DEN 10 – ČTVRTEK.
Kapky bubnují o střechu. Mlha zahalila vrcholky hor. Vstává se mi mnohem líp, akorát, že je kvůli oblačnosti šero. Naštěstí už od vedle nevříská pes. Ozývaly se odtamtud srdceryvné psí vzlyky, až nás to vytáčelo. Jak pršelo několik dnů po sobě, majitelé ho asi nechávali venku a on v intervalech řval jako by ho na nože brali.
Venku je mokro a tak jdeme zase dolů do cvičebny. Je to cítit zatuchlinou. Čůrky vody stále stékají po stěnách na tlustý koberec, který je po obvodu nažmach. Tam, kde se dá, jsou lavory, které zachycují kapající vodu ze stropu.
U stropu cvičebny pod střechou visí vlaječky států. Zkoumám je. Chybí japonská a ani se nedivím. Na cvičení ale triko s japonskými znaky nosit budu (je tam napsáno „ki ni šinai = buď v pohodě).
X si včera natočil video se cvičením čikun. Má tři minuty a i když všechny pohyby dělal několikrát, tak si je stejně nepamatuje. A tak vznikají vtipné okamžiky, kdy se X uprostřed něčeho zasekne, co už dělal Xkrát předešlý den.
Modlíme se, aby o víkendu nepršelo. Dnes a zítra bude deštivo, v sobotu a neděli by nemělo. Chci se podívat na palác a do zábavního parku, kde byl ten gigantický strom. Taky teplota o dost klesla.
Kung fu nepoužívá ramena. Ty při pohybech rukou musí zůstávat dole. To byl pro nás zezačátku velký problém. Tak jsme do nich schytali pár upozornění. Našlapuje se na paty, což mi taky dělalo problémy. V aikidu se našlapovalo na špičky a otáčet se na patě je obtížnější než otáčet se na špičce. Plus aikidó se cvičilo naboso, toto vždy v botách.
Dnes byly ke snídani „knedlíky“ ve vajíčku (bílé silné pšeničné těsto obalené ve vajíčku a smažené), vajíčka natvrdo, polévka z obilovin a luštěnin neochucená a nakládaná mrkev. Nejdřív si naběračkou naleješ polévku. Potom si do ní oloupeš vajíčko. To v ní vymácháš a jíš hůlkama. Pak si hůlkama nabereš do ruky knedlík a na něj si hůlkama pokladeš nakládanou mrkev. To zakusuješ k polévce. Třeba.
Když se spolu mistr a kuchařka baví, tak na sebe řvou, to už nás nepřekvapuje. Nevím proč, ale už ne tolik po tom, co jsme zaplatili. Ze spodu se k nám do pokojů line pach cigarety. On prý nekouří, takže musí ona. Při dnešním tréninku (conditioning), což je silový trénink, kdy jsme se křížem blokovali rukama, bušili pěstma do polštářů se sójovými boby, jsem si při ukázce kliků vzpomněla na reklamu, na půjčku, kde žena s mužem dělají kliky a ona pak dá ruce za záda a klikuje dál jen na patách. Takovej nesmysl. Šu nám předvedl klasické kliky s tlesknutím, což není snadné ani pro X, kliky na třech prstech, nebo kliky na hřbetech rukou a taky se zápěstím otočeným dlaněmi nahoru. Nebo že jdeš do polohy kliku, ale tělo držíš loktama ve vzduchu. Při mlácení rukama do polštáře měl úplně červené hřbety ruky, já se samozřejmě šetřila, protože jsem šlachovitá a bolelo by to. Potom jsme si ruce namazali „medicínou“ a pokračovali dál.
DEN 11 – Brzo ráno nás znovu vzbudí nářek psa. Ráno si opakujeme kroky tai-či, potom přidáme pohyby rukama a potom celou sestavu. Kroky, které nám ukazoval včera a předevčírem, se dnes naučíme docela rychle. Předtím jsme je nemohli pochopit, na vině byla spíš rychlost vyučujícího.
V okolí bouchají dělobuchy. Ptám se, co to je. Prý lidé slaví, že je to něco jako Nový rok, kdy se rodiny scházejí dohromady. Že pojedeme s ním k jeho rodičům a že se tam bude jíst a bude hodně lidí. Zní to zajímavě, říkáme si, poznáme zblízka čínskou rodinu. Pak vyplynulo, že tam asi do zítra přespíme.
Stojím v patře v prosklenné chodbě akademie a dívám se dolů na vychrtlé štěně sedící u domu na malém plácku ušlapané půdy s odpadky. To je to štěně, které celé dny sténá. Jeho starší a větší kámoš leží u zídky a dívá se na betonovou silnici. Štěně vstane, jde k němu a očichává půdu.
Buch! Buch! Buch! Tyhle dva psy nikdo nepohladí, nikdo nevezme na procházku, nikdo nevycvičí. Jsou to jen hlídači. Někteří psi ale na volno cupitají společně s páníčkem.
Třeba dětský kočárek, jak ho známe my, moderní se střechou, čtyřkolový nebo tříkolový, tady taky nevidím. Místo toho usadí mimino do bambusové židličky na čtyřech kolečkách nebo je vozí na skútru.
Státní svátek. Dnes je tedy státní svátek. Trénink malých šaolinů. Po snídani jsme na Power Stretchingu nebyli sami. Přidalo se k nám asi 20 malých klučíků, věkem různě prvního stupně základky. Nejdřív jsme různě běhali a skákali do kopečka, nosili se, dělali trakaře, z čehož se mi zase motala hlava. Uvnitř začalo protahování šlach. Řekla jsem, že to dělat nebudu. Tak jsem držela nataženou nohu ležícímu šaolinkovi a koukala, jak neskutečně ohebné je dětské tělíčko. Druhou nohu mu chytili kamarádi a pomalu ji jako hodinovou ručičku posouvali směrem k hlavě, až k uchu! Tu nohu mu vlastně posunuli o 180 stupňů! Pak zase šla natažená noha k hrudí nebo rozštěp atd. Taky dělali skoky hlavou nazad. Děti neřvaly, když je to natahování bolelo, čínsky si odpočítávaly a bolest zadržovaly. My řvali jak tuři a tekly nám slzy, za což se nám mistr smál.
Je vidět, že je ty tréninky baví. Něco jsem nafotila. A učitel je na ně přísný, ale i zábavný a mají ho rády. Dokonce i rodiče se na ně přišli podívat.
LUXUSNÍ OBÝVÁK KONTRA DÍRA V ZEMI
Ještě týž den tedy vyjíždíme v půl šesté se Vdolečkem (jeho kuchařkou/manželkou), která má boty na klínku a vlasy svázané do copu, směr Handan (to město, kam jsme přijeli vlakem). Prý tam budem přespávat a tak si s sebou bereme věci. Představuju si rodinu kolem kulatého stolu a hromadu jídla. A taky koláčky. Prostě nějakou tradici.
Ááá, zase podtáčí motor, na 4 jede čtyřicítkou… Chudák auto! Projíždíme mýtnou branou na dálnici směr Handan (8,8 mil. obyvatel).Ten ale nějak objíždíme a k jeho mýtné bráně se dostáváme po dvou hodinách, kde ještě stojíme ve frontě. Na dálnici je samozřejmé, že řidiči svítí dálkovými světly. Už dávno je tma. Projíždíme městem, pak nějak přejíždíme několikaproudou silnici a jedeme někam do vesnické části, vyloženě do zapadákova, kde není silnice, ale mokrá uježděná cesta. Auta troubí, jak nemohou projet úzkými uličkami, do toho se motají mopedisté. Kam nás to sakra veze? Nakonec zastavíme někde na okraji u zdi domu. Moje představa o tradičním svátku se rozplynula. Jdeme po nehezkém dvorku s betonovými budovami kolem skrze vrata s lampionem do přízemní místnosti s gaučem a stolkem. Vpravo i vlevo jsou ložnice. Obrovské místnosti s vysokým stropem, manželskou postelí a židlemi se stolkem. Na tu jednu, kde je rozbitá a zaprášená motorka se zamčeným kolem, ukáže mistr – „This your room.“
K večeři se podává na stolek u gauče osmažený květák, sekaná, solené maso, rýže a okurky s dipem. Musím říct, že to bylo zklamání. Mistrova kuchařka/ manželka, nás totiž dost svým kulinářským uměním rozmazlila.
Stoupáme po venkovních schodech nahoru. Tam je luxusní obývák laděný do bílé barvy. Velká pohovka s polštáři, nad ní zarámované asi metr dlouhé svatební foto, kde byl Vdoleček ještě štíhlý, moderní telka s velkou uhlopříčkou, vysoké vázy a luxusní skleněný lustr. Že prý se koukneme na film. Padají návrhy. Nakonec nám pustí Expendables 3, což je akční od začátku do konce, ale ani Silvestr v hlavní roli tu „sračku“ nezachrání. Mezitím nám ukáže pravý čínský záchod a přitom se usmívá, že je to tradiční WC – na dvorku pod přístřeškem, kde je betonová stěna a na obou stranách znaky pro muže a ženu. Jdu se tam podívat. Smradlavá díra v zemi. Strašný puch. Pro ně je to normální, ale já si říkám, kam to asi odtéká. Je to neskutečný kontrast oproti obýváku. Už se nedivím, proč nám o tom záchodu říkal s úšklebkem.
U díry v zemi je kyblík, hodím do něj toaleťák, který je na dosah ruky pod dřevěnou deskou. Z díry vylétávají mušky a člověk vidí, jak šel někdo na velkou před ním… Koukáme na dvorek, kde mistr něco pálí, asi to patří k oslavám. Přijde nám, že to jsou odpadky.
Po filmu jdeme spát. Smějeme se tomu, co jsme tady zažili. Ani jedny dveře v pokoji nejdou zavřít. K těm jedněm dáme židli. Za těmi druhými hučí čerpadlo. Skvělé… To není vše. Zjistíme, že postel má místo matrace dřevěnou konstrukci a na ní je jen slabá vrstva dek a přikrývka. Jsme rozmazlení z akademie, kde je aspoň tvrdá matrace.
Za noc jdeme několikrát k díře, protože před nás dali k televizi meloun. Těším se na zítřek, na sobotu, protože chci jít do paláce Wa Huang.
Ráno jsem nevyspalá, bolí mě svaly ze včerejška, hlavně mezižeberní a záda z dřevěné postele. Dnes mají prý přijít přátelé. Ráno dostaneme snídani, nudlovu polévku bez chuti, smažený květák a maso. To, i včerejší menu vařila maminka našeho mistra. Pak nemáme co dělat. Chvíli jsme v pokoji, chvíli na dvorku, chvíli na terase. Z ní vidíme, že lidé hází odpadky do trávy u cesty. Napůl jedenáctou znovu servírují jídlo na stolek, začínají přicházet hosté a ženy kmitají a nosí talíře i do hořejších pokojů, kde jsou další příbuzní. Jídlo připravují celý den. Okolí opravdu nenabízí nic přitažlivého, takže se nedá kam jít.
Znovu několik druhů přesoleného masa, ryba, křepelčí vejce, rajčata, kuřecí pařáty, pražené arašídy, kandované ovoce, limonády. Znovu žádné koláčky (moc mi zachutnaly).
Sedí tam s námi ženy a mistr. Jedna tlustá se s námi fotí. Pak se s námi venku fotí další a natáčí video. Jdeme se najíst. U růžového masa nám mistr poví, že je to „dog“. Aha, říkám si, tak tohle psí maso jsem už snědla, nedá se nic dělat. Potom ale napodobí kachnu. Oni totiž nerozlišují slovo „dog“ a „duck“. Pak hovězí, oslí a nakonec křehká ryba, která se vaří prý 8 – 10 hodin a jejíž kostičky se rozpadají. Nikdo neumí anglicky. Pak si hrajeme s dětmi na dvorku. Už nás to tam nebaví. Je tam asi dvacet lidí, ale nic tradičního. Okolí je ošklivé a páchne. Lituju toho, že jsem jela. X taky. Nejradši bychom se viděli na kolech. Jenomže nás pozval a odmítnutí by bylo nevhodné a taky jsme nevěděli, co nás čeká.
Jdeme si lehnout. Večeře se podává v půl šesté. Polévka bez chuti atd. Vlastně tam taky celou dobu chroustali slunečnicová semínka, která mají zvláštní uzenou příchuť. Před odjezdem dostaneme hrozen vína a šest nás nastupuje do auta.
Projíždíme Handanem. Rostoucí město, s desítkami a desítkami 30patrových betonových věžáků. Nevím, kdo ty obytné činžáky staví a pro koho. Město je obrovské a roztahané. Fascinující. Těch novostaveb na neúrodné půdě!
Zajíždíme do nějaké ulice. Tam vystupuje malý klučina s babkou. Čekáme půl hodiny na Vdolek (paní mistrovou). Ten se vrátí s babkou zpět. Mezitím si mistr vykouří cigarety. Tuhle se ho X ptal, jestli je kuřák. Prý ne. A teď kouří. Zase si potvrzujeme, že nám ne vždy rozumí. A když jsme byli tam u něj, tak ti jeho příbuzní a kamarádi kouřili uvnitř.
V autě něco smrdí. Prší a on silně podtáčí motor. Popojíždíme v zácpách. Na čtyřku jede čtyřicet a má 1 000 otáček. OMG… Na šestiproudé silnici chce přejet do protisměru. Odbočuje pomalu přes dvě tlusté čáry. Z protisměru se hrnou auta. Čekám, kdy do nás nějaké narazí. Auta troubí, vyhýbají se. Už blokujeme dva pruhy protisměru. Nakonec vyjíždíme. Nechápu, jak mohl dostat řidičák. Už vím, co je to za smrad. V nosu mi ulpěl smrad exkrementů z díry, ze které vyletovaly mušky, když jste nad ní vykonávali svou potřebu.
A odpadky? V té čtvrti, kde jsme přebývali, byly poházené kolem a popelnice přetékaly. I náš mistr vyhodil odpad z koše do trávy…
Telefonování. Telefonující Kobliha (přejmenovaný Vdoleček, manželka mistra), sedící za mnou, neskutečně řve do mobilu. Má ho nahlas. Musela jsem si zacpat jedno ucho, abych neohluchla. Definitivně promarněný a nejslabší den našeho pobytu. Nezmiňuju její říhání v autě…
Vypadá to na definitivní ukončení léta. Třicítky jsme si užili asi 6 nebo 7 dnů. Od té doby prší, teplota klesla ráno o polovinu. Dnes má být 17 – 22 C. I večer je tu chladněji. Komáři jsou ale nelítostní a pořád nalétávají. Dole ve cvičebně jsou malí šaolini, někteří rodiče a jeden dokonce kouří. Prostě si tam můžou zapálit, což nepochopím.
Uvědomuju si, že v pátek, když jsme cvičili venku v uličce a různě ťápali rukama po zemi, ťapali jsme po betonovém povrchu, kam si místní normálně odplivávají. Máme hodně prádla na vyprání. Jenomže nesvítí slunce ani není teplo. Jak dlouho bude schnout? S praním je to tak – pračku mají, ale je docela jiná než ty naše. Nakonec se rozhodnu prát si prádlo v ruce. Lavory mají, prášek taky. No a venku je šňůra na prádlo + ostatní prádlo se dá rozvěsit po prázdných pokojích na ramínka.