CESTA DO PEKINGU
Ráno vstávačka v půl šesté. Dáme snídani narychlo, a v šest odjíždíme. Jedeme všichni lidé z akademie. Za SheXianem přijíždíme k mýtné bráně.. a tam policejní kontrola! Skvělé, vlak nám odjíždí v 9:29 a vedle policajt prohlíží řidičce auto. Bojím se, že ho nestihneme. Po chvíli chce polda naštěstí jen doklady po řidiči a jedem. Uff.
Po dvou hodinách dorazíme na East Railway St. Mistr jde s námi dovnitř. A je to dobře. Po zkušenosti z Pekingu jsme se nedivili. Kontrola zavazadel u vchodu plus ruční detektor. Až za tímto mají cedule, co s sebou nemůžeš mít do vlaku. Jako u letadla – tekutiny do 100 ml, ostré předměty, zbraně nebo hořlaviny. X je odchycen. Prohrabuje kufr. Vyndavá dvoje manikúrní nůžky. Prý má někde ještě jedny. Takže nakonec až na konci pobytu nechává všechny nůžky na bezpečnostní kontrole.
My jdeme vyzvednout jízdenky. Já pronesu plnou lahev vody v batohu.
Fronta u okénka naštěstí není. Detaily jízdenky mám na mobilu, ten společně s pasy dávám úřednici. Kliká jak o 106 a dává mi jízdenky. Čekáme na X. Nůžky našel a na protest si tam ještě ostříhal nehty. Loučíme se. Další bezpečnostní kontrola, zavazadla a my. Pak nám dají razítka na jízdenky, o kousek dál chtějí znovu jízdenky, aby je nám mohli znovu orazítkovat. Čekárna je v horním patře. Tady to není takový buranský jako v Pekingu.
Nasedáme do rychlovlaku, který jede jen 2:45 h. Je to úplně jiná třída. O půlku rychlejší než dobytčák, kterým jsme sem přijeli. Ve vlaku jsou stewardky, záchod v západním stylu, sedačky po dvou… Za takový vlak si prostí lidé musí samozřejmě připlatit, proto se nedivím, že tamten pomalý byl narvaný k prasknutí.
Vystupujeme na West Railway Station v Pekingu. Jedno velké mraveniště. Najdeme vlez do metra, ale nevíme, kde koupit jízdenky. Na informacích nám pomocí překladače sdělí, že se kupují až po bezpečnostní kontrole. Jdeme zpět, znovu procházíme celkovou kontrolou. Kupujeme jízdenky, 8 juanů. Najdeme nástupiště dle šipek. Linka 7… Vystupujeme na Ciqikou. Jdeme jižním východem, venku podél silnice a hledáme Fahuasi Street. Je neskutečné vedro, pořádně z nás leje. Má to být čtvrtá odbočka vlevo. Jsem si 100% jistá. A sakra, to je divný. Je tam jiná ulice. Nakonec zjišťujeme, že jsme vystoupili o pár stanic dřív. Takže nakonec díky ochotnému chlápkovi v uniformě, kterému ukazujeme adresu hotelu, se tam dostaneme díky jím přivolanému taxi. 2,3 juanu za km.
Konečně jsme u hotelu. Nízké cihlové domky kolem, které jako by svědčily o chudé historii této čtvrti. U výtahu nás ještě skenuje sekuriťačka. Je to až padlé na hlavu, všude kolem jsou jen kontroly. Říkáme si, jestli je to normální nebo jestli je to tím, že se má slavit 70. výročí Nové Číny.
Můj pokoj se mi po pobytu na akademii zdá luxusní: velká postel se dvěma polštáři, čistým sociálním zařízením s ručníky, televizí, rychlovarkou. Po obchůzce okolí nacházíme za hotelem podzemní supermarket.
Kupujeme si porcelánové misky, hůlky, rajčátka, drahou importovanou čokoládku, meloun, hrozno a necháme si namíchat rýžové nudle s omáčkou. 40gramovou čokošku jsme koupili za 8 juanů, značka Harley’s. Pak tam měli asi další tři druhy a to bylo vše. Já jako milovník čokolády musím říct, že jsem ráda za velký výběr u nás.
Něco k těm kontrolám. Provádějí je pracovníci v uniformách, bílé košile a černé kalhoty.
Navečer jdeme do parku Longtan za 2 juany, který je bohužel neosvětlený. Cestou zpět si konečně kupuju rýžové koláčky, vypadají chutně a jako japonské moči na obalu! Taky se na ně neskutečně těším. Představuju si, že budou chutnat úplně stejně, jako v japonském bistru v Edinburgu…
Výsledek? Klam na druhý pohled. Čína je skvělá v šálení lidí. Uvnitř jsou malé šedohnědé kuličky (mají být bílé), každá vakuově zabalená a místo náplně uvnitř je jen obarvené těsto. Ten samý podvod, jako když jsme si kupovali brčálově zelené krekry, které byly nakonec zlatavé barvy s malou příměsí sušených bylinek.
Prostě v Číně kupuješ zajíce v pytli. A nakonec jsme si dopřáli masáž v masážních křeslech na recepci. Několik dní nazpět jsme si v Shexianu kupovali mražený černý kornout s kokosovou příchutí za 1 juan! Jak kornout, tak náplň byly černé. Tady zmrzku za 3 kačky nekoupíte.
30. září. Včerejší dojem z Pekingu byl následující. Rozpálené betonové město, nad kterým se vznáší jakýsi světlý opar (jestli je to prach či smog) se suchým vzduchem. Z okna hotelu nejsou zcela jasně vidět mrakodrapy několik km vzdálené.
Čína bojuje za ekologičtější prostředí, jak říkali včera v TV. Sází tu mnoho nových stromů. Ale co voda? Když si vezmu, kolik obrovských parků, zeleně a květeny tady je, nedokážu si představit, kolik vody to musí spořádat. Proto mi přijde nápis v koupelně WATER IS PRECIOUS, zcestný.
Ráno jdeme znovu do parku Longtan. Od hotelu je tak 1 km. Vstupné 2 juany, dnes ho ale vidíme celý ve světle. Je opravdu velký, ale jak to tu žije! Děti, mladí, staří. Lidé cvičí ať už na hudbu nebo si jen tak tleskají, běhají, hrají si. Tancují, zpívají, cvičí tai-či. Jedinci i celé skupiny. Ta atmosféra je velice příjemná. Je vidět, jak milují pohyb. K tomu je v parku velké jezero, kolem kterého se vinou stezky a které překlenují kamenné mosty. Všude jsou poseté červené altánky a svatyně. Kolem zelená tráva se záhony pestrobarevných květin, keře a stromy. Ve vodě jsou lotosy, ale nekvetou. Škoda. K hladině se sklánějí vrby. Je tu i malý zábavní park.
Jdeme na dlážděný plácek, kde vlevo cvičí se stuhami ženy na hudbu. Lidé posedávají na lavičkách, děti skotačí. Já se protahuju, X cvičí. Sedy lehy, skáče přes švihadlo. Jenomže on skáče tak rychle, až vzbudí pozornost kolemjdoucích, kteří si ho fotí. Potom si půjčují jeho švihadlo a také zkouší skákat. Jsou tak družní.
Po procvičce na to jdeme: 24 kroků tai-či, Long Fist a Five Steps. Přitahujeme pozornost, ono aby ne, žádný cizinec tu není! Jen my. Xka zaujme chlapík tancující se stuhou. Tak to zkouší taky. Chlapík mu dává instrukce jak s tím mávat a točit a nakonec mu to jde, až se u toho pěkně zpotí. Park jsme si opravdu užili, myslím tu atmosféru a jak tu lidé jsou aktivní a přátelští.
Oběd si dáváme v nedaleké restauraci. Chceme vyzkoušet pravé čínské jídlo, prý je úplně jiné než u nás v Čr. Zatím jsem si všimla, že tu lidé hodně solí (to bylo na akademii) a také koření (to až při tomto obědě a nudlích ze supermarketu). Dávám kuřecí s pórkem, X tófu s čili. Bohužel se nám podařilo objednat i čínský výdobytek – rýži s vajíčkem a salámem. Připomíná mi to Čechy. 😀 Je tu rušno, ventilátory se točí na plné obrátky, začíná mě z toho hluku bolet hlava. Přinesou nám sáček a v něm je lžíce, miska a talířek z porcelánu. K tomu termosku horké vody. U kasy platí lidé mobilem přes QR kód. Jídlo se nese. Je toho dost. A je to tu. Glutamáty a škrob. Takže až na tu přesolenou a překořeněnou chuť, je to úplně to samé, co si můžete dát v Čechách. Moc mi to nechutná. Vedle si mladá žena dává polévku, ve které jí skoro stojí lžíce… Vypadá to spíš jako puding. Tak nějak zklamání.
Prodíráme se ven do horka. Po pauze jdeme na zastávku CIQUIKOU, jedeme na CAISHIKOU (tam jsme nedorozuměním při příjezdu vystoupili) a odtud 17 zastávek na BEIGONMEN. Metro je plné, mnoho lidí kouká do mobilu, jak jinak. Musím říct, že pekingské metro je velice přehledné, dobře značené a automaty na jízdenky jsou v AJ. Tam si naklikáte, na kterou zastávku linky chcete jet a od toho se odvíjí cena. Samozřejmě jsou všude u vstupu bezpečnostní kontroly.
Vystupujeme, jdeme společně s davem pár minut a vidíme turnikety u vstupu do Letního paláce. Jsou asi 4 hodiny a mají otevřeno do 20:00. Bude to těsné. Stmívá se v půl sedmé. Znovu kontrola, pak přes most, pod námi je malá tradiční čtvrť u vody, před námi se zdvihá Letní palác. Na nádvoří lákají X na studené pivo. 30 juanů. Se zbláznili. Říká ne, tak prý 25. Jdeme dál. Pivo normálně koupíte 10x lacinější.
Stoupáme nahoru komplexem budov, které jsou staré asi 270 let. Je odtud výhled na město, ale nijak oslňující. Památky jsou opravdu pěkné. Fotím si stúpy a stoupáme dál. Vím, že tu má být jezero, ale netuším, že bude tak obrovské. Nahoře na kopci mezi borovicemi na skále sedí chrám, světlezelený se zlatými soškami buddhů ve zdi. Konečně vidíme jezero. Kunmin Lake. Sestupujeme po schodech dolů. Podél nábřeží vede krytá dřevěná promenáda, pokračujeme po obvodu až si u cedrů na západním břehu dáváme svačinku. X prostě přitahuje lidi. Vedle něj si sedne klučina s tabletem a velice dobrou angličtinou ho začne zpovídat, jestli je z Česka nebo Slovenska. Na tabletu si ihned najde mapu a dívá se, kde naše zemička leží. Angličtinou je tu vybaveno hodně lidí, v Shexianu nikdo. Otec chlapce se přidá a ptá se, poté překládá synovi. Slunce před námi začíná zapadat za oponu hor. Na kopci za jezerem se tyčí vysoká pagoda, je však daleko. Po nedalekém kamenném klenutém mostu jdeme na ostrůvek se svatyní a pozorujeme, jak žhnoucí koule zapadá. Vracíme se zpět, stmívá se a já marně čekám, že památky budou osvětlené. Cesta do kopce k paláci je neosvětlená, jediné, co svítí, je malá čtvrť, kterou jsme míjeli při vstupu.
1 října. Celý Peking se proti nám spiknul. Před osmou dojdeme k Longtan parku. Jenomže přímo před nosem nám černá uniformovaná jednotka policie uzavře vstup. Policajtů je tam tak třicet a z tabule, kterou dali před zátaras vyrozumíme, že dnes bude otevřen od 12 do 6. Tak se vracíme zklamaní kolem hotelu na tržnici Pearl Market. Dle internetu je to velké obchodní středisko se suvenýry. ZAVŘENO. Zavřeno včera a dnes kvůli státnímu svátku. Skvělé. Naštěstí jsme suvenýry nakoupili v Shexianu. Potkáváme Maďarku a ta nám oznamuje, že metro je zavřené a že jde zkusit park Tiantan (Nebeský chrám). Přemýšleli jsme o výletu na čínskou zeď, ale vzhledem k představě, že je plná fotekchtivých turistů, to zavrhujeme a náš výlet číslo 2 k Letnímu paláci taky padá.
Akorát nechápeme, že u vlezu do metra není žádné oznámení o uzavření. Takže místo Letního paláce jdeme do toho nedalekého parku Tiantan.
Vstup je zadarmo. Je to díky oslavám. Byl postaven asi v 15. století. Znovu kontrola, necháme se nést davy turistů k hlavní atrakci Hall of Prayer. Kupujeme si vstupenku k památce. Po schodech vylezeme na nádvoří, kde se na stupňovitém podstavci tyčí okrouhlá třípatrová hala, kde se dříve modlili císaři. Je obalená turisty, v každém rohu je budova svatyně. Lidé si připravují foťáky a mobily a koukají na sever. Začíná to. Objeví se letoun a za ním stíhačky vypouštějící barevný prach. Následuje letka stíhaček, vrtulníků. Slyším „Wau“ a další nadšené pokřiky. Šťastní Číňané se s námi fotí, lepí nám na tvář a triko vlaječky.
Hledáme volnou lavičku dole v cedrovém háji. Najdeme až po několika minutách. K obědu si dáváme pomelo. Chuťově se nijak neliší od toho u nás. K rozříznutí tlusté kůry postačí pinetka do vlasů. Kolem nás leží lidé na lavičkách, fotí se a procházejí . Mezi stromy je pěkně udržovaný trávník. Zastavíme se ještě u kulatého stupňovitého oltáře a u komplexu s příkopem, kde chybí voda. Jsme unavení, dlážděné cesty a davy lidí nás vyčerpávají.
Nákup večeře nebo obědu probíhá takto: chlapíkovi za pultem ukazujeme, co s čím chceme namíchat, on to dá do lavoru, promíchá, přidá koriandr, arašídy, nálev, koření, nakonec nasype do plastové krabičky a dá na váhu. 600 g jedna porce. Na hotelu si to přesypeme do misek a jíme hůlkama, přelijeme trochou vařicí vody, abychom zředili slanost. Je to výborné.
Po pauze jdeme do parku Longtan, tam si znovu zacvičíme. K X přijde vysoký policista, musí si obléct tričko. Polonazí lidé se jim nelíbí. Před námi projde skupina polišů se štíty. U východu jsou v černých uniformách, někteří s obušky v rukou. Nemusím ani říkat, že z toho všeho mám zvláštní pocit. Nevím, jestli mají vzbuzovat strach, nebo bezpečí. Nakonec i restaurace, specializovaná na kachnu je zavřená. Myslela jsem si, že zkusíme pekingskou kachnu, ale musí být hrozně slaná. K večeři si znovu kupujeme nudle. Mají tu sortiment vakuově balených párků, salámů, vajíček, kachního masa, které nejsou v chlaďáku. Taky různé pařáty… Pečivo je jen vakuově balené. Ovoce a zelenina jsou ale čerstvé a dobře vypadající.
Nakonec se na recepci ptáme na taxi na letiště. Recepční má velice dobrý překladač a ten nám řekne, že taxi se objedná zítra při check outu.
Musím říct, že Peking je čisté město. Na každém rohu je někdo z úklidové čety. Taky mě překvapilo, že je to tiché město a lidé tu nenosí tolik roušky a nemají takové respirační potíže jako v Shexianu.
Večer koukám na přímý přenos oslav z náměstí Ťian an men. Je to okázalá paráda plná tančících usmívajících se lidí, ohňostrojů. Po nekonečné ulici jede lídr autem, vyčuhující ze střešního okna. Kolem je seřazená vojenská technika a takto jede a mává několik kilometrů, usmívá se a promlouvá. Hraje pochodová hudba. Vojáci se otáčejí, hrdí, vypnuté hrudi. Je to příšerné. Proč tolik vojáků a techniky? A jak je to s komunismem v Číně? Je to v cenzuře médií a historie, ve sledování a kontrole obyvatel, kamerové systémy a všudypřítomná policie a vojáci. Ale líbilo se mi tu. Žádné pozlátko, prostě syrová Čína se vším všudy. A hlavně také před covidovou hysterií. Čína na mě zanechala opravdu obrovský dojem, pozitivní dojem. Všechna ta historie a tradice jsou živé a nádherné.
Pokud budete mít nějaké dotazy, mileráda je zodpovím! 🙂