POŠTOVNÍ SPOLEČNOST A AUTOMATICKÁ ZAPISOVACÍ PANENKA, část druhá
„Přece jen obtěžujeme sousedy.“
Než si to kdokoli uvědomil, město ztichlo.
Společnost Salvatore sídlila v úplně obyčejné nákupní ulici ve městě Leiden. Kolemjdoucí však během několika minut utekli a prodavači okolních budov i sousedních budov zavřeli výlohy – takzvané výkladní skříně – a stáhli železné mříže.
Rychlá akce pramenila z jejich pochopení, že se město zapletlo do víru boje. Byla to zvláštnost občanů země, která se od svého založení dlouho bránila vetřelcům. Lidé tiše čekali, až konflikt skončí.
„No, tak pojďme dovnitř.“ Postava Violet, když jasným hlasem dávala rozkaz, byla jiná než obvykle.
Uvnitř místnosti ředitele v nejvyšším patře vypadala scenérie viditelná z balkónu – podzimní obloha, kde se vysoko vznášejí cirrocumulové mraky a panoráma města Leiden – jako by byla vložena do rámu obrazu. Ale taková krása byla něco z doby před pár vteřinami a nyní dělo v něm zakotvené utrpělo velké poškození náhlým výbuchem, z něhož stoupal kouř.
Kdysi zdobené jemnými sochami, se zábradlí rozpadalo a balkon byl ve stavu, kdy člověk mohl spadnout přímo na zem, kdyby na něj položil nohu. Pokud by dělo bylo nabito municí, s největší pravděpodobností by to nebylo to jediné, co by bylo zničeno.
V této situaci obecného chaosu, bledá tvář Salvatora Rinauda, ještě zbledla a jeho ústa se otevřela, když ustoupil, zatímco Claudia Hodgins se kousl do tváří, aby utlumil jeho vlastní smích, a třásl se zadržováním.
„Co to udělali?“
„Aha – AHAHAHAHAH! Ahaha, už nemůžu! Nemůžu se držet zpátky! Tohle je úžasný!“
Hodgins se při pohledu na Salvatorovu tvář zhroutil smíchy. „Co tě tak překvapilo, Salvatore? Není to to, co jsi nám udělal? No, ale… nemyslel sis, že uděláme přesně to samé co vy, co! Nedalo se jinak! Ahahahah!“
I Lux, která se celou dobu třásla se ztemnělou tváří, se rozzářila jiskrou naděje a trochu se zasmála.
„To je práce tvých lidí z poštovní společnosti?“
„Kdo jiný by to byl? Naší firemní filozofií je „oko za oko“. Hodgins byl v tak dobré náladě, že se zdálo, že by se hned mohl pustit do zpěvu.
Několik Salvatorových poskoků sestoupilo o patra níže. Brzy se znovu ozvaly výstřely a výkřiky. Skutečnost, že výkřiky vycházely od Salvatorových podřízených, zvýšila jeho nervozitu a netrpělivost.
„Dělají to, i když bych tě mohl zranit… Jaký druh výcviku na ně používáš?“
„V podstatě princip liberalismu. Většina zaměstnanců, které jsem shromáždil, když jsem budoval svou společnost, byli náhodou osoby, které neměly kam jít, které jsem přemluvil a přijal… Nevím, jestli jsou mé preference neobjektivní, ale ukázalo se, že spousta z nich byli absurdně silní… Ti, kteří jsou tady právě teď, jsou určitě dvě zapisovací panenky, které neměly službu a… pravděpodobně pošťák, který se měl dnes vrátit do města. Jsou elitou toho nejlepšího druhu i mezi námi. Salvatore, když jsi to ty, neměl sis mě proklepnout skrz naskrz?“
„Zaměstnanci tvojí společnosti jsou bývalí vojáci a žoldáci, že? Pokud je to tak, tak i naši pošťáci…“
„Nejsou to jen bývalí vojáci a žoldáci. Benedict je bývalý žoldák, který měl na jiném kontinentu přezdívku ‚Boje nenasytný blázen‘. Cattleya byla boxer. Má tak silné paže, že ji nikdo nemůže porazit v síle. A tu krásnou dívku, jejíž jméno, můžeš uhodnout, zná každý v oboru zapisovacích panenek… moje rozkošná Violetka bývala nejmocnější vojačkou Leidenschaftlichu. To už je ale minulost.“ Hodgins se na Lux usmál. „Mimochodem, moje sekretářka je bývalá polobohyně.“
„‚Nejmocnější vojačka Leidenschaftlichu‘?
„Tví patroni ti nic neřekli? No, bylo s ní svým způsobem zacházeno jako s tajemstvím, takže není možné, aby o ní civilisté věděli. Armáda zašla tak daleko, že vytvořila jednotku jen pro ni a nechala ji pro sebe pracovat, ale nikdy jí neudělili uznání ani hodnosti. Tehdy ještě neměla příjmení a zdá se, že jí lidé prostě říkali ‚Violet‘. Můj přítel ji našel a vychoval… Byla vůdčí postavou Velké války ve stínu.“
Salvatore vzpomínal na fotografie Hodginsových zaměstnanců, které nechal své podřízené prozkoumat. Jedna, která se mu pozoruhodně živě vryla do mysli, byla krásná žena. Byla to dívka s nádhernými, laskavými rysy obličeje. I kdyby ji někdo prohlásil za nejsilnější bojovnici, nikdo by tomu na místě neuvěřil.
„Jak sis takovou ženu přivlastnil?!“
„Není moje.“ Hodgins se vyzývavě usmál. „A ona už také nepatří k armádě. Od samého začátku ona… Tady se zastavím; vyprávět ti tenhle příběh je plýtvání.“
Melodie bitvy se postupně přibližovala k hornímu patru. Jak to vypadalo, povyk se stupňoval směrem, kde se ozývalo i zlostné ječení. Zdálo se, že majitelkou hlasu byla mladá žena. Ani mezi výstřely se rozhovor mezi těmito dvěma lidmi nezkrátil.
Hodginsův úšklebek se prohloubil a Salvatorova tvář se zachmuřila.
„Lidi, zdvořile pozdravte, když vejdete.“
Salvatorovi poskoci si najednou připravili své zbraně. Napětí dosáhlo vrcholu, všichni v místnosti věnovali pozornost dveřím. Nicméně bylo na čase.
„Lux, prosím, zakryj si oči,“ ozval se za členy bandy nádherný hlas, který se k takovému místu, které se proměnilo v bojiště, nehodil.
Z balkónu vyskočila černá koule. Zpočátku to vypadalo jako šelma. Ohromující a děsivé zvíře, které ladně pohybovalo končetinami a šlapalo po svých nepřátelích.
Bez ohledu na to, jak moc na něj „lovci“, kteří si všimli existence šelmy, sázeli kulky, její nohy se nezastavily ani o centimetr, když odhalila tesáky. Neochvějně si podmaňovalo bojiště, i když tančilo ve vzduchu, ovládalo svou zbraň s úžasnou přesností a všechny sráželo k zemi.
„A-Ááááá!!“
Paže uvolněná z bitevní sekery vyrazila a vykloubila rameno muže, který na Lux mířil pistolí.
Bestie máchla bitevní sekerou a ukryla Hodginse a Lux za sebe.
Salvatore ustoupil o několik kroků zpět a přesně dvě frakce stály naproti sobě, oddělené po jeho pravé a levé straně.
„Majore Hodginsi, omlouváme se za čekání.“
„Vždycky ti říkám, že jsem ‚ředitel‘, že ano, Violetko?“
Bestie – spíše žena – vrhla chladný pohled na toho, kterého vnímala jako nepřítele.
„Ty – co jsi?“ Salvatore si vybil svůj zmatek nad náhlým vetřelcem, který držel zcela rudou bojovou sekeru.
Měla bílou a hladkou pleť jako porcelánové panenky. Její modré oči byly jako skleněné koule. Zdálo se, že její zlaté vlasy vyluzují sladkou vůni. Dívka byla vzácně krásná, ale to nebyla jediná věc, kvůli které měl rozšířené oči.
Stála tam žijící legenda, kterou Salvatore neznal.
„Violet.“
Krásu, kterou viděl na obrázku, skrýval stín, místo toho ji obklopovala bouřlivá atmosféra podobná šílenství. Kolem proběhl pocit letargického strategického plánování, kdo z nich se pohne jako první, ale to se brzy rozbilo.
„ŘEDITELI—! LUX–!“
„STAŘÍKU!“
Z venku z místnosti bylo jednohlasně slyšet volání. Masivní dveře pak byly proraženy, jako by to byl tenký list papíru. Ten, kdo vkročil na dveře, když se otřesením zhroutily, a vstoupil do místnosti, zatímco držel za límec nepřítele, kterého porazil svými stříbrnými železnými klouby, byla Cattleya.
„Áá~hn! Vy dva~! Našla jsem vááás!“ Hodila kořist, kterou málem zabila, směrem k Salvatorovi a jeho skupině. Schopnost mrštit lidskou bytostí, jako by to byl předmět, znamenalo, že její paže byly prostě tak skvělé jako tupé zbraně.
Za ní se nejprve objevila hlaveň a poté, co se ozvaly zvuky kulek, se Benedict odhalil. Byly to rány určené k zasazení závěrečného úderu k obraně Cattleyy.
Benedict střílel do nohou všech mužů v černém kromě Salvatora a mlaskal jazykem nad příšernou scénou v místnosti. „Co je tohle? Nezbaštila jich Véčko většinu?“ Společně s povzdechem odhodil zbraň, kterou držel, a vytáhl jinou. „Staříku~, nechali sme jenom tohohle důležitě vypadajícího starýho vola~.“
„Lux! Violet tě ochrání, ano? Řediteli! Jsi svázaný!“ Cattleya se rozběhla k Hodginsovi, který ležel na podlaze. Aniž by je rozřezala nožem, strhla pomocí železných kloubů provazy, které ho poutaly, a směle ho objala.
Hodgins ji poklepal po zádech a lehce ji objal. „Promiň, Cattleyo. Nezranila se moje rozkošná mladá dáma?“
„Ne!“
„Hodná holka.“ Hodgins vlepil s mlasknutím Cattleye polibek na čelo.
Cattleye zrudly tváře a ona se k němu otočila zády a vypadala rozpačitě a dupala nohama štěstím na místě.
Benedict odtrhl Cattleyu od Hodginse a postavil se mezi ně. Navzdory hněvu agresivně udeřil Hodginse od obličeje až k trupu, čímž si potvrdil, že je naživu.
„Au, au, co je tohle? Nový způsob, jak vyjádřit lásku?“
„Jsi v pohodě, co, zajatá princezno?“
„Bál ses o mě, drahoušku?“ Hodgins jen lehkovážně odpověděl na Benedictův cynismus a vypadal potěšeně.
Benedict se krátce kousl do rtu a otočil se k zemi. Hodgins měl pocit, že oči, které na něj Benedict namířil, než je vrhl dolů, byly vlhké, a byl vnitřně překvapený.
——Huh, je možné, že se opravdu bál?
„Hej, zlatíčko, Benedicte.“
Jeho pískově blond vlasy se rozcuchaly a Benedict nakonec energicky vzdoroval, jako by chtěl říct: „Nech toho.“ V jeho očích už nebylo vidět nic, co by připomínalo slzy.
„Kdo je tvoje ‚zlatíčko‘, dědku…?!“
„Je možné, že ses o mě hodně bál?“
Byl plně přesvědčený, že to Benedict popře.
„Bál. Nenuť mě.“ Namířil však své nebesky modré oči přímo na něj a řekl: „Měl jsem pekelnej strach. Nedělej mi už nikdy takový starosti, ať se děje cokoliv!“
Protože to bylo příliš přímočaré, poté, co byl Hodgins zaskočen, jeho tvář pomalu zrudla.
Předpokládal, že ho přijdou zachránit, ale právě teď se poprvé dozvěděl, že si ho v takové míře váží.
„Ach… je to tak? P-Promiň, dobře?“
„Sakra… Nenech se unášet, když máš tohle obrovský tělo! Je zajatá princezna #2 v pohodě?“
„Přesně. Malá Lux potřebuje ošetřit…“
Violet rozvázala Luxina pouta. Její tělo, které se třáslo strachy, a zvuk jejího srdce, který byl stále hlučnější, se znovu uklidnil.
„Děkuji, Violet.“ Lux snášela bolest ve své tváři a usmála se na kamarádku, která ji přišla zachránit. „Myslela jsem, že jsi nějaký vznešený princ.“
Violet svraštila obočí, jako by ji to trápilo. Pak rozhořčeně chytila Lux za ruce a pomohla jí vstát. „Omlouvám se, že jsem tě nemohla ochránit. Ale už tě nenechám projít si děsivými časy.“ Jako rytíř zaštítila Lux za sebou.
Přestože Salvatore svíral pistoli, nebyl schopen vypálit jedinou ránu na pouhé tři lidi, kteří převzali kontrolu nad jeho společností. Když přesunul pohled do strany, viděl, jak jeho podřízení byli zhroucení a sténající v otevřené chodbě. „Mělo jich být… padesát,“ jakmile otevřel ústa, hlas se mu třásl.
„Hm? Tví poskoci? I když byli v převaze, je to k ničemu, pokud je kvalita na prd. Ono jich bylo tolik? Počítal sem, ale… Hloupá ženská, kolik jsi jich sejmula?“
„Hloupý Benedicte! Ehm… deset. Zmlátila jsem asi deset lidí.“
„Já dvacet. Zbytek bylo Véčko, co?“
„Dostala jsem se sem jednoduše tím, že jsem vylezla po stěně z venku, takže jinak než vy a teď…“
„Nikdo neutekl? Počty nesedí.“
Bezstarostně si povídali, ale obsahem rozhovoru byl počet lidí, které porazili. Navíc tam byl ohromný rozdíl v bojové síle, protože byli nezranění a dokonce ani jejich oblečení nemělo ani trhlinku. To byl také rozdíl v moci obou společností.
Salvatore se kousl do rtu, jako by byl frustrovaný, a vyštěkl na Hodginse: „Přišli pozdě, a proto jsi prohrál! Už jsem tě nechal sepsat smlouvu! Úředník šel předložit tu smlouvu, kterou jsme zhotovili, na úřad vlády, aby sloužila jako důkaz formální legitimity. Pravděpodobně už ji přijali… Klidně si odejděte. Ale naúčtuju vám škody způsobené tvými podřízenými a zranění, která způsobili mně!“
Salvatore měl v úmyslu na chvíli vyvolat u Hodginse psychickou i fyzickou bolest, vyděsit ho a přimět, aby ztratil vůli bránit se, ale teď to vzdal. To, co si nejvíce přál, neférovou smlouvu, aby byla ve stavu legální platnosti. Dokud ji měl, bez ohledu na to, co kdokoli řekne, skutečnost, že Salvatore měl navrch, se nezmění.
„Salvatore Rinaudo. O co ti jde?“ Nicméně Hodgins měl výraz obličeje, který vykazoval, že je bezmocně zmatený.
„Jak jsem řekl, tvoje společnost už nemůže vstoupit na naše trasy…“
„Takže?“
„Bez ohledu na to, kolik hrubé síly jsme použili, není to nic v porovnání s ověřeným oficiálním dokumentem!“
„Znovu… takže co? Papíry byly skutečně podepsány. Nejspíš už také byly předloženy předtím, než přišla pomoc. A co s tím?“ Claudia Hodgins, ředitel poštovní společnosti a bývalý major Leidenschaftlichské armády, měl obecně klidnou povahu a také veselý a lehkovážný přístup. Nyní však zíral na Salvatora, aniž by se usmál, a v očích se mu ostře leskl záblesk. „Není to záležitost, která by se vyřešila, kdybychom zdemolovalí tvoji společnost?“ Vyhrnul si rukávy košile a sundal náramkové hodinky, o kterých se dalo říct, že jsou vysoce kvalitní produkt. Potom prsty stiskl řemínek tak, aby měl pouzdro hodinek na kloubech.
Každý, kdo byl zvyklý bojovat, už věděl. Pokud někdo bojoval beze zbraně, byl předmět zvaný náramkové hodinky příliš užitečnou věcí.
„Salvatore, kdybys nevztáhl ruku na Lux, nebyl bych tak naštvaný.“
Salvatore vystřelil na Hodginse, když ten zvedl ruku, a přesto ho kulka ani nepohladila.
Kupodivu, kulka, která nedokázala zabít Hodginse, prostřelila střed čela Salvatorova portrétu dřepícího v místnosti.
„P-Pře…“ Slovem, které Salvatore pronesl, to skončilo.
Švihla pěst 194 cm vysokého muže, který vážil 85 kg. Udeřila Salvatora do obličeje se zvukem, který řezal vítr. Když mu byl bez milosti zlomen nos, Salvatore prolil velké množství krve. Pár jeho zubů spadlo i na kvalitní koberec. Chvilku měl křeče, ale nakonec zůstal úplně nehybný.
„Zabils ho?“
Na Benedictovu otázku Hodgins přiložil ucho k Salvatorově hrudi a zavrtěl hlavou poté, co jednoduše zkontroloval tep toho druhého. „Je naživu. Nechme ho být.“ V okamžiku, kdy se otočil, Hodgins se vrátil ke svému obvyklému já. „Všichni, vedli jste si dobře. Jsem tak šťastný; moji zaměstnanci jsou určitě nejlepší. A já jsem také nejlepší, že jsem si vybral vás!“
Hodgins pěl chválu, gestikuloval přehnaně a objímal zaměstnance, kteří mu přišli na pomoc. Pak se přiblížil k Lux a vtiskl jí polibek na tvář, kterou neměla bolavou. „Přinutil jsem tě si mnohým projít, co. Je mi to opravdu líto, malá Lux.“
„Ne, koneckonců jsem ředitelova tajemnice.“
Vzhledem k tomu, že nevypadala příliš stydlivě, tento druh polibku pravděpodobně nebyl vzácný. Když se vlákno napětí přetrhlo, Lux se neudržela a prolila velké slzy. Hodgins se znovu zběsile omlouval.
„To ne… Jsem frustrovaná… Bylo by skvělé, kdybych byla jako všichni ostatní a měla sílu chránit ředitele. Kdybych nebyla zajata jako rukojmí, nedopadlo by to takhle…“
Cattleya jemně hladila Luxina prohnutá záda, když neustále plakala. „Co to říkáš? Lux, jsi dobrá právě proto, že jsi normální křehká holka. Ach, ale není to tak, že bych nebyla normální. Jsem silná a hezká, ale jsem super normální holka…“
„Cattleyo, to, co říkáš, je nekonzistentní.“ Violet podala Lux hedvábný kapesník.
Možná díky tomu, že byly přibližně stejně vysoké, přestože se jejich obličeje nepodobaly a jejich postavy byly různé, díky trupu, způsobem, jak se k sobě choulily, podivně připomínaly sestry.
„Vidět dívky, jak se k sobě mačkají, je docela hezké, že, Benedicte?“
„Staříku, honem a udělej něco s tímhle kutlochem.“
„Chceš se taky přitulit? Chceš?“
„Nehraj si a vydej pokyny!“
Když mu Benedict zasadil silný boční kop do zad, Hodgins přestal žertovat. „Ééé~, tedy, všichni pohov…! To bych rád udělal, ale mám prosbu. Kdokoli, kdo nemá žádné plány na později, mi prosím pomozte zničit Salvatorovu společnost!
„Hé~j, staříku.“
„Co je, pane Benedicte?“
„Nevíš, co se děje venku, takže netušíš, co se událo, ale nechali sme mezinárodní kanceláře zbytku bojovýmu personálu. Kluci, kteří zůstali v hlavní kanceláři, je kontaktovali. Vzhledem k tomu, že to sou tihle týpci… vezmou je ven bez obav.“
„Úžasné! Ale my nemáme bojový personál! Není to tak, že bych tě najal s tímhle záměrem! No, protože musí existovat lidé, kteří můžou jít na bojiště, neměl jsem takový záměr, ale…“
„To byl náš plán od samého začátku, řediteli Hodginsi. Aby se nic podobného jako toto už nestalo, věřili jsme, že vše zlikvidovat a důkladně je zničit bude dobrý plán.“
„Děsivý, děsivý. Tvůj výraz začíná být také děsivý, Violetko. Usměj se! Ničí to tvůj roztomilý obličej!“
„Řediteli~! Chci, abys mi koupil nový náhrdelník, až skončíme. Podívej~! Perly na něm jsou utržené… Taky to byl můj oblíbený.“
„Dobře, Cattleyo. Ať už to je bižuterie, oblečení nebo cokoli, tenhle strejda ti to koupí!“
„Hm… řediteli. Co bych měla dělat?“ nebojující členka personálu Lux, si pevně svírala sukni a vypadala nervózně.
„Malá Lux, vraťme se do hlavní budovy. Nechám tě tam také ošetřit. Vše je v pořádku; všichni v centrále kontaktovali ostatní zaměstnance, takže by se tam měli ochomýtat lidé. Je to bezpečnější, než když půjdeš s námi. Benedicte, vezmi malou Lux do ústředí a pak se přeskup.“
„Rozkaz; nech mi nějaký, ať si s nima taky pohraju.“
„Nedělíme se o kousky dortu… Teď jdou Violetka a Cattleya se mnou, aby takhle rozdrtily další pobočky. Pojďme si vyjasnit jedno pravidlo. Žádné bití holek. Bít bastardy je v pořádku.“
„Rozumím.“
„‚Ja~sný.“
Členové Poštovní společnosti C.H. pokračovali ve svém kutí strategie, aniž by si všímali zbitých lidí ležících na podlaze. Když byli konečně hotoví, vyšli z budovy a přitom se chystali, aby se ti ze Salvatorových pošťáků, kteří se znovu postavili na nohy, nemohli zotavit.
Hodgins si zapálil cigaretu, vykročil s ní v ústech a všichni ho také následovali.
Toho dne se v Leidenschaftlichu ozývaly výstřely několika oblastmi hlavního města Leidenu, ale nikdo se je nepokusil zadržet. Vojenská policie navíc nepodnikla žádný krok bez ohledu na to, kolik zpráv obdržela.
*
Noční tma se prohlubovala do pozdní noci.
V baru na rohu obchodní čtvrti byla jasně zářící světla. „Dnes plně obsazeno,“ říkala neohrabaná písmena na papíře připíchnutém na nástěnku před obchodem. Na té nástěnce byla nakreslena postava svůdné tanečnice. Podle vzhledu to bylo místo, kde si lidé užívali show spolu s jídlem.
Z baru se ozývaly hlasy příjemně se smějících lidí a živá hudba. Zdálo se, že je to párty nějaké společnosti. Muži a ženy byli v poměru jedna ku jedna. Jejich věk se lišil a všichni se lišili barvou pleti, vlasů a očí.
I mezi nimi bylo pár lidí, kteří upoutali pozornost.
Mladý muž předváděl nádherné kroky na stole s botami na podpatku, které vypadaly jako dámské. Tanečníci kolem něj houpali svými těly a tančili čistě podle libosti.
Na jiném stole se usmívala krásná žena, zatímco zápasila s mužem s ďábelskými rysy v obličeji a bohatými svaly. Když viděl, jak mu během několika vteřin zkroutila paži, mohlo to vypadat, že ji nechal vyhrát schválně. Muž, který prohrál, si však třel zdánlivě zraněnou paži s podivně udivenou tváří.
Stříbrovlasá mladá dívka s velkou gázou na tváři hrála karetní hru s blonďatou osobou s nesmírně soustředěným obličejem. S největší pravděpodobností to byl poker. Vypadala utrápeně, protože nedokázala přečíst výraz toho druhého. Zatímco všichni ostatní vyprazdňovali láhve od alkoholu, jen jim dvěma dělaly společnost šálky čaje v jejich noční společnosti. Každá z nich se upnula na své vlastní vítězství a hrála vážně.
„Ach~! Vyhrála jsem~! Vyhrála jsem dost na to, abych si koupila pěkný pár bot! Ach, Lux, nejsou to vítězné karty?“
„Ženy, který umí tancovat, jsou skvělý. Véčko, ty neumíš mastit karty, co?“
Benedict, který měl dost tance, a Cattleya, která byla unavená z přetahování rukou, si přišli sednout k mírumilovnému stolu, jako by ho chtěli rozladit.
Lux položila karty, které schovávala u rtů, na stůl. „Chceš skončit s pokerem, Violet?“
„Ano. Karty v našich rukou byly koneckonců odhaleny třetí stranou.“
Neměla vůli se zlobit. Lux byla tak šťastná, že se mohla vrátit do toho bezvýznamného každodenního života se svými společníky, že se nakonec rozesmála. Možná kvůli bolavému místu, když se smála, se prohnula v zádech s „au, au, au“.
„Jsi v pořádku? Není pro tebe lepší si už odpočinout…?“
„Jo~p, ale myslím, že je bezpečnější být celý den s vámi… Ředitel Hodgins je tu taky, takže nemůžu domů.“
Cattleya rychle zareagovala a energicky se podívala Luxiným směrem. „Co tím myslíš?“
„Rozhodli jsme se, že dnes budu s ředitelem. Víte, je to proto, že ředitelův byt byl v nejvyšším patře společnosti. Dneska v noci nemáme kde spát, že? Taky jsem měla tu zkušenost s únosem… Měl strach a sehnal mi pokoj v hotelu ve městě. Zdá se, že ředitel Hodgins v něm také chvíli zůstane. Dokud tenhle chaos neskončí, budu také pracovat odtamtud. Dnes odejdeme spolu, takže na něj musím počkat.“
Zatímco Violet souhlasně odpověděla: „To je uklidňující“, Cattleya zčervenala jako řepa. Z její tváře bylo vidět, co si představuje. Popadla Lux za paži a prudce s ní zatřásla. „Ty! Chápeš, co říkáš?“
„E-Eéé? Naše pokoje jsou oddělené, víš?“
„Cattleyo, Lux je zraněná.“
„Ani náhodou. Nevím, kolik let to bude trvat, ale ani on není tak nestydatej.“
„Hej! Nepleť se do dívčích řečí!“
„Ach, řeklas to. Pak se nepleť do toho, když mluvím se staříkem, ať se děje cokoliv.“
Protože další hádka byla oficiálně na spadnutí, jako navyklá forma vyrovnání si účtů Violet a Lux je opustily a začaly svůj rozhovor znovu.
„Když už jsme u toho… Violet, jsi v pořádku? Jsi dnes docela roztomile oblečená… Je možné, že ses chtěla setkat s tou osobou… s tím panem majorem?“
Ve chvíli, kdy tuhle otázku dostala, to bylo přesně ve chvíli, když Violet upřela pohled na vchod do baru. „Jsem v pořádku.“
Někdo k ní mířil.
Možná kvůli tomu, že přišel ve spěchu, byla ona osoba zadýchaná. Jeho potem nasáklé čelo bylo důkazem úsilí, které vynaložil, než tam dorazil. Hodgins ho chytil a zastavil ho, ale i tak k ní zamířil a šel co nejrychleji.
Ta osoba brzy zahlédla Violet od vchodu do baru a Violet ztuhla na místě, jakmile také dorazil. Bylo to skoro, jako by mezi nimi byla gravitace, která jednoho k druhému přitahovala.
Violet přirozeně vstala a vrhla se k němu.
——Ach, Violet.
Lux by mohla vyprávět.
——Vidím, takže takhle to je.
Každý, kdo byl poblíž, by mohl vyprávět.
——Vy dva už jste takoví.
Koneckonců, bylo to, jako by se atmosféra kolem ní úplně změnila v okamžiku, kdy se objevil.
„Plukovníku.“
Ten, kdo tam stál, byl plukovník Gilbert Bougainvillea z Leidenschaftlichské armády. Snad proto, že měl volno, měl na sobě jen sako jemného střihu a košili. Najednou se na něj vrhly zvědavé pohledy lidí, kteří dělali v baru povyk.
„Violet.“
Koneckonců, byl to muž, o kterém se ve firmě říkalo, že hnul armádou, aby chránil Violet. Jeho existence jim byla oznámena během incidentu únosu mezikontinentálního vlaku, po kterém neuplynul ani rok. Samozřejmě to byl příběh vyprávěný pouze interně a Hodgins byl veřejně považován za hlavního vůdce té strategie.
Členové poštovní společnosti, kteří dali síly dohromady, aby ji zachránili, osobně viděli muže, který přiběhl v princovském stylu. Tehdy byli také svědky toho, jak Benedictovi, s pusou otevřenou dokořán, jako by byl senilní, svěřil Violet.
„Plukovníku, omlouvám se… nakonec jsem musela porušit naši dohodu.“
Její bavlněné vlasy byly neupravené. Oblečení, které pro ni vybrali, a do kterého měla oblečené tělo, vypadaly jako otrhaná látka. Všechno, co si pro něj připravila, se dnes proměnilo v bídu.
Nicméně, když ji viděl vyšňořenou, Gilbertovo srdce bušilo hlasitěji.
„Vy…“
„Vypadáš nádherně,“ bylo to, co ze sebe vysoukal, ale když si ze strany všiml divokého upřeného pohledu s nátlakem na důraz kvality, zmlkl.
Benedict vypadal krajně znechucen. Mlaskal jazykem, když se jejich oči setkaly.
„Stalo se něco…?“
„Spíš ne. Neexistuje žádný zákon, kterej říká, že se nemůžu dívat na toho parchanta, kterej se od tý události jednou za úplněk vkrade do blízkosti Véčka, jako by to byl duch?“
„Tehdy jsi mi pomohl s Violet. Jsem ti vděčný… A o žádném takovém zákonu nevím, ale pokud jde o zavedení dozorčího zákona, jsem ten, kdo má navrch.“
Mezi nimi dvěma proběhlo něco jako elektrický výboj. Benedict až doteď nezmírnil svou nedůvěru vůči Gilbertovi, vytočený tím mužem, který vypadal, že by se mohl stát rivalem v lásce pro Benedictovu drahou polovičku, kdyby byl na stejném pracovišti jako oni.
„Tohle bylo zvednutí opony nad jejich ubohou bitvou!“ zrovna když ti dva znovu otevřeli ústa, přerušil je Hodgins s pošetilým komentářem.
Mlčení.
Oba současně zírali na Hodginse, jako by se dívali na něco politováníhodného.
Sám Hodgins oddělil Gilberta a Benedicta, vešel mezi ně, objal je rukama a pronikavě se zasmál: „Nehádejte se kvůli mně! Člověče~, chtěl jsem to zkusit jednou říct.“
„Drž hubu, staříku!“
„Drž se stranou, Hodginsi. Smrdíš chlastem.“
Byl to rozhovor s úžasnou výbušnou energií. Jak to vypadalo, Gilbert a Benedict nevypadali, že by spolu vycházeli, ale jejich postoj k Hodginsovi byl podobný.
„Staříku, zítřek pro tebe bude hroznej, když budeš moc chlastat. Jsi už v tom věku, ne?“
„Drahoušku… to říkáš proto, že se o mě bojíš, že?“
„Hej, přestaň. Stop. Nejsem ženská.“
Když Benedict odstoupil od Hodginse, který se ho pokoušel políbit, Gilbert a Violet na sebe konečně mohly znovu upřít oči. Violet měla výraz, který říkal, že prošla pekelným obdobím.
„Nějaká zranění?“
„Drobná. Stejná úroveň jako poškrábaná kolena.“
„To je dobře…“ Říkal to opravdu z hloubi srdce. Gilbert viděl Cattleyu a Lux, jak je úzkostlivě pozorují, a promluvil dále: „Vy také máte nějaká zranění? Áách…potřebujete lékaře.“
„Ne, ne, jsem v pořádku.“
Lux už byla ošetřena, ale zdálo se, že se její rána může druhý den otevřít.
Gilbert ho snad vždy nosil u sebe – vytáhl z vnitřní kapsy saka plnicí pero a malý zápisník a podal jí list papíru s určitou adresou v Leidenu. „Toto je klinika, kde je můj domácí lékař. Nemusíte platit, když zmíníte moje jméno. Zajděte si tam. Pravděpodobně budete nějakou dobu potřebovat léky proti bolesti. I v hotelu, ve kterém bydlíte, řekněte prosím recepčnímu moje jméno, pokud budete něco potřebovat. Jsme přátelé, takže se k vám bude chovat dobře.“
Lux se při přebírání papíru chovala nejistě. „Ach. Děkuji mnohokrát. Jste velmi velkorysý… Není to tak… že tu hotelovou rezervaci… Pane Bougainvilleo, ehm… Plukovníku Bougainvillea, jste provedl vy?“
Gilbert pohlédl na Hodginse, který se zapletl s Benedictem, a přikývl. „Ten chlápek mě o to požádal. Nemohu to říct nahlas, ale také jsem zlikvidoval… dokumenty předložené úřadu vlády jménem vaší společnosti. Když použiju svůj vliv na místech mimo moji jurisdikci… nakonec jsem ztratil jedno eso, které bych jinak býval mohl použít v případě nouze, ale…“ Možná, jako by si na něco vzpomněl, trochu svraštil obočí a zasmál se. „Hodgins se postaral o Violet.“ Nebudu šetřit ani na vás všechny, kdyby se něco stalo. Jestli je tu nějaká znepokojivá záležitost, můžete mít říct i přes Violet.“
„A-ano.“
Cattleya a Lux si němě nechaly zbarvit tváře do růžova. Byla nějaká dívka, jejíž srdce by se nerozbušilo nad Gilbertem, který narozdíl od Hodginse, způsobem dospělého muže vyjádřil to, že se na něj mohou spolehnout?
„Plukovníku, jste tak cool.“
„Plukovníku, jste úžasný.“
Ne, neexistovala.
Z nějakého důvodu měly ty dvě prsty propletené před hrudníkem a zaujímaly úplně stejnou pózu.
Gilbert klidně odpověděl: „Nejste moji podřízení, takže mi nemusíte říkat podle mojí hodnosti.“
Violet lehounce zatáhla za lem Gilbertova saka. „Plukovníku, ehm… nechcete si přisednout? Musíte být unavený.“
„Áách, ne. Omlouvám se, ale jsem na odchodu. Ty taky, Violet. Ti dva jsou v domě Bougainvilleů a děláme jim starosti. Už jsem je kontaktoval, abych jim řekl, že tě přivedu zpátky, tak pojď. O kousek dál mám připravený kočár, tak se tam projdeme. Slečno Lux. Vy jste… budete pro dnešek spolu s Hodginsem, že? Slečno Cattleyo, co vy? V případě potřeby vám můžeme zajistit odvoz domů.“
„Z-Znáte mý jméno?! Moje?!“
„Samozřejmě; slyšel jsem ho od Violet. Tak jak jste se rozhodla?“
Možná kvůli nesmírnému štěstí Cattleya v povznesené náladě nespočetněkrát plácla Violet po zádech docela velkou silou. „Jsem v pohodě! Dneska tu budu se všemi až do rána!“
„Pravděpodobně bude lepší, když budete ve velkém počtu. Omlouvám se, protože jsme uprostřed příjemného rozhovoru, ale beru ji s sebou. Děkuji… že jste byla vždy tak blízko Violet. Sejdeme se zase někde jinde. Prosím, dovolte mi, abych vás příště mohl alespoň pozvat na jídlo.“ Gilbert si až příliš přirozeně svlékl sako a přehodil ho Violet přes ramena. Zrovna tak ji začal odvádět pryč.
„Ach! Bastarde! Stůj! Véčko je jako moje malá ségra!“
„Lidičky, dobrou noc. Benedicte, vám také.“
„Počkejte! Véčko~! Hej — staříku!“
Hodgins zkroutil Benedictovi ruce za zády a mrkl na Violet. Byla pravda, že byl opilý, ale jeho taktikou bylo pravděpodobně držet Benedicta dál od Gilberta. Možná doplatil na hřích, kdy je donutil promeškat čas, který spolu mohli strávit kvůli jeho únosu.
Hodgins a Gilbert si vyměnili pouze krátké rozloučení jako: „Zavolám“ a „Uvidíme se“.
„Benedict utrpěl drtivou porážku, co.“
„Staříku!“
„Člověče, soupeří s tebou… ale také ne.“
Dvě mladé ženy, které tu zůstaly, promluvily, zatímco stále zíraly na vchod do baru.
„Abych byla upřímná, ředitel mi po tom incidentu řekl hodně o Violetině minulosti a nepřemýšlela jsem, jestli je pro ni někdo jako on vhodný… ale když ho potkáš, víš…“
„Jo, je to jiné, když ho potkáš, že?“
„Protože si ji opravdu vážil, udělal mnoho chyb, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby spoustu věcí vzal zpět, a teď jsou takovíhle, co,“ zašeptala Lux hluboce zamyšlená.
Kráčení podzimní nocí, v níž byly noční větry neúprosné, připravily oba o trochu tělesného tepla, které jim poskytoval teplý interiér baru. Violet, přes kterou Gilbert přehodil sako, se na něj podívala jak byl jen v košilí, jako by se ho chtěla zeptat. Brzy si všiml jejího pohledu a jejich pohledy se setkaly. Pak se na ni usmál. „Není ti zima?“
Jen z toho, že ji těmi slovy překvapil, protože Violet na to ještě nebyla zvyklá, se jí rozbušilo srdce. „Ne; Majore, co vy?“
Schůzky, kdy se ti dva potkali, byly tak vzácné, že by se daly spočítat na jedné ruce, a v takových případech se zdrženlivost způsobená jeho dlouhou nepřítomností projevila v podobě rozrušení. Z pohledu ostatních to téměř nešlo vnímat. Ostatně její mimika byla celkově bez emocí.
„Jsem v pořádku. Dnes jsem běhala a hodně se zapotila, takže je mi pořád teplo.“
„Omlouvám se, plukovníku.“
„Není za co se omlouvat. Udělal jsem to, protože jsem chtěl. Violet. Bylo to také kvůli Hodginsovi.“
„V pořádku, plukovníku.“
„Pojďme trochu pomaleji. Jakmile nastoupíme do kočáru, cesta domů bude trvat mrknutím oka.“
„Je to špatně…?“
Ten, kdo podal žádost, byl Gilbert a slova, která se Violet chystala říct, odumřela dřív, než mohla nabýt formy. Bylo to proto, že sladce dodal: „Netrávím s tebou dostatek času.“
„V pořádku, Majore.“
Její oči mluvily výmluvněji než její bezvýrazné já. Violetina modrá kukadla byla přilepena ke Gilbertovým smaragdovým.
„Chci si taky trochu popovídat. Je s tím mladým mužem jménem Benedict všechno v pořádku?“
„Tím myslíte…?“
„Zdá se, že v tobě má zalíbení.“
„Má jinou ženu, která se mu líbí. Zdá se, že jsou ve vztahu a sami to skrývají, ale všichni kolem to ví.“
„A tedy?“
„Ano, je… v pozici jako můj starší bratr… ohledně… mé osoby, řekl mi to.“
„Řekl ti to? Ten muž?“
Jejich barva očí a vlasů byla jistě podobná a dalo by se říci, že ten muž je androgynní kráska, ale jeho řeč a chování se příliš lišily od Violetina.
„On sám to říkal.“
„Ach, on tě skutečně nazval svou ‚sestřičkou‘… Mám si to vyložit tak, že k tobě projevuje náklonnost…? Ale nevypadá to, že bychom spolu vycházeli dobře.“
„Opravdu?“
„Asi to bude těžké.“
Když Violet slyšela příběh o Hodginsově a Gilbertově minulosti, odhadla, že takový předpoklad bude vyvrácen. Gilbert a Hodgins byli také dvojice, o které by si jeden myslel, že spolu nevycházeli dobře.
„Zdá se, že když budu s tebou, bude překážet.“
Jelikož se Gilbert zašklebil, jako by spolkl brouka s hořkou chutí, Violet nakonec svůj názor nevyjádřila. „Majore.“
„Copak?“ Jak ho Violet oslovila, střed jeho obočí okamžitě změkl.
„Pokud by se vám dnes podařilo sejít se se mnou podle plánu, kam jste zamýšlel jet?“
„Aha, vlastně jsem domluvil, že pojedeme na koních.“
„Koně.“
„Umíš jezdit na armádních koních a myslím, že dlouhé vyjížďky nejsou špatné, když jsou krásné podzimní dny… Nelíbilo by se ti to?“
„Plukovníku, není nic, co by se mi nelíbilo, když jsem ve vaší společnosti.“
„Tahle odpověď mě těší, ale určitě se chci krok po kroku dozvědět o tvém vkusu.“
„Kukuh.“ Když se Gilbert najednou hlasitě zasmál, Violet naklonila krk. „Děje se něco?“
„Pravděpodobně sis toho nevšimla, ale popletla sis ‚major‘ a ‚plukovník‘, když ses o mně zmiňovala.“
Jelikož byl povýšen z majora na podplukovníka a z podplukovníka na plukovníka, dalo by se říci, že odkazovat na Gilberta s nižší hodností bylo velice nevhodné.
Violet opravila svůj postoj a znovu se omluvila: „Já… omlouvám se. Omlouvám se, plukovníku.“
„Ne, neomlouvej. Nezlobím se… Od té doby, co jsi byla malá, jsi mi tak říkala. První slovo, které jsem od tebe slyšel, bylo také toto. Říkám, že když si na to nedokážeš zvyknout, ‚major‘ mi nevadí.“
„‚Plukovníku’… Plukovníku, už si to nespletu.“
Její postava, když se to snažila zapamatovat, aby na to nezapomněla, byla roztomile tvrdohlavá. Gilbert zahlédl její minulé já z toho jejího nezralého aspektu.
*
Na začátku mezi nimi došlo k nešikovné výměně názorů. Skoro jako by to udělaly děti, řekly si navzájem svá jména.
„Majore.“
„Rozumíš tomu, co říkám, Violet?“
„Majore.“
Poté, co se naučila slova a poznala disciplínu, stala se jeho zbraní.
„Pokud je to Majorův rozkaz…“
„To není rozkaz…“
„Pokud… je to vaše přání…“
Skončil zamilovaný do té dívčí zbraně.
„Majorovy oči jsou tady.“
„Zajímalo by mě, jak se tomu říká.“
Byla to jednostranná láska.
„Stanu se vaším ‚štítem‘ a ‚zbraní‘.
„Budu vás chránit.“
„O tom prosím nikdy nepochybujte. Jsem váš ‚majetek‘.“
I tak ji miloval.
„Miluji tě!“
„Nechci tě nechat zemřít! Violet!“
„Miluju tě, Violet.“
Dívka se zbraní plakala, že nechápala, čím byla obdarována.
„Co je ‚milovat‘?“
Nikdo ji o tom neučil.
„Co je milovat‘? Co je milovat‘? Co je milovat‘?“
„Nerozumím, Majore…“
Také nechápala, proč jí něco takového řekl.
„Co je ‚milovat‘?“
Hledala význam těch slov a jeho, který zmizel a nakonec se s nimi náhodou setkala.
A tak se dostali do současnosti.
*
„Violet.“ Gilbert vzal její umělé konečky prstů, když stála.
Její ukazováček vydával skřípavé zvuky.
„Když už jsme u toho, neoslovíš mě mým jménem?“ Ukázal prstem na sebe.
Konečky prstů, které byly v minulosti měkké a měly tělesnou teplotu, už dávno nebyly. Totéž platilo pro jednu z Gilbertových paží.
„Jsem Gilbert.“ Gilbert Bougainvillea.“ Dále ukázal na Violet. „Jsi Violet.“ Violet Evergarden.“ Pohnul prstem na obě strany a řekl: „Gilbert, Violet… Gilbert, Violet.“
Ti dva, kteří skončili s mechanickou paží, vyrostli a změnili se. Původně nebyli rodič a dítě. Sourozenci také ne. Také přestali být nadřízený a podřízený.
„Pane Gilberte.“
Na Violetinu předvídatelnou odpověď se Gilbert hořce usmál. „Část „pane“… není nutná.“
Údajně mluvil jemně, ale Violet mu ukázala náznak rozrušení. „Omlouvám se… Hněváte se na mě…?“
„Ne. Nevím, proč, ale necítím k tobě nic jiného než náklonnost… Zdá se, že…“ Gilbert si myslel, že to platí i pro něj samotného, a prohlásil: „Hm… vždycky nad tím znejistíš, ale já bych tě nikdy nenáviděl.“
„Jak to?“ zeptala se Violet.
Jak skvělé by bylo, kdyby jí dokázal ukázat vnitřek svého srdce? Prezentovat to formou „toto je láska“ by bylo tak jednoduché. Nicméně, kvůli tomu, že něco takového nedokázali, lidé pronášeli slova, aby nabídli svou lásku.
„Protože tě miluji nejvíc.“
Violet začala v moři slov hledat tento termín, který v sobě měla někde vložený. „‚Milovat… nejvíc‘…“ Když jí vylétla z jazyka, jaká to byla otřesná a zároveň vášnivá slova.
Nebyla žádná jiná věta, která by byla vhodnější pro Gilberta Bougainvilleu.
„Milujete mě… nejvíc?“
„Nemám oči pro nikoho jiného než pro tebe. Jsi jediná, koho mám rád.“
„To je… milovat nejvíc?“
„Budu si tě vždy uchovávat v srdci a budu tě nadále milovat.“
Neptala se: „To je… milovat nejvíc?“ podruhé. Violet měla tváře poprášené růžovým práškem, srdce jí začalo bušit, až ji bolelo, a zorné pole se jí rozmazalo. Nebyla schopna se podívat do Gilbertovy tváře. Nevědomky sklonila hlavu, ale on se na ni podíval.
Vzdálenost mezi jejich tvářemi byla tak akorát na to, aby se mohli políbit.
Právě byla noc a oni dva byli na tom místě sami, takže ať by udělali cokoli, nikdo se nedíval. Možná by to dokázali udržet v tajnosti i před Bohem.
„Měl jsem období… měl jsem tě rád… pak jsem se do tebe zamiloval a teď se ukázalo, že tě miluji nejvíc. Rozumíš mi?“
„Nikdy se nezmenšuje?“
„Náklonnost?“
„Láska.“
„Kdo ví. Ale nechci, aby se to stalo, a pravděpodobně mnohokrát znovu vyslovím, že tě miluji, takže to pravděpodobně zesílí, nezeslábne. Naplňuješ mě tím.“
„Láskou?“
„Ano. Důvod, proč věřím, že tě miluji, je ten, že jsi mi ten pocit dala.“
Violet Evergarden, která se od něj – od lidí – učila a opisovala, dokázala pochopit význam těchto slov.
„To vám způsobuji, Majore?“
Opět se změnil její způsob, jak o něm mluvila. Gilbert si myslel, že to nevadí tak či tak.
„Ano, způsobuješ.“ Gilbert tiše vtiskl polibek Violet ne na tvář nebo rty, ale na konečky prstů, které držel.

Mlčení.
Byly to umělé prsty. Nebyla schopna z nich nic cítit. Její paže byly pryč a už se nikdy nevrátí.
Polibek na takové místo nemohl nic přenést.
I tak ho záměrně láskyplně políbil. Z nějakého důvodu tato akce – Gilbertovy pocity – způsobila, že Violetiny oči se rozžhavily, jako ji pálily, a ronily slzy.
Violet se je pokusila zastavit. Byly to nepochopitelné slzy. Proč v tu chvíli proudily? Rozhodně by muže před ní trápily.
Přesto se v jejích vlhkých očích už hromadily slzy, až nakonec stékala jediná kapka. Kulatá slza, která jí spadla z jednoho oka, jistě Gilberta rozrušila.
„Violet.“ Když viděl její reakci, okamžitě pustil její prsty. „Omlouvám se.“ Ustoupil a zvedl obě ruce, jako by jí chtěl dát najevo, že nic jiného neudělá. „Je mi to opravdu líto.“
Violet neodpověděla. Zírala na Gilberta, aniž by si setřela slzu, jako by se rozešla. Její postoj nebyl hněv. Ani její chování nebyl smutek. Neměl tušení, co si myslí. Měla pohled někoho, kdo jako by právě snil.
Oba žili odděleně a on si myslel, že její výrazy obličeje se od té doby, co se znovu sešli, obohatily, ale jakmile se vzpamatovala, nemohl je přečíst. Její nedostatek výrazu a dobře vybavené panenkovské rysy neumožňovaly Gilbertovi studovat její emoce. Jediné, co však dokázal pochopit, bylo, že jeho čin byl právě teď pošetilý.
——Co to dělám?
Řekl jí, že bude čekat, jak dlouho to bude třeba. Polibek na jejích prstech mohl být porušením tohoto slibu. Měl pro ni být tím nejlepším gentlemanem, ale možná o to právo přišel.
Když byla po jeho boku, byla nesnesitelně roztomilá. Láska k ní, která se rozbouřila v jeho hrudi, přetékala.
„Přísahám, že už to neudělám…“
Armádní plukovník z Leidenschaftlichu ztratil tvář před dívkou, do které byl zamilovaný.
„Violet…“
Jaký výraz teď má? Co si o tom myslela?
„Majore, já…“ zavolala na něj Violet svým zvonečkovým hlasem. Popadla Gilberta za prsty a udělala krok vpřed. Vzdálenost mezi nimi se opět zmenšila. A pak udělala další krok.
Byla dost blízko na to, aby ji Gilbert objal.
„Violet…“
„Majore… prosím.“ Violet pohlédla Gilbertovi do očí.
Smaragdově zelené drahokamy, které od chvíle, kdy se poprvé setkaly, v sobě neměnně nesly krásu, laskavost a trochu osamělosti. Violet se v nich teď odrážela.
Violet byla v jeho světě.
„Nepřísahejte tak.“
Gilbertova víčka zamrkala při jejích upřímných slovech.
„Prosím, nepřísahejte… že to neuděláte.“
Gilbert, když znovu viděl, jak se Violet do očí derou slzy, impulzivně natáhl paži. Pohladil ji po zlatých vlasech, jako by ji chtěl uklidnit, a vážně poslouchal, co se mu snaží říct.
„Majore, vysvětlil jste mi to, že? To, že milovat znamená myslet na to, že chci… někoho nejvíc chránit.“
Konečky prstů jí otřel slzy.
Violet mu svěřila tvář do ruky a prolila další slzy. „Tohle… pro mě platí odjakživa.“
Snažila se doplnit chybějící život. Pravda byla spíše taková, že to oba dva mohli udělat už od chvíle, kdy se potkali, protože to bylo skoro, jako by si vynahrazovali svou neschopnost, ale nesčetněkrát se minuli a špatně se protli.
Violetina hruď se nyní naplňovala hřejivým pocitem, který zažívala poprvé.
„Pořád, pořád, už dlouhou dobu. Jen jsem… to nevěděla…“
——To hlasité tepání v mé hrudi, tahle extáze, skutečnost, že jsem nakonec uchvácena každým vaším činem…
„Já…“
——…důvod, proč jsem plakala, že chci být po vašem boku a požádala vás, abyste mě už neopouštěl…
„Majore… já…“
——…důvod, proč teď pláču…
„Já, od teď…“
——…je to tak, že jakmile „mít rád“ a „milovat“ spadly a nahromadily se jako sníh, který jsem nedokázala roztavit, chtěla jsem vám dát vědět, že si přeji, aby totéž platilo i pro vás.
„…mám pocit, že…“
Lidé to prohlašovali, jako by se modlili.
„…rozumím tomu lépe než předtím.“
„Tomu ‚Miluji tě‘ „.