Začátkem týdne se nic zajímavého neděje. Do třídy nám přibydou dva noví spolužáci – Jarek z Polska a Réta z Finska. Na Jarkovi už bylo na první pohled vidět, že je, jak to říct, slovanského původu. Díky jeho velkému nosu. Ale po třech dnech, kdy jsem s ním ve třídě musím říct, že je to fakt příjemný chlapík. Umí skvěle anglicky, protože žil rok v Irsku, pak žil chvíli v Anglii, myslím že kvůli práci. Pracuje totiž pro japonskou společnost, která vyrábí plastové etikety. Je zajímavé, že na GENKI přijel na týden, potom bude mít tady v Kjótu takové firemní setkání, jelikož jejich firma tu má hlavní sídlo a pak přijde znovu na jeden týden a poletí domů. Říkal, že má dva syny a celkově to působí, že jejich rodina je šťastná a on je dobrý taťka, jelikož o hodině říkal, že ve volném čase si hraje s dětmi.
Když Jarek přišel, překvapila nás jedna věc. Mluvit uměl dobře, ale to psaní. Cvičení vyplňoval totiž latinkou. A to by neměl. Jednou z podmínek studia na škole je znalost katakany a hiragany. I když nevím, jestli je tam vyloženě napsáno, že ji musíte umět i psát. Když jsem totiž byla druhý den ve škole, Ian, který neuměl psát hiraganu, byl přeřazen níž. To samé jsme si s Donnou myslely, že se stane Jarkovi. Nestalo. Učitelé mu řekli, že si může donést počítač, a tak všechna cvičení přepisuje do hiragany na noťasu. V pátek máme ten test, takže nevím, jak ho bude vyplňovat. Úkoly prý posílá Vittoriovi na recepci, takže výjimky se dějí.
Další spolužačka je Réta, jak jsem zmínila nahoře. Holka při těle, ale mluví jako kulomet. Dneska to dokonce i zmínila, že ráda mluví. Dalo by se říct, že japonsky mluví bez přemýšlení. Je to její velké plus při pohovoru u testu, ale gramatika jí dělá větší problémy. Může jí být kolem 20. Říkala, že 2 roky chodila na japonštinu při výšce a pak že strávila jeden semestr v Beppu na Kjúšú. Dneska mi taky řekla, že má ráda sójový mlíka pro jejich příchutě, takže se ji musím zeptat, jestli nechce zajít na sójovou zmrzku u Tófukudži. Přijde mi docela zajímavá, je samostatná a fakt upovídaná. 🙂
Pondělek pro mě nezačal dobře. Bylo mi špatně. Sešlo se znovu více věcí naráz, ale určitě tomu dopomohl Mickey. Ten kluk z Irska. Upřímně, je to čuně. Seděla jsem dva dny hned vedle něj. Byl nachcípaný a prskal a kašlal na mě, místy nechutně hlasitě popotahoval. Japonci popotahují běžně, ale mohl si vzít aspoň roušku nebo zůstat doma. Navíc smrděl potem… No, takže já nemohla z pondělí na úterý spát, byla jsem hrozně unavená, pobolívala mě hlava, břicho, bylo to takové zvláštní, takže jsem si řekla, že na to půjdu od lesa.
Mám nějaké povědomí o tradiční čínské medicíně. Když jsem se necítila dobře, svařila jsem si rum, kurkumu, skořici a ovesné mléko a rychle to pomohlo. Tady ale rum není, natož shánět skořici… Takže jsem hned po škole zašla do LAWSONU, koupila si malou krabičku alkoholu a dva džusíky. Pak jsem zašla do zelinářství a koupila jahody, melouna a jablka. Na bytě jsem si svařila ten alkohol s džusíky (100% ovocné). Pak jsem si nakrájela meloun a zalila ho kapkou alkoholu. Největší medicína však byla polévka z kuřecího masa a zeleniny, prostě pořádný vývar. Všechny ty hleny a rýma se mi uvolnily, takže jsem jenom smrkala, jak to šlo ven a tím se mi udělalo lépe. Ve středu ráno jsem si ještě vzala Preventan.
V úterý jsem prostě zalezla do postele, klimošku nastavila na 24 a začala procházet papíry s cvičeními, která budu potřebovat na test. Navečer jsem si volala s bráchou, moc mi to pomohlo. Navíc, ozvala se mi jedna rodina, že by mě přijali na dobrovolničení začátkem května. Je to pár poloviční USA/Japonec, poloviční USA/Korejec nebo tak nějak. Mají malou holčičku a hledají někoho na hlídání a na úklid domu. Prý jsou hodinu od Kjóta, tak snad to vyjde a doufám, že tam bude i poblíž vlaková zastávka, na mapě u toho inzerátu totiž byla. Měli i dost recenzí od ostatních dobrovolníků, vypadalo to na supr rodinu, od které by se toho dalo dost naučit. Hlavně bych s nimi mohla mluvit japonsky, protože mě to docela baví, ve škole. S prodavači si moc nepopovídáte. 😀
Právě dneska, ve středu, jsme měli po nějaké době zase supr den. Bylo to hezky uvolněné a dost jsme se při hodině s Juri-sensei nasmáli. Dělali jsme cvičení, kdy jsme se ptali na směr nebo jsme ve dvojici nasměrovali partnera na nějaké místo, s použitím gramatiky – ふつうけい + と. Po skončení výuky jsme zůstali já, Donna a Jarek ve třídě. Donna měla v plánu Fušimi Inari, takže jsem s ní jít nechtěla, už jsem tam byla a prodírat se těmi zástupy podruhé…
Jarek vyprávěl svoji story o rodině a jak žil v tom zahraničí a já jim sdělila svoje postřehy ohledně mateřství a intimity, co jsem na Japoncích vypozorovala. Žádné kočárky. Japonky v Kjótu mají dětské sedačky nainstalované na kole a děti prostě vozí na kole. Neviděla jsem ani pohromadě rodinu – taťka, mamka a dítě. Vídám jen mámy s dětmi. Dotyky. Jarek souhlasil, že evropské jižní národy jako Francouzi či Španělé si dávají při pozdravu pusu na tvář a podobně, já říkám, že když se třeba sejdu s kámoškou, obejmeme se. Tady nic takového nevidíte. Drží si odstup, je to taková sterilita. Natož vidět pár držící se za ruce nebo líbající se tady skoro neexistuje. Maximálně Korejci. Přijde mi, že je tu hodně matek samoživitelek nebo že zkrátka péče o dítě připadá na matku a že se muž do jejich výchovy moc nezapojuje nebo že ženě moc nepomáhá.
Tak jsme si hezky povídali, pak do třídy přišel nakouknout Čiago. Ztratil pas a byl dost pokleslý. Omluvila jsem se mu za tenhle pátek – naplánovali jsme si totiž running suši kousek od školy. Ale něco mi do toho vlezlo. Něco, co jsem vždy chtěla zkusit. Vyjít si s Asiatem. Na BADOO mi napsal jeden Japonec. Měla jsem tam u profilu totiž napsané, že si chci s někým vyjít na rande a sledovat sakury. Tak se ozval tenhle. Napsali jsme si, že se sejdeme, pak to vypadalo, že z toho sejde, že bude jako ostatní, které jsem na seznamce potkala. Ale potom mi napsal v neděli večer, že by se chtěl sejít v pondělí.
Jenomže v pondělí bylo:
1) hnusně,
2) mi bylo blbě,
3) jsem byla rozhodnutá, že se budu na bytě učit na test.
Takže jsem ho odmítla. Napsal tedy, že by měl čas v pátek. Typický Japonec, který dělá přesčasy a končí v 6. To bych nikdy nechtěla dělat, oni prostě nemají žádný volný čas po práci. Jsem prostě zvyklá skončit v půl čtvrtý a po práci si zajezdit na kolečkáčích, kole nebo skočit do rybníka si zaplavat a pak se opalovat. Každý má jiné hodnoty a každá kultura je odlišná.
Vůbec nevím, jak vypadá. Jo, má tam fotku, ale ta není v dobré kvalitě. Napsal mi, že byl v Evropě na osobním výletu Německo, Česko a že byl na služebce třeba v Šanghaji a ještě někde. Když jsem mu napsala, že jsem Češka a jestli byl v Praze, tak se chytil. Už píše víc zpráv za den. Já měla vždycky smůlu na osobní vztahy, vždy to bylo selhání nebo zklamání. Takže od tohohle nic neočekávám a on určitě taky ne. Prostě se sejdeme, popovídáme si a pak se uvidí. Je hezké si s někým psát. Prostě takové malé pozitivum, které potěší. Kdyby byl v pohodě, vytáhla bych ho na výlet, na který se chystám v neděli. Na vodopády. Psal mi, že šel o víkendu do posilky, tak asi úplný ležák to není. No, bude to sranda. 😀
Takže na Čiagovi bylo vidět, že je zklamaný, mě to taky mrzí, ale podruhé jsem Keidžiho, toho týpka ze seznamky, nechtěla odmítnout. Jenomže když jsem Čiagovi navrhla zítřek nebo dnešek, zavrtěl hlavou. Shodou náhod mu taky nebylo dneska dobře. Měl na sobě zimní bundu a já seděla v tričku. A když přišla Juri-sensei pro něco do třídy, říkala k němu „fuju“ a ke mně „natsu“ (zima a léto). 😀 Čiago odešel a Donna se bavila se dvěma týpky, co vešli do třídy. Jeden Francouz, už nevím jeho křestní jméno, ale neznělo francouzsky. On na to, že když mu ho rodiče dávali, museli být opilí. 😀 Další byl kluk z Austrálie, který se učí asi 8 let čínštinu, tak jsem prohodila, že si může popovídat s Donnou. Mezi jejich rozhovorem jsem zabrousila na net, vyhledala si jméno anime, které jsem předevčírem začala sledovat a knihkupectví s mangou. Na Kawaramači byla dvě, která mě zaujala.
První knihkupectví bylo fajn, ale v sekci BL… manga nebyla. Začínám mlhavě cítit, jak je manga provázaná s běžným životem Japonců. Tolik žánrů, tolik titulů, tolik příběhů, tolik postav. Je to neskutečné, když si to uvědomíte. Mangu milují lidé po celém světě.
Jdu tedy do druhého a tam.. hned vpravo u vchodu velký poutač s tou mangou, že z ní udělali anime, které mělo premiéru v lednu. Super, jsem správně! Takže prohledávám regály, kde mají mít tuhle mangu ale nikde to nevidím. Začíná to číslovkou 30. Nezbývá nic jiného než se zeptat obsluhy. On mi ukáže na regál, vedle kterého jsou legendy jako Thousand Autumns od Meng Xi Shi, které jsem překládala nebo Mo Dao Zu Ši. Bylo to hezké si tyhle knížky vzít do ruky, ale byly zabalené, takže jsem se nemohla podívat dovnitř. Zajímalo by mě, jestli to přeložili z čínštiny do japonštiny bez cenzury, jak to bylo ve web novele.
Manga, kterou jsem hledala, má tady 12 dílů. Rozhodnu se koupit si jen ten první, prostě na procvičení japonštiny a z takové nostalgie. Stojí v přepočtu 136 korun. Je to hezký pocit, ale ne tak intenzivní jako před pár lety, kdy bych úplně slintala jen nad pohledem na jakoukoli mangu. Po cestě zpět do parčíku, který se nachází hned za školou, se stavím ve dvou kavárnách – ptám se na mléčnou mačču. Nedělají ji se sójovým mlékem. Naštve mě to. Ze sóji tady dělají tolik věci, ale tuhle variantu nemají. Cha Bar, který měl být otevřený hned na Kawaramači, z nějakého důvodu zavřel, byla to pobočka, kde jsem si ve Fukuoce kupovala vynikající mačča se sójovým mlékem. Ještě fotím kawaii pouzdra na kartu, protože se chci zeptat kámošky, jestli jedno nechce. Sama jsem si koupila.
Na mostu přes vodní kanál se sakurami zpívá mladá Japonka. Atmosféra je strašně příjemná, navíc zpívá moc pěkně. Nahraju ji na video, za ní opadávají sakury a okvětní lístky přistávají ve vodě nebo na chodníku. Už tady taky není takový nával turistů, nebo se spíš přesunuli k Fušimi Inari nebo do Arašijamy. Cestou do parku si koupím čaj v automatu, bohužel, je to mugiča. Hnusný. Po třech locích se ho rozhodnu vyhodit u nejbližšího automatu. Je to obilný čaj, myslím, že je z restované pšenice, protože mi po něm není dobře.
V parčíku si sednu na kamenný kvádr, otevřu mangu, nafotím ji a chvíli si čtu. Vždycky jsem toužila po tom si přečíst mangu v japonšině, umět kandži. Tahle má naštěstí furiganu a je tam fucukei, což je forma mluvy, gramatiky, kterou právě probíráme, takže se musím vnitřně pousmát. Vytáhnu papíry s cvičeními, procházím je a cítím se tak příjemně. Sedím v pěkném parku uprostřed Kjóta, kolem klid a vedle kanál se sakurami. Sluníčko sice svítí, ale dneska nemá sílu. Věty si čtu polohlasem, snad si to zapamatuju. Když se zvedám, někdo řekne: „Hello, Iveta-san.“ Je to Marry, Američanka z mé třídy. Tak nějak mě to zahřeje u srdce. Prostě si sednete do parku, pak vás pozdraví kamarád/ka, taková jednoduchá věc, ale jde o to, že vás neignoruje, je to takové přátelské a milé. I Marry jsem dneska poznala lépe při hodině, když jsme procvičovali v párech.
Je doktorka, její manžel za ni přijel do Kjóta. Říkala, že v Americe každý den cvičila jógu a je pořád usměvavá a každý den pozitivně naladěná. Ráno přišla s tričkem, na kterém měla napsáno „ラーメンを食べたい“. Včera byla totiž na kurzu výroby rámenu. Prý byli přímo ve výrobně rámenu, zkusili si dělat vlastní nudle a pak si naházeli do vývaru všechno možné.
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Jak moudré pořekadlo. Častokrát se mi vybaví a je to 100% pravda.
Ve čtvrtek ráno jedu do školy, abych zjistila, že nám posunuli vyučování. Jednou se nepodívám na změny v rozvrhu (ještě včera tam byl původní čas) a ono se začne až o dvě hodiny později. No, nevadí, vím, jak využít čas. Je krásně a tak se jdu projít kolem kanálu v KIJOMAČI. To je ta ulice se sakurami a vodním kanálem hned za školou. No, sami můžete vidět z fotek jak nádherné to tam je. Nejdřív jdu okouknout ulici, ve které bychom si s Keidžim sedli na kafe, jednu kavárnu vyhlídnu, ale má zavřeno. Je hned vedle čínské restaurace, kde jsme byli na pekingské kachně.
Zamířím do nedalekého parčíku, sednu si na kamenný kvádr a ještě se učím na test. Pár minut před vyučováním se zvednu a jdu do školy. Děláme opakování. Máme Juri-sensei, mám ji moc ráda. Je vysoká, štíhlá, pěkná ženská, má pevný hlas a je opravdu dobrá ve vyučování a vysvětlování gramatiky. Určitě patří k jedné z nejlepších učitelek zde. O přestávce se bavím s Rétou, říkám jí, že vypadá na 20. Ona, že jí je 27 a že se jí líbí, jak jí lidé tipují na tak mladou. Zítra máme mít hodinu kandži, takže na to myslím. Jinak jsme načali 24. lekci, takže bychom teoreticky měli dokončit učebnici 1. dílu příští týden, což by se mi líbilo.
Nějak si nemůžu vzpomenout, co jsem dělala ve čtvrtek odpoledne, ale asi to nebylo nijak záživné, když se mi to nevybavuje a radši popíšu pátek, protože ten den se přihodilo mnoho věcí. Vlastně, ještě předtím chci něco zmínit.
Představte si, že máte sny. Několik snů. Potom něco uděláte a ty sny se najednou začnou jeden po druhém plnit. Myslím, že je to způsobené taky postojem k životu, na jakém levelu je vaše duše (pro ty, kdo věří v ezoterično) a pak je to v neposlední řadě také díky vám, protože jste podnikli nějaké kroky či volby, které tomu tak nějak šly naproti. Zbytek přiklouzne automaticky jako z klouzačky a je jen na vás, jak si s tím poradíte, naložíte. V mém případě ty sny byly:
1) jazykovka v Japonsku ✓
2) rande s Asiatem (Číňan, Japonec, Taiwanec) ✓
3) udělat si kamarády z ciziny ✓
4) zlepšit se v angličtině (bleskový pokrok během měsíce) ✓
5) zlepšit si japonštinu (bleskový pokrok během 2 měsíců, z N5 na N4) ✓
6) mít svůj byt v Japonsku ✓
7) cestovat po Japonsku ✓
8) sepsat o pobytu v Japonsku deník ✓
9) sepsat o Japonsku sekci ✓
10) dobrovolničení v Japanu – zatím s ? ✓
11) překonat sama sebe ✓
12) zažít a prožít jiný život ✓
.
.
.
Moje komunikace s multikulturní rodinou od Nary přešla na LINE. Doris, hostitelka mi píše, že by bylo fajn se sejít. Souhlasím s tím, navrhuje totiž Udži (jak jsem tam byla na Bjódoinu a hradu Fušimi), jelikož rodiče jejího manžela odtamtud pocházejí. Píšu jí, že souhlasím a že jsem flexibilní. Uvidíme, nějak se to vyvrbí. Pokud to vyjde, mohla by to být skutečně skvělá příležitost a zážitek, píšu jí taky, že chci do Jižní Koreje a pak na Taiwan a ona, že její manžel má na Taiwanu známé. Pokud by potřebovali dobrovolníka, přihlásila bych se. 😀 Jeden z mých snů je taky naučit se čínsky, odjet třeba na dva tři měsíce do Chengdu přímo v Číně a pak tam cestovat. Miluju tradiční a starou Čínu a jelikož jsem tam byla, vím, jak to tam vypadá.
*
Test.
Začíná v 9:30. Keigo-sensei je jako vždy ve skvělé náladě, prohodí pár vtípků, zeptá se, v jakém pořadí chceme jít na pohovor do vedlejší třídy a Milithe napíše na tabuli jména. U svého ji opravím, že tam nechci mít „be“, ale „ve“ (Japonci by totiž normálně moje jméno napsali Ibeta). Je nás plný počet, ve čtvrtek se vlastně vrátila Jenny, ta bledá Němka, která byla prý v nemocnici. Něco se totiž šíří po škole, asi virus (ten hajzlík, který se na mě začátkem týdne sápal) a tak hodně lidí bylo nachcípaných a předávalo si to. Jenny umí dokonce polsky, ani se nedivím, je na ni vidět, že má polské rysy, a tak si povídala s Jarkem. Jarek mi vlastně minule ještě vyprávěl, jak byl v Praze s rodinou a že byli v železničním muzeu Království železnic. V polštině bych tomu názvu nerozuměla, a tak radši mluvíme anglicky celou dobu.
Zase jsem odešla od tématu. Test je klasika – 50 minut gramatika a slovíčka (celkem tři papíry) a pohovor na 10 minut. Učila jsem se opravdu intenzivně, ale trochu mi to přetížilo mozek, takže jsem včera s tím polevila. Musím říct, že test byl mnohem těžší než ten minulý, protože tam nebyla jen gramatika 20. – 23. lekce, ale samozřejmě to zabrousilo do gramatiky starší. Každopádně, vyplnila jsem to podle svých nejlepších znalostí s tím, že to nějak dopadne a že prostě budu dělat přinejhorším opáčku. Pohovor, no, tam jsem byla nervóznější než před testem. Byl dokonce s obrázky, ale učitelka byla milá jako vždy, otázkám jsem rozuměla a snažila se co nejlíp odpovědět. Potom jsem se vrátila zpátky a prošla test s tím, že by mohl dopadnout dobře, ale pořád jsem měla v sobě pocit, že se musím zhluboka nadechovat.
Jakmile jsme ho odevzdali, sensei řekl, že si můžeme vytáhnout potichu mobily. Ještě se napiju, protože jsem si udělala svůj mačča dryák, po kterém mám hroznou žízeň. Píšu bráchovi, že to mám za sebou a Keidžimu, který mi taky drží palce. Je to od něho moc pěkné. Popravdě, o dnešku jsem měla obavy. Dneska jsou totiž tvoje narozeniny. Zrovna dneska se muselo sejít tolik věcí a na tvoje narozeniny. Kdybych ti tak mohla říct, že jsem psala test a že jsem udělala ten první, jak hrdá bys na mě byla? Jak moc bys vyprávěla o mém dobrodružství kolegyním v práci, které jsi měla tak ráda a ony tebe? Smála by ses svým zvonivým smíchem, úplně si tě dokážu s nimi představit, ten úsměv a tvůj tón hlasu. Ale to se nikdy nestane, můžu si to jenom představovat a toužit po tom.
Na Donně se mi líbí, jak se snaží v japonštině něco říct nebo se zeptat. Vždy jí to chvíli trvá, než najde ta správná slova, většinou kouká na mě jako na potvrzení a směje se u toho. Přitom používá ten příšerný americký přízvuk, který zní vtipně a Japoncům musí znít taky dost vtipně. 🙂 Po krátké přestávce si bereme červenou propisku a opravujeme společně chyby. Keigo-sensei je píše na tabuli. Ach jo, takových zbytečných chyb, ale jak jsem už napsala, snažila jsem se co nejvíc a jsem moc ráda za dnešní výkon, ať už to dopadne jakkoli. Výsledky budou nejspíš až v pondělí, nevím, jestli učitelé budou chtít pracovat o víkendu. Réta s Jarkem nevypadali po testu dobře, bylo tam totiž hodně věcí, které nemohli před příchodem vědět nebo se doučit, jsem opravdu zvědavá na pondělí.
S Donnou si ještě dohodnu, že dáme Kjótskou věž a nádraží v neděli večer a uvědomím si jednu podstatnou věc. Dnešní schůzka – potvrdila jsem ji?! Najednou si vybavím, že mi Keidží dal svoje LINE ID, ale já mu vlastně neodepsala, že s ním dneska půjdu na rande. Považovala jsem to za automatické, a tak mu hned píšu, že se za to omlouvám a že s dneškem počítám. Pochopím, pokud mi napíše, že má něco jiného.
Začíná nám další hodina. Kandži. Ne! Já si nevzala učebnici. Říkám to Donně a vytahuju 10jenovou minci. Ona na to, že je to „10 yen of shame“. Učitelka ale kopie stránek zaplatit nechce, takže minci hanby uklidím a omlouvám se za zapomenutou učebnici. Hlavně, že jsem na ni včera pořád na bytě koukala. Probíráme znaky, učitelka vysvětluje i nějakou tu etymologii, což mě baví a je zajímavé a potom zmíní jednu zajímavost. Jedná se o slovíčko 元さや (motosaja). Znamená bývalý/bývalka. Saja je totiž pochva od katany. Ehm, těm, kterým pracuje fantazie rychle, si jistě hned vybaví druhý význam. 😀 No a když samuraj zastrčí katanu do pochvy, je to jako znovushledání, usmíření. Toť o původu slovíčka. I ostatním ve třídě pracuje fantazie jinak a vysvětlení od učitelky se v hlavách ostatních trochu zvrtne, což vyvolá výbuch smíchu a tak jdeme radši dál.
Na ceremonii nezůstávám a jelikož jsme měli tuhle změnu v rozvrhu a schůzka se mi posouvá až na 20. hodinu, ano, odepsal mi, že může, ale až v 8 večer, protože musí jet do Ósaky, říkám Donně, že jestli uvidí Čiaga, ať mu řekne, že na dnešní suši jdu.
Vyjdu ze dveří školy na ulici a zhluboka si oddechnu. Nejen z testu, ale celkově ze dneška. V batůžku mám s sebou foťák a jelikož je krásných 23 C a je to na tričko a sukni, vyrazím ke svatyni Heian. Beru to přes řeku Kamo, kochám se super svěží zelení a rozkvetlými sakurami a různorodými keři, všechno je tady tak nádherné. V průzračné řece dovádějí středoškoláci, mají jen košile a vyhrnuté kalhoty, voda jim je po kotníky a buď se brodí nebo na sebe cákají. Ještě zmíním týpka, nějakého cizince, který se rozhodl přebrodit celou řeku. Říkám si, jaký je to trubec, protože hned u levého břehu je voda hluboká a velice silný proud, který by ho mohl podemlýt. No, jeho boj, přitahuje pozornost kolemjdoucích na mostě a nechápavé pohledy.
Svatyně HEIAN je pro mě příjemné překvapení. Čekala jsem nechutné zástupy turistů, ale nakonec je jich tam tak akorát, spíš celkem málo. Rumělkové budovy jsou prostě nádherné a rozhodnu se jít i do zahrady za 600 jeníků. Zahradu určitě doporučuju. Jsou v ní krásné sakury se svislými větvemi, vše je čerstvě zelené, minete pár jezírek a moc krásný krytý most přes rybník, kde si můžete sednout. Vše působí tak klidně a vyrovnaně, jenom jíst se tu nemůže. Míjím samostatně sedícího Japonce, který mě okomentuje „Takainá“ (ta je vysoká), čemuž se musím pousmát a sednu si do parku.
Nedaleko ode mě stojí skupina Kim čong ilů, no vypadá to na Mongoly nebo Severní Korejce, chlápci, co mluví dost nahlas a počumují po mě. Vlastně si výhodu své výšky tady užívám a neberu to jako nějaké mínus, aspoň to působí autoritativněji a lidi třeba na přechodu se mi většinou vyhýbají. Ti čumilové mají na sobě hadry a účes stylu Kim Čong Ila, proto ten název. Sedím na vyvýšeném obrubníku, oni si sednou na sloupky asi 2 metry ode mě. Už tuším, k čemu se sbíhá. Najednou si poposednou o sloupek blíž. V tu ránu vstanu a jdu jinam, mám své příhody s cizinci, kteří se ke mně nějakým způsobem chovali nevhodně, například na výletu do Frankfurtu.
Dalším zastavením je FILOZOFOVA STEZKA. Tady jsem byla s Donnou a Diannou před několika týdny, kdy ještě byly sakury v poupatech. Teď jsou odkvetlé, ale i tak bych toto místo chtěla doporučit, protože je klidné a leží na kopci, takže odtud máte hezký výhled na Kjóto. Sejdu ještě dolů pod stezku a fotím naprosto zarostlé auto v keři s chrámem za ním. Vrátím se na stezku, udělám pár fotek a mrknu ještě do maličké svatyně.
V ní kvetou jak kamélie, tak sakury, vše to působí tak malebně a křehce. Okvětní plátky kamélií jsou popadané po zemi a zbarvují ji narůžovo. Fotím si kamennou bránu torii a pode mnou vychází schody důchodkyně a podpírá se rukou, jak jsou strmé. Potom při přiblížení fotky zjistím, že se podpírala prostředníčkem, to gesto je fakt vtipné na tak starou paní. 😀
Nechci už víc chodit, abych nebyla unavená a tak se vracím na Kawaramači a dojedu na byt. Dám sprchu, chvíli si odpočinu, převléknu a vyrazím znovu na Kawaramači, kde máme sraz s Donnou a Čiagem pod EDIONEM (obchoďák s elektronikou). Oba dorazí po šesté, jdou pomalu, nikam nespěchají. Na Čiagovi je vidět, jaký je to macek, když je jen v tričku, má dokonce respirátor. Taky něco chytil. Říká, že dneska vlaky zase nejely, že někdo skočil pod soupravu. Dojíždí z Ósaky, má to nějakou tři čtvrtě hodinu do školy. Vede nás na running sushi. Donna mluví o tom, jak je šťastná, že toho prožila dost a že by chtěla žít navěky. Je první člověk, kterého jsem to slyšela říkat.
Je to zážitek. Vlezeme do podzemí a tam je čekárna obložená dřevem. Čiago si nechá vyjet číslo, říkám, že je to jako v čekárně u doktora nebo na poště. Říkal, že tady bude narváno a že tady byl s lidma ze školy. Nejlepší je, když mluví s Donnou a do toho řve vyvolávání čísel. Vždycky musí přestat. Když se to opakuje každou chvíli, říkám jim, že by mohli být komici. On na to, že je to „fucking“, smějeme se tomu a poposedneme dozadu.
Po asi 45 minutách vyvolají naše číslo. Necháme si vyjet QR kód, sedneme do kóje ke stolu a na tabletu objednáváme suši a další pochutiny. O cenu se nemusíme bát, je rozlišená barevnými talířky, jejichž cena je napsaná hned u běžícího pásu. Objednávka nám dorazí na pásu hned ke kóji, což je super. Například tuňáková rolka je vynikající. V čekárně běželo video, jak rybáři loví 40kilové tuňáky, zmrazí a pak je pošlou sem. Takže jednoho si zrovna dávám. Pak mám chuť třeba na avokádo suši. Jenomže je s cibulí, takže ji radši odendám, aby mi netáhlo z chlebárny a 15 minut před osmou se zvedáme. Donna si nemůže dát pokoj s rýpáním a pořád nadhazuje to rande. Dělám si z toho srandu, že nevím, co za balíka přijde. Přeci úplně každý si tam může založit profil a dát falešnou fotku a info. Pro jistotu jsem jí poslala jeho LINE id, kdyby něco. Jsem v cizí zemi a bráchu, který mi dělal vždycky bodyguarda na diskotékách, tu nemám. 😀
KRTEČEK VÁLÍ NA RANDE
Vyprovodím je, Donna mi ještě řekne, ať jí napíšu, až dorazím na byt, že je jako moje babča. Potvrdím jí to a rozejdeme se. Nejsem vůbec nervózní nebo ve stresu, tu schůzku beru v pohodě, bez jakéhokoli očekávání. A to je právě ten nejlepší přístup, protože vás pak může čekat příjemné překvapení. V 8 mu píšu, že jsem pod EDIONEM, před půl hodinou mi psal, že dorazil z Ósaky. Je to tu, přijde ke mně Japonec nižší než já (to vím, výšku měl na profilu) a podá mi ruku. Zajímavé, takové evropské. Navrhnu mu jít na sakury do té ulice za naší školou. On o ní vůbec neví, sice bydlí v Kjótu, ale není to tak dobrodružný tip jako já. No, je to neskutečná romantika. Kvetoucí stromy jsou nasvícené, ve vtipu vytahuju foťák a říkám mu, že to musím vyfotit. Pochopí moji úchylku s focením a ptá se na foťák. Na moji fudžiinu, která má retro design, ale je plně moderní.
Mám nutkání ho chytit za ruku nebo se do něj zaháknout, ta ulice je neskutečně romantická a nevím, jestli je to těma sakurama nebo něčím jiným, působí na mě, že je to fajn chlap. Je o 4 roky starší než já, má trochu míň vlasů než na profilovce (na Asiatech mám ráda ty kštice, je to roztomilý, ale on takovou nemá). No, každý jsme nějaký. Má na sobě bílé tenisky, černé kalhoty a triko a černé sako. Tak si povídáme o všem, ulice se mu taky líbí a já navrhnu tu kavárnu, kterou jsem obhlédla.
Vstupujeme dovnitř, otevře mi dveře (hmm, gentleman), na Japonce jsem to nečekala. Chvíli čekáme u vchodu než přijde číšnice a zeptá se, kolik lidí. Říká dva. Není to žádný zamlklý balík, který se bojí mluvit. A teď přijde velice zvláštní věc. Kavárna má otevřenou stěnu na terasu, která čelí řece Kamo. Na rozhraní mezi terasou a otevřenou stěnou jsou čtyři stolky, z nichž tři jsou obsazené. Ten poslední je taky obsazený, ale zvláštním hostem. Přijde mi to jako z písničky od Kokie. Na stole totiž stojí volavka. A kouká na nás.
Říkám Keidžimu, že je to „mezurašii okjaksan“. To je název té písně. Výjimečný host. Ta volavka je tak krotká, že je prakticky metr od nás. Kouká samozřejmě i na ostatní, ale je to tak zvláštní. Volavky jsou tady normálně dost krotké, v řece či ve vodním kanálu loví potravu a kolikrát jsou blízko lidí. Hned se mi vybaví dvě věci. Ta první je Mijazakiho film Chlapec a volavka, na kterém jsem se byla podívat. A tak to říkám i Keidžimu.
Hned vedle stolu je malá pletená krabice, do které si dám batoh. Najednou… „Krtek!“, zazní od Keidžiho. Překvapí mě to a ptám se, proč ta reakce. On prý, že když byl na dovolené v Praze, koupil si krtka jako suvenýr. Moc se mu tahle postavička líbí. Byl ještě v Českém Krumlově no a já samozřejmě blázen do cestování, se hned chytnu a ukazuju mu moje nejmilejší město, Kutnou Horu. Připojím se na net a ukážu mu Kostnici. Říkám, že všechna dekorace uvnitř je z lidských kostí, že je sestavil mnich, protože tam kdysi kolem hřbitova býval obrovský hřbitov a že to celé má hluboký význam. Kostnici samozřejmě nezná a tak se ho ptám, jestli si myslí, že je to děsivé. Ani prý ne, dodám, že kostnice jsou po Evropě atd. Pak mu ale ukážu ten nejkrásnější pohled na světě – na Barboru a Jezuitskou kolej. Souhlasí, že je to moc krásné a že vůbec nevěděl, že tohle místo, resp město existuje. Říkám mu, že je to malá verze Prahy, že je tam málo turistů. Jak tam naproti mě sedí, pomyslím na to, že by bylo hezké mít někoho, kdo se o mě zajímá, komu na mě záleží.
Pak to přijde. Zeptá se mě na rodiče, jestli jsou veselí nebo tak. Říkám, že je to smutný příběh. Trochu jsem čekala, že tohle téma přijde. Stručně mu řeknu, co se stalo loni. Ptá se, jestli zemřela na nemoc. Odpovím. Nezadržím slzy a pár se mi jich vykutálí. Omlouvám se mu, kouknu se mu do očí a vidím, že je má taky červené. Nechtěla jsem hrát na city nebo podobně a tak přejdu k tomu, jak jsem se rozhodla pro Japonsko a velké cestování. Je vidět, že ho to zaujalo a překvapilo. Říká, že pracuje pro jednu společnost, která má hlavní sídlo ve Švýcarsku, on ale pracuje tady v Kjótu a často dojíždí na pobočku do Ósaky či Tokia. Mezitím znovu zmíní krtečka, dokonce jeho jménu umí celkem vyslovit. Volavka se na nás dívá, potom slétne a kráčí po terase. Koukám se jí do očí.
*
Hned mě napadne jedna věc. Přišla ses na mě podívat. Loni, když jsem jela k bráchovi, jsme se šli projít do lesa. Mezi stromy nás z dáli pozorovala malá liška. Taky na nás koukala. Upřeným pohledem. Je to pošetilá fantazie, vím, ale ta volavka se dívala tak intenzivně, jako by to byla ona. Přišla se podívat na moje rande, na svoji dceru. Nevím, jestli by byla ráda, že jsem s Japoncem, ale kdybych jí řekla, že má vystudovanou univerzitu, umí mluvit pěkně anglicky a že je inteligentní a gentleman, byla by ráda. Moc ráda. Já totiž měla vždy s chlapy smůlu, jak už jsem dřív psala. Mamá se mi snažila dohazovat některé. Myslela to dobře. Naposled to byla ale pohroma, protože se snažila až moc a před určitou osobou, kterou mi chtěla dohodit, to dohazování bylo strašně zjevné. Cítila jsem se jak pitomec. Potom jsem jí to řekla, ale pochopila to. Věděla, že její dcera chce strašně moc někoho, ale že má pořád smůlu. Trápilo to ji, tak i mě. Jednou mi doma řekla, abych si už konečně přivedla nějakýho dědka. Zrovna ležela na koberci a nohy měla na posteli jako obvykle, když přijela z práce, aby si je odkrvila. Smály jsme se. Já jí pak na to řekla, že vlastně jednoho dědka mám. Byl o 24 let starší než já a byl už šedivý, takže to bylo doslovné. Ale to je jiný příběh. A když byla na smrtelné posteli, bylo mi tak strašně líto, že nemám nikoho po boku, že by konečně viděla svoji dceru s tím správným chlapem. Už neuvidí.
*
Ještě mu povím příběh o krtečkovi. Stalo se to v roce 2014. Hned po univerzitě jsem odletěla do Londýna k britské rodině jako au-pair. Jenomže paní domácí byla čarodějnice (nejen vzhledově, ale i chováním) a nedokázala pochopit, že neumím plynně anglicky. Přeci proto jsem tam přijela. Jejím dvěma dětem, 7letému a 9letému jsem přivezla klíčenky krtečka. Hned druhý den jsem obě klíčenky našla v koši. Jednoho jsem si vzala a od té doby ho vždy nosím na batohu nebo se mnou na batohu cestuje. Už 10 let. To to letí. O Anglii povyprávím jindy, je to dlouhý a snad zajímavý příběh.
Po dlouhém dni se cítím unavená, pomalu mi to myslí a těžko se mi hledají některá slovíčka. Řeknu mu, že to zabalíme. Zaplatí za oba – on si dal jen kapučíno a já čaj s juzu. Ještě dodám, že se mi moc líbilo, že má smysl pro humor. Oba jsme se dost nasmáli, působil uvolněně, spořádaně, inteligentně a nabídl mi, že se ho kdykoli můžu zeptat na gramatiku japonštiny. To je moc pěkný. Taky mi vysvětlil, proč jsou Hvězdné války Japonci tak oblíbené. Režisérovi se totiž líbily filmy Akiry Kurosawy, a tak začlenil jejich prvky a filosofii do Hvězdných válek. Třeba vztah žák – sensei (učitel). Vysvětluje mi ještě, jaký je rozdíl mezi senseiem a šišó a pak se bavíme o Harry Potterovi, zmíní, že tady v natáčecích studiích se můžete proletět na koštěti Harryho. To mě fakt rozesměje, říkám, že se tam musím vydat a proletět taky. Ony ty necelé dvě hodinky totiž stačí, na první schůzku.
Rozejdeme se znovu na Kawaramači a já si říkám, jaký jsem zanechala dojem? Snad dobrý. Měla jsem na sobě květovanou blůzu a oblíbenou dlouhou černou sukni. Uvidíme, jestli se zítra ozve. Nechám tomu volný průchod.
*
IVETA KILLER
Včera jsem byla tak unavená, že jsem si naplánovala výlet na Hiei-san a šla rovnou spát. Jenomže jsem se zase vzbudila někdy večer, nevím, jestli jela sanita nebo někdo tůroval motorku. Pak jsem se vzbudila v 6. Mám ráda tenhle byt, ale že bych se tu pořádně vyspala to většinou ne. Každý den chodím spát s maskou na oči, kde mi škvírkou pod ní stejně slabě prosvítá světlo (z těch luxfer). V březnu jsem se budila každý den v 5 ráno zimou, protože jsem si musela vypínat před spaním klimošku. Když ale teplota klesla venku k nule nebo pod ni, byt se mi samozřejmě ochladil a to mě probudilo. Pak si každý večer vypínám ledničku. Nejsem zvyklá na hučící ledničku u hlavy.
Sbalím saky paky, z Kawaramači přejdu na Gion-Šidžó vlakovou stanici a jedu na Demačijanagi. Tam přejdu na další nádraží a popojedu jednu zastávku vlakem. Po kilometru a něco chůze se napojím na Kjótský trail. Vede lesy, jsem moc ráda, užívám si klid, ticho a nikoho. Pak to ale začne. Jeden běžec. Druhý, třetí. Nejdřív si myslím, že si šli prostě zaběhat, ale vidím, že mají na sobě čísla. Že by menší soutěž? Ne. Celou cestu na vrchol hory Hiei-zan jich potkávám desítky. Možná stovku. Sama jsem dělala atletiku a se školou jsme chodívali běhat přespolák, takže jsem ohleduplná a uhýbám jim. Hezky mi poděkují, zdraví mě. Je to moc hezké. Počasí je taky pěkné, je slunečno a už na triko a sukni. Zatím je stoupání v klidu, jenomže po úseku, kdy se překročí řeka po několika kilometrech v údolíčku, začne pořádný krpál.
Běžci jsou jako nekončící šňůra, ten krpál samozřejmě vycházejí jako já a další chodci. Za nějaké dvě hodiny jsem pod vrcholem HIEI-ZAN. Můžete tam vyjít jako já, vyjet lanovkou, busem či autem. K mému zklamání zjistím, že květinová zahrada ještě neotevřela a výhledy jsou v oparnu. Jak na Kjóto, tak na druhou stranu na jezero Biwa. V duchu mávám Donně, která je tam na plavbě. Dám si oběd na kamenné lavičce – rajčátka a vařený batát. Na víc nemám chuť ani kapacitu, potřebuju něco lehkého. Ještě platím 1 000 jenů na Enrjakudži, chrámový komplex a rozhodnu se jít odtud do Óhary. Jenomže si nejdřív neuvědomím, že horu o něco musím sejít a pak budu muset znovu vyjít do 800 metrů.
Sem tam se po stezce motají běžci, začínám cítit unavené nohy a na mě taky padá únava. Když vylezu na vrchol jedné hory a sednu si na lavičku, zrovna musí přijít postarší pár a dají si batohy vedle mě. Vytáhnou jídlo a začnou baštit, navíc se zjeví důchodce-běžec a vypadá, že si chce taky sednout. Odvalím své unavené tělo s tím, že ty staříky nechám posedět a pokračuju v cestě.
Tak tohle je brutus. Naprostý. Hrozné stoupání mezi kořeny. Tuhle jsem s Donnou šla po Kawaramači a ona na chodníku zakopla. Nespadla, ale hned řekla, že tyhle různé prahy nebo nerovnosti jsou „Donna killer“. Hned jsem si na její hlášku vzpomněla a tenhle svah je „Iveta killer“. Přede mnou to vychází ten běžec důchodce, nenese tak těžký batoh jako já, jde se mu líp, ale i tak oba funíme. Jinak, jak jsem předtím uhýbala běžcům, zdravili či děkovali, bylo to pěkné. Pořád si říkám, že jsem už v půlce cesty dolů a že je to stoupání nekonečné. Pak to ale vylezu. Bože! To bylo hrozný. Beru si na sebe bundičku, batoh mi přijde těžší, i když jsem ho odlehčila o jídlo a pití.
Dolů se mi to dvakrát smekne na kamenech, ale vše vyberu, potkám ještě pár běžců, kterým se mi už nechce vyhýbat, protože mě to za celý den už se*e. 😀 Takže jsem nakonec ráda, když sejdu z označené běžecké trasy aneb Kjótský trail na stezku přímo do Óhary, jen 2 km k autobusové zastávce. Tam už nikdo není. Jdu, jdu, lesem, překračuju promočenou zem, kolem potoka, už vidím domy a – plot. To jako vážně? Tohle má být kurva stezka, tak proč je tu plot??!!!! Je tam sice branka s vraty, ale branka je zavázaná na tkaničku. Vlevo je skála. Vracet se nebudu, na skálu lézt nebudu, jsem hrozně unavená a tak jdu doprava, i když je tam na řetízku mezi stromy nějaký zákaz. Dle mapy má být brzy nějaká silnička.
Plot, plot, plot, slezu nějaký svah a nezbývá mi nic jiného, než ten vysoký plot přelízt. Jsem na nějaké asfaltce, ale ta vůbec není na mapách, takže je to něčí pozemek, nebo ulice? Kouknu do mapy a přes potok má být normální ulice. Vodu překročím po mostku a vejdu do areálu, co vypadá jako malý chrám. Jenomže hlavní brána je zavřená. Jsem asi na soukromém pozemku, ale hned vedle brány je nízká branka na kličku, tak ji drze otevřu a pak za sebou zavřu, dělám jako by nic a vylezu na ulici. 😀
Říkám si, jestli na mě někdo bude volat policajty, připravila bych si výmluvu, vlastně realitu, že stezka, která je normálně značená, je zatarasená plotem. Na zastávce busu si sednu na jedinou židli, která tam je a nechám odpočívat nohy. Busem se svezu k Demačijanagi, tam přesednu na vlak a svezu se na Gion-Šidžó. Cesta busem je neskutečně táhlá, těch 20 sedaček je obsazených buď důchodci nebo korejskými turisty.
Na Kawaramači se pokusím dovolat bráchovi přes videohovor, ale hrozně se to seká. Zajdu si koupit mačča nápoj do cukrárny poblíž a když se zeptám, jestli mi to dají se sójovým mlíkem, řeknou, že ne. Minule mi ale kývla a myslím, že to bylo se sójovým. Tohle mě tady taky vytáčí, do všeho cpou kravský. Pak si jen volám s bráchovou rodinou, koukám, jak upravili záhony u zahrady, jak na mě neteřinka mává a jaký má pořád kukadla, ale nemůžu vidět její jediný zub. Na to je spojení moc pomalé a nekvalitní. Taky mají pěkné počasí a grilují na terase.