Ze svého pobytu v Kjótu jsem se rozhodla napsat deník. Deník, ve kterém budou všechny události, myšlenky, postřehy a prostě to nejdůležitější, co se během této doby stalo a události z mého života. Primárně je to pro mě a potom to chci psát pro svoji neteřinku, která je ještě v plenkách. Doufám totiž, že ji sem třeba za 14, 15 let vezmu a řeknu jí: „Emi, tady tvoje tetka studovala, když jí bylo 32…“ nebo „tady je byt, na kterém jsem bydlela. Byly to nejlepší 3 měsíce v mém životě…“ atd.
Život… Dokáže nás postavit před neočekávané události, kruté a děsivé, které byste si v nejniternějším nitru nedokázali představit. Mě v roce 2023 před takovou událost postavil. Zhroutil se mi celý svět, vše, co bylo, se najednou rozpadlo a já nevěděla, co dělat, jak žít, jak jít dál. O rok později jsem se ocitla zde, v Japonsku. Věci z loňska se silně připomínají a provází mě každý den jako hrozivý přízrak. Byl tohle ten správný krok, jak začít nový život, jak se smířit s minulostí a jak překonat samu sebe? Sami jsme strůjci svého osudu a já chci z tohohle pobytu zažít a vytřískat co nejvíc.
*
Jaro 2023. Zdá se mi nádherný sen. Je léto a jedeme spolu autem na nákup do Alberta. Je to takový ten pohodový slunečný den, ty řídíš, a já cítím ten příjemný pocit pouta máma – dcera. Najednou se probudím. V tom snu jsem se usmívala, cítila se příjemně a bez starostí, tak uvolněně. Mozek začne pracovat a navalí se mi do hlavy všechna ta hnusná, krutá, bolestná a trýznivá realita. Z už tak extrémně vyschlých očí se mi derou slzy. Bylo by lepší, kdybych se vůbec neprobudila.
*
24. února 2024. „Ty jedeš někam na vandr?“ Tahle věta mě fakt dostane. „Ne, za týden odlítám do Japonska.“ Nad touhle stupidní otázkou musím protočit oči, otec je trochu mimo, nedokáže si představit, do čeho jdu, sám by to nikdy nezvládl. Ani nikdy nikam neletěl, natož aby uměl cizí jazyk. Je to ten typ pracanta kolem baráku. Prostý člověk bez jakýchkoli ambicí. Jo, vlastně jedna tam je, těší se do důchodu. V hlavě má jen to svoje řízení kamionu. Je sobota, už vím, co si vezmu s sebou. Krosnu, příruční kufr a malý batůžek. Do krosny si beru 3 páry bot (běžecké, pohory a sandály), zabírají samozřejmě nejvíc místa. Do letadla si vezmu trekovky s nepromokavou vrstvou. Mám jasno v tom, že v Japonsku a na Taiwanu budu dělat hodně turistiku. Dalo by se říct, že už mám sbaleno. Jen si dokoupím pár maličkostí. Odlétám na 3 a plus měsíce. V plánu mám 2 měsíce v Kjótu na jazykovce, zbylý měsíc budu cestovat po Japonsku s tím, že to bude low cost – spaní na hostelu, couchsurfing, helpex (dobrovolničení), na dlouhé trasy jet busem, který je o dost levnější než vlak. Jen mě štve, že až se přesunu na Kjúšú, ceny letenky do Busanu byly kolem 3 tisíc. Za jednu hodinu letu. Možnost je jet 6 hodin trajektem a je to taky třikrát levnější, ale to jsem zjistila až po koupi letenek. No, třeba se ani do Koreje nepodívám, třeba se mi v Japonsku nebude líbit nebo se mi tam něco stane a budu se muset vrátit domů.
Čeho lituju, že jsem si nevzala? Moji oblíbenou dlouhou bundu LOAP s kožíškem. Neprofoukne a je super do chladného až mrazivého počasí. V Kjótu jsem přes týden a už tady dvakrát sněžilo. Hodila by se i čepice a rukavice. Ale dalo se to všechno vynahradit mnoha vrstvami oblečení a na hlavu jsem měla aspoň kšiltovku. Jsem ráda, že jsem nenastydla. Před odletem otec nachladl a všude prskal, nosil respirátor. To by mi tak scházelo, aby mě nakazil před odletem. Takže jsem mu řekla, ať ke mně nechodí. No a potom to chození v chladném počasí tady. Plus ten ledový vítr. Naštěstí mám skvělou imunitu, takže mě to zatím nesložilo a můžu v klidu chodit na japonštinu. 🙂
ODLET
Mám skvělou kámošku. A tak mě ona a její přítel odvezou na letiště. Jsem trochu nervózní, vůbec nevím, do čeho jdu, jestli jsem nezapomněla něco důležitého či jestli mi něco nebude chybět. Ale, vždy se to dá dokoupit. Na balení jsem měla hrozně času, takže jsem si každou sbalenou věc důkladně promyslela a snažila se vzít jen ty opravdu potřebné a lehké věci. Žádnou zimní bundu nemám, jen tenkou bundu se zateplenou vrstvou.
Odlétám z Ruzyně s asi hodinu a půl zpožděním. Letím s China Airlines přes Taiwan. Tam mám přestup 8 hodin, takže aspoň kousek času mi to ukrojí. Let je fajn, hlavně to, že jsem si objednala bezlepkové jídlo. Takže potom třeba k snídani mi nedají to to a to a to s jogurtem Valaška, ale bezlepkovou bulku (velice dobrá) s jogurtem Alpro. V letadle se ani nevyspím, pořád mi zezadu do sedačky buší dítě, které tam asi hraje na monitoru hry. A když nebuší, tak se mi ani nechce spát.
Přistáváme na Tayouan, je tam nesmírně hustá mlha. Překvapuje mě to. Je něco po sedmé ráno a prý je 16 stupňů. Já budu mít v Kjótu asi 9 a pořádný slejvák. Jak tak čekám na letišti, dá se do mě zima, člověk se sice projde, ale pak sedí a sedí a sedí. Klimošku tam mají tak na 18 stupňů. Jo, na Ruzyni jsem se trochu zapotila. Mám velký 2 kg noťas, který jsem si dala do kufru. Měl 10 kilo. Když jsem ho dávala na váhu jako palubní zavazadlo, zaměstnankyně mi hned řekla, že limit je 7 kilo. Takže jsem noťas a další elektroniku vyndala a řekla jí, že si to dám do batůžku (který je na noťas moc malý), takže jsem po vytištění letenky strčila vše zase zpátky do kufru. Před odletem jen procházím bezpečnostní kontrolou, ani nikde nechtěli arrival card. Pak už mě čeká jen let 2 a půl hodiny, servírují jídlo, znovu mám bezlepkové a chutná mi.
Ještě před odletem jsem si říkala, jestli se stihnu včas dostat na hostel, letadlo má přiletět v 17:45, než projdu imigračním, než mi vyjede krosna, než najdu vlak… na hostel jsem radši napsala, že možná přijedu po 22. hodině. Oni mi napsali, že jen stačí namačkat PIN na dveřích a že tam bude nějaký zaměstnanec. Další mojí obavou bylo, že se mi noťas nevměstná do skříňky na hostelu nebo že mi ho někdo ukradne… Bylo by to dost nepříjemné, protože ho potřebuju na úpravu fotek, plánování výletů a hlavně na psaní článků na web. 🙂
JAPONSKO JE TU, HONEM NA HOSTEL
A teď realita. Imigračním jsem prošla asi za 12 minut. Japonsko už zprovoznilo web, kde se zaregistrujete, vyplníte různé údaje a nakonec vám vygenerují QR kód, který ukážete jak na imigračním, tak na celním. U úřednice jsem se taky trochu zapotila. Na webu jsem vyplňovala, že budu v Japonsku 89 dnů, takže se mě rovnou ptala, co budu dělat. Já byla ale připravená. Ukázala jsem jí potvrzení od jazykovky, že budu studovat dva měsíce, pak jsem jí řekla, že budu zbylý měsíc cestovat, jelikož jako občan ČR máme s Japonskem 90denní bezvízový styk. Ona se ještě zeptala, jestli mám letenku z Japonska, tak jsem jí ukázala rezervaci letenky z Fukuoky do Busanu, to bylo ale v češtině. Snažila jsem se jí to vysvětlit, protože samozřejmě neuměla česky. Oskenování prstů a obličeje, a QR kódu, JO, jsem tady, jdu pro krosnu! Zvládla jsem část A. Krosna vyjela prakticky hned mezi prvními zavazadly. Dala jsem ji do látkového stahovacího pytle na prádlo, aby se nikde nezasekly popruhy a ono mi to takhle pěkně doputovalo sem z Prahy. 😀 Teď imigrační. Musela jsem projít přes samoobslužný kiosek, kde jsem naskenovala pas a QR kód. Pustilo mě to rychle.
Přichází část B, dostat se z letiště Kansai na Kjótské nádraží. Venku je tma, v letištní hale zkoumám, kde jsou vlaky. Jsou v prvním patře. 9 stupňů není, jsou snad jen 4, ale já přecházím venkem v tričku s krosnou na zádech a kufrem v ruce. Batůžek se mi vejde do krosny, proto jsem si vzala tenhle malý. Dobře, teď najít automat na vydání jízdenek. Před letem jsem si totiž koupila voucher na jízdenku „haruka“ expres, který jede přímo z letiště, které je na umělém ostrově až do Kjóta. Ach, ty zelené automaty. Naskenuju pas, vyplivne mi to jízdenku. Hledám nápis HARUKA na tabuli, už to vidím, jdu na nástupiště. Je to ten Hello Kitty. Stoupnu si do chlívku na peróně. Vlak přijede, lidi vystoupí a já se tam chci vtlačit. Už jsem unavená, chci být na hostelu. Avšak! Z čista jasna se objeví uklízečky, do dveří dají řetízky a na pět minut zaberou vlak. Ve tři čtvrtě na sedm odjíždím. Jsem šťastná, že jsem to zvládla. Buranka se vydala do Japonska. Z malé špinavé díry… Ne, v Japonsku už jsem byla v listopadu 2023 a pak v roce 2016. Zkouším zapnout Moje poloha na mobilu. Nefunguje. Restartuju mobil, ikonka zmizí. Skvělý. Složitě ji hledám a najdu ji a dám si ji do rychlého přístupu. Pak se to chytne. Ráda na mapě pozoruju, kde jsme. Stáhla jsem si offline Mapy.cz, měla jsem je i loni, když jsem byla na Kjúšú a byla jsem velice spokojená. Simku s daty si zatím neplánuju koupit. Stačí tohle. Navíc, wifi je v Japonsku dostupná skoro všude a jízdní řády se dají ofotit na mobil.
Hurá, jsem na úchvatném futuristickém Kjótském nádraží. Venku je pekelný slejvák. Z kufru vytahuju deštník a pončo pláštěnku, kterou hodím přes kufr. Zas mi vypadne Moje poloha. Sakra, vždyť to mám na hostel jen 5 minut. Po chvíli to naskočí, vydávám se do slejváku, myslím, že na dnes bylo hlášeno 50 mm srážek. Hostel najdu rychle, jen zaplatím městskou taxu za 3 noci 600 jenů (asi 100 korun). Recepční mi to tam ukáže, je tam klid a vše je v japonském stylu. Pokoj mám smíšený, jsou tam dvě palandy. V pokoji je hrozné vedro, ale to mi je momentálně jedno. Vybalím si potřebné věci, zamknu cennosti, dám sprchu a jdu spát. V noci samozřejmě někdo chrápe.
PRŮZKUM KJÓTA ZAČÍNÁ
Tak nějak se vyspím. Chvíli mluvím s Novozélanďanem, pak vyrážím do města. První zastávka je nádherný chrám HONGANDŽÍ, který je kousek od hostelu. Úchvatné jsou ty jeho obrovské síně. Tmavé dřevo se zlatými ornamenty. Je celkem slunečno, ale pěkně to fouká, takže mám zase víc vrstev. Vstup je zadarmo a můžete jít i do hlavních síní, tam se ale nesmí fotit. Boty si samozřejmě musíte zout. Napadne mě natáčet krátká videa, reely, na mobil, a tak každý den, kdy někam jdu, něco natočím a hodím na Instáč. Když si na Instáči vyhledáte takenokokoro.cz, uvidíte tam tuhle dokumentaci.
Jelikož mám hlad, dojdu si do LAWSON hned u KJÓTSKÉHO NÁDRAŽÍ koupit nějaké to jídlo. Miluju to nakupování tady, tolik bentíček a usměvaví a milí prodavači! Koupím dvakrát bentó a onigiri. Co jiného. 😀 Nádražní budova je prostě fascinující. Je to takový futuristický sklo-betonový kubismus. Architekt je ten samý pán, který navrhoval Umeda Sky Building v Ósace. A co je na nádraží tak skvělého? To, že můžete vyjet po eskalátorech až úplně nahoru! Jelikož je krásně, mám nádherný výhled na celé městské panoráma. Kjóto obklopují hory, viditelnost je jasná a v dáli jsou vidět ještě zansěžené vrcholy. Osobně jsem si myslela, že tu bude tepleji než u nás, ale ne-e. Pak vyjedu na druhou stranu, najdu kout se židlemi a stolky, vytáhnu bentó a onigiri a užívám si okamžiku. Jsem v Japonsku. Nic mě netíží. Nemám žádné závazky. Jsem tu naprosto sama, vstřebávám atmosféru a poslouchám paní hrající nádherně na piáno.
Oběd byl skvělý, dál se vydávám do parku u železnice opodál. Tam kvetou okrasné meruňky. Je obrovský, na jaře na piknik jak dělaný. Sakury zatím nekvetou, resp. jen velice zřídka. Slyším houkání parní lokomotivy. Ne, opravdu, je to ale jen lokomotiva pro turisty.
Od parku dojdu k malé svatyni ROKUSONNÓ. Je docela fotogenická, za pár minut jdu dál na jih k chrámu TÓDŽI. Abych se dostala k pagodě, musím zaplatit vstupné. Je na seznamu UNESCO. Tady kvete taky jen pár stromů, udělám si tam pár selfíček, ať mi všichni věří, že jsem tu a v rámci vstupného jdu do přízemí pagody. Před vstupem mě Japonec instruuje, že si mám dát batoh na břicho, abych jím do ničeho nenarazila a že tím tak chrání jejich dědictví. Přízemí je nádherné zdobené, sloupy, na stěnách jsou malby mnichů. Je znovu celkem větrno, ledový vítr. Může být tak 11 stupňů, ale pocitově je snad o 4 méně a tak se vracím na hostel pěkně profouknutá a jdu si číst čtečku a kouknout, kam půjdu zítra.
Ráno posnídám dvě raw tyčky z Alberta a uvařím si čaj. Je sobota 2. března. Od školy si ještě čtu uvítací mail a co a jak mám v pondělí udělat. Byt si převezmu zítra, takže na návod ohledně bytu se dívám taky. Klíček bude ve schránce. Super.
Na mapách vidím, že nad městem vede nějaký trek. Proč tam nejít? A víte, že na některá místa se dá ušetřit vstupné, když tam vejdete jinudy? Nemyslím přelézání plotu, prostě vemete jinou cestu. Ale od začátku. Zase se nabalím, jsem ráda, že jsem si vzala i šátek kolem krku. Nepromokavé trekovky jsou velice pohodlné a pěkně hřejí. Myslím, že jsou asi 2 stupně, i když je polojasno. Pěšky se vydávám na východ města. IMAIHE DŽINGÚ – nádherná svatyně, kde nejsou žádní turisté. Rumělková vstupní brána je prostě skvostná. Vzadu je stoletý strom, který je pěkně ovázaný lanem z rýžových stonků s bílými střapci. Tohle místo určitě doporučuju. Vedle je nějaká dívčí škola, areál je obrovský, dokonce dostavují nové budovy. Stoupám dál do kopce, chtěla jsem vyjít nahoru, ale vidím, že se tam platí vstupné. Tak si řeknu, že radši zkusím ten TRAIL, co je vyznačený na mapě a že to bude zajímavější než tenhle kopec. Jdu podle map obytnou čtvrtí, koukám na domy a extra čistá auta a… z nebe se snáší sníh! Sněží! Přijde mi to vtipné.
Na Seznam mapách je stezka vyznačena dobře (ne jako třeba ve Slovinsku), takže se na ni napojím. Cestou potkám pár Japonců. Japonci také zdraví, když se potkávají na výšlapu, takže párkrát zazní „konničiva“. Na stezce toho není moc vidět. Co je ale vtipné je to, že se napojím na ten kopec, u kterého jsem byla předtím a vylezu zadarmo na vrchol. Tam je hrobka nějakého buddhistického opata. Asi. Výhled je tam taky a Kijomizu-dera je odtud kousek. Vracím se na původní stezku a jdu směr Kijomizu dera. Scházím dolů k silnici, potom ji podcházím podchodem a stavím se ještě v malebném chrámu SEIKAN-DŽI. Vstupné je do kasičky 100 jenů. Ééé, 100 jeníků už nemám, všechno jsem to narvala do automatů na pití. Ty automaty miluju. Znáte to, co nemáte doma, to musíte pořád zkoušet a užíváte si to. Tak tam vhodím drobné, co mám. Chrám je na kopci a je odtud nádherný výhled na Kjóto mezi kopci. Nasazuju teleobjektiv a fotím Kjótskou věž a město. Moc se mi tady líbí – hezká zeleň, nášlapné kameny, pár sošek, málo lidí.
Sejdu dolů a pokračuju směr KIJOMIZU-DERA. Přijdu k němu od spodu. Ale nejdřív objevím nádhernou rumělkovou malou Pagodu dětí. Naproti ní je Kijomizu-dera. Vidíte jak chrám s dřevěným lešením, tak rumělkovou pagodu vlevo. Tady je ale už hodně cizinců. Jednoduše narváno. Avšak, určitě sem doporučuji zajít. Pořád nic neplatíte. Procházím pod chrámem a vyjdu u vstupní brány, pode mnou Gion. Je tu samozřejmě hlava na hlavě. Jdu se podívat na skupinu kamenných džizó, u kterých jsem byla před 8 lety. Pak sejdu dolů jednou nerušnou uličkou. Už mi začíná být z toho ledového větru zima. K obědu si dávám onigiri a na večeri si ohřeju na pánvi bentó. Povídám si s Alžířanem, který je u mě na pokoji. Je v Japonsku prý poprvé (právě dostudoval magistra). Ble ble ble… Zítra se stěhuju na byt. V noci zase někdo chrápe… Líbí se mi, jak při vstupu na hostel si boty musíte dát do botníku a vezmete si pantofle. Když jdete na záchod, musíte se přezout do jiných pantoflí. Hostel byl velice příjemný, hlavně levný a kousek od nádra. Co víc si přát.
V neděli ráno hodím krosnu na záda, kufr do ruky a vyrážím na stanici Karasuma asi 1 km. 12 kg na zádech. 10 kg v kufru… Po pár stech metrech mě začínají bolet záda. Stanice je ale blízko. Předevčírem jsem si byla na nádru koupit IC kartu ICOCA. Prostě si ji namačkáte na automatu, dobijete a on vám ji vyplivne. Je stříbrná a tady ji určitě každodenně využiju. Jedu na zastávku Saiin. Jak mi škola posílala info o bytu, byla tam i dojezdová vzdálenost. 20 minut. Říkám si, že je to divné, páč ze Saiinu je to metrem na Kawaramači jen 3 zástávky a net ukazuje 6 minut… Takže, najdu budovu, hledám ten box na klíč. Nikde není, je tam jen číselník a dveře, co se neotevírají. Jdu z druhé strany. Tam jsou skříňky. Namačkám kód a nic. Přijde Japonec. Neumí anglicky a tak se mu lámanou japonštinou snažím vysvětlit, že nemám klíč a že je v tom boxu. Tak mi pomáhá. Box se neotevře. Pustí mě dovnitř. Vyjedu výtahem a doufám, že tan box bude u dveří bytu. Není. Dobře, dívám se znovu, dnes už podruhé na instrukce. Aha. Samozřejmě, jak typické pro mě. Přehlédla jsem tu nejdůležitější pasáž mezi informacemi o třídění odpadu o tom, že ta krabička s klíčem se nachází v garážích… 😀 No prostě debil.
Odemknu byt – tadaimá! Mám svůj vlastní byt. Nechala jsem si ho zařídit jazykovkou. Věděla jsem, že bude zelený, naštěstí ta barva není tak příšerná jako na fotkách. Je plně vybavený – malá kuchyňka, nádobí, pračka, koupelna s toaleťákem, balkón, pokoj s postelí, skříní, stolkem, stoličkou, nočním stolekm, lednicí, rychlovarkou a mikrovlnkou. Ve skříni u vchodových dveří je vysavač a ve skříni v pokoji je fén, osušky a ručník. Koš tu mám taky. Teď mi jen chybí jít nakoupit. Jsou tu ještě sepsané instrukce ohledně bytu, jak se zapíná klíma, heslo na wifi, třídění odpadu, používání pračky, kde najít supermarket… Vyberu si I Heart. Je to bohužel ten dražší, ale to jsem nevěděla, prostě mám hlad a chci si něco koupit. Nákup stojí v přepočtu asi 1 200 korun. Jsem fakt šťastná, zrovna si i uvařím.
Kam na výlet? Nákup mám, je polojasno, fouká ledový vítr a tak se vydávám na východ Kjóta. Víte, v čem je Japonsko nebezpečné? V tom, že byste pořád nakupovali nějaké jídlo. Lépe řečeno vyzkoušeli. Je tady tolik lahůdek a voňavých pokrmů, že se vám sbíhají sliny jen při fotkách. Už jsem si vyhlédla bezlepkové pekařství, je jen kousek ode mě. Na bytě je pěkná zima, netopilo se tady. Takže se teple obleču a jdu přímo po hlavní, přes řeku a před MATSUNOO TAIŠA mě vítá obrovská rumělková torii. Natočím krátké video na Instáč. Turistů je tu málo, více Japonců. Bohužel je ještě příliš brzy na zelené listí, takže spíš to tu zdobí kvetoucí stromy. Svatyně se mi moc líbí, vede přes ni úzký vodní kanál, můžete jít i dozadu, tam je malá torii a potůček.
Z areálu mířím ke Kegon-dži. Zde je už více turistů. Vstupné se platí, proto jen nakouknu ke vchodu a jdu dále, areál je stejně malý. Stačí přejít na druhou stranu a najdu takový hezký poklad. DŽIZÓ-IN. Vstupné se tentokrát platí 500 jenů a u kasy je zenový mnich s pěkně oholenou hlavou! Povídání mi dá sice v japonštině, ale historii si můžete přečíst na ceduli před vstupem. Je tu jen hrstka lidí, jdete cestou skrze bambusový háj, poté přijdete k buddhistické síni a vpravo a vlevo je krásná mechová zahrada. To nejkrásnější se nachází v pravé části. Stačí projít dozadu, zout si boty a vlézt do pavilónu. Tam je ve zdi otvor ve tvaru srdce, ale bohužel, výhled je na drátěný plot s bambusy. Nechápu, proč tam nechali tuhle ohavnost… Když se ale otočíte, tatami nahrazuje sytě červený koberec, výhled do zahrady s borovicemi a kameny. Klidně si na chvíli sedněte do seizy a vychutnejte si ten pohled. Tenhle chrám opravdu doporučuji!
Kousek od něj se nachází Saihódži, ale tam je vstup jen na objednání, protože tam prý chodilo až moc turistů. Já nikoho v zavřeném areálu nevidím a je mi to jedno, jdu podél průzračné řeky po silnici do bambusového lesa. Říkám si, že je tohle taková Arašijama, tady mezi těmi bambusy uvidíte akorát místní. Jsou tu dokonce kófun hrobky, což je velice zajímavé. Odtud vede trek přes kopce do Arašijamy. Pěšky toho už mám nachozeno dost, takže se rozhodnu vrátit. Celý den fouká ten ledový vítr a cestou zpět je to ještě horší, protože jdu podél řeky, kde je otevřené prostranství. Všude kolem jsou vidět hory a já si říkám, která z nich je 800metrová Hiei-zan. Přemýšlím, že na ni vylezu, ale určitě ne teď, ale až třeba za měsíc. Udivuje mě, že tu místní zahrádkáři mají už vzrostlou zeleninu! Zelí, cibule, česnek, ředkve daikon… Na políčkách mívajjí nataženou plachtu přes zeleninu, která jim takhle pěkně vyroste. Přijdu na byt a jsem tak ofoukaná, že dám klimošku na 30 stupňů.
Jedinou velkou nevýhodou bytu jsou luxfery ve stěně. Za dne tu mám hodně světla a v noci taky. Přímo naproti luxforám zvenku je totiž ledka, co svítí 24 h denně. Pak ještě každou noc vypojuju ledničku, protože nejsem zvyklá na různé světlo nebo zvuky. Konečně se pořádně vyspím, s maskou na oči. V noci byly slyšet zvenku motorky, přece jenom se večer zvuk silných kubatur silně rozléhá. Jinak jsem přímo u hlavní, ale na zastávku vlaku Saiin to mám tak 300 metrů.