Předpověď na tento týden – kolem 9 stupňů (pocitově samozřejmě může být i o 4 míň), zataženo a deštivo. Skvělé. K tomu fouká ten hnusný vítr, kterého mám až po zuby. Prašivina, jak vždycky říkává můj děda. Už chci jaro, teplo a sluníčko! Ještě včera píše Rafa na skupinu LINE, že je v jiné třídě. Nikdo jí nic neřekl a prostě ji přeřadili do skupiny, která je o kousek napřed. A to chyběla tři dny a neuměla nové učivo… Místo Rafy nám nasadí Mikyho z Irska, ale je snědý, předky má nejspíš někde z Afriky nebo tak. Děláme gramatiku s ことがありません, což není těžké naštěstí a potom máme mít dvě hodiny kandži. Myslela jsem, že kandži je každé dva týdny, ale v pátek jsem naprosto nepostřehla, že učitelka napsala na tabuli poznámku, že bude dnes.
Zrovna se přihodilo, že máme polední pauzu 50 minut, a tak vyběhnu na Kawaramači, dojedu na Saiin, dosprintuju na byt, vložím učebnici kandži do batůžku a rychle si to štráduju znovu na vlak. Na školu se vrátím celá udýchaná, naštěstí ještě stihnu sníst oběd, ke kterému mám koupené bentó. Máme charismatického pana učitele Keigo, který řekne, že budeme probírat lekci 7. 7? Minule jsme skončili u 4. Tak si to jde prověřit a – máme dělat sedmičku. 😀 Nejdřív se učíme psát znaky, které už umím, potom nám prezentuje na tabuli kandži a my hádáme význam a čtení. Poté v učebnici děláme cvičení, kam se doplňuje a jelikož to doplním jako první ze všech a nemám co dělat, dostanu papír celý popsaný textem. Je to o školách. Přejedu to očima a… rozumím všemu. Až mě to překvapuje. No, na druhou stranu, japonštinu se učím od roku 2011, takže bych tomu rozumět měla. 😀
Nora, ta 16letá dívka, mi doporučuje Muzeum mangy. Sama tam prý ráda chodí, vezme si tam mangu a čte si. Mangu miluje a sama i kreslí, musím říct, že kreslí na svůj věk velice dobře, věnuje se žánru šónen, takže spíš klučičí, souboje, dynamika. Ukazovala nám nějaké obrázky. Říkala, že je tam i česká manga, takže po škole, kdy mě a Mary, paní taky ze Států, která přijela jen na dva týdny, vezme Donna ke stánku s onigiri, se oddělím a mířím do muzea. U vstupu se mě ptá pokladní, jak říct v češtině „užijte si to tady“ nebo něco v tomhle smyslu, tak jí to řeknu a ona to opakuje. Hned u vstupu jsou právě mangy z různých zemí, ale i když to tam po třetí projdu, českou tam nevidím. V budově jsou ještě další dvě patra, v prvním jsou panely o manze, jejích počátcích atd. Prostě spousta informací, ale když si je chci vyfotit, vidím ikonku „zákaz focení“. Sakra, tak nic.
Mangu a anime jsem vždycky milovala. Ale od loňska, co se to stalo, jsem ztratila zájem v mnoha věcech. Ty věci prostě pro mě ztratily důležitost či smysl. Mangu jsem vždy obdivovala právě pro její zpracování, pro styl, který mangakové užívají, pro příběh, který vymyslí.. Avšak dnes to pro mě byly jen knížky s obrázky. Zvláštní, jak se všechno mění.
K večeři si uvařím rýži, povede se mi opravdu dobře, dám na ni směs zelí atd. z LIFE, párečky, nakládané zelí, dýni a kimči. No je to hrozně dobré a zvlášť ty sladkosti, které jsem si včera koupila taky v LIFE. Myslela jsem si, že Japonci neumí dělat čokoládu, ale teď tvrdím opak. V mém oblíbeném supermarketu, který už nebudu v tomhle odstavci potřetí vyjmenovávat, mají skvělé čokolády od firmy „meiji“, dokonce i čokoládové kostky z hořké čokolády. Nejlepší jsou ale čokoládičky s mačča náplní. Mačča se vám rozplyne na jazyku a její jemňoučká a mírně nahořklá chuť splývá s chutí čokolády, což vytváří neuvěřitelnou symfonii… Ách!
*
Březen 2023. Jedeme s tebou na vyšetření do nemocnice X. Jsi objednaná na rentgen skeletu. Můžeš chodit, ale máš strašné bolesti. Ještě se jdeme projít před nemocnicí, jsi celá v černém. Modlíme se, ať to není nic vážného, ať je to zánět kostí, ne rakovina kostí. S bráchou jsme v čekárně, vstupuješ do dveří. Vyšetření je na dýl, má více fází. Sotva si dokážeš kvůli bolestem sednout, ležení je pro tebe jako peklo. A víte, v jaké poloze jí prováděli to vyšetření?
V leže.
Člověku, který má neskutečně ukrutné bolesti, kvůli kterým řve, si musí lehnout. Kurva, co to tam měli za debilní přístroj??!! Nevěděli jsme to, řekla jsi nám to až po tom, co jsi vyšla ze dveří. Že sis musela lehnout a že jsi křičela bolestí. Řekli jsme ti, že jsme to neslyšeli (odhlučněné dveře). Výsledky ti ale ten den ještě neřeknou. Prý až příští týden. Nevypadá to dobře.
Jenomže příští týden si už ani nemůžeš sednout. A když si sedneš, trvá ti 5 minut, než vstaneš. Každý den píšeme doktorce, že se tvůj stav zhoršuje, předepisuje ti silnější a silnější opiáty. Voláme do nemocnice. Je to rakovina kostí. Máš to v celém těle, rozšířilo se ti to do nich od žaludku. Léčba? Žádná šance.
Jsi v posledním stádiu. Čeká tě jediné: SMRT.
Primářka na onkologii nám vše vysvětluje a předepisuje léky, to už jsi ale několik dní hospitalizovaná v nemocnici. Převezli tě tam sanitkou, každý sebemenší náraz ti způsoboval neskutečnou bolest. A nám taky, vidět tě v tomhle stavu. Jak tě to úplně sežralo, pohltilo, zničilo.
Navečer přijede teta. Sedneme si ke stolu, chytne nás za ruce. „Musím vám něco říct. Po tom, co vám odvezli mamku, jsem se ptala primářky, kolik času jí dává. Prý pár týdnů.“
Ne! Ne! Ne! Já nechci, aby umřela! Prosím ne! Neberte mi ji, ona je moje všechno!
„…Musíme být silní.“
Tohle není možný, tak strašně krutý. Slzy stékají po tváři, všechno se hroutí, moje máma, která mě přes třicet let vychovávala, byla silná, zdravá, sebevědomá, hodná, laskavá, společenská, nikdy nespáchala nic zlého, teď takhle krutě umírá? Proč? Kurva proč?
Její vnučka je na cestě. Nikdy ji neuvidí.
PROČ?
*
V úterý ráno nás čeká další překvapení. Čiago s námi ve třídě najednou není, prostě ho přesunuli. Tohle šibování je asi běžné, Čiago nijak nezaostával, měla jsem ho ráda, byl zábavný, tenhle brazilský buřtík. Dneska probíráme -たり, たりします. Dobře, začátek je super, ale když se to zkombinuje s další gramatikou, jako „musím“, „prosím“, „nesmí se“… tak mi z toho v hlavě vznikne takový guláš, že si potom přijdu jako vygumovaná. Ještě se dozvídáme, že příští PONDĚLÍ je test. Z lekce 14. – 19. Skvělé, budu se učit každý den, abych to udělala na víc než 70 %. Zítra máme jet na výlet se školou, jenomže má pršet a být kolem 10. Ach jo. 🙁
Pořád přemýšlím o životě. Život je jedna velká kaluž sraček. Buď chodíte v pohodě kolem nich a neovlivní vás, nebo se v nich brodíte po kotníky nebo vás to stáhne a topíte se v nich. Loni jsem se v nich topila až do prosince. Teď se v nich brodím po kotníky, cítím, jak se na mě pořád lepí, jako bych se jich nemohla zbavit a tahala je pořád za sebou. Rok se s rokem sešel, jsem úplně někde jinde, žiju úplně jiný život, ale můj životní pilíř už neexistuje, radost ze života taky ne, a víra taky ne. Všechno je to takové mdlé, přijdou okamžiky, kdy jsem veselá a možná i trochu šťastná, ale… Loni, kdy jsem doslova cítila, jak se o mě otírá smrt, se všechno změnilo, svět a život jsem začala vnímat úplně jinak než ostatní lidi. Oni tohle pochopit nemohou, protože to nikdy neprožili. Jsem někde jinde než ostatní a nevím, jak se svým životem naložit. Co chci dělat, jakou práci, kde bydlet. Je to jeden velký otazník a já myslím, že se budu pořád brodit v tom marastu a budu hledat.
*
VÝLET S APRÍLOVÝM POČASÍM
Ve středu ráno vstávám brzy a taky se o něco dříve vydám na vlak. A hle, Donna je tam taky. Dnes totiž jedeme na výlet, počasí má být doslova prašivé, ještě horší než aprílové. Jelikož je to stará paní se špatným kolenem, nemůže jen tak lézt do schodů a tak vždy jede eskalátorem nebo výtahem. Dojdeme ke škole, tam je už otevřeno a uvnitř pár lidí. Z naší třídy jedu já, Donna, Jay, Miky, Alice. Sedneme si k jednomu stolu a krátce si povídáme s jedním Australanem. Dostaneme se k čínštině a on říká, že se ji učí už 8 let a na anglicky mluvícího má pěknou výslovnost (Donna má vždy americký přízvuk). Zjišťuju tedy fakt číslo 2, lidi, co se sem jdou učit japonštinu, umí i čínštinu. Naší průvodkyní je kulatá Rjó-san, která mě přijímala, když jsem první den nastoupila do školy a ještě jeden pán, kterého vidím poprvé.
Za chvíli vstáváme a vyrážíme na autobus, ke kterému musíme popojít. V buse si většinou sednou stejné národnosti k sobě, já sedím s Donnou a dozvídám se více z jejího života. Jako mladá studovala ve státech čínštinu a pak ji rok studovala na Taiwanu. Její učitelka byla skvělá, prý ji učila i taoismus, který jí změnil život. Říkala, že má nahrávku z její výuky a že tu nahrávku poslala jejímu synovi (učitelka už v 90. letech zemřela). Ten z toho byl překvapený, že mohl svoji mámu slyšet i po její smrti.
Poté mi vypráví, jak její máma potkala jejího tátu, který byl u Air Force a že byla v Belgii s rodinou před pár lety navštívit hrob amerických vojáků, kde byl i hrob jejího otce. Donna má tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Syn má za manželku Japonku, mají dvě děti, které samozřejmě doma mluví japonsky, jinak venku anglicky. Ale její snacha s ní japonsky z nějakého důvodu mluvit nechce. Po studiích na Taiwanu začala pracovat jako zdravotní sestra ve Státech. A pak, když jí bylo padesát, tam nastoupil nějaký doktor, který hledal do Číny nějakou posilu pro výzkum. Donna ještě uměla čínsky, a tak tam na rok a půl odjela do nemocnice pracovat, někam do zapadlého kouta! Říkala jsem si, že ta čínština provází celý její život. Povídá mi, jak je v Číně hora, na kterou vystoupal Konfucius a že tam chce taky. V květnu bude mít operaci kolene a příští rok se snad podívá do Číny a možná ještě jednou půjde do GENKI školy na japonštinu. Já ji tak obdivuju, je jí 74 a prostě jede jako drak. V životě to neměla lehké, měla špatné manželství a na výchovu svých tří dětí byla sama, takže teď si to užívá, jak nemá žádné závazky.
Cestou nám pořádně leje, všichni sice mají deštníky, ale má dokonce i sněžit. Když přijedeme do Nagahamy, kterou takto pojmenoval jeden ze sjednotitelů Japonska, Tojotomi Hidejoši, je tam slunečno. Ale pocitově pořád kolem 5 stupňů. V Nagahamě se vyplatí vidět tři místa – obchod se sklářskými výrobky, kde jsem ke svému překvapení objevila i sklo z Česka, KUROKABE – černé domy před pasáží a hrad u jezera Biwa. Přidá se k nám samotářský Jay z Kalifornie, který je poloviční Japonec. Je to zajímavý kluk, dost introvertní, který pořád hraje hry. Jiné koníčky nemá. Jsem ráda, že nejen já jemu drmolení moc nerozumím, i Donna se ho kolikrát ptá na samou otázku. Jay si moc teplých věcí nevzal a tak je vidět, že je mu zima. Říká, že bude studovat na Genki do srpna, takže má ještě pěkný kus před sebou. Máme dvě hodiny rozchod, takže jdeme nejdříve do obchodu se sklem, kde jsou nádherné výrobky od maličkých postaviček, bižuterie až po malinké hrací skříňky, které v prvním patře posloucháme.
Fouká silný vichr, to už jsme u břehů jezera Biwa, u kterého je i pěkný hrad a sakurový park. Jdeme se ale rychle schovat za bariéru z keřů, pocitově je ten vichr snad kolem nuly. Naviguju nás podle offline map, vracíme se zpátky k pasáži u Kurokabe s tím, že si ostatní dva dají něco k jídlu. Zalezeme tedy do pizzerie. S Donnou nás dostane to, že dostane sýrovou pizzu a k tomu ve skleničce med. Tak to na férovku vylije na talíř, vytírá v tom pizzu a jí to rukama. Je to hrozně vtipný, já si dám jen kafe, protože s sebou mám moči koláčky z LIFE. Scházíme se v pasáži, Alice přijde totálně promočená, protože neměla deštník a jdeme k busu. Vichr fučí, roztahujeme deštníky. Já si vzala malý deštník, který jsem si před osmi lety koupila v Japonsku.
V buse je krásné teplo, vyndám bentó s moči a dám se do toho. Je to pohádka. Nejzajímavější je to, které je zabalené v sakurovém listě se sakurovou příchutí, nakyslé, ale uprostřed s náplní azuki fazolek. Úplně se zatáhne, je vidět jen břeh jezera, předtím jsme mohli krásně vidět i hory kolem něj. Silně fouká, do toho leje, jedeme směr hrad Hikone.
Počasí zůstává stejné a jelikož Jay nemá deštník, nabídnu mu ten svůj malý, takže se pod ním oba krčíme, držím deštník ještě jednou rukou, aby se mi nepřetočil. Musím říct, že je fakt kvalitní, protože tenhle drsný test vydržel. Na focení to absolutně není, všichni jsou zmrzlí a stoupáme k hradu. Vstupenky jsme dostali, i igelitky na boty. Hrad je na kopci, kolem něj jsou pěkné valy a dva příkopy. S Jayem jsme uvnitř jako první, akorát chodit v ponožkách po těch chladných a mokrých podlahách není úplná pohádka, navíc uvnitř jsou jen strmé žebříky a samozřejmě nic, jen dřevěná konstrukce. Výhled je docela pěkný, začíná dokonce sněžit. Slyším za sebou Katku, jak se baví se svými spolužáky.
Sejdeme dolů a když si nazouvám boty, vidím Donnu, jak dorazila, jenomže dál samozřejmě nemůže, takže se otáčí. Na Katku, která stojí venku a fotí si hrad, prohodím něco česky a ona na mi odpovídá anglicky. Nechápu proč, ale to je jedno, s Donnou a Jayem si uděláme společnou fotku, kde máme rozevláté vlasy a pak pomalu všichni tři sestupujeme dolů. Když jsme zastavili s autobusem, zastavili jsme jinde, než bylo vyznačeno na mapkách, které nám rozdali. Já si zapamatovala, že to parkoviště se jmenuje „iroha“. Oba si kupují suvenýry, s Jayem se ještě koukneme do muzea, kde je pěkná výstava, říká mi, že jeho mamka hraje hru podobnou go, co je za vitrínou.
Dále se dá jít do venkovní částí, kde je stará vila, podlahy ledové, rychle si fotíme zahradu, jelikož nám obsluha otevře posuvné dveře a pak jdeme k autobusu. Oba si nepamatujeme, odkud jsme k hradu přišli, opravdu jsme pelášili od busu a k tomu jsme šli ve skupině a to počasí… No, zahýbáme doprava, jdeme kolem příkopu, ale není mi to moc povědomé. Kouknu tedy do mapy, Jayovi kleknul mobil a stejně by nevěděl, kam jít. A náhle – v českých mapách je parkoviště Iroha vyznačené! Jay vidí nějaké studenty ze školy, já mu ale říkám, že jdou špatným směrem, potkáme další lidi ze školy a tak je nabírám s tím, že mi mapa ukazuje, že máme jít tímhle směrem (oni nevěděli, kam jít). Úspěšně přicházíme do vyhřátého busu. Venku sněží.
Rjó-san nás počítá, jeden chybí. Kdo? Nevíme. Čeká se. Volá se. Nakonec toho jednotlivce po půl hodině vyzvedáváme jinde, je to černoušek, který je snad nějaký Youtuber, pořád nahrává videa a chodí sám. Toť nevýhoda. Když dorazíme do Kjóta, Rjó san v buse oznamuje, že je tohle její úplně poslední den v GENKI. Má krátkou řeč, tečou jí slzy, moc nám děkuje. Venku se ještě vyfotíme a pak peláším na Kawaramači, naštěstí jsem si vzala pohorky, takže nemám promáchané boty. Výlet by byl pěkný, ale byl moc brzo a hlavně to počasí.
*
Po dnešním výletu chápu, proč se lidi vracejí do GENKI, dva týdny tady nestačí, ale pokud jste tu aspoň měsíc, začnete cítit spřízněnost se školou a se svými kamarády, začnete cítit jakési pouto a že vás s nimi něco spojuje; pokud jste už dospělí, začne vás bavit to, že se můžete znovu vrátit do školních lavic, každý den dělat úkoly a učit se na test… Už jsem v Japonsku 3. týden. Vadí mi jen to chladné a nevlídné počasí, březen je opravdu deštivý s málo slunečnými dny oproti Česku. Ubírá mi to taky na energii, jsem unavenější a nechce se mi samozřejmě podnikat výlety. Tenhle víkend má být bohužel celý deštivý, takže asi zítra zajdu do Fušimi Inari před vyučováním a možná přitom vezmu jedno bezlepkové pekařství. Jedna paní z Ameriky (Mary) na škole mi dnes vyprávěla, jak její kamarádka cestovala a že na cestách potkala svého manžela – Japonce. Říkám, jak je to romantické.
Včera jsem po příchodu na byt otevřela učebnici kandži, učila se, psala a pak jsem si ještě otevřela sešit a opakovala si gramatiku a slovesa ze druhé a první skupiny. V pondělí totiž píšeme ten test, někdy prostě přijdu nabuzená ze školy a nevadí mi studovat večír třeba v devět, deset. Dneska budu dělat to samé. Docela se mi líbí čínská novela Yu Wu, má kolem 200 kapitol, ale jsou krátké a čte se to hezky. Četla jsem ji i dnes ráno, protože jsem se vzbudila ve 4.
Jelikož v pátek máme zase vyučování až od půl třetí, říkám si, že ráno tedy podniknu výlet k FUŠIMI INARI. Vstávám před půl sedmou a po půl osmé vystupuju kousek od svatyně. Jo, to je ta nejprofláknutější svatyně s tisícovkami torii branami. Dvěma slovy: masový turismus. I když je jeden stupeň nad nulou a od pusy mi jdou obláčky páry, turisty to prostě neodradí. Takhle brzo to ještě jde, můžete procházet pod branami celkem v pohodě a vychytat i chvíle, kdy zrovna nikdo nejde. Vykoukává dokonce sluníčko, což je fajn. Rozhodnu se jít okruhem nahoru, protože když jsem tu byla před 8 lety, měli jsme jen 45 minut rozchod a pak frčeli pryč. Co stihnete za 45 minut? Akorát koupit suvenýry.
Nesnáším takováhle místa. Ty lidi sem přijeli z toho samého důvodu jako já, ale je to prostě neúnosné. To místo absolutně ztratilo genia loci, spiritualitu, významnost, vlastní identitu. Všude se prodávají suvenýry, stánky mají otevřeno už od 8 hodin právě kvůli turistům. Z vrcholu kopce je pěkný výhled na město a za ním vede Kjótský trail, po kterém nejde ani duše, což je fakt vtipné. Rozhodnu se seběhnout trochu dolů, odbočit a projít druhou stranu. Lidí přibývá, kolem deváté už se jde šnečím tempem. Příšerné. Sem už fakt nepůjdu. Čas mám ale vynikající, takže si v klidu stačím uvařit oběd a pak hurá do školy.
Předtím si ale ještě zajdu do kavárny, kde mají mačča laté se sójovým mlíkem. Objednávku říkám hezky v japonštině. No, mělo by to obsahovat kofein, který mě snad probudí. Před dvěma týdny jsem si koupila mačču, po které se mi chce spát. Přijde mi, že tady na mě nemá kofein žádný účinek…?
Máme opakování před testem – od 14. do 19. lekce prvního dílu. Jak se gramatika nakupila, začínám v tom mít maglajz, -nai formy, te- formy, -koto ga arimas, -koto ga dekimas… Člověk si v tom musí udělat jasno, naučit se třeba jen jednu frázi s touhle gramatikou a pak to v testu snad nezvoře. Pan učitel Keigo znovu říká, jak by rád zpíval karaoke, tak mu říkám „dózo“. 😀 Donna, která sedí vedle mě mi říká, že by ho chtěla slyšet zpívat. Já taky, prý má rád Queen, jejich hitovky nejsou zrovna lehké na zpěv. Pak ještě mluví o tom, jak má rád Star Wars, no prostě jak už jsem zmiňovala na začátku, učitelé tady jsou strašně fajn a vtipní.
Jak hodina skončí, čekám na Donnu a bavíme se o tom, kdy zajdeme na tu pekingskou kachnu. Říkám, že příští týden po testu by bylo fajn. A tak zajdeme do restaurace, která je přímo za naší školou. V chodbě vidíme pověšené kachny, přiběhne číšník a Donna se ptá, jestli umí čínsky. On že ne a že všichni tam včetně majitele jsou Japonci a čínsky nemluví. Vtipné. Zarezervujeme tedy stůl na úterý, protože v pondělí mají volno. Půjde s námi ještě Mary, protože navrhnu, že půlka té obří kachny je pro dva lidi moc, takže Donna přijde s tím, že Mary se určitě přidá.
Předpověď na víkend? Hnusně. V sobotu se od rána učím, procházím všechny papíry, které jsme dostali včetně úkolů. Potom zajdu na nákup do LIFE. Nevím, co si mám koupit, nějak ani na nic nemám chuť či inspiraci, co bych si navařila. Do košíku házím sakurové moči koláčky, další moči různých příchutí, 2x bentó (to levné, samozřejmě), mačča čaj, kokosové jogurty, které mají hned u vchodu, sójové mlíko, 2 kg rýže, zeleninovou směs s hovězím a uzenou makrelu.
Venku je zataženo, teď je mezera, kdy neprší. Počasí jak dělané na depku. Dost to na mě padá, vrací se záblesky toho, co se dělo loni touhle dobou. K obědu si dávám páteční kari s kurecím, mrkví, cibulkou a paprikou. Tohle mi nebudete věřit, ale když jsem ochutnala to kari, chutnalo až na tu pálivost, úplně stejně, jako čína v sáčku myslím od Vitany, kterou jsme mívali často k obědu doma, když jsme byli s bráchou malí. Ta chuť byla naprosto stejná, neuvěřitelné. No, jelikož není kolem nuly, rozhodnu se vyrazit do Arašijamy na Kimono Forest.
V 17:45 odjíždí vlak ze zastávky Saiin, to je ten, který má jednotné jízdné, ať vystoupíte kdekoli, 230 jenů. Odpípnete si při výstupu u řidiče. Ono je to napsané na panelu na zdi u perónu, ale normálně to není vidět, protože byste museli zajít dál od vchodu u silnice. Jede celkem hodně lidí, začíná se stmívat, zatím neprší. Přijedu na konečnou, a kolem vidím KIMONO FOREST. Zní to zvláštně, ale jsou to světelné válce se vzory, které lemují krátký úsek cesty. Vzadu je jezírko s koulí, na které je vyobrazen drak.
Pokračuju ještě směrem k mostu přes řeku, cítím neskutečný nával energie – dravá voda se valí pod mostem a hučí, kopce a hory zakrývá tajemná mlha. Ve vzduchu je 100% vlhkost po celodenním dešti. Atmosféra je tu skvělá, málo lidí hlavně. Jdu instinktivně podél řeky, skoro nikdo tam není a fotím nasvícené brány domů atd. Dojdu do parku, který je úplně ve tmě a pokračuju v procházce, nakonec tam strávím asi hodinu. Ještě si zavolám s bráchou a kolem deváté si dávám večeři, zatímco oni grilují venku oběd.
V neděli toho moc není, ráno se zase učím, pak si čtu, potom si dám oběd a nacpu se čokoládkami. Už nechci zůstávat na bytě a tak se vydám ke svatyni KITANO TENMANGÚ. Nakonec jdu jen ve svetru, pod kterým mám dvě trička. Odsud je to pár kiláků pěšky, ale mně to nevadí, potřebuju si provětrat hlavu. U svatyně je dost turistů a zajímavé je, že stromy zde jsou po odkvětu, nejspíš nějaké rané švestky. Areál je moc pěkný a nejvíc se mi líbí chryzantémové květy v tsukubai hned u vstupu. Pohladit si můžete také jednoho z léčivých kamenných býků a jelikož mě zase bere žaludek, ale to spíš z toho oběda, pohladím ho po břiše. Vedle je pár se starou babkou na vozíku a ta si ho hladí taky. Říkám si v duchu, že ta se už určitě nezvedne, vypadá na 80. Další, co je zajímavé, jsou dřevěné destičky „ema“ s prosbami, které se nachází v zadní části. Jsou jich tam, nebudu přehánět, když řeknu tisíce. Takové množství jsem ještě u žádné svatyně neviděla.
