BETONOVÝ STROM A PALÁC WA HUANG
Dopoledne bereme kola a šlapeme podél řeky k zábavnímu parku s gigantickým stromem. Kola nemají žádné převody, takže je to taky dobrý trénink na nohy. Šlape se mi hůře než minulý týden. Mám ztuhlé nohy. Na parkovišti před parkem nestojí ani jedno auto. Je ale otevřeno a line se sem hudba. Vstupní brána je ve tvaru draka. Jsme jediní návštěvníci. Po chvíli se nedivíme proč.
Uvnitř je to takové sešlé, ošuntělé a neudržované. Jsou tu otřepané plastové vánoční stromky, postavičky šmoulů, kačera Donalda a tak. Je to takový čínský kýč. Jedna budova je úplně zavřená. Před námi je červená několikapatrová svatyně, uvnitř které je socha. To obcházíme a konečně. Před námi se na kopečku tyčí tisíciletý titánský strom. K němu vedou schody a na konci je brána. Vystoupáme ke stromu a zblízka zjišťujeme, že je celý betonový! Dokonalá napodobenina struktury stromu i kůry. To ale nekončí. Dovnitř vedou několikeré schůdky. Vnitřek je také vybetonovaný, na každém podlaží je nějaké sedící božstvo, malby na stěnách, předměty ve vitrínách atd. Je to vlastně několikapatrová svatyně. Naznačuje to už jméno „Pagoda Tree“. Prostory uvnitř jsou velké. V každém patře je vyhlídka. Vystoupáme až nahoru a vyhlížíme do dáli. Viditelnost je ale špatná. Je zataženo a opar, špatné počasí pro fotografa. Dole zjišťujeme, že strom je z roku 2002. Tak je z něj aspoň něco pravého?
Oběd, do kterého se vmontuje babička paní mistrové, kterou jsme včera přivezli, se bohužel její rukou zhoršil. Do všeho začala strkat slaninu, což mi silně připomíná zlozvyk kuchyně české. Po jídle vyrážíme k paláci. Cestou si v krámku kupuju koláček, který teď o svátcích konzumují. V průměru má asi 10 cm, je z pšeničné mouky, uvnitř náplň z arašídů, slunečnicových semen, vlašských ořechů a černého sezamu. Cena je překvapivě 3 juany. V pátek jsme ty koláčky měli k obědu jako dezert, zachutnaly mi a proto jsem je chtěla potom někde sehnat. Prádlo se mi suší venku, je tak akorát a pod mrakem.
Na kolech je to po silnici 8 km. Jedeme tou samou cestou jako ráno, skrze větrníkový tunel a kolem zábavního parku. Tlačí nás zadky. Nevíme, jaké je vstupné. Na kola nemáme řetěz a s tím, že to jsou staré herky, které nestojí ani za juan, je necháváme opřené u budky s kamerou na parkovišti.
Vstupné je 70 juanů, naštěstí X hrábnul do šuplíku dobře, takže máme na vstupné. Procházíme velkou dřevěnou bránou do parku. Čekala jsem, že park bude více tradiční, víc se mi líbily parky a zahrady v Japonsku, které jsou uměním samo o sobě, bezkonkurenční.
Lidé si nás tajně fotí a natáčí, je to už velice otravné, když to podstupujete každý den. Děti křičí HELLO! Přicházíme k hrázi jezera, které je mělké. Málo vody. Klášter sedí na skále před námi pod vrcholem hory. Procházíme kolem stanoviště lanovky, kterou se dá vyjet daleko někam za hřebeny hor a potom sejít po stezce ke klášteru. Co mě zaujme, je tai-či hudba, která tam hraje. Hodinu jsme tam jeli na kole a teď tak pod hodinu budeme stoupat po schodech ke klášteru. Štve mě pořád oblačné počasí.
Na fotkách vypadal klášter pěkně. Samozřejmě je realita jiná. Západní strana střechy je zakrytá černou folií, která kazí fotky. Budova naproti také. Je vidět, že i přes vysoké vstupné nemají peníze na opravu. A turistů je tady hodně. My jsme jediní cizinci. Zajímavostní je, že ukazatele jsou v čínštině, korejštině, angličtině a japonštině. Udivuje mě ta japonština, když u nás ve vesnici by každého Japonce snad hned odkráglovali…
Nemám širokoúhlý objektiv, takže hledám správné úhly a místa, abych to stísněné místo nafotila. Lidé sedí na zídce, v malé „peci“ zapalují tyčinky a kolem stoupá kouř. Na hlavní budově svatyně visí červené lampiony. Ve skále jsou dva výklenky se sochami z roku 500. Takže areál nebude o moc starší. Všude visí červené lampiony, je odtud krásný výhled do okolí. Je to tady pěkné, i přes tu ohavnou fólii zakrývající střechy. Asi nemají zrovna peníze na opravu, ale tohle je právě ten kus tradiční Číny, který jsem chtěla vidět! Něco o historii paláce:
„Palác Wahuang, známý jako Nainaiding, nacházející se v okrese Shexian v provincii Hebei, je jedním ze slavných taoistických chrámů v severní Číně. Říká se, že bohyně NüWa dávných časů tavila kameny, opravovala rozbité nebe a hnětla zemi, aby zde vytvořila lidské bytosti. Palác Wahuang v okresu Shexian je nejstarší a největší starověká budova používaná k uctívání bohyně NüWa starověku a byl postaven v 6. století. V počátečním období byl palác Wahuang malý, skládal se pouze ze tří kamenných místností a několika soch bohů a Buddhů. Během následujících dynastií byl průběžně rozšiřován a budován. V současnosti se rozkládá na ploše 760 000 metrů čtverečních a zahrnuje ubytování Chaoyuan, palác Tingcan, palác Guangsheng a pamětní oblouk atd. Palác Wahuang je postaven na strmém úbočí hory; pavilon Wahuang, Budova odívání, šestiúhelníkový pavilon, budova Yingshuang, věž zvonu, dřevěný pamětní oblouk, Jezerní dům a brána paláce jsou uspořádány na nádvoří pod horou. Pavilon Wahuang, vysoký 23 metrů se opírá o útesy a směřuje na jih. Čtyřpodlažní pavilon je pokryt glazovanými dlaždicemi. Druhé až čtvrté podlaží je ze tří stran obklopeno chodbami. Na útesech, o které se pavilon opírá, je instalováno osm železných řetězů. Na útesech je vytesáno deset buddhistických súter.„
(zdroj: http://en.chinaculture.org/library/2008-02/04/content_24329.htm)
Uvnitř svatostánku je v každém patře oltář s božstvem a obětinami. Jsou jimi třeba panenky, ovoce nebo prostě sladkosti. Kolem jsou hory, vlevo ta kabinová lanovka. V jedné budově si můžete zabubnovat, ve druhé zazvonit na velký zvon. Na nádvoří plandají ve vzduchu červené stužky přivázané na větvích stromu. Stužky jsou i vedle na dřevěné konstrukci. Nejspíš jsou to nějaká přání, modlitby lidí. Také tam jsou zámečky. Přemýšlím o tom, jestli tam dole máme ještě kola. Sestupujeme dolů, X fotím s vousatým chlápkem a chlápkem hrajícím na podomácku zhotoveném erhu. (?)
Jdeme pomalu, máme dost času. Dole u schodů je uvázaný kůň a tam chlap v růžovém triku. X se s ním dá do řeči a je atrakce. Já si jdu radši konečně nafotit okolí a útroby svatyně o kousek dál. A tak se stalo, že jsme se nemohli růžového trička zbavit. Pronásledovalo nás pěkných pár minut. Jinak, pokladní neuměla anglicky a to všude byly cedule v angličtině, japonštině a korejštině. A dva Číňané se nás ptali, odkud jsme. Ještě fotím nádvoří se sochou bohyně Nu Wa a kamennou bránou, což je velice krásné. Celkově areál stojí za návštěvu.
Na parkovišti na nás čekají kola. Super. Vzhůru na akademii. Nastal problém. X jde dolů za mistrem ohledně jídla. Odpoledne si mi stěžoval, jak bába dala do všeho špek a do rýže vejce, že je to hnusné a že to jíst nebude. Řekl to mistrovi, lidsky mu to vysvětlil a ten to pochopil. Prostě mu řekl, že vaření jeho manželky je o moc lepší. Teď ten problém. Mistr jel do banky do města rozměnit dolary, kterými jsme mu zaplatili. Prý mu odmítli vzít 4 stodolarovky.
Peníze jsem měnila já v Česku ve směnárně. Voláme do Čech. Český mistr taky nechápe. Radí nám jet s ním do banky do Handanu (2 hodiny cesty) a tam v bance ukázat pasy a že nám turistům by je měli rozměnit. Že místní jsou vlastně diskriminováni. Ty peníze jsou za náš pobyt. X tam chce jet v sobotu, mistr zítra. Říkám mu, že je lepší jet zítra než mít půlku víkendu v háji. Pak českému mistrovi říká o jeho příšerném stylu jízdy a jak se otáčel přes šestiproudovku… Prý když tu byl on, tak radši řídil auto on. 😀 Zítra se prý skočí zeptat taky do směnárny. Když jsem byla ve Skotsku a zjistila jsem, že mám staré bankovky, stačilo zajít do banky a hned mi přinesli nové a nic za to nechtěli. Jo a prý tu směnárny nemají, jen asi na letišti.
Záchod. Zase nechali dole otevřené dveře a ten tady puchem zahltil celou akademii. Ty naše dva evropské tolik nesmrdí, protože necháváme dveře pootevřené, jelikož je tam strašná vlhkost. A nechápu, proč výduch v koupelně tady vyúsťuje ve zdi na chodbě nad schody. Oni prostě ten puch nevnímají, asi je pro ně přirozený.
Potom zasedáme k večeři. Je výtečná. V hrnci je rýže, na talířku napůl syrové bramborové nudličky, vařené sladké brambory ve slupce, cuketa s trochou špeku, malé plátky hovězího a trocha omáčky na namáčení. K tomu černý čaj. Ten máme od doby, kdy jsem se zeptala, proč nepijí čaj (měli jsme jen horkou vodu). Tento je výborný a chutná mi.
Taky jsme dvakrát viděli šťastného psa. Zlatý retrívr běžící po boku skútru. Jinak hodně lidí na skútru nosí roušku. A když jsme se vraceli od paláce, tak jsme potkali hodně běžců.
Ani jednou jsem tu neviděla nikoho s foťákem. Všichni mají mobily a taky na ně fotí. Jsou na nich neskutečně přilepení.
Mobil tady vůbec nepoužívám. Mám ho v šuplíku a napsala jsem jen dvě smsky. Google je tu blokovaný a s ním hromada dalších webovek. Jedině mi tu jde mail na centrumu, který na tabletu pomalu nabíhá. Ale ta mobilní verze je tak nepraktická… O večerech se díváme na filmy nebo si čtu knihy na čtečce. Čtečka je na cestování vynikající. Zatím jsem u Pána prstenů.
*
FAKTA – Handan má 8,8 milionů obyvatel. Při příjezdu jsem myslela, že tak milion.
Wahuang Palace byl postaven v roce 550 na počest bohyně Nu Wa.
Další den – svítá. Je jasné, že bude jasno, teplo a slunečno. Frodo se Samem a Sméagolem překonali páchnoucí Mrtvé močály, ale určitě tam neměli tolik komárů jako tady. Každý den mi přibude nový štípanec a pár jich zabiju.
Komáři nás doprovázejí při snídani, obědě a večeři. Při trénincích. Všude. Dnes jsem se v noci vzbudila, že mě svěděly štípance natolik, že jsem si je musela pořád škrábat.
Ráno je nádherné. Jdeme ven po několika dnech deště. Je to osvěžující. Klasicky vystoupáme po schodech nad Vítězné náměstí. Zahřejeme se cviky a pak cvičíme tai-či. Přímo do obličeje mi znovu mile svítá. Máme výhled na vesnici, Rudý most, Shexian a hory. Vzduch je svěží. Cvičí se parádně, prostě dokonalá atmosféra. Nad námi si totiž starší Číňan v tai-či obleku zapne tai-či hudbu a cvičí čen tai-či (zase jiná forma).
Potom cvičí s krátkým řetězem s praporkem na kouli. Dopoledne jdeme k hotelu s hrajícími vodotrysky. Slunce hřeje, opíráme se o zábradlí, páč nás vždy bolí záda a cvičíme čikun. Mistr nám k tomu jako obvykle pouští hudbu z mobilu. Ten sedí na kameni. Máme zavřené oči a kolem nás tryská voda… Krásné.
Zajímavé je, že vedle je policejní stanice (ta v tom západním stylu) a tam připravené pódium. Rozeznávám tóny bubnů. Kitaro – Macuri. Japonská bubnová taiko skladba. Myslím, že místní to ani nevědí. X se tuhle ptal mistra, proč chybí japonská vlaječka ve cvičebně. On: „No, no, China only. No Japan.“ Vtipné je, že japonská auta tu jezdí.
Po čikunu jsme prošli luxusní budovou hotelu (připadám si jak vyvrhel, zpocená a ve cvičebním), který má v areálu za hlavní budovou nespočet jednopatrových luxusních apartmánových domků. Vše je nově postavené, u asfaltové cesty jsou bambusové porosty, dřevěné altánky, různé chodníčky a taky dvou a čtyřkola. Každý apartmán má velká okna, garáž a kousek trávníku.
Učíme se nové tai-či kroky. Moc nám to nejde. Naučit se dohromady kroky, držení těla a práci s rukama. Předtím se zahříváme 5 kroky šaolinské sestavy „Five steps“. Vedle nás je vodárna tvaru větrného mlýnu. Jak se vracíme přes Rudý most, na křižovatce nás vítá veliký billboard s vůdcovou oplácanou usmívající tváří a fotkou památníku 129. divize.
Po obědě nasedáme do auta. Na palubní desce se točí buddhistický oltářík na solární pohon. Takovéhle věcičky má hodně řidičů. Jedeme do banky. Naštěstí ne do té v 8, 8 mil. Handanu, ale do Shexianu. V Bank of China neumí anglicky. Vše vyřizuje mistr. Úřednice mu pořád klade otázky. Pak někam volá. Prý nám ty dolary prostě nesmění. Jsou staré. Pak zkoušíme volat do komerční banky a do ČNB, ale ani jedno není užitečné. Zvlášť nám to ztěžuje neuvěřitelně pomalý internet, který nám poskytne mistrův mobilní hotspot. Máme obavy, že mi směnárník dal schválně neplatné peníze. Zkoušíme sami štěstí jako turisté, jestli nám je smění. Ale ne. Volali i do banky v Handanu. Nakonec po 2 hodinách se nám podaří zjistit, že edice z roku 2006 se hodně padělala a proto ji Asiaté nechtějí přijmout. V Česku ale směnit jde.
Vedle je supermarket. Mýty o mléku se mi rozplynou. Hned na nás vykoukne chlaďák s mléčnými výrobky (i Danone). Ve vesnici je v obchůdcích vůbec nemají. Proto nám nic mléčného neservírují. Dál je to jako na tržnici – vystavené vyzrálé ovoce a zelenina, nespočet druhů koření a sušených plodů, pěkně a barevně nasypaných v hromádkách vedle sebe, dále čerstvé ryby, mořské plody, lahodně vypadající pečivo, které tam přímo pečou… Jenomže ze pšeničné mouky. Procházím regály, ale nikde nevidím čokoládu. Ani citrony nemají. Zato obrovská pomela, dračí ovoce a některé ovoce je za vysoké ceny, nejspíš dovoz. Samozřejmě nechybí sladkosti v plastu, které jsou nakupené na hromadách. Pánve a rýžovary mají za podobné ceny jako u nás. A prý tady ve školách dostávají zadarmo malé mléko a mandarinku. To mi připomíná české školy.
Několik postřehů:
- Červené stuhy uvázané kolem zrcátek aut
- Děti začínají ve škole v 8:30. Od 12 do 14 mají relax a pak jedou do šesti.
- Číňané nežvýkají žvýkačky, je to zakázané
- nepoužívají kapesníky, hlasitě si odplivávají
- dost na sebe troubí, je to ale takové dorozumívání
- na dálnici používají obyčejně dálková světla, náš mistr dokonce i v tunelu
- zatím nám do jídla ještě nedali česnek a cibuli, velice solí
- jídlo se jí jen hůlkama. Nabírání je také hůlkama nebo lžicí
- důchodci často mívají artrózu kolenou, je to vidět na chůzi
- děti začínají chodit do školy od 6 let
- Japonci při okupaci této oblasti nejspíš použili plyn a bomby
- na veřejných záchodcích není toaleťák, musíš si přinést vlastní
- k snídani si dávají oloupané vajíčko do sójového mléka
- v místním ampliónu pořád něco vyvolávají
- jsou velice sportovně založení
Minulý pátek 13. září se slavil Mid- Autumn festival. Našla jsem více informací. Je to jeden z největších festivalů v Číně a Východní Asii. Tato tradice započala jako oslava měsíce jako božstva a také je to čas, kdy se schází rodina. Čínsky ZHONGQIUJIE, festival se slavil už před 3 000 lety za dynastie Šing. Typickým pokrmem je měsíční koláček, YUEBING, který připomíná kynutý knedlík, vyrobený z pšeničného nebo rýžového těsta, naplněný pastou ze semen melounu, fazolových nebo lotosových. Měsíční koláčky se dávají členům rodiny jako dary prokazující čest při sjednocení rodiny během festivalu. Dle tradice se pouštějí lampiony po vodě nebo je vyvěšují.
Tady se slavilo tak, že od pátku do neděle lidé pouštěli dělobuchy a mistr pálil něco na dvorku, co smrdělo, přidával do toho zlaté papírky ve tvaru větrníku a popel pak smetl. Koláčky jsme dostali, byly to kynuté knedlíky jako ty naše. Ty, které byly oválné, byly plněny masovo zeleninovou směsí a ty, které byly do kulata, plněny sladkou tekutinou (viz výše).
Po návratu od mistrovy matky, přišli zase známí za nimi do akademie.
Jsem nastydlá. Nejspíš z klimatizovaného auta z víkendu. Mám hlenovitou rýmu. Potom ještě nemůžu pořádně spát. Budí mě, nás, ten zatracený skřehotavý čokl a pak X, který chodí Xkrát za noc na WC. Dnes a včera jsem po 16 dnech měla průjem. Divím se, že až po tak dlouhé době. Ráno u pomníku cvičíme. Pod námi na Vítězném náměstí tancují na hudbu dvě důchodkyně. Jsou tam každý den. Je to hezké. I ta hudba, ale nevím, jak se jmenuje.
PŮLHODINOVÝ MUZIKÁL
Odpoledne cvičíme v čínské čtvrti. Je tam vedle hala, kde nacvičovali mladí nějaké tance. Že se na ně půjdeme večer podívat. Tanec má trvat půl hodiny. X mu říká, že půl je fajn, ale že hodinu nebo dvě by nechtěl, že už je to dlouhé a neví, jak by měl sedět na židli. Mohlo by to být pěkné, říkám si, hlavně to bude krátké.
Je 19:15. Jdeme s učitelem, jeho ženou a babičkou do divadla. Manželé se loudají, zatím dostáváme od babičky do dlaně slunečnicová semínka na chroupání. Jsou dobrá. Stmívá se. S babkou přecházíme neosvětlenou silnici. Ona jde přede mnou, na rovné silnici z ničeho nic uklouzne a upadne na zem. Trochu si nabila koleno. Sedne si na silnici a sedí. Nechce vstát, i když jí nabízím ruku. Sedí a něco mumlá, přitom svírá něco v ruce. Není vidět co. Myslím si, že se jí něco pádem rozbilo, proto nadává. Přijde pár a zvednou ji. Pak se tomu začnou všichni tři smát. Na něco šlápnu. Zvednu to a on je to velký šroub s maticí. Tak na tohle babka šlápla!
Usedáme v divadle. Vstup je zadarmo, sál je veliký, všude jsou židle pokryté bílým potahem. Jsme jako VIP hosti, usazují nás vepředu, místní se otáčí a fotí si nás. Na pódiu je řada lidí. Kuřáci začnou kouřit. Fuj. Začíná dlouhý nudný proslov. Nevíme, co říkají. Proslov je přerušen potlesky, i my tleskáme. Děti si tam hrají, pobíhají, lidé štěbetají, moc je to nebaví. Konečně, začíná vystoupení. Na LED obrazovkách se jako pozadí objevují úryvky z válečného tažení. Herci naskákají na pódium a předvádějí různé scény. K tomu vyhrává vojenská chorálová hudba, něco jako Alexandrovci. Mají vojenské uniformy, v rukou pušky a mezi nimi cupitají dívky s koši. Má to představovat vpád japonských vojsk, obranu vojáků a součinnost místních. Fotíme se se spolusedícími ženami. Pak si nás jedna potajmu natáčí. Nic nového. Začíná nás to nudit. Přichází nudné scény, kdy jen žvatlají a skřehotají jako stařenka na pařezu a její vnučka. Reproduktory nepříjemně řvou, a místo půl hodiny tu jsme skoro 2! Zacpávám si uši, je půl desáté. To už dál nedáme. X se zvedá a jde si promluvit s mistrem. Ten se ulejvá na toaletách s mobilem v ruce. Jdeme zpět na pokoj. Konečně. Na cestě hraje u školy hudba, stojí tam lidi a někteří tančí.