V plánu mám Wulai, malou vesnici jižně od stanice Xindian v Taipei. Jenomže se mi tam nechce, protože jsem si detailněji neprohlédla mapu, nechávám to tedy na později a radši vyrážím bez většího plánování na sever Taipeie, k zastávce Yuanshan, abych zjistila, že konfuciánský chrám, který leží kousek od ní, je každé pondělí zavřený. Avšak neklesám na duchu, protože hned vedle něj je moc pěkná zahrada také s tradiční čínskou síní.
V altánku sedí důchodci a tlachají, ve stínu jsou maličká jezírka a u nich nakřivo nainstalované volavky. Sněm bůžků něco probírá, kolem pestrobarevného draka tryská voda. Naproti bráně areálu je buddhistický chrám, kde se zrovna lidé modlí a drží kadidlové tyčky. Procházím otevřenými chodbami a fotím lampiony a detailní výzdobu.
Podél hlavní se vydávám více na sever, kde má být vyhlídka na město. V automatu si kupuju ledový zelený čaj a chvíli si odpočinu na lavičce. Kopec s vyhlídkami se nachází mezi frekventovanými tepnami. Při výšlapu na něj se v tom horku a vedru zpotím jako vodník, kolem mě prolétávají motýli a rostou exotické rostliny. Výhledy odtud na město jsou pěkné, třeba na 101.
Rozhodnu se sejít dolů a pokračovat ke střeše kláštera, kterou jsem viděla předtím od silnice. Jenomže, ona to není střecha kláštera, nýbrž luxusního hotelu v tradičním stylu, který jako by patřil do filmu Cesta do fantazie. To si přeci nemůžu nechat ujít! Nechce se mi motat přímo před hotelem, a tak ho obejdu ze spodu, je to cestou na zastávku metra. Hotel je obrovský, nedokážu si tipnout, kolik pater má.
Po příchodu na byt jsem hladová, a tak zajdu na menší nákup. Koupím si rovnou taiwanské bentó – kuřecí s vajíčkem a rýží. Potom se pustím do detailnějšího plánování zítřejšího výletu.
Autobusem 849 od zastávky Dapinglin mířím na konečnou stanici, Wulai. Musím dobíhat, protože bus přijíždí o 4 minuty dříve, než je psáno na Google mapách. Na to si dávejte na Taiwanu pozor, platí i pro vlakové spoje!
Dle mapy si říkám, že tohle městečko bude tak na půl hodiny, ale… Leží ve velice krásné krajině, obklopené horami a pod ním protéká průzračná a azurová řeka. Nejdřív vylezu nafotit visutý most a přecházím na druhou stranu k buddhistickému chrámu. Rozhodnu se dále pokračovat po silnici směrem na jih podél řeky. Vpravo u silnice vedou koleje, turisté se mohou svézt od vodopádů Wulai do městečka Wulai mini vláčkem. Vodopád je fascinující, měří na výšku několik desítek metrů a jsou na něj krásné výhledy. Jak už to tak bývá, pokud jste žízniví či hladoví, můžete si dát předražené jídlo nebo pití.
Já zašla do stylové kavárny hned naproti vodopádu, kde prodávali lapače snů a šperky – o jejich ceně nebudu radši ani mluvit a o kvalitě kokosového latté taky ne, protože to bylo jen smíchané kokosové mléko s kávou a navíc tam byla ztužená tuková vrstva. Platí se prostě za výhled na vodopád, jinak výzdoba zajímavá, míchala se v ní místní původní kultura s jihoamerickou z Peru.
Já zašla do stylové kavárny hned naproti vodopádům, kde prodávali lapače snů a šperky – o jejich ceně nebudu radši ani mluvit a o kvalitě kokosového latté taky ne, protože to bylo jen smíchané kokosové mléko s kávou a navíc tam byla tuková vrstva. Platíte prostě za výhled na vodopád, jinak výzdoba zajímavá, míchala se místní původní kultura s jihoamerickou z Peru.
Po dopití kafe jsem zamířila do stanice lanovky. Ta mě vyvezla přímo nad vodopád do parku, kde se lze ubytovat v hotelu a nebo si projít park samotný, i když se zdá být malý, strávila jsem tam hodinu a půl. To místo bylo neskutečné, plné přírody a džungle, každého určitě zaujme malé jezírko hned nad stanicí lanovky, kde si můžete půjčit loďku. Kolem vidíte tropické rostliny, motýly, vrcholy hor, parkem prochází mnoho cestiček a je tam tolik okouzlujících zákoutí, kam se dá zašít a vstřebávat atmosféra a přírodní energie. 🙂
Moc se mi tam líbilo, hlavně houpačky nebo nášlapné kameny, přišlo mi to ve stylu japonské zenové zahrady. Zajímavý byl rozpadlý a uzavřený venkovní bazén, nejspíš se nikdo nechtěl koupat, a tak místo uzavřeli a zchátralo. Vzduch tu byl malinko dýchatelnější než dole, komáři vlastně žádní, tentokrát jsem měla klasicky kraťasy. Cestou zpátky jsem od lanovky došlapala znovu do Wulai, to se ale už pěkně zatáhlo a z černých mračen začalo hřmít. Říkala jsem si, že bych si dala oběd, ale na druhou stranu hrozil déšť a já měla jen pláštěnku na batoh. Prošla jsem tedy uličkou se stánky s jídlem a rozhodla se naskočit na autobus, který tam už stál.
Nakonec nespadla ani kapka, večer jsme se rozhodli nasednout na kola a vyrazit po cyklostezce podél řeky. Překvapilo mě, kolik lidí bylo na a kolem stezky. Šli si zaběhat, hráli basket, jezdili na kole, šli se jen projít… Dorazili jsme do cíle, jehož jméno nevím, ale to je jedno, bylo tam živo, jelikož tam stály fast foody, pódia na karaoke, dalo se sedět u osvíceného zábradlí, prostě místo stvořené pro romantiku a poflakování. Po procházce jsme si dřepli ke hřišti, po kterém pobíhaly border kolie, ale jejich majitelé si s nimi vůbec neuměli hrát. Celkově, Taiwanci si vůbec nehrajou se psy, neznají to. Pohladila jsem si aspoň jedno štěně, které bylo ochotné přijít.
Tak nějak jsme upustili od dělání snídaní na novém bytě, každé ráno tam přecházet a dělat snídani v místnosti, kde je nad 30 stupňů se vám nechce a navíc, Paul začíná práci každý den v 10, takže jsme potom začali vstávat po deváté hodině a dali si jen chladné pití z ledničky. Vyhrnula jsem si rukávy a pustila se do vykartáčování koupelny – fujtajbl, byla dost plesnivá, až to bylo nechutné. Černá plíseň na spárách dlaždic, na dveřích sprchového koutu a v kolejnicích. Nedalo se na to dívat, byl to velký výkon to vyčistit aspoň do ucházející podoby. Nalila jsem na to nejdřív dezinfekci, pak si vzala gumové rukavice a kartáč na boty, který s sebou mám a pustila se do toho. Nadýchala jsem se chlóru, pálily mě z něj oči, ale s výsledkem jsem byla spokojená. 🙂
Potom jsem zjistila, že do čipsů, které byly otevřené a ležely v krabičce na větráku, nalezli mikro mravenci. Takoví v Čr nejsou, jsou tak titěrní, menší než klíště, takže čipsy šly do koše a ostatní potraviny jsem přemístila. Udělala jsem velký nákup v PX martu za více než 2 000 TWD, koupila jsem maso, ryby, ovoce, zeleninu… Odpadky Paul odnáší do práce, kde je vyhazuje, a když si chce načepovat pití, tak si tam vezme prázdné nádoby a donese na byt.
Jelikož mě nebaví další den lenošit a přepnu se do cestovatelského módu už předešlý večer, vydám se metrem na stanici Xindian. Odtamtud jsem chtěla popojet autobusem a dojít k jeskyni Yinhe, ale pak se mi nějak nechce použít autobus, a tak se rozhodnu od Xindianu vydat 7 km pěšky po stezce vedoucí kopci. Mám legíny, běhací boty, letní tričko a kšiltovku. Hned ze začátku výstupu do kopce se zpotím, klasika, dýchá se těžko, protože vzduch je tak horký, jsem slušně zpocená, splavená, ale pokračuju dál, jde se celkem pěkně a jsou hezké výhledy. Střídavě jdu po silnici nebo džunglí, prostorem se nese zvuk bubnování.
Potkávám pár toulavých psů, naštěstí jen štěkají. Nakonec dojdu ke zdroji bubnů, protože se nachází po cestě k jeskyni – místní cvičí hru na bubny v nějaké budově, která je oplocená. Zarazím se na jednom místě, nad stezkou se táhne pavučina ve výšce asi 2 m nad zemí a na ní si dřepí tiše pavouk, který je velký jak moje ruka. Lidé pod ním procházejí, skútristé pod ním projedou, aniž by tušili, že pár centimetrů nad jejich hlavou sedí tenhle odporný pavouk! Nejde mi ho vyfotit, jak foťák, tak mobil mi nechtějí zaostřit.
Jeskyně Yinhe se nachází pod skálou, ke které musíte sejít po kamenných schodech. Ze skály stéká vodopád a na ni je připevněn chrám, který je z betonu. Budova a schodiště pod ní působí komunisticky, je postavený z betonu a žádná estetika mu nebyla věnována. Skrze chrám se dostanete do jeskyně, což je prakticky výklenek ve skále a k vodopádu. Je to příjemné místo, chodí sem málo lidí a když si člověk odpočine, dá se odtud dojít na stanici lanovky Maokong Gondola a sjet dolů k Taipejské ZOO. Odtamtud jsem vyjela na kole Ubike k okrsku Dapinglin, kde je Paulův byt. Jelo se pěkně, podél řeky po rovině.
V týdnu jsme zašli ještě na letní festival, konal se u řeky, na tom samém místě, kde jsme byli před pár dny s tím rozdílem, že všude byly stovky lidí a všichni se masově tlačili k bráně pod mostem na ohňostroj. Rozhodli jsme se s nimi netlačit, a tak jsme přešli na chodník na druhou stranu silnice a sledovali ohňostroj odtud, byl jen na 5 minut. Potom jsme zašli do sámošky, koupili pivo a snack, jedním byl pytlík nějakých divných fazolí, po kterých jsme oba druhý den prděli, takže ty už kupovat nebudeme. 😀
Bylo hezké si tam jen tak sednout na trávu a dívat se na řeku, na obloze bylo vidět pár hvězd, lidé zpívali karaoke a mně Paul zazpívat nechtěl, moc se styděl. Jenomže, podařilo se mi ho překecat, když jsme zašli do parku za jeho bytem další den večer, zazpívala jsem mu pár lidových písní a on mi potom zazpíval krátkou čínskou ukolébavku. Když se do mě pustili komáři, sbalili jsme to a šli radši zpátky.
O víkendu jsme se vydali do nového bytu a já usmažila langoše z rýžové mouky a tapiokového škrobu. Těsto nechtělo vůbec kynout, nakonec trochu vykynulo, Paul uvařil tapiokové perly, trvalo to hodinu (!), vedro tam bylo jak v peci, zvlášť, když stojíte u plotny, klimošku tam totiž nemá. Nakonec se langoše celkem povedly, byly pěkně křupavé a když jsme si odpočinuli na bytě, vydali jsme se do krytého bazénu trénovat plavání. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak by měl plavat a na co by si měl dávat pozor. Snažil se, ale nohy mu pořád padaly dolů, takže ho to po dvou tempech stahovalo pod vodu. Na přestávku jsme si sedli do vířivky a povídali si, pak jsme zase zkoušeli.
Večer jsme dojedli poslední dva langoše, které byly už uvnitř rozplizlé, prostě rýžová mouka, se zeleninou a koukali na Jeremyho farmu. Jelikož jsme k tomu pili víno, dost se to v nás nabudilo a tak… To si nechám pro sebe, zkrátka, to víno bylo nějaký afrodiziakum. 😀
V neděli jsme se vydali kombinací metra-vlaku-autobusu do vesnice Sanmin. Než jsme se tam došourali, zabralo to přes dvě hodiny. Od zastávky busu jsme se vydali po silnici k Netopýří jeskyni. Provoz po silnici, která byla vlastně slepá, byl celkem frekventovaný. Bylo takové dusno, že se mi šlo špatně, navíc se dýchalo těžce. Jeskyně je celkem unikátní, je mělká a její střecha tvoří půlkruhový převis. Co se mi nelíbilo, byly děti, které házely kameny do tůně pod vodopádem. Rodiče je nenapomenuli, nechali je to dělat. Na stropě jsem opravdu mohla vidět netopýry a byl cítit i jejich trus.
Zpátky jsme došli znovu na zastávku do Sanminu, koupili si ledové kafe v sámošce a nasedli na bus, který jel přímo na nádraží Tayouan. Tam jsme přesedli na bus jedoucí přímo na Dapinglin, který jel přes hodinu. Logisticky se tam dostat bylo dlouhé, podruhé už bych tam nejela, vybrala bych si bližší místo. Na byt jsme dorazili kolem osmé hodiny, dali vařit rýži, já si dala sprchu a potom se přesunuli na nový byt, kde Paul udělal smaženou rýži s krevetami, které jsem koupila a které jsme oba oloupali. Než bylo vše hotové, bylo 9 hodin, jídlo jsme posypali koriandrem.
Můj předposlední týden na Tawianu. Hlavou mi začínají probleskávat myšlenky ohledně návratu a co budu muset dělat dál. Najít si byt, práci. Bude to opruz, a náročné, ale nic jiného se dělat nedá. Takhle svět funguje. Nejdřív ale strávím pár dní s bráchovou rodinou v horách, na to se moc těším. Těším se na dědouše, tetu a sestřenky, na kámošky. Na české lesy a to, že se pojedu vykoupat k rybníku a dám si zmrzku. Auto, ach, můj Aurísek, se kterým jsem toho celkem dost najezdila po Evropě, na mě čeká. S Paulem jsme totiž mluvili o tom, že bychom příští rok zajeli do Norska. Jestli to zrealizujeme a jestli tou dobou budeme ještě spolu, kdo ví, nejdřív ale přiletí do Čech v řijnu, objedeme západ jako Šumavu a Krušné, pak nejspíš budeme v HK, kde si snad najdu byt a práci a budeme vyjíždět do okolí. Mluvil taky o tom, že by rád poznal mého dědu, o kterém pořád mluvím, jak je velký pěstitel a co všechno má na zahradě, bráchu by chtěl taky poznat (ale těm jsem to ještě neřekla, to je překvapení) 🙂 a že jim na zkoušku uvaří bubble tea. 😀 Jsem ráda, že mám bydlení zadarmo u Paula, oplácím mu to aspoň vařením a nakoupením potravin, někdy mě štve, ale vím, že to nedělá naschvál a že se snaží.