Jelikož minulé zápisky byly mnohem delší než obvykle, výjimečně v tomto zmíním včerejšek, neděli. Původně jsem chtěla jet na vodopády Jobai, které jsou u jezera Biwa. Jenomže jsem zjistila, že tam jezdí jen šinkansen. Našla jsem, že je možné jet přes IC kartu a sednout si do vozu s nerezervovanými sedadly, a že před vstupem přes turnikety si musíte upravit IC kartu v automatu. Pak jsem ale na dalším webu našla, že ty speciální turnikety mají jen v oblasti kolem Tokia a že se na IC kartu jet nedá… No, prostě si to protiřečilo, a byl to opruz, tak jsem se radši rozhodla pro jistotu a vydala se do parku UMEKODŽI.
Byl krásný jarní den, tipuju tak 24 C. Šla jsem od bytu jen v triku a kraťasech, na zádech batůžek tentokrát bez foťáku a na ramenu tašku s osuškou, obědem a polštářkem. V parku jsem si rozložila osušku, lehla si, naobědvala se, četla si a užívala klidnou atmosféru. Taky jsem se chtěla opálit, samozřejmě. Lidí tam byla hromada, rodiče s dětmi, hráli různé hry a mně to přišlo tak strašně přirozené, jako bych byla v kterémkoli parku v ČR. Zkrátka nedělní pohoda, při které si vůbec nepřipadáte jako v zahraničí na druhé straně zeměkoule. V tomhle parku jsem byla hned po příletu do Japonska, takže to bylo takové nostalgické. Od tratě zahoukala lokomotiva a z ampliónu se ozvalo hlášení, že se našlo ztracené dítě. Při jejich počtu tam jsem se ani nedivila.
Kontroluju mobil, Keidži mi od rána neodepsal, tak ani nevím, co dneska dělá. Jsem tam asi hodinu a pak se zvedám, protože se chci podívat na NIŠIHONGANDŽI. Hned mojí první památkou, kterou jsem po příletu do Japonska navštívila, byl Higašihongandži, jeho protějšek, který leží opodál. Ze včerejška mě kupodivu nebolí nohy, nemám žádné puchýře, jen trochu cítím svaly, když jdu do schodů. To jsem opravdu nečekala, počítala jsem s tím, že to bude na čínské náplasti, které mi vždy pomohly po namožených svalech. Asi nejsem ještě tak stará. 😀
Nišihongandži je úchvatná stavba. V komplexu dřevěného chrámu jsou dvě propojené obrovské síně, ta jedna má přes 40 metrů na výšku a kapacitu až 1 200 lidí. Určitě si zujte boty a podívejte se dovnitř. Vstupné se neplatí, turistů je tady hrstka a uvnitř té větší haly je i v teplém dni příjemný chládek. Budovy byly ověšeny barevnými prapory, trikoloramy, trochu mi to připomínalo italskou vlajku. Jak vlály v teplém vánku, vypadalo to tak klidně a ladně.
Jelikož je den ještě dlouhý, rozhodnu se zajít na veganskou zmrzlinu ke stanici Tófukudži. Cukrárna se jmenuje HANA ICE a úplnou náhodou jsem našla opodál i cukrárnu s veganskými a bezlepkovými koláčky, ale měli zavřeno. Hana Ice mě překvapila, měli otevřeno (nekoukla jsem na net na otevíračku). Venku byly cedule s obrázky a nápisy v angličtině, dveře dovnitř otevřené. Uvnitř si můžete posedět, všude byly maličké postavičky, takže to tam působilo roztomile.
Prodavačka měla roušku, bílý čepec a takovou tu bílou cukrářskou uniformu a já jí hezky v japonštině nahlásila objednávku: mačča zmrzlinu a mačča drink. Obojí vyráběné z udži mačča (Udži je ta část, kde jsem byla předtím na výletu za sakurami a kde se čaj pěstuje). Byla hrozně nadšená z toho, že umím japonsky. Tak se mě ptala, odkud jsem, že umím dobře japonsky a tak. Já jí pochválila zmrzlinu a po pár minutách vypadla, protože jsem chtěla dojít na byt, stačit si objednat ubytko na výlet k vodopádům Nači a dohodnout se s Donnou na dnešním večeru.
Dohodneme se na šestou hodinu, ubytko naštěstí najdu, není vyprodané, vyhledám narychlo nějaký hostel, i když tou dobou bude Golden Week. Avšak, budu se tam muset dostat kombinací šinkansenu a vlaku, celková doba je necelých 5 hodin s přestupem v Ósace. No, zamluvím si to v pondělí, potřebuju si to ještě promyslet.
Jedeme autobusem, který má Donna ráda. Jinak se odtud přímo na KJÓTSKÉ NÁDRAŽÍ ani dostat nedá. Rozhodneme se totiž pozorovat západ slunce z Kjótské věže, jenže když vyjedeme nahoru do baru, tak odtamtud slunce vidět není a jelikož máme obě hlad, dohodneme se, že se nadlábneme na nádru a že se tam projdeme. Kjótské nádraží je v noci nádherné. Má absolutně jinou atmosféru než za dne, nemusím zmiňovat, jak úchvatná stavba to je.
Vyjedeme úplně nahoru na střechu a koukáme na město, potom se jdeme najíst do jedné z restaurací, které tam jsou. Musíme ale čekat a napíšeme se do pořadníku. Jídlo bylo dobré, ale nic extra, celkem moje menu s kuřecím masem stálo 2080 jenů a dva špízy 1 000 jenů. Švestkový likér 800 jenů. Restaurace splnila svůj účel, ale musím říct, že kuřecí kousky ze Suširó byly nepřekonatelné, tak čerstvé a šťavnaté a s příchutí juzu (něco jako mandarinka).
Venku obdivujeme nádraží, vyrážíme skrz tubus, který je v noci osvětlený na druhou stranu a fotíme KJÓTSKOU VĚŽ. Na druhé straně je takové malé náměstíčko, kde je uprostřed osvětlená konstrukce tvaru koule. Na stěny budovy se promítají motivy květů atd.
*
V pondělí se budím ve 4 hodiny ráno. Vrány. Mám sto chutí vzít vzduchovku a odstřelit je. Ty příšery krákají už takhle brzy, slétávají se na odpadky a vytahávají je na ulici. Mezi tichými domy se to rozléhá a nedá se dál spát. Potom napůl usnu a zdá se mi sen. Sedím s tebou v autě, v rádiu hraje hudba. Za námi jede auto, vidím ho v zrcátku. Prsty levé ruky si propletu s těmi tvými a držíme se. Sen skončí. Otevřu oči, vyvalí se slzy, vzlykám nahlas. Tak moc tě chci. Ten sen byl tak živý. Ten pocit, jako bych opravdu seděla vedle tebe. Loni jsem si říkávala, proč sis mě nevzala s sebou? Bylas jediný člověk, který tu pro mě vždy byl. Nikoho takového už nikdy nepotkám a když někoho takového ztratíte, je těžké se s tím vypořádat. Navíc, když se loni zjistilo, že další člen rodiny má úplně tu stejnou rakovinu, byla to další těžká rána. Může mi někdo vysvětlit, jak je možné, že se objeví rakovina, naprosto totožná v totožnou dobu?
Já nechci vzbuzovat soucit nebo další podobné věci. Tohle celé je příběh o tom, jak jsem se postupně vypořádávala s realitou, jak mě to změnilo a jak jsem našla sílu jít dál. Třeba to někoho motivuje nebo inspiruje, což by mi moc udělalo radost. Někdo by propadl drogám, chlastu, hazardu – já naštěstí tyhle sklony nemám. Každý si musí najít věci, jak se s tím vypořádat po svém.
V souvislosti s tím snem mi přijde na mysl to, jak jsi mě učila řídit auto. Bylo mi 13, 14, učila jsem se jezdit s tvým služebním na silnici za hřbitovem. S řidičákem jsi na nás s bráchou tlačila, oba jsme si ho museli udělat. Ale mě řízení bavilo, mám to po tobě. Jakmile jsem dostala řidičák, obě jsme spolu hned vyjely na výlet a já musela řídit. 😀
Vybavuju si ještě to, co mi říkal brácha. Před dvěma lety jste spolu jeli na hrob babičky. Je to hezké místo s výhledem na hory v dáli a lesy. Prý jsi mu řekla, že tam chceš být pohřbená. Mně jsi to říkávala taky. A o něco později jsme ti na ten hrob pokládali kytice. Byla to taková tradice, že jsem s tebou jezdívala na hroby – vyměnit vodu, dát tam nové kytky nebo je prostě očistit. Na podzim jsi kupovala věnce od jedné paní, která je ručně pletla. Tuhle tradici ti zase předala prababička, kterou jsi měla moc ráda, říkala jsi o ní, že byla anděl. Téhle prababičce totiž v mládí zemřeli rodiče i sourozenci, na španělskou chřipku po první světové válce. Celý život se dřela jako mezek, byla strašně hodná a dožila se 94 let, já si ji ještě pamatuju. Takovíhle lidé by měli být idoly, ne nějaký Spiderman nebo Taylor Swift.
*
Během víkendu se objevily výsledky testu – ze slovíček a gramatiky mám přes 80 %, ale celkově 57. Výsledky pohovoru tam ještě nejsou, takže se uvidí. Včera jsem na Facebooku vyhodila na skupinu Milujeme Japonsko nabídku, že krátce provedu po Kjótu a že se mají zájemci ozvat do zpráv. Radši jsem vypnula komentáře, protože si dokážu představit ty trapné hnidopišské intelektuály a podobně. Kjóto už mám hezky prolezlé, dokážu nasměrovat, poradit, jen historii nemám nastudovanou, protože je toho hromada a stejnak se to dá najít na netu.
Proč vždycky v pondělí přichází ty největší změny? Je to zajímavé. Rozjíždíme novou gramatiku 24. lekce s 上げる, くれる a もらう. Ono to vypadá na první pohled docela jednoduše, jenomže když přijde Keigo-sensei se svými prezentacemi, začnu valit oči nad tím, jak se to zkomplikuje. Všechna tři slovesa se používají s te- formou a částicemi, nad kterými musíte přemýšlet, jaké použijete v závislosti na podmětu. Prostě mám nad tím pusu otevřenou, protože vlastně ani nevím, jak bych takové věty přeložila do češtiny, natož použila při mluvení. A to prý bude příští týden další test z celé učebnice. To bude už můj poslední. Nejen test, ale týden ve škole.
Předtím nám ale ještě Juri-sensei stihla oznámit, že k nám nastoupí nový student. Na hodiny Keigo-senseie, kterého někdo nazve „Star Wars-sensei“, dorazí mladý Francouz. Prý se jmenuje Kevin. Po herci Kevinu Costnerovi. Donna hned zmíní film Robin Hood, kde Costner hrál a scénu, kde se sprchoval a byl tam vidět jeho zadek. Prý to jeho zadek nebyl. 😀 Taková vtipná vsuvka.
Donna a Réta dostanou „sticky note of shame“. Ne, dneska ne úplně fyzicky, ale přijde za nimi Asami-sensei a říká jim, ať se za ní staví po vyučování, neprošly testem. Dostaneme dva papíry úkolů a vyučování končí. Musím říct, že po tom snu ráno jsem byla půl dne rozhozená. Kevin je hrozně vtipný. Má tmavé vlnité vlasy, kulaté brýle, volné světlé kalhoty, triko a volnou bundu, když mluví s Donnou, pohupuje se na nohou a kroutí, povytahuje si sem tam kalhoty a působí to hrozně vtipně. Mluví vždy potichu, ale je na něm vidět, že je skromný a hodný, něco jako druhý Jay. Do Japonska se přijel učit, protože v Kjótu chce začít studovat ikebanu. Zajímavé.
Je tolik věcí, co mě čekají nebo které musím zařídit. Zjistit, jak poslat balík do Evropy, koupit pohlednice a známky, učit se na test příští týden, najít novou rodinu na dobrovolničení, napsat proslov na příští týden, naplánovat si vlaky k Nači…
Ale vezmu to hezky popořádku.
Včera jsem si po škole sedla do parčíku a dala se do jídla. Uvařila jsem si kaši z batátu, lososa a zeleninu. Bylo hezky teplo, takže jsem měla svoje oblíbené květované šaty. Najednou kolem procházel Kevin, tak jsem na něj mávla a pozdravila ho. Dali jsme se do řeči. Mluví o ikebaně, řekne mi pár slovíček v kansaiském dialektu, je rozhodnutý tady strávit rok. Potom jdu koupit magnetky a pouzdro na kartu přátelům a rodině, ještě okouknu kavárnu, kde prodávají bubble tea se sójovým mlékem a zamířím na byt. Zítra totiž půjdeme asi ve skupině na tu zmrzku ze sójového mlíka, kde jsem v neděli byla.
Na bytě dostanu hroznou chuť na sladké, takže zblajznu makadamové ořechy v čokoládě a čokoládky s mačča náplní. Chci jen relaxovat a odpočívat, takže si pustím seriál Cherry Magic, který je na odreagování fakt skvělej. Jelikož je japonský, tak vnímám víc výrazy, které tam herci užívají. Je to sranda od začátku do konce, romantika, která je tady zase trochu jinak podaná, což mi přijde zajímavé a hlavně je to z kancelářského prostředí, takže všichni mají na sobě obleky, které jsou naprosto typické pro Japonce pracující v kancelářích. Já takové lidi tady vídám každý den a ono to má něco do sebe. U nás to prostě nevidíte, ale tady je to tak běžné. Tolik lidí v černých oblecích a bílých košilích, neskutečně naleštěných botách, že byste se v nich viděli jako v zrcadle.
Po dokoukání jsem úplně nasáklá romantikou a začínám cítit, jak do mě proniká víc ze života tady, je mi příjemně taky z toho, že mi jedna čtenářka napsala moc pěkný mail. Pomalu se mi začíná vyplácet to, na čem jsem loni celý rok pracovala. A to byl taky můj cíl. Aby lidi chodili rádi na můj web, abych jim něco zprostředkovala, předala nebo inspirovala. Taky mi obratem odpoví na mail učitelka japonštiny v Česku. Napsala jsem jí, že jsem se stala trochu 京都人 Kjótodžin (Kjóťanka) a ona mi napíše hned první větu, s tímhle titulem. Musela si do mě rýpnout. 😀
Na druhou stranu mi vrazili kudlu do zad s dobrovolničením. Od čtvrtka mi paní D. neodepisuje. Na LINE můžete vidět, jestli si příjemce přečetl vaši zprávu a ona je četla všechny. Když někdo neumí odepsat 4 dny a předtím byl dost aktivní a navrhl vám osobní setkání, je to divné. Takže mi tím zruinovala plány, budu si muset najít někoho jiného, ale najít někoho za tak krátko nebude možné, dobrovolníků je spousta. Navíc mě ostatní rodiny odmítly, nikoho jsem neměla v záloze. Moje chyba. 🙁
Ještě jednu věc nechápu, a to vlaky. Tak například včera jsem se bavila s lidma ve třídě, že chci jet z Kjóta do Ósaky a že mi net vyplivuje jen šinkanseny. Mickey říká, že ze 7 jezdí klasický vlak (Kjótské nádro). Včera jsem tedy zadávala jak do Google tak do Navi vlaky a pořád mi vyjížděly jen šinkanseny, ani jeden klasický vlak. Nevím, jestli to mají takhle normálně nastavené? Navíc, když jsem si chtěla registrovat IC kartu na Tokaido Sanyo Line, nešlo to. Neakceptovalo to číslo mých dvou kreditek. Nechápu, jak si tam lidi teda můžou registrovat IC kartu, když to nefunguje. Jediná možnost je zajít na Kjótské nádraží. No prostě železnice.
Večer byla bouřka. Hřmělo tak zvláštně, ale bylo to velice krátké. Pršelo vydatně, ale ráno už svítilo sluníčko. Veškerá ta vlhkost zahalila hory kolem města. Ráno jsem si dávala na terase volská oka, opražený rýžový chléb a nakládanou zeleninu. K tomu jsem měla mačča čaj s mandlovým mlékem. Byla to paráda. Jen tak si sedět na balkónu v pyžamu, jíst a koukat na budovy Kjóta. Potom jsem se převlékla a vyrazila do školy a cestou vyfotila tuhle zajímavou kombinaci snídaně.
První dvě hodiny byly vynikající. Probírali jsme gramatiku 24. lekce, hodně jsme pracovali v párech a taky nám bylo něco oznámeno. Příští týden se ve středu píše velký test z celé učebnice. Ze všech 25 kapitol. Supr. Mně to už stejně bude jedno. Příští pátek bude můj poslední. Vlastně se docela těším. Ty dva měsíce definitivně splnily svoje účely. Škola mi toho dala tolik. Tolik mě posunula. Potom máme Kazuko-sensei, tu starou paní, která vylezla na Hiei-zan (jak jsem na ní byla v sobotu). Má můj obdiv. Ono jí bude přes šedesát. Vysvětluje nám novou gramatiku 25. lekce. No, je to nářez, až to všechno bude v tom testu.
Ve třídě je nás teď 9, takže maximum. Milithe – Nizozemka, Mickey – Ir, já, Kevin – Francouz, Reta – Finka, Donna – USA, Amira – Mexiko, Marry – USA a Jenny – Německo. Bavím se s Retou. Nedala včerejší opakovací test, jak jsem psala. Na projití totiž potřebujete z gramatiky 80 bodů. Ale chápu to, protože nastoupila takhle pozdě, nemůže vědět, co jsme všechno probírali, navíc test se skládá z otázek a cvičení z učebnic. Nějak jsme se dostaly k tomu, že pracovala v Santově vesnici ve Finsku. Prý je tam normálně -10 až -30 stupňů. Pracovala tam půl roku, prý tam jezdili i japonští turisté. Víte, že mončičáci jsou z Japonska? A že letos slaví 50. výročí?
Po vyučování zůstáváme chvíli ve třídě – s Donnou a Kevinem. Bavíme se o vztazích. On se zaregistroval na webu, kde lidé hledají někoho na doučování jazyka. Našel tam nějakou Japonku z Kjóta. Tři měsíce si dopisovali a on přijel sem. Aby se učil japonštinu a aby začal příští rok studovat ikebanu. Poslal jí svoji fotku, ale ona jemu takovou, kde je vyfocená zezadu. Je to pro Japonce prý typické, že neukazují svoji tvář. Taky jsem si toho všimla. Poprvé se živě setkali před 10 dny. Prý spolu neměli ani videohovor, ale psali si 3 měsíce. Ona se ale francouzsky učit nechce, prý anglicky. Je snad vizážistka na svatbách. Donně se tenhle příběh líbí, miluje příběhy. Mně se to taky líbí. Rozvíjíme to dál. Prý je pro Japonce typické, že se navzájem podvádějí. Ženy nechtějí mít děti, mladí jsou spíš na virtuální vztahy, populace stárne…
Kevin tady nejspíš začne hezký vztah, prý je tu na Working Holiday. Já už na WH nemohla, prošvihla jsem to o pár let. Nakonec se na zmrzku vydávám jen s Donnou. Cestou na vlak mi říká, že toho včera hodně nachodila a že ji bolí koleno. Budou jí v květnu dávat nové, v lednu jí píchli injekci na ztlumení bolesti s efektem na tři měsíce a teď jsou tři měsíce pryč. Ještě se mě ptá, kdy se vrátím domů. Říkám, že nevím, že můj život je jako prázdná stránka. Domov nosím v srdci, fyzický už neexistuje. Mně je to vlastně jedno, kdy se vrátím, nikam nepospíchám. Prostě budu cestovat a sbírat zážitky. Užívat si, dělat to, co mě baví. Jsem ráda, že mám něco, co mě baví. A co mě naplňuje, nemám co ztratit, protože už jsem ztratila všechno.
Dorazíme do zmrzlinárny, kde si můžete dát třeba i udon se sójovým mlékem nebo gjóza knedlíčky. Vybírám zmrzku, dám si mačča a juzu. Prodavačka se diví, že chci obě. Donna vypadá naštvaně, jako by ji to tam zklamalo. Sednu si ke stolu a ona na prodavačku mluví anglicky. Nechápu proč. Najednou se jí nechce používat japonština. Popravdě, s mluvením se pořád potýká (neustále se jí vybavuje čínština). Na prodavačku vyhrkne, proč nemají menu v angličtině. A tady se v duchu musím smát. Projevila se tu její americká hrdost. Možná z bolesti, možná z lenosti. Vtipné je, že mi vyprávěla, jak byla v Arašijamě a že tam byl britský pár. Dělali tam jen ledové kafe, jeho manželka chtěla ale teplé. Když jim to bylo řečeno, chlap vyjel na obsluhu, že proč to tak je a že to menu mají změnit… Teď udělala prakticky to samé.
Přisedne si ke mně a ptá se mě, co mám za příchutě zmrzliny. Říkám mačča a juzu. Ona zopakuje „uzu“. Říkám, ne, „juzu“. Pak asi 10x omílala slovo „uzu“. Donna je někdy mimo. Párkrát se stalo, že jsem na ni mluvila a ona se mě ptala na to, co jsem jí říkala. Nebo jí při hodině napovídám a ona pak zopakuje to, co jsem řekla, jako bych jí to neřekla. Nebo jednou seděla a asi 10x za sebou řekla „I get…“. Takže jsem jí po desáté řekla, že je to „juzu“. Odešla znovu k pokladně a objednala si zmrzlinu s „uzu“. Prodavačka ji opravila. Pak už pochopila, že je to „juzu“. Chápu ji. Je to stará paní a je jí 74. V jejím věku se začít učit japonštinu je fakt obdivuhodné.
Ptám se ji potom na Taylor Swift. Párkrát ji zmínila, myslela jsem, že to bylo v žertu. Prý ji nemá moc ráda, ale byla na jejím koncertu v Tokiu. Já tu zpěvačku nemusím. Nic extra není. Donna ale o ni mluví a vyplývá z toho, že ji má nějakým způsobem ráda. Jak zpívá o vztazích s kluky a tak. Že všichni lidi, co byli na tom koncertu, znali její písně nazpaměť. No, abych jí zlepšila náladu, téma zaměřím na lidi ze školy a jí se úplně zalesknou oči a najednou je někdo úplně jiný. 😀 Miluje mluvit o lidech a jejich životních příbězích nebo je pozorovat. Jako Japonku a cizince sedící vedle nás. Japonka je mladá a přišli sem taky na zmrzlinu. Má hrozný přízvuk v angličtině. No, já taky nevím, jak zní moje ájina, ale nemluvím s příšerným českým přízvukem. Aspoň.
Když dojí svůj udon, nasměruju ji na vlak a jsem ráda, že jsme se rozdělily. Stačilo to. Prý jde ještě na večeři s nějakou studentkou z GENKI. Já mířím do oblasti chrámu, které jsou nedaleko. Naprosto mě dostane TÓFUKUDŽI. Vstupné se neplatí, v hlavním areálu je nádherná obrovská síň a kousek od ní obrovská brána s uschlými lotosy. Kvetoucí lotosy bych chtěla strašně moc vidět. Snad na Taiwanu. Chci jít ještě do zahrad, ty jsou v základu za 600 jenů. Je to nádhera, protože se ocitnete v záplavě svěže zelených momidži. Na podzim nebo v prosinci, nevím, kdy červenají, to musí být nádhera! Dřevěný most mě přes tu záplavu čerstvé zeleně zavede k dalšímu klášteru, kde si sednu a udělám úkol. Spíš to tipuju, už to taková brnkačka není.
Cestou zpátky si připadám divně. Jako by na mě lidi koukali. Mám ty hezké šaty. Nebo se mi to spíš zdá…? Ale na druhou stranu nikdo, koho potkám, nemá nic krátkého nad kolena, asi proto, poutám s těmi svítivými běžeckými botami velkou pozornost. 😀 Cestou ani nevidím vistárie, které bych chtěla nafotit. Znovu přemýšlím o sto věcech. Třeba o tom, jak se Kjóto mění. V březnu bylo ledové a zcela pro mě nové, možná nejvíc autentické. Když začalo hanami, dostalo také jiný rozměr, bylo plné romantiky. Teď, když sakury odkvetly, je taky jiné. Mně se ten březen líbil asi nejvíc. Jako by to byla pravá podoba města, atmosféra byla celkově jiná, víc japonská než turistická. Na Kawaramači uvidím ještě jednu zajímavost. Přijede vlak, lidé vystoupí a dveře se zavřou. Najednou se uvnitř přetočí všechny sedačky do opačné polohy. Nikdy jsem si toho nevšimla a je to zajímavé.
*
Cesta z Kjóta do Katsury je naplánovaná. V neděli 28. dubna ráno sjedu mým oblíbeným Hankjú (ze Saiinu, který mám 200 metrů od bytu) na Ósaka Umeda. Na webu West JR https://www.westjr.co.jp/global/en/ticket/route_search/ jsem si vyhledala rychlík KUROSHIO, který vyjíždí jak z Ósaka station nebo Šin Ósaka a jede podél pobřeží až do města Katsura (zastávka Kii-Katsuura Station). Do vlaku potřebujete rezervaci, takže si na to dejte pozor. Aspoň jsem našla na webu, že je nutná rezervace. Jízdenka tam vyšla na 7 860 jenů (1 208 Kč), vzdálenost 257 km myslím. Přímo v městečku mám zarezervovaný hostel do 1. května. 8lůžkový ženský pokoj. No, bylo to to nejlevnější a vypadá to tam celkem pěkně.
Pro jízdu vlakem (vlak Kurošio) si ještě musíte vyzvednout jízdenku, návod je zde:
https://www.westjr.co.jp/global/en/howto/train-reservation/receive/?_ga=2.205272208.1295583305.1713357928-49289761.1713357928
Víte, že lze s Kašihary (město u Nary) jet až k vodopádům Nači autobusem? Klasickou linkou, která má 168 zastávek a tvrá 6,5 hodin jízdy! No, něktetým dobrodruhům by se možná chtělo, ale mně určitě ne. Sedět v klasickým městským busu 6,5 hodin s kufrem a krosnou fakt ne. Už jen z důvodu toho, že velký zavazadla do malých městských busů nepatří. Takové nápisy pro turisty můžete vidět třeba přímo v busech nebo na autobusovým nádru před Kjótským nádražím.
Donnu naprosto dostává řeč kjótských řidičů. Vždycky, když jsem s ní jela busem a řidič komentoval jízdu a protahoval slova, smála se tomu, napodobovala to a dneska o tom zase mluvila ve škole. Totiž, pár učitelů to dělá tak trochu taky. Abyste si to dokázali představit, tady je naprosto dokonalý příklad:
Navíc jsem s ní dneska byla ve dvojici při cvičení, kde jsme měli probírat odpovědi na otázky. Byla tam i otázka:
未来に行くことができたら、何年後に行きたいですか。
Kdybyste mohli jít do budoucnosti, o kolik let by to bylo?
Já na tu otázku napsala 十五 (15). Měli jsme napsat jen poznámky a ve dvojici tu odpověď rozvíjet. Za 15 let bych chtěla neteřinku vzít do Kjóta a říct jí, že jsem tu studovala a že jsem tu byla hrozně ráda.
Víte, co napsala Donna?
To samé. 15 let. Že pokud se dožije té doby, chtěla by vidět mě a neteřinku, jak jsme spolu v Japonsku. Když mi svoji odpověď říkala, skoro začala brečet. Poděkovala jsem jí za to a pohladila po ruce, myslela to opravdu upřímně a vím, že má můj příběh ráda. Protože ráda poslouchá příběhy ostatních a potom je vypráví zase svým známým. Potom ještě na jednu otázku jsme měly stejnou odpověď –
Kdybyste se chtěli stát zvířetem, které by to bylo? Odpověď zněla: pták. Proč? Protože má volnost létat!
A zítra je její poslední den na škole. Bude mít proslov a tak si budu muset sednout do první řady a nahrát ji na video. Marry totiž říkala, že by to chtěla vidět.
*
Poslechla jsem Kevina a nainstalovala si appku HELLOTALK. Je to zkrátka appka zaměřená na jazykovou výměnu. Jen ze zvědavosti mě zajímalo, kolik je tam Japonců, kteří mají zájem učit se česky. Bylo jich tam celkem dost, někteří bydlí přímo v ČR, jelikož tam pracují. Až se vrátím, určitě by nebylo špatné se s někým zkontaktovat, ať už to bude Japonec nebo Číňan, protože mám v plánu pokračovat s učením se čínštiny. Oba jazyky a obě kultury mě prostě táhnou, asi to má tak být.
Taky se mi ozval Keidži s tím, že mi uvaří. Ano, prý mi uvaří. Pokrm „hayashi rice“. Určitě to zase zakřiknu a nic nebude, takže nevím, jestli o tom mám psát. 😀 Jelikož to bude příští čtvrtek, bude to už můj poslední týden v Kjótu. Ach jo. Takže jsem mu napsala, že má přinést vlastní rýži, protože už pro mě nemá smysl kupovat si ji a poslala jsem mu fotku mého jednoduchého vařiče. Já totiž myslela, že si dělá srandu s tím vařením. Tak jsem mu nejdřív napsala, že to vaření beru a že chci vidět jeho Krtka (myslela jsem, že bych se podívala k Japonci do bytu, zajímalo by mě, jaký má). Ale on napsal, že uvaří u mě, tak jsem na to fakt zvědavá. Ale uklizeno mít budu, nemám tady bordel ani špínu. Každý víkend vysaju podlahy vysavačem, který je mimochodem dost výkonný, ne jako ty naše, které musí mít díky EU nízký výkon, aby tolik nežraly.
*
Je tolik věcí, o kterých chci napsat a nevím, jak je vystihnout a jestli je tady všechny zmíním. Začnu tedy postupně, pátkem 19. dubna. Už hned ráno jsem skleslá. Proč? Donna končí. Tahle čilá babča, co miluje dobrodružství a co se neustále usmívá a přikyvuje na návrhy „Ok, why not?“, bude poslední den na škole. A pro mě to znamená, že já budu končit týden po ní. Začínáme hned v 9:30, včerejší gramatiku s -たら. a -ても zázračně chápu, protože jsem se na to prostě pořádně podívala do učebnice a prošla cvičení. Na něco potřebuju prostě vlastní čas na pochopení, i když se Juri-sensei snažila, viděla na mě včera, že to úplně nedávám.
Dneska ale máme Asami-sensei a ta mluví tak rychle, že její tempo asi všichni nestíhají. Já jí rozumím, což je fajn a tuhle učitelku jsem měla i na interview před začátkem školy. Tam taky mluvila tak rychle, až jsem se sama divila, že její otázky dávám. Kevin sedí hned vedle mě a když jsem s ním na cvičení, je to zábava. Jak jsem zmiňovala, je to zajímavý člověk. Chodí s Japonkou, chce studovat ikebanu, má takový ten francouzský přízvuk, který je celkem roztomilý a klade učitelům dost otázek ohledně gramatiky. Dotáhne to určitě daleko. Jeho nejoblíbenějším slovem je „mečča“ (めっちゃ a má dokonce i kandží 滅茶 – to první znamená zničit a druhé čaj, zajímavé). „Mečča“ znamená něco jako totálně, hrozně a mladí to dost používají. Taky bych to mělo zařadit do svého slovníku, abych byla moderní.
Všechno to tak rychle utíká. Donna ještě dostane úkoly (sakra, zapomněla jsem na ně, takže až tohle dopíšu, půjdu je udělat!! 2 stránky!) a směje se, i učitelka se směje, protože je bude moct udělat třeba v letadle nebo až dorazí do Států. Odlétá totiž až příští středu. Na poslední dvě hodiny máme Juri-sensei. V týdnu se Donna ptala Kevina, proč má špunty do uší (nejsou to úplně špunty) a on řekl, že má citlivý sluch a že někteří učitelé když mluví hlasitě, způsobuje to jeho sluchu nepohodlí. Vlastně je to pravda. Zrovna Juri-sensei je celkem hlasitá. Ale její hodiny mám ráda, smích při nich nechybí.
Představujeme jí Kevina a Amiru jako součást cvičení na konverzaci a pak představujeme Juri-sensei. Mickey řekne, že má ráda bílou čokoládu, o čemž samotná učitelka neví, tak se tomu směje. Juri-sensei se ptá Donny, co bude dělat po vyučování. Ona se jí snaží vysvětlit, že pojedeme za vistáriemi k čističce vod, ani jedna nevíme, jak se to místo jmenuje, natož jak se to řekne japonsky a tak to popíše jako „トイレの水“. Následuje výbuch smíchu a na to, jaká byla „záchodová voda“, se mě určitě zeptají příští týden. 😀
V batohu mám foťák a Donna požádá o skupinovou fotku. Fotíme se ve třídě a po vyučování jdeme do spol. místnosti, kde už jsou připravené židle. Dneska končí dost lidí a jelikož mám za misi natočit video, sedám si s Milithe do první řady. Někdo z personálu pustí z tabletu tu příšernou BGM hudbu a začne předávání certifikátů. Fotím Donnu a když začne mluvit, nahrávám ji na mobil. Její řeč má kolem 3 minut. Začíná s tím, jak studovala na Taiwanu čínštinu a jak jí to změnilo život, pak povzbuzuje v učení se cizích jazyků, ať jsme šťastní atd. Jsou tam dokonce i lidé, kteří strávili na škole přes 20 týdnů. 20 týdnů na škole z vás udělá skoro rodilého mluvčího (pokud teda nezačínáte od úplného začátku). Nevím, jak s kandži, ale konverzačně teoreticky jo…?
Donna je nesmírně společenský tvor a tak se chce fotit s učiteli a spolužáky. Takže je fotím, oni fotí ji se mnou, fotí se všichni, co byli na ceremonii. Nejlepší je fotka jí a Keigo-senseie (náš Star Wars-sensei), který ukazuje prsty dolů na svoje papuče ve stylu Stormtroopera. Nabídne mu, že kdykoli může přijet a ona ho ubytuje u sebe. Mám pro ni dárek ale nakonec jí ho zapomenu dát, protože se pořád s někým fotí, povídá. Blýsknu ji i s Čiagem, fotíme se s učiteli, kteří jsou kupodivu supr vstřícní (každý pátek je někdo otravuje s focením o polední pauze) :D. Měly jsme v plánu jet na ty vistárie, ale když vidím, kolik je hodin a že ještě nejedla, řeknu jí, že to necháme na neděli.
HON ZA VISTÁRIEMI
Venku je krásně a tak se ze školy vydávám na stanici metra a popojedu na zastávku Ono. Od ní je to kousek k chrámu KADŽÚ-DŽI. Na netu najdete pár článků, kde lze nalézt místa s vistáriemi nebo třeba zde: https://www.kyototourism.org/en/column/17103/, kde nejsou jen vistárie, ale také sakury, azalky atd. Já vistárie miluju a jednu mám, takže k ní mám blízký vztah. Je to neuvěřitelná rostlina. Během pár let její stonek zdřevění a po několika letech se její kmen stane silným jako je strom. Upřímně, vistárii najdete skoro na každém kroku, je volně v parcích na konstrukcích, takže i tam můžete najít hezká místa.
Areál chrámu je zadarmo, před modlitebnou jsou dva menší keříky s nádherným hroznovitým květenstvím. To, co doporučuju, je však zahrada. Je placená, ale celkový dojem z ní je fantastický. Aspoň mně to tak připadalo. Všechno je takové vyrovnané, já nevím, feng-šuei nebo jak to mám popsat. Sice slyšíte tlumené zvuky projíždějících vlaků a aut, ale to, jak je zahrada vybudovaná, je podle mě skvěle udělaná práce. Je tam kombinace vodních prvků, buddhistických síní, nášlapných kamenů, bambusového hájku, azalek, vistáriového altánku, kamenných sošek. Můžete si sednout i na lavičku a jen tak se kochat. V červenci, nebo kdy, se sem určitě vyplatí jít – kvetou totiž v jezírku lotosy, které bych taky moc chtěla vidět.
Byla zde jen hrstka Japonců, takže jsem si zahradu užila dosyta. Vistáriový altánek byl malý a skromný, ale ohromně voněl. Jen mě potom mrzelo, že se mi některé fotky proostřily z nadměrného slunečního svitu, ale co se dá dělat. Po návratu metrem jsem se stavila v sámošce, koupila si jídlo na večeři a na zítra a vydala se po cestě podél řeky Kamo v příjemné podvečerní atmosféře. Na bytě jsem hodila na pánev směs s hovězím, kde byly mimochodem i kusy špeku, kterých jsem si nevšimla při koupi, takže jsem půlku toho vyhodila a dala si to se salátem, rajčátky a rajčatovým protlakem, který mi tu zbyl.
Koukla jsem na můj oblíbený seriál Cherri Maho, chvíli si psala s jedním Číňanem na HELLOTALK a pustila se do hledání hostitelské rodiny na Taiwanu a tady v Japonsku. Milá Dorka mi ještě neodepsala, takže z ní zrovna pocit spolehlivosti nemám. Koukám na letenky z Jižní Koreje na Taiwan a dají se koupit za 2 a něco tisíc, jenže bez odbaveného zavazadla. Za odbavené si připočtěte tisícovku. Zkusím najít ještě něco levnějšího, uvidím. Jsem ráda, že vůbec letenky jsou, chtěla bych v Busanu zůstat od 27. května do asi 2. června. Týden stačí. Zkusím u někoho přespat, mám apku Travel Ladies a myslím, že tam někdo bydlící v Busanu nabízel pokoj na přespání.
Jsem tak unavená z toho zařizování, že jdu spát v půl jedenácté. Předtím ještě pozvu Donnu, protože jsem jí zapomněla dát ten dárek. Dřevěné srdíčko s věnováním. Taková dekorace, 4 jsem přivezla z ČR. Zaslouží si to. Okukuje můj byt a říká, že když chce jít ona na svém do koupelny, musí chodit bokem, protože má hrozně úzký vchod a divně posazený záchod. A ty betonové tapety. 😀
V sobotu pokračuje hon za vistáriemi. Naplánuju si výlet do Nary. Ještě předtím ale ráno sjedu metrem na konečnou stanici Karasume Line, Takeda. Z Takedy totiž vyjíždí speciální busy k čističce vod (jak jsme měly včera v plánu), chci to okouknout, jestli to bude stát za to. Ano, k čističce, kde je ale 120 metrů dlouhý vistáriový tunel! Vše je na Takeda Station značené a tak si stoupnu do fronty mezi Japonce. Jsem jediný cizinec mezi nimi. Jenomže když vidím frontu snad 50 lidí, rozhodnu se tam jít pěšky. Jsou to jenom 2 km. Bus jezdí sice každých 5 a 10 minut, ale pro mě jako milovnici chození to nemá cenu.
Dělá se pěkně teplo, mám zase ty černé šaty s kytkama a svítivé běžecké boty, protože jsou pohodlné a dají se nosit i při třicítkách. Sundavám si svetřík a ze silnice sejdu na stezku podél řeky. Připadám si jako v ČR. Vysoká tráva, jetel, jitrocel, pelyněk, řepka. Všechno je tak čerstvě zelené a svěží, dokonce jsou tu ekvivalenty kopřiv, ale jsou nízké a nežahavé. Za chvíli jsem tam – ČISTIČKA ODPADNÍCH VOD TOBA – vstupné se neplatí a opravdu to stojí za to. JE TO NÁDHERA. Lidí je tu spousta, samí Japonci, ale všude to voní vistáriemi a je opravdu ta nejlepší doba na jejich obdivování. Hroznovité květy přitahují velké čmeláky a nosy návštěvníků. Fotím a fotím. Zítra sem pojedeme s Donnou a Milithe, je rozhodnuto. O tomhle místě totiž cizinci ani nevědí a je to správně. Věděli by o něm, pokud by si ho cíleně vyhledali jako já.
Vracím se zpět na Kjótské nádraží, a jsem ráda, že už jsem starej lišák, protože je tu jedna věc, na kterou chci upozornit. Ze stejného nádraží odjíždí jak metro (tady je nadzemní), tak Kintetsu Line, na které musíte mít rezervaci. Nasedněte tedy do správného vlaku, protože jestli máte jízdenku na Kintetsu a nasednete omylem na JR metro, budete muset při výstupu doplácet. Nasedám tedy na ten správný vlak, přesedám na rychlík do Nary a vyrážím směr hlavní nádraží. Počasí zatím zůstává.
Mým prvním cílem je kavárna SARASOYU, je bezlepková a našla jsem ji na netu. Prostě miluju objevování takovýchhle míst, takže jsem si ji přidala na seznam a hlavně, chci si tady dát oběd. Najdu ji dobře, je v uličce s pasáží. Dovnitř vleze rodinka anglicky mluvících turistů, já si sednu ke stolku u stěny. Interiér je malebný, obsluha tak milá. Moc se mi tady líbí a určitě ji doporučím! Na stolku je deníček, do něhož hosté píší své komentáře. Já tam taky něco napíšu. Jak jsem jela na vistárie a pak skončila tady. Objednávám si meníčko – oběd koláč quiche, cold brew kafe, zákusek a cheesacake s mačča příchutí. Nějak zapomenu, že tohle není bezlaktózová kavárna, ale ten cheesecake přežiju. 😀
Fotím si interiér a samozřejmě jídlo. Veškeré těsto je dělané z rýžové mouky, což byste ani nepoznali. Je vláčné, chlebíky jsou křupavé, nakonec za vše dám asi 3 200 jenů. Ehm, nad cenou jsem nijak nepřemýšlela, ale teď když si to převedu… Je to 490 Kč. No, dost. Ale zase na druhou stranu, jídlo v restauraci si dávám třeba 1x do týdne. Na bytě si vařím, kupuju si levné ingredience, tedy aspoň pokud jsou levné. Ovoce a zelenina nebo třeba losos jsou tu drahé. Vlastně jsem to ani nepřepočítávala, ale jedno jablko je za 22 korun. To je drahé.
Každopádně, kavárna supr a splnila svůj účel. Fotku posílám Donně a Keidžimu, který je asi v práci. Pokračuju dál do Narského parku, kde jsou jelínci. Hlavně tam nechoďte s jídlem v ruce, jinak vám je utrhnou. Byla jsem tady před 8 lety, ale přijde mi to tu takové vyprahlé oproti Kjótu. Chrám TÓDAIDŽI je úchvatný a tentokrát se mi vejdou fotky buddhů do objektivu. Turistů je tady jak nas*áno, což se dalo čekat. Dál procházím rozlehlým parkem ke svatyni Kasuga.
Cestou ale narazím na malý poklad. Jsou to placené zahrady u TSUBOGAMI-DŽINDŽA, na ceduli mají napsáno „wisteria“ a tak tam ze zvědavosti nakouknu. Kousek od vchodu je pár keříků vistárií, tak si říkám, nic moc. Jenomže cedule ukazuje jít dál dozadu a že tam je 200 keřů vistárií. Jsem na to zvědavá. A ona je to další pecka. Jsem tu avšak o pár dní dřív, nejsou ještě v plném rozkvětu. Tady dominují spíš bílé než fialové u čističky vod, ale focením té krásy strávím snad půl hodiny. Tohle je další místo, které doporučuji na vistárie.
KASUGA je nic moc. Z fotek jsem čekala něco lepšího, hlavně kvůli tomu, že tam měla být vistárie. Ta tam byla, ale nestojí to za to. Lidí je tam jako much, to jděte radši do Bjódoinu v Udži. Počasí je už ale hnusné, zatáhne se a je i šero. Původně jsem chtěla jít na jeden kopec, ale pak se rozhodnu vrátit se. Ještě píšu Donně a Milithe ohledně zítřka, kde se setkáme a tak, s bráchou se domlouváme, že zavoláme zítra dědoušovi. Koupila jsem i pohlednice, tak je příští týden pošlu. Ve zpátečním vlaku si vyndám učebnici a pilně se učím, procházím ji od samého začátku. Moc si to užívám. Jedu vlakem, jsem někde v Japonsku, kolem jsou lidí a mluví touhle krásnou řečí. Cítím, že se chci dál učit japonštinu, že Japonsko nenavštěvuju naposledy, že bych se chtěla dozvědět víc. Neustále mě fascinuje.
Z Kjótského nádraží se vydávám směr stanice Karasuma. Hned se mi vybaví první den v Kjótu. Bylo 1. března a já se vydala z hostelu na Higašihongandži, ten úchvatný chrám s obrovskými síněmi. Taková nostalgie, dva měsíce utekly tak rychle… Nebo jak jsem šla s krosnou po druhé straně silnice a v kufrem na stanici Karasuma pár dní po pobytu na hostelu, abych se dostala na Saiin, na byt.
Ještě v 11 v noci tady jezdí motorky a nějaká silná auta. Houká sanitka a z amplionu se ozývá, že projíždí, aby auta uhnula. Zítra bude pršet a sraz máme v 9:30 právě kvůli dešti.
Jinak vistárie můžete vyhledat zde:
VISTÁRIE: https://matcha-jp.com/en/5970
https://www.city.kyoto.lg.jp/suido/page/0000323652.html
V neděli ráno se vydáváme s Donnou z baráku na Saiin, přestupujeme na Karasumě na Šidžó a jedeme na poslední zastávku Takeda, kde se sejdeme se spolužačkou Milithe. Je to hodná holka a je blázen do Taylor Swift, takže se jí Donna ptá, jaké bylo její nově vydané album. Prý vydala dvě a ona si je hned poslechla, ale že nebyly zrovna nejlepší. Nejedeme autobusem, který je speciálně vyhrazený k čističce vod, ale jdeme pěšky. Začíná nám pršet, vistárie jsou nádherné a lidí je o něco méně. Ještě vzadu je další posezení s těmito nádhernými rostlinami, kde jsou dřevěné lavičky. Takže si tam sedneme a jen povídáme. Před námi jsou Japonky, důchodkyně, sedí a povídají si spolu, přitom vybalují oběd. Typický příklad japonských důchodců – jsou to lidé kolektivního ražení.
I když jsme v areálu čističky, žádný smrad tu není. Oběma se tady líbí, takže jsem ráda, že jsem je sem netahala zbytečně. Potom se ještě Donna ptá dobrovolníků u jednoho stánku, jestli vznikla dřív čistička, nebo ty vistárie. Hledají na Google ale odpověď nevědí. Bylo to příjemně strávené dopoledne, které dovršíme v kavárně u Kjótského nádraží. Tam si dám předražený oběd – je to malá porce rýže, takže když se rozejdeme, v silném dešti se vracím pěšky na byt, vyndám zbytečné věci z batohu a vyrážím na nákup. Můj poslední v LIFE. Tentokrát aspoň vím, co si chci koupit. Jen nemůžu najít škrob. Chtěla bych udělat bramboráky. Ve čtvrtek. Najdu kmín a majoránku, ale ten škrob – asi se budu muset někde zeptat.
Na HELLOTALK si píšu s tím Číňanem. Začal mi psát sám od sebe. No, jak mi říkal Kevin, někteří lidé tuhle appku berou jako seznamku. Je to případ i tohohle týpka. Dneska mi poslal fotku žen v kimonu. Tak mu odpovídám, že je v Kjótu běžně nosí turisté. Jestli prý jsem taky nosila kimono. Ne, říkám, ale že mám jukatu doma. On že si mě prý dokáže představit v kimonu. Tak mu píšu, že je zábavný. On na to, že má dobrou představivost. No, lepší bude na tohle téma už nereagovat, kdo ví, jakým směrem by se jeho představivost vydala. 😀 A jelikož jsme si psali o Kjótu, dozvěděla jsem se některé zajímavé informace. Kjóto bylo postaveno po vzoru čínské dynastie Tang, ale tohle období zahrnuje i převzetí čínských znaků, poezie atd. Takže mi posílal ještě nějaké další zajímavosti. Nevím, jestli mě chce poučit, protože prostě miluje historii či období Tang, nebo Jestli nemá rád Japonsko, protože zkopírovalo prvky starodávné Číny.
Volám si přes bráchu s dědou asi tři čtvrtě hodiny, koukám na neteřinku, jak dovádí v ohrádce (mají ji v obýváku a ohrádku má naprosto luxusní, vybavenou plno hračkami). Prý se mám podívat po japonské pile v nějakém hobby marketu. 😀