3. DEN
ŠATORSKO JEZERO – BLIDINJE JEZERO
najeto: 174 km
Dobré ráno od ráje na Zemi, Šatorského jezera! Je asi 7 h ráno, sedím na lehátku a v kastrůlku na vařiči se mi vaří voda na jasmínový čaj. Nebe je jasné a jasné je i to, že bude pěkné teplo. Kolem je pár aut i stanů. V noci jsem se zase budila a různě točila, jenomže se cítím za poslední dva týdny vyspalá. Plánuju vylézt na Veliki Šator (1873). Ve stínu je chladno, proto vyrážím v mikině a teplácích. Je to také kvůli tomu, že začínají lítat otravné mušky a ovádi. Na kopečku přede mnou je bývalý hotel, ale někdo tam nocuje. Opodál jsou malé domky, všechny zničené.
Stezka vede podél jezera s průzračnou a teplou vodou a stoupá nahoru nad něj. Nahoře jsou hory porostlé zakrslými čilimníky, ze kterých vylétává různá havěť. Je pěkné teplo a nikde nikdo. Nahoře na Šatoru je mohyla a krásný výhled. Bohužel viditelnost není 100%, slunce je ostré a tak nevidím horské masívy úplně v dáli. Sestup je rychlý, ještě odbočím na stezku vpravo, odkud se dá vyfotit jezero.
Když sejdu k němu, tak mi vrtá hlavou, proč se v něm nikdo nekoupe. Beru na sebe plavky, jak jsem splavená, lehátko a jde se ke břehu. Voda je čisťoučká, u stromu u břehu nechávám lehátko a vlezu do vody… No, ono to plavání v něm není moc přijemné. Všude jsou vodní rostliny a ty dosahují až na hladinu, místy je jezero mělké, takže plavete spíše v těch kytkách. Když vylezu, tak mě znovu obklopí armáda létající havěti. Už tedy vím, proč se tu nikdo nekoupe. 😀 Přijde mi záhadou, jak v jezeře mohou být skokani zelení a rybičky, resp. jak se do nadmořské výšky skoro 1 500 metrů dostali?
Oběd si dávám stylově na lehátku nad jezerem, na které koukám skrze borovice. 2 vajíčka, která jsem si vařila ještě v pátek (dnes je pondělí), zkažená nejsou, tuňáka a kešu oříšky. Koukám na nebe a ženou se velké mraky. Napadne mě, že přijde déšť. Však včera se přeci blýskalo. Aspoň si nebudu muset mýt auto. Je pořádně zaprášené. Na záchod si tady samozřejmě musíte dojít do lesa. U budovy bývalého motelu je vana, do které přes vloženou hadici proudí voda z pramene. Můžete si tam umýt věci, nebo dolít vodu.
Odjíždím od ráje na zemi č. 1 a cíl je Blidinje jezero. Původně jsem měla od Šatoru odjíždět brzo ráno a dát si nad Blidinje jezerem výšlap do pohoří Čvršnica, kde jsou i dvoutisícové vrcholy, ale tady to bylo tak hezké, že jsem si to protáhla do poledne.
Když jsem si zjišťovala cestu na Šator, věděla jsem, že k němu vede ještě jedna, která má 34 km. Proto jsem zvolila tu 17kilometrovou. Dolů sjíždím tou samou cestou. Zajímá mě, jak dlouho to pojedu z opačného směru. To je divné, tady to vypadá nějak jinak, tudy jsem včera určitě nejela… Nevím jak, ale někde jsem najela na tu druhou, delší cestu. K hlavní silnici mi to totiž ukazuje příjezd až po 18 kilometrech. Jenomže tady těch 18 km už jedu po silnici! Nakonec jsem ráda, že jsem sem sjela. Znovu jsou krásné výhledy kolem, při klesání brzdím motorem, kličkuju serpentýnami.
Potkávám motorkáře. Klobouk dolů, hoši, protože vyjet ten štěrkový úsek musí být pěkný zápřah na ruce. Na 90 to tu zrovna není, ale i tak se jede pěkně. Dole vidím nějaký urbex, už mi to fakt nedá a musím zastavit. Z klimatizovaných 19 C vylezu do 34 C horka. Fotím torzo haly a další budovy. A ano, mám i obavy o auto, nechat ho tam samotné. „Nenechávejte automobily u hlavní silnice, v Bosně se krade.“ Tahle věta mi vždycky probleskne hlavou, to měli na stránkách ministerstva.
Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, vypadá to tu jako po apokalypse. Tolik opuštěných domů, spíše jen torz bez střechy a oken, se jen tak nevidí. Je to brutální. Nejdou přehlédnout stopy po kulkách ve fasádách. Nedokážu si představit, co se tu před 30 lety dělo. Muselo to být brutální. Ještě zastavím ve vesničce nad opuštěnou halou a lezu po schodišti do patra jednoho rozbořeného domku. Paní na druhé straně ulice se mě z balkónu ptá: „Sama?“ Odpovídám: „Ano, sama.“
Jedu nějakou dobu po stejné silnici, co včera, v dálce vidíc temná mračna a hory v nich mizející. Je jasné, že tam prši, k tomu žádnou předpověď nepotřebuju. Tady je super, že vesničky, jak jsou malé, můžete projíždět 80. Někde mají 60, někde 40. Většina má ceduli počáteční a koncovou i několik set metrů před začátkem/koncem a nebou žádnou koncovou nemají.
Jak jedu dál na jih, tak je vidět. že i domy jsou honosnější a drasticky ubylo ruin. Většinou nemají v Bosně oplocení kolem domů. Cestou fotím malebný kamenný dům a kostelík v zatáčce. Vychutnávám si svobodu volného výběru, že si můžu jet kam chci, zastavit kde chci. Jsem tu sama, ale nevadí mi to. Aspoň mi do toho nikdo nekecá. A jet sem s cestovkou? Zbytečné mrhání penězi!
V dáli oblohu protrhává neskutečně dlouhý blesk, že to vypadá, jakoby udeřil až k zemi. Druhý. Spouští se silný liják, jedu maximálně 60. Vody na silnici je vysoká vrstva, ochlazuje se na přijemných 19 C. Tady už potkávám v obcích radary.
Krajina u Blidinje jezera je jiná, všude kolem jsou hory poseté borovicemi. Jezero je obrovské, ale je bohužel zataženo ještě z bouřky a tak nemá cenu jej fotit. Nad ním se zvedá pohoří Čvršnica s dvoutisícovými vrcholy. Tak si aspoň tu úchvatnou scenérii hor vychutnávám. Potřebuju si doplnit vodu, cestou jsem minula jednu studánku a další tip je u kláštera 5 km odtud. Klášter Masna Luka je ukryt v horách, obklopen borovicovými lesy. Je to moderní stavba, ale to je tak vše. Nikde žádný pramen.
Mapa mi ale ukazuje, že kousek od parkoviště je pramen. Ten vyvěrá zpoza skály, ke které musíte sejít. Voda má zvláštní chuť, ale i tak si doplňuju dvě lahve vodou. Rozhodnu se v tomhle malebném koutku přenocovat, na parkovišti před klášterem.
Ještě přijede pár lidí, aby se na něj podívali, borci, co sestoupali asi od dvoutisícovky a parkoviště je moje. Když píšu tyhle řádky, sedím v autě na zadní sedačce. Ztratila se mi propiska, ale mám záložní. Ta se mi ale pořád zacvakávala, tak jsem ji rozřízla a vyndala jen náplň. Pivo, které jsem si před chvílí rozdělala, se mi vylilo pod zadní sedačku, když jsem do něj drkla. Skvělé, ale ono se to zítra vypaří. Bosna se mi líbí, je to krásné dobrodružství, silnice pěkné, příroda taky. Hlavně můžete stát kde chcete. V noci, když jsem si šla odskočit, vidím poletovat další světlušku.
***
4. DEN
BLIDINJE JEZERO – MOSTAR – BLAGAJ – RADIMLJA – STOLAC – NEUM
najeto: 183 km
Budím se brzo ráno v krásném prostředí hor u kláštera. Nikde nikdo. Klid a ticho. Vylezu ven vyhodit odpadky do nedaleké popelnice, kterou tu pro turisty zřidili. Za chvíli začne vyzvánět zvon, je 6 hodin. Přes noc naštěstí nezvonil. Slunce se skrývá za vrcholy vysokých hor.
Je ještě chladno. Rozložím lehátko, dám na něj deku, je jen 13 C. Vařím čaj a v klidu si ho vypiju, hledíc na vysoké hory a borovicové lesy. Na spaní v autě na nafukovací karimatce si už začínám zvykat. Pokaždé spím s pootevřenými okénky, jelikož mám deflektory.
Dnes ráno se mi ale čelní sklo pěkně zarosilo. Ono i večer trochu pršelo. V autě se přes noc zamykám. Sedačky jdou sklopit parádně do roviny, v kufru mám totiž desku, která tu rovinu se sedačkami vytváří a pod ní mám ještě prostor, kde skladuju zásoby jídla, boty a potřeby na vaření. Je tam takové mikroklima, takže např. ty džusy nejsou teplé přes den. Ke karimatce mám nafukovací vak, který se napojí přes ventil a vak pak jen rozevřete, naberete vzduch, konce spojíte a rolujete, tím stlačujete vzduch a nafukujete karimatku. Jako přikrývku mám tenkou pletenou deku a kempingovou deku, která mi slouží i jako pokrývka auta alobalovou stranou nahoru. Pak mám třetí, ta je malá, tak tu dávám přes přední sedačky, aby mi nebylo vidět zepředu do auta. I když jsou přes odpoledne vedra, beru si na spaní mikinu a tepláky, jinak bych se budila zimou.
Mým nejbližším cílem je vrch s křízem nad Blidinje jezerem, který se tyčí kousek na silnicí. Bohužel teď ráno je slunce tak ostré, že hory a celé širé okolí je v oparu. Ale i tak si vylezu kopec k velkému kamennému kříži a dávám si snídani.
Jablečné pyré a schwarzwaldskou šunku s kukuřičnými plackami. Šunku mám pořád od soboty z Čech, prakticky není nic, co by se na ní zkazilo. (?) 😀 Výhled je nádherný. Krajinu protíná rovná kvalitní silnice. Podle fotek z internetu jsem si jezero a okolí představovala úplně jinak. Nakonec k jeho hladině ani nejedu, ono totiž v létě dost vysychá a stejně na něm za těchto podmínek není co fotit. Odbočuji doleva a míjím kemp, projíždím suchou kamenitou hornatou krajinou směr Mostar.
Bohužel je tu zase Xkm jakási aglomerace, kterou musíte projíždět 40 v menší koloně, krajina je tu nezáživná a nejlepší jsou 2 nákladní auta, která jedou jen 20 a vše brzdí. Není úsek, kde by se dala předjet. Asi 15 km před Mostarem, po projetí kruhového objezdu, se vše mění. Konečně to můžete rozjet a znovu stoupáte, abyste pak zase sjeli.
Přijíždím na dopředu plánované parkoviště, které je kupodivu neplacené. Je to tak půl km ke Starimu mostu, to je ten, který je na seznamu UNESCO a z fotek jej pozná asi každý. Přede mnou je křižovatka, hlavní je vlevo, vedlejší vpravo, kde čekám u přechodu na zelenou. Na semaforu vpravo svitne červená. Mně naopak pro pěší zelená. Zprava, kde mají teďu tu červenou, se přiřítí motorka, švihne to přes chodník doprava na hlavní a když akceleruje, aby předjel auta, která vyrazila na zelenou, tak to borec ještě postaví na zadní…
Prostě se mu nechtělo čekat a tak si to adrenalinově zkrátil. Je zase zpocených 36 C, možná i víc. Proplétám se ke staré čtvrti s mostem. Zaujme mě semafor, kde vidíte odpočet na zelenou – musíte si počkat 60 vteřin. Potom přicházím do dlážděné uličky s obchůdky se suvenýry. Přede mnou stojí dodávka, která vyjíždí z té úzké uličky. V jejím protisměru stojí auto, tak aby se řidič vyhnul, najíždí na chodník, po kterém jdu. K jeho smůle lemují chodník kamenné polokoule. Celé to sleduji opravdu zblízka, protože kolem dodávky procházím a jak se divím, proč vjíždí na ten chodník s koulí, tak jen slyším zapraskat plasty. On na tu kouli opravdu vjel… Ou. Konečně vidím ten legendární most, který je jak jinak než plný turistů. I těch česky mluvících, potom slyším němčinu a polštinu. Jen pozor, protože kameny na něm jsou docela kluzké. Řeka Neretva pod ním je opravdu tyrkysová. Celou tu scenérii podtrhují hory kolem dokola. Prodírat se turisty není nic pro mě a tak zahýbám do postranní uličky. Zajímá mě malá mešita nebo naproti ní obrovská ruina nejspíš nějaké fabriky.
Stoupám pořád nahoru, fotím kostel a pak zase sestupuji dolů. Tady vidím za celou cestu nejvíce odpadků – jsou naházené ve vyschlém korytu řeky. Ale není to zas tak hrozné. Kamenný Stari most přecházím na druhou stranu a slézám na břeh. Cestou kupuju pohled a známku za 1,2 E.
Stari most je asi 20 m nad hladinou řeky a místní z něj skáčou, což je taková atrakce pro turisty. Samozřejmě se lidé v řece i koupou. Jak hledám správné místo na focení, zahlédnu do tyrkysové řeky vytékající stokovou vodu, která samozřejmě zapáchá a u ní jsou chuchvalce toaleťáku. No, s tím koupáním bych si to rozmyslela. V Mostaru si už připadáte exoticky, rostou zde palmy, ale také granátová jablka. Cikády samozřejmě podtrhují středomořskou atmosféru.
Cestou zpět kupuju suvenýry a doufám, že je auto v pořádku a že mi ho nikdo nevykradl nebo nerozbil okénka. Srdce mi zaplesá, když vidím, jak můj věrný dopravní prostředek hrdě stojí na svém místě a čeká na další dobrodružství. Startuju motor a teploměr ukazuje krásných 41 C. Klimatizaci zapínám na 18 C a jsem ráda, že sedím na kuličkovém potahu. Hned taky hasím žízeň, jak jinak než zteplalou vodou. Potřebuju někde doplnit vodu, už mám asi jen 2 litry. Koukám na mapu a na další zastávce, Blagaj, má být pitná voda.
Tady je zas další příhoda. Stojím před kruhákem směr Blagaj, přede mnou 2 auta. K nám z protisměru vyjíždí z kruháku auto. Hned po vyjetí to šmejkne doleva do mezery mezi auta stojící přede mnou a zapíchne to na parkovišti vpravo u obchoďáku. Hezký manévr, prostě Bosna.
Blagaj je narozdíl od rušného Mostaru malé a klidné městečko s nespočtem zpomalovacích prahů, tak pozor. Když Blagaj projíždím, všude je 30. Auto znovu nechávám na plánovaném parkovišti vpravo u silnice. Je velké a chlápci v budce chtějí 4 KM. Vlevo se znovu zvedají úctyhodné skalnaté masívy a pod jedním z nich, ke kterému dojdete po silnici, je klášter z 15. století. Nejlepší výhled je z pravé strany břehu řeky, jen přejdete řeku a projdete restauracemi a potom se po skále dostanete na malý plácek přímo naproti klášteru. Skrze skalní průrvu, která je obrovská, vyvěrá tyrkysová řeka. Proud je silný. Je to tu malebné a turistů akorát. Mám hlad a tak si sednu do jedné z restaurací, kde mi číšník německy doporučuje rybu na grilu. Já jsem si ale do Bosny nepřijela dát rybu. Objednávám si „mješane maso“, což je více druhů grilovaných mas s hranolkami za 23 BAM. Když už jsem na dovolené, tak chci ochutnat místní specialitu. Číšník mi ještě před donesením velké proce jídla přinese sklenici s ledem a ošatku s chlebem. Poruším svůj bezlepkový život a ochutnávám i chléb. Porce je velká – párečky, kuřecí plátky, kuřecí špíz a kotleta. Je to moc dobré. Hlavně je tu stín. Každá restaurace si po svém pohrává s vodou a ta tak různě tryská skrze hadičky. Směrem parkoviště potkávám partu muslimů – kde jedna z žen je ortodoxní a celá v černém hábitu až na zem, jen s tou škvírou na oči. Na hlavě má kovbojský klobouk se zahnutými krempami a na očích sluneční brýle. No, působí to dost vtipně, takže vlastně z ní nic vidět není. Byly tam dokonce i 2 žebravé muslimky po cestě. Z auta si beru nádoby a doplňuju celkem 7 litrů vody z kašničky u parkoviště, která je plná vos.
Asi 1,5 km odsud je Stepjan Grad. Říkám si, že bych tam za jiných okolností došla pěšky, ale v tom vedru… Nasedám do auta a vyjíždím tam po úzké silnici. K mému údivu na přírodním parkovišti není ani jedno auto. Nikde nikdo, žádné placení.
K hradu si musíte vyšlapat pěkně na vrch kopce po serpentýnové cestičce. Hned u úpatí cesty je velká cedula říkající, že hrad byl obnoven za přispění EU. Jdu v pantoflích, ze kterých už mám trochu otlačenou levou nohu.
Hrad je kupodivu zadarmo a krásný. To nádherné cimbuří, jako z pohádky. Mohutné zdi a cimbuří se hrdě tyčí nad okolní krajinou. Moc se mi tu líbí. Celé to mám pro sebe a cítím „genius loci“, duch místa. Člověk by tu zůstal déle, protože ho tu ovívá i příjemný větřík. Jenomže v itineráři mám ještě pár míst a navečer mám zamluvené ubytování v Neumu, což je úplně na jihu u moře. Cestou dolů si sedřu kůži na boku nártu a tak z kopce k autu celou cestu pajdám. Potom objevím pohodlí běhacích bot, ve kterých potom po zbytek dovolené chodím i řídím.
Další mou zastávkou je nekropole Radimlja, která je na seznamu UNESCO. Cestou k ní a i k Mostaru je běžné, že vás auta na 40, kde si připadáte jak slimejš, předjíždí. Takhle se to vymstilo dvěma Bosencům. V jedné obci jsem jela slimáckou čtyřicítkou a za mnou pěkná kolona. Dvě auta mě předjela. Po asi dvě stě metrech jsem je viděla stát u okraje silnice u policejní hlídky, která tam zrovna číhala. Kolikrát je těžké říct, kde obec končí, protože chybí koncové značky.
Mapa mi ukazuje, že nekropole má být vlevo u silnice, jenže když jsem těsně u cíle, vidím areál vpravo a tak to tam krouhnu. Parkoviště je prázdné, chvíli po mě přijíždí polská rodina. Platím vstupné 4 BAM. Náhrobky jsou zajímavé. Některé jsou vytesány z jednoho kusu kamene – podstavec a náhrobek. Na nich jsou vyryté různé florální motivy, nebo přímo lidé.
Pokračuji na Stolac, malé ospalé město kousek od Radimljy. Znovu nechávám auto na neplaceném plánovaném parkovišti u ruiny nějaké budovy. Když už jsem u ní, tak mi nedá mé urbexové já a jdu na její průzkum. Jen doufám, že v ní někdo nenechal miny.
Vcházím tam od „depa“, kde to pěkně smrdí močí. Všude uvnitř bordel, hadry, boty, rozházené šanony a papíry. Budova musela vyhořet v prvním patře, je na chodbách zčernalá. Až potom zjišťuju, že je to budova autobusového nádraží.
Přes most u parkoviště se dám vlevo, kde je příjemný stín poskytovaný alejí platanů. Vpravo na kopci se tyčí zbytky rozlehlé pevnosti Vidoški grad. Až k ní vede silnice, ale zase nikde nikdo a vstup je bezplatný. Na jednom cedru fotím cikádu. Pokud vylezete na samý vrchol, uvidíte kamenný kříž a pěkný výhled. Naproti kříži je v trávě kamenný kruh se záhadným nápisem. Vypadá to jako transportní kruhy z Hvězdné brány. 😀
Město obklopují hory a tak je výhled nádherný. Sestupuji dolů a vydávám se podél řeky. Tu přetínají kamenné domy, bývalé mlýny. Nic zas tak úchvatného to není. Cestou zpátky fotím opuštěné budovy, z nichž jedna bývala asi koupaliště dle dvou bazénů, a když vyjíždím z parkoviště, samozřejmě najedu na titěrný betonový ostrůvek, kde bývala značka. Super, proč mám na tyhle věci, co ničí spodek auta štěstí? Naštěstí se nic nestalo, najela jsem na to jen lehce a velice pomalu.
Navigace mi někdy blbne, a tak místo doprava, odbočím doleva, nebo naopak. To se mi stalo i tady, a tak se pak směju, že si to kolečko musím dát přes kamenný most kolem parkoviště, kde jsem stála, znova. Vymotat se ze Stolacu je docela zábava. Pořád se zahýbá, pak vám tam někdo vjede… Ale potom nastává paráda v podobě luxusní silnice, která se táhne po vrcholcích skalnatých masivů. Konečně to tam zase rozjíždím, abych záhy mohla sjet na uzoučkou silničku pro jedno auto a jet maximálně 30, protože absolutně nevíte, co se může vynořit za horizontem. Vpravo ani vlevo není kvůli porostu vidět. Říkám si, co je to za nesmysl, toto, ale opravdu jsem na té luxusní silnici 1. třídy viděla něco jako slepá silnice a Neum byl opravdu značen tady po této silnici.
Přijde mi to strašně vtipné, jak různorodé silnice a cesty v Bosně jsou. Říkám si, že tady auto potkat nechci, a co se nestane, potkám ten jejich traktor. Je bez kabiny a sedí na něm vedle sebe 3 lidi. Naštěstí se míjíme na rozšířeném místě.
Všude je vysoký porost, ale ta špičková silnice je vidět vpravo nade mnou. Asi není dokončená? Po několika km, které projíždím tou bezpečnou třicítkou, znovu najíždím na špičkovou silnici, která není ani pořádně na mapě a skrze fascinující vrcholy hor se proderu přes tunel k přímořskému městu Neum, kde mám zarezervovaný hotel. Neum leží v pěkném kopci a můj hotel taky. Naštěstí je tam jedno místo volné.
Z balkónu mám pěkný výhled na moře, resp. Neumský záliv. Rovnou si ve sprše přemáchávám zpocené prádlo a věším ho na balkóně. Klimoška mi na pokoji funguje pěkně.
Bosna je opravdu dobrodružství, a hlavně mě řízení tady baví. Baví mě i flákačská povaha místních na silnici. Teď si dám další dobrodružství ve formě Hvězdné brány…
Líbí se wám web a chcete podpořit jeho činnost? Klikněte na Buy me a Coffee na spodu každé stránky ⁽⁽ଘ( ˊωˋ )ଓ⁾⁾