GOLDEN STAGE – speciál 3

JEDNA

V každém směru byla bezútěšnost. Krvavá záře svítila červeně z poloviny hradby nekonečné oblohy, vítr cuchal trávu, až se ohýbala, mrtvoly se zlomenými šípy se nyní povalovaly všude. Ovanut krví páchnoucí vichřicí, se lehce přihnal po rozlehlé travnaté stráni za zdí a dorazil k boku toho muže.

Druhý měl v hrudi zaseknutý dřík šípu proniklého brněním, jeho hrot hluboce zaražený do srdce a čerstvá krev obarvila sněhově bílý límec pod jeho zbrojí na červeno. Zůstalo jen slabé stoupání a klesání jeho hrudi; bylo jasné, že nebude dlouho žít.

Jeho tvář byla skryta pod helmou a krvavými skvrnami. Vzhledem k tomu, že mu již bylo kolem čtyřiceti let a byl na hranici po celý rok, jeho tvář se už dávno stala ošlehanou, nádhera hvězd tónovala jeho spánky. I tak, vzhled, který měl během svých nejlepších let, se dal stále rozeznat z hlubokého, zřetelného obrysu jeho rysů.

Poklekl po mužově boku a myslel si, že natáhne ruku a setře mu skvrny z obličeje, ale jeho ruka byla jako prázdný vzduch, jemně a snadno jím procházela — teprve potom si vzpomněl, že byl dlouho duchem z jiného světa, mrtvý kdo ví jak dlouhou dobu.

Těžce zraněný, téměř mrtvý muž to zřejmě do jisté míry cítil, když mírně otevřel oči. Odrážela se v nich zdánlivě krví poskvrněná obloha, která nesla téměř průhledný stín.

Když ho muž uviděl, vyděsil se, jako by se tomu neodvážil uvěřit, a poté se uvolnil, koutky jeho rtů se dokonce stáhly do toho, co by se dalo popsat jako jemná křivka. „Konečně tě zase vidím…“ zamumlal.

„Můžeš …“ ochablé zornice zíraly na muže podobného duchovi, jeho hlas byl extrémně měkký a téměř mumlal. „…ty mě ještě poznáváš?”

Druhý nevěděl, co by měl říct, a tak zvedl ruku, aby se jemně „dotkl“ strany jeho obličeje.

Byl to zjevně výplod jeho fantazie, přesto se zdálo, že se nad jeho spánkem otírá ledově studený průvan. S usilovným úsilím zvedl vlastní ruku a marně uchopil falešný obraz visící ve vzduchu, jako by držel poslední nit posedlosti, kterou ve svém životě měl. „Odloučení sedmi let … je mi líto, Zhongyane, že jsem tě nechal tak dlouho čekat.“

Duch zavrtěl hlavou a otevřel ústa, aby promluvil, ale žádný hlas nevyšel. Zformoval slova: „neumírej.”

Muž se usmál, i když světlo v jeho očích postupně sláblo. „Nebyl jsem schopný tě bránit, ani jsem nebyl schopný bránit Severní Xinjiangg. Prošel jsem si životem a umírání nebude ostuda. Až se potkáme u pramenů dole, nepohrdej mnou za to, že jsem k ničemu. V budoucnu nebudu hrát roli královského potomka, takže se zaměřím na to, abych miloval jenom tebe… dobře?”

Temné mraky přicházely ze vzdáleného obzoru, aby všechno smetly. Skrze jeho nefyzické, průhledné tělo padaly dešťové korálky a dopadaly na tvář druhého muže. Jako hrst mrazivých slz, odplavily z jejího povrchu skvrny od krve a prach z cestování.

Ta ruka ztratila svou sílu a propadla vzduchem, aby jemně přistála vedle jeho podoby.

„Neumírej …“ zaslechl, jak se mu z hrdla konečně vytratil vlastní chraplavý hlas. „Neumírej, A-Fengu…“

---

DVA

„A-Fengu…”

„Je vzhůru?“ Někdo se postavil ze strany a křičel. „Zavolejte doktora!”

Fu Tingxin byl vtažen zpět do lidského světa ostrou bolestí a obtížně zvedl víčka. Sněhově bílé stěny a světlo, slabý zápach dezinfekce, stejně jako chaotické hlasy lidí rychle pohltily jeho pět smyslů. Když se náhle zřítil ze středu říše snů do světského světa, okamžitě si přál, aby kvůli tomu rozruchu přešel zpět.

Zamrkal a rychle se přizpůsoboval osvětlení a scenérii, která byla aktuálně v jeho zorném poli, když se do jeho těla vrátil cit. Pokusil se ohnout ukazováček, postupně získal kontrolu nad svým tělem a současně začal pozorně sledovat lidi a okolí, které ho obklopovaly — to vše se stalo tak přirozeně a metodicky, bylo to jako druh instinktu, který byl mnohokrát zdokonalen a zapsán do jeho kostí.

V další chvíli vysoký mladý muž otevřel dveře a vešel do pokoje nemocného velkými kroky, lékař a zdravotní sestra za ním hladce vběhli. Fu Tingxin slyšel pohyby a rychle zvedl oči a bez varování se střetl s jeho pohledem.

I když byl mnohem mladší, bylo to naprosto nezaměnitelné; byla to ta tvář, která se v jeho snech objevila právě před chvilkou.

V uších se mu znovu ozval fantaskní zvuk dopadajícího deště a bolest a zoufalství, které po něm následovaly, byly tak skutečné, že to bylo jako voda z prasklé přehrady; bez ustání to nemělo žádné konce, utopila Fu Tingxina, dokud prakticky nezapomněl, jak dýchat. Jeho emoce prudce kolísaly a svět se mu točil před očima. Monitorovací přístroj na čele postele okamžitě vydal výstrahu. Muž, který byl předtím spoután tím jeho pohledem, se nyní z toho hluku vrátil zpátky do reality. V tu chvíli neměl čas pečlivě přemýšlet o svém nedostatečném chování, pilně se vrhl k přední části nemocničního lůžka. “Proč…”

To slovo ještě nevyřkl, když Fu Tingxin náhle zvedl hlavu, která byla zalita studeným potem, a popadl ho za ruku.

Konec jehly s infuzí byl vytržen a odletěl spolu s náplastí a vytáhl spolu s ní malinkou linku krve. Bylo to, jako by okvětní lístky švestkových květů padaly na sněhově bílou podestýlku. Přesto se zdálo, že Fu Tingxin necítí žádnou bolest, pevně uchopil tu ruku, mocné žíly vyboulené na jejím hřbetě. Krev mu stekla na manžetu, ale stále se neochvějně snažil posadit na posteli. „A-Fengu…“

„Držte ho!“ Doktor řekl naléhavě. „Nenechte ho se hýbat!“

Muž vypadal vysoký a štíhlé postavy, ale byl docela silný. Po vyslechnutí doktorových slov účinně zatlačil Fu Tingxina zpět na postel, jen jeho činy nebyly vůbec jemné. Když se k němu naklonil, Fu Tingxin skrz brýle viděl, že jeho oči jsou pokryté žilkami, jeho pohled plný hněvu a bylo to přesně tak, jako by mu obrovskou silou tlačil na rameno, až do bodu, kdy se to zdálo ohromně zákeřné.

„Koho voláš?“ zeptal se tiše, se zaťatými zuby.

Fu Tingxin byl jeho otázkou ohromený.

Nebylo jasné, zda to bylo z hněvu nebo ne, ale mužův hlas se překvapivě nepatrně třásl a Fu Tingxin záhadně cítil, že za vteřinu začne plakat.

„Kdo je ten ‚A-Feng‘? Víš, že jsi málem umřel, ale pořád na něj myslíš?!”

---

***Nenechte se zmýlit, pořád je to Golden Staage. Taky mě překvapilo, jak to skočilo najednou do moderní doby, ale rozvíjí to vztah Fu Shenova strýce a prince ze Su, který byl zmíněn v hlavním příběhu jen mimochodem.

---

TŘI

Po úplném zmatku hektičnosti se v nemocničním pokoji obnovil klid a ticho.

Fu Tingxin ležel prkenně na posteli, do ruky zapíchnutou kapačku, obvaz ovázaný kolem hlavy a nohu v sádře. Mizerně se tvářící, vzdorovitě otočil hlavu, aby se podíval na postavu, která stála před oknem zády k němu. „Nestůj tam jako za trest,“ rozzlobil se, „ještě se zlobíš? Právě mám amnézii…“

„Ty -“ vztek muže vzrostl, ale jakmile se k němu otočil s falešně usměvavýma očima, jeho načepýřené peří se narovnalo zpátky dolů a dlouho váhal, než promluvil. „…Nejsem naštvaný.”

„Mmmm-hm. Není naštvaný,“ odpověděl Fu Tingxin. „Nejsi unavený z toho stání? Posaď se, trochu si odpočiň, vypij trochu vody. Nebuď zdvořilý.”

“……”

Fu Tingxin byl nešťastně zraněný při výbuchu, utrpěl otřes mozku a byl tři dny v bezvědomí, než se probudil. Během vyšetření právě teď doktor zjistil, že se v jeho paměti objevila překážka, a nebyl zcela schopný si vzpomenout na věci, které se staly v minulosti, ani si nemohl vzpomenout na své přátele a rodinu, včetně své vlastní identity; toto bylo také známé jako „amnézie“.

Co se však od obyčejných lidí výrazně lišilo, bylo to, že tvrdil, že měl sen, když byl v kómatu. V něm byl generálem jménem Fu Tingxin a poté, co zemřel v bitvě, sedm let se potuloval po pastvinách za Velkou zdí. Později na těchto pastvinách došlo k další válce a země, ke které patřil, prohrála. Hlavní velitel přední armády – jinými slovy „A-Feng“, který mu vypadl z úst — byl nepřátelskými silami střelen do hrudi, a když umíral, uviděl Fu Tingxina.

„Ten, kterého jsem viděl ve snu, byl císařův třetí syn, titulovaný jako ‚princ ze Su‘; příjmením Sun, tabuizovaným jménem Luo. Když ho jeho matka, císařská choť nosila v břiše, měla sen, že bódhisattva jí kolem krku připevnil korálkový náhrdelník, takže z toho převzali jeho jméno. Aby mohla hledat požehnání bódhisattvy, dala mu domácí přezdívku ‚A-Feng‘.“ Fu Tingxin na něj zíral. „Můj…příteli, jak se ráčíš jmenovat?“ zeptal se.

Sun Luo: „……“

[璎珞 = korálkový náhrdelník, yingluo. Jeden z významů pro „奉“ v A-Feng je „víra“.]

„Sun Luo. Z korálkového náhrdelníku ‚Luo‘.“ Suše si odkašlal a pak přidal něco, co rozhodně nic neskrývalo: „Nemám přezdívku.”

„Když nemáš, tak nemáš.“ Fu Tingxin si vzpomněl na poslední slova muže ve snu a nasadil hluboký úsměv. „Když vidím, jak úzkostlivě vypadáš, zajímalo by mě, jestli jsi měl dojem, že jsem ti nasadil zelený klobouk (1)…“

Sun Luo opravdu chtěl vyběhnout a zakrýt mu ústa. „Máš amnézii, proč pořád tolik mluvíš?!”

Fu Tingxin neměl co dělat a bylo zábavné ho dráždit, ale když se právě probudil, jeho elán se vytratil. Několik slov vyčerpalo jeho tři energie a on bojoval s víčky, když mluvil dál a dál, jeho hlas také slábl. „Jdi si sednout. Nejdřív se na chvíli vyspím.”

“Mnm.“ Sun Luo šel zavřít dveře nemocničního pokoje, pak se posadil na židli vedle postele a vytáhl mu přikrývku výš. “Dobrá. Dám ti pozor na kapačky.”

Většina vědomí Fu Tingxina se od té doby propadla do zmatku, ale nějak najednou tiše a nejasně promluvil ze svého spánkového oparu. „Neodcházej.”

Jako by do určitého prostoru v jeho srdci bušilo těžké kladivo, Sun Luo zíral na jeho nažloutlou, hlasitě spící tvář a až po velmi dlouhé chvíli ticha mu odpověděl.

„Neodejdu.“ Sklonil hlavu a lehce políbil modrou zapuštěnou jehlu na pravé ruce Fu Tingxina a hlasitě zašeptal. „Odteď už nikdy neodejdu.”

---

ČTYŘI

Fu Tingxin spal dobrých několik dní, bez ohledu na den a noc, Sun Luo byl celou dobu po jeho boku. Kdykoli byl vzhůru, Sun Luo mu vysvětlil pozadí domácnosti rodiny Fu a minulost mezi nimi, přičemž plně využil toho, když odpočíval, aby vyřídil svou vlastní práci. Věnoval mu tolik neoddělitelných dní svědomitého dohledu a Fu Tingxin nebyl hloupý; v životě stráveném ve snu, on a „Jeho Výsost princ zu Su“ byli v podstatě manželským párem. Měl jasno v tom, jak se Sun Luo choval, když se mu někdo líbil.

Tak něžný a ohleduplný, podstupující nevděčný úkol. Absolutně se do něj tajně zamiloval. Nebylo úniku.

Podle prohlášení Suna Luo, byly rodiny Sun a Fu starými přáteli, první byli zapojeni do vlády a druzí do armády. Od mládí vyrůstali po boku, a byli si dost blízko na to, aby byli modelovým příkladem přátel z dětství, kteří prakticky nosili stejné kalhoty, svázani hlubokou náklonností od mateřské školy po střední školu. Po maturitě Sun Luo složil zkoušku, aby se dostal na špičkovou vysokou školu, a Fu Tingxin požádal o zařazení do armády.

Rodina Sun byla velká, s tvrdým bojem mezi vnitřními frakcemi; Sun Luo neplánoval vstoupit do politiky, místo toho kráčel cestou obchodu. Na vysoké škole si založil vlastní podnik a po promoci byla jeho společnost sloučena do skupiny Taihe jeho strýce, zatímco on sám se stal členem představenstva. Fu Tingxin byl výslovně vybrán po třech letech zařazení a připojil se k určitému zvláštnímu útvaru jednotky v severozápadním vojenském distriktu.

Před několika dny vypukla náhlá nebezpečná situace během mise v zahraničí, ve které operovali tajně, a Fu Tingxin se nachomýtl u výbuchu, utrpěl vážná zranění a upadl do kómatu a byl spěšně přepraven zpět do země k léčbě. Sun Luo se na místě zbláznil, jakmile se dozvěděl zprávy z domova a zahodil práci, kterou měl, aby přes noc přispěchal na severozápad. Obával se, že kvalita lékařské péče bude nedostatečná, využil jejich vztahu k tomu, aby byl druhý převezen zpět do Vojenské nemocnice hlavního města. Jakkoli dlouho byl Fu Tingxin v bezvědomí, bylo tak dlouho, jak dlouho sám hlídal v nemocnici.

Nečekal, že se Fu Tingxin vrátí do lidské říše s odřenýma ušima, přesto na něj zapomněl.

Nelze to nazvat zapomenutím, opravdu. Poznal tvář Sun Lua a oslovil ho jménem, ale Sun Luo nikdy neměl přezdívku „A-Feng“. Jeho reakce, když byl Fu Tingxin dezorientovaný, nakonec zanechala v jeho srdci špatný dojem; obavy, které by člověk ze snů mohl dostat, se na něj jako na vnější entitu vůbec nevztahovaly.

Ty počáteční roky prostoupené naivitou byly všechny vytrženy a zůstaly jen dva dospělí s tvářemi strhanými životem, kteří se na sebe dívali beze slov, vzdáleně, přes velkou prázdnou plochu.

---

PĚT

Toho večera přišli do nemocnice dva speciální návštěvníci.

Sun Luo vyšel telefonovat, pak chvíli čekal u vchodu do výtahu. Nedlouho poté uviděl malou fazoli, která nebyla ani tak vysoká, jako jeho noha, vyskočit z výtahu. „Strýčku Sune!“ zakřičela láskyplně.

“Nazdar.“ Sun Luo se sklonil a objal ho, potěžkal ho, když si ho bral do náruče, a odhalil vzácnou stopu úsměvu. „Jsi větší a těžší než předtím.“

Pak se podíval dolů na dítě, které vyšlo zpoza něj, ve skutečnosti nečekal, že přijde. Pohledy obou se setkaly a dítě ho velmi klidně pozdravilo. „Třetí strýci.”

Jako starší Sun Luo nemohl vystavit své překvapení na odiv, a tak na něj přikývl. „Přivedu tam děti,“ řekl šoférovi, který za nimi přijel.

Šofér byl starší a z rodiny Fu, takže přirozeně znal Sun Lua. Rezervovaně se na něj usmál a svědomitě šel čekat na chodbu. Sun Luo, nesoucí jedno a vedoucí druhé dítě, se vrátil do nemocniční místnosti. Fu Tingxin se opíral o čelo postele a otáčel Rubikovou kostkou, pohrával si s ní tak rychle, že jeho ruce téměř vypadaly jako šmouhy. Jakmile ho malá fazole, kterou Sun Luo nesl, uviděla, okamžitě sebou zmítal, aby ho pustil dolů a ostře na něj zavolal. „Druhý strýčku!”

„Ach, kdo je to?“ Fu Tingxin položil kostku dolů a zasmál se, když roztáhl ruce, aby ho objal. Sun Luo jemně položil dítě vedle něj a varoval: „Buď opatrný. Nedloubni mu do jeho zranění.”

„Strýčku, můj táta říkal, že máš amnézii.“ Černé hroznovité oči malé fazole byly otevřené dokořán a jasně na něj hleděly. „Copak mě nepoznáváš?”

Fu Tingxin si nemohl vzpomenout na minulost, ale viděl, jak toto dítě vypadalo poté, co vyrostlo v jeho snu. Nečekal, že tenhle prcek bude vědět, co je to „amnézie“. „Jak bych nemohl?“ řekl a zářil. „Tvůj strýček může zapomenout na kohokoli, ale ne na našeho Xiao Shena.“

Fu Shen to slyšel, přesto nevypadal ani trochu šťastně. Jeho obočí místo toho kleslo a povzdechl si, jako by byl velice zklamaný.

„Co se děje, zlatíčko?“ zeptal se Fu Tingxin.

Jediné, co viděl, byly oči Fu Shena pokryté vrstvou slz, když se otočil k dítěti stojícímu na konci postele a zněl extrémně hrozně. „Gege, tvůj strýc má opravdu amnézii.“

Fu Tingxin a Sun Luo současně zírali.

Dítě rychle přešlo, vytáhlo z kapsy kapesník, pak mu ho dalo, aby si otřel obličej, a uctivě ho utěšovalo. „Poznává tě. Neříkal ti Xiao Shen?”

„Ale předtím takový nebyl,“ odpověděl Fu Shen nešťastně. „Vždycky mi říkal bobíku.”

Fu Tingxin: „……“

Sun Luo se třásl, když si zakryl ústa a odvrátil se.

Kontaktů, které měl Fu Tingxin s tímto jeho nejstarším synovcem, nebylo moc. Když se předloni vrátil domů navštívit rodinu, hrál si s ním půl měsíce jako blázen a Fu Shen v té době neměl po svém boku tohoto malého přítele, takže se opravdu sblížili. Aby ho Fu Tingxin škádlil, často mu říkal bobíku, ale nečekal, že si to malý fazolka bude pamatovat až dosud.

Fu Tingxin si smutně povzdechl. „Opravdu jsem tě neodhadl špatně, hm…“

Druhé dítě bylo o něco větší než Fu Shen. Jeho budoucí pohledná silueta už byla viditelná v jeho auře dětinství, přesto byl k jejich hlouposti obzvláště jemný a trpělivý, a zatáhl za jeho malou ruku, aby ho utěšil. „Bobík není pěkný, ale Xiao Shen ano.”

Fu Shen se ozval, jak se do lesa volalo. „Tvoje jméno je taky pěkné,“ řekl tiše.

Fu Tingxina to docela pobavilo. „Čí je to dítě?“ zeptal se s úsměvem.

Pohled Sun Luoa se nad chlapcem nepozorovaně přehnal. „Je to můj synovec, Yan Xiaohan. Je na stejné základní škole jako Xiao Shen, “ řekl, jako by na tom nebylo nic špatného.

Fu Tingxin věděl, že je v tom háček, jakmile uslyšel toto příjmení, ale uvážlivě to nevyslovil. Poté si chvíli hrál se dvěma dětmi, a když si všiml, že se smrákalo, vyzval Sun Lua, aby je oba poslal zpět.

Sun Luo odvedl jednoho pryč za ruku a vyprovodil je dolů po schodech. Když se vrátil do nemocničního pokoje, uviděl Fu Tingxina prázdně zírat na zapadající slunce za oknem.

Nával velkého trápení ho učinil mnohem lehčím a zanechal jen tenkou vrstvu kůže ovinutou kolem kosti, přesto byla jeho silueta, jako by byla rozřezána nožem, o to ostřejší a rezervovanější.

Ta tvář a mládí v paměti Sun Lua už byli dva úplně odlišní lidé.

Když stál uvnitř vše pohlcujícího soumraku, měl úplně první živé pochopení toho, čemu říkali „lítost“.

Nebylo známo, zda se Fu Tingxinovi ztracené vzpomínky podařilo najít, ale celý ten čas promeškaný kvůli udělání chyby, nebyl nikdy znovu získán.

---

ŠEST

Fu Tingxin měl ostré uši a navzdory prázdnému zírání rychle objevil Sun Lua a otočil se k němu z nemocničního lůžka. „Už jsi je vyprovodil? Pojď si na chvíli odpočinout.”

Sun Luo zavřel dveře a posadil se vedle postele. „To dítě, Yan Xiaohan, je nemanželský syn mého druhého bratra. Identita jeho matky je komplikovaná a prozatím se o ní nedá mluvit. Minulý rok zemřela, tak si ho bratr vzal zpátky, ale nezměnil mu příjmení a pravděpodobně ho nechce nechat zdědit rodinný podnik později. Pokud si myslíš, že je–“

„Myslím, že je to skvělé,“ utnul ho Fu Tingxin nedbale. „Fu Shen je sotva velký, není pro něj žádný spěch, aby si hromadil kontakty. Může si hrát s kýmkoli, s kým si bude chtít hrát, nemysli na to tolik.”

„Hm.”

Fu Tingxin se na něj podíval. „Mít přítele z dětství, se kterým vyrůstáš, je také skvělé,“ pokračoval. „Vidíš, že jsem tu ležel tolik dní a vždy jsi to ty, kdo pro mě běhá sem a tam. Moji vlastní bratři takoví nejsou.”

Jeho brýle odrážely trochu světla a zakrývaly mu oči. Přesto Fu Tingxin jasně zjistil, že se Sun Luo na zlomek vteřiny zdál být trochu vyhýbavý.

Nemohl být.

Sun Luo sklopil oči, vyhýbal se jeho pohledu a tiše si pomyslel: nejsme přátelé z dětství a nikdy jsem tě nebral jen jako „bratra“.

---

SEDM

Fu Tingxin utrpěl otřes mozku spolu se zraněním nohy a povolení k propuštění získal až poté, co ležel v nemocnici po dobu tří měsíců. Bohužel, jeho amnézie byla stále nevyléčená, takže přirozeně nemohl zůstat v ozbrojených silách. Těsně předtím, než odešel, přišel jeho nadřízený na návštěvu a oba si celé ráno povídali v pokoji, poté nechal Sun Lua vyplnit žádost o propuštění, čímž důkladně odhodil vojenskou uniformu.

Sun Luo ho vzal zpátky k sobě do vlastního bytového domu. Překvapivě proti tomu nikdo z žádné úrovně rodiny Fu nevyjádřil údiv nebo nesouhlas. Fu Tingxin se položil na měkkou, čistou postel pro dvě osoby v pokoji pro hosty a poslouchal Suna Luo mluvit. „Tvoje zranění se stále musí zotavit po další dobu a není pro tebe bezpečné žít sám. Když zůstaneš tady, bude pro mě snadné se o tebe postarat, takže se chovej jako doma.”

Fu Tingxin přikývl a současně se ušklíbl v mysli: pokračuj, předstírej dál. Ukaž, jak dlouho to dokážeš.

Přišel jen o paměť, ne o svoji inteligenci. Sun Luova ohleduplnost a pozornost byly všechny bedlivě sledovány; muž měl osmdesát až devadesáti procentní šanci, že o něj bude mít takový zájem. Přesto v příběhu Suna Luo byli ti dva naprosto jen párem čistých, 24karátových dobrých bratrů, bratrských a harmonických, aniž by za tím bylo něco víc.

Fu Tingxin téměř věřil, že on je do něj tajně zamilovaný, ale neodvážil se to říct. Když si však druhý den povídal s kapitánem, mimochodem slyšel toho druhého zmiňovat, jak když byl předtím v armádě, aby se vyhnul zvláštnímu zacházení, několik let nevolal ani neposílal dopisy domů. Fu Tingxin cítil, že je to trochu divné, a když položil několik sondovacích otázek, zjistil, že se v týmu nikdy nezmínil o své rodině, ani o tomto „dobrém bratrovi“, Sun Luovi před nikým nemluvil.

Jak to měl na mysli, využil toho, když jeho velký bratr Fu Tingzhong přišel na návštěvu, aby se na to pečlivě zeptal. Teprve poté si uvědomil, že počínaje po svém zařazení úplně přerušil vztahy se Sunem Luo a rodina měla dojem, že se pohádali.

To nedávalo žádný smysl — Sun Luo se k němu choval, jako by mu dlužil z jejich posledního života. Pokud by mezi nimi nedošlo ke střetu zájmů, rozhodně by nevydržel několik let bez kontaktu s Fu Tingxinem.

Byli odděleni sedm let bez jakýchkoli zpráv, přesto se neváhal dostat na severozápad, jakmile se dozvěděl, že je zraněný. Vzhledem k tomu, že jejich city nemohly být prohlášeny za povrchní, proč by se takto pohádali a rozešli se takhle? Pokud by se Fu Tingxin nezranil, pak by s ním Sun Luo po dobu jeho služby už nikdy neměl žádný kontakt?

Fu Tingxinova představivost se zbláznila, sama složila a zrežírovala devět béčkových sériových dramat, stejně jako vzpomínal na nejrůznější zážitky, které ve snu zažil, a strávil spoustu čas hádáním, zatímco byl zahalen mlhou a mraky. Teprve když přišel Sun Luo, zaklepal na dveře místnosti a řekl mu, že je čas jíst, odložil své myšlenky a líně zvolal „Pojď dál.”

Sun Luo otevřel dveře a vešel dovnitř. Měl na sobě nejprostší oblečení – bílou košili a společenské kalhoty; obzvláště vysoký, a obzvláště dobře vypadající. Když byl doma, nenosil brýle a rychle zaostřil své odkryté oči, přestože pohled, který dopadl na Fu Tingxina, byl velmi jemný. “Vstaň. Dnes je pěkné počasí, takže tě po večeři vyvedu dolů na procházku, ano?”

Když ho slyšel, jak se chová, jako by přemlouval dítě, na vteřinu v něm rostla hravost, natáhl ruku a zakňučel. „Nemůžu vstát.”

Sun Luo přešel trochu vtipně a vytáhl ho nahoru. Fu Tingxin se nechal vytáhnout, jeho horní část těla se kymácela, když vstal, a přesně v okamžiku, kdy Sun Luo uvolnil držení, jako by neměl v těle kosti, spadl zpět na polštář.

Záměrně jednal nestydatě. Sun Luo ho shovívavě vytáhl ještě jednou, ale nečekal, až tentokrát spadne, vtáhl muže do náruče a omotal mu ruce kolem zad, nedovolil mu vyklouznout. Proti očekávání byl Fu Tingxin jako panda, která konečně objímala stehno svého strážce, a vrhla se na něj s kňučením a odmítla vstát, ať se dělo cokoli. V místnosti se udála vtipná fraška, dokud si Sun Luo nakonec nedal Fu Tingxina přes rameno a rovnou ho vynesl, položil ho jen na začátek schodiště – protože hospodyně byla dole.

Nevěděla o jejich blbnutí nahoře, jen křikla na Suna Luo, když nosila jídlo. „Pane, právě vám zazvonil mobil. Vypadá to, že někdo volal.”

Fu Tingxin seděl u stolu a pil polévku, občas koutkem oka kradmo pohled na Sun Lua, který telefonoval před oknem, a poslouchal ho, jak používá ten klidný, úplně jiný tón, aby mluvil s druhým volajícím. V jeho mysli se najednou objevila předtucha, na kterou nikdy předtím nepomyslel–

Pokud si Sun Luo myslel, že je homofobní, pak by se neodvážil s ním být ve styku, protože i když měl amnézii, odvážil se mu jen říct, že byli velmi dobrými přáteli z dětství.

Bylo to tak … než ztratil paměť, se mu už vyznal?

Byl pro něj tedy ještě nějaký čas, aby udělal obrat o 180 stupňů u Suna Luo?

---

OSM

Při příchodu srpna, se zranění Fu Tingxina blížily uzdravení a doma byl tak unuděný, že se chystal pěstovat houby. Když Sun Luo viděl, že se opravdu nudil a k tomu si nemohl na nic vzpomenout, bál se, že když bude zticha, bude mu divně. Zrovna se přihodilo, že se Taihe Group chystala uspořádat charitativní večeři na Rudém náměstí a hlavní předseda byl letos v zahraničí, takže mu bylo svěřeno, aby zaujal jeho místo účastí. Myslel si, že Fu Tingxin musí být znuděný habaděj, a tak ho pečlivě oblékl a poté ho odvedl na banket.

Fu Tingxin byl vojenského původu a ani se svou amnézií se zvyky, které si vytvořil během svých mnoha let v řadách vojáků, nezměnily. Poté, co si oblékl pěkně drahý oblek, byl impozantní a šel z něj respekt, ještě více šéfovitý než Sun Luo. Přitahovali velkou pozornost, když vstoupili na scénu bok po boku, a poté, co prošli kolem ostatních, se hosté ve dvojicích a trojicích seskupili do jedné hromady, všichni tajně hádali identitu muže.

Kromě toho, že byl jedním z členů skupiny Taihe, stála obrovská rodina Sun také za zády Suna Luo. I když se snažil ze všech sil být nenápadný, bylo opravdu těžké se úplně vyhnout těm, kteří měli úmysl vylézt na společenském žebříčku; celá jeho cesta byla hrbolatá, někdo vyskočil, aby si s ním čas od času vyměnil pozdravy, zatímco Fu Tingxin na něj velmi trpělivě čekal. Všiml si, že se Sun Luo mírně netrpělivě mračil, natáhl se a položil mu ruku na rameno. „Nebuď naštvaný. Co chceš jíst? Mám ti pro něco skočit?” přemlouval ho tichým hlasem.

Náklonnost některých lidí byla jiného druhu. Výraz Suna Luo okamžitě přešel ze zamračeného na čistý a otočil hlavu na stranu, aby mu něco zašeptal, pravděpodobně reptal, že lidé jsou příliš otravní. Fu Tingxin si s ním vyměnil místo, sám kráčel po vnější straně a pomocí svého ramene ho částečně blokoval před pohledy ostatních. Byli podobné výšky, jejich postavy byly blízko, když vešli na scénu, jako by kolem nebyl nikdo jiný. Právě když se chystali posadit, uslyšeli za nimi pozdrav. „Řediteli Sune?”

Otočili hlavy za hlasem, a uviděli vysokého mladého muže stojícího za jejich židlemi s úsměvem na tváři. Oplýval pohledností, která nebyla až tak zarážející, přesto vůbec nevypadal hloupě, místo toho měl jistou neurčitou přívětivost. Sun Luo s ním měl docela dobrou známost, a tak převzal iniciativu a potřásl mu rukou. „Prezidente Ye.”

Ye Zheng mu také potřásl rukou. Jeho pohled dopadl na Fu Tingxina po boku a zvedl dlouhé obočí. „Ach, ten postoj… máte zájem dostat se do zábavního průmyslu?“

Bylo to, jako by tvář Suna Luo byla rychle natřena popelem. Fu Tingxinovi to vůbec nevadilo a energicky natáhl ruku k Ye Zhengovi s úsměvem. „Dobrý den, moje příjmení je Fu. Jsem vojenský veterán, nyní osobní strážce prezidenta Suna. Měl jsem na starosti vaření a nikdy předtím jsem nepůsobil v zábavním souboru [2].”

Ye Zheng se vyděsil, načež se zazubil a zavrtěl hlavou. „Ye Zheng, Xihua Entertainment.“

„Jen si dělá srandu. Tohle je můj přítel z dětství, Fu Tingxin. Před nějakou dobou utrpěl zranění a ještě se nezotavil, takže je uprostřed zotavování.“ Sun Luo dokončil úvod a poté řekl Fu Tingxinovi: „Tohle je druhý mladý pán Xihua. Jeho švagrová, Sun Qingning, je moje starší sestřenice z otcovy strany. Oba jsou příbuzní mojí rodiny.”

Fu Tingxin přikývl, zjevně už dlouho považoval ten podivný pohled na obrovskou síť příbuzných rodiny Sun za nic světoborného. Ye Zheng projevil trochu starosti o jeho stav, ale když uslyšel, že měl otřes mozku, který vedl k zátce na vzpomínkách, najednou plácl do opěradla židle. „Jaká náhoda. Když to tak je, za chvíli vám někoho představím; ředitel Hengrui Huo, Huo Mingjun [3]. Už jste o něm slyšeli, že? Jeho partner Xie Guan také ztratil paměť kvůli otřesu mozku v dětství a slyšel jsem, že byl loni vyléčen. Starý Huo vyhledal mnoho odborníků v oblasti neurologie ke konzultaci, takže pokud s ním navážete známost, mohlo by to být prospěšné pro zranění pana Fu.”

Sun Luo se neodvážil promarnit žádnou příležitost týkající se stavu Fu Tingxina. Na začátku večeře šel spěšně na pódium, aby přednesl krátkou řeč, poté, co je opustil, šel rovnou do haly. Když už byla řeč o náhodách, Xie Guan dostal pozvání k dnešní večerní účasti a Huo Mingjun ho také doprovázel; v době, kdy Sun Luo vešel do dveří, se několik lidí ze společnosti Ye Zhenga navzájem poznalo a nějakou dobu si vzrušeně povídali.

Taihe a Hengrui byly dříve konkurenti, ale to se nepřekrývalo se specializovaným oborem Suna Luo. Nikdy neviděl skutečného Huo Mingjuna, jen slyšel, že ten muž byl obzvláště vážný a chladný, divoká osobnost s dovednostmi a řízením. Jakmile ho však dnes viděl, opravdu nebyl tak neosobní, jak si představoval, možná proto, že se mluvilo o lásce.

Xie Guan se nechvástal a sdílel vše, co si pamatoval, s Fu Tingxinem. „To, že se mi vrátila paměť, bylo asi protože jsem na to místo na hlavě později zase spadl,“ zakončil to. „Zní to nepravděpodobně, ale údajně, když se spousta lidí udeřila do hlavy, pak znovu získala své vzpomínky. Nemusíte být ani nervózní, může se to vyřešit ani ne za pár dní.”

Fu Tingxin přikývl, roztržitě svíral sklenici a chvíli přemýšlel, než mu zašeptal. „Nejsem nervózní, to hlavně Sun Luo. Je pod příliš velkým tlakem, takže se to brzy změní na fixovanost.”

Xie Guan nebyl typický bystrý typ a v jeho slovech okamžitě uslyšel něco špatného. „Pan Sun a vy…?“ sondoval.

„Nejsme ve stupni, na kterém jste u ředitele Hua,“ odpověděl Fu Tingxin.

To bylo velice informativní a Xie Guan se v jasném porozumění usmál. Fu Tingxin vstal a položil sklenici, kterou držel, na barový pult. „Jdu na záchod.”

Aby se člověk dostal na toalety z jídelny, musel vyjít na druhý konec chodby. Fu Tingxin měl ruku v kapse a pomalu kráčel po měkkém koberci, když přemýšlel o rozhovoru, který právě vedl se Xie Guanem.

Řekl, že poté, co spadl z pódia, snil o věcech, které se staly v minulosti, když byl v kómatu. Díky tomu Fu Tingxinovi ihned na mysli vytanul sen ve stylu Nanke, který měl ve svém vlastním kómatu — byl to opravdu jen sen?

Byl tak ztracený v myšlenkách, že si příliš dlouho umýval ruce před umyvadlem. Nedaleko se otevřela kabinka a muž, který vyšel, byl přitahován zvukem vody. Když prošel kolem, mimochodem pohlédl na zrcadlo a poté se po několika krocích náhle zastavil ve svých krocích. „Tingxine?“ zeptal se v úžasu.

Fu Tingxin to zaregistroval a otočil hlavu a spatřil neznámou tvář, o které věděl, že je to s největší pravděpodobností známý, kterého znal dříve. Vůbec si však nemohl vzpomenout, kdo to je, a tak mu nezbývalo nic jiného, než se připravit, předstírat překvapení a vyslýchat ho, aniž by ztratil způsoby.

„Ty jsi…“

„Ty si mě nepamatuješ?“ Na mužově tváři se objevil bleskový záblesk slabého zklamání. „Jsem Qiu Ming, měli jsme lavice vedle sebe na střední. Zapomněl jsi?”

Fu Tingxinovi „svitlo“. „Podívej se na tu moji paměť. Promiň, teď jsem tě vůbec nepoznal — hodně ses změnil.”

Qiu Mingovi bylo v současné době dvacet čtyři. Ačkoli se jeho tvář dala nazvat hezkou a jemnou, Fu Tingxinovy oči dokázaly zachytit, že v ní byla malá disharmonie. Mostek jeho nosu byl příliš vysoký, brada příliš ostrá, obě víčka se zdála být proříznutá a celý jeho obličej byl při úsměvu opravdu ztuhlý. Proto, když tohle všechno řekl, Qiu Ming nezjistil nic zvláštního a pokračoval v úsměvu. „Předtím jsem nebyl nic extra, ale nemohl jsem na tebe zapomenout. Byl jsi vysněný idol, nejhezčí kluk ve škole. Bylo tam hodně spolužaček, které na tebe měly zálusk.”

Fu Tingxin okusil něco trochu neobvyklého, když poslouchal ta slova a zvedl obočí. „Byl jsem? To mě nenapadlo.”

„Byl jsi. Akorát, že jsi byl obvykle vždycky se Sunem Luo, a ne moc spolu se svými spolužáky.“ Qiu Ming se pak přiblížil o krok blíž, vůně kolínské, kterou měl na sobě, se slabě vznášela kolem. „Přišel jsi s ním dnes také? Slyšel jsem, že jsi narukoval po maturitě, přesto jsi s ním byl v kontaktu tolik let. Vy dva máte opravdu skvělý vztah.”

„Mhm.“ Fu Tingxin nepostřehnutelně zvětšil vzdálenost mezi nimi, tón povrchní. „Každý jde po absolvování školy svoji vlastní cestou a není snadné udržet kontakt s vnějším světem, když je v armádě. Chystáš se teď do showbyznysu?”

Qiu Ming se nepřirozeně usmál. „Skoro,“ řekl neurčitě. „Máš … právě teď dovolenou?“

“Dal jsem výpověď.”

Výraz Qiu Minga byl poněkud nadšený. „Plánuješ v budoucnu podnikat?“

Nakláněl se k němu blíž a blíž. Fu Tingxin si nebyl jistý, jestli ho znal od začátku, nebo jestli měl nakonec nějaký jiný záměr. Odpověděl až po krátké pauze. „Jsem osamělý, nezaměstnaný tulák, v současné době se spoléhám na někoho jiného, kdo mě živí.“

„Máš partnera?“ Qiu Ming byl zaskočený. „Muže, nebo ženu? Kdo je to?”

Fu Tingxin se téměř udusil. „Měl by to být muž?”

„Mohl. Aby ses mi vyhnul, nešel jsi ani na vysokou a utekl jsi do armády. Myslel jsem, že se ti líbí Sun Luo, ale ukázalo se, že jsi opravdu hetero.”

Fu Tingxin měl hlavu plnou zmatené mlhy.

Kroky toho před dveřmi toalet se náhle zastavily.

---

DEVĚT

Sun Luo si nepamatoval, jak vyšel bezhlučně zpoza dveří toalety na zahradu před jídelnou, ale v době, kdy se vrátil k sobě, byla cigareta, kterou držel, už napůl vykouřená.

Za posledních několik měsíců přestal kouřit, protože Fu Tingxin žil v jeho domě. Kdo mohl vědět, že bude tak silně vyprovokovaný, že nebude schopný odolat a jednu si dá?

Pokud jde o minulost, opravdu neřekl Fu Tingxinovi pravdu.

Sun Luo zjistil, že je přirozeně homosexuál v době, kdy byl na střední, ale nikomu to neřekl, včetně svého nejlepšího přítele, Fu Tingxina. I tak to nebyla žádná překážka, aby si navzájem dělali společnost po celou dobu, a ten druhý byl opravdu oslnivý, takže i když udělal vše, co mohl, aby se držel v rámci slušnosti, jeho srdce bylo neustále popletené jeho hetero kamarádem. Dokonce udělal něco tak hloupého, jako že tajně vyhodil milostný dopis, který Fu Tingxinovi někdo dal.

Fu Tingxin byl nezkrotný a nezávislý, a přestože neměl dobré známky, měl oblibu díky hezkému vzhledu a dobrou osobnost a byl obzvláště hodný k Sun Luovi, ještě ohleduplnější než zamilované spolužačky ve třídě. Vždy tam byli někteří lidé, kteří si z nich dělali legraci, a Sun Luo si pamatoval, že Qiu Ming v té době seděl u stolu za Fu Tingxinem, a často mluvil kyselým tónem, když mu říkal: „Bratr Fu je na tebe opravdu hodný.”

Náznaky měl vidět už dávno, ale tehdy ještě důkladně nepitval své vlastní pocity, ani neměl náladu jednat s Qiu Mingem. Když přišla druhá polovina pololetí ve třetím ročníku střední školy, jeho zamilovanost byla jako peklo, které mu neustále spalovalo srdce. Byl racionální a trpělivý, ale to bylo v relativním srovnání s jeho vrstevníky, a nakonec byl schopný omezit své vlastní emoce, vylíčil emoce, které naplnily jeho srdce v jednom velmi krátkého dopisu a poté jej strčil do sešitu Fu Tingxina.

Večer následujícího dne šel vyhledat Fu Tingxina do tělocvičny, jak to obvykle dělával poté, co skončilo vyučování. Přišel z venku k šatnám a hned, když se chystal zaklepat, najednou uslyšel mluvit nějakého studenta. „…Opravdu jsi na to připravený? Slyšel jsem, že sloužit v armádě je opravdu těžké. I když nejsi dost dobrý na to, aby ses dostal na druhořadou univerzitu, je to pořád lepší než narukovat.”

„Nech to být, dobře? Co jiného můžu dělat, než odejít? Pořád mě chce sbalit, a i když půjdu na odbornou školu, mohl by za mnou vlézt i do té školy,“ odpověděl nervózní Fu Tingxin . „Nemůžu ho provokovat, takže se před ním musím ještě schovávat?“

Poté se z místnosti ozval zvuk trhání papíru. Fu Tingxin kopl do koše, jeho hněv vystoupal k obloze a propukl ve zřídka viděné nadávání. „Co to sakra je? Kurva!”

Stejně jako zahřmění hromu explodující v uších, kytice květin v srdci ještě neměla čas rozkvést v plném rozsahu, než náhle sestoupil na jeho hlavu bouřlivý liják.

O půl minuty později se Sun Luo tiše otočil a opustil tělocvičnu, aniž by čekal, že Fu Tingxin odejde společně s ním. Bezduchý se vrátil domů a celou cestu přemýšlel o té větě: co jiného můžu dělat, než odejít?

Okamžitě si uvědomil, že během těchto mnoha let byl Fu Tingxin jediným přítelem po jeho boku, který byl tak starostlivý, až do té míry, že ho někdy považoval za svůj osobní majetek a odmítl ho sdílet s ostatními. Chodili do stejné školky, stejné základní školy — známky Fu Tingxina ho nemohly dostat na důležitou střední školu a Sun Luo si plánoval testy o něco nižší. Fu Tingxin se obával, že ho bude brzdit, a poté využil spojení své rodiny, aby ho dostali do stejné třídy jako byl on.

Mohl mít nějaké povědomí o těchto paranoidních touhách po vlastnictví, přesto si na to nikdy nestěžoval, a dokonce mu věnoval svou pozornost bez sebemenší lakomosti. A právě díky jeho shovívavosti si Sun Luo vytvořil nerealistické pobláznění.

V té době, Fu Tingxin nikdy nenadnesl otázku o narukování. Nepadlo ani slovo.

Sun Luo se podíval do sebe a zeptal se, zda by mohl udělat něco jako upustit od všeho, aby následoval Fu Tingxina, že udělá testy na odbornou školu.

Jak se ukázalo, nevědomky už donutil Fu Tingxina do této fáze.

Nemohl se dočkat, až půjde daleko a vyletí vysoko, daleko od něj.

Nedlouho poté Fu Tingxin složil fyzickou zkoušku. Než vstoupil do armády, odtáhl skupinu lidí do otevřeného stánku s jídlem, aby si dali špízy a něco popili, a nadšeně si povídali až do pozdních nočních hodin. Nakonec Sun Luo, který se chystal složit přijímací zkoušku na vysokou školu, zůstal jediný střízlivý a celou cestu na něj v taxíku zíral. Nakonec nic neudělal a Fu Tingxin byl bezpečně poslán zpátky domů.

Po ukončení vysoké školy Sun Luo změnil své kontaktní údaje a adresu a poté se pečlivě vyhnul všem zprávám týkajícím se Fu Tingxina. Byli tisíce kilometrů od sebe a už si nikdy neposlali zprávy.

Byl posedlý více než deset let, a naučil se toho vzdát konečně té noci.

I tak, uvnitř, jak by mohl existovat den, kdy by toho muže mohl pustit?

Hluboká připoutanost a zoufalství, které byly vyryty do jeho kostí a vyryty do jeho srdce, nikdy nebyly časem smeteny, ale spíše rostly o to hlouběji, jak roky plynuly. Nikdy nenarazil na někoho, kdo by ho mohl znovu pokoušet. Fu Tingxin se k němu dříve choval velmi dobře, a proto bylo velmi bolestivé to utnout. Vybavoval si vzpomínku na to znovu a znovu, každý tah a obrázek se staly jedním s masem, a nemohl by na ně zapomenout, i kdyby chtěl.

Osudová náhoda vrátila Fu Tingxina znovu k němu. Ztratil paměť, ale jeho osobnost se nezměnila a tón, kterým mluvil se Sunem Luo, byl stejně živý a známý jako vždy. Byla to prakticky příležitost jednou za život; paměť Fu Tingxina byla prázdný kus papíru a on, jako ten, kdo to věděl, jej však mohl následně pomalovat.

Sun Luo se však neodvážil zmínit nic, co by se týkalo tématu „homosexuality“, a ani se neodvážil odhalit žádné drobné stopy — nejspíš proto, že pocit, že ho někdo vystřízlivěl z krásného snu zmlácením holí, byl příliš bolestivý a nechtěl to zažít podruhé.

V posledních letech měl velmi malý kontakt se svými spolužáky ze střední a dlouho zapomněl, že vedlejší postava Qiu Minga se kdysi objevila v jeho životě, ale dnes slyšel úplně jiný, zaslepující příběh o situaci z té doby.

Proč by asi Fu Tingxin šel narukovat kvůli Qiu Mingovi?

---

DESET

V noci na banketu na Rudém náměstí, Fu Tingxin vyzvedl komáry pokousaného Suna Luo z malé zahrady. Ani jeden z nich nemluvil o setkání v umýrávně; Sun Luo měl na mysli příliš velkou zátěž a Fu Tingxin si toho nevšiml.

Poté bylo vše jako obvykle, s klidnými větry a klidnými vlnami. Akorát pak Fu Tingxin postupně zjistil, že Sun Luo se chová trochu divně.

Nebyl to ten špatný druh „divného“, samozřejmě.

Když byl právě zraněn, Sun Luo byl úzkostlivý, ale od začátku do konce se choval přiměřeně, jako by mezi nimi byla neprůchodná 38. rovnoběžka. Celkově, od té doby, co se vrátil, pohyby jejich končetin v prostoru mezi nimi byly stále přilnavější. Zdálo se, že trpělivost Suna Luo se hromadila po mnoho let a poté s ním bez jakýchkoli rezerv zacházel, když ho doprovázel, aby vyhledal lékaře, ptal se na léky a cvičební terapii, jako by mušle, která byla vždy pevně zavřená, se nesměle otevřela na tenkou škvíru, ozařujíc celou místnost jemným perlovým světlem.

Avšak Fu Tingxin nebyl cudný Liuxia Hui [4] s čistým srdcem. Bylo nemožné, aby byl kompletně nevědomý jeho myšlenek, a ještě více nemožné, aby jeho vlastní pocity nebyly pohnuty.

Po několika dnech se Sun Luo konečně rozhodl kontaktovat starého spolužáka, aby ho pozval na jídlo.

Dlouho nekontaktoval své spolužáky ze střední a několik z těch, kteří měli nejlepší vztah s Fu Tingxinem, opustilo zemi, zatímco jiní se usadili v jiných regionech. Vynaložil několik dní úsilí a nakonec se dostal do kontaktu pouze s jedním z bohaté rodiny, který měl firmu v hlavním městě. Společnost byla v jiném okrese, takže aby vyjádřil dobrou víru, Sun Luo dobrovolně podstoupil mučení poledního provozu, když tam jel.

Vyšel ven, když využil polední přestávky, a už dávno měl jídlo v době, kdy starý spolužák sešel po schodech společnosti. Nezašli na pořádný oběd, jen náhodně našli kavárnu, kde si sedli a povídali.

Starý spolužák k němu byl srdečný, asi z úcty k Fu Tingxinovi. „Daří se starému Fu v poslední době dobře? Kdybys mě nekontaktoval, nevěděl bych, že byl někdy v nemocnici. Musím si najít čas, abych se na něj podíval.”

„Jeho rány se už všechny zahojily.“ Sun Luo zvedl prst ke svému spánku. „Akorát, že sražená krev tady se ještě nerozpustila, takže si celkově nemůže vzpomenout na minulé události.“

„Neboj se. Jen musí být trpělivý a třeba se to jednou vyřeší,“ utěšoval ho spolužák.

Sun Luo přikývl. „Sešel jsem se s tebou, abych se tě na něco zeptal. Tehdy jsi s ním měl dobrý vztah; víš, proč se nakonec přihlásil na vojenskou školu?”

„Ten, kdo s ním měl nejlepší vztah, jsi mohl být jenom ty. Oba jsme jenom blbli s míčem, neslyšel jsem ho říkat důvod. Můžeš mi napovědět?”

„Pamatuješ si ještě Qiu Minga?“

„Qiu Ming? Kdo to je?“ Ten druhý si lámal hlavu, než si na něj po dlouhé chvíli vzpomněl. „…Ach, mluvíš o tom hezkém chlapci, který seděl za vámi dvěma, vzpomínám si. Není jeho otec Qiu Yongshan, ten ‚velký maloobchodní král‘, který se několik let chlubil tím, jak zázračný byl? Qiu Ming by se jinak do naší školy nedostal. Myslím, že později jeho otec zkrachoval, když odkopl svou ženu a dítě a uprchl do USA kvůli hromadě dluhů. Byl na černé listině [5] minulý rok. Teď, když jsi to řekl, trochu jsem si vzpomněl. Moji kamarádi říkali, že Qiu Ming naháněl starého Fu, a opravdu dost zjevně. Neustále mu dával vodu a další věci, téměř ho posedle zbožňoval. Říká se, že se tajně vloupal do učitelské kanceláře, aby prolistoval formulář zkoušek na vysoké školy, protože se chtěl přihlásit na stejnou univerzitu jako on, i když nevím, jestli je to pravda nebo lež. Starý Fu ti to nikdy neřekl?”

Sun Luo sevřel hrnek a zavrtěl hlavou.

„Každopádně starý Fu měl v očích a srdci jenom tebe, ale neřekl ti to, protože se bál, že tahle mizerná věc ovlivní tvoji přijímací zkoušku.“ Spolužák se zašklebil. „To bys nevěřil, ale starý Fu byl náhodou svědkem toho, jak jsi předtím tajně odhodil jeho milostný dopis. Později, mu někdo jiný něco dal, a dokonce se k tobě otočil zády, aby to v tichosti vyřídil. Chvíli pak celý náš basketbalový tým trhal milostné dopisy a každý den mu jedl čokoládu, hahahaha…“

“!!!”

„Opravdu ti to neřekl. My dva jsme pravidelně kouřili vedle toho odpadkového koše za tělocvičnou. Neviděl jsi to, ale kouřil jako zloděj, nikdy se neodvážil nosit kabát a potřeboval stát ve větru deset minut poté, co dokouřil, aby se vyvětral, bál se, že ho vyčenicháš.”

Sun Luo byl zaskočený, těch pár vět ho zasáhlo přímo do skryté rány v jeho srdci. Byl na okamžik omámený, zatímco jeho bývalý spolužák stále bědoval. „Těch pár let uběhlo v mžiku… naštěstí jsi tu byl, abys běhal všude možně a postaral se o něj, když se mu přihodila ta nehoda. Starý Fu, který tě tehdy tolik miloval, to nebylo marné. Fakt úcta, není snadné být bratry tolik let.”

Sun Luo nevědomky přikývl. Spolužák viděl, že jeho mysl bloudí, a tak pomocí lžičky poklepal na okraj hrnku, čímž ho z toho vytrhl. „Prezidente Sune, přišel jsi z takové dálky, abys mě našel. Na co ses chtěl zeptat? Chtěl jsi, abych vzpomínal na minulá léta vás dvou?”

„Už nic nemám.“ Sun Luo si suše odkašlal a omluvil se mu s trochou rozpaků. „Omlouvám se, že jsem tě tak dlouho zdržoval.”

Druhý na něj chvíli nechápavě zíral, až se konečně nemohl ubránit úsměvu. “Dobře. Víš, jaký je teď celkový stav.”

Rozloučili se u dveří. Oči spolužáka sledovaly Suna Luo, když jel autem kolem, aby odbočil na hlavní silnici. Vytáhl z kapsy cigaretu, nebyl si jistý, co si o tom všem má myslet, mlaskl si pro sebe a pomyslel si škodolibě: dlouho jsem říkal, že výraz tohohle čtveráka Suna Luo byl divný, když se na něj člověk podíval, ale starej Fu mi nevěřil. Tohle by ho mělo přimět spatřit světlo, hm.

---

JEDENÁCT

To, co se dělo přesně v událostech jejich konverzace, bylo něco, na co mu snad nikdo kromě Fu Tingxina nemohl dát jednoznačnou odpověď, ale to už nemělo žádný význam. Kámen mnoha let špatných pocitů, které tlačily na jeho srdce, najednou ztratil sílu a váhu, kterou dlouho na něj vyvíjel, a celé jeho srdce bylo lehké, jako by se chystalo odplout.

Jediné, co teď chtěl, bylo rychle se vrátit domů a srdečně obejmout toho, kterého osobně odstrčil.

Jel zpět do vily, jako by ho celou cestu pronásledovali. Fu Tingxin nebyl v obývacím pokoji, ale poté, co se jednou rozhlédl nahoru i dolů, ho nakonec objevil ve volnočasovém pokoji, opírajícího se o pohovku, když spal.

Černá a bílá se promítaly na obrazovce. Film dojel do konce, zpívající hlas s titulky pomalu projížděly:

---

Ten v mých snech,
tvář, kterou dobře znám,
jsi něha, na kterou jsem čekal…
ta známá náklonnost mezi námi,
naše láska se probudí…
během let radosti a smutku,
jen láska je věčný mýtus,
nikdo z nás nezapomíná,
na tu starodávnou, pravěkou přísahu.
Tvoje slzy se stávají živými motýly,
naplňují oblohu svým tancem,
láska je vítr pod našimi křídly,
dvě srdce spolu volně létají… [6]

---

Byl to film z doby před více než deseti lety. Když se na to šli společně podívat do kina, velké ulice a malé uličky byly poté pokryty červení. Byla to mladistvá vzpomínka na někoho z té doby; jakmile zazněla předehra písně závěrečných titulků, vždy by si ji zazpíval.

Dlouho stál ve slabě osvětlené volnočasové místnosti a poslouchal celou píseň, když jeho vroucí emoce pomalu utichly. Sun Luo měl určité pochopení, proč tento film znovu sledoval. Ten muž to neřekl radostně, ale kdo opravdu chtěl být pocestným duchem jiného světa?

V duchu si bez zvuku povzdechl, zvedl deku, která byla položena stranou, a opatrně s ní přikryl Fu Tingxina.

Jeho činy byly téměř tiché, ale Fu Tingxin se probudil v okamžiku, kdy vešel, a celou dobu předstíral spánek. Všiml si, že se v tu chvíli přibližuje, zlomyslnost v něm okamžitě vzrostla a on rychle natáhl ruku, chytil Suna Luo za pas, vytáhl nohu zpod sebe, takže ho podkopl, jeho těžiště nestabilní, a vrhl se mu hlavou rovnou do náruče.

Sun Luo, zapřený o opěradlo pohovky, se téměř vyděsil k smrti. „Nezahrávej si! Co kdybych tě rozdrtil?!”

Fu Tingxin se tvrdě zasmál, když druhý visel nad ním, nedbale zvedl ruku a lehce ho poklepal na bedrech. „Jsem docela robustní. Nezlomím se, když jsem rozdrcený.”

„Ještě to není dobré, tvoje zlomenina se právě zahojila…“

Jeho slova postupně utichla pod úsměvem Fu Tingxina. Teplo jeho dlaně procházelo jeho tenkou košilí a ulpívalo na jeho kůži, putovalo mu nervy a svaly. Polovina jeho těla byla úplně znecitlivělá, ale v jeho hrudi to vytvářelo nespočet hezkých myšlenek. Jeho srdce nadskakovalo jako opice a jeho mysli byla splašená jako koně, jako by se v něm otevřela zoo.

Fu Tingxin zahlédl jeho dlouhé, jemné řasy visící dolů, jakmile zvedl ruku. Jeho brýle držel strmý, rovný hřbet nosu, jeho krásně tvarované oči byly zastíněny za jejich skly. Nebyl si jistý, z jakého popudu to pramenilo, natáhl se a sundal Sunovi Luo brýle. Byli schopni slyšet vzájemné dýchání, špičky jejich nosů se skoro dotýkaly, protože jejich držení těla bylo příliš intimní.

Suchá, drsná bříška prstů mu lehce přejela koutky očí a jejich řasy okamžitě připomínaly vyděšené motýly, mávající křídly v panice z toho doteku ruky. Fu Tingxin polkl. S pocitem, že je těžké se držet zpátky, se přitiskl na druhého a letmo ho políbil na ty tenké, pevně našpulené rty.

Dotek byl velmi měkký s asi lehkostí otírajícího se pírka, přesto to bylo přesně jako by Sun Luo byl spálen žehličkou. Náhle od něj vystřelil a s nejistými kroky se odpotácel o několik kroků dozadu a téměř spadl na koberec.

Vřelé pocity v očích Fu Tingxina ztuhly.

Na krátkou dobu se odmlčel, poté pomalu zamrkal. „…Nenávidíš mě?“ zeptal se a choval se tak klidně, jak jen mohl.

Sun Luo se od té doby stal naprosto zkoprnělý. Když uslyšel otázku Fu Tingxina, podvědomě zavrtěl hlavou, aniž by čekal na svůj mozek. „Pak, ty…“ pokračoval Fu Tingxin.

Než stačil domluvit, uslyšel vlastní chraplavou a váhavou otázku Suna Luo. „Nenáviděls mě…?”

„Ha?“ zeptal se Fu Tingxin, nechápavý. „Proč bych tě nenáviděl?”

Ten pěkný pár oči, které ztratily zábranu, byl najednou zaplaven rudou. Zdálo se, že si znovu rozřízl vlastní srdce, nabízejíc ho pokorně oběma rukama, aby ho druhý pošlapal, když mluvil s obtížemi. „Já jsem … gay.”

„Neříkej.“ Fu Tingxin opravdu obdivoval jeho mozkové obvody. „Nejsem já taky? Proč jinak si myslíš, že jsem to udělal?”

“……”

Fu Tingxin vstal z gauče a chtěl ho jít přemluvit, ale když viděl Sun Luovu hlavu svěšenou dolů a pod košilí se mírně třesoucího, jako by uvnitř slyšel hlas, říkající stop, cítil, že by neměl naléhat. „Nejprve se uklidni, mozek ti vůbec nefunguje. Promluvme si znovu, až si to promyslíš.”

Poté, co domluvil, se obrátil, že odejde. Sun Luo se na něj nečekaně zezadu vrhl a pevně ho objal, jako by chytil zloděje. „Nemůžeš odejít!”

Kdyby to byl někdo jiný, Fu Tingxin by ho dávno složil na zem. Když se na něj Sun Luo vrhl, jen napnul své tělo a brzy poté se zastavil tam, kde stál. „Hm? Co se děje?”

Sun Luo byl o několik centimetrů vyšší než on a jeho rty byly náhodou umístěny přímo u jeho ucha. Mírný, chvějící se polibek přistál za uchem Fu Tingxina bez předchozího varování. „Nemusím si nic promýšlet… mám tě rád, mám tě rád tolik let…“

Srdce Fu Tingxina okamžitě divoce bubnovalo, ale jeho ústa řekla: „Je to tak? Ale říkal jsi, že jsme přátelé.”

„Bál jsem se ti říct pravdu.“ Sun Luo zabořil hlavu do ohbí jeho krku a paže mu obemkl kolem břicha, když mumlal. „Myslel jsem, že nenávidíš homosexualitu.”

Fu Tingxin si povzdechl, vytáhl jednu paži ven, pak chytil hřbet ruky druhého a otočil hlavu na stranu. „Udělal jsem něco předtím, co by tě přinutilo si to myslet?“

Sun Luo neřekl ani slovo a velmi tiše vydal hles potvrzení.

Fu Tingxin slyšel, že z té jedné slabiky pochází pocit extrémního pocitu křivdy, a cítil se trochu podrážděný, ale také nekontrolovatelně dojatý u srdce. Jako člověk byla jeho osobnost neochotná vysvětlovat věci a nechal ostatní si to přebrat, jak chtějí, ale Sun Luo nebyl jiný, takže musel něco vymyslet a pečlivě zvážit, jak to formulovat. „Nepamatuju si, co se stalo předtím, ale kdybys to byl ty, i kdybych tomu nerozuměl, rozhodně bych tě nezačal nenávidět.“

Bylo to, jakoby dlouhý meč, který byl zavěšen vysoko, konečně spadl dolů, přesto nikoho nebodl, pouze zasvištěl vzduchem, aby úhledně přistál uvnitř své pochvy.

Pro Suna Luo to šlo úplně jedním uchem tam a druhým uchem ven. Bylo mu jedno, co řekl Fu Tingxin; stačila jen jeho reakce. Upadl na nějaký čas do náhlé něhy a spokojenosti, měl přebytek pocitu sebeuspokojení, pak si najednou pomyslel: proč nešel tehdy vyhledat Fu Tingxina, aby si to potvrdil?

Proč si nevyslechl jeho odpověď na vlastní uši? I kdyby vyjádřil odmítnutí, bylo by to celkově lepší než sedm let bolestivého trápení a nekonečného odloučení.

Proč se neodvážil uvěřit, že tento člověk, který k němu byl tak hodný, mu nikdy neublíží?

„Pojďme se znovu políbit.“ Přitáhl tvář Fu Tingxina k jeho vlastní, netrpělivě hledal jemné pohodlné místo mezi těmito rty a zuby, a řekl ještě jednou: „Mám tě rád. Líbíš se mi vážně dlouho.”

„Jaká náhoda.“ Fu Tingxin přivítal jeho rty. „Už tě mám rád taky strašně dlouho.”

„Nn?”

„Počínaje naším předchozím životem.”

---

【KONEC】

Fu Tingxin byl někdo, kdo nemohl zůstat nečinný. Několik měsíců se zotavoval a úspěšně se hýbal; s pocitem, že se jeho fyzický i duševní stav zotavily do normálního stavu, začal pak plánovat, že najde něco, co by mohl dělat.

Sun Luo poslouchal jeho obrovskou hromadu extrémně odvážných plánů a nakonec promluvil s absolutní jemností. „Co kdybys šel pracovat do mé společnosti?“

„Mám jenom maturitu. Můžu dělat akorát tak šoféra.”

„To klidně můžeš, není problém,“ Sun Luo ochotně souhlasil. „Jestli chceš být mým ‚sekretářem‘, tak mi to taky nevadí.“

„Opravdu jsem tě špatně odhadl,“ povzdechl si Fu Tingxin. „Chceš jít blízko kancelářským dveřím nebo co…“

Sun Luo na něj skočil a zacpal mu ústa.

Od toho dne měl ředitel Sun dobrý život v tom, že ho každé ráno vozil jako jeho šofér, každé odpoledne mu dodával jídlo a každý večer zahříval postel.

Jaká škoda, že o několik dní později Fu Tingxin opustil tuhle pozici.

Sun Luo ležel v klíně, rozzuřený. „Proč? Není šéf dost hezký nebo pro tebe nemá dostatečně vysoký plat?!”

„Jakého šéfa jsi kdy viděl, že trvá na tom, aby mu jeho řidič dal pusu, než bude ochotný vystoupit z auta?“ Fu Tingxin se vysmíval. „Prezidente Sune, tomu se říká sexuální obtěžování na pracovišti.“

Paměť Fu Tingxina vůbec nebyla jako Xie Guana, že by se vrátila najednou. Vzpomněl si na to pomalu, kousek po kousku. I když to bylo na začátku poněkud matoucí, po několika letech, které uběhly, se v podstatě nelišil od běžného člověka.

Ve druhém roce, kdy byli spolu, kontaktoval několik kamarádů z armády v důchodu, a společně otevřeli restauraci s hotpotem. Jejich předchozí základna byla na severozápadě a city k této oblasti měli docela hluboké, takže po inspekci podepsali smlouvu o zakázce s místními pastevci, aby jim dodávali maso z prérijního skotu přímo do hlavního města. Později se restaurace postupně rozšířila a dokonce otevřeli obchodní řetězec přes ulici naproti Taihe Group.

Slavnostní otevření nové restaurace se stalo ve stejný den jako narozeniny Suna Luo. Sám si na to vůbec nevzpomněl, ale místo toho konkrétně pozval skupinu přátel na vysokých pozicích, aby přišli zdlábnout hotpot, a podpořili tak Fu Tingxina.

Uprostřed toho Fu Tingxin zaklepal na dveře soukromého salónku a několik číšníků úhledně vběhlo, neslo luxusní ovocné mísy a dort a zpívalo „všechno nejlepší k narozeninám.”

Všichni se okamžitě dostali do rozpačité situace.

Fu Tingxin byl oblečený v bílé košili a společenských kalhotách a tyčil se s hrozící statečností. Vykročil s vyrovnaností, popadl Suna Luo a políbil ho. “Hezké narozeniny.”

To, že byli spolu, bylo dlouho veřejným tajemstvím, prostě nikdy nebyli tak drzí před cizími lidmi. Sun Luo byl trochu v rozpacích, uši měl na boltcích mírně načervenalé, přesto se objevil úsměv, který nedokázal potlačit a naplnil mu oči. “…Díky. Pojďme si to užít společně.”

Číšníci začali roznášet plátky narozeninového dortu všem. Sun Luo měl v ruce také talíř a na něm byl květ z máslového krému, který vypadal amatérsky, ale přesto jej bylo možné považovat za „neporušený“. „Ochutnáš to?“ Fu Tingxin se usmál. „Sotva jsem to sám vytlačil z cukrářského sáčku.“

Jakmile to řekl, nebylo třeba o tom dál mluvit. I kdyby byla tato květina vyrobena z plastové pěny, Sun Luo by ji dokázal rozžvýkat a spolknout beze změny výrazu–

„Ha?”

Bolestivě kousl do něčeho skrytého ve vaječné rolce.

Fu Tingxin mu laskavě podal ubrousek. Sun Luo si zakryl ústa, otočil se na stranu a na dlani mu přistál jasně zářící prsten.

Sun Luo: „!!!”

Ten dav dobře spořádaných elit v soukromém salónku byl nestydatý a začal tleskat, křičet a pískat jako bláznivý. „Řekni ano! Řekni ano! Řekni ano!”

Fu Tingxin vytáhl kapesník, otřel prsten a popadl lehce třesoucí se levou ruku Suna Luo, která byla svěšena u jeho boku. Hleděl na něj se slabým úsměvem. „Chceš mi něco říct?“

Ve zlomku vteřiny, z pohledu tváří v tvář, Sun Luo najednou pochopil, co tím myslí, a dlouho zadržovaný slib mu automaticky vyklouzl z úst.

Jak štěstí rozjasňovalo mysl, vody úspěchu také vytvořily svůj vlastní průplav.

„Miluju tě – v tomto životě a na tomto světě, v jakémkoli životě a v jakémkoli světě se zaměřím na to, abych miloval jenom tebe.“

Prsten nebyl ani těsný, ani volný a byl pevně nasunut na spodní část jeho prstu.

Tentokrát, přerušená červená nit byla nakonec znovu svázána do uzlu, svázána na duševní spřízněnost, kterou propásli. Až do konce tohoto života se nikdy nepustili a nikdy se neoddělili.

---

Poznámka překladatele:

[1] „Nasadit někomu zelený klobouk“ znamená, že jste ho podváděli, obvykle manželka manželovi.
[2] Čínská lidová osvobozenecká armáda má zvláštní nebojovou divizi zvanou wenyibing (⽂ 艺兵), jejímž účelem je poskytovat vojákům mediální zábavu. Není překvapením, že je to většinou propagandistická mašinérie, bující korupcí a příčetnými lidmi nepovažovaná za nezbytnou.
[3] Xie Guan a Huo Mingjun jsou postavy z jednoho z dalších děl této autorky.
[4] Liuxia Hui byl muž známý tím, že v podstatě nebyl lačný po jiných ženách; na klíně mu seděla žena (nebyla to jeho manželka) a vůbec ho nepřitahovala a jeho žena na něj pěla chválu. Z moderního hlediska, byl buď asexuální, nebo normální lidská bytost, která nebyla nadšená z cizího člověka, který na něm seděl. Už předtím byl zmíněn.
[5] Čínský finanční systém vás umístí na černou listinu jako „vyškrtnutého“ (⽼ 赖 lao lai), pokud neplatíte své účty, což způsobí mnoho hrozných věcí.
[6] Text písně… toto je „Krásný mýtus“ od Sun Nan a Han Hong, soundtrack k filmu Mýtus.
[- ] Menší zábavný fakt: „názvy sekcí“ jsou ve skutečnosti všechno alternativní hláskování typických čínských číslic, známých jako číslice proti podvodům, a používají je banky, protože je mnohem těžší je psát, a proto je těžší je falšovat.

---

POZNÁMKA TAKENOKOKORO:

Golden Stage je podle mě takový zapomenutý klenot, takže jsem ráda, že jsem ho vyštrachala a vy jste si ho mohli přečíst. Měl slušné hodnocení a já s ním souhlasím. Skvělá zápletka, která je logická, pár, který se poznává skrze donucení a najde si k sobě cestu a bezhlavě obětavý Yan Xiaohan…

Jestli jste ještě nečetli Soupeř s domácím, zamiluj se!, tak jděte na to, protože se tam objeví dvě vedlejší postavy z GS.

Když už jsme u úplného konce, děkuji, že jste dočetli až sem, prokousali jste se asi 431 stránkami hustého textu, a to znamená, že se vám líbil překlad takenokokoro.cz, ale hlavně Golden Stage od autorky Cang Wu Bin Bai.

Tak, a teď mě zajímají vaše názory, honem honem s komentáři! 🙂