OSTROV KJÚŠÚ, část 3 -

DEN 7

NEJKRÁSNĚJŠÍ PARK VE FUKUOCE S PODZIMNÍM LISTÍM

Co dnes? To nejzajímavější jsme z Fukoky a jejího blízkého okolí viděly. Ráno tedy zkoumáme kopec Aburajama, kde je krátký závěsný most, ale vzhledem k tomu, že od nejbližší zastávky metra nám to ukazuje vzdálenost 6 km a víme, že tam budou zase nenasytní komáři, se rozhodneme pro Jusentei park. DOPORUČUJI. Jako vždy jdeme do nádražní budovy Hakata, okoukneme obchod HANDS, kde se mají údajně prodávat pohlednice, se zeleným logem hned u západního východu v přízemí a jdeme na metro. O patro níže si kupujeme jízdenku – 300 jenů na zastávku Čajama (Čajová hora), jak hezké a poetické jméno, avšak žádná hora tam samozřejmě není. Sledujeme ukazatele zelené linky metra, která tam jede. Je to jako v bludišti a když už se dostaneme dolů, dumáme, do kterého vlaku nastoupit, jestli vpravo, či vlevo. Oba totiž mají stejnou koncovou linku a už to vidíme – jeden jede hned, druhý za 6 minut. Takže oba vlaky jedou týmž směrem.

Hlášení zastávek je i v angličtině, takže byste určitě nevystoupili špatně. Vycházíme v rezidentské čtvrti, je to velice zajímavé procházet kolem japonských rodinných domů, každý je jiný, u každého je nablýskané auto a malinké zahrádečky či květináče s květinami. K Jusentei parku je to kousek, pokud chcete víc vstřebat Japonsko, jeďte na tuhle zastávku a projděte se tu.

Když dojdeme k mostu přes řeku, je od něj výhled na vzdálené kopce, jedním z nich je možná Aburajama. Park je hned u silnice, vstupné je… už nevím, asi 200 jenů, ale moc není. Paní se nás ještě ptá, odkud jsme, nejspíš nezná ČR, protože nerozumí, ale něco si zapíše.

PARK JUSENTEI 友泉亭公園 (Yusentei park)

Od kasy vede kamenná cestička a vpravo i vlevo jsou momidži a zeď. Je to tu příjemné lehce podzimní, krásné, tiché a milé. Nejdříve procházíte kolem budovy s otevřenou místností, ve které si za úplatu můžete vypít čaj a pokochat se výhledem na park a jezírko s kapry. Uvidíte zde i malý vodopádek a nejkrásnější výhled na park je naproti hlavní budově, protože koukáte nejen na ni, ale také na celé jezírko i se stromy. Opravdu nádhera! Hledáme ty nechutné zelené pavouky, že bychom si je vyfotily zblízka, ale jsou jen vysoko. I když je park tak malý, můžete tady strávit klidně hodinu, jelikož je nesmírně fotogenický. Jezírko je průzračné, vidíte velké koi kapry a dokonce když ke břehu přijde Japonka s dítětem, přihrne se víc než tucet kaprů, všichni otevírají své kulaté huby a vypadají, že chtějí mermomocí vylézt na břeh. Je to křehký a roztomilý pohled, každý je jiné barvy.

Od Jusentei parku už jdeme zpět na zastávku Čajová hora, za chvíli jsme na Hakatě a tam jdeme na průzkum obchodu HANDS. Pohledy najdeme vzadu, ty s fotkou moc nemají a ani nejsou hezké, více mají kreslené. Známky koupíte na poště a na pohledy jsou tu červené schránky. Pošty mají o víkendech zavřeno. A když už jdeme kolem obchůdku s bubble tea, koupím si mega kelímek s šípkovou příchutí a kokosovým želé. Vynikající. Stojí tedy 600 jenů, ale prostě zkusit se má všechno. 😀 Pak už jen vegetíme na hotelu, jdu se ještě projít do nedalekého parku se svatyní, jsou tam stromy, tartanový pruh pro běžce a baseballové hřiště, kde právě hrají zápas.

Jak je kolem čtvrté hodiny, je to už takové podvečerní a příjemné. Potom si volám s bráchou a pozdravuju svoji batolecí neteřinku.

Dalo by se říct, že to nejzajímavější jsme ve Fukuoce už zhlédly, nejkrásnějším parkem byl určitě Jusentei. Parků je zde mnoho, ale tenhle měl ten správný japonský nádech. Večer si ještě udělám chutě na sladké, když si vyhledám tři bezlepková pekařství, bohužel, zítra ráno ani jedno nestihneme, protože otevírají až po jedenácté. Tak snad příští týden, protože tam prodávají třeba bezlepkové muffiny, chleba, zmrzlinu ze sójového mléka či donuty. Mňam!

VÍCE O PARKU JUSENTEI

FOTOGALERIE PARKU A FUKUOKY

MAPA S BODY ZÁJMU

DEN 8

PŘESUN Z PREFEKTURY FUKUOKA DO PREFEKTURY ÓITA

Po snídani si pomalu balíme věci. Venku je zataženo, ale stále teplo. Pošta otevírá od 9, takže hned v devět vyrážíme a mírně krápe. Vlhkost vzduchu je vysoká a je i celkem dusno. Poštu máme tak 50 kroků od hotelu. Je to opravdu zážitek. Vlezeme dovnitř, všude nějaké nápisy, brožury a obrázky jídla. Nevím, proč je hned vedle kasy obrázek bentó, ale když řeknu paní pokladní, že chci 6 známek do Evropy, zaskočí mě celková cena. Ta je 600 jenů. Jedná známka stojí 15 korun! No není to směšné? Známka do Evropy a navíc letecky? Ještě se ptá, co je jméno příjemce, je nesmírně uctivá a potom známky rovnou nalepí a pohledy si nechá. Na tak příjemné poště jsem v životě nebyla.

V 11 hodin máme check out, odevzdáme jen karty od pokoje, do té doby jsme byly na pokoji. Poté se přesouváme na Hakatu, kde si cestou na autobusový terminál koupíme bentó na cestu do autobusu, jdeme si koupit jízdenky a vyhledat nástupiště. Ve 12 hodin autobus odjíždí, směr Beppu Kitahara, což je zastávka necelých 300 metrů od našeho dalšího hotelu. 😀 Prostě super. Cesta do Beppu by měla vést přes hory a trvat 2 a tři čtvrtě hodiny. Autobus přijede a co mě dostane, je žena/muž (vypadá to na osobu z VB), který má na sobě větrovku, obrovskou krosnu na zádech a k tomu velký kufr. Sakra, venku je to na triko, jak muže ten člověk být tak nabalený…?

Z mrholení se stává déšť, jedeme po dálnici, všude je napsané, ať se připásáme a také to hlásí v autobusu. Jízdenky jsme si koupily u přepážky ve 3. patře (resp. ve 2. patře, protože v Japonsku je přízemí bráno jako patro), a jelikož v automatu to chtělo telefonní číslo, ale nebylo tam znaménko +, tak jsme šly radši k přepážkám. To číslo pak stejně nebylo potřeba a napsala jsem jí ho na kalkulačku, bylo moc dlouhé… Avšak, místa vedle sebe už byla vyprodaná, seděly jsme tedy separátně, ale jízdenka pro obě vyšla na 2 880 jenů. Zpáteční šla taky koupit, ale zapomněla jsem se zeptat, jestli by byla platná za týden.

Scenérie se hezky mění, než vyjedeme z Fukuoky, trvá to, poté je vidět městská zástavba a kopce, ze kterých stoupá pára nebo jsou zakryté nízkou oblačností. Jak se blížíme k Beppu, hory se otevírají, jsou vidět různé fantaskní tvary, rýžová políčka, malé vesničky a hlavně podzimní krajina. Místa na nohy je v busu dost, je tu i zásuvka, ale ne USB. Wifi je tu zdarma, heslo je „freebuswifi“ nebo tak nějak, je to napsáno na papíru v sedačce před vámi. Sedačka jde i sklopit, což je fajn, nad hlavou máte přihrádku, do které se ale nevejde velký batoh. V buse je i WC a přijde mi, že je motor docela hlučný na rozdíl od našich dálkových autobusů. Kufry máme samozřejmě v zavazadlovém prostoru dole. Jízdenku, kterou jsme si koupily, si hned při nástupu vzal řidič. Užívám si tu cestu, jak je to super, že si člověk dokáže poradit, vyhledat spoj a dostat se z bodu A do bodu B, nechat se dovézt v Japonsku autobusem neznámou krajinou do neznámého místa.

Do Beppu přijíždíme podle plánu, žádné zácpy na dálnici nejsou, zastávku máme jen 300 metrů od hotelu, což mě mile potěšilo, když jsem si včera vyhledávala na mapě, jak dlouho půjdeme k hotelu. Recepce hotelu je malá, dostáváme klíč od pokoje, vysvětlují nám, jak to probíhá s úklidem pokojů a jestli ho chceme, za snídaně zaplatíme prý až při check-outu v neděli. Jsem na ně zvědavá.

Pokoj je v japonském stylu, na podlaze jsou rohože tatami a musíme se smát koupelně, je typicky retro bakelitová. U vstupu do pokoje jsou pantofle, ty nosíte po pokoji, jakmile vejdete do bakelitové koupelny, tam jsou zase bílé přezůvky. Po ubytování se jdeme projít, znovu poprchává, bereme to postranními uličkami, kde jsou krásné tradiční domy, zaujme mě garáž, ve které je klasicky zaparkované auto a všude na stěně visí nástěnné hodiny. Rukou ještě prohrábnu větvičky rozmarýnu, který dokonce i kvete, ta vůně je prostě příjemná. Je celkem tma, díky tomu, jak je zataženo.

Jdeme ještě do Beppu parku, vypadá pěkně a pak scházíme dolů, zastavujeme se na vlakovém nádraží, kde se podíváme na různé obchůdky a koupíme si nějaké sladkosti a obhlédneme restauraci, kam se zítra vydáme na jídlo. Ty sladkosti byly znovu přemrštěně sladké, radši si koupím hořkou čokoládu. 😀 Ráno jsem vyplňovala formulář na 1denní zájezd do údolí Jabakei, z fotek vypadá nesmírně krásně, bohužel, na mail mi zatím nic nepřišlo, mám neblahé tušení, že se do Jabakei nedostaneme. V záloze mám ještě jednu variantu.

DEN 9

FOCENÍ PAVOUKŮ A KRAJTA V SÍŤCE

Míříme na tradiční japonskou snídani. Jsme zvědavé, co to všechno bude a jak to bude vypadat. Přijdeme do jídelny, nahlásíme číslo pokoje a Číňanky v jukatách, které mluví japonsky nám nalijí čaj a zapálí u stolu plotýnky, ve kterých je jedno volské oko pro každou. Přináší nám na stůl jídlo. Misku s rýží, tác s všemožnými dobrotami, kousek pomeranče s petrželkou, miso polévku, grilovaného platýze… Vypadá to spíš jako hostina, ale sním to všechno. Bylo to fakt dobré, až na čaj. Víc mi chutná ten, co máme na pokoji. Také jsme tam seděly min. půl hodiny.

Je krásně, jen fouká vítr, takže je pocitově trochu chladněji, ale i tak mám merino tričko a dlouhou sukni. Naším prvním cílem je hrad Kifune. Bereme to pěšky přes město, podél hlavní silnice, koukáme s údivem na to, jak je každých 10 metrů kadeřnictví, poté to bereme podél řeky, koukáme na pěkně viditelné hory, jelikož je sluníčko na té správné straně a neoslňuje je. Podaří se mi vyfotit docela dobře teleobjektivem 50-230 mm ty nechutné pavouky (ジョロウグモ – džoró gumo), na jednom keři.

HRAD KIFUNE 貴船城 (Kifune Castle)

K hradu vystoupáme po silnici, je hezkou dominantou na kopci, koukáme znovu na velké pavučiny s děsivými pavouky. Z venku je opravdu krásný, tam není co vytknout. Před ním je na place svatyňka, chceme k ní jít, ale někdo volá zprava „admišon“. Aha, ona je hned vpravo pokladna. Platíme asi 300 jenů za osobu, chceme jít k té svatyňce vlevo, a pokochat se výhledem na moře a Beppu, ale druhý stařík nás volá, ať jdeme k němu. Chce mluvit japonsky, ale ptám se ho, jestli umí anglicky. On, že trochu. Hned u vstupu do hradu nám řekne, ať se zujeme. Prohlídka probíhá tak, že o hradu má napsaných pár vět v notýsku v angličtině, které nám ukazuje vždy v konkrétní místnosti. Takovou prohlídku jsem ještě neměla.

Nejdříve se dozvídáme, že hrad vznikl před více než 800 sty lety. Hned u vchodu je vyobrazený na stěně 3D tygr, můžeme se ho i dotknout. Poté vejdeme do hlavní síně, kde je šintoistický oltář, tatami na podlaze a vzadu různé starožitné věci jako obrazy, obraz madonny s andělíky, zakryté piáno atd. Zvláštní kombinace. Přejdeme k malému okénku. Pan průvodce (mám dojem, že je to jeho hrad) si dřepne a něco vytáhne – je to krabice, ve které je bílá krajta. Krajta je v síťce, můžeme se ji dotknout, prý přináší peníze. No, přes den je v síťce a na noc ji dá do akvária, podle mě je ten had chudák. Jeho předka můžete vidět naloženého v akváriu před vstupem, ten se dožil 17 let. Poté nás zavede ke stěně s ukijoe – tradiční obrázky z obodbí Edo. Ty se speciálně tiskly na papír, zobrazují pohledy z cesty Tókaidó, která kdysi vedla z Tokia do Kjóta, taková hlavní tepna a lidé to chodili pěšky.

Dál už nás posílá po schodech nahoru, tam můžeme samy. Vycházíme do nejhornějšího patra, je slyšet fučící vítr, výhled pěkný, ale nedá se jít ven. Tady je také svatyně a různé dekorace. Trámy jsou také dřevěné, pěkné, z borovice jako dole. Vycházíme ven, fotíme výhledy od hradu na záliv a na hory. Je to tu moc pěkné, opravdu ideální fotogenické místo s hrstkou lidí, bez turistů.

UMI DŽIGOKU 海地獄 (Umi Jigoku)

Dále jdeme k Umi džigoku (Mořské peklo) – což je jezírko, ze kterého vychází pára, opravdu jako v pekle. Ale cestou ještě míjíme pěknou vyhlídku u silnice na město, fotíme si proudy páry stoupající od domů. Pokud chcete vidět Umi džigoku, vstupné je buď 450 jenů, nebo 2 200 a máte v ceně všech 7 jezírek. My bereme tu nejlevnější verzi s tím jedním největším. Je tu dost lidí, hned u vstupu je vlevo jezírko s lekníny, které jsou růžové až fialové, a vpravo je větší jezírko s lekníny, v němž stojí a pózuje popelavě šedá volavka. Hned na druhé straně jezírka jsou vidět červené torii brány. Po pravdě, nevíme, kudy k tomu našemu peklu, všude je hodně lidí a různé cestičky, do mapy se nám dívat nechce, prostě jdeme jak se nám chce, rovně (asi proto, že na druhé straně vidíme ty pozornost přitahující červené torii), procházíme budovou se suvenýry a vycházíme přímo u blankytně modrého Umi džigoku, ze kterého jde tolik páry jako v pekle. Z páry odletují kapičky vody, moc hezká fotka jezírka je snad z každé strany břehu. Procházíme branami torii, za kterými je v zatáčce červený mostek s červenými lampami, což je moc krásné, pokud půjdete doleva nahoru, dojdete k malému oltáříku.

Když scházíme kopeček od oltáříku, fotím ještě mostek, za kterým je hezky vidět jezírko a vrchol hory. Máme nádherně modrou oblohu, teplota tak akorát. Můžete tu vidět exotické rostliny jako palmy a další, exoticky zbarvené ptáky nebo si smočit nohy ve vodě, ale je lepší s sebou mít ručník. Automat na ručníky totiž vypadal dost zastarale.

Nemůžu si pomoct, ale chci někde ochutnat mača latté. Všimla jsem si, že hned za východem z areálu je kavárna po pravé straně CAFETERIA UMI (otevřeno od 8 do 16:30 h.). Vlevo mají pult a obrázky s nabízenými drinky – super, mají mača latté. Objednávám si tedy větší za 350 jenů se sójovým mlékem. Jdu se posadit k oknu, ochutnávám… Nejlepší mača latté, co jsem kdy měla. Sójové mléko je příjemně nasládlé a krémové a v kombinaci s mačou… Senzace! Je tu i wifi zdarma, dokonce si tu můžete nabít mobil, ale ne přes USB.

Jelikož je kolem 12., vydáváme se k dalšímu cíli, a to je Či no ike džigoku (Krvavý pekelný rybník). Vracíme se kousek po stejné silnici, kterou jsme sem došlapaly a potom pokračujeme dál a dál za město, výhledy se mění, koukáme na cherry kaki, vypadá jako cherry rajčátka, poté procházíme tunelem. scházíme dolů a míjíme psinec, kde chovají štěňátka. Zaujme nás schránka, kde jsou v sáčku na prodej místní kaki a houby šíítake za 100 jenů. U nás by se po tom samozřejmě zaprášilo a nikdo by ani nehodil peníze do kasičky…

ČI NO IKE DŽIGOKU 血池地獄 (Chi no Ike Jigoku)

Či no ike džigoku je menší jezírko rezavé barvy, kupujeme si znovu nejlevnější vstupenku za 450 jenů, procházíme suvenýry a vycházíme u něj. Dá se jít jen okolo a kousek nad něj. Není tak působivé jako to předchozí, takže se rozhodneme opustit areál, ale nejdřív se koukáme na suvenýry. Tady nakupujete očima, všechno lákavé a krásně zabalené, koukám na náušnice, jelikož mám snad jen jeden pár, ostatní jsem poztrácela. Kupuju si jedny za 2 200 jenů.

SVATYNĚ KAMADO (Hachiman Kamado shrine)

Pokračujeme po hlavní dolů, poté zahýbáme doleva ke svatyni Kamado. Cestou si fotíme pěkný výhled na rýžové pole, vzadu s domy a horami, které jsou členité a mají různé odstíny tmavě zelené. Svatyně má být na kopci, vidíme i ukazatele na sloupu.

Vycházíme po schodech, Eli, která není zvyklá chodit, se chudák zadýchává a nemá ráda kopce, říkám jí, že už jsme v půlce a že to dá, smějeme se. Vycházíme totiž na kopec, odkud je znovu krásný výhled na moře a na město. Svatyně je nádherná, jsou tam jen dva Japonci, kteří tam cosi rozvěšují. Obcházíme hlavní budovu, vzadu je jedna nádherná z tmavšího dřeva. Jeden z Japonců nám odsouvá ceduli, která je u stromu opodál, je vykotlaný a můžeme si do něj stoupnout a nacítit jeho energii. Je to tady nádherné, tiché a klidné, toto místo 100% doporučuji.

Tento posvátný strom Tamajori-no-ki zde stojí 500 let a má kolem sebe ovinuté slaměné lano zvané šimenawa (to vidíte u svatyň často).

Zpátky si to šlapeme pěkně podél hlavní, mluvíme o té bílé krajtě na hradě. Říkám, že mi připadalo, jako by byla v něčem navlečená, ale to bylo prostě její přirozené žluté vzorování a Eli utrousí, že když ten minulej had byl taky celý život v síťce, že není divu, že chcípnul jen v 17 letech. Krajty se určitě dožívají vyššího věku, aspoň to si myslíme. Jdeme podél pobřeží, stavíme se ještě na skok v jednom malém parku fotit zaoceánskou loď.

Na hotelu koukáme na fotky, píšu si s kámoškou z japonštiny – je zvědavá na postřehy z Japonska a píše mi, že na japonštině byla minulý týden sama a jestli ji tady používám. Zjišťuju jízdní řády do Jufuin, naštěstí autobusy jezdí od vlakového nádraží ze stanice 1 asi jednou do hodiny, někdy i dvakrát.

JAPONSKÁ VEČEŘE

Jelikož jsme si včera na vlakáči okoukly, co si dáme dnes k večeři, jdeme do té restaurace. Mají plno, ale ještě dvě místa pro nás jsou volná. Objednávám si karaage za 990 jenů. Na stole máme čaj zdarma, moc dobrý není, ale i tak si dám pár hrnků. Číšnice nám donese jídelní lístek a tím to končí. Jsou tam celkem tři, chodí kolem se sklopenými hlavami, máme fakt hlad, přijde nám, že nás snad schválně ignorují. Eli tře rukama o sebe, směju se jí, že to gesto dělá na ně, že je prosí, aby k nám přišly. Konečně přijde, objednáme si, ona to zapíše na papír a vloží ho do stolu z boku. Opravdu za pár minut se nám to donese – moje karaage sestává z kuřecích šťavnatých kousků obalovaných a smažených do křupava. Dále je tam miska rýže, miska polévky, miska řas wakame s rýžovými nudlemi a něco oranžového nakládaného, asi dýně? No je to výborné, nemůžu si to vynachválit a padá to do nás jako do žumpy. Okoukáváme, jak to chodí s placením. Platí se u kasy, ten účet si tam vezmete s sebou.

Procházíme nočním Beppu, atmosféra je příjemná, lidí tak akorát. Zahneme do jedné pasáže a koukáme na mini restaurace a co nabízejí. Dostane mě vánoční hudba, která tam vyhrává, třeba Rolničky. Pak hraje další vánoční instrumentální song, musím se tomu smát, jak vánoční to tu je, vůbec si nepřipadám v Japonsku.

BEPPU TOWER 別府タワー

Úplně poslední zastávkou je Beppu Tower (otevřena až do 21:30). Třešnička na dortu našeho velmi povedeného dne. Jak to je s lístky jsme okoukly ráno – dole je automat, tam vhodíte 800 jenů (dospělý) a máte ve vstupu výhled ze 16 F a 17 F. Přivoláme si výtah a jedeme rovnou do 17 F, nejvyššího patra. Výhled je pěkný, avšak se zase musí fotit přes sklo. Nejlepší pohled je samozřejmě na osvětlenou hlavní silnici, po které jezdí nespočet aut, jejichž přední a koncová světla se táhnou do dáli jako barevné korálky. Zde nahoře jsou také malé suvenýry, dokonce i pohledy a celkem pěkné. Takže pokud budete chtít koupit pohledy, jděte sem nebo na vlakáč, tam je měli také, ale tady jsou hezčí.

Tím náš den končí, za dnešek jsem neutržila ani jeden komáří štípanec, jsme rády, že tady není babí léto jako u nás, že nám nepřistála jedna z těch zelených ošklivých oblud na hlavě. 😀 Dokonce nám potvrdili i rezervaci na půldenní odpolední prohlídku Taipeie, akorát má příští týden pršet, ale je to až za týden a bůh ví, jaké bude počasí.

OSTROV KJÚŠÚ, část 3