PROSÍM O NEŠÍŘENÍ PŘEKLADU, TEN PATŘÍ VÝHRADNĚ NA STRÁNKY TAKENOKOKORO.CZ. DĚKUJI. 🙂
Víc než před sedmi sty lety se odehrála poslední a táhlá bitva u Šimonoseského průlivu, ve které bojovaly klany Heike, Taira, Gendži a Minamoto. Klan Heike byl úplně vyhlazen včetně žen, dětí a dětského císaře jménem Antoku Tenno. A tak se z moře a průlivu stalo strašidelné místo na dalších sedm set let… Už jsem vám vyprávěl o zvláštních krabech jménem Heike, kteří se zde našli a na zádech mají lidské obličeje. Říká se, že to jsou duše válečníků Heike [1]. Jenomže podél pobřeží můžete vidět anebo slyšet víc takovýchto zvláštností. Za temných nocí se vznáší nad pláží tisíce strašidelných plamínků nebo poletují nad vlnami. Bledá světélka rybáři nazývají oni-bi nebo také démoní ohýnky. Kdykoli se zvedne vítr, z moře se ozve hlasitý křik znějící jako řev během bitvy.
Dříve byli Heike více neklidní, než jsou dnes. Čekávali na projíždějící lodě v noci, aby je mohli potopit a stahovali ke dnu přeživší plavce. Kvůli usmíření mrtvých duší byl u Akamagaseki [2] postaven buddhistický klášter. Poblíž také vznikl u pláže hřbitov, na němž byly vztyčeny pomníky se jmény císaře a jeho statečných vazalů. Pravidelně se zde konaly buddhistické obřady na počest jejich duším. Po dostavení chrámu a hrobek začal klan Heike dělat více potíží než dříve. Nepřestali provádět naschvály, aby dali najevo, že ještě nenalezli klidu.
Před pár stoletími žil v Akamagaseki slepý muž jménem Hoiči, který byl známý pro schopnost recitování a hraní na biwu [3]. Od malička ho učili, jak má hrát a recitovat a v chlapeckém věku dokázal překonat i své učitele. Jako profesionální biwa-hoši se proslavil díky jeho recitacím historie o klanech Heike a Gendži. Prý, když zpíval píseň o bitvě Dan-no-ura, ani skřítci (kidžin) nemohli zadržet slzy.
Na druhou stranu byl Hoiči velmi chudý, ale našel přítele, který mu pomáhal. Kněz z Amidadži byl milovníkem poezie a hudby a často zval Hoičiho do kláštera, aby mu zahrál nebo zarecitoval. Uchvácen chlapcovými schopnostmi nabídl mu, aby považoval klášter jako svůj dům a on nabídku s vděčností přijal. Hoiči dostal klášterní pokoj a aby si zasloužil i stravu a ubytování, musel jenom potěšit kněze hudebním představením za určitých večerů, kdy byl zproštěn práce.
Jedné letní noci povolali kněze pryč, aby zprostředkoval buddhistický obřad v domě zesnulého farníka. Odešel spolu s přisluhovačem, nechajíc Hoičiho samotného v chrámu. Tu noc bylo horko a slepý muž se šel ochladit na verandu před jeho pokojem. Z verandy bylo vidět na malou zahradu v zadní části Amidadži. Tam Hoiči čekal na návrat kněze a pokoušel ulevit své samotě tím, že začal hrát na biwu. Přešla půlnoc a kněz se pořád neobjevoval. Jenomže uvnitř bylo stále horko a tak zůstal Hoiči venku. Najednou uslyšel kroky přicházející od zadní brány. Někdo prošel zahradou až k verandě a zastavil se přímo před ním. Kněz to ale nebyl. Hluboký hlas zvolal slepcovo jméno stroze a bez cavyků, jako když samuraj mluví k podřízenému:
„Hoiči!“
„Hai!*“ odpověděl slepý muž hlasem obávajícím se hrozby, „Jsem slepý! Nevím, kdo mě volá!“
„Nemáš se čeho bát,“ protestoval cizinec s něžností v hlase. „Udělal jsem si zastávku blízko kláštera a poslali mě sem k tobě s novinou. Můj současný pán, který má mimořádně vysoké postavení, je právě v Akamagaseki s dalšími urozenými pány. Přál si vidět scénu bitvy Dan-no-ura a dnes toto místo navštívil. Když slyšel, jak obratně dokážeš recitovat příběh o bitvě, rozhodl se, že tě chce slyšet. Vezmi si tedy biwu a pojď se mnou kde na nás čeká vznešená společnost.“
V těchto dobách bylo zhola nemožné neuposlechnout samurajův rozkaz. Hoiči vklouzl do svých sandálů, popadl biwu a odešel spolu s cizincem, který ho obratně doprovázel a zároveň nasadil rychlé tempo. Ruka, která ho doprovázela byla železo a řinkot samurajova kroku dokazoval, že je v plné zbroji, nejspíš to byla palácová stráž. Hoičiho přešel strach; začal si sebe představovat, že ho zaplavilo štěstí při představě, že je jeho pán mimořádně vysokého postavení a že nemůže být postavení nižšího, než má daimjó první třídy. Samuraj náhle zastavil a Hoiči si uvědomil, že dorazili k velkému průjezdu a dumal nad tím, že neví, že by ve městě byla tak velká brána včetně hlavní brány Amidadži. „Kaimon! [4]“ zvolal samuraj a ozval se zvuk otevírající brány a namotávajícího se provazu. Vkročili do zahrady a znovu zastavili před vchodem. Znenadání samuraj vyřkl: „Tady! Přivedl jsem Hoičiho.“ Ozval se zvuk pospíchajících chodidel, otevírající se posuvné dveře, dveře do deště a hlasy mluvících žen. Podle jejich konverzace Hoiči poznal, že patří do vyšší vrstvy, ale vůbec netušil, kde se to ocitl. Měl málo času na usuzování. Poté, co mu pomohli vyjít kamenné schody, ho požádali, aby před posledním z nich zul sandály. Ruka ženy ho vedla kolem lesklého obložení a šikmých pilířů, které se nedaly ani spočítat, až do jakéhosi obrovského pokoje. Pomyslel si, že se tam sešlo mnoho lidí podle zvuku šustícího hedvábí znějícího jako lístky v lese. Slyšel i bzukot jak lidé mluvili polohlasem a řeč dvořanů.
Hoičimu sdělili, ať se uvolní a před sebou nahmatal polštářek na klečení. Když se na něj přesunul a naladil svůj nástroj, hlas ženy, kterou tipoval na Rodžo nebo matronu, která nabízí ženské služby, ho adresovala takto:
„Byl jste požádán, abyste nyní odrecitoval historii o Heike s doprovodem biwy.“
Celý recitál vyžadoval spoustu času rovného několika nocí a proto se Hoiči odvážil zeptat:
„Kdybych neodrecitoval celý příběh hned, jakou část ráčíte, abych nyní odrecitoval?“
Ženský hlas odvětil:
„Odrecitujte příběh bitvy u Dan-no-ura s nejhlubším soucitem [5].“
Hoiči poté zvýšil hlas a pronesl žalm o boji na hořkém moři tak, bravurně jako když se zapřou vesla a odrazí loď kupředu, sviští šípy, křik a ušlapávání mužů, praskot ocelových helem, hromadný masakr. Napravo a nalevo od něho, mezi pauzami, zaslechl šeptající hlasy chvály: „Jaký to skvělý umělec!“ „Nikdo v naší provincii nedokáže s doprovodem loutny podat takové vyprávění!“ „Ne, žádný zpěvák v našem císařství nepřekoná Hoičiho!“ Naplněn novou kuráží, začal hrát a zpívat ještě lépe než předtím, se vzrůstajícím tichým obdivem ostatních. Když se nakonec dostal k osudu pouti a bezradnosti žalostně hynoucích žen, dětí a scénu se skokem Nii-no-Ama, jež držela císařské nemluvně ve svých rukách, potom všichni posluchači vydali jeden dlouhý vzlyk rovnající se utrpení a dále naříkali a bědovali a smutnili tak divoce, že se slepec obával násilí a smutku, které rozpoutal. Vzlyk a naříkání nepřestávalo. Postupně se zvuky naříkání vytratily a za obrovského ticha, které nastalo, uslyšel znovu Hoiči hlas ženy, která se měla jmenovat Rodžo.
Pravila:
„Ačkoli jsme byli přesvědčeni, že jste obratný hráč na biwu a nemáte sobě rovného co se týče recitování, netušili jsme, že by se mohl objevit někdo tak obratný jako vy, jak jste nám dnes v noci dokázal. Náš pán byl tak spokojený, že vám chce udělit patřičnou odměnu. Avšak požaduje, abyste jenom jemu předvedl to samé každou noc po dobu šesti nocí. Po této době se možná odebere na svou majestátní zpáteční cestu. Zítra v noci sem přijďte v tu samou hodinu. Vazal, kterého jsme pro vás poslali, vás sem znovu zavede. Ještě vám mám sdělit další informaci. Nesmíte zde promluvit s nikým z hostů po dobu pánovy návštěvy v Akamagaseki. Když cestuje inkognito [6], žádá, aby o těchto věcech nepadla ani zmínka. Nyní můžete odejít zpět do kláštera.“
Po tom, co Hoiči náležitě vyjádřil svoje díky, zavedla ho ženská ruka ke vchodu do domu, kde ho čekal ten samý sluha, který ho sem doprovodil. Dovedl ho k verandě v zadní části chrámu a rozloučil se s ním.
Vrátil se skoro za rozbřesku, ale nikdo neobjevil jeho absenci a kněz, který přišel zpátky velmi pozdě, se domníval, že ještě spí. Hoiči si mohl během dne odpočinout a neřekl nic o svém zvláštním dobrodružství. V půlnoci následující noci přišel samuraj znovu a zavedl
ho na vznešené shromáždění, kde přednesl další recitaci se stejným úspěchem, jaký sklidil při jeho předchozím vystoupení. Ale během této druhé návštěvy byla náhodně zjištěna jeho nepřítomnost v chrámu; a po svém ranním návratu byl předvolán ke knězi, který mu laskavým vyčítavým tónem řekl:—
„Velmi jsme se o tebe báli, příteli Hoiči. Jít ven, slepý a sám, v tak pozdní hodinu, je nebezpečné. Proč jsi odešel, aniž bys nám to řekl? Mohl jsem nařídit sluhovi, aby tě doprovodil. A kde jsi byl?“
Hoiči vyhýbavě odpověděl:
„Promiňte, milý příteli! Musel jsem vyřídit nějaké soukromé záležitosti; a nemohl jsem tu záležitost zařídit v jinou hodinu.“
Kněze Hoičiho zdrženlivost spíše překvapila než zabolela: cítil, že je to nepřirozené, a měl podezření, že je něco špatně. Bál se, že ten slepý mladík byl očarován nebo oklamán nějakými zlými duchy. Už se neptal; ale soukromě nařídil služebníkům chrámu, aby dozírali na Hoičiho a sledovali ho pro případ, že by po setmění měl znovu opustit chrám.
Hned další noci byl Hoiči spatřen, jak opouští chrám; a sluhové okamžitě rozsvítili své lucerny a šli za ním. Ale byla deštivá noc a hluboká tma; a než se mohli lidé z chrámu dostat na cestu, Hoiči zmizel. Zjevně šel velmi rychle – zvláštní věc, vzhledem k jeho slepotě; protože cesta byla ve špatném stavu. Muži spěchali ulicemi a pátrali po každém domě, který byl Hoiči zvyklý navštěvovat; ale nikdo jim o něm nemohl dát žádné zprávy. Konečně, když se vraceli do chrámu přes břeh, byli překvapeni zvukem biwy, zběsile hrající na hřbitově Amidadži. Až na nějaké strašidelné ohýnky – jaké se tam obvykle míhaly za temných nocí – byla v tomto směru všude temnota. Ale muži okamžitě spěchali na hřbitov; a tam pomocí svých luceren objevili Hoičiho – jak seděl sám v dešti před pamětní hrobkou Antoku Tenna, jeho biwa se rozléhala a hlasitě zpíval chorál bitvy u Dan-no-ura. A za ním a kolem něj a všude nad hroby hořel ohýnek mrtvých jako svíčky. Nikdy předtím se před očima smrtelníka neobjevilo tak velké množství oni-bi…
„Hoiči-san! – Hoiči-san!“ Sluhové vykřikli: „Jste uhranutý!… Hoiči-san!“
Ale slepec jako by neslyšel. S námahou přiměl biwu, aby chrastila, zvonila a řinčela; – čím dál tím divočeji provolával chorál bitvy o Dan-no-ura. Chytili ho; — křičeli mu do ucha —
„Hoiči-san! – Hoiči-san! – pojďte s námi okamžitě domů!“
Káravě k nim promluvil: —
„Přerušovat mě takovým způsobem před tímto vznešeným shromážděním nebude tolerováno.“
Navzdory podivnosti té věci se sluhové neubránili smíchu. Byli si jisti, že byl očarován, a proto ho nyní chytili, vytáhli na nohy a odtáhli ho a spěchali zpět do chrámu, kde byl na příkaz kněze okamžitě zbaven mokrých šatů. Pak kněz trval na úplném vysvětlení ohromujícího chování svého přítele.
Hoiči dlouho váhal, zda má promluvit. Ale nakonec, když zjistil, že jeho chování skutečně vyděsilo a rozzlobilo dobrého kněze, rozhodl se opustit svou rezervovanost; a vyprávěl vše, co se stalo od doby první návštěvy samuraje.
Kněz řekl: —
„Hoiči, můj ubohý příteli, jsi nyní ve velkém nebezpečí! Jaká škoda, že jsi mi to všechno neřekl dříve! Tvoje úžasné hudební umění tě skutečně přivedlo do zvláštních potíží. Musel sis být vědom toho, že v tuto dobu jsi nebyl v nějakém domě, ale trávil jsi noci na hřbitově, mezi hrobkami Heike; – a naši lidé tě dnes v noci našli před pamětní hrobkou Antoku Tenna, jak sedíš v dešti. To, co sis představoval, byla iluze – kromě volání mrtvých. Tím, že jsi je jednou poslechl, jsi se uvrhl do jejich moci. Pokud je znovu poslechneš, po tom, co se již stalo, roztrhají tě na kusy. V každém případě tě dříve nebo později zničí… Nyní s tebou dnes v noci nebudu moci zůstat: jsem povolán, abych vykonal jinou službu. Ale než odejdu, bude nutné chránit tvé tělo tím, že jej popíšeme svatými texty.“
Před západem slunce svlékli kněz a jeho pomocník Hoičiho: poté svými psacími štětci napsali na jeho hruď a záda, hlavu a obličej a krk, končetiny, ruce a nohy, dokonce i chodidla jeho nohou a ostatní části jeho těla, — text svaté sútry zvané Hannja-šin-kjo. [7] Když byli hotovi, kněz dal Hoičimu pokyn:
„Dnes v noci, hned jak odejdu, se musíš posadit na verandu a počkat. Budeš zavolán. Ale ať se stane cokoliv, neodpovídej a nehýbej se. Nic neříkej a seď klidně – jako když medituješ. Pokud se budeš hýbat nebo vydávat jakýkoli hluk, budeš roztrhán na kusy. Nelekej se a nemysli na to, že budeš volat o pomoc – protože žádná pomoc tě nemůže zachránit. Pokud uděláš přesně to, co ti říkám, riziko nebezpečí pomine a už se nebudeš muset ničeho bát.“
Po setmění kněz a pomocník odešli; a Hoiči se posadil na verandu podle pokynů, které mu byly dány. Položil biwu na prkno vedle sebe a v meditačním postoji zůstal zcela nehybný – dával si pozor, aby nezakašlal nebo aby slyšitelně nedýchal. Takto zůstal celé hodiny.
Pak od cesty uslyšel přicházející kroky. Minuly bránu, přešly zahradu, přiblížily se k verandě, zastavily se – přímo před ním.
„Hoiči!“ zavolal hluboký hlas. Ale slepec zadržel dech a seděl bez hnutí.
„Hoiči!“ zachmuřeně zavolal ten hlas podruhé. Pak potřetí — surově: —
„Hoiči!“
Hoiči zůstal nehybný jako kámen — a hlas zabručel: —
„Žádná odpověď! – to nejde!…Musím vidět, kde ten muž je.“…
Na verandě se ozval hluk těžkých nohou. Nohy se přibližovaly záměrně – zastavily se vedle něj. Pak na dlouhé minuty – během kterých Hoiči cítil, jak se mu celé tělo chvěje v tlukotu srdce – bylo mrtvé ticho.
Konečně ten drsný hlas zamumlal blízko něj:-
„Tady je biwa; ale z hráče biwa, kterého vidím – jsou jen dvě uši!… To vysvětluje, proč neodpověděl: neměl ústa, kterými by odpověděl – nezbylo z něj nic než jeho uši. Nyní mému pánu vezmu ty uši – na důkaz, že vznešené příkazy byly splněny, v rámci možností“…
V tom okamžiku Hoiči ucítil, jak mu prsty sevřely uši a utrhly je! I když byla bolest velká, nevydal žádný křik. Těžké kroky ustoupily z verandy, sestoupily do zahrady, vyšly na cestu, umlkly. Z obou stran hlavy slepý muž cítil husté teplé prameny; ale neodvážil se zvednout ruce…
Před východem slunce se kněz vrátil. Okamžitě přispěchal na zadní verandu, šlápl na něco vlhkého, uklouzl a vykřikl hrůzou, protože ve světle své lucerny viděl, že to vlhké je krev. Všiml si však, že tam Hoiči sedí v meditační poloze – s krví, která mu stále vytéká z ran.
„Můj ubohý Hoiči!“ vykřikl překvapený kněz: „Co je to?… Zranil jsi se?“
Při zvuku hlasu svého přítele se slepý cítil v bezpečí. Propukl v pláč a v slzách vyprávěl o svém nočním dobrodružství.
„Chudáku, chudáku Hoiči!“ kněz zvolal: „Všechno byla má chyba! – má velmi těžká chyba!… Všude na tvém těle byly napsány svaté texty – až na tvé uši! Věřil jsem svému pomocníkovi, že tuto část práce udělá; a bylo to velmi, velmi špatné, že jsem se neujistil, zda-li to udělal!… Ach, teď už tomu nelze pomoci; můžeme se jen pokusit vyléčit tvá zranění co nejdříve… Buď v klidu, příteli! -nebezpečí je již dávno zažehnáno. Tito návštěvníci už tě nikdy nebudou trápit.“
S pomocí dobrého lékaře se Hoiči brzy zotavil ze svých zranění. Příběh o jeho podivném dobrodružství se rozšířil široko daleko a brzy ho proslavil. Mnoho vznešených osob šlo do Akamagaseki, aby ho slyšeli recitovat; a byly mu dány velké peněžní dary, aby se stal bohatým mužem… Ale od dob svého dobrodružství byl znám pouze pod pojmenováním Mimi-naši-Hoiči: „Hoiči-bezuchý.“
►►►►►►
Poznámka překladatele:
tyto povídky jsem přeložila před mnoha lety, kdy jsem se v prvním zaměstnání nudila. A nyní jsem je vytáhla ze „šuplíku“, oprášila a použila je pro svůj web. To jen taková historie v pozadí. 😀
Vysvětlivky:
[1] Válečníci Heike – v Japonsku žijí krabi druhu heikegani, kteří mají na krunýři vzor, který připomíná lidskou tvář. Podle japonského folklóru krabi heikegani vlastní duše samurajských bojovníků Heike, kteří byli zavražděni v bitvě u Dan-no-ura v roce 1185.
[2] Šimonoseki. Město také známé jako Bakkan.
[3] Biwa je typ čtyřstrunné loutny, používá se jako doprovodný nástroj při recitování. Dříve se profesionálním pěvcům, kteří recitovali Heike-Monogatari a další tragické příběhy, říkalo biwa-hoši neboli „loutnoví kněží“. Původ tohoto označení není jasný; ale je možné, že tomu nasvědčoval fakt, že „loutnoví kněží“ stejně jako slepí holiči měli hlavy oholené jako buddhističtí kněží. Na biwu se hraje s trsátkem, nazývaným bači, obvykle vyrobeného z rohu. (Pozn. v Japonsku existuje i jezero Biwa, nedaleko Kjóta. Jmenuje se tak proto, že údajně připomíná tvarem onen strunný nástroj).
(*) Odpověď, která má ukázat, že člověk slyšel a pozorně naslouchá.
[4] Uctivý termín, označující otevření brány. Používali ho samurajové, když zavolali stráže ve službě u brány, aby otevřely.
[5] Nebo by mohla být fráze přeložena: „neboť lítost té části je nejhlubší.“ Japonské slovo pro soucit v původním textu je „vědomý“.
[6] „Cestování inkognito“ je alespoň význam původní fráze – „vydat se na maskovanou vznešenou cestu“ (šinobi no go-rjoko).
[7] Je to menší Pragna-Paramita-Hridaya-Sutra. Menší i větší sútry zvané Pragna-Paramita („Transcendentní moudrost“) byly přeloženy profesorem Maxem Mullerem a lze je nalézt ve svazku XLIX. Posvátné knihy Východu („buddhistické mahájána sútry“) – vzhledem k magickému použití textu, jak je popsáno v tomto příběhu, stojí za zmínku, že předmětem sútry je Nauka o prázdnotě forem, — to znamená o nereálném charakteru všech jevů nebo noumena (pozn. ve filosofii protiklad toho, co se pouze jeví)… „Forma je prázdnota; a prázdnota je forma. Prázdnota se neliší od formy; forma se neliší od prázdnoty. Co je forma – to je prázdnota. Co je prázdnota – to je forma… Vnímání, jméno, pojem a vědění jsou také prázdnotou… Neexistuje žádné oko, ucho, nos, jazyk, tělo a mysl… Ale když obal vědomí byl zničen, pak se [ten, co hledá] osvobodí od veškerého strachu a je mimo dosah změny, užívá si konečnou nirvánu.“