to bylo ve zprávách. Nevěděl jsem o tom, protože jsem v té době byl unášen proudem.“
Gilbert byl vůči němu skeptický, že nikdy nebyl informován o tom, že se jeho bratr jen o vlásek vyhnul smrti, ale neměl šanci toto téma probrat v proudění příběhu.
„Loď uvízla a já a někteří z mých kamarádů jsme pomocí malého záchranného člunu dorazili na opuštěný ostrov, který nebyl označen na žádné mapě. Našel jsem to právě na tom ostrově. Byla úplně sama a dívala se do dálky z vrcholu velkého stromu. Zemřeli její rodiče? Utrpělo to nehodu na moři jako my? Pořád jsme nezjistili její identitu.“ Dietfriet se přiznal. „Její vzhled není špatný, že? Za třeba deset let by to pravděpodobně mohlo rozvrátit celou zemi, ale pořád je to spratek. Nemám zájem o spratky. Já ne… ale na světě jsou lidé, kteří ano. Někteří z mých bývalých podřízených takové věci milovali. Vesele k tomu přistoupili a pokusili se ji na místě obtěžovat. Před chvílí jsme byli unášeni proudem, přesto byli tak energičtí. To bylo otřesné. Byl jsem strašně naštvaný a chystal jsem se jim říct, aby mě nedráždili, když jsem se šel pokusit zastavit ty pitomce, ale…“ Dietfriet popadl dívku za ramena a přivedl ji přímo před zloděje, její modré oči se jich zmocnily. „…než jsem to mohl udělat, tahle věc zabila mé podřízené.“ Popadl její bledé paže zezadu a máchl jimi do vzduchu. Pohybem připomínala divoké zvíře, které se chystalo zaútočit na kořist.
Zloději se suše zasmáli dívce, se kterou zacházeli jako s loutkou, a Dietfrietově krátké hře. Byla to očekávaná reakce. Co přesně by to dítě mohlo dělat?
„Klackem, který ležel u jejích nohou, bodla jednoho z nich ze strany do krku, pak mu z pouzdra u pasu ukradla pistoli a střelila ho do srdce.“
Gilbert si z bratrova výrazu všiml, že neříká žádný vtip.
„Všichni jsme utekli. V tomto světě existuje mnoho druhů původních obyvatel. Myslet si, že jsme jediní silní, je chyba. Když bylo tak silné jen jedno z jejich dětí, jak silný by byl dospělý? Ale bez ohledu na to, jak moc jsme běželi, tahle věc nás pronásledovala. Nikdy se nedostala příliš blízko, ale také nikdy nebyla tak daleko, abychom to ztratili z dohledu. Prošli jsme celý ostrov. Naše nervy byly nadranc. Byl jsem vyčerpaný a rozhodl jsem se, že musíme něco udělat, a tak jsem nechal své kamarády připravit zbraně a zařval jsem: ‚Všichni, zabijte ji!‘. Měl jsem… myslel jsem, že to zabijeme. Přesto…“
Dietfriet pokračoval s ledovou tváří, „…v příštím okamžiku tahle věc pobila všechny na tom místě kromě mě.“ Mluvil o někom, ke komu očividně choval zášť. Dietfriet pohlédl na dívku provokujícíma očima. „Potom mě tenhle zabijácký démon pronásledoval. Pronásledoval mě bez ustání. Mohlo mě to dokonale zabít, ale nestalo se tak. Slova na to nefungovala. Zatímco jsem nemohl přijít na to, jak s tím mluvit, pomalu jsem si uvědomoval, že je to jediný obyvatel toho ostrova. Máš vůbec ponětí, jaké je to děsivé mít na sobě přilepeného zabijáckého démona? Když jsem byl konečně pryč, řekl jsem: ‚Prostě mě zabij‘, a pak ta věc zabila zvíře skryté v trávě. Tehdy jsem pochopil… že to zabilo, protože jsem to nařídil. Jakmile jsem to pochopil, provedl jsem opakované experimenty. Pokud bych například ukázal na zvířata nebo hmyz a řekl ‚zabij‘, okamžitě by to udělala jako nějaká mechanická panenka. Je jasné, že by také vyhubila lidi, kdyby jí to bylo řečeno. Nevím, proč si to vybralo mě. Možná nemělo problém přijímat rozkazy od kohokoli, nebo se to mohlo jen podřídit tomu, kdo se jí zdál nejvlivnější osobou ze skupiny, se kterou se setkala. Tohle má nízkou inteligenci. Nemluví žádným jazykem, ale rozumí rozkazu k masakru. Jako by nepotřebovala vědět nic jiného. Navzdory svým obavám jsem to nechal u sebe, když jsem přežil a čekal na záchranu. Přinesl jsem to s sebou domů.“
Mezitím se lidé stojící u východu a středu místnosti rozprchli. Dietfriet postrčil dívku ke zlodějům poté, co jí dal nůž. Byl příliš velký pro její ruce.
„Bratře.“ Zatímco si Gilbert myslel, že se to nemůže stát, pokáral ho: „Bratře, nedělej nic hloupého.“ Věděl, že to nebude stačit, a natáhl k nim zezadu paži.
Dietfriet se usmál jen rty a pak ukázal na zloděje a kývl na dívku. „Zabít.“
Gilbert se chystal popadnout dívčiny drobné prsty, ale ve vteřině byla její ruka pryč.
Provedení příkazu bylo okamžité. Dívka skočila jako kočka na nejbližšího muže s napřaženým nožem a prosekla mu hrdlo tak čistě, jako by řezala ovoce ze stromu. Z krku, ‚větve‘, vytrysklo velké množství krve a jeho hlava, ‚ovoce‘, se neúprosně třásla.
Neváhala zavraždit a rychle se pustila do další akce. Dívka použila mužovo tělo jako odrazový můstek, vyskočila, obmotala své nahé nohy kolem krku dalšího zloděje a vrazila mu nůž do temene hlavy. Místností se rozléhaly výkřiky smrtelné agónie.
Dívka pak vzala zbraň z druhé mrtvoly a otočila se ke zbývajícím třem lidem. Zloději, kteří si konečně uvědomili vážnost své situace, křičeli a vrhli se na dívku. Ale byla rychlejší. Pomocí svého malého těla proklouzla kolem jejich nohou a zezadu bodala jednoho po druhém.
Byla tak lehká, ale způsob, jakým máchala rukama, byl tak mohutný. Její tělo bylo ještě působivější než Gilbertovo, který byl vycvičen v bitevních a bojových technikách a také v ovládání zbraní v armádě. Vypadala, jako by neměla žádnou váhu ani těžiště. Pokaždé, když letěla kolem, stříkala čerstvá krev.
„Prosím, přestaň… pře… přestaň…“ prosil poslední muž o život zahnaný do kouta. Zcela ztratil vůli bránit se, zoufale prosil s třesoucími se rty a hlasem pokrytým strachem: „Už to nikdy neudělám… vynahradím své zločiny… tak mě prosím nezabíjej.“
Nejspíš vzpomínal na to, co mu řekli kuchaři, když se ocitli ve stejné situaci, a chrlil, co si pamatoval. Pak upustil zbraň, aby nekladl žádný odpor.
Dívka se ohlédla za rameno, zatímco stále svírala zakrvácený nůž. Hledala rozsudek.
Gilbert vykřikl: „Stop!“
„Udělej to.“ ve stejnou chvíli Dietfriet zvedl palec a pokynul jí, jako by si řezal krk.
Dívka pootevřela ústa a projevila neochotu. Její oči těkaly mezi těmi dvěma, aniž by se na jednom usadily. Když to Dietfriet viděl, byl na chvíli zmatený a pak se začal smát. Vypadal šťastný.
„Zabít,“ přikázal ještě jednou a stále se smál.
Dívka pohnula paží, zatímco stále zírala na Dietfrieta, čímž připravila o život posledního muže. Série vražd trvala dohromady méně než minutu. Ztěžka se nadechla a znovu se podívala jejich směrem. Nepromluvila, ale její oči se zeptaly: „Stačí to?“
——Co je to? zeptal se Gilbert důrazně sám sebe. Co? Co se to sakra děje? Letargicky polkl. Je to realita?
„Chápeš to, že? Tohle, Gilberte… není jen dítě. Jakmile přijdeš na to, jak ji používat, může se stát nejlepší zbraní na světě…“
Už nepochyboval o slovech svého bratra.
„Ale já se toho bojím.“
I když právě zabila lidi, dívka tam prostě stála a apaticky čekala na další rozkazy.
„Pronásleduje mě pořád. Drží se toho, kdo tomu dává rozkazy. Je to užitečné, ale jakmile to už nebudu potřebovat, nebudu to moct zabít. Je to jako železná zeď, pokud jde o vlastní ochranu. Chci to použít a zahodit, ale nemůžu. Má přirozený talent na masakr… ne, na boj. Dám ti to, Gilberte. Vezmi si to. Vzhledem k tomu, že je to žena, může to v určitých dnech měsíce způsobovat určité potíže, ale pokud jsi to ty, dokážeš ji zvládnout, ne?“
Z jeho výrazu Gilbert pochopil, že Dietfriet se té dívky z hloubi srdce bojí. I když se usmíval, byl napjatý.
„Určitě se na to lépe hodíš.“
Starší bratr hodil na svého mladšího bratra živou bytost, kterou sám nezvládl. Právě z toho důvodu ho zavolal s výmluvou, že oslaví jeho povýšení.
„No tak… vezmeš ji s sebou, že, Gilberte?“
Znovu se jeho srdce nepříjemně rozeznělo.
Nakonec Gilbert vzal dívku s sebou. Bylo to částečně kvůli sympatiím k jeho sebevědomému bratrovi, který nikdy netvrdil, že se něčeho bojí, a přesto měl něco, čeho se bál. Zbytek byl kvůli jemu samotnému, když se rozhodl, že nic dobrého nevzejde z toho, když si ji Dietfriet ponechá.
Během loučení jí Dietfriet řekl: „Ahoj, zrůdo. Tohle je tvůj nový pán.“ Přestože se k ní až do konce nikdy nechoval jako k člověku, poplácal ji po hlavě.
Dívka mlčela, ale mnohokrát se otočila, aby se ohlédla, zatímco ji Gilbert držel za ruku a vedl. Oblékl bosé dívce sako vojenské uniformy, vzal ji do náruče a zastavil se uprostřed ulice.
I po tak hrozivém incidentu bylo město Leiden stejné jako vždy. Scéna byla tak jasná, aby se člověku chtělo zakrýt oči a přemýšlet, jestli ve skutečnosti není den. Řezník, který právě povstal, nepronikl do vnějšího světa. Mrtvoly se také s největší pravděpodobností buď najdou na úplně jiném místě, nebo se neobjeví vůbec. Gilbert věděl, že jeho bratr není z těch, kdo by brali záležitost tohoto druhu na lehkou váhu.
„Hele, nemysli na to, že bys ji nechal v sirotčinci nebo něco takového. Pokud se to místo později promění v krvavá jatka, nebude to mít se mnou nic společného.“ Varování, které do něj jeho bratr vrazil jako hřebík, se mu přehrálo v hlavě.
Poté, co viděl dívčin bojový styl, ani nepomyslel na to, že by ji nechal jít tam, kam jeho oči nedosáhly. Dítě, které se na něj dívalo, jako by byl něčím záhadným, nebylo nic jiného než nešťastný sirotek.
——Za jediný den zabila pět lidí.
Jak by měl zacházet s malým ‚démoním zabijákem‘?
Gilbert vypadal jinak než Dietfriet, ale hluboko uvnitř byli podobní. Oba se na věci dívali empiricky, přesně určovali, co se aktuálně děje, a snažili se s tím co nejlépe vypořádat. I když měli humánní stránku značné velikosti, stejné množství „ledovosti“ měli kvůli tomu, že byli součástí armády.
Nikomu by ji nesvěřil. Co by měl dělat s dívkou, kterou by nikdy nemohl zanedbat. Když o ní uvažoval jako o ‚zbrani‘ – musel se naučit, jak ji správně ‚použít‘.
*
Leidenschaftlich byl v současné době v konfliktu s mnoha zeměmi stejného kontinentu a vedl válku kvůli expedicím. Od minulosti se důvody střetů mezi lidmi lišily od vody a paliva až po zemi a náboženství. Byly zahrnuty všechny druhy složitých problémů, ale hlavním cílem Leidenschaftlichu pro účast ve válce bylo zabránit ohromnému drancování námořního obchodu kvůli invazím jiných zemí.
Války mezi velkými zeměmi byly jednoduše označovány jako kontinentální války. Původ současné kontinentální války byl ten, že se sever kontinentu přesunul k jihu a napadl jeho území. Zasahoval do hospodářských oblastí jihu kvůli pytláctví a nelegální okupaci. Z pohledu severu to bylo nutné.
Po nějakou dobu mnoho zemí severu i jihu mezi sebou obchodovalo. Sever, který postrádal přírodní zdroje, příliš závisel na obchodování s Jihem. Jak si to Jih uvědomil, ceny neustále rostly. Jakmile si Sever vyžádal rozumnější poplatky, Jih pohrozil ukončením jejich vzájemného obchodování. Převzetí kontroly nad protivníkem ekonomickou nadvládou byla iniciativa z Jihu. V iracionální reakci se rozhořčené severní země rozhodly ovládnout Jih. Ve vzájemné spolupráci jej opakovaně napadaly a ničily.
Bylo by v pořádku, kdyby konflikt probíhal pouze mezi Severem a Jihem, ale současně došlo k – svaté válce mezi Východem a Západem. Západní a východní země byly původně založeny jako jeden národ s jedním hlavním náboženstvím. Při uctívání téhož boha se rozšířily rozdíly ve způsobech uctívání a výkladu nauky, a tak byly rozděleny na Západ a Východ.
Ačkoli to byla původně východozápadní země, Západ a Jih vytvořily spojenectví a Východ, který měl silné přátelství se Severem, projevil vstřícný přístup, pokud šlo o invazi Jihu. Severovýchodní aliance vyzvala k přehodnocení obchodní smlouvy s Jihem a kapitulaci poutních oblastí ve vlastnictví Západu. Jihozápadní liga požadovala kompenzaci za agresi ze strany vojenských sil a důkladně vyjádřila svůj záměr vzdorovat. A tak se kontinent zahalil do válek.
Mezi tím vším byl Leidenschaftlich základním kamenem jižních zemí. Byla to obchodní země číslo jedna na kontinentu a také vojenský národ. Pokud by Leidenschaftlich padl, Jih by rozhodně prohrál a byl by ovládán Severem. A náhodou se stalo, že Jih mohl být dobře využit.
Ani jeden si nemohl dovolit být poražen.
Leidenscahftlich počítal se záložní jednotkou pro vnitřní ochranu, námořní flotilou a postupující armádou (s letectvem nasazeným jak v armádě, tak v námořnictvu). Od té doby, co Gilbert narukoval, byl začleněn do útočné jednotky armády. Vztah se severními zeměmi se od doby, kdy se připojil, zhoršoval. Na bojiště byl poslán v sedmnácti letech a bojoval na něm asi osm let, přičemž do své vlasti se vracel několikrát do roka.
Teprve nedávno byl Gilbert povýšen na majora v záři svých válečných úspěchů a očekávání od své pokrevní linie. V současné době byl na dočasné dovolené mimo bojiště, aby mohl dokončit ceremoniální procedury, jako bylo například obdržení vyznamenání za povýšení. Potkat dívku v tak vhodnou chvíli by se dalo považovat za osud. Byl to nejvhodnější čas, aby se chopil šance na obsazení vyšší pozice.
Gilbert se rozhodl zařadit ji do militantní jednotky, kterou byl jmenován, aby převzal celkové velení při svém povýšení na majora. Cílem zřízení této jednotky bylo vypilovat talenty, které by fungovaly jako tajné jednotky, odděleně od hlavních sil, v rozhodující bitvě proti severním zemím, které na ně nakonec zaútočí. Bylo to ideální místo, kde vychovat dívku podobnou profesionálnímu vojákovi a přitom ji držet v dostatečné vzdálenosti. Přesto, i kdyby se měla stát členkou jeho vlastních jednotek, nasadit dívku, která není dost stará na to, aby sloužila, by nikdy nebylo dovoleno. Byli také lidé, kteří považovali za špatné mít děti tak blízko u sebe. Pro schválení jejího narukování bylo nutné ji seznámit s vyššími vojenskými orgány tak, jak to udělal Dietfriet s Gilbertem.
Bylo to pár dní, co podal přímé odvolání k vrchnímu dozorci. Bylo mu uděleno povolení provádět na cvičišti soukromé experimenty, zda-li dívka může být kvalifikována jako ‚zbraň‘. Gilberta samotného překvapilo, že pokus prošel, ale důvodem, proč nadřízení vyhověli žádosti mladého muže, který se právě stal majorem, bylo společenské postavení, které nabyl. Jelikož byl vůdcem vlivné rodiny, ti, kdo znali muže jménem Gilbert Bougainvillea, věděli, že takový návrh v žertu nepodá. Důvěra, kterou si vybudoval, nakonec zvítězila.
Čím jasnější světlo, tím větší stín.
V den experimentu se Gilbert a dívka ocitli na cvičišti Leidenské vojenské základny. Jednalo se o instituci, která se využívala především pro výcvik bojových technik holýma rukama. Jako celek měl komplex tvar obdélníku.
Gilbert měl v plánu předvést dívčiny bojové schopnosti malému počtu lidí v soukromí. Kromě zabíjení byly její fyzické schopnosti samy o sobě dostatečně ohromující. Když však nadešel čas uvést to do praxe, změnilo se to spíše na ‚podívanou‘ než na trénink.
„Ti požitkáři zabíjení…“
Okna školící místnosti zakrývaly tmavé závěsy a na podlaze ležel těžký, špinavý velký koberec. Deset vězňů v cele smrti bylo umístěno sem. Mezi nimi byli někteří, kteří se dopustili násilí na ženách a loupežných vražd. Ten, kdo s nimi měl bojovat, byla sama dívka. Bylo to, jako by chtěli říci, že pokud by Gilbertovy návrhy byly pravdivé, porazit deset násilných zločinců by bylo snadné. Gilbert sám, stejně jako rod Bougainvillea, byli součástí frakce, která smýšlela špatně o takových ďábelských testovacích mechanismech.
——Mám požádat o zrušení? Gilbert se rozhořčeně zamyslel. Ne, ale…
Neexistoval žádný jiný způsob, jak ji vychovat a přitom ji držet blízko sebe. On byl voják, ona vrah, a aby s ním mohla žít, musela si prosadit vlastní existenci a zasloužit si místo, kam by zapadla. K čemu by bylo v tu chvíli váhání, ptal se sám sebe. Pokud by ji někdy vzal na bojiště, nemusela by čelit pouze deseti nepřátelům. Tisícům vojáků bylo dovoleno zabíjet za použití války jako omluvy. Gilbert si pomyslel, že ten, kdo potřebuje znovu potvrdit své předsevzetí, nebyla dívka, ale on sám, aby se stal jejím ‚uživatelem‘.
Zatímco o tom Gilbert přemýšlel, uvědomil si, že se mu stahuje manžetový knoflíček rukávu. „Co se děje?“
Dívka se na něj dívala. Jelikož byla bezvýrazná, nemohl říct, co si myslí. Zdálo se, že jen pozoruje postoj svého nového pána svýma obrovskýma modrýma očima. Je možné, že si o něj dělala starosti.
„Aha, já… jsem v pořádku.“ Přestože prý slovům nerozuměla, Gilbert na ni mluvil jemně.
Když uslyšela odpověď, na chvíli se přestala hýbat a pak znovu zatáhla za manžetový knoflíček.
Cítil, že chce říct: „Pokud máte nějaké rozkazy, udělejte to, prosím,“ a hořce se tomu usmál. „Vše je v pořádku. Co je důležitější…“
„Gilberte!“
Když na něj zezadu zavolali, otočil se uprostřed věty. „Hodginsi.“
Muž stejného věku jako Gilbert k němu přistoupil s bezstarostným úsměvem. Pouhým pohledem vypadal jako společenský člověk, který si rozumí se ženami. Měl hezký obličej a pokleslé oči, s výrazně výjimečnými mužskými rysy. Jeho charakteristické červené vlasy měly hladké vlny. Jeho vojenská uniforma byla obnošená, na opasku mu visela ozdobná kostkovaná látka. Působil úplně jiným dojmem než Gilbert, který byl oblečený ve stejném oblečení, ale bez jakýchkoli doplňků.
„Sakra… jsem tak šťastný! Jsi naživu! Už je to nějaký čas. A navíc tě povýší na majora!“ Muž jménem Hodgins nepřetržitě bez obřadu plácal Gilberta po rameni.
Možná proto, že byla narušena rovnováha jeho tělesné hmotnosti, Gilbert se vrhl dopředu, jako by se chystal skočit. „To bolí… nebij mě.“ Mnohokrát otevřel ústa, aby to řekl.
Takový byl vztah mezi dvěma starými přáteli.
Dívka sledovala Hodginse s opatrným pohledem, ale jako by usoudila, že nemá vůči jejímu pánovi žádný zlý úmysl, pustila jeho manžetový knoflíček.
„Promiň, promiň. Právě jsem se vrátil z přebírání medaile. Slyšel jsem, že jsi tady, když jsem tady všechny zdravil, tak jsem požádal svého nadřízeného, se kterým si rozumím, aby mě sem pustil. Daří se ti? Jíš pořádně? Ty ještě nemáš snoubenku nebo tak, co?“
„To poznáš na pohled, ne?“
„Ten tvůj mrazivý přístup… je to tak dlouho, že mi to přijde roztomilé a divné… Takže sis místo nevěsty nakonec pořídil jen dceru?“ Hodgins odvrátil pohled od Gilberta k dívce. Pak se přikrčil, aby se dostal do úrovně jejích očí. „Jak se asi jmenuješ?“
Mlčení.
„Tohle dítě nějak mlčí.“
„Ona… stále nemá jméno. Je sirotek bez vzdělání a nerozumí řeči.“ Gilbert vysvětlil a nevědomky se otočil opačným směrem. Z nějakého důvodu ho ranila jeho vlastní slova.
„Ty… to je strašné. Ona je tak pěkná. Stačí si vybrat jméno, které si zaslouží, že?“ zeptal se Hodgins, ale podle očekávání dívka nereagovala. Z jejích modrých očí skoro slyšel tikot kalkulačky.
Bylo to, jako by izolovala cíl, ale prováděla jakousi analýzu toho, za jakou existenci by ho považovala.
„Budu se stydět, když na mě budeš pořád tak zírat… hej, Gilberte, slyšel jsem o tvé situaci, ale jsi v pořádku?“
„S čím?“
Hodgins vstal, když si otřel prach z kolena. Jelikož byl vyšší než Gilbert, ten se musel dívat vzhůru.
„Myslím, že je ještě čas to vzít zpátky. Opravdu necháš tohle dítě jít vraždit? Zdá se, že ti nahoře se na to těší, ale nesnesl bych, aby byla budoucí kráska tak krutě zmasakrována.“
„O to se nebojím. Hodginsi, je čas, abychom šli na tribunu.“
„Hej, Gilberte.“
Gilbert tváří v tvář dívce, která jen pozorovala, aniž by se účastnila konverzace, otevřel ústa: „Dokážeš… to udělat, ne?“
Byla to zbytečná otázka. Nebyla schopna odpovědět. Gilbert však nemohl zůstat bez potvrzení.
„Ty… to zvládneš. Tuhle situaci.“ Když se na dívku podíval, jeho odhodlání bylo otřesené. Slova jeho přítele také zvýšila jeho pocit viny. Přesto by to všechno spolkl a chytil se budoucnosti, ve které by s ní mohl žít.
——Od chvíle, kdy jsem tě objal, se naše osudy propletly.
Gilbert věřil, že musí prosadit svou vlastní téměř nemožnou existenci.
„Budu se dívat shora.“
Gilbert nechal dívku u rozhodčího a posadil se na jedno místo na tribuně nejblíže ke stropu. Hodgins seděl vedle něj, jako by to bylo samozřejmé. Když vytáhl cigaretu a zeptal se „chceš jednu?“, Gilbert si ji němě vzal. S cigaretou mezi rty použil špičku Hodginsovy, aby si ji zapálil.
„Už je to dlouhá doba, co jsem kouřil.“
„Byl jsi přece s dítětem! Je těžké kolem nich kouřit.“
„Myslím, že je na to zvyklá, ale občas kašle. Když jsem ji tak viděl, nemohl jsem už kouřit dál.“
Hodginsovy oči se s úctou zúžily a zadívaly na Gilbertův profil. „Gilberte, byl jsi vždycky tenhle typ chlapa? Opravdu jsi změkl. Co takhle koupit dům? Možná se ti to nečekaně hodí.“
„Doporučuješ mi to, i když nemáš v úmyslu se oženit?“
„Jsem filantrop, takže se nemůžu dostat do kontaktu s jedním člověkem! Ach, zeptám se znovu… má to dítě opravdu takový potenciál k boji, jak jsi tvrdil nadřízeným?“
„Samozřejmě.“ Gilbert neměl v tomhle ohledu žádné obavy.
„Hej, neodpovídej tak rychle.“
„Dokonce ani já rozhodně nemůžu proti ní vyhrát. Totéž platí pro tebe. Ačkoli kdybyste byli oba neozbrojení, byl by to jiný příběh.“
„To je lež, že? Neexistuje způsob, jak bych mohl prohrát. Jen to říkám, ale i když jsem na ženy možná milý, nezdržuju se, pokud jsou nepřátelé.“
„Tvoje rozlišení není problém. Je to zázračné dítě…“
Hodgins se naklonil dopředu na tribuně a pozoroval dívku pod sebou. Muž sloužící jako dozor jí předával zbraně. Pistole, meče, luky – byly zřejmě svobodnou volbou v závislosti na preferencích. Po chvíli nerozhodnosti sebrala malou sekeru. Další byl nůž a mechanický luk do jedné ruky.
Na její postavu se snesl smích, když si vybrala více než dvě zbraně různého typu. Když však bez váhání nasadila mechanický luk na jednu paži a vypálila zkušební ránu, v místnosti nastalo naprosté ticho. Následně se ozvala hlučná vlna šepotu.
„Čím silnější zbraň, tím lépe.“
Každý si postupně začínal uvědomovat rozmarnost toho krásného stvoření.
Gilbert vysvětlil dohlížejícímu důstojníkovi, že se pohne, jen když dostane příkaz ‚zabít‘. Od svých nadřízených dostal rozkazy, že takovou roli bude mít rozhodčí, a tvrdil, že to bylo kvůli kontrole, jestli to ve skutečnosti není jen trik.
——Neexistují žádné triky nebo tak něco, ale pokud to potvrdí její sílu, budeme jim muset vyhovět.
Okovy na nohou vězňů byly odříznuty šavlemi. Dostali obušky. Jejich rychlost a síla byly jiné než její sekery, ale nebyli to lidé, kteří by kvůli jejímu umění s ní před dítětem zakolísali. Navíc to byl zápas všichni proti jednomu. I kdyby si vybrala střelnou zbraň, byla by zabita, kdyby jí došly náboje, takže by to nakonec bylo stejné, jako kdyby jí sekera vyklouzla z rukou.
„Huuh, no… na koho sázíš?“
„Ha?“
„Myslím sázku. O tom, kdo vyhraje. Po vyslechnutí toho, co jsi řekl, jsem vsadil na tu malou dámu. Mimochodem, sázíme cigaretami. Zboží je právě teď cennější než peníze.“
„Dělej, jak chceš. A já žádné nemám.“
„Dobrá, tak já ti něco půjčím. I ty bys měl na tu dívku vsadit pět. Pokud vyhrajeme, dostaneme trojnásobek. Pokud prohrajeme, pozvi mě na jídlo. Plus nápoj.“
„Nepotřebuji cigarety.“
„Gilberte, chlapče, používáme cigarety, abychom se dostali k jiným věcem. Třeba informace nebo dražší položky. Pokud to půjde dobře, kup té dívce skutečné oblečení. S těmi primitivními oděvy se může snadno pohybovat, ale nejsou ani v nejmenším roztomilé.“ Hodgins se hádal, jak mu to vyhovovalo, a opustil své místo.
Gilbert to ani nemohl nazvat překvapivým. Hodgins byl přesně ten typ muže, který vsadil na dítě hned poté, co řekl, že nesnese, aby ji viděl umírat.
Když se vrátil, tribuny byly téměř plně obsazené. Zatímco vojáci sledovali, rozhodčí provedl svůj tah. Nebyl nikdo, kdo by objasnil význam nebo původ probíhajícího experimentu; pouze požádal Gilberta o souhlas, na což on přikývl.
Poté, co rozhodčí nasměroval dívku a vězně na opačné konce cvičiště, řekl hlasitým tónem: „Teď začněte.“
Zahaleno do tichého horka začalo vražedné řádění.
Vězni se zazubili a zírali na dívku. Nikdo se okamžitě nepohnul ve snaze ji zabít. Jejich těla byla po dlouhé době osvobozena. Pravděpodobně si mysleli, že by bylo nudné ukončit věci tak snadno. Dívka byla mezitím zcela nehybná, i když jí dozorce přikázal ‚zabít‘. Jako figurka stála na místě, zatímco držela sekeru.
„Takže to byla opravdu lež? Byli jsme nuceni sledovat něco tak ubohého…“ Někteří žertovali, aniž by se starali o to, jestli to Gilbert slyšel.
„Neexistuje žádný způsob, jak by dítě mohlo vyhrát nad dospělými. Už to odvolejte. Chudáček.“ Někteří mumlali jménem dívky.
„Popínavé rostliny určitě padnou. Myslet si, že by se pokusil upoutat pozornost fraškou…“ V tak kritické chvíli někteří dokonce mluvili špatně o moci, kterou si Gilbertova rodina udržela.
„Jaká ztráta našeho času.“ Okolní vojáci mezi sebou chraptivě mluvili.
„Hej, Gilberte.“ Hodgins na něj v obavách zavolal, ale Gilbert zůstal zticha, aniž by navenek dal najevo nervozitu.
——Proč se nepohne?
Gilbert dívku pozoroval. Pevně sevřela sekeru. V žádném případě neměla vůli zaútočit.
——Tenkrát také bez váhání držela ty zbraně. Také nemá žádné známky strachu. Něco jí chybí. Ale pokud to není rozkaz, tak co to je?
Zatímco uvažoval, největší muž ze skupiny vystoupil z řady, aby se na dívku vrhl, mával obuškem a smál se. Přestože byl v určité vzdálenosti, dívka se nepohnula.
„Hej, Gilberte! Takhle ji zabijou!“
Dívka trhnutím zareagovala na Hodginsův křik a vzhlédla k tribunám. Její modré panenky našly Gilbertovy zelené mezi mnoha dalšími vojáky.
„Gilberte, běž je zastavit! Hej!“
Jejich pohledy se spojily a Gilbert měl na vteřinu pocit, že tlukot jejich srdce je také synchronizovaný. Buch, buch, buch. Cítil, jak mu v uších rezonuje znepokojivý zvuk vlastního srdce.
Z nějakého důvodu čas utíkal pomalu. Hodgins byl z jeho strany příliš hlučný. Nadřízení dívku proklínali nevhodnými slovy. Slyšel je, ale bylo to, jako by byli ve zpomaleném videu.
V jeho očích se vězeň k dívce přibližoval mdlým tempem. Prostor mezi nimi se uzavíral. V tomto bezprostředním smrtelném nebezpečí se podívala pouze na Gilberta. Bez ohledu na to, kolikrát rozhodčí vydal rozkaz, její oči neodrážely nikoho jiného než jeho.
——Zírala na… svého vyvoleného.
V reakci na to Gilbert zarecitoval kouzelné slovo „Zabít“.
Mluvil hlasitostí, kterou by slyšelo jen pár lidí kolem něj, ale k dívce to rozhodně dorazilo. Brzy následoval zvuk sekery, která sekala vítr, když se točila.
Čepel dřevěné sekery byla dlouhá asi patnáct centimetrů. Smrtící zbraň se uvolnila z dívčiny ruky a vyletěla do vzduchu. Byla vymrštěna poté, co ji držela ve vzduchu zezadu, přičemž se nepřetržitě otáčela v nádherných obloucích.
Dívčí hod byl příliš ležérní. Šla na zabití bez váhání, pohybovala se extrémně hladce a neměla žádné pochybnosti o tom, co dělat, aby se ubránila před hrozícím protivníkem.
„Ach…“ z vězňových rtů vyšel hloupý, ale žalostný výkřik.
Ve stejnou chvíli lidé v publiku zalapali po dechu a čelisti klesly.
„ÁÁÁÁ-Á… ÁÁÁÁ-ÁH… ÁÁÁÁ-ÁH, ÁÁH, ÁÁÁÁH!“
Sekera mu přistála na čele. Ze zranění stékala třpytivá krev.
“ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! UH… ÁÁÁ… AUUÁÁÁÁÁÁÁÁ, ÁÁÁÁH, ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ – ÁÁÁÁ… ÁÁÁ… ÁÁ!“
Dívka okamžitě zamířila mechanickým lukem a vystřelila železný šíp. Dokonale zasáhla rukojeť sekery zaražené do hlavy vězně. Zásahem šípu se čepel zabořila hlouběji do jeho lebky. Vězeň pokračoval v křiku, dokud se nezhroutil dozadu s bolestným, bolestivým výrazem.
Veškeré tlachání ustalo.
Dívka, aniž by věnovala pozornost davu, pohnula drobnými chodidly směrem ke zmítajícímu se vězni, namířila luk na jeho trup a vypálila další šíp, když se přiblížila. Byla to nemilosrdná, přesná, mechanická vražda. Železný šíp mu probodl hruď a nadobro mu vzal život.
Vytáhla sekeru z mrtvoly a lehce s ní máchla dolů, krev a tuk na čepeli vystříkly na podlahu. Také to vypadalo, že ví, jak má zacházet se železnými šípy. Ačkoli její postava byla jako malého dítěte, když stála, její obraz byl obrazem zkušeného lovce, když se pohybovala.
Nikdo nepředpokládal, že koberec položený na cvičišti bude potřísněný krví vězňů. Měla se zde zrodit vojačka, která by se zapsala do historie Leidenschaftlichské armády. Když diváci tuto předtuchu se strachem přijali, jejich pohledy se zaměřily na Gilberta.
Vstal a opřel se tělem o zábradlí. Ještě jednou vydal rozkaz a z plných plic zařval: „Zabít!“
Dívka se pohybovala jako automatická panenka. Zrychlila a její malé tělo se postupně snižovalo. Znovu hodila sekeru, stále se lesknoucí krví, do vitálního bodu jednoho z nich.
Vězni se pak rozdělili na ty, kteří se rozprchli, a na ty, kteří se na ni vrhli s obušky, přestože byli přemoženi. Ti, kteří utekli, byli nemilosrdně a opakovaně střeleni do hlavy šípy. Odvážní mezi sebou spolupracovali a dívku obklopili. Zdálo se, že ji plánovali zahnat do kouta a ubít k smrti. Jednohlasně zaútočili a snažili se jí ukrást zbraně.
Ale takový plán byl k ničemu.
Mezitím, co dívku nebylo vidět skrz mezery mezi jejich těly, vězni vykřikli a skutáleli se na podlahu. Jejich kotníky byly zasaženy a nebyl to náhodný útok – bodala je a řezala je znovu a znovu. Taková taktika mohla být provedena díky dívčině efektivní flexibilitě. Její postava, když stála s nožem v ruce uprostřed padlých, byla děsivě výjimečná, jako víla počatá z okvětních plátků krve.
Když se vězeň pokusil o útěk, a když táhl nohy, vrhla se, aby ho zezadu popadla za hlavu a roztrhla mu hrdlo nožem, čímž tiše ukončila jeho život. Její pohyby rukou byly podobné pohybům šéfkuchaře, který odřezává hlavu rybám a kuřatům. Poté se obrátila k vězňům čekajícím na popravu a jednoho po druhém je zavraždila. Během toho se nůž stal nakonec nepoužitelným a nemohla zabít ničím jiným než obušky.
„Ne! Ne! Ne!“
„Je to monstrum! Pomozte nám! Hej, prosím, pomozte nám!“
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“
Na tu osobu použila a odhodila jeden obušek. Obličeje vězňů se plynule proměnily v propadlé prohlubně. Postupně i někteří vojáci na tribunách, zvyklí na mrtvá těla na bojišti, začali zvracet a odvracet zrak od toho zvěrstva. Gilbert to však všechno sledoval. Pevně svíral svůj meč a potlačoval své emoce, až do konce měl oči dokořán.
Ten, kdo měl původně sloužit jako návnada pro takovou vražednou hru, byla dívka. Nepřál si však, aby nakonec dýchala jen ona. Když byli všichni vězni zabiti, nestačili civět, když dívka zírala přímo na rozhodčího, který vše sledoval a držel zbraň.
Vyděšený rozhodčí na ni namířil zbraň, ale zda ji dokáže zabít nebo ne, bylo diskutabilní. Ať už by k její likvidaci použil jakoukoli zbraň, šance na výhru byla mizivá. Byla neporazitelná. Její bojové techniky s použitím více zbraní kompenzovaly její menší fyzickou sílu. Její vynikající schopnosti byly lepší než hrubá síla.
Kde se to všechno naučila a co používala? I kdyby mohla mluvit, člověk nemohl doufat ve slušnou odpověď.
Její vraždící techniky jasně ukázaly, že má dar podřezávat věci jako řezník. Problém nebyl ani v přesile. Publikum onoho ‚představení‘ jí bylo uchváceno a nemohlo si pomoci, než tleskat jejímu úžasnému talentu. Byla zázračné dítě. Pokud existovali nějací bohové, kteří ovládali smrt, jistě ji vroucně milovali.
Malá vražedkyně, která uposlechla rozkazy svého pána, zaměřila svůj pohled na Gilberta. Modré a zelené oči se setkaly.
„Přestaň.“ Zavrtěl hlavou nad dívkou. Přitom upustila obušek, který držela, a na místě si klekla.
Dívka seděla na kaluži krve a zhluboka dýchala. I když byla pokrytá krví a tukem, její postava při nádechu a výdechu s tak malými rty byla pouze dětská. To jen přidalo na její děsivosti.
Hodgins se předtím za Gilberta cítil trapně, protože byl příliš nonšalantní, ale trochu se mu ulevilo, když viděl, že jeho obličej je bledý a pěst se mu chvěje z vlastního sevření. Hodgins byl ten typ prosťáčka, který by se v takové situaci pokusil působit jako hnidopich, ale protože se mu třásly i ruce, spokojil se s tím, že Gilberta poplácal po zádech. „To je docela objev, majore Gilberte.“
Gilbert na lehkovážný kompliment neodpověděl.
S „experimentem“ si uvědomil dvě věci. Jedním z nich bylo, že dívka měla nesrovnatelnou sílu a byla opravdu monstrum. Druhým bylo, že bude nejspíš jen poslouchat jeho rozkazy.
Dívčin čin rozhýbal Leidenschaftlichskou armádu.
Později Gilbert dostal příkaz. Přímý nadřízený ho informoval, že byl zřízen nový oddíl, který by měl vést jako kapitán-major. Jak bylo původně dohodnuto, útočící jednotka se jmenovala Speciální útočná jednotka leidenschaftlichské armády. Gilbert měl vést uvedenou jednotku k nadcházející závěrečné bitvě. Navíc se očekávalo, že udělá ještě jednu věc – vylepší tajnou zbraň, která nebyla zahrnuta v dokumentech, které uváděly vojáky tvořící jednotku.
Leidenschaftlich potvrdil její existenci jako výzbroj, nikoli jako osobu. Jejím uživatelem byl Gilbert Bougainvillea. Nebylo tam žádné registrované jméno. Ve skutečnosti byla útočná jednotka vytvořena kvůli ní.
Den byl bleskově u konce, protože se řešily různé přípravy a korespondence ke spuštění týmu. Gilbert ji formálně přivítal jako podřízenou, a přestože jí bylo zakázáno se přibližovat k předním branám, směla se procházet kolem velitelství. Přestože nebyla registrována jako člověk, byla to ona, kdo od té doby bude vždy po jeho boku.
Podle Hodginsových slov se mu nějakým způsobem podařilo přesvědčit nějakou vyděšenou důstojnici, aby se postarala o dívčinu denní potřebu. Ta, která se nechala ostříhat a měla na sobě zbrusu novou vojenskou uniformu, se v ústředí proslavila a byli i tací, kteří za ní šli až do Gilbertova pokoje na koleji. Kdyby byli na nižších pozicích než on, odešli by s jediným výkřikem, ale pokud šlo o nadřízené důstojníky, nemohl udělat nic nerozvážného. Bylo mnoho těch, kteří na dívku také zírali zvrácenýma očima, což způsobilo, že vzdychal několikrát denně.
——Dělám něco hrozného.
Bylo jisté, že dívka se liší od normálních lidských bytostí a také že je znepokojivě silná a dokáže zabít několik lidí naráz. Jisté však také bylo, že jde o ‚mladou dívku‘. Bez ohledu na to, kolik pod jejíma rukama zahynulo, byla jen malé dítě a důvod, proč nemluvila, byl ten, že ji to nikdo nenaučil.
——Pokud je to monstrum, je opravdu v pořádku ji takhle používat? Je v pořádku použít ji jako zbraň? Ačkoli to bylo něco, co začal sám Gilbert, vnitřně zakolísal. Přesto, na jakém jiném místě bych mohl nechat to dítě?
Byl to realistický problém, ale ignoroval bolest svého svědomí a zatlačil ji do kouta své mysli. Pokud mohl něco udělat, věřil, že to bylo proměnit ji ve skvělého vojáka. Koneckonců to byla do nebe seslaná bojovnice, která usilovala o jeho rozkazy.
*
Slavnostní odjezd byl dokončen. V noci před datem odjezdu se Gilbert rozhodl promluvit si s dívkou o svých pocitech na koleji.
Její postava těsně před spaním v negližé byla nesnesitelně rozkošná. Její rozpuštěné zlaté vlasy byly jemné jako hedvábí. Od příštího dne bude opět zbarvená do barvy krve.
Posadil ji na postel a klekl si na podlahu, aby odpovídal jejímu zornému úhlu. „Poslouchej. Od zítřka půjdeš se mnou na bojiště. Vypůjčím si tvou sílu. Jistě ještě nechápeš, proč to musíš dělat, nebo proč… jsi se mnou po rozchodu s mým bratrem.“
Dívka jen poslouchala Gilbertova slova.
„Nic neznáš. Neznáš nic kromě toho, jak bojovat. Já toho využívám. Proto by ses také měla snažit mě využít. Všechno je v pořádku. Zlato, mocenské postavení… ukradni mi, co chceš. Můžeš myslet na nejrůznější věci. Vidíš, já… nemůžu tě chránit žádným jiným způsobem. Vlastně ti chci dát rodiče, aby tě náležitě vychovali. Ale nemůžu.“ Gilbert bolestně přiznal. „Bojím se… že někoho zabiješ bez mého vědomí. Chci, abys… pochopila, proč mě to tak děsí. Je to v pořádku, pokud potřebuješ čas. I když jen trochu, prosím, přijmi mé hodnoty. Pokud to uděláš, měla bys být schopna stát se něčím víc než „nástrojem“, za který jsi právě teď pokládána. Prosím, najdi si místo, kam po mém boku budeš patřit, a žij dál.“ Mluvil zoufale s rukama položenýma na jejích hubených ramenou. Stejně nerozuměla tomu, co říká, ale i když si toho byla vědoma, protože neměl žádnou jinou metodu, jak upřímně vyjádřit své pocity, Gilbert pokračoval a v mírném zoufalství se usmál na dívku, která dál nic neříkala: „Rozhodl jsem se… budeš Violet. Takhle se budeš jmenovat. Je to jméno mytologické bohyně květin. Až vyrosteš… určitě se z tebe stane žena, která si to zaslouží. Chápeš, Violet? Nebudeš ‚nástrojem‘; buď ‚Violet‘. Staň se dívkou odpovídající tomuto jménu.“
Dívka – Violet – omámeně zírala na muže, který zvolal její jméno, a několikrát zamrkala. Zatímco to dělala, ačkoli z nějakého důvodu neuměla mluvit, pomalu přikývla a otevřela ústa: „Major.“
Gilbertovy oči se rozšířily úžasem nad šepotem, který jí unikal ze rtů. „Umíš používat slova?“ Srdce se mu rozbušilo, až ho bolelo. Slova, která pronesl během bezpočtu dní, které s ní strávil rozhovorem, mu okamžitě probleskla myslí.
„Major.“
„Chápeš, co říkám, Violet?“ zeptal se poněkud šťastně, přestože byl nervózní.
„Major.“
Bez ohledu na to, jak moc se vyptával, nic jiného neřekla.
A tak ukázala na sebe a zopakovala: „Major.“
„Omyl, jsi Violet.“ Vzal její malý ukazováček a několikrát střídavě ukázal na ni a na sebe. „Major jsem… já. Ty jsi Violet. Chápeš to? Jsem major. Ty jsi Violet.“
„Major. Violet.“
„To je správně. Ty jsi Violet.“
„Major.“
„Ano.“ Já jsem… já jsem… major.“
Proč najednou začala mluvit? Proč byla jeho hodnost její první slovo, které vyslovila? Dozvěděla se, že se mu říká ‚major‘, když slyšela, jak o něm někdo mluví? Cítila, že se jí snaží dát jméno, a rozhodla se potvrdit jeho jméno? Odpovědi na takové otázky znala jen ona. Nakonec stejně nemohla říct nic jiného než ‚major‘ a ‚Violet‘.
Příliš zarmoucený Gilbert položil hlavu na její rameno a povzdechl si. Jednoduše mu to dovolila. Ignorovala ho, protože jeho hlava nedbale visela, a pokračovala v šeptání: „Major.“ Byl to pokus zapamatovat si to, aby to slovo nikdy nezapomněla.
„Major.“
*
Mezi její zlatou ofinou se modré oči pomalu otevřely.
V okolí se rozléhaly zvuky výbuchů. Obloha byla slunečně azurová, ale z očí ptáků nahoře to vypadalo jen jako prudká přestřelka. Na obydlené pláni, která byla téměř pouští, byla jednotka rozdělena na dvě frakce, které pracovaly v útoku a obraně.
Majitelkou modrých očí byla žena, která se vůbec nehodila do válečné země. S krásou podobnou panence, její až příliš krásná pleť nebyla vnímána jako nic jiného než nedosažitelná pro obyčejné lidi. Celé její tělo bylo pokryto hlínou, když ležela na zádech a přes hlínu zírala na muže, který ji vzrušeně sledoval a mumlal: „Majore… jak dlouho… jsem byla v bezvědomí?“ Hlas vycházející z jejích rudých rtů měl sladký nádech.
„Ani ne celou minutu.“ Právě jsi měla menší otřes mozku v důsledku výbuchu. Jsi v pořádku? Nenuť se vstát.“ Ten, kdo odpověděl, byl muž s obrovskýma smaragdovýma očima. Jeho bojová uniforma byla vyrobena z khaki zelené látky a bílé kožešiny. Měl hezké rysy obličeje, které ladily s jeho zachmuřeným výrazem.
Mladá žena se bez ohledu na svůj stav okamžitě posadila a ověřila situaci. V předních liniích byli vojáci, kteří nosili stejné vojenské uniformy a tvořili v táboře ochrannou bariéru, která blokovala výstřely. Za nimi byla obrovská díra s množstvím mrtvol rozmístěných kolem ní. Bojoví zdravotníci byli všude, ale neočekávalo se mnoho přeživších. Na druhé straně spojenecké bariéry, za rozfoukaným prachem nepřátelské půdy, bylo mimo dohled umístěno velkorážné dělo, které před sebou vytvořilo horu mrtvých těl. Pravděpodobně couvlo kvůli bombardování a v dohledné době nevykazovalo známky pohybu.
„Majore, přejdu do druhého tábora, způsobím rozruch a naruším jejich rovnováhu jako první. Pak sestřelím jejich dělo. Protože je tak obrovské, jeho znovu nabití by mělo chvíli trvat. Prosím, pomozte mi.“ Jakmile to řekla, mladá žena zvedla bitevní sekeru, kterou držela, i když ztratila vědomí.
Zatímco šavle, zbraně a děla byly mainstreamem, bojová sekera byla klasickou zbraní. Byla hrozivá při bojích na blízko, ale proti vzdálenému protivníkovi byla jen nevýhodou. Aby to vykompenzovala, sekera s dlouhou násadou, kterou měla, byla obrovská. Celková délka byla pravděpodobně větší než její výška.
Takzvaný ‚major‘ měl na okamžik utrápený výraz, ale hned zvýšil hlas a vydal rozkaz: „Violet zastaví dělostřelbu! Předvoji, chraňte ji ze svých pozic! Zadní předvoji, kryjte Violet a zbavte se toho, kdo bude v cestě!“
Vojáci za majorovými zády se rychle postavili do formace, když se ona připravovala, a přehodili jí přes rameno rukojeť její velké zbraně, která měla téměř stejnou výšku jako tělo lidského dítěte. Důvod, proč to udělali, se projevil, jakmile vyrazila.
„Palte!!“
Výstřel z děla poté, co signál proletěl daleko kolem Violet, když se dala do běhu, dopadl na zem a vytvořil bílý kouř, když vybuchl. Byla to kouřová bomba; způsob, jak skrýt svou postavu před nepřátelskou linií. Druhá strana viděla jen stoupající dým. Vojáci s hvězdami ve svých armádních vlajkách – důkaz spojenectví se Severem – se zastavili u nečekané kouřové clony.
„Mají v úmyslu uprchnout?“ zeptal se překvapeně jeden z vojáků Severu, když omylem uvolnil ruku, kterou měl na spoušti pistole, velitel mu vynadal. Velitel křičel pokyny ke střelbě na kouřovou clonu, ale když byly kulky vypáleny do neviditelného cíle, zmizely. Způsobilo to jen nervozitu, protože to bylo zbytečné plýtvání municí.
Bílý kouř se šířil jako bouřkový mrak. Zmíněný pohled byl jedinou nuancí válečníků, jejichž posláním bylo připravit o život jejich nepřátele. V žádném případě to nebylo něco, kvůli čemu by se člověk mohl cítit dobře; spíše to způsobilo jen rozruch. Po náhlém tichu, které Leidenschaftlich po tak divoké přestřelce vyvolal, se v jejich tělech zvedlo nepopsatelné ‚slabé chvění‘.
Prostor mezi oběma tábory se začal vyjasňovat. Ať už by byl další krok Leidenschaftlichské armády jakýkoli, nebylo možné, aby se na ně náhle vrhla. Jakmile se kouř usadí, nezbyde přeci nic? Nebo spíš, neprošlo by k nim z mračen dýmu před nimi děsivé „zvíře“, že ne?
„Něco…něco…něco se blíží!“ jakmile se předtucha stala skutečností, ozval se výkřik.
Něco, co připomínalo hada, se vynořilo z kouřové clony a omotalo se kolem kotníku jednoho z vojáků. Okamžitě byl vtažen do clony a bylo z ní slyšet jeho výkřiky smrtelné úzkosti.
Netrvalo dlouho a neidentifikovaný předmět se vrátil. Při bližším pohledu to byl dlouhý řetěz. Jeho špička měla ozdobu ve tvaru plodu physalis (1). Protože se zdálo, že jeho uživatel se pokusí o stejný pohyb dvakrát, namířený řetěz na nohu někoho jiného byl odražen šavlí.
Řetěz se rychle stáhl a po několika vteřinách se vrátil. Jako by předchozí rychlost byla pouze zkušební, zasáhl všechny střelce předních linií do obličeje s pozoruhodně odlišnou rychlostí. Pohyb byl proveden ozdobou na konci řetězu, což byl ve skutečnosti shluk ostrých srpů. Vojákům ten úder bolestně zranil oči a nosy, takže desítky lidí okamžitě nemohly bojovat.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
„TO BOLÍ! BOLÍ, BOLÍ, BOLÍ! AH, AH, AH… NE… NEEEE!“
„ZABIJTE TÓÓÓÓ! NENECHTE TU VĚC DOSTAT BLÍÍÍÍŽ!“
Několik příkazů a výkřiků se mísilo.
Velitel, kterého vojáci chránili, skončil nekrytý. Řetěz se natáhl, jako by mířil na bezbrannou kořist. Srpy špičky mu zachytily hlavu. Následoval zvuk podobný výstřelu a „physalis“ na špičce rozdrtil velitelův obličej na místě. Krev vytryskla, maso potřísnilo okolí. Velitel padl na kolena a bez života se zhroutil.
Severští spojenci na okamžik zcela ztichli nad neočekávanou brutalitou, než prostor znovu zaplnila bouře křiku.
„Útočte! Ať je protivník jakýkoli, prostě je zabijte!“ řekl někdo uprostřed nepokojů. Zdálo se, že dělo připravované daleko za přední linií bylo konečně připraveno znovu střílet. Jejich záměrem bylo pravděpodobně vyhodit do povětří skrytého nepřítele.
Krví nasáklý řetěz se nemilosrdně vymrštil ze své oběti a vrátil se do kouře a zamířil na dělo. Dělostřelec se připravil na pozici, jakmile byly přípravy na nabití hotové. Nebyl však napaden stejným způsobem jako velitel – místo toho mu zbraň spoutala ruce a nohy, jako by ho chtěla připevnit na hlaveň.
Stejně jako tomu bylo doposud, řetěz se stáhl stejným směrem, odkud přišel. Pravděpodobně měl funkci natahování a stahování a nemohl stáhnout nic příliš těžkého. Řetěz se znovu stáhl na stranu oponenta. Zpoza kouře byly slyšet zvuky strojů.
Majitel řetězu se konečně odhalil. Mohli pouze čekat, až tenhle extrémní chaos dosáhne svého vrcholu. Uprostřed kouřové clony stál jediný voják a stahoval řetěz, který pevně svázal hlaveň děla a dělostřelce k sobě. Nesl bojovou sekeru velikosti člověka.
„Co… to je…!?“
Zbraň toho děsivého vetřelce byla zvláštní – řetěz s protizávažím se natahoval z konce rukojeti sekery. Vysokou rychlostí postupoval směrem k nepřátelskému táboru, zatímco se oháněl řetězem. Navíc měl v jedné ruce střelnou zbraň, střílel do hlavy lidi, kolem kterých procházel, akrobaticky skákal na hlavně pušek a vystavoval se vojákům armády Severní aliance.
Válečník se zvláštní bitevní sekerou, který pronikl do nepřátelské obrany, byla modrooká zlatovlasá dívka. Měla na sobě leidenschaftlichskou vojenskou uniformu jako důkaz, že je její součástí. Vojáci byli zaskočeni nejen tím, že byla žena nebo že vypadala příliš mladě, ale také její nápadnou krásou.
„Varování. Pokud si nepřejete zemřít, vzdejte se.“ Ohromující dívčí voják kopl do řetězu svými vojenskými botami, což způsobilo, že prudce otřásl hlavní a požadovala podrobení. „Ti, kteří nenechají své zbraně na zemi…“ jedna z jejích rukou držela bitevní sekeru a druhá zbraň. „…budou bráni jako hrozba a budou zničeni ve jménu Leidenschaftlichské armády.“ Než dokončila poslední větu, zvedla Violet sekeru nad hlavu.
I bez signálu se bitva znovu rozběhla. Violet skočila do hordy vojáků, kteří si pro ni přišli s krvavýma očima. Několik čepelí mířilo nahoru současně, jako by ji chtěly napíchnout.
„Varování bylo oznámeno.“
Bez ohledu na to, jak neuvěřitelnou zbraň měla, bylo krajně zbytečné vrhnout se do nepřátelského tábora úplně sama. Ale i tak se sprška mrtvých těl vyrojila v jejím okolí. Bylo to stejné, jako když se realizovala na cvičišti Leidenschaftlichu.
Déšť krve stříkal na půdu. Uprostřed rudé bouře z ní byla krásně rašící květina.
Violet manipulovala se sekerou, což bylo dost znepokojivé už jen na pohled, pobíjela a sekala nepřátele. Když se její zbraň stala nepoužitelnou, ukradla jim střelnou zbraň – pistole, bajonety, pušky, cokoliv. Neprojevila nechuť k použití jakékoli zbraně. Spíš, když je ukradla, zdálo se, že v jejích rukou ještě zesílily.
I proti vojákům mnohem větším a silnějším, než byla ona sama, jako akrobatka poskakovala, jako by tančila, a využila tak své mimořádné fyzické schopnosti. Její postava okázale vzbuzovala úctu. Měla sílu tisíce v technikách těla a zbraní.
Leidenschaftlichské jednotky vstoupily chvíli poté, co se dostaly do pekla mučivých výkřiků, ve které se nepřátelský tábor proměnil. Vítězství patřilo speciálním útočným silám Leidenschaftlichské armády.
*
Bitva byla zahájena a Gilbertova jednotka se přesunula na další bojiště. Ať už únikem informací, nebo skutečnou shodou okolností, narazili na dřívější nepřátelskou jednotku a náhle vtrhli do boje.
Poté, co Gilbert Bougainvillea přenechal mučení válečných zajatců někomu jinému, prošel linií a projevoval vojákům své uznání a zkontroloval zranění, které každý voják utrpěl. Před jeho zorným polem byla Violet, která seděla na zemi, držela bitevní sekeru a se zavřenýma očima se opírala o jeden z vojenských náklaďáků.
„Violet, přinesl jsem vodu.“ Ukázal láhev s vodou v ruce.
Violet bleskově otevřela oči, přijala láhev a poté, co ji na okamžik přiložila ke rtům, vylila vodu na vlastní hlavu. Krev a bláto byly smyty z její tváře.
„Nemáš nějaké zranění? Bolí to někde?“
„Majore, nemám žádné problémy. Kulka mi zasáhla rameno, ale krvácení už přestalo.“ Obvazy pod její válečnou uniformou byly obarvené načerno krví. Na zemi ležela lékárnička.
Navzdory tomu, že to byla ta, kdo v předchozí bitvě přispěl nejvíce, nikdo jiný než Gilbert jí nevyjádřil vděčnost. Všichni jen zpovzdálí pozorovali, jako by kolem ní byl postaven plot.
„Měla bys odpočívat uvnitř. Nechal jsem připravit auto. Dorazit do zásobujícího města bude trvat několik hodin. Jdi spát.“ Gilbert ukázal na největší vozidlo jednotky.
Violet přikývla a zavrávorala směrem k němu, když s sebou táhla bitevní sekeru. Naskočila do vojenského náklaďáku s korbou a dřepla si na místě určeném ke spánku pro jednoho člověka. Okamžitě upadla do dřímoty.
Poté, co Gilbert viděl, že Violet nastoupila do auta, začal rozkazovat ostatním vojákům. Celá jednotka nechala oblast za sebou a odjela pryč.
Slunce zapadalo, obloha se změnila z oranžové na tmavě kobaltovou, když jednotka konečně dorazila na místo určení. Město bylo základnou leidenschaftlichských armádních divizí. Gilbertovy jednotky byly přivítány a ubytovány na koleji. Zůstali tam několik dní.
Gilbert stručně řekl těm, kteří byli nezraněni, aby „nepřekračovali hranice“ jako preventivní napomenutí a zároveň jim dal povolení jít ven. Nakonec byl počet příslušníků speciálních sil, kteří zůstali v ubytovně, malý. Violet spala ve svém pokoji, který byl jediným soukromým pokojem.
„Majore. Majore, nemusíte.“ Když Gilbert zamířil do jejího pokoje s podnosem večeře, jeden z členů místní divize na něj nervózně zavolal. „Vezmu to,“ řekl mladý muž a nabídl se, že vezme tác, ale Gilbert zavrtěl hlavou.
„Už jsem to několikrát řekl. Protože někteří z našich se vrátili jako mrtvoly, je to moje práce.“
„Eh, ‚mrtvoly‘…? Byli… byli zabiti tou holkou? Byla to… Violet?“
„Správně. No, když jsme se na to zeptali, bylo nám řečeno, že je to proto, že se provinili činem, který by v každém případě nevyhnutelně vyústil v jejich smrt…“ ačkoli jeho vysvětlení bylo nezřetelné, každý, kdo nebyl neúměrně naivní, dokázal pochopit důsledky, které to mělo.
„Proto si bere pokoj pro sebe?“
Reakce se nedočkal. V očích ostatních členů to pravděpodobně vypadalo, že se Violet dostalo zvláštního zacházení, protože byla vojákem. Nebo to bylo proto, že byla předmětem Gilbertovy náklonností? Bylo mnoho způsobů, jak ji vidět v oplzlém světle.
Gilbert pronesl přednášku, na kterou si už zvykl: „Je to v podstatě nejzkušenější členka naší jednotky. Za normálních okolností by měla na hrudi vhodnou medaili a měli byste jí salutovat. Ale protože je bohužel držena v tajnosti, alespoň s ní můžeme zacházet v souladu s jejími úspěchy. Každopádně… i když je vaše nabídka zdvořilá, nemohu ji přijmout. Pokud budu chtít v budoucnu s něčím pomoct, spolehnu se na vás. Ustupte stranou.“
Mladík měl složitý výraz, ale bez ohledu na to se uklonil a odešel. Jak zvuky jeho kroků utichaly, Gilbert si povzdechl.
——Chci mít na obličeji tetování s nápisem „Neptejte se“.
Od chvíle, kdy přijal malou Violet, uplynulo několik let. Bez ohledu na to, kam šel nebo koho potkal, ho vyhledávali pro vysvětlení ohledně její existence. Nedalo se tomu zabránit.
Mezi armádou Leidenschaftlichu kolovala věrohodná fáma: že syn rodu Bougainvillea, hrdinů země, měl ve vlastnictví ženského vojáka, která byla oslavována jako válečná bohyně. Prý se o ní mluvilo jako o „válečnici Leidenschaftlichu“ – přezdívka, kterou někdo vymyslel. Nebyl to titul udělený pouhému dívčímu vojákovi. Tehdy ji začali často obklopovat muži a lidé, kteří ji vyobrazovali jako monstrum, začali ústně po osobním setkání šířit, že je jako čarodějnice s tváří anděla. Mít poskoka s démonickou krásou a přirozeným vynikajícím postavením v bitvě mu jako veliteli dělalo těžké časy.
——Vychoval jsem ji a teď byla až příliš hodná svého jména.
Nádobí zacinkalo, když Gilbert stoupal po starých dřevěných schodech na ubikaci. Přestože různé části divize dostaly varování, aby se nepřibližovaly k jejímu pokoji, našel mnoho mužů, kteří se do něj pokoušeli nakouknout, a okřikoval je. Stačilo na ně zavolat, aby odešli. Znovu si povzdechl, protože bude muset zařídit, aby je velitel jejich jednotky potrestal.
Poznámka překladatele:
1) Physalis – je to rostlina, která roste i u nás. Lidově se jí říká „lampión“. Její květy mají totiž takový tvar (nahoře oblý, dolů se zužuje do špičky). Na podzim v oranžovém lampionu dozraje bobule oranžové až červené barvy, která chutná sladce. Plody physalisu můžete koupit i tady v supermarketech, ale podle mě je lepší si ho vysadit na zahradě, i když je to takový plevel. Jako usušený je pěkná podzimní ozdoba.
*Doufám, že se na mě nebudete zlobit, ale vzhledem k tomu, že tato kapitola má přes 80 stran, rozhodla jsem se ji rozdělit na dva díly.