Slovo autorky
Ať už jste kdokoliv, je mi potěšením vás poznat. Jak se vám daří? Mně jako vždy dobře.
Dlouho jsem přemýšlela o tom, že budu žít sama, a proto jsem začala psát novely. Asi tři roky jsem byla ve svatyni Džingú* na Hokkaidu a modlila jsem se k předkům: „Pokud se mohu stát romanopiscem, nebude mi vadit, když mě ode dneška už nikdo nebude milovat,“ to jsem požadovala výměnou. Do určitého bodu jsem nějak pro sebe chtěla něco jistého a neústupného.
Pokračovala jsem v tom a v prvních dnech třetího roku, během „hatsumode“, bylo na „omikudži“, které jsem obdržela, napsáno ‚velké štěstí‘. Tahle předpověď naplnila mé tělo pocitem podobným déjà-vu. „Z nějakého důvodu… cítím, že letos dostanu cenu,“ je to, co si pamatuji, že jsem si tenkrát říkala. O pár měsíců později jsem dostala prestižní první cenu od Kyoto Animation. „Konečně jsem prodala svou duši,“ řekla jsem, když jsem byla svázána ekvivalentní výměnou. Ale když jsem pro jednou konečně stála pevně na zemi a ohlédla se zpět na všechno, co se do té chvíle stalo, uvědomila jsem si, že to tak vlastně nebylo.
Violet Evergarden propůjčila několik forem „lásky“ do rukou někoho, jako jsem já, kdo si myslel, že by měl žít sám, a nic z toho nepotřeboval. Bylo také mnoho lidí, kteří mi zázračně pomohli na cestě k publikaci. Pak jsem se bezmocně styděla za své předchozí předsevzetí.
V podstatě jsem byla velký hlupák.
Selhávám a často pláču. Myslela jsem si, že až vyrostu, budu méně naříkat, ale stal se ze mě ještě větší uplakánek. Jediný rozdíl ve způsobu, jakým teď pláču od toho, jak jsem plakala jako dítě, je ten, že moje současné já si samo otře bláto z kolen, znovu se postaví na nohy se zaslzeným obličejem se rozběhne vpřed plnou rychlostí, za pomoci utrpení jako paliva. Skutečnost, že jsem nezpomalila, skutečnost, že jsem si všimla lidí, kteří na mě dohlíželi, když jsem běžela dál, a nezapomněla jsem jim ukázat svou vděčnost… všechno, co jsem cítila, bylo přeneseno do Violet Evergarden. Není to moc šťastný příběh, protože život je těžký.
Nechci, aby přišel zítřek. Přesto jsem i v tomto krutém světě, dojatá k slzám, kdykoli se náhodou přihodí nějaké zázraky. Věřím, že je to krásné. Pokud bylo možné napsat takový příběh, chtěla jsem o něm napsat více. Jestli někdo dočetl až sem, kdo si nepřeje, aby přišel zítřek, prosím, nevzdávejte se. Fandím vám. Také chci, aby mě někdo povzbuzoval, takže ať to dopadne jakkoli, vydáme ze sebe to nejlepší.
Nechť, každý, komu se toto líbí, má také krásné chvíle. Mějte se.
Kana Akatsuki
Poznámka překladatele:
- Svatyně Džingú (Hokkaido Shrine) je slavná svatyně a nachází se přímo ve městě Sapporo na ostrově Hokkaidó. Ve svatyni se uctívají čtyři božstva (kami). Mnoho lidí sem zamíří právě i na hatsumóde.
- Hatsumóde – znamená novoroční návštěvu v prvních třech dnech od začátku Nového japonského roku buddhistického kláštera nebo šintoistické svatyně.
- Omikudži – jsou bílé úzké papírky, které se prodávají ve svatyních, na nichž jsou předpovědi štěstí, či smůly. Pokud je na papírku napsáno „velké neštěstí“, uváže se na příslušné místo ve svatyni. Japonci jsou velmi pověrčiví a nechtějí si brát neštěstí s sebou domů. Tím, že ho tam zanechají, doufají, že božstva kami smůlu zaženou.