Asi před pěti sty lety žil samuraj jménem Isogai Heidazaemon Taketsura a sloužil pánovi Kikudžimu z Kjúšú. Tento Isogai zdědil od svých válečných předků přirozené nadání pro válčení a neuvěřitelnou sílu. Už jako chlapec překonal své učitele v umění kendžucu a kjúdó a v používání kopí. Byl přesným příkladem skvělého vojáka. Po dobu válek Eikjo [1] se tak odlišil, že dostal vysoké vyznamenání. Jenomže když bylo sídlo jeho daimjoa Kikudžiho zničeno, Isogai se ocitl bez pána. Mohl snadno získat místo u jiného daimjo, ale nikdy nehledal význam odlišnosti pro sebe samotného a tak jeho srdce zůstalo věrné bývalému pánovi. Upřednostnil vzdát se světu a tak si uřízl vlasy a stal se potulným mnichem pod jménem Kwairjo.
Jenomže vždy pod mnichovým koromo [2], si Kwairjo uchovával v nitru svého samuraje. V minulých letech by se smál nebezpečí, ale teď opovrhoval nebezpečím a za každého počasí a období cestoval, aby kázal boží slovo na místech, kam se žádný z mnichů neopovážil. V té době byly velké nepokoje a zmatek, na silnicích nebylo bezpečno pro samotářského cestovatele, i když to byl mnich.
Na své první dlouhé cestě měl Kwairjo příležitost navštívit provincii Kai (1). Jednoho večera přecházel hory v této provincii, obklopen tmou na opuštěném místě, kilometry daleko od jakékoli vesnice. Smířil se s tím, že bude cestovat v září nočních hvězd a při nalezení vhodného místa na trávě se uložil ke spánku. Nepohodlí mu nebylo cizí a i ten nejhrubší kámen byl pro něj ideální postelí, když nenalezl nic lepšího a kořeny borovice posloužily jako nejlepší polštář. Tělo měl jako ze železa a nikdy se nestaral o rosu nebo déšť nebo mlhu nebo sníh.
Sotva se uložil, když tu přišel po silnici muž, který nesl sekeru a velkou otýpku nařezaného dříví. Dřevorubec zpozoroval Kwairjoa ležícího na zemi a po chvílí pozorování pronesl překvapivým tónem:
„Co jste za muže, milý pane, že se sám nebojíte ulehnout na takovém místě?… Vyskytují se zde duchové, opravdu hojně. Nebojíte se chlupatých bestií?“
„Příteli můj,“ odpověděl nadšeně Kwairjo, „jsem jen potulný mnich „voda a mraky“ jak se říká; unsui-no-rjokaku (2). A vůbec se nebojím chlupatých bestií; jestli tím myslíte démoní lišky (kitsune) nebo tanuki (mývaly) nebo jim podobné. Naopak, mám je rád, hodí se pro meditaci. Jsem zvyklý spát na otevřeném prostranství: a nikdy jsem se neobával o svůj život.“
„Musíte být vskutku statečný muž, důstojný mnichu,“ odpověděl vesničan, „lehnout si sem! Toto místo nese zlé jméno, velmi zlé jméno. Ale jak přísloví říká, kunši ajajuki ni čikajorazu (mimořádný muž se nepotřebuje vystavovat riziku); a já vás ujišťuji, pane, že je to tu opravdu nebezpečné. Sice bydlím v ubohé doškové chaloupce, ale aspoň přijměte mé pozvání. Nemám vám nabídnout co k jídlu, ale aspoň budete mít střechu nad hlavou a budete moct spát s pocitem bezpečí.“
Mluvil tak vroucně, že Kwairjo, kterému se líbil milý jeho tón, přijal pozvání. Dřevorubec ho doprovodil úzkou cestou, která vedla nahoru přes les do hor. Byla to krkolomná a nebezpečná cesta, někdy olemovaná svahy, někdy jenom kluzkými kořeny, někdy zatáčkami nebo masami rozeklaných skal. Nakonec se Kwairjo ocitl na místě na vrcholku kopce s měsícem v úplňku zářícím mu nad hlavou a viděl před sebou malou doškovou chatrč, která ve tmě vesele svítila. Dřevorubec ho zavedl do kůlny za domkem, kudy se dopravovala voda přes bambusové stvoly z vedlejšího potoka. A tam si oba omyli nohy. Za kůlnou byla zeleninová zahrada a porost cedrů a bambusu a za stromy se mihotal vodopád proudící z obrovské výšky a pohupující se v měsíčním svitu jako dlouhý bílý šál.
Jak Kwairjo vstoupil do chatrče s mužem a zpozoroval čtyři osoby – muže a ženy – zahřívající si ruce na malém ohýnku v ro [3] v hlavní místnosti. Uklonili se mnichovi a pozdravili ho jak nejlépe uměli. Kwairjo, se podivil, že tak chudí lidé přebývající na takové samotě mají ponětí o dobrém vychování. „Jsou to dobří lidé,“ pomyslel si „a možná znají někoho z vyšších kruhů.“ Potom se obrátil ke svému hostiteli, arudžimu, nebo také domácímu, jak mu říkali a Kwairjo řekl:
„Podle stylu vaší řeči a zdvořilého uvítání, kterým jsem byl poctěn ve vašem příbytku soudím, že jste vždycky nepracoval jako dřevorubec. Možná jste býval členem jedné z vyšších tříd?“
Dřevorubec odpověděl s úsměvem:
„Pane, to se mýlíte. Tak jak mě teď znáte, to kdysi bývalo jinak. Můj příběh je příběh zničeného života mou vlastní chybou. Sloužíval jsem daimjóovi a moje hodnost nebyla zanedbatelná. Jenomže jsem až moc miloval ženy a víno a pod vlivem této vášně jsem se choval neomluvitelně. Moje sobeckost přinesla zkázu našemu domu a zapříčinila smrt mnoha osob. Pronásledován odplatou jsem strávil mnoho času na útěku. Teď se jenom modlím, abych mohl učinit pokání za zlo, které jsem provedl a za znovu postavení domu mých předků. Jenomže se bojím, že nikdy nenajdu cestu, jak toho dosáhnout. Nicméně se pokusím překonat pochybnou karmu upřímnou lítostí a ze svých sil pomoci těm, kteří přišli do neštěstí.“
Kwairjo byl potěšen jeho prohlášením o předsevzetí a řekl arudžimu:
„Příteli můj, měl jsem příležitost pozorovat muže chybující během mládí a během času se jejich život začal ubírat správným směrem. Ve svaté sútře je napsáno, že ti, kteří nejvíce páchají špatné věci, se díky rozřešení stanou nejsilnějšími v páchání dobra. Nepochybuji o tom, že máte dobré srdce a doufám, že se vám dostane štěstí. Dnes v noci budu recitovat ve váš prospěch sútry a modlit se, abyste získal sílu překonat karmu chyb minulých.“
Ujištěn těmito slovy, Kwairjo mu dal dobrou noc a jeho hostitel ho doprovodil do malinkého pokoje, kde už byla připravena postel. Poté se všichni uložili ke spánku až na mnicha, který začal číst sútry za světla papírové lucerny. Až do pozdních hodin četl a modlil se: potom otevřel malé okno v pokoji, aby se podíval na krajinu než ulehne. Noc byla krásná: ani mráčku nebylo na obloze: nefoukal vítr a silný svit měsíce házel ostrý černý stín listoví a rozsvěcoval rosu na zahradě. Pronikavé bzučení cvrčků (3) a cikád se postaralo o hudební melu a zvuk vedlejšího vodopádu se prohluboval s nocí. Kwairjo byl žíznivý z toho, jak poslouchal bublání vody a při vzpomínce na bambusový akvadukt v zadní části domu si pomyslel, že by se tam mohl dojít napít, aniž by vyrušil spící domácnost. Velmi jemně odstrčil posuvnou stěnu, která oddělovala jeho pokoj s hlavním a ve světle lucerny uviděl pět ležících těl – všechna bez hlav!
Chvíli stál zcela zmaten, jakoby byl svědkem zločinu. Jenomže si hned všiml, že nikde nebyly známky krve a že bezhlavé krky nevypadaly, jako by jim byly hlavy odděleny. Potom si pomyslel: „Buď je to iluze, do které mě chytili démoni, nebo mě vlákali do příbytku rokuro-kubi (4)… V knize Sošinki (5) je napsáno, že pokud někdo najde tělo rokuro-kubi bez hlavy a přemístí tělo na jiné místo, hlava se nikdy znovu nepřipojí ke krku. Dále kniha říká, že když se hlava vrátí a nenajde svoje tělo, třikrát sebou mrskne o podlahu, jako driblující míč; a supí ze strachu a potom zemře. Tihle rokuro-kubi nepřináší dobrotu, měl bych se řídit pokyny té knihy.“
Popadl tělo arudžiho za nohu, odtáhl ho k oknu a vystrčil jej ven. Pak přešel k zadním dveřím, které našel zablokované; domyslel si, že si hlavy udělaly východ skrze průchodem pro kouř ve střeše, který byl ještě otevřený. Dveře jemně odblokoval, aby se dostal na zahradu a prošel se vší opatrností do lesíku. Slyšel odtud hlasy a tak šel směrem za nimi; pokradmu vystupující ze stínu do stínu, dokud si nenašel vhodný úkryt. A tu za kmenem uviděl hlavy, všech pět pohromadě, jak poletují a zároveň si povídají. Pojídaly červy a hmyz, který našly na zemi mezi stromy. V tu chvíli se hlava arudžiho pozastavila a pronesla:
„Ach, potulný kněz, který dnes přišel! Jaké tučné tělo má! Kdybychom ho snědli, naplnila by se nám břicha… Byl jsem hlupák, jak jsem s ním mluvil; jenom ho to nasměrovalo k recitování súter pro moji duši! Přiblížit se k němu během recitování by bylo těžké a nemůžeme se ho dotknout, dokud bude recitovat. Ale už je brzo ráno a on už šel možná spát… Někdo se běžte podívat do domu a zkontrolujte ho.“
Další hlava – hlava mladé ženy – v tu ránu vystartovala a letěla k domu tiše jako netopýr. Po pár minutách přiletěla zpátky a chraplavým hlasem zahlásila:
„Kněz není v domku, je pryč! Ale to není to nejhorší! Vzal tělo našeho drahého arudžiho a nevím, kam ho uložil.“
V tu chvíli hlava arudžiho – v měsíční záři – nabyla strašného tvaru: její oči se obludně otevřely, její vlasy se vzpřímily a její zuby zaskřípaly. Potom procedila skrze rty se slzami v očích:
„Dokud nenajdu tělo, nebudu se k němu moci připojit! Takhle umřu! A to jenom kvůli tomu mnichovi! Než zemřu, vychutnám si ho! Roztrhám ho! Pozřu ho! … TÁMHLE JE, za tím stromem! Schovává se za stromem! Podívejte se na něj! Ta pokrytecká krysa!“
V tu samou chvíli se hlava arudžiho společně s ostatními pustily na Kwairjoa. Jenomže kněz se nezapomněl vyzbrojit mladým utrženým stromkem a tímto stromkem mlátil hlavy jednu po druhé a odrážel jejich útoky. Čtyři z nich pláchly. Jediná hlava arudžiho nepřestávala dělat nálety a zoufale se snažila skočit na kněze až ho nakonec chytla za levý rukáv. Kwairjo popadl hlavu za drdol a opakovaně ji začal bít. Nechtěla se pustit, ale vydávala dlouhé sténání a potom se přestala snažit. Byla mrtvá. Jenomže zuby pořád držely rukáv a protože svírala pevně, nemohl jí Kwairjo rozevřít čelisti.
S hlavou stále visící na rukávu šel zpátky do domu a tam spatřil zbylé čtyři rokuro-kubi, pohmožděné a krvácející, spojené znovu s krkem. Jakmile ho všechny uzřely, zavřeštěly na něj: „Mnich! Mnich!“ a pláchly dveřmi do lesů.
Východní obloha zářila; začalo svítat a Kwairjo věděl, že síla démonů byla omezena po dobu tmy. Podíval se na hlavu svírající rukáv; její tvář byla potřísněná krví, pěnou a hlínou; usmál se při pomyšlení. „Takové mijage [4]! Hlava démona!“ Potom si sebral všechny věci a vydal se znovu na cestu.
Když dorazil do Suwy v Šinano (6), kráčel si to po hlavní cestě s hlavou pohupující se na lokti. Nějaká žena zkolabovala, děti se křikem utekly; objevil se velký dav a pokřikoval, dokud nedorazil torite (tak se v té době říkalo policii), zajmuli kněze a uvrhli ho do vězení. Předpokládali, že hlava je hlava zavražděného muže, který byl v horách zabit a která se chytila za vrahův rukáv. Kwairjo se jenom smál a při výslechu nic neříkal. Po noci strávené v cele ho předvedli před smírčího soudce. Tam musel vysvětlit jak on, kněz, mohl mít na rukávu připevněnou hlavu muže a proč by se tím bezostyšně chlubil před zraky lidí.
Kwairjo se dlouze zasmál jejich otázkám a potom řekl:
„Pánové, nepřipevnil jsem si hlavu k rukávu: připevnila se tam sama; proti mé vůli. Já jsem žádný zločin nespáchal. Tohle totiž není hlava muže, je to hlava démona a jak jsem ho zabíjel, neprolil jsem ani kapku krve, ale jednoduše jsem provedl opatření, která byla nutná k mé vlastní bezpečnosti.“ …Jal se vyprávět příběh, znovu propukl ve smích, když se dostal k setkání s pěti hlavami.
Jenomže soudci se nesmáli. Odsoudili ho jako těžkého kriminálníka a příběh pojali jako urážku jejich inteligence. A tak bez jakýchkoli dalších otázek se rozhodli, že nařídí okamžitou popravu; všichni až na jednoho starého muže. Nic během slyšení nepoznamenal, ale po tom, co uslyšel názor svých kolegů, vstal a pronesl:
„Nejdříve si prohlédneme hlavu, protože to ještě nikdo neudělal. Jestli kněz mluví pravdu, hlava samotná by měla být důkazem… Přineste ji sem!“
A tak hlava svírající zuby knězovo koromo byla společně s rukávem odtržena a donesena před porotce. Stařík ji otáčel dokola a dokola, pečlivě ji zkoumal a na zátylku objevil několik divných červených znaků. Upozornil na to kolegy a také je upozornil na hranu krku, která nenesla stopy jakéhokoli useknutí. Jenomže linie odtržení byla tak jemná jako když se padající list oddělí od stonku… Starší řekl:
„Jsem přesvědčen, že nám kněz v ničem nelhal. Tohle je hlava rokuro-kubi. V knize Nan-ho-i-butsu-ši je napsáno, že červené znaky se vždy nalézají na zátylku na krku opravdového rokuro-kubi. Tady znaky jsou: můžete se přesvědčit, že je nikdo nenapsal. Ostatně je známo, že rokuro-kubi pobývají v horách v provincii Kai už odpradávna… Ale vy, pane,“ prohlásil, otáčejíc se na Kwairja, „co vy jste to za mnicha? Jistě nepostrádáte kuráž, kteří jiní kněží postrádají a připomínáte mi spíš vojáka než kněze. Nepatřil jste dříve k třídě samurajů?“
„Hádáte správně, pane,“ odvětil Kwairjo. „Než jsem se stal mnichem, byl jsem dlouho v řadách armády a nikdy jsem se nebál jakýchkoli démonů. Jmenoval jsem se Isogai Heidazaemon Taketsura z Kjúšú: možná jsou mezi vámi někteří, kteří si na toto jméno vzpomínají.“ Při zmínce jeho jména se jednací síní ozvalo vzrušené šuškání, těch, kteří si jej pamatovali. A tak si Kwairjo připadal jako mezi přáteli než mezi soudci, dychtivé ukázat obdiv nad bratrskou vroucností. S pýchou ho doprovodili do obydlí daimjóa, který ho uvítal a pohostil a obdaroval ho milým darem než mu povolil odcestovat. Když Kwairjo opustil Suwu, byl šťastný jako jakýkoli jiný kněz, žijící v tomto pomíjivém světě. Hlavu vzal s sebou, aby ji měl jako mijage.
A co se stalo s hlavou?
Jeden nebo dva dny poté, co opustili Suwu, potkal Kwairjo zloděje, který ho zastavil na osamoceném místě a snažil se ho okrást. Kwairjo odhrnul koromo a nabídl jej zloději, který nejdřív zmerčil, že něco visí na rukávu. Lapka se polekal, upustil oděv a odhodil ho pryč. Pak vyjekl: „Ty! Co jsi to za mnicha? Jsi ještě horší než já! Je pravda, že jsem zabíjel lidi, ale nikdy jsem nechodil s něčí hlavou na rukávu… Panečku, vypadá to, že jsme ze stejného těsta! Ta hlava mi může být ku prospěchu: můžu s ní strašit lidi. Prodáš mi ji? Vyměním svůj oděv za tvoje koromo; a k tomu ti dám pět rjo za hlavu.“
Kwairjo odvětil: „Můžu ti nechat oděv i hlavu, ale musím ti říct, že to není hlava mrtvého člověka. Je to hlava démona. Takže jestli si ji koupíš a budeš kvůli ní mít problémy, vzpomeň si prosím, že mi nemáš přičítat následky.“ „Jsi tak hodný kněz!“ řekl lapka. „Zabil jsi člověka a ještě o tom vtipkuješ! …Jenomže já to myslím vážně. Na, tady je moje roucho a tady peníze; dej mi hlavu… Proč si ze mě střílíš?“
„Nechápeš to,“ pronesl Kwairjo. „Nežertoval jsem. Jediný vtip, jestli to vůbec byl vtip, je tvoje pošetilost zaplatit tolika penězi za démonovu hlavu.“ A tak se Kwairjo po cestě hlasitě smál.
A tak dostal loupežník hlavu a koromo a nějakou dobu hrál démoního kněze u cest. Když dorazil jednou do sousedství Suwy, dozvěděl se tam pravý příběh o hlavě a potom se začal bát ducha rokuro-kubi, který by mu mohl způsobit problémy. Rozhodl se tedy, že hlavu navrátí na místo, odkud pochází a že ji spálí společně s tělem. Našel cestu k osamocené chatrči v horách Kai; ale nikdo tam nebyl a on nemohl najít tělo. Hlavu spálil v porostu stromů za chatrčí a tím způsobil segaki, která se konala za ducha rokuro-kubi. A tu hrobku, známou jako hrobka Rokuro-kubi (jak tvrdí japonští vypravěči) můžete vidět až dodnes.
►►►►►►
Poznámka překladatele:
[1] Období Eikjo trvalo od roku 1429 do roku 1441.
[2] Svrchní roucho buddhistického kněze se tak nazývá.
(1) Současná prefektura Jamanaši.
(2) Termín pro potulné kněze.
[3] Takto je popsán jakýsi malý krb, vytvořený v podlaze místnosti. Ro je obvykle čtvercová mělká dutina, vyložená kovem a zpola vyplněná popelem, v níž je zapalováno dřevěné uhlí.
(3) Přímý překlad „suzumuši“, což je druh cvrčka s výrazným cvrlikáním jako malý zvoneček, odtud pochází název.
(4) Rokro-kubi je nyní běžně pojímán jako skřet, jehož krk se natahuje do velkých délek, ale který přesto vždy zůstává připojen k jeho tělu.
(5) Čínská sbírka příběhů o nadpřirozenu.
[4] Tak se nazývá dárek pro přátele nebo domácnost při návratu z cesty. Obyčejně se mijage (suvenýr) samozřejmě skládá z něčeho, co se vyrábí v místě, kam se cestovatel vydal: to je smyslem Kwairjova žertu.
(6) Současná prefektura Nagano.
