Pondělí ráno. Vypadá to na déšť a Kathy mi píše na LINE, že Hideo odkládá dnešní sekání trávy. Odepíšu jí a s noťasem si sednu ke stolu v kuchyni, když Hideo o něco později dorazí. Ptá se mě, jestli chci sekat, a tak mu řeknu, že jo!
Ono stejně neprší, jak mělo, a tak pod schody vytáhne sekačku, půjčí mi o několik velikostí volné kalhoty, kšiltovku a ochranné brýle. Vyfasuju rukavice, nastartuje mi sekačku a nařídí, ať posekám celý dvorek. Za hodinu má přijít čínský turista pro uschovaný kufr, a tak teda sekám. V tom outfitu vypadám určitě jak šašek, ale tady to nikdo neřeší.
Je to docela zábava, protože naposled jsem sekala zahradu, když jsem byla malá. Když to chcípne, tlačítkem musím napumpovat sekačku a pak jí klasicky za lanko rozjet. Asi v půlce práce Hideo přijde s tím, že mě zve na oběd do Širahamy, která je nedaleko. Nic nemám, a tak souhlasím, prý tam bude i jejich kamarádka. Rychle se osprchuju, převléknu a namaluju, ať jsem reprezentativní, naskočíme do auta a dojedeme pro Kathy.
Ta usedne za volant a přejedeme do druhého města. Jedeme podél pobřeží, kde je ikonický útes v moři s kulatou dírou uprostřed, který si všichni fotí. Prý se myslím v říjnu dá vychytat okamžik, kdy skrze něj vyfotit zapadající slunce.
Před velkým hotelem u pláže se setkáváme s jejich kamarádkou, která mi připomíná mluvou naší Mimei-sensei z jazykovky. Je to příjemná paní, rozumí anglicky, ale mluví na mě japonsky, protože jí to pár řekne. Oběd je ve stylu bufetu, takže si jídlo nabíráme na tácy. Potom si sedneme ke stolu, jíme, povídáme.
Nakonec vyjdeme ven, Kathy mi řekne, že zná hodně místních majitelů hotelu, takže jí na to říkám, že má dobré konexe. Venku si sedneme na okraj nožní koupele a Kathy mi vypráví o svých úspěších jako překladatelka pro aikidisty, jak jsem popisovala předtím. Ona je taková osoba, která se moc nesměje, spíš je taková vážná, ale myslím, že jak jsme mluvili o aikidu a o tom, jak jsem ho taky dělala, že trochu pookřála. Ještě bylo vtipné, jak jsme mluvili o tématu, kdy jsem byla v Anglii u britské rodiny a vrcholné kuchařské umění paní domácí byl tuňák s rýží a kečupem. Potom jsem nadnesla, že jsem té ženské nerozuměla úplně a že ona nedokázala pochopit, že nemám angličtinu na úrovni rodilého mluvčího. Kathy se toho chytla a začala vyprávět, jak se setkávala s lidmi z Anglie, Skotska, Nového Zélandu, jejichž angličtině nerozuměla. To mě taky rozesmálo, takže si člověk říká, že se nemusí cítit tak trapně, když jim nerozumí, protože ani rodilí mluvčí jim nerozumí.
S kamarádkou jsme se rozloučili a sjeli zpátky do Tanabe, myslela jsem, že mě vyklopí, ale zastavili jsme u kavárny, kde jsem byla s Hideem včera. Objednali jsme si kafe, já zase to karamelové, Kathy všechny obdarovala čokoládkami, i obsluhu, protože jí prý minulý týden dali k narozeninám pěkný puget. Přidala se k nám další jejich kamarádka, mluvilo se převážně japonsky, mozek mi začínal vypínat a já cítila únavu z nevyspání. Nechtěla jsem být neurvalá, a tak jsem počkala na správný okamžik a po nějaké době řekla, že se vracím zpátky na Kanden (ubytko).
K večeři byla dnes SUŠI RÝŽE (už nevím název), wakame polévka a bambusové výhonky. Suši rýže se jí tak, že si klasicky naberete do misky a pak jíte hůlkami nebo si vezmete řasy nori, nandáte suši rýži a zabalíte jako suši. Nori byly krásně křupavé a vše bylo znovu velice dobré. Kathy a Hideo mi vyprávěli o svém manželství, jsou spolu 40 let a jsou šťastni. Říkala jsem jim, že v dnešní době to není standard, že jsou lidé rozhádaní nebo se rozvádějí. Oni se tak hezky doplňují, Kathy úplně září, je plná energie.
Taky jsem dostala odpoledne od Kathy pochvalu, že Hideo viděl, jak beru práci vážně a že normálně lidi nechválí. A tak jim říkám, že jim chci opravdu pomoct a ona na to, že díky mě mohli poprvé za 6 týdnů vyrazit z města. Jsem ráda, že jsem jim trochu ulevila od práce. Kathy mi říká, že normálně berou dobrovolníky na min. 3 měsíce a že pár jich přede mnou odmítla. U mě si řekla, že vypadám jako slušná osoba a tak udělala výjimku. Jsem jí za to moc vděčná, protože jinak bych tohle nikdy nezažila. On mi totiž nikdo jiný, myslím jako rodina, na helpex a workway nebo jak se to jmenuje, neodpověděl.
*
Já vůbec nevím, jak mám tohle město popsat. Hned první den, kdy jsem přijela a hostitelé mě vyzvedli na nádru, mě Kathy cestou z Kandenu k jejich domu vzala přes svatyni Tokei, která je od Kandenu jen 150 metrů. Rostou tam ty dva prastaré kafrovníky, tomu nejstaršímu je 1 200 let! Když jsme procházely kolem toho prvního, zvedla ze země list a rozemnula ho v prstech a dala mi přičichnout. Říkala mi, že se používá jako lék, jak jeho listy, tak květy nádherně voní. Avšak když jsme dorazily k tomu prastarému stromu, řekla jsem jí, že tam cítím silnou energii. Ona na to, že je tam hodně záporných iontů, jestli to znáte, místa, kde je víc záporných iontů jsou blahodárná pro organismus.
O TANABE PÍŠU V SAMOSTATNÉM ČLÁNKU V SEKCI.
Můj debut ohledně vaření byl v úterý 7. května. Vymyslela jsem bramboráky a k nim salát z mrkve s ananasem. Ráno jsem měla práci jen s praním povlečení a potom se skládáním a přípravou futonů. Nic těžkého. 😀 Všechno mohlo hezky vyschnout venku na balkóně, došla jsem na nákup a nakoupila si jídlo a byla nervózní z toho, jestli jim můj výtvor bude chutnat. Začala jsem s přípravou už v půl páté, jenomže struhadlo tady má dvě malé řady, takže strouhání mi zabralo neskutečně času plus jsem nastrouhala aspoň trochu mrkve v mezičase při smažení. No, nestíhala jsem. Smažení bylo taky pomalé, plynový vařič neměl takový výkon, asi to bylo otevřeným oknem, protože jsem nechtěla, aby to tady páchlo.
Sehnala jsem majoránku, kmín, česnek, bramborový škrob (ten jsem si přivezla z Kjóta, protože jsem je chtěla usmažit Keidžimu nebo do jazykovky, ale když z toho sešlo, tak jsem si ho šetřila a nevyhodila). Kathy mi píše, jestli pro mě má Hideo zajet, tak jí píšu, že potřebuju víc času. Hideo přijede asi v 17:45, říkám mu, že to hrozně dlouho trvá a nakonec dojde plyn. Takže tam nandá novou nádobu a já můžu pokračovat ve smažení. Líbí se mi, jak se Hideo zajímá o vše možné, je to fakt pokrokový a zcestovalý člověk, můžete s ním mluvit o čemkoli.
Vše hotové, rychle to sbalím a skočíme do auta. Kathy se omluvím, ale ona se usmívá a je na ní vidět, jak se těší na českou kuchyni. Můžou se totiž pochlubit známým, že mohli jíst české jídlo. Taky si bramboráky fotí, dostrouhám u ní mrkev, nakrájím ananas, udělám salát a servíruju. Instruuju je, že se jedí rukama a tak se do toho pustíme. Ještě je upozorním, že se k nim hodí pívo, protože rozráží mastnotu. Naštěstí jim chutná, takže mě to moc potěší. Hledají bramboráky na netu, ukazují mi je a různé kombinace, s jablky, smetanou… Posedím s nimi asi hodinu a pak přijdou s tím, že nás jejich známý zve do baru. Umřela mu před lety manželka a on z toho dostal deprese. Prý kdysi hodně pil, ale poslední léta se držel.
V Japonsku je to těžké. Lidé totiž o svých problémech s nikým nemluví, nechávají si to pro sebe a to způsobuje jejich psychické problémy, které mohou vést až k sebevraždě. Proto tak vysoké procento sebevražd. V Ósace jsem viděla dokonce budovu s názvem „Mental Clinic“, ale kdo ví, kolika lidem tam pomohou. Sama vím, jak je těžké se vypořádat se smrtí. Člověk musí být silný a najít někoho, kdo má podobnou zkušenost, jinak to povídání nemá smysl.
Přijde jejich 70letý známý (Japonec), říkám mu, že měřím 178, jako všichni Japonci se diví a smějeme se tomu. Zajdeme do nedalekého baru, kde sedí dvě Australanky. Máma s dcerou, prý půjdou na Kumano Kodó (slavná poutní stezka). Kathy si s nimi povídá, sedíme u barového pultu a já si povídám s Hideem, sem tam poslouchám rozhovor Kathy a těch turistek. Dorazí další jejich známí, například Francouzska, která překládá pro Toyotu s manželem z Tokia. Představují mě jim atd., potom se vyfotíme všichni u stolu. Jak mi Kathy říká, oni jsou tady jako rodina, jedna komunita.
Dobrovolníky taky berou jako součást rodiny, což je úžasné. Takhle to bere asi většina hostitelských rodin, tohle je totiž moje první zkušenost, takže to nemůžu porovnat. Mají takových známých, až to není možné! Třeba jedna jejich kamarádka k nim chodí domů skoro každý den, nikdy nejsou sami nebo se nikdy nenudí.
Na další den je zase pěkně, ale trochu chladněji ráno. Vyrážím na jeden vrchol nad městem, jdu v pohorkách a lehkých sportovních kalhotách, mikinu na sobě. Nejdřív zajdu do té malebné svatyně TOKEI, která je ode mě co by kamenem dohodil.
Dál mířím kolem nádraží k chrámu KÓZANDŽI, kde je mimo jiné hrob Ueišibů a pohřben Morihei Uešiba, zakladatel aikidó. Když vstupuju do lesa, který je kolem chrámu, slyším podivné zvuky jako v zoo. Podívám se nahoru a tam v korunách stromů sedí v hnízdech volavky nebo jeřábi, nevím. Vydávají ty podivné zvuky a vznáší se nad stromy.
Chrám je zadarmo, dvě ženy plejí trávu nikdo, jiný tam není. Je to tak malebné místo, vzadu je za červenou síní malá zahrada s jezírkem, všechno tak klidné a vyrovnané.
Odtud vycházím do kopců, odkud jsou hezké výhledy na město a na okolní krajinu. Kolem rostou stromy s pomeranči, které jsou sladké, dál vidím sady s umeboši meruňkami nebo třeba vinice, což mě celkem překvapí. Cesta k mému cíli je nekonečně dlouhá a když tam dojdu, říkám si, že to bylo zbytečné. Ale je odtud vidět aspoň na oceán a ta skála, která byla na fotce, tady není, vše je zarostlé.,
Scházím rychle dolů, to už jdu v tričku, v břiše mám oběd – toust z rýžové mouky se šunkou a zeleninovou směsí namazaný avokádem. K tomu jsem si dala dva moči koláčky zabalené v listech stromu. Projdu kolem poplašných čidel u sadů, takže to buď chrochtá, štěká nebo houká jako policie. Sejdu dolů do města, mířím na poloostrov MOTO.
Poloostrov MOTO je celkem členitý se svými útesy a jak je slunečné počasí, barva moře je místy kýčovitě azurová. Sejdu na útesy, koukám na oceán a tříštící se vlny, fouká vítr a z moře přede mnou se zdvihá skála se skoro vymletou jeskyní. Po chvíli chůze po útesech se vracím zpět a sednu si kousek od svatyně na schody a čtu si čtečku. O kousek dál jsou bedýnky s odpadem, který vyplaví moře, takže když se po nějaké době zvednu k odchodu, seberu dvě plastové lahve a hodím je tam.
Jak je vedro, dostanu chuť na nanuka. Cestou podél hlavní silnice probíhá rekonstrukce chodníku. Není tam žádná levná pracovní síla jako u nás Ukrajinci, ale jsou to Japonci, dokonce to vypadá na důchodce. Dopravu řídí také starší a ne žádné semafory.
Cestou domů si tedy koupím nanuka s čokoládou v Lawsonu a ještě jednoho s kiwi. Toho s čokoládou hned rozbalím a pustím se do něj na ulici a pak si uvědomím, jestli ho vlastně takhle můžu jíst. V Japonsku se jen tak na ulici nejí, no, kolikrát se zapomenu a chovám se jako v ČR. 😀
Glykemický index mi stoupl natolik, že jsem dostala ještě větší chuť na sladké, ale dám si jenom sójový jogurt a kiwi. Cítím se hrozně unavená, vlezly na mě moje dny a tak jdu spát snad v 10 hodin, ukolébaná mým oblíbeným čínským seriálem a čtečkou.
Ráno dalšího dne se vzbudím brzo, ale ještě si pospím. Od včerejška fouká silný vítr, který ochladil celý dům. Je sice slunečno, ale zas takové teplo není. Pořád rozmýšlím nad tím, co jim dneska uvařím. Dostanu nápad – viděla jsem v Gourmetu (supermarket) hlívu, takže uvařím hlívový guláš! Cítím se ale pořád tak neklidně a nesvá, objevuje se moje introvertní stránka, kdy bych zalezla někam do místnosti a nevylezla a s nikým nemluvila. Nechce se mi používat angličtina, chci mluvit česky. Nevím, jak se tohohle mám zbavit, protože očekávám kolem 10. Hidea, jelikož musím dosekat trávu na zahradě.
Dám si snídani – míchaná vajíčka s rajčátky a ten vynikající toust se šunkou a zeleninou. Sednu si ven na schody, kam svítí sluníčko a k tomu popíjím kávu s mandlovým mlíkem. Tohle mi stačí, vychutnávám si snídani venku v Japonsku na sluníčku. Chci si ještě naplánovat zítřek, ale zároveň ne. Víc než hodinu odsud je totiž obrovská torii brána, nejvyšší v Japonsku a podél ní vede Kumano Kodó. Doporučili mi ji, ale lze se tam dostat jenom busem a jízdenky si člověk musí koupit v IC na nádraží, chci to zkombinovat i s Kumano, ale nějak na to nemám sílu, studovat mapu, odkud vyjít a v kolik jet busem… Takový opruz.
Přijíždí skútr, Hideo dorazil. Seběhnu ze schodů a jak jsem v tom rozpoložení a unavená, uši jsou líné a ne úplně vnímám to, co mi říká. Přeci jenom, člověk se musí neustále soustředit, aby rozuměl tomu, co mu ostatní chtějí anglicky sdělit. Nastartuju sekačku a jdu sekat. Nezabere mi to tolik času a když skončím, řekne mi, že mě zve na oběd. Říkám, že nejsem proti, protože kdybych ho odmítla, nebylo by to úplně slušné. Předevčírem, jak jsme šli pít do toho baru, jsem totiž šla s nimi a vyzvedla si u nich věci, které jsem přinesla na bramboráky. Hideo mě chtěl hodit domů, ale já řekla, že to dojdu, že jsem holka z vesnice. Kathy mi ale řekla, že bych ho neměla odmítat, protože mě chce svézt.
Na dvanáctou dorážím k nim a zajdeme do izakajy kousek od vlakového nádraží. Vedle u stolu sedí zase jejich známé. Objednáváme si jídlo z poledního menu, já si dám kari s mletým hovězím, Kathy nám nabere miso polévku, která je na stole za námi a načepuje vodu (taková samoobsluha). Poodhalím jim houbový guláš, který si hned vyhledají, když dojdeme k jejich domu, říkám, že jdu na nákup a dostanu ještě 1 000 jenů příspěvek. 🙂
Nakonec mě nákup stál přes 8 000 jenů (1 200,-). Koupila jsem i ingredience na další vaření a taky něco pro sebe. Pak jsem zjistila, že jsem v supermarketu nechala asi čokoládky, které jsem chtěla použít na dnešní dezert.
Jelikož byl pořád čas, vzala jsem si čtečku a sedla si na lavičku nedaleko kafrovníku u svatyně Tokei. Bylo to tak příjemné, jen si sedět na sluníčku se čtečkou v ruce, přitom jíst makadamové ořechy v čokoládě a užívat si to, že jste v Japonsku a že vlastně nemáte žádné starosti. Ani se mi nestýská po Čechách. Vím, že brácha s rodinou jsou spokojeni, kámoška mi taky píše o svých trablích ale taky o tom, jak si koupila kolo a že se jeli s přítelem projet, jenže ona za den dvakrát píchla. Jak různý dokáže život být, oni jsou tam a chodí do práce atd. a já jsem tady, ve městě Tanabe, čtu si čtečku a naprosto kadím na ten všední pracovní život.
Kolem čtvrté se vrhnu na vaření – nejdřív nasekám oříšky, rozkouskuju čokoládu a dám ji do vodní lázně. Vezmu si chňapku, abych mohla chytit misku ve vodě a promíchat tavící se čokoládu, když v tom ucítím teplo na ruce – málem mi chytla od vařiče! 😀 Jenom zčernala. Mezitím si nakrájím do misek meloun a banány, pokapu je citronem, aby nezhnědly, zaliju je čokoládou a posypu oříšky. Vložím vychladit do lednice.
Dál si nakrájím cibuli, osmahnu na oleji. Potom vložím do velkého hrnce, přidám hlívu, nakrájené brambory, cuketu, mrkev, podleju vodou, přidám papriku, kmín a sůl. Vše začne hezky bublat, najdu i poklici a přikreju to. Ochutnávám, dochucuju, přidávám ještě petrželku a říkám si, jestli je toho dostatek pro tři lidi a jestli jim to bude chutnat…? Vypadá to moc hezky, pestrobarevné, jak to vždycky mívala ráda mamá. V 17:45 vše balím a zabaluju a vybíhám z Kandenu.
Cestou přede mnou zastaví auto a on Hideo! Nasedám, dojedeme k nim, Kathy se usmívá a je zvědavá. Vše vyndavám, dávám instrukce, jak se bude jíst a pustíme se do toho. Sem tam mívám problém najít vhodné anglické slovíčko, jako třeba nabrat sběračkou. Je to „laddle“? Laddle je sběračka, ale rozumí mi. 😀 Po chvíli se od Hidea ozve: „Oišii“. Uff, chutná mu. Kathy mi taky pěje chválu, říkám jim, co všechno je vevnitř, Hideo se diví, že tam není žádné maso, protože to chutná jako by tam bylo a že je to znovu vegetariánské. Takže říkám, že příště udělám kuřecí s něčím a že každý den maso mít nemusím. On se ten guláš opravdu vyvedl, dostanu pochvalu za své kuchařské umění. 🙂
Pouštíme se do dezertu – je taky dobrý, nebylo na něm co zkazit. Říkám, že v ČR je oblíbený banán v čokoládě a Kathy říká, že takováhle kombinace je chutná. Nalijeme si červené a potom se mě ptají, co podniknu zítra. Říkám, že bych chtěla zajet k té velké torii, jak mi doporučili. Ptají se mě, jestli chci jít i Kumano a říkám, že bych to chtěla zkombinovat. Hideo prohodí „curete iku“. Co? Jako fakt?
Kathy na to, že zítra nemají co dělat a že mě tam vezmou! Na mobilu mi ukazuje fotky, protože tam byli snad milionkrát a dokonce tam mívají i aikidó ukázky (i Kathy). Hned na to kývnu, domluvíme se na 8:30 ráno u nich. Ještě probíráme ty 4 čínské turisty, kteří napsali, že dorazí v 21:40 na nádraží. Napsali to čínsky, takže si to Hideo musel přeložit. Prý to jsou lidé, kteří nemají zrovna valnou recenzi na airbnb… Nakonec mi ještě Kathy navrhne, že se můžu jít podívat na trénink aikidó zítra, že budou mít přípravu na zkoušky. No ještě abych to nebrala. Je škoda, že už aikidó nedělám, před pár lety bych byla jako v nebi z téhle nabídky.
Hideo mě hodí na Kanden, ptá se mě, jestli jsem jedla kumquaty, co mají na zahradě. Trs mi utrhne, rozloučíme se a já jdu sepisovat tenhle zápisek. Jeden kumquat jsem ochutnala, je dobrý, chuťově zajímavý. Džus by z něj byl skvělý.
Člověk si tady uvědomí, jak jsou lidé jiní, jaký mají jiný přístup k životu a mentalitu. Chtěla bych taky být jako Kathy a Hideo, tak otevření, široce smýšlející, přátelští, pospolití, spokojení, chovající se s úctou a respektem… Já ani nevím, jak to mám popsat. Je to poprvé, co jsem tak do hloubky někoho poznala, mají mezi sebou neskutečně silné pouto, určitě si od nich něco vezmu, cítím, jak mi něco předávají, co budu moct využít. Tahle celá cesta mi má něco dát, něco nabídnout, něco ukázat. Ukazuje mi, kolik možností člověk má v životě, myslím, že i Taiwan mi hodně dá, moc se tam těším.
Jsem hrozně ráda, že jsem tady, opravdu mě to zevnitř mění. Ano, to je ono. Procházím proměnou zevnitř, otevírám se lidem, kterým bych se normálně neotevřela, protože bych se s nimi ze studu bála mluvit, což se rovná tomu, že se člověk bojí sám sebe. Když se přestane bát sám sebe a otevře se, otevře se mu mnoho nových dveří a začne přijímat mnoho nových věcí. Proč řešit, o čem si povídat, a že je něco trapné nebo že se člověk stydí sám za sebe nebo za svoji angličtinu. Kathy a Hideo tohle neřeší.
Na další den jsem přišla přesně v půl deváté k nim domů a vydali jsme se směr Ojunohara. O Ojunohaře a Nakaheči píšu v samostatném článku https://www.takenokokoro.cz/kumano-kodo/, takže to tady nechci všechno opakovat. Vydali jsme se po silnici vinoucí se mezi horami až ke hranicím prefektury Nara. Region Tanabe je totiž celkem velká oblast a Ojunohara leží skoro na pomezí. Avšak cestou jsme se zastavili v informačním centru, kde měli uvnitř vystavené kostýmy, ve kterých chodívali poutní stezku Kumano Kodó za dob Heian (800 – 1200 n.l.). Také mi ukazují knihu, kterou vydali oni, je to totiž první do angličtiny přeložená kniha o Kumano Kodó. Taky nápisy po této stezce obstarali oni (v angličtině).
Kumano Kodó začíná totiž v Kjótu a táhne se podél pobřeží ostrova Kii a končí ve vícero stanovištích. Cesta z Kjóta sem a zpět měří nějakých 800 km a já si nedokážu představit, jak v těch nafintěných kimonech ji mohli celou zdolat. Kathy a Hideo milují kávu a ještě než jsme vyjeli z Tanabe, zastavila jejich krabicové auto na parkovišti před sámoškou Lawson a koupila sobě i manželovi kafe. Oba když cestují, mají takovéhle zvyky – koupí si na cestu kafe, zastaví na svačinu na místě Y a dají si oběd na místě X.
Podél silnice si vine řeka a Hideo mi říká, že v jednom úseku byl před lety sesuv půdy, který zasypal původní silnici a poté se z řeky vytvořilo jezero, které zaplavilo domy. Neskutečně široké koryto řeky je kousek od Ojunohary, je skoro vyschlé, ale prý v období dešťů se zaplaví.
Je krásný slunný den a my nejdříve zastavujeme kousek nad Ojunoharou s nejvyšší torii bránou v Japonsku, na jednom z kopců. S Kathy se vydáváme asi na 4 km úsek, ona už není nejmladší, je jí přes 70 a Hideo má kvůli diabetu špatné nohy, takže by tohle nezvládl, tím pádem nás bude čekat u nedaleké čajovny. Jdeme nejdříve po silnici, všude krásné výhledy na hory a na čajovníky, kolem jsou rozházené tradiční dřevěné domy. Turistů je tu hrstka.
Dojdeme do nedaleké čajovny, já si objednám pomerančový čaj a Kathy si dá kafe. Za chvíli přijede Hideo a hned se dá do řeči s Australany, kteří s sebou mají dítě v nosítku. Hideo mluví s každým na potkání, už má takovou povahu a moc ho to baví. Kathy se s nimi za chvíli taky dá do řeči. Jedna z důchodkyň dobrovolnic, která obsluhuje čajovnu, mi říká, že jsem hezká a že vypadám jako modelka. Kathy mi vysvětluje, že pro Japonce jsme my Evropani něco jako nechci říct modly, ale prostě pozornost přitahující lidé. Máme světlé vlasy, barevné oči, bílou pleť… I ona si to samé zažila, když v 80. letech přijela do Wakajamy, všude přitahovala jako jediná cizinka pozornost.
Tyhle dobrovolnice zde také pomáhají vyrábět čaj. Čajové lístky se seberou a ony je pak hnětou jako těsto a potom suší na slunci. Kousek od čajovny si je můžete koupit v malé budce, sáček za 100 jenů. Osobně musím říct, že lepší čaj jsem snad nepila. Doslova je to nový zelený čaj, vůbec není hořký, má nesmírně jemnou chuť a těžko se to popisuje.
Takže jak se tam všichni baví, mě se ptá ten Australan, odkud z ČR jsem. Říkám, že kousek od Prahy a on že v Praze byl a že byl v Českém Krumlově. No, mě už to ani nepřekvapuje, turisti jezdí do těchto dvou destinací a aby toho nebylo málo, postarší Japonka, která sedí v rohu, je bývalá žačka Hidea, takže ho hned zdraví „sensei“.
S Kathy se vydáváme dál, tentokrát už lesem. Cesta je hezky udržovaná, znovu dobrovolníky. Je na ní však dost kořenů, v jednom úseku pod vyhlídkou na nejvyšší torii jsou kamenné schody z dob dávných a prý za dešťů se to místo 10 minut schází půl hodiny nebo déle a je to neskutečně kluzké.
Líbí se mi ještě rekonstrukce celní brány, kudy lidé museli procházet když šli například na hřbitov svých předků nebo když se stěhovali do jiné části. Bylo to zároveň takové imigrační, protože s sebou museli mít něco jako doklady totožnosti a také museli zaplatit malý poplatek. Celou dobu tady cítím nepopsatelný pocit, možná to silné spirituálno, které přetrvává po stovky a tisíce let, zde totiž započala i báje o prvním císaři Japonska a prvním založení hlavního města (Nary).
Nakonec vycházíme u svatyně KUMANO HONGÚ, kde na praporech můžete vidět bájného třínohého havrana, který právě zavedl prvního císaře Džimmu do dnešní Nary. Svatyně patří ke třem nejvýznamnějším na Kumano Kodó. Ještě před vstupem do areálu mi Kathy říká, že listy stromu, u kterého stojíme, slouží jako omamori – talismany. Jsou tuhé a dají se těžko roztrhnout, proto je lidé rádi darují druhým jako talismany na cestování. Takže si dva lístky utrhnu – pro mě a bráchu.
Potom ještě v areálu svatyně zvedne jeden podlouhlý list a říká mi, že sloužil jako starověká pohlednice. Kamínkem na spod listu naškrábe tahy a říká, že za pár minut se zviditelní. Od svatyně sejdeme po schodech dolů, kde je Hideo samozřejmě uprostřed rozhovoru s turisty a přitom popíjí kafe. 😀
Spolu se vydáváme k OTORII, 34 metrů vysoké kamenné bráně, nejvyšší v Japonsku. Avšak, je stará jen 24 let. Kolem ní jsou rýžová pole, jak jinak, když je tohle místo od dob dávných posvátné. Při cestě domů jsem ospalá, ale stavíme se ještě v malé lázeňské vesničce, kde koupí vajíčka, která pak hodíme do vodní lázně. Jelikož tam nejsou lavičky, dřepneme si pod most a jíme vajíčka a onigiri a ovoce, které Kathy nachystala. V téhle vesničce je také nejstarší onsenový hotel, 400 let starý a zapsaný na seznamu UNESCO společně s poutní stezkou KUMANO KODÓ.
Byl to hezký den, původně jsem se měla jít podívat na trénink aikidó, ale Kathy je taky unavená a tak to necháme na pondělí.
V sobotu přijedou další hosté, kteří zůstávají jen na jednu noc a jiní si jdou vyzvednout zavazadla. Nic moc se neděje, jen Kathy je na řadě s večeří a když přijdu, mají tam tři kamarády. Tak se bavíme japonsko-anglicky a ten jeden, který je z Tokia, pořád mluví o robotech a ukazuje krátká videa s roboty, která natočil. Tak říkám, že to slovo pochází od Karla Čapka, že je českého původu. Hideo to nevěděl, ale ten chlápek ano, prý je „art director“.
K večeři byl losos, marinovaná ryba, marinovaná daikon ředkev, rýže, zbylá vajíčka a batáty s majonézou a rozinkami (salát), tófu na korejský způsob. Nakonec Kathy vyndá z lednice machiato s želé, takže se všichni přecpeme a ptají se mě, co budu vařit zítra. Mám nějakou představu, takže řeknu, že kuřecí. Kathy by prý mohla mít kuřecí každý den, takže vím, že ji potěším.
Večer ještě projdu sekci Život v Japonsku, jestli všechny odkazy fungují a pak to zpropaguju v různých facebookových skupinách, abych zjistila na druhý den, že ve dvou mi ten příspěvek zakázali. No, jsem zklamaná, takové práce, lidé tu sekci navštívili, něco přes 50 přes noc, ale jelikož je to placené, samozřejmě nikdo za to nechce dát peníze. Doufala jsem, že aspoň jeden nebo dva lidi si to koupí, protože si myslím, že tam jsou zajímavá témata. Ale to je můj názor, takže více než dvouměsíční práce je vlastně jenom pro mě a bráchu s Jájou a možná pro tebe, Emi, poněvadž to nikdo jiný číst nebude. 😀
Já stejně žádný děti mít nebudu, takže jste asi jediní čtenáři. 😀 Tak už to chodí, máte skvělý nápad, přijdete s něčím novým, strávíte nad tím neskutečně času a když od toho čekáte průlom, úspěch, tak to selže, protože lidé o to nemají zájem. Všichni si to radši vygooglují a podívají se na Youtube.
V neděli se taky nic zvláštního nedělo. Poslední dobou se cítím celkem unavená, jako zbavená energie, nevím, jak si ji mám doplnit. Spí se mi tady dobře, jen se budím kolem půl šesté každé ráno, protože mám v pokoji průsvitnou roletu. Možná je to únava z každodenního používání angličtiny, možná z toho neustálého plánování a zjišťování a rezervování, sepisování těch všech článků. Nezdá se to, ale je to opravdu náročné. Možná mě unavuje i pyl v ovzduší. Naštěstí už vím, jak to v Japonsku chodí a co chci vidět, takže to mi to dost usnadňuje.
Odpoledne se překonám a sednu si k noťasu a začnu vyhledávat spoje a ubytování ve Fukuoce, Óitě a Ebisu až pojedu na Kjúšú. Tak třeba abych se vlaky dostala z Óity do Ebisu a nejela předraženým šinkansenem, bude cesta trvat 6 hodin. Bude to dost náročné, ale nějak to dám plus se můžu na chvíli ve vlaku vyspat. Ubytování v Busanu v Koreji mám zařízené už několik týdnů, takže mi už zbývá jen pár posledních dní v Japonsku a pak na Taiwanu, kde budu určitě v nějakém jednolůžáku na hostelu. Nechci znovu zažít nechutné chrápání.
K dnešní večeři smíchám mix ledového salátu, kukuřici, avokádo, podleju olivovým olejem, osolím, opepřím. Na pánvi osmahnu kuřecí kousky, posypu paprikou, osolím, opepřím, popráším škrobem. Předtím jsem ještě zašla koupit moči koláčky – jedny balené v listech ze stromů (listy jsou marinované v soli a s moči příjemně křupou) a potom obrácené moči, což znamená, že azuki fazolky tvoří vrchni vrstvu a náplň je rýže. Znovu mi pochválili výtvor, dali jsme si k tomu červené a hezky popovídali. Venku začalo pršet a pršet bude přes noc i zítra, bude se dobře spát.