7. DEN
HOTEL IGMAN – TRAVNIK – ZAVIDOVIČI – PETROVO
najeto: 325 km
Právě jsem v Travniku v autě hned pod hradem. Prší a je příjemných 14 C. Pohoří Visočica jsem bohužel kvůli dešti už nijak nestihla nafotit. Vstupné do hradu je 4 KM. Místo na parkování jakoby tu hledali všichni. Proto je lepší parkovat pod hradem a ne dole. Provoz byl dost hustý.
Ráno jsem vstávala v 6 hodin, brzy nato se spustil déšť a ochladilo se na 9 stupňů. A to zezačátku bylo 36 C. Hory kolem se zahalily do neprostupného závoje mlhy. Sjíždím z hor po pěkné asfaltce, krávy nejsou nikde. Déšť je hustý, klesám serpentýnami a přijíždím do luxusního lyžařského střediska. Nevím, kdo do toho dává peníze, možná arabská klientela, když už tady je tolik muslimů. Kousek od střediska je olympijský hotel Igman, dá se zaparkovat hned pod ním.
Znovu je to brutální příklad zdemolované budovy. Vypadá, jako by to byla jen hrubá stavba, nikdy dokončená a nevyužitá. Hotel Igman byl postaven v 80. letech kvůli zimním Olympijským hrám konaným v roce 1984. 5patrová stavba, která pojala až na 500 sportovců, byla stylově vyzdobena dřevem jak venku, tak vevnitř. Zkuste si najít původní foto. Kolem se vybudovaly skokanské můstky, rychlobruslařský stadion nebo bobová dráha. Během občanské války byla prý na stadion vyvážena mrtvá těla, okolí se zaminovalo, rozstřílelo a kdo ví, co ještě dál. Brutální urbex. Uvnitř je hotel totálně zdemolovaný, všude na podlahách rozmlácené cihly nebo dlažba. Těžko říct, jakou barvu měla omítka. Zkrátka ani žádné vybavení nezbylo. Budova je opravdu velká, v nádherné lokalitě, která je mi utajená kvůli mlze a hustému dešti. FOTO urbexu z Bosny najdete v sekci URBEX. Na další se už nejdu podívat, mám ještě nabitý program.
Projíždím okrajem Sarajeva – znovu moderní město, obchodní centra, benzinky na každém rohu. Najíždím na dálnici a pokračuju na Travnik asi 67 (?) km. Za dálnici platím 5,5 KM. Když sjedu, jedu mezi horami, potom doprava houstne a jede se dost pomalu. V Travniku stojí za to snad jen ten hrad. Je z něj krásný výhled na městečko v sevření hor. Jsem ráda že mám pláštěnku a bundu.
Na mapě jsem si vyhlídla jednu tvrz (Vranduk), která je cestou. Je malá a hezká, vstup je zadarmo. Zaparkovat se dá přímo pod ní, ale je to tam velice úzké. Jakoby tam chcípl pes. Kolem je pár domků a jediný živý tvor venku je kotě.
Od tvrze pokračuju k dalšímu cíli, na který se moc těším – kamenné koule v Zavidoviči. Jede se znovu po frekventované silnici, naštěstí se potom v Zavidoviči odbočí za hlavní a dál už jsou cedulky a parkoviště. Od parkoviště je to ke koulím kousek. Až si říkám, jestli tam vůbec jsou, když je kolem zástavba. Vlevo u rodinného domu je cedule TOILET, což je hezké gesto pro turisty a aspoň malý přivýdělek. Vstupuji do lesa a přede mnou je malebné údolíčko, kterým protéká potok. Je tu zázemí pro cestovatele a pro ezo zájezdy a konečně kolem potůčku si nečinně válí koule skoro dokonale kulaté obrovské kamenné koule. Nechce se ani věřit, že něco takového vytvořila příroda. Spíš mi přijde, jako by je tam někdo nastrčil a že je prostě někdo opracoval. Je to moc příjemné místo plné pozitivní energie. Vím, že u Zavidoviči je ještě jedno místo, kde je koule o průměru 2 metry. Bohužel souřadnice se mi během plánování nepodařilo najít. Ještě si fotím obřího oranžového slimáka a obdivuju hlemýždě, který je 2x tak větší než ten náš český. Kamenné koule tu prý objevil jeden sedlák, na jehož pozemku tu během druhé světové války došlo k sesuvu půdy a odhalil tak tyto skvosty. Těžko říct, jak staré jsou a proč tu jsou. Jsou teorie, že velké balvany omílala voda, ty se třely a otáčely a nakonec vznikly skoro dokonalé koule. Někdo věří, že je to dílo jiné civilizace nebo někoho z vesmíru…
Říkám si, že se ještě oteplí a třeba se budu moct vykoupat. Absolutně ne. Jako cíl si stanovím Orlovačko jezero, ale se zastávkou u Modračko, přespím buď u jednoho, či druhého. Už se ani nedivím, kudy mě navigace táhne. Ať už je to po úzkých asfaltkách ve vesničkách, nebo štěrkovou cestou plnou hlubokých kaluží. Fajn je, když před vámi jede někdo místní, protože třeba v jedné vesnici byly neviditelné zpomalovací prahy a naštěstí, že ten místní jel přede mnou a začal brzdit, jinak bych na ně najela ve vyšší rychlosti. Potom se znovu napojuji na hlavní tah, kde se X km loudám za náklaďákem, který nejde předjet, jak se silnice kroutí. Ještě chci dodat, že jsem jela kolem Visoko, kde jsou pyramidy, ale jelikož pršelo a stejně nevím, jak bych hledala vlez do pyramid, když je znají jen místní, jedu dál. Modračko je hnusné. Tam, kde je zástavba, ani není pláž, spíš taková betonová. Z hladiny trčí malé kovové věže, a mezi nimi jezdí lanovka. Co se vytěží v jezeře, doveze se do nedaleké fabriky. I prostředí jezera mi přijde nepříjemné, dvě obrovské továrny a místo, co se tváří jako letovisko.
Upaluji hustým provozem na Petrovo, potřebuju dotankovat, tak zastavuju u pumpy a pumpař v montérkách mi natankuje plnou. Říkám mu, že budu platit kartou. Každý den něco hledám – ponožky, pouzdro na čočky, dnes jsem po několika dnech našla propisku a… nemůžu najít kartu. Dobře, prohledávám obsah batohu. Není tam. Prohledávám podruhé. Není tam. Vyndavám celý obsah na pult. Nemohla jsem ji ztratit, pořád si totiž kontroluju, jestli mám všechny doklady. Napadne mě, že musela zůstat ve velkém batohu, do kterého jsem si včera přendavala věci. Říkám mu „moment“. Sáhnu si na kapsu u mikiny a tam něco malého – karta! Už mi hlavou probíhalo, jak bych se dostala zpátky, když jsem měla s sebou jen 40 euro. 😀
Ocitám se v krásném prostředí u bývalého kamenolomu u jezera Orlovačko. Je to spíš pidi jezírko, kde má být kemp, ale vypadá to, že je zavřeno. Všude jsou skály, břízy, borovice, olše a dole potok, skoro jako ve Skandinávii. Mým úplně posledním cílem v Bosně je klášter Osternac v nedaleké vesničce. Vede tam pěkná silnice, po které se vydám pěšo. Tolik aut do takové díry? Když tam dorazím, nedivím se proč. Je to další ráj. Nádherné místo, kolem kláštera jsou pozemky se sady, k němu se jde skrze malou kamennou bránu a přímo ke kamennému kostelíku, který je hned naproti, vede cesta ze zapuštěných kamenů lemovaná vonící levandulí. Je to pravoslavný kostel, což je potom vidět i na vybavení uvnitř. Vlevo je úzká budova se suvenýry, místností se svíčkami a zvenku je krásná mozaiková výzdoba vypodobňující svaté. Z kostela se line chvalozpěv, tak si říkám, že tam asi lidé jezdí na mši. Ono to ale hraje z reproduktorů. Od vchodu se zase line vůně kadidla. Všude kolem je to krásně udržované, posekaný trávník, lavičky, květináče s petuniemi. Mniši, nebo kněží, nevím, chodí v dlouhých černých tunikách s čapkou na hlavě a mají dlouhé vousy. Vejdu do kostela a sleduji 2 ženy, jak se u každého oltáříku křižují a vhazují peníze do kasičky. Výzdoba vevnitř je jiná, takovou jsem ještě neviděla.
Před klášterem je velké parkoviště a pod ním na louce další plácek, kde by se dalo přespat. Já přespávám na plácku u kamenolomu. No a když se vracím zpět, vidím, že mám nějaký lístek na okénku. Myslím si už kdoví co, ale je tam jen napsáno:
100 M KEMPING,
DOBRO DOŠLI
VILKOMEN
Zítra brzo ráno mě čeká dlouhý přejezd domů (870 km). Celkově si myslím, že včerejšek byl nejslabší. Z těch plánovaných míst určitě Kravické vodopády. I přesto, že byly nádherné, byly zklamáním. Jen obřím turistickým lákadlem.
CELKEM NAJETO 2 843 KM. Stála Bosna za to? Rozhodně. Jela bych znovu, ale zase na jiná místa.
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾