DEN 10
KRÁSY MĚSTEČKA JUFUIN, MIJAZAKIHO OBCHOD A PODZIMNÍ LISTÍ
Ráno je to na svetřík, mám dlouhou sukni a pod ní legíny. Když se ale vrátím ke snídani, dnes je jiná, máme grilovanou makrelu, na plotýnce tófu, zeleninový salátek, nattó fermentované boby (hnusné), polévku atd. Obě jsme se vzbudily v půl sedmé. Když totiž protéká voda potrubím, jestli je to z lázní, které jsou nad námi nebo prostě z van, bublá to a je to dost slyšet.
V 9:20 nám jede autobus směr Jufuin. Počasí je znovu vydařené, než ale nasedneme na autobus na zastávce 1, jdeme se zeptat na turistické centrum, jak je to s domnělými jednodenními autobusovými výlety do údolí Jabakei. Na internetu jsem totiž našla dvě společnosti, které tam z Beppu jezdí, jedna má napsáno, že Jabakei pozastavila, druhá má aktivní dotazník, ale nikdo mi na něj neodpověděl. Paní z IC mi hezkou angličtinou potvrzuje domněnku, že tam opravdu tyhle autobusy nejezdí, že prý musíme tedy do města Nakatsu, které je na sever nad Beppu a pak dojet busem na zastávku Ao no dómon. Je to jen 12 km od města, tak snad něco najdeme. To ale nechávám na večer. Ještě mi dá vytištěné jízdní řády vlaků do Nakatsu z Beppu a říká mi, že autobusy nám řeknou na turistickém infocentru v Nakatsu.
JUFUIN 由布院 (Yufuin city)
Jak čekáme na autobus, řadíme se samozřejmě do fronty. Na zastávce je anglicky napsáno YUFUIN, pomocnice tu ještě chodí s cedulí a ukazuje turistům (je jich jen pár), že tohle je bus do Jufuinu nebo jim radí, ale anglicky neumí. Nastupujeme do autobusu, je tam sice málo míst, ale sedíme spolu. Jízdenku s číslem 1 si vezmeme u zadních dveří, kterými nastupujeme. Na obrazovce vepředu se postupně objevují čísla zastávek a dle toho tarif. Cestou jedeme kolem vrcholů Tsurumi a Jufudake. Na Tsurumi můžete vyjet lanovkou. Výhledy na okolní hory jsou pěkně, některé vrcholy připomínají České středohoří. Kousek nad Jufuinem si vyhlédnu místo na focení od hlavní silnice. Přijíždíme na autobusové nádraží, které je kousek od vlakového. Částku 940 jenů společně s jízdenkou vhazujeme do boxu hned u řidiče.
Nejdřív míříme jižně, mám v mapě bod, odkud má být hezky vidět na Jufudake, ale odbočujeme o něco dřív u řeky a tam – záhon krásenek lemuje silnici nad řekou, takže neváháme a fotíme tento idylický pohled.
SVATYNĚ UNAGIHIME 宇奈岐日女神社 (Unagihime shrine)
Další zastávkou je svatyně Unagihime, což je prostě pecka. Cestou se dají hory také docela hezky vyfotit a máte to i s rýžovými políčky, jelikož areál je na kraji městečka. Ke svatyni procházíte typicky kamennými torii, vpravo i vlevo jsou kamenné lampy porostlé mechem, a strážní lví psi, všude je vlhko, teče tu potůček, kolem svatyně je také vodní příkop. Fotíme si celý ten malý areál, má neskutečné grády a koukáme na mohutné posvátné cedrové pařezy pod přístřeškem. Je to takový další Nanzóin, na pár metrech čtveečních se můžete ztratit ve focení třeba na půl hodiny… Cestou zpět do centra města nás míjí tahač rikši.
Říkám si, že je tu nějak mrtvo, lidí jen pomálu, ale to se změní, když vlezeme na hlavní nákupní třídu, kde jsou samé obchůdky s občerstvením, sladkostmi, suvenýry… Mým cílem je Donguri no mori – obchůdek s předměty na téma anime filmů fenomenálního Hajao Mijazakiho, jako Tonari no Totoro, Princezna Mononoke, Cesta do fantazie… Všechno je hezoučké, samozřejmě dražší. Přemýšlím, co koupit kámošce z japonštiny, je jí 16… Nakonec vybírám malý ručníček s výšivkou Totora. Kdyby tady byla, tak by byla štěstím beze sebe, dokážu si ji představit a hlavně jakou bude mít radost z tohohle dárku, viď, K.? 😀 Jen malá poznámka, na tom ručníčku je cedulka MADE IN CHINA…
Už je kolem oběda, autobus sem jel skoro hodinu, hledáme tedy nějakou kavárnu či stánek, kde dělají mača latté se sójovým mlékem. Když už najdu, tak mi ve dvou řeknou, že dělají jen s kravským nebo jsou ty kavárny zavřené… Hodně stánků nabízí zmrzlinu z kravského mléka, jsou tu obchůdky v evropském stylu, znovu mě dostává obchůdek s vánočními ozdobami nebo mončičáky. Míříme tedy na sever, k jezeru Kinrinko.
JEZERO KINRINKO 金鱗湖 (Kinrinko Lake)
Bereme to z levé strany jezera, což není tak hezké, ale jak ho obcházíme ke svatyni Tenso, kde hned spatřím malou kamennou torii ve vodní hladině. Výhled odtud je o mnohem lepší, co mě ale nakonec překvapí a uspokojí, je parčík s momidži u této strany jezera. Barvy konečně přechází od červené do rudé a žluté, slunce prosvítá skrze listy a vytváří tak krásnou podzimní směsici barev a pestrobarevnou snovou podívanou. Moc krásný je pohled přes mostky vedoucí přes potok z jezera. Končeně je tu podzimní Japonsko, které jsem celou tu dobu chtěla vidět. Lidí je tu ještě tak akorát, hodně Korejců, muži nosí jejich typický sestřih podle kastrolu, což je vtipné.
Už máme hlad, žízeň a potřebujeme si odskočit. Toalety jsou jako vždy všude, to samé automaty na pití. Nakonec najdeme kavárnu, kde prodavači vysvětluji, že chci ne latté se sójovým mlékem, ale mača latté, které má napsané bez sójového mléka. Není zvyklý na tyhle přihlouplé kombinace od cizinců, trochu mu zavařím, avšak japonsko anglicky se domluvíme. K tomu si objednávám churrito ze sójové mouky. Celé to stojí skoro 1 000 jenů. Řekne mi, že musím počkat 4 minuty, dá mi žeton s číslem objednávky, prostor na posezení je tady krytý, dá se sednout na pohodlné ratanové židle ke stolečku.
Dostávám mača latté s jednou tyčkou churrito. Churitto je opravdu ze sójové mouky, nevymáchané v cukru a je křupavé. Lattéčko je s běžným sójovým mlékem a horké, takže ho musím mít pár minut otevřené a nechat vychladnout. Včera jsem měla opravdu velice lahodné. Hraje nám k tomu klasická popová hudba nějakých anglicky zpívajících interpretů, říkám Eli, že si nepřipadám jako v Japonsku, ale v Evropě, jak je to tu poevropštělé. Hodně se tu prodávají německé baumkuchen, někde měli dokonce i nápisy v němčině. Vychutnáváme si náš lehký oběd a pak se zvedáme a jdeme dál.
CHRÁM BUSSANDŽI (Bussanji Temple)
Čas máme dobrý, nikam se neženeme, a tak se vydáváme ještě po vedlejší silnici pod hlavní, kterou jsme sem přijely, k serpentýně nad město, odkud chceme fotit hory (teda hlavně já). 😀 Cestou náhodou narazíme na Bussandži, krásný chrám, u jehož dřevěné vstupní brány se zvonem a dřevěným „zvonidlem“ je nádherně zbarvený rudý momidži.
Vycházíme do kopce, Eli je zadýchaná, je dost teplo a sundavá si mikinu. Napojujeme se na hlavní, vpravo ještě vidím sochu asi buddhy, tu jsem nejspíš viděla na obrázcích na internetu u Jufuinu. Jdeme tedy po krajnici hlavní silnice, někde je to dost úzké hlavně u svodidel, no, chodci sem zrovna nepatří, takže pořídíme pár fotek a pak jdeme zpět, ale bereme to nějakou zarostlou cestou, kterou z obou stran obklopují traviny, co rostou i na našich zahrádkách, nevím, jak se to jmenuje… to je jedno. Pavouci tu kupodivu nemají pavučiny.
Dole musíme přelézat vyschlé koryto řeky, abychom se dostaly k soše mnicha, kterou jsme viděly od silnice.
88 POSVÁTNÝCH MÍST ŠIKOKU JUFUINU 由布新四国八十八カ所霊場
Vylézáme kousek od té sochy, co jsem viděla před pár minutami. Je to socha mnicha, před ním je pokladnice a vedle cedule s nějakým povídáním. Vedle něj vedou schůdky do lesa. Sundavám si na lavičce legíny pod sukní, jak je vedro a Eli mi oznamuje, že je to tam malý Nanzóin. Nelže, našly jsme malý ráj! Je tu komplex cestiček a stovky malých sošek buddhů. Je to neskutečné, pokračuje to dozadu, klikatí se, podzimní atmosféře dodává suché popadané listí, různě zbarvené momidži a kontrasty ostrého světla a stínů – skrze stromy a barevné listy momidži prosvítá slunce; nikdo tu není. Říkám, že bych to hned dala na seznam UNESCO. Když jsem včera studovala, co navštívit v Jufuinu, ani jedna stránka se nezmínila o tomhle kouzelném místě!
Mnichovi tam necháme nějaký ten peníz a jdeme zpátky do města, stavíme se ještě v chrámu Bussandži. Tam to také hraje všemi barvami, světly a stíny, nádherné malé místo jako dělané k rozjímání. Nakonec stíháme autobus v 16:05. Autobusy odjíždí každou hodinu, jízdenka stojí znovu 940 jeníků. P.S.: do Jufuinu se dá jet z Beppu také vlakem, ale je to delší (přes Óitu) a také dražší.
Koukáme na flóru, která porůstá vrcholy pod Jufudake. Je to zakrslý bambus, žádná klasická tráva! A stromy, to jsou duby, ale ne ty naše hezké, tyhle nemají žluté podzimní listy, nýbrž uschlé. Poté se flóra mění, zakrslý bambus střídají jiné listnáče.
Večeři si kupujeme v 7ELEVEN, beru i hořkou čokoládu, jedna je bohužel se sušenkou, tu odlupuju. I tak ta čokoláda není moc chutná. Japonci je neumí, my máme lepší výběr. Zato onigiri jsou dobré, zvlášť ty s majonézou a tuňákem. Až ten třetí k večeři se mi podaří rozdělat správně, po 10 dnech v Japonsku jsem se to naučila, to je úspěch. 😀
Ještě večer po sepsání cestopisu, dávání map do kupy k cestopisu a prohrabávání fotek, jsem dokázala najít lokální autobusový řád z Nakatsu k Jabakei. Opravdu detektivní práce, jelikož ten řád není ani na Navitime (tam vyhledávám spojení na každý den). Autobus tam a zpět jezdí jednou do hodiny, tak uvidíme.
VÍCE O MĚSTĚ JUFUIN
FOTOGALERIE JUFUIN
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 11
VZHŮRU DO KRAJINY NÁDHERNÝCH HOR A MĚSTA S RUDÝM CHRÁMEM
Roztáhneme závěsy, koukáme na moře a vzdálenou rafinérku v Óitě, všude po obloze jsou mraky. Přišla velká oblačnost, což se mi nelíbí, protože naším dnešním cílem je soutěska Jabakei, tedy pokud se tam dostaneme, protože budeme muset popojet vlakem do města Nakatsu a odtamtud by přímo od vlakáče měl jet lokální autobus na zastávku Ao no dómon. V soutěsce by měly být na skalních stěnách rudé javory momidži, aspoň tak to bylo na fotkách a mohl by se opakovat včerejšek.
Snídani máme zase jinou, je samozřejmě dobrá. Vstávaly jsme kolem půl osmé a jelikož vlak odjíždí v 8:51 z hl. nádraží a nemáme koupené jízdenky, vyrážíme mírně před půl devátou z hotelu. V jízdním řádu jsem našla, že má jet expres SONIC 4, Nakatsu má být hned první zastávka. Jízdenky si kupujeme přímo u přepážky značené pro JR a šinkansen. Stojí 2 310 jenů, paní u přepážky se mě ptá, jestli chceme rezervovat nebo nerezerovat sedačky, říkám, že je mi to jedno. Celá akce s kupováním jízdenek trvá do dvou minut, prostě velice rychlé, protože za 5 minut nám vlak odjíždí. Jízdenku musíte strčit do turniketu, vyjede klasicky na druhé straně a berete si ji s sebou.
Vlak odjíždí z nástupiště č. 4, v šinkansenech jsou 1. – 4. vozy s rezervacemi, zbytek vagónů bez rezervace, a tak nastupujeme do 5. vozu. Tohle je vlastně rychlík, wifi tu je taky, ale zaheslovaná, heslo nikde nevidím, ale to je jedno. Sedačka se dá sklopit, je pohodlná, akorát dělaná na menší postavy, protože podhlavník je pro mě moc nízko. Jízda je pohodlná, nikde to nekodrcá. Koukáme na pěknou scenérii – rýžová políčka, vesnice, hory, města, moře. Ještě ve vlaku je kontrola kontroly jízdenek – přichází průvodčí, ukloní se a pak kontroluje jízdenky. Po kontrole se před odchodem do dalšího vagónu zase ukloní.
Nakatsu je úplně jiné město než Beppu, je to tady více tradičnější, ne tolik nehezkých betonových staveb nebo velkých heren. Město bylo založeno v 16. století vojenským vůdcem Kambei Kurodou.
Jdeme hned za nádraží, tam je malé autobusové nádraží, odkud nám má jet autobus. Koukáme na jízdní řády, co tam jsou vylepené, nějak nevidím název Ao no dómon, a máme ještě dost času, zajdu tedy do turistického centra se ujistit, že to jede odsud. Ano, jede, paní umí trochu anglicky, ale je vstřícná a říká a ukazuje, že ten autobus odjíždí od zastávky, kde právě teď stojí jeden lokální autobus. Vyjdeme ven a ona ještě přiběhne a dá mi papír s mapkou údolí, kde je vyznačena zastávka, kde budeme vystupovat a říká mi k tomu, že když budeme chtít jet zpět, budeme muset jet z jiné, o kousek dál. Aha, to je pro mě novinka, poděkuju jí s úsměvem, který mi automaticky vyvstane z té jejich milé ochoty a jdeme si zkrátit čas kraťoučkou prohlídkou města.
Přicházíme zpět na autobusák, je 10:07 autobus už stojí na zastávce, odjíždět má v 10:10. A jelikož mě baví se ptát Japonců, protože jsou zkrátka tak zdvořilí a přeci si musím procvičit japonštinu, ptám se i pana řidiče, jestli jede směr Ao no dómon. Potvrdí mi to a ještě udělá gesto rukou jako OK, s úsměvem jde všechno lépe, oni jsou také moc rádi, že někomu mohou poradit. Je to moc hezké a příjemné, líbí se mi tahle mentalita a člověk to prostě ocení. Tady zase nastupujeme předkem autobusu, hned u vchodu si bereme jízdenku s číslem 1, protože jedeme znovu z první stanice. V autobusu je mnohem více míst než v tom včerejším. Jede nás asi 12 celou cestu. Řidič má znovu mikrofon u pusy, všechno komentuje. Na obrazovce nad ním se načítají ceny, na internetu jsem při svém detektivním hledání tohoto jízdního řádu našla, že cesta má stát 610 jenů, což je nakonec pravda, když dorazíme na naši stanici.
SOUTĚSKA JABAKEI (Yabakei gorge) a Ao-no-Dómon 青 の洞門
Bohužel, je stále zataženo, ale před tunelem Ao no dómon cítím neskutečnou přírodní energii skal. Přejdeme silnici, vpravo vede podél silnice chodníček do tunelu, můžete se podívat skrze vyražené „okno“ na druhý břeh a potom projít celým tunelem. Krajina tu je krásná, koukáte na kopce a hory, vše je ale dokonale zelené, žádné rudé momidži. Tak kde jsou? No, nedá se nic dělat, přecházíme na druhý břeh, fotíme most a skoro vyschlou řeku.
Koryto musí být při velkých deštích ale plné. Žádní turisté tu nejsou, jen je tu frekventovaná silnice, což trochu může kazit dojem z přírody kolem, protože podél té silnice musíte jít, abyste dorazili k chrámu Rakandži, ale to až za chvíli. Ještě před tím fotíme most Rakandži, kamenný obloukový most, je ale mnohem kratší než stejně vypadající most Jabakei, který je na opačné straně. Vyndavám malou hořkou čokoládku, konečně nějaká dobrá, protože ty, které jsme si koupily včera v 7 ELEVEN, nebyly dobré. Vpravo na kopci mezi bambusy vidíme kamennou stúpu, ale nevíme, kudy se tam jde, zkoušíme jednu zarostlou cestičku, ale ta vede k nějakým náhrobkům. Ještě jedna věc, zde dost viditelná – v Japonsku jezdí strašně málo kamionů. Opravdu. A když už tu jedou, mají neskutečně nablýskané chromování a také chromované poklice.
Jdeme tedy ještě nějaký kus podél frekventované hlavní, říkám si, že půjčení kola, které je zde možné, by bylo super, jelikož údolí se táhne desítky kilometrů daleko. Asi 18 km odsud je i vodní nádrž Jabakei, ale s tím, že autobus jezdí jednou do hodiny to není pro nás dnes úplně reálné, natož tam dojít pěšky. Podle mobilu máme zahnout na vedlejší doleva, fotíme si dům s hezkou tradiční zahradou, koukáme na zeleninové záhony, u domů rostou stromy s plody kaki, které jsou už zralé. My máme jabloně, oni kaki. Mimochodem, jabloň jsem tu neviděla ani jednu.
Jdeme po chodníku, zanedlouho dorazíme k ceduli, kde je mapa stezek a vyznačený chrám Rakandži, který má být na skále. Můžeme jít ještě rovně a přijít tam přímo, ale zkoušíme to tudy, po stezce doleva. Dostáváme se do lesa na kamennou cestu, je to tady hezké, procházíme kolem hnízda sršňů, které je kousek od cesty, to radši popoběhneme a vycházíme pod sedačkovou lanovkou, kterou můžete vyjet k chrámu a nakonec až na vrchol hory, ale to jsem zjistila až od den později z fotek.
Pokud chcete jít do chrámu Rakandži, musíte si koupit vstupenku za 1 000 jenů. Paní pokladní umí jen pár slovíček anglicky, vyndá notýsek a tam má napsaných asi pět vět v angličtině. Jde o to, že areál je velice posvátný, nesmí se tam fotit, protože to není žádný SIGHTSEEING, ale WORSHIP, rozjímat a modlit se, snaží se nám to přečíst v angličtině, ale moc jí to nejde. Nechceme ji moc trápit, a tak kýveme na srozuměnou. No, na google mapách je více než 2 000 fotek tohoto chrámu… I pán, který přijde k pokladní, která nám zrovna dává vstupenky, hned ukazuje na naše foťáky a říká „no photo“ a ukazuje, ať je zastrčíme do batohů. Ještě se nás ptá, odkud jsme, říkám „čeko“ a „Czech Republic“, ona jen vyhrkne „Czechoslovakia“, vysvětluju jí, že už Československo není, moc tomu nerozumí ale pak přikývne.
https://www.japan-experience.com/all-about-japan/beppu/temples-shrines/rakanji-nakatsu
CHRÁM RAKANDŽI (Rakanji temple)
Říkáme si, jaká je to škoda, že se nesmí fotit, protože areál je opravdu nádherný, ale je to opravdu nesmírně posvátné místo. A JE TU MINIMUM TURISTŮ! Je to takový další ráj (P.S. v areálu jsme potkaly asi 8 lidí, a to jsme tam byly tak hodinu). Stoupání do kopce je strmé, jde se po kamenných schůdkách, míjíte kamenné sošky a náhrobky, nahoře pod chrámem se ještě můžete jít podívat na malou Pravčickou bránu. Skalní stěna je z nějakého slepence, nevím, jsem laik, ale je odtud krásně vidět na hory. Ty výhledy vás úplně dostanou. Jsem barbar, vyndavám foťák a fotím to tu, ještě před vstupem do hlavního areálu chrámu, tam bych si to fakt nedovolila. Nerada porušuju pravidla a chci to respektovat, ale už se sem asi nikdy nepodívám a chtěla jsem mít foto do cestopisu (すみません!)… snad mi to ti buddhové tady odpustí.
Hned pod převisem je malá dřevěná budova, kde jsou kamenné sochy a kousek od ní je vstupní brána k chrámu. Za ní se nachází jeskyně a plot tvořený z dřevěných lžící na rýží, aspoň tak to vypadá na první pohled. Jsou ale všechny popsané. Před námi je hlídač, zrovna zametá a jak nás uvidí, jde dovnitř jeskyně jako my. Tam má pult, kde prodává ochranné talismany a také tam má monitor s pohledem z kamery, je to zrovna namířené na místo, odkud jsem před chvílí fotila, ale jelikož byl zrovna mimo, tak mě neviděl…. Dávejte si opravdu pozor a nefoťte.
Tady v jeskyni je 500 soch různých božstev a já nevím čeho všeho. Voní tu kadidlo, jsou tu zapálené kadidlové tyčinky, malý oltář s bubnem a zrcadlem, všude ticho, cítíte k tomu místu úctu, je slyšet pouze voda z jezírka vedle. Má to tady neskutečný pozitivní náboj. Když vylezeme a zahneme doleva, vidíme hlavní budovu dřevěného chrámu, pod ní protéká potůček s malým jezírkem s pár kapříky. Sedáme si na lavičku, posloucháme jen zurčení vody a koukáme na areál. Trochu mi to tady připomíná Wahuan palace, který jsem navštívila v Číně (cestopis najdete na webu také). Procházíme malé nádvoříčko, cesta nikam nevede, koukáme na mapku, kterou jsme dostaly u vstupu. Pokladní nám říkala něco s čajovnou, tak se těším, že si dáme čaj.
Hned u budovy chrámu je cesta ve skále, prochází se po schůdcích s dřevěnými stěnami, je to takové laciné, ale za chvíli vyjdete v chrámu v horním patře. Tam je svatyně a zvon, a tak si zazvoníme a přeju si tam jedno přání. Pokračujeme dál, vycházíme venku. Doprava je východ znovu na nádvoříčko, rovně ta čajovna.
Vycházíme v malém parčíku, jsou tu krásně zbarvené momidži, celkově je to tady dechberoucí, ach, ty výhledy před námi! Jen škoda, že je tak zataženo! Tady už fotím, nejsou tu žádné sochy ani nic k uctívání, jen altánek, kde si dáváme oběd – onigiri, které jsme si koupily včera. Zatažené počasí zůstává, jen na kratičký moment vysvitne slunce. Ale kde je ta čajovna? Žádná tu není, nedá se ani pokračovat dál, až když jdeme zpět, na ceduli u jedné kamenné plošiny je napsané, že tam stávala čajovna… Tak jsme to promeškaly o pár století. Počasí teď je už na triko, i když se to ráno nezdálo.
Scházíme dolů až úplně na parkoviště, kde jsou naproti skalní útvary. Na jednom vršku vidím malou kamennou mohylku, říkám, že se tam dá možná vylézt a jelikož skrze tu skálu vede krátký tunel, jdeme se jím podívat, co je na druhé straně. I čas máme totiž pěkný a jelikož máme všechno za sebou, stihneme nejspíš i město Nakatsu. Opravdu, hned za tunelem vede stezka doprava, jdou před námi jen dva důchodci, schůdky jsou dost strmé, vycházíme nahoře na vyhlídce. Cestičky však pokračují dál, Eli tu zůstává a já jdu na průzkum, protože jsem schopná vlézt kamkoli. Obcházím to zezadu, objevují se tu řetězy. Nakonec vylézám na vrcholek s tou kamennou mohylkou, za pomocí řetězu, na vrcholek je to sice jen pár metrů, ale je to strmé. Doporučuju mít pevnou trekovou obuv. Výhled je dobrý, koukáte přímo na chrám Rakandži, ale není vidět celý. Hezčí výhled je zpátky, kde je dřevěná konstrukce, tam, kde se znovu setkávám s Eli.
MOST JABAKEI (Yabakei bridge)
Už jdeme jen zpátky, směrem k místu, kde jsme vystoupily z autobusu. Ještě fotíme údolí, koukáme na hezké domy v tradičním stylu a popelem posypaná rýžová políčka. Zkoumáme zastávky autobusu, hned za křižovatkou u 110 m dlouhého kamenného mostu Jabakei je cedule zastávky s jízdním řádem, autobus má jet za 5 minut. Také přijede, ještě než chceme nastoupit předkem, řidič hlásí „uširo desu“, takže nastupujeme zadkem a bereme si jízdenku s číslem 22. Jako na potvoru, teď, když jsou tři hodiny, se udělá jasno.
CHRÁM GOGANDŽI (Goganji temple)
Přijíždíme do Nakatsu, kličkujeme ulicemi k chrámu Gogandži, který je pěkně značený a má červené stěny; na přímém sluníčku vypadají spíš jako růžové. Nevím proč, nějak špatně se mi fotí.
HRAD NAKATSU (Nakatsu castle)
Pokračujeme dál čtvrtí k hradu Nakatsu, snad na každém rohu je nějaký chrám. Hrad Nakatsu je také pěkný, ale obě už jsme ze dne nějak unavené, takže ho fotíme jen zvenku. Dovnitř nechceme, výhled není od hradu vůbec hezký, to v Karatsu byl mnohokrát krásnější.
Jízdenku na vlak si kupujeme zase u přepážky na nádraží, stojíme ve frontě a za 10 minut nám to jede. Jedna paní zdržuje, ale my nikam nepospícháme. Čím více pospícháte, tím více zdržování vás potká. Tentokrát jeden jiný SONIC, rychle do něj nastupujeme, vidím, že jede směr Óita, takže nasedáme, jen aby nás za chvílí průvodčí upozornil, že tohle je vagón pro rezervace, že máme jít do dalšího, kde nejsou. A tak se ještě přesouváme.
Koukáme znovu na scenérii, v duchu si říkám, jak je to cestování pohodlné a zvlášť, když to všechno klapne a ani jednou jsem se tady nestresovala. Stresovat se na dovolené nemá smysl, berte to v klidu a pohodě, ono se to nějak vyvrbí. Náhodou můžete objevit zajímavá místa jako my, nebojte se vyjet za město, nebýt celou dobu třeba jen v Tokiu, objevujte i jiné oblasti, méně nebo skoro nenavštěvované, protože pak poznáte pravou tvář Japonska. Nekupovaly jsme si SIM kartu, nekupovaly jsme si IC kartu ani JR PASS, jízdní řády si vždy vyhledám na hotelu, nafotím do mobilu a body zájmu si dám do offline map a potom chodíme podle mobilu. Nebojte se ptát lidí na cestu nebo se prostě jen na něco ujistit. V duchu se musím smát typicky českým párům, které jezdí na dovolenou, oba jsou nervní, štěkají na sebe a jsou na sebe naštvaní a rozhádaní, žena se bojí promluvit anglicky a tak typicky všechno hází na chlapa, aby zařídil. Celou dobu se tváří jak kakabusové, neumí ani pozdravit či poděkovat, natož se usmát. Tahle mentalita je opravdu vtipná až smutná. Jak si takoví lidé mohou užít dovolenou? Už mnohokrát jsem to viděla. Nezapomínejte, kamkoli jedete, jste nositeli své kultury a reprezentanti země. Osobně jsem chtěla u Japonců zanechat příznivý dojem, aby si řekli, ‚jo, my jsme tu měli turistky z Česka, byly milé a uměly dokonce japonsky.‘
Busy z Nakatsu do Jabakei
https://tourism.nakatsuyaba.com/news/local-bus-time-table/
http://www.travel-around-japan.com/k95-05-yabakei.html
VÍCE O SOUTĚSCE JABAKEI
FOTOGALERIE JABAKEI
VÍCE O MĚSTĚ NAKATSU
FOTOGALERIE NAKATSU
MAPA S BODY ZÁJMU
DEN 12
Předpověď počasí se opravdu vyplnila. Otevírám únikové dveře v patře a vidím, že prší. Dnešek jsme stejně chtěly nechat odpočinkový, takže po snídani, kde nám naservírovali hrnkový muffin, což vlastně nebyl muffin, protože to bylo jen nafouklé těsto nalepené přes hrnek a uvnitř hrnku jen na dně brambora s nějakým sýrovým krémem, jsme se shodly na tom, že kousek melounu byl nejlepší.
Usadily jsme se na pokoji a dělaly si své. Sepisuju cestopis ze včerejška, uvědomuju, si že už je pátek a zítra nás čeká poslední výlet do města Usuki. 🙁 Všechno to tak rychle uteklo. Cestovat na vlastní pěst je prostě největší svoboda, s cestovkou je to všechno narychlo a na úkor času. Už začínám být trochu přejedená ryb – máme je pořád k snídani, nebo si kupujeme k večeři a obědu onigiri, které je také s rybami, karaage si už fakt taky nedám, jelikož se snažím co nejvíce vyhýbat lepku (zde jsem udělala výjimku, když už jsem v Japonsku, že?), radši bych si dala čerstvé ovoce. Ještě natáčím video záchodu, který má nad retenční nádržkou umývadlo, když ho spláchnete, automaticky z kohoutku začne téct voda. V Beppu nám zbývá ještě svatyně Asami, uvidíme, jak se nám tam bude chtít, má tam být prý 1 000 let starý kafrovník.