„Tadaimá!“ říkám bytu vždy, když přijdu ze školy nebo z výletu. Mám svůj vlastní byt v Japonsku, to je prostě neskutečný! Loni jsem si vše začala zařizovat, bylo to vše takové vágní, neměla jsem představu do čeho jdu, co mě tady bude čekat, jak to bude vypadat a teď tu jsem a prožívám to, a hlavně, UŽÍVÁM si to. Když je člověk z vesnice, kde ani není kam jít, páč je všude bahno nebo smradlavý hnůj na poli a všude musí popojet autem nebo na kole, tak tohle opravdu ocení. Zvlášť to, že každý den nekoukám z okna na kravín. 😀
Ráno vstávám kolem půl deváté. Do pračky hodím bílé prádlo a dám prát, do umyvadla napustím vodu a hodím tam merino věci s Jelenem. Prádlo se dopere za půl hoďky, hezky ho rozvěsím na šňůru, kterou jsem si natáhla ode dveří ke skříni jako minule. Merino trička dám vyschnout ven. Dnes je krásných asi 15 stupňů a slunečno, takže si beru moji oblíbenou dlouhou černou sukni. Ve škole ale zjistím, že je v ní dole díra. Díru mám i v legínách. Díry, díry, díry. Dírky jsem měla i v merino tričkách, to jsem zjistila ještě před odjezdem. Hmyz jako moli nebo stínky je moc milují. Takže na jednom triku jsem zašívala asi 10.
Na klima jsem si tady už taky začala zvykat. Jak jsem první den na bytu měla 30, druhý den jsem to nastavila na 26, pak na 24 a teď mám 22 a je mi teplo. Píšu si s bráchou a s kámoškou, posílám jim fotky a videa, snažím se dávat pořád něco na Instáč, ale líbí se to max. 10 lidem. Nechápu, jak někdo může posbírat tisíce lajků…? Bude můj web někdy úspěšný, bude vůbec někoho zajímat, ocení ho lidi…? Toť otázka, na kterou zatím neznám odpověď.
Ráno ještě kontroluju návštěvnost webovek. Je pondělí takže byla vyšší než třeba v sobotu. Byla bych ráda, aby se zvyšovala, a aby mi lidi kupovali kafe, ale to je jen malování vzdušných zámků. Jak mi říkala kámoška, já bych si všechno vyhledala sama, proč bych měla někomu přispívat? Ano, je pravda, že já jsem si všechny informace taky vyhledávala sama, koukala na youtube, ale ten čas, čas a energie, kterou jsem nad tím strávila. Byly to suma sumárum dny. Tady máte všechno pohromadě a nemusíte nic hledat. Jak mi říkala Jája, než aby si hledala informace o rodičovství, radši si zaplatila kurzy, aby právě nemusela trávit hodiny a hodiny hledáním kusých informací. Sepisování těchto stránek, ba celých webovek taky zabere hodně času, vyhledávání informací či překládání. Byla bych například ráda, aby sem lidi házeli komentáře, ale vidím jen na statistikách návštěvnosti, že X lidí si prošlo Objevte Kjúšú a nezanechalo ani písmeno. Zpočátku mě to zklamalo, ale chápu to, je to zadarmo, lidi si to projdou ani nečtou do konce a nepřemýšlí o tom, že sepsání cestopisu trvalo třeba týden (hlavně úprava a výběr fotek).
Mám takový sen. Chtěla bych potkat nějakého Asiata – Japonce, Číňana, Korejce či Taiwance. Jít s ním aspoň na rande, ach, to by bylo pěkný. Od Japonce bych se učila japonsky a od Číňana a Taiwance čínsky. Taiwan a Čína mě moc zajímají, v Číně jsem byla měsíc a byl to nezapomenutelný zážitek. Do Koreje se plánuju podívat, ale jazyk neznám a nezajímá mě. Když má člověk vztah s Asiatem, musí jistě narazit na mnoho kulturních či mentálních překážek, ale i tak bych to chtěla zkusit. Muži mě zklamali, velice. Chci někoho mít a zároveň nechci. Když zklame či podrazí, tak to strašně bolí. To je už lepší být sama, neřešit nějaké vztahové kraviny a nemít zbytečné starosti. Loni jsem si založila Badoo. Zkoušela jsem najít nějakého Taiwance. Najdete jich tam spoustu, a s jedním jsem si psala několik měsíců. Ale už od začátku to bylo trochu zvláštní. Myslela jsem, že když bydlí u Mnichova, že se sejdeme. Dokonce jsme o tom i mluvili a měli jsme se teoreticky sejít loni v prosinci. Ale on nic nenapsal. A tak jsem byla zase hrozně zklamaná. Byl to jen ten typ na dopisování. Roky před tím jsem zase chtěla Japonce. Psala jsem si postupně s X lidmi, ale pořád to bylo jen na dopisování. Já nevím, tak proč jsou na tý seznamce, když se ani nikdy nechtějí vidět v reálu? Dneska jsem aspoň jednoho staršího Asiata viděla na škole. Jsou tam jen dva (nemyslím učitele), což mě trochu mrzí… Ale v Kjótu jsou i takové seznamovací akce přes facebook, kam lidi přijdou a prostě si jen povídají. Asi to zkusím, je to zadarmo, jen zábava. Aspoň si procvičím ájinu.
*
Moc ráda bych našla práci jako digitální nomád a odstěhovala se někam do JV Asie. Čechy mám i nemám ráda z mnoha důvodů. Už od malička se mi líbily kung fu filmy, filmy Mijazakiho a pak jsem začala s japonštinou. Dalo by se říct, že ta posedlost Asií mě od malička nepustila. A teď, když jsem tady, je to naprosto jiný život. Od listopadu 2022 jsem nezaměstnaná. V práci mi dali výpověď. Já jsem ji chtěla dát taky, ale oni byli rychlejší. Nebylo tam co dělat. Pracovala jsem tak 2 – 3 hodiny denně, nic mi to nedávalo, lidi mě tam zklamali, chodila jsem tam nerada a potom jsem měla i averzi k té monotónní práci. Hlavně kolega, co seděl u mě mě pořádně zklamal. Při zaškolování mi po měsíci řekl, že nechápe to, co mu vysvětluju. Hmm, každý den jsem se mu věnovala. Byla to firma s dvěma tisíci zaměstnanci, já se do takového prostředí nehodila už od začátku. Ale vydržela jsem to tam rok a půl. Jsem HSP a do toho introvertní, sedět ve výrobní hale s dalšími 30 lidmi, každý den nosit firemní blůzu a procházet bezpečnostní kontrolou, sedět v kantýně s další stovkou lidí… Byla jsem ráda, když jsem si mohla vzít HO. Teď dovolená. Musela jsem se ptát dvou lidí, jestli si ji můžu vzít, do toho ten kolega chtěl třeba ten samý termín…
A potom začala další etapa. Začala jsem si zařizovat jazykovku přes jednu agenturu, to bylo zadarmo. Měla jsem v plánu odletět sem do Kjóta v květnu 2023 a zůstat měsíc, pak 14 dní cestovat.
Začaly tě pobolívat záda, mysleli jsme, že je to z nachlazení, přeci jsi jenom ve služebním autě neměla vyhřívané sedačky a ráda jsi běhala v sukni a silonkách do práce. U dědouše jsi s bráchou tahala v zimě těžké věci, protože jsi byla prostě energická, měla jsi mnohem víc energie než já! Masírovala jsem ti záda, zkoušeli jsme je nahřívat. Poradila jsem ti, ať si vezmeš HO a jsi doma. Tak jsi byla doma, pomáhala jsem ti ještě s excelovskýma tabulkama. V lednu jsme jely na běžky, posílaly jsme bráchovi fotku nebo jsme šly s Harunem na procházku ke kostelíku. Ale ty bolesti se ti zhoršovaly. Byla jsi na elektroterapii, trochu se to zlepšilo. Ale potom jsi šla na testy do nemocnice, protože ti bylo hůř a hůř. Vždy zdravá, nebrala jsi žádné léky. Hrdá, krásná, dominantní ženská, můj vzor. Náš „generál“. Vždy jsi nám ráda plánovala volný čas, ráda něco navrhovala, až to bylo kolikrát otravné. Spolu jsme chodily ke kadeřnici, každý rok k zubaři, na výlety po Čechách nebo jsme jezdily či létaly do zahraničí na dovolené, jezdily na kolečkáčích, chodily na houby, užívaly si zpěvu ptáků na terase a přitom snídaly či obědvaly. Takových činností, které jsme spolu dělaly… V nemocnici ti z krve zjistili, že máš jednu hodnotu asi 25x vyšší oproti normálu. A pak se všechno zhroutilo.
*
Dneska to bylo trochu nudnější ve škole, dělali jsme gramatiku なければなりません atd. Byl to konec 17. lekce. Včera prý probíhalo nějaké zkušební hlášení, že je zemětřesení. Viděla jsem policisty u silnice, ale nevěděla jsem, co se děje. Potom jezdilo auto a něco hlásilo, takže to bylo asi tohle. Zemětřesení tady se nebojím. Pokud přijde, tak přijde, člověk s tím nic neudělá. Jelikož jsme dneska začali tak, že uprostřed byla pauza na oběd, chtěla jsem si zajít koupit bubble tea. Hledám, hledám, ale nikde ten obchůdek nevidím. Tak přejdu na druhou stranu silnice, kde taky samozřejmě není, ale vidím ceduli se zelenými mačča moči a mačča latté a tak tam vlezu. Koupím si malý set moči a ptám se v aj, jestli mi dá sójové mléko do toho šejku. Samozřejmě anglicky neumí a já už bych se měla naučit to slovíčko „sójové mléko“, které mi vždy vypadne. Vyndá mobil, něco hledá a pak na mě kývne. No, musím říct, že ten šejk byl vynikající. Moči až tolik ne, byla to taková spíš želé hmota, která se při nabrání hůlkami rozpadla, ale na oběd to stačilo. Obědvala jsem ve společenské místnosti ve škole a jedna Němka si ke mně přisedla a ptala se, kde jsem to koupila. Tak jsem jí to ukázala na mapě.
Po vyučování jdeme s Donnou k řece, kde jsou ještě spící sakury. Říkám jí, že si dokážu představit, jak krásné to musí být, když kvetou. Ještě spolu jdeme na „výstavu“ do jednoho obchoďáku. Ona to výstava není, ale prostě jídelní trh, hlavně rybí. Už začínám vnímat i to, že se rozmlouvám v angličtině. Začínám používat ta slovíčka, která jsou zapadlá někde v koutě mozku. S Donnou nemám bariéru, kterou jsem vždy před rodilými mluvčími mívala. Ve škole se samozřejmě při hodinách taky snažím mluvit. Je to přeci taková hra. A, ještě jedna věc. Všimla jsem si, že na škole je dost lidí, kteří umí víc než jeden jazyk. Donna – japonština, čínština. Rafa – angličtina, japonština, němčina. Katka – ta je ale blázen do jazyků: řečtina, italština, francozština (má ji fakt pěknou), japonština. Já se od základky učila němčinu, ale tu jsem fakt zapomněla a před půl rokem jsem začala s čínštinou.
Pak spolu jedeme vláčkem na byt. Stavím se v LAWSON a konečně kupuju průhledné pytle na odpad. Tady je podmínka, že pytle musí být průhledné. Plasty a papír mám uskladněné na balkoně, aby mi tady nepáchly. Praktické je, že kolem balkónů je natažená síť, takže mi odpadky nerozklovají ptáci. Taky koupím konečně sójovku. K večeři si uvařím polévku: houbičky, krabí tyčky, dvě rajčata, jarní cibulka a vejce na konec. K tomu si pak vezmu dva plátky rýžového chleba. Minulý týden jsem si třeba vařila rýži, podusila rajčata s cibulí a usmažila makrelu. Moc ráda vařím, je to tady takové limitované, protože si nechci zbytečně kupovat koření, které bych pak musela vyhodit a hlavně tu není trouba. Takové zapečené brambory, mňam.. i když, místní brambory nejsou vůbec dobré. Jsou bledé a nechutnají dobře.
Sousedy mám tiché, nikdo tu nehlučí. Jediný problém byl, když si teď o víkendu někdo v půl druhé ráno zapnul digestoř, což se neslo ke mně do kuchyně a vzbudilo mě to. Tady jsou malé byty, spíš pro singl lidi. Už se moc těším, až bude opravdu teplo, otevřu dveře na balkón, nechám sem proudit vzduch a sednu si tam a budu si tam jen tak sedět a něco dobrého jíst či číst. Ach, nesnáším Japonsko. Když vidíte všude možně to lahodně vypadající jídlo, pořád byste jenom utráceli peníze za žrádlo. Ach.
Zatím mi nic nechybí. Myslím tím, že jsem si sbalila dobře. Vše potřebné mám s sebou, to teplé oblečení se dalo vynahradit, ale takové počasí jsem tu nečekala, i když jsem bedlivě sledovala předpověď před odletem, abych se dle toho dobalila. Jediné, co si kupuju, je jídlo a pití. 😀 V japonštině také cítím pokrok, je dobré taky poslouchat Japonce třeba když jedete vlakem nebo když za někým jdete. S kandži je to horší, ale když vidíte pořád znaky pro „注意“ (čúi), tak si to zapamatujete. Mám v plánu si znaky vyhledávat a tím se je učit, přece jenom se pořád opakují všude na ulicích…
Úterý ráno začíná zvláštně. Venku pořádně prší a když přijdu na zastávku vlaku, všude se mačkají lidé a nikdo neprochází turnikety. Co to je?! Na obrazovkách běží nějaké hlášení v japonštině, fakt skvělé. Vidím, jak průvodčí rozdává jízdenky na bus, takže je hned jasné, že se vlakem na vyučování nedostanu. Co teď? Vidím hlášení v angličtině, prý „injury accident“. Nevím, odkud jede bus na Kawaramači ani jeho číslo, takže doklušu zpět k bytu, připojím se na wifi (samozřejmě pořád nemám data a hlavně, že minulý pátek Donna nabízela mapy s autobusovými spojeními po Kjótu, jak naschvál), Google mi říká, že hned od chrámu od křižovatky jede za 6 minut. Jenomže než doběhnu k přechodu u hlavní, autobus už odjíždí. Ještě předtím jsem napsala na skupinu, že přijdu pozdě. Ptám se jedné slečny, jestli bus, který zrovna přijel, jede na Kawaramači. Říká, že ano, tak se tam vmáčknu, protože je všude hromada lidí. Nepochopila jsem autobus, který přijel před tímhle a který ani nezastavil, přitom nevypadal plný. No, jízda je dost pomalá, zastávek je hodně a hlavně řidič musí všude zastavovat na světlech. Všímám si upozornění, že do autobusu nesmíte s velkými zavazadly, protože busy v Japonsku jsou prostě neprostorné. Takže až se potáhnu s krosnou, budu muset popojít a popojet vlakem. Řidič zase komentujej jízdu, třeba: „Pomalu jedeme“, „držte se“, „za chvíli zastavujeme“…
Na výuku dorazím asi o půl hodiny později, ale nejsem jediná, která tak dorazila. Probíráme gramatiku ještě ze 17. lekce, která mě už nebaví a přijde mi, že sedmnáctku děláme snad týden. 😀 Ne, opravdu se zde všechno pečlivě procvičuje, takže věty typu: musím něco… nemusím něco… máme řádně projité.
S Donnou jsme si říkaly, že bychom zašly do nějaké čínské. Já jí říkala, že jsem byla jednu obhlédnout, ale neměli tam vystavené menu venku, takže ani člověk neví, jak to jídlo vypadá nebo jak velké porce mají. Ona se toho chytla a za chvíli vygooglila čínskou blízko Kawaramači, ptala se mě, co bych ráda jedla a já, že kung pao nebo kachnu. Tak našla jednu s kachnou, kapacita 95 míst. Tam určitě zajdeme! Kachnu jsem v Číně neměla, když jsem tam byla. Každých 14 dní jsou dvě hodiny jen kandži. Dneska jsem dostala učebnici s 500 kandži, probírali jsme lekci 4. Naštěstí mě kandži vždy bavilo, takže jsem všechny znaky znala. Akorát onjomi a kunjomi si nepamatuju, ale to je jedno. Úkoly mám každý den všechny skoro dobře, jen malé chyby. Samozřejmě pracuju s učebnicí nebo slovníkem, abych si všechno líp zapamatovala a hlavně abych pak byla připravená na testy. Včera jsem si psala s bráchou, jak moc nám chybí. Já jí ani nemůžu říct, že jsem v Japonsku! 🙁 Byla by na mě hrdá, tak hrdá, ani se toho nedožila.
Proč?
Dneska mi vytekly slzy ve vlaku, jen na chvíli. Loni touhle dobou to bylo neskutečné peklo. Už jsem si naplánovala výlet na víkend, sobota má být slunečná a 20, pojedu na sever Kjóta, je tam hezký chrám a stezka. Taky si budu volat v sobotu odpo s kámoškou z japonštiny, ukážu jí byt a popíšu všechno tady. Je jí 17, doufám, že to nevzdá a že půjde studovat japanologii nebo japanistiku, aby se sem v rámci studia mohla na rok dostat.
Nazvala jsem tuhle kapitolu sice TÝDEN 3, ale v reálu jsem tu teprve 2 týdny. Bylo to jen pro přehlednost. Za dva týdny – myslíte si, že dva týdny stačí k tomu, abyste cítili nějaký pokrok?
Ráno před Saiinem vidím Donnu. Chudák trochu kulhá, protože má zničené koleno. Mluvila o tom, že až se vrátí do Států, půjde na operaci a pak že by chtěla jít Kódo trail. Je úžasná, dokonce říká, že by chtěla znovu jít na naši jazykovku. Ve škole si sedneme do třídy. Ááá, dneska máme jediného učitele na škole! Je hrozně charismatický, strašně moc se při první hodině nasmějeme. Říkám si, že někoho takového bych chtěla, aby byl charismatický, veselý, vtipný… Ale můžu si to nechat jenom zdát. Já ani nevím, jak si mám někoho najít. Každý pokus ztroskotá nebo jsem pak strašně zklamaná, když vydám velké úsilí na to, že se s někým seznámím a pak zjistím, že nemá zájem, nebo že má přítelkyni či děti. Nikdo nenosí nálepku na čele „jsem volný a nejsem hajzl“.
Dobíráme 18. lekci, po několika dnech přišla i Rafa, která chyběla kvůli nemoci. Předtím studovala ve Fukuoce a moc se jí tam líbilo, prý tam bylo hodně ikemenů, takže tam chtěla minulý pátek odjet, ale bohužel onemocněla. Jay nosí pořád na hlavě čepici (poloviční Japonec, který se tu učí japonsky) a je celou dobu v bundě. Čiago, ten Brazilec, zase sedí vedle mě a pak se o přestávce ptá Donny na americkou politiku. Politika ho strašně zajímá, říká, jak je co a jak shit, musím se tomu smát. Měl by dělat Youtubera. Potom mi pouští kamikaze hymnu přes sluchátka, jelikož jsem mu řekla, že dneska ráno jsem si poslechla pochodovou píseň japonských vojáků, o které včera mluvil. Že prý se mu líbí melodie, ale ne slova. No, ta píseň byla zpívána energicky vesele, ale text je prostě o tom, jak se vojáci obětují zemi atd. Prostě příšerné. 😀
Po panu charismatickém učiteli, který miluje karaoke a který je vtipálek od začátku do konce, přijde nejstarší učitelka, Kazuko-sensei. Na ní je zajímavé to, že velice ráda používá anglická slova začleněná do japonštiny. Vznikají tak vtipné kombinace. Tuhle paní mám moc ráda, protože říká, že ráda chodí a že má prochozený trail kolem Kjóta. Tenhle trail má 74 km. Já už pár km z něj nachodila. Vede i přes Hiei-zan, a tak se ji ptám, jestli ji vystoupala. Říká, že ano, tak říkám, že ji chci taky vystoupat. Těžko říct, kolik jí může být. Má prošedivělé vlasy, ale 55+ jí bude určitě. Její metoda je taková, že nejdřív se čte a mluví a až potom se píše. Kdo doplňuje věty do prázdných políček, tomu vezme papír a dá mu prázdný. 😀
Po vyučování nikam nespěchám, čekám na Donnu. Ta zase čeká na nějakou vysokou holčinu. Mluví o tom, že pojedou na svatyně. Tak se ptám, na které. Už nevím jejich názvy, ale říkají, že se můžu přidat. Tak proč ne? Dneska je krásných 15 stupňů, slunečno. Ta holčina se jmenuje Diana a je z Francie. Ájinu má na stejné úrovni jako já bych řekla, akorát jí není moc rozumět. Francouzka. Na mobilu najde bus, kterým pojedeme. Je to 205 a tak se namáčkneme do busu a pak si spolu sedneme. Vyprávím, jak jsem byla s mamá ve Francii před dvěma lety v Normandii, na Mt. Saint Michel atd. Ona říká, že tam nikdy nebyla. Bavíme se o cestování a škole. Pak vystoupíme a najednou to začne. Začínám cítit zvláštní pocit. Mám samozřejmě taky ukrutný hlad, ten máme všechny, ale ten pocit… Jako bych sem začala zapadat, jako by se mi Japonsko začalo po dvou týdnech dostávat pomaličku pod kůži, jazyk, Kjóto, to, že si tady najdete kamarády, se kterými můžete o všem mluvit, trávit s nimi čas. Kdybych tu žila sama, tohle bych absolutně necítila a připadala si sama a odcizeně, ale to, že chodíte do jazykovky a jsou tam lidi, se kterými můžete trávit volný čas, vám dává pocit klidu, bezpečí a příjemnosti, něco jako pocit domova. Já nevím, neumím to popsat. I ty chrámy na mě působí jinak, ten první dokonce léčivě, taky má být léčivý. Uděláme společnou fotku a pak jdeme do restaurace.
Diana si objedná „omuraisu“ omeletu s rýží a kečupem uprostřed s gjóza knedlíčky, Donna studené nudle a já rýžový set – smažená řýže, polévka, nakládaná zeleninka. Je to moc dobré, za 860 jenů.
Cestou zpět jedeme znovu busem, vidím park se sakurami, tak si ho dám hned do mapy. Uvidíme, jestli bude stát za to. Jo, Kazuko-sensei nám doporučila nějaký malý chrám se sakurami u Higašijamy, tak se tam musím taky mrknout. Donna mi ukazuje ještě jednu malou restauračku hned vedle vchodových dveří do našeho baráku. Že tam chtěla vždycky jít, ale nechtěla jít sama. Tak říkám, že se přidám. Ale nejdřív musíme jít do té čínské restauračky na kachnu. 😀 Tohle všechno jsem si teď napsala, nejen sem, ale do svého osudu. S kým se budu kamarádit, s kým budu trávit volný čas, co podniknu atd., sestavuju si osud, který bych nikdy v Čechách neměla. A jsem za to ráda, šťastná. Vím, že mi hodně lidí může závidět, ale to je jejich věc.
Dnes jsem si říkala, kámoška, která mě vezla na letiště, mi řekla, že je těhotná. Přeju jí to, samozřejmě, ale kdybych si já měla vybrat mezi tím být těhotná, mít děti a tímhle, samozřejmě všemi deseti bych brala tohle! Neskutečné dobrodružství a svoboda, které se zatím rozjíždí. Uvidíme, co všechno tady zažiju. Mám takové přání, ale nemyslím si, že by bylo nereálné. Před odletem jsem si říkala, že bych v Japonsku nechtěla bydlet. Jak jsem psala, kdybych tu byla sama, cítila bych se osamělá a nebylo by to úplně ono, ale kdybych měla kolem sebe lidi, jako tyhle z jazykovky, se kterými bych se setkávala každý den, bydlelo by se tu jinak. Zajímalo by mě, jestli se mi bude líbit na Taiwanu. Třeba budu chtít bydlet tam, doma mě nic nedrží, protože doma už nemám domov. Kam vítr, tam plášť, chtěla bych být třeba digitální nomád, prostě si vzít noťas a cestovat po celém světě a dělat práci na dálku, nejlépe tu vlastní. Ale jakou? Aby mě uživila celou dobu a aby mě bavila, abych v ní viděla smysl. To mi bohužel nevyjde, ale budu se snažit něco takového najít, aby měl člověk vlastní svobodu, v Japonsku bych nechtěla pracovat nebo na Taiwanu, mají tam jen 10 dní dovolené a pracovní dny od 9 do půl šestý, to je hrozný.
Od Donny jsem se dozvěděla zajímavou věc. Když se podíváte na strážné lvy u svatyní, jeden má otevřenou tlamu a druhý ne. Nikdy jsem si toho nevšimla. Je to tím, že jeden mluví, druhý mlčí. Jeden vyslovuje začátek japonské abecedy „a“ a druhý v mlčení „n“. V Číně zase jeden lev má kolem krku rolničku a druhý ne.
K snídani nebo večeři jsem si oblíbila tohle: cornflaky, rozinky, vlašské ořechy, do toho trochu sójového jogurtu a trochu sójového mléka. Ta kombinace jogurtu s mlékem je tak jemná a všechno je to pak hrozně dobré. Včera jsem před školou šla ke svatyni SENNIJÚDŽI. Vyrazila jsem hezky po snídani, foukal vítr, ale už bylo teplo na sluníčku. Vlakem jsem to vzala klasicky na Kawaramači, tam vystoupila, šla podél řeky, kde mi pózovala krotká volavka a pak to prošla až ke svatyni. Nahoře se platil vstup 500 jenů, ale k vidění tam byly jen dvě síně. Jeden Japonec se mě zeptal, odkud jsem. Říkám „čeko“. On „čekoslovakia?“ Já na to, že Československo už není.
No, areál je tam rozlehlý, takže jsem popošla dolů, kde byla Imakumano Kannon-dži. Bylo tam jen pár Japonců, z buddhistické síně se ozývaly zpěvy, vůně kadidla se nesla vzduchem. Nějaký muž rozvěšoval barevné prapory kolem verandy, mnoho kamenných maličkých bůžků na mě koukalo z pravé strany. Nahoře se mezi stromy krčila rumělková patrová pagoda. Vede k ní cesta s oltáříky a když od ní sejdete druhou stranou, ocitnete se na velkém hřbitově. Koukám na hodiny, musím si pospíšit, abych si stihla uvařit oběd. Jdu znovu odtud na Kawaramači, nachodila jsem jen kolem 8 km. K obědu si dělám kuřecí maso, usmažím s lilkem, cibulí, cibulkou a houbičkami. Nakonec si to posypu čerstvě nakrájenou mrkví a dám se skoro týden starou rýží. Tu si vždycky na týden uvařím dopředu, protože mám jen jeden rendlík a jednu pánev, rýži nechávám v hlubokém talíři a pak si ji ohřeju jen na pánvi.
Jako dezert jsem si dala ty cornflaky se sójovým jogurtem. No, nebudu lhát, přecpala jsem se. Když jsem se dovalila na školu, byla jsem z toho trochu ospalá a bylo to znát i na hodinách, protože jsme měli od půl třetí do šesti. Dobrali jsme 18. lekci a začali 19. Takže od minulého týdne, kdy jsem začala, jsem začala koncem 14. a nyní jsme skončili na začátku 19. Do konce dubna určitě načneme druhý díl Genki, takže všechny ty učebnice a jedny boty budu muset poslat domů, nevím, jak bych to všechno po Japonsku, Koreji a Taiwanu tahala. Večer ještě zkoumám, jaký si udělám výlet na horu Kurama, mám totiž domluvený videohovor s kámoškou z japonštiny (z Česka), tak musím být do 5 zpět. Ráda cestuju vlakem, ale busem… No budu muset jet busem zpátky z jedné vesnice, to bude opruz, nastavuju budík na sobotu ráno na 6:30.
JAK JSEM ŠLA NAČERNO.
Budím se před budíkem, venku je mírně zataženo. Slunce vychází po šesté a zapadá po šesté. Otevřu dveře na balkón, zas taková zima tam není. Sbalím si kuřecí směs a rýži, banán, který je už měkký a raw tyčku ještě z Česka. Beru s sebou ještě teleobjektiv a čtečku. Mezi pátou a půl šestou japonského času mám domluvený ten videohovor, takže chci být do 4 na bytě. No, uvidíme, jak to půjde. Na sobě mám legíny a sukni, merino triko, mikinu a tenkou bundičku. Ze Saiinu jedu klasika na Kawaramači. Odtamtud přejdu přes řeku na druhou stranu na zastávku podzemky. Potřebuju jet na zastávku Degašijama, kde musím přestoupit na vlak od jiné společnosti, který jede do Kuramy, ale přímo v Kuramě vystupovat nebudu, vystupuju o kousek dřív.
Před odjezdem vlaku si fotím hezké srdce udělané z drátu, koukám na letáky ve stylu anime a pak nasedám s dalšími pár lidmi do vláčku. Přijde strojvedoucí v uniformě a roušce. Nasedne do kabiny vepředu a vyjede. A je to tu. S mikrofonem u pusy spustí řeč, ale musím říct, že má velice příjemný hlas. Každý řidič tady má mikrofon u pusy a komentuje jízdu naživo, ať je to autobusák, strojvůdce vlaku či metra. Mně se to fakt líbí, kolikrát je to dost vtipné a fráze jako „ugokimas“ nebo „tobira ga šimarimas“… Vyjíždíme na sever Kjóta. IC karta je zde také platná, stačí ji jen při odchodu přiložit k čtečce a strojvůdce vám osobně poděkuje. No tohle je taky jenom v Japonsku.
Vystupuju na Ičihaře, malé vesnici. Všude kolem jsou hory a ve vzduchu je vůně lesa. Přede mnou jde paní s psíkem, pokračuju podle mobilu po silnici směrem sever. Moje poloha na offfline mapách naštěstí funguje. Cestou si fotím zarostlý kovový most, provoz je naštěstí řídký a tady se stejně nemůže stát, že byste dýchali smradlavé splodiny, když všechna auta jsou buď hybridi nebo elektromobily. Teploměr u silnice ukazuje 7 stupňů.
Dorazím do vesničky Kurama, nad kterou se tyčí hora Kurama (584 m) a pod jejím vrcholem je areál chrámu Kurama-dera. Vidím pěknou dřevěnou vstupní bránu, u které je budka, kde se platí. Hned za budkou je stanice lanovky, takže s tím, že se tam platí za lanovku jdu vedlejším vchodem přes parkoviště, nakouknu a ono to vede souběžně nahoru. Vydám se tedy tudy, protože lanovkou jet nechci. Slyším odněkud „sumimasen“, ale nevím, na koho to je. Stoupám do příkrého kopce, zde začíná areál menších svatyní nebo oltářů. Moc pěkný je vodopádek od malého šintoistického oltáříku na vršku skály, který padá tak z pěti metrů dolů. Vlevo se zvedají obrovské a mohutné kryptomérie (cedry). Vstoupím přes bránu ke svatyni, očistím se u nádržky s vodou a jdu se podívat k jedné vzrostlé, která má obvod kmenu snad 4 metry. Píše se u ní, že je 830 let stará a 53 metrů vysoká! Kolem kmene má uvázané rýžové lano s bílými střapci, posvátný objekt. Stoupám dál po cestě, je kolem deváté a teplý vzduch konečně začíná přebírat nadvládu.
Začíná být opravdu příjemně, jak stoupám, začínám se potit a zahřívat, sundavám bundičku. Cestu lemují rumělkové lampy, vypadá to moc krásně. Potkávám spíš Japonce, zdravím je a oni nazpět. Je to moc pěkné místo a když vystoupáte až nahoru k některé z vyhlídkových plošin, budete mít nádherný výhled. Dnes, bohužel, bylo ve vzduchu znečistění, takže viditelnost byla kalná. Úplně nahoře sedí KURAMA-DERA, na ploše před ním stojí několik sakur, říkám si, ach, musí to vypadat krásně, když kvetou. Výhled odtud je také parádní, udělám pár fotek a jdu instinktivně do levé části a pokračuju po cestě, je to cesta vedoucí na druhou stranu hory, k svatyni Kifune. Včera jsme se ve škole bavili o tom, kam půjdeme a když jsem to řekla učitelce, tohle místo taky doporučila. Pěkně se při tom stoupání zadýchám, potom ale scházím z kopce, takže se jde mnohem lépe.
Přes silnici je vstup do svatyně – rumělková torii a rumělkové lampy lemující schody. Když si zadáte KIFUNE shrine, tak vám vyleze tahle fotka. Od zastávky vlaku Ičihara přes horu sem je to 5,5 km, z Kuramy sem jsou to přes horu 2 km. Areál svatyně je malý, nejkrásnější je právě to schodiště s lampami. Hezký je přístřešek na posezení, tam si na chvíli odpočinu, napiju se a jdu zpátky zase odkud jsem přišla. Jenomže musím zaplatit 500 jenů, abych mohla projít zpátky do Kuramy. Sakra, oni chtějí platit všude. Měla jsem takovou teorii, že se platí jen to, co je na seznamu UNESCO. 😀 Až teď si uvědomím, že úplně na začátku, jak jsem vlezla vedlejším vchodem, jsem měla zaplatit 500 jenů… No, nic, snad to nebude mezinárodní aféra. Dostanu vstupenku, brožuru a znovu stoupám, co jsem před chvílí slezla. U budky si výletníci mohou půjčit bambusky, vzpomenu si, že tyhle hole byly in i za Českoslovenka nebo první republiky, kdy je používali běžkaři nebo lyžaři.
Na nádvoří Kurama-dera si dávám oběd, jenomže něco mokrého mám na igelitce, ve které mám misku. Ajaj, banán se mi rozleptal po dně batohu, špinavá je i bunda a kapsa batohu, ale není to tak zlé. Sedím jen v triku na lavičce, užívám si to teplé sluníčko a dobrý oběd. Když sestoupím úplně dolů do vesnice, napojím se na kjótský TRAIL. Vede lesem a na stromě je značka „pozor medvědi“. Odtud chci dojít do 9 km vzdálené Óhary. Potkávám jen japonské výletníky nebo běžce, jde se zase do kopce, pak z kopce, míjím chaty a připomíná mi to ty naše chaty v lesích. Poté vyjdu z lesa a otevírá se prostranství s vesnicí mezi horamy – kolem jsou skleníky. Lidé si zde hojně pěstují zeleninu, jelikož nemají u domů obrovské pozemky jako je běžné u nás, mají svá políčka někde za domem a na nich pěstují třeba cibuli, zelí či daikon. Teď už jdu jen v sukni a triku, je to strašně osvobozující a užívám si to. Jdu podle mobilu, vyznačená stezka odpovídá stezce v reálu. Dojdu do maloměsta Óhara a chci pokračovat po červené, ale uvědomím si, že v tomhle městě můj výlet končí, protože kdybych šla dál, dostala bych se na Hiei-zan, kam už bych dneska asi nevylezla, protože nemám moc nachozeno a hlavně potřebuju být do čtyřech zpět. Vemu to k areálu svatyní SANZEN-IN, chtějí zase vstupné, tak si ho koupím a vstoupím přímo do budovy svatyně. Zuju si boty a dám do igelitky a beru s sebou. V ponožkách mám díru, další asi tři jsem si zašívala předtím. Když jsem se balila, hodila jsem tam tyhle ponožky, protože jsou z bambusu a vždy byly pohodlné, ale nevšimla jsem si, jak prochozené jsou… 😀 Tenhle chrám je krásný na podzim, kdy můžete obdivovat momidži. Ale i teď bylo krásné si sednout před verandu do seizy a koukat ven na zahradu s rybníčkem, keři a kamennými lampami. Vevnitř se nesmí fotit, takže žádné foto není. Óhara musí být krásná na podzim, protože když se podíváte na fotky tamních chrámů a svatyní, nejvíc fotek je z této pestrobarevné sezóny.
Mám chuť na něco sladkého, takže si koupím rýžové koláčky plněné azuki fazolkami, prodavačka se diví, že nechci účtenku… Starší paní. Koláčky zblajznu na lavičce hned za obchodem a za chvíli se vydám na zastávku autobusu, číslo 19 a 17 jezdí přímo do Kjóta, nasedám na 17, který má konečnou na Kjótském nádraží. V jízdním řádu jsem viděla slovo „Kawaramači“, takže ať už to bude kdekoli blízko, vystoupím tam. Vychytám volné místo a sedím u okénka. Asi 80 % cestujících jsou důchodci. Dneska jsem nachodila něco přes 16 km, ale nebylo to jen po rovině, hezky jsem se zapotila při výšlapu na strmou Kuramu.
Čím víc jsme v Kjótu, tím víc lidí se namačká do busu. Dveře se nemůžou zavřít, řidič upozorňuje lidi, že pokud neuhnou z prostoru dveří, nezavřou se a nikam se nepojede. Tohle se stane několikrát, nevím, proč vůbec zastavoval nebo proč tam vůbec ty lidi lezli. Vtipné pak je to, že se musí vystupovat zadními dveřmi, protože by se nedalo ani protlačit k řidiči. Odposlouchám užitečnou frázi a když chci vystoupit vzadu s dalšími dvěmi ženami, hlasitě pronesu „uširo kara orimas!“, ale řidič to neslyší a Japonku vedle mě taky ne, takže se musíme protlačit dopředu. Jsem ráda, že jsem z toho pomalého a ve švech praskajícího busu vypadla.
S kámoškou si povídáme přes hodinu. Říkám jí, jaké to tady je atd., ona mi vypráví co dělali na japonštině a že jí tam chybím. 😀 Potom si vyperu prádlo, natáhnu šňůru ode dveří ke skříni a vše pověsím a dám na ramínka. Klimoška mi většinu vysuší, a to, co ne, dám zítra na balkón. Jsem moc ráda, že už si nemusím každé tři dny mýt vlasy. Od příletu se mi dost mastily. Předtím jsem si je myla 1x za týden.
Neděle. Nechce se mi vstávat, venku je zataženo, není to dobrý den, myslím jako energeticky. Mám na to čich. Taky potom z bytu slyším projíždět sanitku atd., někde asi nějaká nehoda. Všimla jsem si zajímavé věci, když jsem šla na nákup – motorkáři nedodržují rychlostní limit. Zajímavé, no, s těmi mašinami si tady moc nepojezdí, tak to chápu. Koupila jsem nějaké sladkosti na vyzkoušení a nejvíc mi chutnají čokoládky s mačča náplní. Naprosto boží. Zajdu si ještě koupit do svého „panja-san“ vynikající chleba a namažu si na něj jemné avokádo. Vynikající kombinace.