DEN 5 – Ráno mám nastavený budík na 6:45. Je víkend. Noc jsem měla neklidnou, budila jsem se a na tvrdé posteli otáčela dokolečka. I přes noc je na pokoji teplo. Spíš vedro. Je tu i větrák, tak si ho občas zapnu. Topení tady neexistuje, takže jejich domácnosti tu musí být pěkně studené. To nám bylo i řečeno českým šaolinem, v zimě tu prý spali ve spacácích a dávali si kolem sebe láhve s teplou vodou. V zimě je tu prý sníh a až -10 C. Nevíme, v kolik bude snídaně. Neptali jsme se. Dochází voda v pitném barelu dole. Kousek od ní je mokrá skvrna od kapiček prosakujících skrze strop z naší koupelny, protože z podomácky vedených hadiček a trubiček pořád unikají čůrky vody. Nakonec sem přijde obtloustlá kuchařka a řekne „íťink“.
Snídaně byla asi v půl devátý. Po ní se vydáváme do památníkového parku. Projdeme přes Vítězné náměstí, kde se po deskové podlaze táhne ten vytesaný vojenský příběh o boji proti japonským vojskům. Nahoru po schodech jdeme ke štíhlému památníku po dlážděné cestě kolem chrámu nebo svatyni k muzeu. Tam jdu dovnitř a fotím výstavu. Venku fotím X s důchodcem v uniformě komunistického vojáka. Sejdeme dolů po schodech od muzea, kde je znovu velké náměstí a kde je veliká rudá hvězda. Vlevo u budovy stojí v řadách lidi a nacvičují chůzi. Byli jsme se podívat i nahoře na kopci, kde jsou u cesty busty čínských důstojníků. Je jich tam mnoho. Vystoupáme výš, k pomníku důstojníka, jehož socha dřepí v takovém otevřeném chrámu. Kousek je výhled na okolí s horami. Po chvíli fotím velkého pavouka číhajícího v síti. Potkáváme rodinku, která má v tašce asi 10 hroznů vína a chystá se piknikovat.
Stoupáme po schodech, kolem jehličnanů a pálivé sluneční paprsky nám dopadají na kůži. Znovu socha v nadlidské velikosti. Před námi vidíme na vrcholcích obrannou zeď. Má 4 strážné věže. Asi to bude ta z doby války s Japonci, říkám si. Nebo něco staršího? Dojdeme na parkoviště, u něhož je rumělková skála s okénkem občerstvení a dle cedule „Cultural park“ jdeme po silnici kolem. Ta se točí, nestoupá, nýbrž klesá a my pro nedostatek času, že nestihneme oběd, se vracíme zpět. Zjišťujeme, že vchod do areálu opevnění je v té rumělkové skále. Cestou zpět si uděláme zacházku a jdeme přes rudý most do města k vodotryskům u té budovy, co jsme seděli večer. Ty začnou tryskat do rytmu hudby, která hraje populární songy a na chvíli se natáhneme v dřevěném altánku.
Po obědě obcházíme park po silnici, která vede přímo k turniketům, což je velká zkratka. Prodavač samozřejmě neumí anglicky, ale předtím X na kalkulačce naťukal cenu 10 juanů (osoba 30 korun, to je fajn). Po projití do areálu zjišťujeme, že rumělková skála je falešná. Dokonalá napodobenina. Stoupáme po kamenných cestičkách nahoru, po mostcích až dojdeme k altánku. Od něj nahoru na první věž. Nevypadá to celé moc staře, pomyslím si. Asi to postavili teda ti vojáci na obranu města. Hradba se vine výš a výš a je tvořená kamennými schody. Ve věžích jsou krátká schodiště, takže se dá vyjít nahoru a rozhlédnout se po okolí. Město, vyschlé zarostlé koryto řeky, hory kolem dokola. Je to pěkné. Divíme se, že při takové suché půdě je tu vše zelené. Hory jsou skalnaté a vyprahlé. Nikoho tu nepotkáváme. Pár plastových lahví leží na zemi nedaleko odpadkového koše. Vycházíme na další hřeben a další. Po čtvrté věži následuje vyvrcholení celé stavby. Plošina, na které stojí lešení s kladkou nahoře a ženská, která tam sedí s vlčákem! Aha, takže ono to není dostavené. Toť zakončení naší veleočekávané cesty. X se ji ptá, kolik je hodin. Rukama nohama jí to vysvětlí. Máme hroznou žízeň a tak hltáme už teď teplou vodu. Cestou zpět vidíme letopočet na schodech hradby – 2017. V parku pod ní je 2014. Takže dokonalá atrapa. Žádná památka, nýbrž turistická atrakce.
Dole ve vesnici jdeme do krámku. Kupujeme si studené pití. Já čaj a X svoje pivo. Venku si sedneme na kraj křižovatky na dětské plastové stoličky. Přiběhne chumel malých dětí. Zvídavé holčičky „what¨s your name?“, začínají svojí komunikaci s námi. I když jim odpovíme, tak se stále ptají na to samé. Fotím je a ty se u mě seběhnou, aby si prohlédly fotky. Žena která opodál sedí s druhou, která má na triku nápis TROUBLEMAKER, plete klobouk z kukuřičného šustí. Na mě zvolá „sit down“ a poplácá na stoličku. Pak mi něco čínsky říká a naznačuje rukama. Nevím. Anglicky tady nikdo neumí mluvit. Jdu k X a skupině dětí.
V akademii si dávám ochlazující sprchu a myju si vlasy. V tom horku je to bezva. I dnes náš mistr trénoval malé klučíky. Vypadá to, že je trénuje každý víkend.
DEN 6 – Na pobyt tady jsme si už docela rychle zvykli. Prostě si stačí najít věci, které máte rádi, něco, co je vám v novém prostředí blízké a také mít s sebou něco, co vás baví. Třeba čtečku knih nebo filmy v češtině, dopisování si s rodinou. 🙂
Vyspala jsem se do růžova, až na to, že moje snění přerušil čínský rozhlas řvoucí brzo ráno. Snídani začínáme sójovým mlékem v míse s naběračkou, dvěma talířky „smaženek“ (jmenují se jao ťao), nakládanými nudličkami mrkve a vajíčky natvrdo. Jíme samozřejmě hůlkami, vajíčka si tady dávají do sójového mléka a při každém soustu je znovu namáčí).
Po snídani jdeme na výlet do nedaleké tradiční čínské čtvrti, kam chodíváme ráno cvičit. X zase bosky, polonahý s kloboukem jako vždy. Přejdeme rudý most, napravo je ta velká policejní stanice v západním stylu, vedle ní ta budova s hrajícími vodotrysky je velký mezinárodní hotel a naproti němu je ještě větší budova informačního centra.
Je to zvláštní budova, má několik pater a sídlí tam policie a snad i lékař. V přízemí jsou i dvě prázdné místnosti. Je to v ní takové opuštěné, je tam posezení, vitríny s náramky a dalšími předměty ke koupi, jsou tam i veřejná WC, což vždy oceníme. Skrze budovu se dostaneme do čínské čtvrti.
Hmm, na tabuli před centrem, která je psaná i v angličtině píšou, že se nemá lézt na památky, fotit atd. Jenomže z kontextu chápu, že se nemají fotit jen památníky. Takže uvidíme.
Všude jsou kamery a policejní stanice. Nechce se mi tu moc vytahovat foťák, ale pár fotek udělám mimo dosah kamer. Však čínští turisté si to tu také fotí. Jsou tady obchůdky s vyřezávanými dveřmi, na nichž jsou pěkné ornamenty. Vstupní brány, kanál, mostky a zlaté nápisy nad obchůdky se starožitnostmi. Moc hezké.
Takhle si tam sedíme a žvýkáme velká jablka. Kolem jde snědá stařena a v ruce igelitku se zelím. Tak na nás promlouvá a ukazuje. X vstává a jde s ní. Jdu taky. Zaleze do jednoho obchůdku, kde už jsme byli – vlevo na stěně portréty, pohlednice, knihy a talíře, vše s hlavou Mao Ce Tunga. Tak to je dobře ujetý. Ukáže na dvě velké dřevěné židle naproti sobě. Něco mektá. Sedáme si a dává nám papírové kelímky do ruky. Nalije do nich vodu z konvice. X vtipkuje o tom, jak to bude otrávené a že vedle na nás čekají, aby nám mohli vyoperovat orgány. Shodneme se, že babka nemá zapotřebí nám dávat otrávenou vodu a tak ji vypijeme. Je to zase hezké, že nás pohostí. Babka mluví, někde vezme dva kousky voňavého dřívka a ukazuje nám je. X jí naznačuje a ukazuje, že má jen 2 juany. Před tím jsme totiž kupovali 4 jablka za 8 juanů.
Rozhlédnu se po místnosti, jsou tu staré cetky, staré dřevo a vzadu je malá kuchyňka a postel. Vše v jednom. U mě je Maova svatyně, na zdi visí různé obrazy, olejová lampa, vojenská čutora, tradiční čínské hadry. Z komody vyndá dřevěný náramek a na papír píše 50. X s ní chce vyměnit náramek za svůj přívěšek, ona ale nechce. 50 juanů za náramek nebo za kousek toho malého vonného dřívka je dost. Zvedáme se a odmítáme sladký koláček, který vylovila z velkého pytle.
Ptáme se posedávajících policajtů u vchodu do informačního centra, jestli umí anglicky. Ne. Pomocí překladače ukazujeme, že si chceme půjčit kolo. Ne, ne. Uvnitř jdeme k přepážce za mladou holkou. Anglicky ani slovo. Kolo prý nepůjčují, dle toho, jak kroutí hlavou. Tak proč je tady mají?
Jdeme radši do altánku k hotelu a počkáme na celou, kdy začne vodní šou. Kolem jsou porosty bambusů, kachny, mini vodní kanál a mostky. Je to tady příjemné.
Poobědvávají s námi dva malí kadeti, které dneska a včera mistr učil. Všichni mají stejná černá trička s čínskou vlajkou na rukávu. Jsou roztomilí. U jídla srkají, mlaskají, ale ani nekrkají. Je vidět, že v tom všem napodobují mistra. Myslím, že čím víc srkáte, tím víc dáváte najevo, že vám chutná.
Hned se chopím příležitosti a vysvětluju, že na návštěvnickém centru nás poslali s koly do zelí. On se diví, pak říká „wait“. Ptá se dětí, pak manželky kuchařky, nakonec nám řekne, že akademie má 4 kola! Srdce mi zaplesá. Nemáme možnost si půjčit auto, natož někam jet autobusem. Jsme odkázáni jen na své nohy. Jdeme do místnosti s koly. Řidítka vysoko, sedadlo proklatě nízko. No co, nafoukne nám pneu a my vyrážíme na plavečák, kolem kterého jsme v pátek šli. Šlapat se dá, sedlo je měkké, brzdy brzdí. Kolemjdoucí a kolemjedoucí na nás koukají. Aspoň já si na něm připadám jako machr, je to osvěžující a zábavný. Sice mají kola jeden převod a šlape se na nich těžko, ale je to super.
Vjedeme na velkou křižovatku před mostem a nevíme, kdo má přednost. Žádné značky. Tam prostě člověk vjede a vidí. Oni jezdí pomalu a pouští se mezi sebou. Vydáváme se doleva podél vyschlého koryta řeky. Na asfaltce je pás pro běžce, po němž jedeme, ten samý, po kterém jsme běželi. Auta sem nesmí, maximálně skútry. Kolem se tyčí zarostlé skalnaté masivy. Jedeme vlastně údolím a konečně si vychutnáváme svobodu a tamní krajinu. Líbí se mi větrníkový tunel, který je pestrobarevný a celý se točí. X se svým orientačním smyslem chce odbočit jinde, hádá se, i když ho vedu správně a zase vytasí s tím, že tohle není příroda, jakou tady očekával… a kam že jedeme, že jsme tamtudy předtím nešli… HRŮZA!!!
Kamkoli tu jdeme, tak to musím vést já, on by nikam netrefil. Dorazíme do areálu, kde je pár nových bungalovů se stanovou střechou, jeden velký bazén a zázemí. Už to vypadá, že je to zadarmo, když pod přístřeškem parkujeme kola. Vyběhne pokladní a HELLO. To je vše, co umí. Žádné překvápko. X se snaží vysvětlit, že chceme dvě vstupenky. Ukazuje jí to na prstech ruky. Ona ale vytočí kámošku, spustí videohovor a osoba v mobilu slouží jako tlumočník. Kupujeme vstupenky za 20 juanů.
Voda není chlórovaná, je přírodně filtrovaná. Nejlepší je, že je nás v celém bazénu 5. Myslíme, že je to čínskou poobědní pauzou, ale ne. Uděláme pár fotek. Koukáme na hory a několik kilometrů odsud je na skále vidět Wahuang palác. Je to příjemné místo. Tam se chci taky podívat. Parádně si zaplaveme a zrelaxujeme. Záchodky tam mají samozřejmě tradiční, takže potrénuju tai-či. Vracíme se samou cestou, znovu přitahujeme pozornost a nejvíc já, když fotím motýly u silnice. To totiž zastaví jeden motorkář a naznačuje, jestli netrháme kytky. Pak někomu volá. Schovávám foťák a jedeme dál. Blížíme se k Ice Sculpture Fantasy Parku a projíždíme pod titánským stromem, jeho dávno neživým kmenem, který stojí v tomhle parku. Je tam ticho, ale zajedem se tam podívat. Ani jedno auto, to je podezřelé. Jedeme k turniketům, X tam nakoukne a vyleze chlap. Ukazuje nám, že vstupné je 20 juanů.
Vzpomínám na čtvrtek, kdy jsme za špatné držení těla u postojů dostávali proutkem přes nohy. Ale mírně. A byl vrbový. 😀
Dnes, jak jsme vešli do SHEXIANU, jsme míjeli tříkolku s přívěsem. Za řidítky seděl starší chlap se žvárem v hubě a za ním na korbě další. Něco mektal a pak zval X, ať si k němu sedne, posunkem ukázal, že ho chce někam odvézt. Radši jdeme dál, děláme si srandu, že kdoví, kam by ho zavezl.
DEN 7 – PONDĚLÍ
Ráno se mi nechce před šestou vstávat. Jsem rozleželá z víkendu, kdy jsme vstávali v osm. Cvičíme tai-či, do tváří nám fouká vítr a svítí vycházející slunce. Trochu jsme po víkendu pozapomněli kroky. Těším se na snídani, kručí mi v břiše. Nemůžu se moc soustředit na cvičení, jelikož žena, cvičící na hudbu z rádia na Vítězném náměstí, má jinou, než obvykle.
K snídani mimo jiné zhltnu dvě smažená volská oka. A když nám protahuje nohy u zdi v čínské čtvrti, tak se mi z protahování dělá špatně od žaludku ze smaženého. Cvičíme šaolin sestavy a přidává se nový prvek. X to zase dýl trvá, než to vstřebá. Vtipkuje, že jeho mozek je starý procesor a ten můj nový.
Na akademii, kde máme věci a které v pokoji nezamykáme, ani budova se nezamyká, si dáváme zelený ječmen na zklidnění žaludku. Jsme fakt rádi za sprchu, protože se sprchujeme po každém cvičení 3x denně. O pauze si dojdeme koupit ovoce k trhovci, který je u silnice nebo na křižovatce u mostu. S vodou jsme opatrní, když si čistíme zuby, tak plníme petku a tou pitnou si vyplachujeme pusu. V noci je v pokoji pěkné vedro. Záchod už dávno nesplachujeme kýblem, chodíme na ten druhý, který velkou dokáže spláchnout. Je zajímavé, jak na sebe mistr s kuchařkou/manželkou při konverzování křičí. Ona má takový ječák, že je to vtipné. Musím říct, že za těch pár dnů od pátku se mi uvolnily nohy, stehenní svaly už nebolí. Cítím namožené svaly, to ano, ale je to z celodenního cvičení a jsou i silnější. Ale tančící nohy budu mít asi ještě dlouho. Naučíme se vždy nějakou sestavu, před tím se samozřejmě protáhneme a zahřejeme a pak tu sestavu dokola opakujeme. Až je mistr spokojený, tak nás naučí nový prvek, který se zakomponuje a my to celé potom jedem od začátku. Nejlepší je, když říká „faster, faster“.
*
SHEXIAN – čte se „šo šien“.
6hodinový posun = 6 dnů aklimatizace.
Je to pravda. Už se necítím unavená při lekcích a nepadají mi víčka.