Na cestě Akasaka v Tokiu je svah zvaný Kii-no-kuni-zaka, který znamená „Svah provincie Kii“. Nevím, proč se nazývá Svah provincie Kii. Na jednom ze svahů můžete vidět starodávný příkop, hluboký a velmi široký s vysokými zelenými valy dosahujícími a měnící se v zahrady; a na druhé straně cesty se rozprostírají dlouhé a honosné zdi císařského paláce. Před érou pouličních lamp a džinrikš, bylo toto místo velmi opuštěné po setmění a opoždění pěší šli raději dlouhou oklikou než aby vystoupali horu Kii-no-kuni-zaka po západu slunce.
Všechno je to kvůli Mudžině, která tudy chodívala. (1)
Poslední muž, který viděl Mudžinu, byl starý kupec ze čtvrti Kobajaši, který zemřel před třiceti lety. Takto vyprávěl svůj příběh:
Jedné noci pozdě večer pospíchal na Kii-no-kuni-zaka, když si všiml ženy krčící se u vodního příkopu, osamělé a hořce vzlykající. V domnění, že se chce utopit, zastavil, aby jí byl nápomocen. Vypadala, že je to drobná a půvabná žena, hezky oblečená a její vlasy byly sčesány jako mají dívky z dobrých rodin. „O-džoču [1],“ prohlásil, když se přibližoval. „O-džoču, neplakejte mi tak!… Řekněte mi, co vás tíží a jestli vám mohu nějak pomoci, tak to udělám rád.“ (Opravdu myslel to, co říkal, protože to byl dobrák). Jenomže ona nepřestala vzlykat, schovávala si před ním tvář do rukávů. „O-džoču,“ řekl znovu jak nejjemněji mohl, „prosím, prosím, poslouchejte mne! Tohle místo není vhodné pro mladou slečnu a zvlášť v noci! Neplačte, žádám vás! Jenom mi řekněte, jak vám mohu být nápomocen!“ Pomalu vstala, ale otočila se k němu zády a nepřestala vzlykat a ronit slzy do rukávu. Lehce jí položil ruku na rameno a snažně prosil: „O-džoču! O-džoču! O-džoču! Poslouchejte mě jenom chvilku! O-džoču! O-džoču!“ …Potom se O-džoču otočila a spustila rukáv a udeřila se rukou do tváře; muž uviděl, že nemá ani oči, ani nos ani ústa a s křikem utekl pryč. (2)
Na Kii-no-kuni-zaka utíkal a utíkal a vše před ním bylo černé a prázdné. Utíkal a utíkal a ani se neopovážil ohlédnout zpátky a tak konečně uviděl lampion daleko odtud, jako kdyby to bylo světlo vyzařované světluškou. Utíkal za ním. Ukázalo se, že to bylo světlo z lampy u potulného prodavače soby [2], který se na úpatí se stánkem u silnice usadil. Jakékoli světlo a jakýkoli člověk byl po tom zážitku dobrý. Vrhl se k prodavačovým nohám a křičel: „Ach! Áá!! á!!“
„Kore! Kore (3)!“ pronesl na prodavače. „Hej! Co je to s tebou? Ublížil ti někdo?“
„Ne, nikdo mi neublížil,“ hekal muž, „jenom… Ach! Áá!!“
„-Jenom tě vystrašil?“ dotázal se prodavač bez soucitu. „Zloději?“
„Žádní zloději, žádní zloději,“ lapal po dechu stařík… „Viděl jsem… viděl jsem ženu, u příkopu; a ukázala mi.. Ach! Nemůžu ti říct, co mi ukázala!“
„He (4)! Nebylo to něco jako TOHLE, co ti ukázala?“ křičel muž od soby a pohladil si vlastní tvář – která se tím stala jako „vejce“ … A současně zhaslo světlo.
►►►►►►
Poznámka překladatele:
(1) Druh mývala. Některá zvířata byla považována, že mají schopná měnit podobu a obalamutit lidi.
[1] O-džoču („ctěná slečno“), zdvořilá forma oslovení mladé ženy, kterou neznáte.
(2) Obličej s hladkou, zcela nevýraznou tváří, nazývaný „nopperabo“, je základní součástí japonského panteonu duchů a démonů.
[2] Soba jsou nudle z pohanky.
(3) Poplašný výkřik.
(4) Nuže!
