DEN 4 – pátek. Jsme po ranním cvičení. Ze včera mě dost bolí stehenní svaly. Těžko se mi jde do dřepu, což potřebujeme. Další problém je toaleťák a záchody. Jeden se při vykonání velké ucpe a druhý zase velkou potřebu nespláchne. Proto jsme to vyřešili tak, že si necháváme v koupelně kýbl. A toaleťák nám už dávat nebudou, asi ho sami nepoužívají, budeme si ho muset kupovat.
Jak tady vůbec cvičíme? Máme tréninkový plán trochu pozměněný od šaolina, který vede kung fu školu v Bruntálu.
ZDE JE NÁŠ ROZVRH CVIČENÍ. Jen tu čínštinu jsme neměli.
Od 6 do 7 je tai-či a čikun.
Od 7 – 8:30 je snídaně + pauza.
8:30 – 10:30 cvičení.
Oběd 12 – 14:30 + pauza.
14:30 – 17:30 cvičení s půlhodinovou pauzou. V šest večeře.
Dnes jsem myslela, že umřu. Umřu bolestí. K snídani jsem měla polévku s kukuřičnou krupicí, nakládanou mrkev, vejce a vaječno-pšeničnou palačinku se zeleninou. Snědla jsem moc. Následoval Power Stretching. Nejdřív byl běh do kopce, skákání po jedné noze do kopce, skákání z bobku do kopce, to už jsem přes bolest svalů sotva dala. Pak přišlo mortýrium. Před akademii jsme položili tři matrace. Jeden si lehnul. Začalo natahování šlach. Jednu nohu na matraci napnutou, druhou napnutou zvedat nahoru a tlačit směrem k hrudi. To tlačení prováděl mistr a když jsme řvali bolestí (mně z toho tekly i slzy), tak šel ještě dál. Krutá bolest. Pak druhá noha… Pak v leže rozkročit nohy a natažené je ve vzduchu rozkračovat směrem dolů. Bylo mi špatně ze snídaně a špatně z bolesti, že jsem myslela, že se tam pobliju (on si prostě celou dobu myslel, jak jsme pružní!)… Jedna noha, pak druhá. Pak to rozevírání, to už jsem řekla, jak šel přes bolest, že dost, že se pozvracím. Točila se mi hlava. Pak už jsme dělali „lehčí“ cviky, jako že si snožmo sedneš, ten před tebou tě vezme za ruce a tahá a další tě tlačí do zad. Fuj, hrůza to byla. Pak jsme si zkoušeli výkopy do výšky, které jsme pro zkrácené šlachy tak jako on nedali. Byla jsem ráda, když ta lekce po hodině a půl skončila. Tohle už nechci zažít, chudáci čínské děti, které tohle musí v zájmu kung fu podstupovat.
Vlastně, včera po sedmé, kdy už zapadlo slunce, jsme vzali foťák a stativ a šli se projít. Tady noční osvětlení nesvítí, jen okna domů. K tomu neosvětlení skútristé s větropláštěm na řidítkách před sebou. Ani památníky nebyly osvětlené! Škoda, bývaly by to byly pěkné fotky. Jediné, co září na kilometry daleko, je rudý most přes řeku, jehož vrchní pruh je jakási LED obrazovka, na které se objevují různé motivy a znaky. Ten mám nafocený. A v té tmě jsme šli po té několikaproudové silnici, naštěstí auta i skútry jezdí pomalu. Prošli jsme kolem dost velké budovy policejní stanice v západním stylu do čínské čtvrti, kam chodíme cvičit. Ta taky moc nesvítila, ale pár fotek mám. Potom jsme přešli ulici a tam u nějaké velké budovy do rytmu hrajících čínských klasik stříkaly vodotrysky, které byly osvětlené… Velice hezká podívaná. U ní byla dřevěná plošina s posezením a tak jsme se usadili a zaposlouchali se. Šla jsem tam s foťákem na stativu a kolemjdoucí policajt jen koukal. Nikdo mi nic neřekl, trochu jsem se tu bála fotit kvůli obavám, že si budou myslet, že je foťák třeba zbraň, nebo že mi ho zabaví, protože focení je zakázané… Znovu jsme šli pod zářícím rudým mostem zpět na akademii. Zítra je víkend! A my se vydáme tady na nedaleké vrcholky na stavbu připomínající čínskou zeď. Je na ni vidět z okna. Jsem pořád unavená, i když tu spím celou noc. Holt aklimatizace trvá. A musím zaťukat, průjem ještě nebyl a to jsem nebrala žádné prášky. Hudba opravdu prolíná jejich život. Vodotrysky u budovy stříkají a hrají celý den. Dnes večer u stanice policie hrála tai-či hudba a na cestě zpět u budovy školy jsme míjeli tančící Číňany. Všichni se tu znají a jsou společenští.
Dneska jsme si znovu zkoušeli stojku u zdi. A on pak z tý stojky (my na ni potřebovali asistenci) udělal několik kliků! Co mě překvapilo, že mistr s tou Číňankou, která se s náma vezla autem první den, je ženatý. Oba bydlí v pokojíku na akademii v přízemí. Taky tam uvnitř kouří, což je velice nepříjemné, protože to dost cítíme i nahoře. Ale co mě překvapilo nejvíc, je, že když spolu mluví, tak na sebe řvou. Ona vždy, když mu nerozumí, tak řekne takové zvučné a protáhlé „Hááá?“ Potom následuje něco jako hádka, křičí na sebe, ale to je prý tady v té zemi normální. 😀
Nejhorší pro mě je, že i při tréninku na mě nalítávají komáři. Mám totálně pokousané nohy, každej den nový kousance. Ty mrchy jsou všude.
Na oběd s námi ve špinavé místnosti v akademii poseděl starý kung fu mistr, který neumí anglicky. Zase bylo několik talířků s různými pokrmy a nakonec nebo během jídla zapíjejí horkou vodou. Ke každému obědu je ovoce, něco jako šťavnaté žluté hrušky nebo broskve.
Po obědě jsme sotva vylezli po schodech do pokoje a na 2hodinovou pauzu, kdy jsme se s bolavýma nohama z rána a ztuhlýma natáhli na postel. Únava svalů spolu s únavou z aklimatizace se nakumulovala. Jsem ráda, že je X starší a že měl plastiku kolenního vazu a sešívanou achylovku. Kolikrát to při cvičení zdůraznil mistrovi, takže ten nás nehnal do extrémů a šetřil nás. 😀
Po obědě jsme se zvedli, sešli schody a nalehko bez pití šli s ním. Pití prý potřebovat nebudeme a že budeme běhat, abychom si procvičili svaly. Jdu jen v kraťasech, sportovní podprdě a prozíravě si beru kšiltovku. Boty na běhání nemám (dlouhé běhy jsem vždy neměla už na základce ráda a tady jsem si původně myslela, že prostě chodit běhat nebudu). X si musel dojít pro boty a vrátit vietnamský klobouk a sundat ty cetky, co si koupil, které se mu pořád rozpadávají a padají na chodník. Chodí naboso, na krku musí mít tři náhrdelníky a špičatý vietnamský klobouk. Prostě exot. 😀
Vyrazili jsme přes červený komunistický most doleva, po pravém břehu vyschlé řeky. Cestou jsme viděli pomačkanou obrovskou cikádu na silnici. Kolem roste hodně stromů a rostlin, které jsou i v Čr: topoly, kukuřice, pelyněk, broskvoně.
Silnice, po které jsme běželi od Shexianu směrem k paláci WA, měla po každé straně pruh pro běžce. Prý se tam lidi zjeví v šest ráno a běhají. Vpravo i vlevo se tyčily porostlé suché horské vrcholy, mnohdy odhalené skály, řídce porostlé zelení. Po silnici jezdí maximálně skútry, a to ještě málo, jelikož je věnovaná běžcům. Probíháme krásným větrníkovým tunelem. Moc se mi ten nápad líbí, vrtulky se točí hezky ve větru. Silnici lemovaly tyče s prapory, na nichž byly vyobrazené blízké atraktivity, např. koupaliště nebo palác Wa. Vlevo bylo zarostlé vyschlé koryto řeky, vpravo topoly, políčka s kukuřicí, malé parčíky s odpočívadly nebo malé ovocné háje. Záhony s afrikány a jinými květinami, na nichž byli otakárci a velcí okáči, lemují silnici vpravo i vlevo, několik kilometrů. Vlevo i vpravo jsou také malé budky se záchody zadarmo nebo úschovnami věcí. Je zajímavé, že tu žádní turisté nejsou. Je to opuštěné, ale udržované. Opravdu nádherně udržované. Těch peněz, co na to musí jít a na zavlažování. V těch útlých poličkách byly malé zídky a akvadukty. Ptala jsem se na palác Wa, prý 6 kilometrů odsud. Cestou mistr natáhl ruku k nějakému keři u silnice, kde jezdily jen sem a tam elektrické skútry. Dal nám po bobulce do úst. Prý je to koření i medicína. Byla to zvláštní hořko-slaná chuť, pálivá, po níž brněly rty a jazyk. Pak nám ukazoval tvar hor, které měly vypadat jako ležící buddha. Já ho tam neviděla. Pohoří Taihang je velmi rozsáhlé, je zajímavé, že od akademie nahoru vede jen slepá cesta, přes hory tam žádná silnice není, jen podél řeky. Překvapilo mě, že mistr zná třeba Lady Gaga. Myslela jsem, že je tam tahle hudba zakázaná nebo tak. Jemu se líbil zvlášť jeden song a prozpěvoval si ho. Všímám si, že je pořád nalepený na mobilu, vždy, když se přemisťujeme, tak něco vyhledává…
Před námi se objevil kropicí vůz. Říkám X, že se tam může osvěžit. A on se tam rozběhl! Kropili proudem vody pás květin podél silnice. Šu se tam šel taky ochladit. Je s ním sranda, není nijak přízemní. Došli jsme až k parkovišti nedaleko paláce, který byl vidět před námi na stráni hory.
Vydali jsme se vlevo, kde byl most, který zdobily sloupky s motivy čínského zodiaku. Sem tam se mistr ptal na něco kolemjdoucích… Přešli jsme most a tam u břehu rostly broskvoně, u vjezdu do nějakého areálu seděl starý policajt a kouřil. My jsme šli kolem a viděli, že je tam koupaliště. Natrhali jsme si malé zralé broskve a tím z každého stromu vyletovaly mušky. Broskve chutnaly samozřejmě jinak než u nás. Dostali jsme se do zemědělské oblasti, kde jezdili místní na skútrovozících (vpředu skútr s jedním kolem a přivařený k návěsu se dvěma kolama). Místní tu pěstují zeleninu; kukuřici, okurky, něco jako cukety (okra?), rajčata atd. Vešli jsme do vesnice, kde po nás pokukovali a prošli pod krásně zdobenou čínskou branou do aleje stromů u silnice, z jejichž větví visely kulaté červené lampiony se zlatými třásněmi. Nejspíš s námi chtěl běžet celou cestu, ale když viděl, jak jsme pomalí (hlavně já, X se mnou jen udržoval tempo), prošli jsme celou cestu asi 3,5 h v délce 16 km pěšky. S X je sranda, zlehčuje tréninky a to mi vyhovuje.
Po večeři jsme došli na křižovatku ke krámku, kde si každý den dává pivo. Samozřejmě se kolem nás shlukly děti, kterým škola začíná v šest a to prý běhají a skákají, pak dělají další sporty jako fotbal a basketbal, odpoledne mají 2 hodiny po obědě pauzu a končí v půl šesté odpo. V angličtině se ptají, jak se jmenujeme, jsou zvídavé a usmívají se. Mluví na nás čínsky, ale mi neumíme ani slovo. Nikde tu k nám nevidím ani necítím nenávist. Dokonce ani nešoupají nohama jako Japonci. Ale to hlasité flusání, to je tu časté. Japonci zas hlasitě popotahují. Pivo stojí 3 juany a toaletní papír 20.
Mistr mluvil s X o dětech. Tady vede sport a disciplína. Když mu X popsal naše závislé obtloustlé děti bez aktivit, divil se. Divil se i naší pauze na oběd v práci, že ji máme jen 30 minut. Aspoň máme čas na koníčky, zato oni ne, když všichni končí v podvečer. V téhle části, co jsme, té vesnické, je hodně obchodníků a farmářů. Jsou tu obchůdky s jídlem a potravinami na každém rohu. A u nich kolikrát stojí nová drahá auta, hlavně bílé barvy.
V noci mi zase bzučí u ucha komáři. Jsou rozpláclí všude, na stropě, na stěně, na skříni. Do skříně se ani neopovážím nic dát. Je plesnivá. V nočním stolku najdeme Milku, nejspíš ji tu nechali čeští studenti. Už vím, odkud se berou komáři. Buďto z nedalekých políček, nebo z vyschlého vodního kanálu nedaleko Cultural Parku.