Pondělí 4. 3. Před začátkem školy zajdu do toho bezlepkového pekařství. Prodávají tam i pšeničné výrobky, ale mají sekci jen ze 100% mouky. Koupím chleba a pak nějaké další bulky. Chleba je vynikající. Ještě teplý. Vážně, lepší bezlepkový jsem nikdy nejedla. Je vyrobený z kvalitní mouky a kvásku. Ostatní pečivo je taky dobré. Jeden druh bulky je plněný sladkými fazolemi azuki. Sem budu chodit často. Utratila jsem zde asi 260 korun. Vtipné je, že když chcete vstoupit, musíte zmáčknout tlačítko na dveřích, pak si kleštěmi naberete pečivo na tác a potom donesete k pultu. Pan pekař se zástěrou pěkně od mouky osobně přijde a když říkám, že chci platit kartou, vytáhne mobil se čtečkou. Na mobilu se jen podepíšu a potvrdím. Hotovo, zaplaceno.
Mailem mi poslali ze školy instrukce. Ještě včera jsem si zajela na zastávku Kawaramači, ze které je to jen pár minut ke škole. Takže vím přibližný čas na dojetí a dojití. Zpátky musím jen zeleným expresem, červený nestaví na Saiinu. Dalo by se říct, že stačí vyrazit 20 minut před začátkem vyučování.
Vystupuju na Kawaramači, všude hodně lidí, jsem v centru Kjóta. Důchodci stojí v uniformách na chodníku a s pendreky v rukách ukazují řidičům vyjíždějícím zpoza budovy, že mají stát. Z toho místa se ozývá dokola „kuruma ga demas, gočúi kudasai. Kuruma ga demas…“ Nebo ty kulaté plošiny na auta, řidič tam najede, plošina se otočí a auto to vezme dozadu na nějaké parkoviště. Všechno je tady tak jiné. Tak příjemné, tak pohodlné. Všude se dostanu pěšky či městskou. Ne jako u nás… Škola se nachází po levé straně. Jdu do něčeho úplně nového, nevím do čeho, nevím, jestli mě to bude bavit, nevím, jací lidé tam budou. Zhluboka vydechnu a vstoupím dovnitř. Hned u vstupu se zuju, vidím desítky párů bot. Aha, hodně studentů, takže se asi nestane, že budeme dva ve třídě.
Nahoře je společenská místnost, naproti schodům sedí Japonka a hned mě odchytne. V instrukcích bylo napsáno, že mám jít na recepci, ale ona se zeptá na jméno, dá mi papír s instrukcemi a QR kódem a já můžu čekat. Někdo poznamená, že mám krtečka. Když si sednu ke stejnému stolu a zeptám se té slečny, jak to, že ho zná, řekne, že je taky z Česka a že se jmenuje Katka! Jsme jediné Češky na škole. Tak si povídáme. Je v jiném kurzu, ale školení máme obě ve stejný čas. Bydlí u rodiny, tady bude měsíc a pak půjde na chvíli na tokijskou pobočku.
Na školení dostaneme užitečné info jak to chodí na škole a tak a pak se představujeme. Je zajímavé, že zjišťuju, že mnoho studentů má jednoho rodiče cizince. Jako třeba Katka. Říkáme jméno, odkud jsme, koníčky, proč jsme se začali učit japonštinu. Říkáme to v angličtině většinou, japonsky je to jaksi těžší na vysvětlení. Dnes si vyzkoušíme první dvě hodiny. Jdu do učebny č. 4 s Ianem, který byl se mnou na školení. Tam už sedí několik lidí. Přijde učitelka, je skvěle naladěná a mě to začne bavit. Dostaneme malý testík na slovesa (musíš poznat z obrázků). Já jich nepoznala půlku, protože ty obrázky jsem neviděla předtím jako ostatní. Je tam se mnou i Donna z Ohia. Je jí přes 70! Klobouk dolů, v tomhle věku studovat japonštinu! Jinak jsou tam lidi kolem 20 let. I nerodilí mluvčí mají skvělou angličtinu a já se za tu svoji zadrhávanou stydím. No, jsem tady taky kvůli tomu, abych se rozmluvila. Když to člověk nemá s kým cvičit a vůbec ji nepoužívá… Pracujeme v párech, ptáme se na otázky, píšeme odpovědi, odpovídáme učiteli, vše probíhá zábavně a příjemně. Dostáváme domácí úkol. Jedna vyučovací hodina má 50 minut. Uplyne to jako voda.
Další den už jedeme normálně 4 vyučovací hodiny. Včera jsem dostala první díly učebnice Minna no nihongo, začali jsme koncem lekce 14. Jedeme opravdu rychle. Vše se opakuje, dostáváme nakopírované papíry s obrázky, tam hádáme slovesa, píšeme odpovědi na věty, procházíme nová slovíčka a gramatiku. Každé dvě hodiny se nám střídá učitel a ani jeden den nemáme dva stejné učitele. Tedy učitelky. Učitelé jsou tady opravdu zkušení a skvěle zaškoleni, nestane se, že byste se při hodině nudili. Přes iPad prezentují potřebné na tabuli. Ještě před odletem jsem chodila na kurzy japonštiny, byly však jen 1x do týdne. Za dva roky jsme probrali 17 lekcí. Učila jsem se ještě doma z učebnice Genki II, kterou jsem si před 8 lety koupila v Hirošimě. Tam jsem se spíš učila kandži, které jsem stejně zapomněla. Ale celkově musím říct, že zařazení do kurzu mi padlo, nepřipadám si, že bych za spolužáky zaostávala, za což jsem neskutečně ráda. Pár týdnů před začátkem kurzu jsem měla půl hodinový pohovor v japonštině s jednou z učitelek. Nejdřív jsem mluvila o sobě a pak jsme dělaly gramatiku. Našvihala jsem tam chyby, ale co, přijela jsem se sem zdokonalit.
Učeben je na škole několik, max míst je 10. Tak, a teď představím svoje spolužáky. Alice, Italka, bude jí kolem dvaceti, pochází z města Como. Mladá Holanďanka, nevím jméno, taky studentka. Dál Rafa, Portugalka, která žije ve Švýcarsku, umí perfektně portugalsky a německy, anglicky a teď i japonsky. Přijela do Japonska nejdřív do Fukuoky, kde byla na pobočce, Fukuoku si prý moc zamilovala. Bydlí u rodiny. Zajímavé bylo, že mi vyprávěla o jejím městečku ve Švýcarsku. Protéká jím řeka, která se vlévá o X km dál do jezera. V létě se tam lidé samozřejmě koupou, ale dělají to tak, že se nechají unášet těch X km až do toho jezera. A prý i pracující! Koupí si voděodolné pouzdro, věci do práce si zabalí do pouzdra, skočí do vody a nechají se unášet dolů domů. Dobrý způsob dojíždění, domů, co? Dále je tam babča Donna, naše nejstarší. Její angličtině pěkně rozumím. Žije sama, ale má děti a vnoučata. Když byla mladá, studovala na Taiwanu čínštinu! Říkám, že se taky učím čínštinu a že chci taky na Taiwan a ona tam prý i rok žila a moc se jí tam líbilo.
Opravdu zajímavá paní. Vyprávěla mi, jak Čangajšek vzal „vybavení“ ze Zakázaného města a převezl jej do Národního muzea na Taiwanu, takže až tam budu, pojedu se na tu sbírku podívat. Nora. Nejmladší. Je jí 16, Švýcarka. Když si povídá s Rafou, mluví tak brutální němčinou, že jim ani nerozumím. Nora miluje anime a mangu, dokonce kreslí vlastní mangu a chtěla by ji publikovat časem. Bydlí u rodiny, paní je prý 70, ale moc se jí tam líbí. Chce bydlet a pracovat v Japonsku. Řekla prostě mamce, že chce do Japonska, tak jí to zaplatili. Super rodiče, co? Čiago. Nejdřív jsem mu nerozuměla ani ň z jeho rychlé a drmolené angličtiny. Ani jméno. Ale když si ho napíšete na papír, hned si ho zapamatujete. Čiagovi je taky kolem dvaceti, bydlí taky u rodiny, ale v Ósace, sem to má 40 minut, takže při ranním vyučování je neustále „osoii“. Chce taky zůstat a pracovat v Japonsku. Student, prý dělá nějaký výzkum. Je upovídaný, říkám si, kde se tak naučil anglicky. Já si pořád nemůžu vzpomenout na nějaká slovíčka, takže se cítím mezi těmihle mlaďochy trapně. Trochu. Čiago je Brazilec. Lora, Švýcarka, taky kolem dvaceti. Poslední je Jay z Kalifornie. Poloviční Japonec, který žil v USA, jeden z jeho rodičů pochází od Ósaky.
Škola vypsala event na státní svátek. Když je totiž státní svátek, můžete jet na bezplatný výlet (má nahrazovat výuku). Tak jsem se přihlásila. Je 20. března.
Nějak mi trvá, než si na to místní klima zvyknu. Jak jsou kolem hory, pořád tu fouká ledový vítr. Všichni nosí zimní bundy či oblečení, já ho nemám, páč by mi to zabíralo moc místa v krosně. A tak musím chodit nabalená třeba ve čtyřech, pěti vrstvách. Určitě doporučuji mít merino prádlo. Merino triko můžete nosit celý týden a není cítit potem. Ušetříte na praní a taky na místě v krosně či kufru. Schne také velice rychle.
Týden uplyne a je tu sobota. Včera jsme začali odpoledne a skončili v 6. Bylo to znát, spolužáci byli unavenější, někdo zíval. Měli jsme Kazuko-sensei, někdo jí v týdnu zkomolil jméno na „Kazoku-sensei“ (rodinná učitelka), tak proto si ji tak dobře pamatuju. Přítomnost musí být nad 70 %, pokud je nižší, nedostanete certifikát na konci a možná na vás i zavolají policii. Pokud je vám špatně, zůstaňte prostě doma.
V týdnu jsem si udělala nákup v nedalekém LIFE. Mají tam super výběr úplně všeho, od japonských pochutin po ty evropské. Strávila jsem tam snad hodinu, ale nenašla jsem klasickou sójovku a pytle na odpadky. Ale nákup jsem si udělala pěkný a za levnější peníz než v I HEARTO, ve kterém jsem byla poprvé. Sem budu chodit pořád! Placení tam taky probíhá zajímavě. Košík dáte k pokladní, ta zboží přeskládá do druhého košíku, namarkuje a vy zaplatíte v automatu vedle. Kartu Revolut mi to bere bez problému. Ten košík se zbožím si vezmete a u oken, kde je přepážka, si nákup narvete do tašky a odpádíte domů.
Výlet plný šavlí
Sobota ráno. Včera v noci mě probudila bolest břicha, ženské problémy. Beru si nimesil. Ráno snídám, pak si dám k obědu banán, cereálie a sójový jogurt. Rozhodnu se jít nad Arašijamu. Předpověď udává částečně zataženo, 8 stupňů. Nabalím se, vezmu si pohory a vyrážím s batůžkem, foťákem a teleobjektivem. Cítím, že mi ale není úplně dobře. Od žaludku. Rozhodnu se popojet tramvají z nedaleké zastávky. Nejdřív nevím, jak je to s placením. Nikde žádný turniket, ale když vidím lidi, že vylézají rovnou od silnice na perón, říkám si, že se asi platí v tramvaji. Nastupuju, mašina na kartu je vypnutá, tak zkoumám, jak lidi platí. Je tam napsáno, že se platí při výstupu u řidiče v hotovosti. Já tu přesnou hotovost nemám, ale vidím, že lidi normálně platí IC kartami, tak si oddechnu.
Vystupuju na stanici Arisugawa. Jdu k jezeru, které je odtud směrem na sever. Tam fouká silný vítr, mám na hlavě aspoň kšiltovku. Fotím jezero, ruce zmrzlé. Zatahuje se. Obcházím jezero, jdu přes políčka, začíná sněžit. Jako vážně! Už podruhé mi tady sněží. Jsem ráda, že jsem si pod džíny vzala legíny, protože musí být kolem nuly. Co to bylo za zatracenou předpověď, která neudávala sněžení??
A teď tip. Některá místa můžete navštívit zadarmo, i když se za ně platí. Jako třeba tenhle park. Šla jsem tam zadní stranou, kde byla pěkná patrová pagoda a sad rozkvetlých švestek s bambusovým hájkem, Uprostřed je jezero OSAWA. Za měsíc to tu bude vypadat nádherně. Není mi dobře. Ale rozhodnu se jít dál. Vepředu od silnice je budka a tam vidím, že vybírají vstupné. Procházím kolem přilehlého chrámu, natáčí se tam zrovna nějaký samurajský film. Procházím pořád zástavbou po silnici, pak se dostávám do čtvrti s obchůdky a restauracemi v tradičních domech s doškovou střechou.
Vlevo je nějaký buddhistický chrám. Je to OTAGI NENBUTSU-DŽI. Vstupné je placené, v areálu se nachází stovky kamenných sošek buddhů. Můžete si i zazvonit na tři zvony, turistů je zde dost. Přejdu silnici dole a jdu po ní zatáčkami nahoru. Nikde nikdo. Ani auta. Silnice je prostě opuštěná. Stoupám, pak klesám a koukám na okolní hory. Dole je v příkopě různá elektronika a odpad. Taková černá skládka.
Silnice se stáčí, projdu tunelem a vylézám u řeky. Podél ní vede Kyoto TRAIL NISHIYAMA 1. Je to tady nádherné. Hlavně most TOENKJO s rumělkovým zábradlím a čistá řeka při slunečném počasí hází kýčovitou azurovou barvu. Hned za mostem kvete strom, má příjemný odstín růžové a v zatím spící krajině to zde rozjasňuje. Já ale takové počasí nemám a za měsíc to tady bude vypadat nádherně. Je tu jen hrstka turistů, potkávám spíš Japonce, kteří si sem přišli na výšlap. Zdravím je „konničiva“, oni jsou takoví veselí a energičtí, což se mi líbí. Tempo mám pomalé, jako bych měla v žaludku kámen. Jdu kolem nějaké cedule a tam je na obrázku torii s vodopádem. Říkám si, že by bylo hezké tam dojít. Jdu pořád podél řeky, která se táhne dole, povrch je asfaltový, kolem cedrové lesy. Kmeny jsou popadané, lesníci je nevyváží, prostě je tu nechávají ležet. Z rozmaru zahýbám doleva, po nějaké chvíli začíná sněžit. Dojdu k rozcestí, kde je napsáno, že je po 2 km nějaký chrám. To mě úplně nezajímá, spíš ta cesta z kamene a schodů, která vede podél potůčku doleva. Zahnu tam tedy, stoupám lesem, potůčky a kaskády po levé straně zurčí a vytváří příjemné prostředí. Dostanu se do opuštěného areálu, skrze torii, kde jsou domy.
Jdu pořád dál a říkám si, že tady musí být ten vodopád. Za červenou torii… je tam! Nádherný, asi 10 metrů vysoký vodopád, před nímž je kamenná torii. Znamená to, že samotné vodní dílo je uctíváno jako kami, božstvo. Tečou mi z tohohle místa slzy, jak je nádherné, dojemné a neskutečně spirituální. Začíná hustě sněžit. Brečím i z toho, že to nemůžeš vidět. Že ti to nemůžu ukázat. Fotím, natáčím video, tohle místo opravdu doporučuji.
Vracím se zpátky, zkusím jít po té cestě k tomu chrámu, ale vede to pořád dál do hor nahoru, takže se rozhodnu vrátit. Jsou už tři hodiny a já chci dojít do Arašijamy. Přijdu k rumělkovému mostu Toenkjo (jezdí sem i autobusy, pokud se vám sem nechce chodit) a jdu dál po stezce podél řeky. Nikde nikdo. Jde se mi čím dál hůř. Trochu mi to tady připomíná soutěsku řeky Kamnice v Kamnických Alpách, kde jsem loni byla. Docházím na konec stezky, a už to prostě nejde, mám pocit, že to musím všechno vyklopit. Nikde nikdo, takže si strčím prst do krku a hodím šavli. Je to ten banán z rána, který mi nedělal dobře. Ale víc věcí mi nedělá dobře, leží v žaludku a nedají se strávit. To, co přistane na zemi, je svítivě žluté, zahrnu to zeminou. V řece si opláchnu obličej a vypláchnu ústa. Možná je to otrava jídlem, stažený žaludek z mých dnů, podvědomá úzkost a nervozita z nového prostředí a života a taky to, co bylo loni. Loni jsem touhle dobou byla v extrémním stresu, do žaludku se mi vyplavilo velké množství žluče a musela jsem na to brát léky, které mi pak žaludek a trávení pořádně rozházely. A hlavně vzpomínám na tebe. Jak jsem za tebou jezdila každý den do nemocnice se dívat, jak umíráš. Věřila jsem, věřila, že existuje vyšší síla, která nám pomůže, abys to svinstvo překonala. Ale osud, vyšší moci, tvoje duše nebo co vlastně, udělaly úplný opak. Vzaly mi tě navždy. Nemohla jsem se s tím hrozně dlouho smířit. Ani teď ne, ale už to není tak nesmírně bolestivé jako loni. Teď už nevěřím v nic, mnoho věcí mě zklamalo, dokonce i blízcí lidé…
Pokračuju po silnici, pořád mi není dobře. Znovu začíná sněžit. Říkám si, jestli ještě dojdu do Arašijamy, asi to nedám. Je to tady hezké, ale chybí mi energie, jdu velice pomalým tempem. Nějakým způsobem dojdu do Arašijamy, turisté jsou schovaní, moc jich tu není. Cítím pachuť v ústech. No já snad budu házet šavli i podruhé! Nebe mi seslalo veřejné záchodky přímo naproti, doklušu tam a na poslední chvíli to vyklopím do umyvadla. Pak ještě do záchoda, kdy nahodím i stěnu. Ale všechno to po sobě setřu. Konečně se mi uleví a udělá líp. Mám to už jen kousek na tramvaj, je kolem půl šesté a stmívá se. Jsem ráda, že dojdu na byt, vysprchuju se, umyju vlasy, dám vyprat prádlo, natáhnu šňůru od dveří a uvážu ji za tyč ve skříni. Pračka pere asi půl hodiny a naštěstí i ždíme. Oblečení rozvěsím na kolíčky či ramínka, klima to pěkně vysuší. Vrhnu se na úpravu fotek, ani nevečeřím. Tak, to byl můj výlet plný šavlí. Nachodila jsem 21 km, což bylo po tom příšerném stavu obdivuhodné. Po příchodu si dám zelený ječmen, který krásně uklidňuje žaludek a odkyseluje (žaludek jsem musela mít neskutečně překyselený) a všechno je lepší.
Neděle.Venku to vypadá docela hezky, je slunečno, ale od včerejška nejsem ještě úplně fit, a tak se rozhodnu pro méně chození. Hezky po obědě (v LIFE jsem si koupila výbornou směs jemňoučkého hovězího se zeleninou a udělala jsem si ho s rýží, kterou jsem si navařila na několik dní dopředu) nazuju pohorky a vyrážím. Tentokrát jedu metrem na Karasuma a tam chci přestoupit na Šidžó. Nějakou dobu mi trvá, než tu stanici najdu, myslela jsem, že se dá přestoupit rovnou z Karasumy, ale musíte jít úplně dozadu dle ukazatelů, je to tam nepřehledné a teď ty davy lidí. Ale nasednu na správný vlak a jedu směrem na sever. V Kjótu jsou totiž jen dvě linky metra. ALE. Dále je tu železnice, která jezdí také v podzemí (tu používám na dojíždění do školy) a nespočet autobusových linek pokrývající obrovskou část města. Vystupuju na stanici Matsugasaki. Jelikož je brzké jaro, snažím se vybírat spíše místa, která jsou vhodná na návštěvu i za tohoto období, tím myslím, že nechodím do parků, zahrad, kde ještě nic nekvete. Od stanice jdu pěšky, stavím se v LAWSON a koupím si dvě makronky za 213 jenů. Jediné sladké z nepšeničné mouky. Jdu podél řeky směrem k Šugakuin císařské vile, ale rozhodnu se nejdříve jít k svatyni SEKIZAN ZEN-IN, která leží nad ní.
Už cesta ke svatyni je nádherná, vpravo i vlevo je mechový koberec pod stromy, ve větru vlají barevné prapory. Hned pod komplexem je automat na pití a lavička. Vpravo malí kamenní džizó s červenými bryndáčky a kamennou kasičkou. A lidi? Jen pár Japonců! Areál je opravdu malebný. Uprostřed je rybníček, jednu síň zdobí červené lampiony, za ní zurčí vodopádek. Po kamenných schodech vystoupáte kousek na horu k dalšímu oltáři, před kterým dlí dva barevní komainu. Fotím, natáčím videa, na chvíli si sednu na lavičku.
Odcházím tou samou cestou zpět a zahýbám k císařské vile. Tam je ale na tabuli napsáno, že je prohlídka až od tří hodin. Teď jsou dvě. Přijde ke mně Japonec v respirátoru, co je u stánku u vstupu a vysvětluje mi, že prohlídka vily probíhá jen skupinově, trvá 90 minut a musím předložit pas. No, nechce se mi čekat hodinu a tak se rozhodnu vrátit zpátky na metro a popojet k Císařskému paláci. Cestou koukám na domy a obchody. Líbí se mi třeba kadeřnictví v takovém evropském stylu, něco jako v Doručovací služba slečny Kiki, nebo maličké kavárničky.
Vystupuju u CÍSAŘSKÉHO PALÁCE, kde má být vstup údajně zadarmo. Je to obrovská plocha, nachází se v parku uprostřed Kjóta. Zde je samozřejmě mnoho turistů. Kolem palácového komplexu je štěrk, který chrastí pod podrážkami. U vstupu jen kontrolují batohy, nesmíte mít samozřejmě zbraně nebo třeba drony. Palác je pěkný, člověk ho projde ležérní chůzí tak za půl hodiny, dovnitř se nesmí. Počasí je opravdu vydařené, takže když vylezu ven, ještě si sednu na lavičku. Jak je už později odpoledne, vládu přebírá znovu chladný vítr. Už se těším na byt a mám hroznou chuť na to výborné pečivo z rýžové mouky. Když vystoupím na Saiinu, jdu se tam podívat a hle, oni mají i v neděli otevřeno, až do půl deváté! Nakoupím si malou zásobu a s chutí se cestou na byt dám do jednoho chleba. Pak už jen hezky v teple sepisuju tyhle zápisky a procházím gramatiku na zítřejší hodiny. Ještě udělám průzkum a najdu obchod s bubble tea, ten samý, co je i ve Fukuoce, kde jsem si ho loni kupovala, cukrárnu, kde mají sójovou točenou mačča zmrzku nebo bezlepkové pekářničky… No, chutí si nadělám dost.
